Navigace v článku:

Ve znamení kříže proti kalichu

Popisů, jak probíhaly jednotlivé křížové výpravy vyhlášené proti husitským Čechám, je v české, ale i světové historiografii bezpočet. Tento článek se ale zaměří na to, co samotnému vyhlášení kruciáty předcházelo, jaké problémy se pojily se zajištěním tažení a hlavně, jak vypadala organizace vojska

Vyhlášení křížové výpravy bylo na začátku patnáctého století velice komplikovaným počinem, který se pojil s celou řadou dílčích jednání. Celkem proběhly v první polovině 15. století 4 křížové výpravy proti husitům.

Jak postupovat proti českým kacířům

Vyhlášení křížové výpravy bylo na začátku patnáctého století velice komplikovaným počinem, který se pojil s celou řadou dílčích jednání. Příkladem za všechny je vyhlášení třetí křížové výpravy, která se uskutečnila v roce 1427. (Celkem proběhly v první polovině 15. století 4 křížové výpravy.) Vše sice oficiálně začíná vydáním a slavnostním vyhlášením papežské buly Salvatoris omnium 17. března 1427 Martinem V., ve které vyjadřuje úmysl svolat třetí křížovou výpravu proti českým kacířům. Ve skutečnosti však přípravy začaly již sérií jednání, která vyhlášení předcházela. První vlaštovkou měl být sněm v Mohuči, jenž svolal v září předchozího roku Zikmund Lucemburský, tím se ale jeho veškerá aktivita ohledně organizace třetí křížové výpravy zcela vyčerpala a iniciativu tak do budoucna přejímá braniborský markrabě Bedřich Hohenzollern. Samotný sněm měl proběhnout v březnu 1427, Zikmund si ale nedal přílišnou práci ani s pečlivějším obesláním plánovaných účastníků, a tak skončil spíš fiaskem. Základní jednání ale přeci jen proběhla, výprava nabyla jasnějších kontur.

Následně byl svolán sněm do Frankfurtu, na němž se domluvily další náležitosti nutné pro zdárnou přípravu a průběh výpravy. Tento sněm byl také podstatně lépe zorganizován, takže prakticky ihned po jeho zahájení došlo ke shodě v zásadních bodech ohledně organizace. Shoda panovala jak v tom, kdo vojsko povede, tak v tom, že bude útok probíhat ze čtyř světových stran. Dokonce došlo i k sepsání vojenského řádu o 48 bodech, který je zásadní pro pochopení taktiky křižáckého vojska (viz Křížové výpravy pod lupou > Řád třetí křížové výpravy)

Jenský kodex, který vznikl na přelomu 15. a 16., zobrazuje bitvu mezi husity a křižáky podle tehdejších představ.Tomu také odpovídají moderní prvky zbroje a zbraní, které jsou poplatné době vzniku díla.

K tomu, aby se informace o výpravě dostaly mezi běžné lidi, sloužili určení hlasatelé, kteří objížděli větší města a hrady a na shromážděních, při kterých probíhala kázání, podávali další detailnější informace. Po tomto „verbování“ následovalo slavnostní přijetí nových křižáků do vojska (viz kapitola Křížové výpravy pod lupou > Přijetí nejsvětějšího kříže). Dalším významným symbolickým okamžikem bylo potom slavnostní předání korouhve životadárného kříže – symbolu celé výpravy, vrchnímu zástupci vojska, kterou provázela celá řada modliteb za zdárný úspěch celého tažení.

Křižácké vojsko, to nejsou jenom urození rytíři

Boj husitů s křižáky ve Vídeňském kodexu z roku 1436

Základním principem, na kterém fungovalo křižácké vojsko, byl manský sytém. To ale neznamená, že se skládalo pouze z družin korouhevních pánů, i když tvořily jeho větší část. Páni zodpovídali za své družiníky, kteří se výpravy účastnili na jejich náklady, za to jim měla připadnout kořist či výkupné za zajatce, kterých se jeho lidé zmocnili. Korouhev obvykle obsahovala jednoho korouhevního rytíře, panoše, zbrojné pacholky a sluhy. Vojsko se dále skládalo z bojovníků a výstroje, jež měla poslat města. Měšťané si hradili náklady sami. U větších měst se tažení obvykle účastnily jenom některé čtvrtě, což určovala jejich vlastní městská ustanovení. Dále se k vojsku přidávali lidé, kteří bojovali na svoje vlastní náklady či je někdo najal na náklady těch, kteří se tažení z různých důvodů sami nemohli účastnit. Jejich motivace byla obvykle náboženská či zištná, protože tak byli zproštěni náboženských interdiktů, případně se vrátili do úřadů, kterých je předtím někdo zbavil. Jejich majetky byly také po dobu tažení pod ochranou církve (viz Křížové výpravy pod lupou > Přijetí nejsvětějšího kříže). Žoldnéři, kteří byli najímáni na náklady těch, co se výpravy nechtěli, nebo nemohli účastnit, byli zpravidla vázáni smlouvou na čtvrt roku.  Vzhledem k tomu, že se obvykle rekrutovali z nižších sociálních vrstev, odpovídala tomu i míra neukázněnosti a brutálnosti jejich chování v průběhu tažení.

K zásadní změně složení a organizace vojska došlo po fatálním nezdaru třetí křížové výpravy do Čech. Po ní se zástupci duchovní a světské moci dohodli a v rámci frankfurtského sjezdu 16. listopadu 1427  vyhlásili, že jádrem další plánované výpravy proti českým kacířům se stane vojsko, které se bude v jádru skládat z žoldnéřské armády. Na místo verbování dobrovolníků, jež se postupně stávalo čím dál tím méně efektivní, se napříště síly organizátorů výpravy upřely na soustředění potřebné finanční sumy k najmutí profesionálních vojáků. Rozběhla se tak vlna „sbírek“ po celé Evropě.

Příspěvky, které se po celé Evropě vybíraly na tažení proti českým kacířům, však nezřídka končily na úplně jiných místech či nebyly odevzdávány v plné výši. Organizátoři výpravy se tomu snažili všemožně zabránit – opakovaně vydávali příkazy, že příspěvky nesmí být použity na nic jiného. Snažili se také zavádět různá opatření, mezi než například patřilo nařízení, že pokladnice, do kterých se finance shromažďují, musí být opatřeny šesti zámky a klíče k nim má mít šest spolehlivých osob.

Jejich snahy ovšem byly marné. Hlavně z toho důvodu, že termín stanovený k vybrání daně byl velice krátký a řada lidí nebyla buď schopna v tomto termínu obnos sehnat a zaplatit,  nebo jej tak rychle vybrat. Proto vstoupila v platnost nařízení, která měla zmírnit trest v případě neuhrazení poplatku. Nakonec celá kampaň skončila fiaskem. Kardinál, který měl na výběr dohlížet, odcestoval z Německa, takže chyběly jasné instrukce, co se má dělat s vybranými penězi. Zatímco prostí klerici vybrané sumy veskrze odevzdali, města a knížata se rozhodla částku si ponechat u sebe, než přijdou jasnější instrukce, jak s ní naložit. Každému je asi jasné, jak celá kauza skončila…

Kolik kdo platil

Finanční příspěvek byl odstupňován podle výše příjmů. Vysoce postavení duchovní měli platit dle jejich možností částku, která začínala na jedné dvacetině z ročních příjmů. Jejich méně majetní a níže postavení druhové potom měli stanovenou paušální částku dvou českých grošů. Osoby světské, od patnácti let věku bez rozdílu pohlaví či postavení, měly platit po jednom groši, pokud jejich majetek nepřesahoval celkovou hodnotu 200 florénů. Lidé patřící do majetkové skupiny mezi 200 a 1000 florény (vyjma dlužných částek) potom platili půl florénu. Lidé, co vlastnili majetek vyšší než 1000 florénů, měli zaplatit jeden florén. Hrabata 25 florénů, baroni 15, rytíři 5, zbrojnoši a panoši 3 florény. Pokud někdo neměl patřičnou částku, měl přispět podle vlastního svědomí. Pokud  někdo přispěl vyšší částkou, než mu byla určena, měly mu být uděleny vyšší odpustky. Židé platili bez rozdílu věku a pohlaví po jednom florénu. Ačkoliv bylo v předpisu uvedeno, že se má částka odvíjet podle svědomí plátce, opak byl pravdou a lidé, kteří neodvedli předpokládanou sumu, byli nezřídka všemožně postihováni.

Vozy v řadách křižáků

V reakci na vojenské úspěchy husitských vojsk začala křižácká vojska napodobovat jejich úspěšnou taktiku. Například postupně zapojovala vozové šiky do boje. To dobře popisuje norimberské usnesení o šikování vozů,  z něhož vyplývá, že se jeden vozový šik skládal ze stovky bojových a stovky spížních vozů. Na jeden vůz připadalo dvacet pěšáků, dva vozatajové a pět koní, kteří měli být v případě potřeby využiti v boji. Každý vůz měl svého velitele. Pět vozů tvořilo jeden článek s vyšším velitelem. Dohromady měli mít jeden stan, který patrně obýval velitel a houfnici. Pět článků tvořilo jeden řád s dalším vlastním velitelem a knězem. Čtyři řády potom tvořily šik, kterému velel jeden hejtman.

Další vyobrazení bojového vozu z 15. století
Vozy, které se využívaly pro taktiku vozové hradby, byly konstrukčně odlišné od spížních, tedy zásobovacích. Vyplývá to mimo jiné i ze zvýšených nároků na pevnost jejich konstrukce při užití v boji. Vyobrazení pochází z rukopisu o válečném umění datovaného do roku 1437

Co s duchovenstvem v boji?

Křížových výprav se účastnila celá řada duchovních, ať už nejvýše postavených ve funkci hejtmanů či kněží, kteří se starali o duchovní život křižáků. Postupně tak vyvstala otázka, co s nimi v případě, že se dostanou do bitevní vřavy a budou stát před zásadním rozhodnutím, zda bránit svůj život se zbraní v ruce a porušit tak svůj slib, nebo přijmout pokojně osud a čekat, až přijde smrtelná rána… V případě, že by prolili něčí krev, totiž hrozilo, že budou podle tehdejších zvyků postiženi ztrátou prebend, výsadních postavení a hodností. Nebudou moci vykonávat církevní obřady a bude jim zabaven majetek, léna a pocty. Mimo to nad nimi mohl být vyhlášen interdikt a dokonce mohli být vyobcováni z církve. Této situaci se rozhodl předejít papež Martin V. bulou, kterou vydal 13. února 1422. Obsahovala beztrestnost pro všechny arcibiskupy, biskupy, opaty, preláty, kněží, kleriky světské i řeholní a další osoby církevní a vztahovala se na všechny země, ze kterých by byli ochotni duchovní osoby přijít a podílet se na vymýcení kacířství.

Křížové výpravy pod lupou

Pokud se chcete dozvědět více o dokumentech k organizaci křížových výprav proti husitům,
rozklikněte si následující odkazy.

Křižáci pod ochranou stolce sv. Petra
Korunovace papeže Martina V., která proběhla 21. listopadu 1417 v Kostnici.
Korunovace papeže Martina V., která proběhla 21. listopadu 1417 v Kostnici

Proces, jak přesně má probíhat přijetí znamení kříže křižáky, je opakovaně popisován v papežských listech, které bývaly opisovány a v kopiích rozesílány papežskými legáty. Asi nejobsáhleji se tomu věnuje list Martina V. z roku 1421. Jeho opis je také zaznamenán v Husitské kronice Ondřeje z Řezna (viz záložka Husitská kronika Ondřeje z Řezna níže). Popisuje, že těm, kteří se rozhodli stát křižáky a vytáhnout se zbraní v ruce proti českým kacířům, má být na rámě připjato znamení kříže. Následně se měli dostavit v předem stanoveném termínu na shromaždiště vojska, odkud se posléze táhlo dál do Čech. Kříž měl být zhotovený z červeného hedvábí, které patrně mělo příslušet privilegovaným účastníkům výpravy, tedy šlechtě a městskému patriciátu, nebo vlněného sukna, který byl určen prostým lidem. Aby se přijetí kříže urychlilo, připínal se pomocí špendlíku a teprve později si ho příjemci samostatně napevno přišili či jinak připevnili. List také obsahuje popis, jaké modlitby by měly být při připínání kříže proneseny.

Pokud se křižáci dostavili k vojsku na své náklady, měly jim být odpuštěny všechny hříchy, ze kterých se vyzpovídají a kterých litují. Ti, co se nemohli výpravy účastnit osobně (ženy či lidé, kterým to nedovolily zdravotní či jiné důvody), mohli na své náklady vyslat žoldnéře. Potom jim příslušelo, stejně jako jimi vyslaným bojovníkům, odpuštění veškerých předchozích hříchů. Těm, kteří si kvůli hmotné nouzi nemohli dovolit vyslat zástupce, bylo alespoň uděleno 60 dní zkrácení pobytu v očistci, pokud se po dobu křížové výpravy budou postit a modlit za úspěch výpravy. Jednou týdně se také měly v kostelech sloužit mše za zdárný průběh křížové výpravy a každému, kdo se jí účastnil, měl být zkrácen pobyt v očistci o sto dní po dokončení sedmi kajícných žalmů s litanií.

Majetek a statky účastníků křížové výpravy a jejich rodiny měly zůstat po dobu, co se jí budou účastnit, pod ochranou sv. Petra a jeho stolce – tedy nedotknutelné, a to až do doby, než bylo jisté, že se buď vrací, nebo padli v boji. Ti, co by se o jejich majetky a statky snažili usilovat, potom měli být bez výjimky ztrestáni. Křižáci se také mohli v průběhu tažení za jeden haléř vyzpovídat i z tak závažných hříchů, u kterých by to jinak běžně nebylo možné. Dále byli osvobozeni od rozsudků a trestů exkomunikace, interdiktu i zabavení úřadů. Pokud složili sliby, že se zúčastní náboženské pouti, mohli být pověřenými hlasateli křížové výpravy, zpovědníky či kazateli změněny na účast na výpravě. To mohlo být umožněno i ženám, které na své náklady musely k vojsku vyslat zástupce – žoldnéře.

Řád, který má být zachován na třetí křížové výpravě proti kacířům v Čechách z roku 1427

První křížová výprava (1420) ztroskotala pod Vyšehradem a následným zrušením obležení Prahy, takže se Zikmund mohl utěšovat pouze chvatnou korunovací na českého krále ve svatovítské katedrále na Pražském hradě. Druhá (1421–1422) pak dopadla ještě neslavněji fiaskem u Žatce a Německého Brodu. S třetí křížovou výpravou proto Zikmund nechtěl mít nic společného a odehrála se v režii říšských kurfiřtů, knížat a hrabat. K pečlivému naplánování výpravy posloužil sněm svolaný k 27. dubnu do Frankfurtu. V jeho rámci vzniklo i nařízení řádu, který se měl na výpravě dodržovat. Měl zajistit, aby se předešlo předchozím pochybením, která podle přítomných vedla k ostudným porážkám dvou předchozích křížových výprav.

Útok ze čtyř stran

Napadení Čech mělo podle něj proběhnout ze čtyř světových stran na den sv. apoštolů Petra a Pavla 29. června 1427. Nástupním místem výpravy byl určen Cheb, kam se křižáci měli dostavit do zmiňovaného data. Do čela výpravy se měli postavit hejtmani z řad knížat, kteří si vybrali dalších šest až osm pomocníků mezi knížaty a pány. Všichni velitelé vojska je potom měli bezpodmínečně poslouchat. Páni se směli od výpravy vzdalovat pouze s listem vydaným hejtmanem.

Zajištění zásob

Křižáci se výpravy účastnili na vlastní náklady, proto si měli zajistit potřebný proviant a píci pro koně. Pokud se však vojsko nacházelo mimo města a pole, bylo dovoleno poskytnout koním přiměřené množství sena a slámy. Pouze pokud se píce či jídlo nedalo koupit, mohlo být zabaveno, ale muselo se za ně řádně zaplatit podle uvážení hejtmanů nebo osob, které k tomu určili. V tomto ohledu řád vybízel zejména města a knížata ze sousedství české země, aby vojsku dodávala a prodávala potřebné zásoby, což bylo ostatně v jejich vlastním zájmu, pokud nechtěla, aby nedocházelo k loupení…

Komu patří zajatci?

Vojáci, kteří táhli s vojskem na pánovy náklady, byli povinni odevzdat mu zajatce v případě, že se jim je podaří získat. Ti, co táhli s vojskem na své náklady (jednalo se obyčejně o pány, rytíře, panoše a měšťany), mohli se zajatci naložit podle svého vlastního uvážení a případný zisk z výkupného si ponechat.

Prohřešky a tresty

Pokud by někdo něco ukradl, měl být bez milosti sťat. Každý křižák měl také povinnost se jednou týdně vyzpovídat, a pokud to situace dovolovala, vyslechnout si jednou denně mši. K tomu je měli vést především jejich velitelé. Kdo by někoho urážel, nadával či schválně klel, měl být zavřen do pranýře na dobu, kterou uváží hejtmani, nebo měl být vyhnán nahý od vojska metlami a holemi. Pokud by někdo na někoho dalšího tasil zbraň, měl přijít o ruku a, pokud při tom dotyčného zranil, měla mu být uťata hlava. Hádky a pře soudil hejtman, který si k tomu mohl přizvat nestranné poradce nebo za sebe mohl určit zástupce, který danou věc rozhodne. Výsledný soud potom nesměl být zpochybňován.

Pravomoci hejtmanů

Při pobytu na území českého království potom nikdo nesměl bez přímého příkazu hejtmanů vypalovat a přepadávat. Shromažďovat píci mohl pouze hejtmany určený praporec. Všichni měli táhnout s vyznačeným praporcem a nikdo se nesměl opožďovat, nebo naopak táhnout napřed. Knížata a páni neměli zabírat vsi, panství ani trhy. Pokud došlo k zabrání hradů, měst, městeček a tvrzí, měli o nich rozhodnout hejtmani či jejich zástupci. Na obsazeném území se také pod trestem smrti nesmělo nikoho bezdůvodně zabíjet, vyjma opravdových kacířů. Stejný trest čekal ty, kteří nebudou dodržovat glejty a nařízení hejtmanů či jejich zmocněnců. Zakázané bylo také odmlouvání, pokud někomu uložili držet hlídku, stráž či výpravu.

Doprovod (trén)

Zajímavé je, že řád omezoval i trén, tedy doprovod vojska, který se sám o sobě obvykle bojů neúčastnil a pouze zajišťoval zázemí pro křižáky. Každý pán, rytíř či panoš si k vojsku mohl přivést pouze jednoho sluhu nebo pacholka. Muselo se však jednat o vyzbrojené a bojeschopné lidi. Výjimku měla pouze knížata a hrabata. S vojskem také nesměly táhnout žádné ženy a výslovně byly zakázány prostitutky. Některé verze tohoto řádu také zmiňují hráče hazardních her.

Ochrana majetku

Řád navíc připomíná, že majetek zúčastněných má být po celou dobu jejich účasti na výpravě nedotknutelný a pokud by přeci jen došlo k jeho zcizení či poškození, má jim být vyplacena náhrada a odškodnění. Bohužel není uvedeno, kdo se o to v takovém případě postará.

Zajištění odborníků a materiálu

Kurfiřti a města měli dále zajistit, aby byli ve vojsku i specializovaní řemeslníci, kteří nalezli uplatnění při obléhacích pracích či přípravě munice a zbraní. Jednalo se o kameníky, tesaře a střelce. Dále měli zajistit děla, černý prach, kámen, šípy, tarasy a žebříky podle jejich možností.

Každý člen vojska měl jak symbolickým vložením ruky, tak ústně slíbit, že bude uvedená nařízení dodržovat. Podle potřeby pak měla být každému průběžně opakována.

Soupis bojovníků a zbraní, které měly dodat jednotliví účastníci kruciáty:
  • Trevírský arcibiskup: 100 střelců, 4 tarasnice, 20 ručnic, 3 mistři dělostřelci, 10 000 šípů, 200 zápalných šípů.

  • Kolínský arcibiskup: 100 střelců, 4 tarasnice, 20 ručnic, 3 mistři dělostřelci, 10 000 šípů, 200 zápalných šípů.

  • Mohučský arcibiskup: 200 střelců, 6 komorových pušek, 4 tarasnice, 30 ručnic, 3 mistři dělostřelci, 10 000 šípů, 200 zápalných šípů.

  • Falckrabě rýnský: 200 střelců, 1 velké dělo 6 komorových pušek, 4 tarasnice, 30 ručnic, 3 mistři dělostřelci, 10 000 šípů, 200 zápalných šípů.

  • Markrabě braniborský: 200 střelců, 1 velké dělo, 4 tarasnice, 20 ručnic, 1 mistr dělostřelec, 10 000 šípů, 200 zápalných šípů.

  • Bavorští páni v Nizozemí: 1 velké dělo, 4 malá děla, 20 ručnic, 1 mistr dělostřelec, 10 000 šípů, 200 zápalných šípů.

  • Bavorský vévoda Jan: 1 velké dělo, 4 tarasnice, 20 ručnic, 1 mistr dělostřelec, 10 000 šípů.

  • Bamberský biskup: malá i velká děla, 3 mistry dělostřelce.

  • Würzburský biskup: malá i velká děla, 3 mistry dělostřelce.

  • Město Norimberk: 1 velké dělo, 6 malých děl, 12 tarasnic, 60 ručnic, 6 mistrů dělostřelců, 20 000 šípů, 600 zápalných šípů.

  • Město Řezno: 1 velké dělo, 4 malá děla, své mistry dělostřelce, další vybavení dle možností.

  • Město Pasov: 1 velké dělo, 4 malá děla, své mistry dělostřelce, další vybavení dle možností.

  • Město Cheb: 1 velké dělo, další děla, své mistry dělostřelce, další vybavení dle možností.

  • Město Loket a purkrabí: 1 velké dělo, další velká i malá děla, své mistry dělostřelce, další vybavení dle možností.

Pečlivá práce řeholního kanovníka 
Přebal moderního vydání husitké kroniky Ondřeje z Řezna
Přebal moderního vydání husitké kroniky Ondřeje z Řezna

Jedná se o unikátní pramen, který zachycuje řadu listin, se kterými dále pracuje. Autor Ondřej Müllner, řeholní kanovník u svatého Manga na předměstí Řezna, byl katolík. Na kronice začal pracovat před koncem roku 1421. Autor v kronice popisuje jednak události, které sám zažil, jednak ty, o nichž se dozvěděl pouze zprostředkovaně. U nich si však nevystačil s pouhým převyprávěním, ale sám pátral po dokumentech, jež by jejich detailnější průběh popisovaly a potvrzovaly. Jejich opis potom zařadil do svého díla. Jedná se o celou řadu listin a listů, které v obsahu kroniky jasně převažují nad samotným vyprávěním či komentáři kronikáře, čímž se také značně liší od kroniky Vavřince z Březové, která je českému čtenáři zřejmě známější. Ten naopak zachycoval dějiny z pohledu nepřátelské strany – utrakvistů.

Díky opisům dokumentů, které Husitská kronika Ondřeje z Řezna obsahuje, tak můžeme získat lepší představu o složitostech a peripetiích, které provázely vyhlášení křížových výprav. Dozvídáme se z ní řadu detailů, které pomáhají posunout chápání celého kolosu a organizace křížové výpravy. Ať už se jedná třeba o takové detaily, jako je postup přijetí nejsvětějšího kříže či opisy řádu, který upravoval chování účastníků na plánované třetí křížové výpravě z roku 1427.

Řezno na dobovém vyobrazení z let 1572-1618
Řezno na dobovém vyobrazení z let 1572-1618

V roce 2020 vyšel v nakladatelství Argo její překlad do češtiny, opatřený předmluvou, která přibližuje život a dílo Ondřeje z Řezna a jeho reflexi v české historiografické literatuře. Kniha dále obsahuje spis Dialog o českém kacířství od stejného autora.

  • DIETRICH Kerler (Hrsg.), Deuttche Reichstagsakten unter Kaiser Sigmund, Zweite abtheilung 1421–1426, Gotha 1883
  • DIETRICH Kerler (Hrsg.), Deuttche Reichstagsakten unter Kaiser Sigmund, Zweite abtheilung 1427–1431, Gotha 1887
  • Ondřej z Řezna: Husitská kronika/Dialog o českém kacířství, Praha 2020
  • ŠTEFÁNEK Josef (ed.), Staročeské vojenské řády. Hájek, Vlček, Žižka, listy a kronika, Praha 1951
  • BOUČEK Antonín, Staré české válečnictví, relikvie a kapitolky, Praha 1915
  • ČORNEJ Petr, Husitské válečnictví, in. Od velké Moravy k NATO, ed. Josef Tomeš, Praha 2002 s. 53-67
  • ČORNEJ Petr, Jan Žižka a východočeské husitství, Časopis Matice moravské, 118/2, 1999, s. 331-357
  • ČORNEJ Petr, Světla a stíny husitství, (události – osobnosti – texty – tradice), Praha 2011
  • ČORNEJ Petr, Velké dějiny zemí koruny české V., Praha – Litomyšl 2000
  • DOLEJŠÍ Josef – KŘÍŽEK Leonid, Husité, Vrchol válečného umění v Čechách, Praha 2009
  • DURDÍK Jan, Husitské vojenství, Praha 1954
  • KLUČINA Petr – MARSINA Petr – ROMAŇÁK Andrej, Vojenské dějiny Československa I., Do roku 1526, Praha 1985
  • MIŇO Martin, Příspěvek k životu v stredovekom vojenskom tábore, Archaeologia historica 35/10 1-2, 2010, s. 81-94
  • MITTELHAUSSER Eugene Desiré Antonie, Žižkovo válečnictví, in. Sborník Žižkův 1424–1924, K pětistému výročí jeho úmrtí, ed. Rudolf Urbánek, Praha 1924, s. 7-13
  • ŠMAHEL František, Husitská revoluce II., Praha 1996
  • ŠMAHEL František, Husitská revoluce III., Praha 1996
  • TOMAN Hugo, Husitské válečnictví za doby Žižkovy a Prokopovy, Praha 1898
  • URBÁNEK Rudolf, Žižka a husitské válečnictví, in: Sborník Žižkův 1424–1924, K pětistému výročí jeho úmrtí, ed. Rudolf Urbánek, Praha 1924, s. 20-74