Poslední vikingská invaze
Anglický král pod tlakem ze všech stran
Úvod
Na počátku roku 1066 zemřel anglický král Edward III. Vyznavač, aniž by zvolil svého nástupce. Mezi těmi, kdo si činili nárok na uprázdněný trůn, se nacházel i norský panovník Harald III. Hardrada. Jeho výprava měla do jisté míry rozhodnout o tom, zda se Anglie ocitne pod skandinávským vlivem, podlehne normanské invazi z kontinentu či zda se na ostrově prosadí příslušníci domácí anglosaské elity.
Když v pátek 5. ledna 1066 naposledy vydechl Edward III. (vládl od roku 1042), zasedl ještě téhož dne witan (královská rada v anglosaské Anglii), aby zvolil nového panovníka. Volbu přitom ovlivňovala řada faktorů: následnické nároky, moc uchazečů, síla, popularita a důležitou roli hrál nepochybně i osobní prospěch volitelů.
Kdo usedne na trůn?
V úvahu připadalo hned několik kandidátů. Mezi hlavní aspiranty patřil normanský vévoda Vilém Bastard, o jehož uvedení na trůn usiloval zesnulý panovník řadu let. Jisté nároky si mohli činit i potomci mocného severského krále Knuta I. Velikého v Norsku a Dánsku, a v neposlední řadě také Edgar Aetheling, poslední mužský zástupce dynastie Wessexů, která vládla na jihozápadě Anglie. Witan se ale nakonec rozhodl pro jiného pretendenta. Na doporučení arcibiskupa Stiganda se novým panovníkem stal earl (hrabě) z Wessexu, Harold Godwinson, v jehož žilách kolovala anglosaská krev.
Z hlediska zemských a zvykových zákonů Anglie proběhla volba naprosto regulérně. Okolní vládci ale měli na celou věc jiný názor. Bylo tedy víc než jasné, že nově zvolený vladař bude muset obhájit svou pozici se zbraní v ruce, neboť normanský vévoda Vilém Bastard ani norský král Harald III. Hardrada (vládl 1046–1066) nehodlali rozhodnutí witanu strávit.
Nenáviděný bratr
Anglický král se nacházel v nezáviděníhodné situaci. Vrásky na čele mu zřejmě přidělával i fakt, že ještě za vlády Edwarda III. roku 1065 podpořil odebrání panství Northumbrie svému bratrovi Tostingovi. Vypuzený earl se se ztrátou hrabství nikdy nesmířil a z obou sourozenců se stali nepřátelé na život a na smrt. Tosting se poté, co opustil Northumbrii, uchýlil za moře k hraběti Balduinu Flanderskému, nevlastnímu bratrovi své manželky Judity.
Tam přes zimu shromáždil flotilu o síle 60 lodí a na jaře vyplul drancovat jihoanglické pobřeží. Pokusil se dokonce vpadnout i do ústí řeky Temže, ale Harold s touto variantou počítal a jeho výpad odrazil. Bývalý earl následně podnikl nájezdy na břehy Northumbrie a Mercie, ale zdejší vládci, bratři Edwin a Morcar, jej rovněž zahnali. Po tomto neúspěchu většina posádek dezertovala i s plavidly a Tostingovi zbylo pouhých 12 lodí. Tato malá flotila se dovlekla do Skotska, kde začal vypuzený earl na dálku jednat s norským králem a nabídl mu pomoc při získání anglické koruny.
Harald III. Hardrada (viz Poslední viking), na nic nečekal, shromáždil loďstvo čítající 300–500 plachet a prvního zářijového týdne vyplul vstříc anglickým břehům. Harold Godwison v té době očekával invazi Viléma Bastarda, a proto měl přes léto k dispozici ohromnou flotilu čítající okolo 700 lodí. Normanský vévoda za těchto okolností nemínil riskovat srážku na moři a vyčkával, neboť dobře věděl, že anglického panovníka tlačí čas. Armáda se nedala držet do nekonečna, vyprazdňovalo to pokladnu i zásoby a smluvní lhůta pro válečné tažení pomalu uplývala. Když pak počátkem září vladaři došel proviant, nezbylo mu nic jiného než vojsko a flotilu rozpustit. Většinu plavidel však při návratu do přístavu v Londýně zničila bouře, a tak bylo anglické pobřeží v době připlutí severské flotily prakticky nestřežené.
Nezkušení bojovníci
Harald se svými loděmi po krátké zastávce na Orknejích zakotvil u ústí řeky Tyne, kde se spojil s Tostingovými silami. Poté se vydal zvolna podél pobřeží na jih a přitom systematicky plenil vše, co se dalo. Následně vplul do ústí řeky Humber a odtud pokračoval proti proudu řeky Ouse k městu York. Zpráva o vikingské invazi vyburcovala vládce zdejších krajů, early z Northumbrie a Mercie, tedy sourozence Edwina a Morcara. Ti shromáždili své osobní družiny huskarlů, svolali vojsko thénů a fyrd a vyrazili vstříc Hardrarovi.
Ráno 22. září 1066 položili earlové své šiky mezi město York a pochodující Haraldovu armádu u vesnice Fulford ve snaze zabránit seveřanům obsadit hlavní město Northumbrie. Přestože obě vojska byla zhruba stejně silná (okolo 6 000 mužů), kvalitou se lišila. Většinu anglosaské armády tvořili muži thénů (místní vladykové) a fyrd (jakási zemská domobrana). Jednalo se nepochybně o statečné jedince, válčili však pouze příležitostně a jen málo z nich si mohlo dovolit nákladnější výzbroj. Naproti tomu šiky seveřanů se skládaly z profesionálních válečníků, pro které byl boj denním chlebem, a jejich povolání jim umožnilo získat to nejlepší vybavení.
Řeka zbarvená do ruda
Earlové si dobře uvědomovali svou nevýhodu a pokusili se ji alespoň částečně minimalizovat výběrem vhodného místa k bitvě. Okolní krajina byla plná bažin a mokřad. Anglosasové tak zaujali pozici na vyvýšeném místě mezi bažinou na levém a řekou Ouse na pravém křídle. Mezi těmito přírodními překážkami se nacházel terén široký asi 600 metrů a vikingové tak museli postupovat do kopce přímo proti sešikovanému nepříteli. Bitva začala časně zrána obvyklou výměnou nadávek a střel z obou stran. Poté se Anglosasové vrhli do útoku. Věděli, že nemohou odolat plné síle protivníka, a proto se rozhodli udeřit dříve, než proti nim bude nepřítel stát v plném počtu (Haraldovy oddíly útočily z několika směrů, ale kvůli rozmoklému terénu postupovaly velmi pomalu). Jejich nápor dopadl na pravé křídlo seveřanů, které se skládalo z méně zkušených bojovníků a Anglosasům se podařilo je zatlačit. Jejich postup však brzo uvázl v bažinatém terénu.
Norský král zareagoval na počáteční neúspěch posílením středu svého vojska a útokem na protivníkovo pravé křídlo, kde měli vikingové převahu. Středu a pravému křídlu anglosaské armády velel earl Edwin, jehož šiky tvořili především muži z fyrdu. Ti pochopitelně nemohli Haraldovým zkušeným bojovníkům dlouho vzdorovat a začali ustupovat směrem k Yorku. Levé křídlo pod vedením Morcara, které ještě stále vítězilo, nemělo kvůli členitému terénu přehled o tom, jak se vyvíjí situace na bojišti a začalo se pomalu dostávat do obklíčení. Do zad mu navíc vpadly oddíly seveřanů, které se rozhodly postupovat přes bažinatou půdu na pravé straně.
Tím byl osud obránců v podstatě zpečetěn. Mnoho z nich se utopilo v řece, další padli pod sekerami a meči vikingů a zbytek se dal i s oběma hrabaty na útěk. Dobové zprávy uvádí, že ten den se řeka Ouse zbarvila anglosaskou krví.
Obě strany utrpěly v bitvě těžké ztráty. Earlové údajně ztratili více jak tisíc mužů a o zhruba stejný počet bojovníků přišel i norský král. Seveřané po vítězství vyrazili k nedalekému městu York, které se Haraldovi podvolilo za příslib, že nebude vypleněno. Jeho obyvatelé následně uznali norského krále za svého vládce a přislíbili mu pomoc v boji proti Haroldu Godwinssonovi.
Bleskový přesun
Anglický panovník Harold k se o invazi dozvěděl s nevelkým zpožděním. Čelil tak těžkému dilematu, zda zůstat na jihu strážit zem proti Vilému Bastardovi, nebo vyrazit na sever. Nakonec se, pod vlivem pokročilého ročního období a zprávy, že část normanské flotily byla poškozena během bouře v průlivu, rozhodl vytáhnout proti norskému králi. Potřeboval ale čas, neboť těsně předtím (8. září) své vojsko rozpustil. Než ho znovu shromáždil, uplynuly téměř dva týdny, teprve poté mohl vyrazit na sever. Jeho armáda dokázala v pěti dnech urazit více jak 300 km, tedy přes 60 km za den! Tak rychlý přesun se dá zvládnout jedině koňmo. Anglosasové koně při přesunu skutečně používali, jízdu v pravém slova smyslu ale nikdy neměli. Dne 25. září, pouhých pět dní po vítězství vikingů u Fulfordu, obnovil Harold svou vládu nad Yorkem a poté vyrazil ke Stamford Bridge, kde tábořil norský král se svou armádou.
Harald s Tostingem naprosto nepočítali s tím, že by Godwinson reagoval tak rychle. V ležení za Stamfordským mostem se v té době nacházela jen část jejich sil. Některé oddíly zůstaly
u Fulfordu střežit lodě, jiné vyjely do okolí za kořistí. O příchodu anglosaského vojska neměli vikingové ani potuchy, čekali jej až za pár týdnů a mnozí z bojovníků nechali svou výzbroj na lodích. Že se cosi děje, pochopili seveřené, až když spatřili mračno prachu na staré římské cestě v Helmsley Gate nedaleko od jejich ležení. Když začali Haraldovi muži troubit na poplach a hotovit se k obraně, dobíhal už útočný šik Anglosasů k jejich předvoji na pravé straně mostu.
Tosting naléhal na Hardradu ať ustoupí zpět k lodím kotvících u Fulfordu. To však nebylo za dané situace dost dobře možné. Norskému vladaři tak nezbylo než přijmout boj, a to za velice nevýhodných podmínek. Vyslal alespoň rychlé posly k Eyesteinu Orrovi, veliteli tábora u Fulfordu, aby co nejrychleji přivedl posily. Poté stáhl své muže na levý břeh, kde se začali šikovat do obranné linie.
Sám proti celé armádě
Harold dokonale využil momentu překvapení. Jeho vojáci rozprášili slabý nepřátelský předvoj a hnali se k dřevěnému mostu. Tam však narazili na obrovitého vikinga, patřícího k bojovníkům, jimž se říkalo berserkové. Tento fanatický válečník vyzbrojený mohutnou sekerou se onoho chmurného rána postavil sám celému anglosaskému vojsku.
Zdrogovaní válečníci
Berserkové patřili k nejobávanějším vikingským válečníkům. Bývali členy osobní stráže skandinávských králů a vynikali svou mohutnou postavou a ohromnou silou. Bojovali odění do medvědí či vlčí kůže, která je nejen chránila, ale údajně jim propůjčovala nadlidské schopnosti. Před bitvou také podle legend pojídali jakousi směs bylin. Díky ní bojovali ve zvláštním transu, který zvyšoval jejich agresivitu a tlumil bolest, čímž mohl vznikat dojem, že jim sečné ani bodné zbraně neublíží.
Most široký tak, že po něm mohli projít dva, nanejvýš tři muži zároveň, mu to umožnil a onen bojovník před sebou vršil hradbu z mrtvol. Údajně zabil na 40 Anglosasů, než se jeden z Haroldových vojáků spustil ve velkém sudu do řeky a škvírou mezi prkny proklál berserka kopím.
Anglosasové se tak nakonec přece jen dostali na druhý břeh, kde se zatím Haraldovi muži šikovali k obraně. Harold v té chvíli nabídl svému bratrovi zpět Northumbrii a třetinu království, pokud složí zbraně a přidá se k němu. Tosting se otázal, co dostane norský král. Na to Godwinson odpověděl: „Sedm stop anglické země, neboť je vyšší než většina ostatních mužů.“ Myslel tím samozřejmě místo tak akorát na Haraldův hrob.
Vyčerpané posily
Důstojný pohřeb jen pro bratra
Tělo padlého Tostinga nechal Harold, navzdory jeho zradě po bitvě u Stamford Bridge dopravit do Yorku, kde jej se ctí pochoval. Pozůstatky padlých vikingů však byla ponechány na bojišti na pospas dravé zvěři. Podle dobových pramenů bylo možné ještě po 50 letech spatřit na místě bitvy jejich vybělené kosti.
Poté, co se anglosaská armáda shromáždila na levém břehu, zahájil Harold útok. Některé norské ságy uvádí, že Anglosasové útočili koňmo. Toto tvrzení je ale zřejmě nepravdivé, neboť jak bylo uvedeno výše, Anglosasové jízdu v boji nepoužívali.
Vikingové, jež byli početně slabší a postrádali většinu zbroje, nedokázali jejich útoku odolat. Haroldovi bojovníci prorazili jejich štítovou hradbu a bitva se změnila v krvavá jatka s obrovskými ztrátami na obou stranách. Milost se nedávala. Hardrada utrpěl smrtelné zranění, když byl zasažen šípem do krku a v bitevní vřavě zahynul i Tostig. Vikingové však ani po smrti svých vůdců nepřestali bojovat.
Vydrželi až do doby, než na bojiště dorazil Eystein Orre s posilami. Jejich počáteční nápor ale Haroldovi huskarlové za pomoci štítové hradby ustáli. Na Eysteinových mužích se začala záhy projevovat únava z více jak dvacetikilometrového pochodu. Paže po prvním náporu umdlévaly a štíty nedokázali rychle krýt seky. Brzy tak byli i tito bojovníci přemoženi a jejich velitel padl.
Dílčí vítězství před novým vpádem
Jedna z armád poté nejspíš o něco ustoupila a nastal klid zbraní. Vikingové však byli de facto poraženi, přičemž utrpěli ohromné ztráty. Podle některých odhadů přežila pouhá desetina celého vojska. Harold dovolil Haraldovu synu Olafovi, který jako jeden z mála vyvázl z bitvy se zdravou kůží, aby posbíral své raněné a se zbytkem svých sil odplul zpět do Skandinávie. Bylo jich málo – naplnili pouhých 24 lodí. Přes odjezdem se však musel Olaf zříci všech mocenských nároků na Anglii a odpřisáhnout, že již nikdy nepodnikne válečnou výpravu na zdejších končin. Éra vikingských nájezdů na britské ostrovy, tak definitivně skončila.
Godwison dosáhl u Stamford Bridge velkého vítězství, těšit se z něj však mohl pouhých šest dní. Již v neděli 1. října totiž dorazil ke králi posel se zprávou, že na jihu, v Sussexu, přistálo loďstvo Viléma Bastarda. Haroldovi tedy nezbylo nic jiného, než po vyčerpávající bitvě a těžkých ztrátách (u Stamford Bridge přišel podle moderních odhadů zhruba o polovinu svých mužů) znovu urychleně přesunout a čelit nové invazi (viz Dohra u Hastings).
Nájezd do Anglie pod lupou
Pokud se chcete dočíst další podrobnosti týkající se tažení Norů do Británie, jejich vůdců i výzbroje vojsk, rozklikněte si následující odkazy
Normané navázali na úsilí vikingů
Rozhodující bitva o nadvládu nad Anglií se odehrála 14. října 1066 na úpatí kopce Senlac. Harold Godwinson rozmístil své vojsko na kopci poblíž města Hastings. Střed tvořili huskarlové, zatímco na křídlech stála královská domobrana fyrd a jednotky thénů. Všichni anglosaští vojáci bojovali pěšmo a vytvořili štítovou hradbu tak, že přeložili svoje štíty přes štíty bojovníkům stojících vedle nich.
Vilém zvaný Bastard (až později Dobyvatel) zahájil bitvu útokem pěchoty a lučištníků. Ti však nezpůsobili Anglosasům téměř žádné ztráty. Bastard je tedy záhy odvolal a poslal proti štítové hradbě svou těžkou jízdu. Po jejich prvním útoku následovalo několik dalších. Každý z ataků byl ale zastaven mimořádnou neústupností a disciplinovaností Haroldovy pěchoty, která odolávala jako by byla vrostlá do země.
Boje probíhaly velmi dlouho, až se nakonec normanská kavalerie uchýlila k taktice předstíraného ústupu. Tato lest se podařila znamenitě. Někteří anglosaští bojovníci sice zůstali na svých pozicích, ale většina opustila své linie a začala pronásledovat zdánlivě prchající Normany. Když si uvědomili, že se jízda obrací a přechází do útoku, bylo už pozdě. Pouze několik málo Haroldových vojáků se dokázalo vrátit zpět do svých linií. Ostatní byli dostiženi a pobiti. Godwinson se snažil stáhnout svoje zbývající muže a přeskupit je do nové menší obranné řady.
Mezitím vyslal Bastard do boje znovu své lukostřelce a tentokrát se na něj usmálo štěstí. Jeden z šípů údajně zasáhl Harolda do tváře, probodl mu oko a on padl mrtev k zemi. Anglosaskými řadami se začala šířit panika. Příslušníci fyrdu se po smrti krále rozprchli do okolních lesů. Na bojišti zůstaly pouze oddíly húskarlů, věrni svému pánovi až za hrob. Ti se shlukli kolem mrtvého těla a srdnatě se bili do posledního muže.
Vilém tak toho dne dosáhl rozhodujícího vítězství a mohl k seznamu svých titulů připojit i titul anglického krále, kterého uvedla na trůn jeho jízda u Hastingsu.
Král bojovník s dobrodružnou povahou
Norský panovník Harald III. Sigurdsson, později známý jako Harald III. Hardrada (česky tvrdohlavý či přísný) patřil mezi nejslavnější válečníky severu. Narodil se patrně roku 1015 jako nevlastní bratr norského krále Olafa II. Tlustého (vládl 1015–1028). Spolu s ním se již roku 1030 zúčastnil bitvy u Stiklestad, v níž se Olaf snažil získat zpět království na Knutu I. Velikém. Olaf však v bitvě padl a sám Harald utrpěl těžké zranění.
Později raději opustil Norsko a s družinou válečníků se vydal hledat štěstí na Rus, kde sloužil ve vojsku kyjevského vládce Jaroslava I. Odtud se po několika letech vydal do Konstantinopole. V hlavním městě Byzance vstoupil do služeb císařovny Zoe a stal se členem varjažské gardy, elitního oddílu byzantských císařů. V jeho řadách se bil s Chazary i Saracény a získal ohromné bohatství i válečnou slávu.
Roku 1042 se vrátil zpět na Kyjevskou Rus a oženil se s Elisavetou (česky Alžbětou), dcerou knížete Jaroslava I. Moudrého. V té době jeho synovec král Magnus I. Dobrý spojil pod svým žezlem Norsko s Dánskem. Nárok na trůn ale vznesl i Harald. Shromáždil velkou družinu mužů, se kterými sloužil, vytáhl proti Magnusovi a donutil jej, aby ho jmenoval svým spoluvladařem. Když pak jeho synovec roku 1047 zemřel, podržel se Harald vládu nad celým Norskem. Nároků na Dánsko se po dlouhých bojích se Svenem Estridsenem nakonec vzdal.
Poté co Harald uznal, že Dánsko nedobude, obrátil svou pozornost na Anglii. Jeho nárok na tamní trůn byl založen na smlouvě, kterou mezi sebou uzavřeli Magnus I. a anglický král Hardiknut (vládl 1040–1042). Ta říkala, že pokud jeden z panovníků zemře, druhý zdědí jeho země. Když však Hardiknut roku 1042 zemřel, probíhaly na severu Evropy zrovna vleklé boje o dánský trůn, což zabránilo Magnusovi v invazi na britské ostrovy a na zdejší trůn tak usedl Edward III. V době zvolení Harolda Godwinsona už ale ve Skandinávii panoval relativní klid a Harald III. si tak usmyslel, že anglický trůn dobude.
Nejschopnější a nejmocnější Anglosas
Harold byl synem Godwina, původem zřejmě pouhého théna, který se díky přátelství s králem Knutem I. Velikým vyšvihl na pozici earla z Wessexu a stal se jedním z nejmocnějších mužů v zemi. Díky sňatku své sestry s králem Edwardem III. Vyznavačem se Harold roku 1045 stal earlem Východní Anglie a po smrti svého otce (1055), se ujal vlády ve Wessexu. Doboví kronikáři jej popisují jako urostlého a charismatického muže, zručného bojovníka a schopného vůdce a válečníka. Kolem roku 1055 bojoval Harold proti Gruffyddovi ap Llywelynovi, králi Walesu, a jeho spojenci Aelfgarovi, earlovi z Mercie.
Během tohoto tažení se naučil bránit i dobývat hrazená centra a využívat v bitvě terén. Roku 1062 vytáhl (ještě s podporou bratra Tostiga) proti Gruffyddovi znovu, přičemž ho zcela zaskočil bleskurychlým přesunem a nečekaným nájezdem na Gloucesster. Během tohoto tažení využíval i loďstvo, což svědčí o jeho všestranných vojenských schopnostech.
Roku 1064 pak vyrazil Harold na Edwardův příkaz do Normandie, jeho loď však ztroskotala a on byl zajat Guyem, hrabětem z Pothieu. Brzy ale do hrabství dorazil Vilém Bastard a přinutil Guye, aby mu Harolda vydal. Godwinson normanskému vévodovi poté složil slib věrnosti, což se mu nakonec stalo osudným. Normanské prameny totiž uvádí, že Harold svou přísahou uznal Bastardův nárok na anglický trůn, a tím, že se nechal později korunovat anglickým králem svou přísahu porušil. Nejspíše se ale jednalo o nedorozumění, neboť nástupnictví na anglickém trůnu nebylo dědičné a ani nebylo určováno volbou žijícího krále.
Následně se Godwisson po boku Viléma účastnil bojů v Bretani proti tamnímu vévodovi Conanovi II. Zde na vlastní oči viděl bojovat normanskou těžkou jízdu, ale zřejmě nedokázal docenit účinnost jejich taktiky. Roku 1065 už byl zpátky v Anglii, která se tehdy nacházela na pokraji vnitřní války. V Northumbrii vypukla vzpoura proti jeho bratru Tostigovi. Příčinou bylo neustálé zvyšování daní a způsoby, jimiž se earl zbavoval svých odpůrců. Godwisson odmítl svému bratru jakkoliv pomoci a ten musel odejít do exilu. Z obou sourozenců se tak stali nesmiřitelní nepřátelé.
Zásadní zlom v Haroldově životě pak přišel 5. ledna 1066, kdy zemřel Edward III. Na smrtelné posteli panovník odkázal Godwissonovi ženu i království do ochrany a de facto jej tak jmenoval svým nástupcem. Harold byl následně bez delších průtahů zvolen witanem a korunován ve Westminsterském opatství. Novopečený vladař si však dobře uvědomoval, že svou pozici musí nejdříve uhájit a již na přelomu léta a podzimu vytáhl proti svým protivníkům.
Milice složená z vesničanů
Složení anglosaského vojska vycházelo ze struktury zdejší společnosti, jež předcházela od starého kmenového uspořádání k raně feudálnímu mnohem pomaleji než pevninská Evropa. Základní složku obyvatelstva tvořili thénové – jednalo se o jakousi obdobu menších vladyků či velmožů, v podstatě tedy o náčelníky vesnic či menších územních celků.
Obyvatelstvo těchto vesnic bylo zavázané svému thénovi slibem věrnosti. Ta spočívala mimo jiné také v povinnosti mužů ve věku od 16 do 60 let sloužit ve fyrdu, v jakési zemské milici (domobraně), přičemž „branná povinnost“ neměla přesáhnou dobu dvou měsíců za rok.
Je tedy vcelku jasné, že pro tyto muže nebylo bojování denním chlebem. Zacházet se zbraněmi sice uměli, součinnosti se však učili jen málo a jejich vybavení bylo chabé. Tvořil ho nejčastěji sax (jednobřitý dlouhý nůž s mírně zašpičatělou čepelí o délce zhruba 50 cm) a k tomu kopí, luk či vrhací oštěp. K ochraně jim sloužil kulatý štít. Muži fyrdu se dokázali bít statečně a divoce, ale vytvořit a udržet štítovou hradbu většinou bylo nad jejich síly.
Nejlepší pěšáci své doby
Hlavní složku anglosaských vojsk tvořili profesionální válečníci z ozbrojených družin mocných šlechticů či králů. Příslušníci těchto osobních gard se nazývali huskarlové a byli považováni za nejlepší pěchotu své doby. Rekrutovali se ze silných a zdatných mládenců, kteří se intenzivně cvičili v ovládání všech druhů zbraní a taktice. Přestože do bitev cestovali na koních, před střetem sesedali a bojovali klasickým skandinávským způsobem. Hlavní zbraň huskarlů představovala těžká sekera s 30 cm ostřím a metrovou násadou, případně dlouhý obousečný meč. Huskarlové údajně dokázali sekerou jednou ranou setnout hlavu koňovi nebo rozetnout protivníka vedví. Svůj štít ve tvaru draka nosili většinou zavěšený přes rameno, což jim umožňovalo uchopit sekeru oběma rukama, a tím vložit do úderu mimořádnou sílu. Muži vyzbrojení sekerami byli obvykle spárovaní s kopiníky, takže spolu tvořili nebezpečnou útočnou i obranou skupinu. Kopiníci srazili jeden štít ke druhému, až se zčásti překrývaly a vytvořili tak „zeď“, která byla schopna odolat útoku. Po zastavení protivníkova úderu se linie rozevřela do mezer, jež umožňovala huskarlům máchat jejich obávanými sekerami.
Výstroj huskarlů se příliš nelišila od protivníků, ať už se jednalo o vikingy nebo Normany. Velká část elitních válečníků té doby nosila kroužkovou zbroj. Přestože vážila zhruba 10 kg, kroužky si uchovávaly pružnost a umožňovaly volnost pohybu. Nad nákladnou kroužkovou zbrojí ale tehdy ještě převládaly starší typy odění. Mezi ně patřila kupříkladu šupinová zbroj, brnění z kovových lamel nebo byrny, železem pobité kožené pláště pod kolena. Přilby se zpravidla používaly kónické, snýtované z několika kusů.
-
Kovařík, Jiří: Rytířské bitvy a osudy I. Třebíč 2016
-
Bennet, Matthew et al.: Bojové techniky středověkého světa: 500 n. l.–1500 n. l. Praha 2007
-
viah.wargaming.cz
