„Panská“ není jen pro pány, ale i kmány
Panská bitva je v Čechách známá jako legendární akce určená pouze reenactorům, kteří si v jejím rámci mohou zažít všechny strasti i slasti válečného tažení. Letos se opět vydařila po všech stránkách a o silné zážitky na ní nebylo nouze
Že je Panská bitva mezi reenactory velice populární, dokazuje mimo toho, že se konala již po dvanácté, i letošní úctyhodná účast. Na „bojišti“ se sešlo rekordních 171 reenactorů a to ještě značná část odpadla kvůli nemoci před akcí. (Více se o historii tohoto projektu můžete dočíst v Panská pod lupou > Pestrá historie Panské bitvy. ) Velikost bojiště dosahovala skoro sedmi kilometrů čtverečních v prostoru mezi obcemi Pokojovice – Chlístov – Markvartovice – Hvězdoňovice a organizace se ujal v tomto směru zkušený matador Roman Mikulec známý jako Jarwiks, který má na svědomí již čtyři ročníky. S čím vším se letos musel potýkat při organizaci Panské bitvy se dozvíte v příloze Panská pod lupou > Panská v ohrožení.
Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí
Že se jedná o aprílový termín, nám došlo již při samotném příjezdu, kdy jsme se z pracovních důvodů opozdili oproti požadovanému času registrace přibližně o hodinu a na souřadnicích určených organizátorem jsme již nikoho nenalezli. Podnikli jsme tedy okružní jízdu po několika přilehlých vesnicích, až se nám nakonec podařilo kontaktovat informovanější spolubojovníky, kteří nás navedli do tábora. Tím pádem jsme prošvihli úvodní organizační briefing. Chvíli potom, co se nám podařilo vybudovat ležení, z něj dorazili ostatní spolubojovníci, rozestavěly se hlídky a následně také rozhořely první boje.
Bitva, larp a tažení v jednom
Místo, termín i organizátoři Panské jsou obvykle oproti předchozím ročníkům jiné, takže účastníci musí volit různé strategie k dosažení svých cílů. Datačně je zasazena do období vrcholného středověku. Datace pro vybavení účastníků je však velice volná, protože je kladen velký důraz na dobovou autenticitu jejich vybavení, takže by počet adekvátně vybavených českých účastníků pouze z období vrcholného středověku nepostačoval.
Panská kombinuje prvky reenactmentové bitvy (užívají se kovové zbraně, pouze pro noční boj z bezpečnostních důvodů dřevěné), larpu a volně rekonstruuje vojenské tažení této doby. Různí se i zápletky od tažení zemských škůdců, přes spor šlechticů o pozemky, honu na lapky a loupeživou tlupu, nebo jako letos války dvou královen.
Úderníci v praxi
Spolu s přáteli z Ogary Pogoni jsme s dalšíma dvěma členy spolku Civitas Pragensis bojovali jako námezdní družina ve vojsku Elišky Přemyslovny vedeném Oldřichem z Hradce alias Masérem, který v poli stanul proti vojsku Elišky (Alžběty) Rejčky. To se skládalo převážně z lidí z projektu Hradeckého dvora Alžběty Richenzy. Letos jsme se tedy přenesli do Léta Páně 1316 a proti sobě stanuly vojska v rámci Války dvou královen (již zmíněných) v návaznosti na zajetí Jindřicha z Lipé na Hradě Týřov.
Nejenom, že jsme se tak ocitli ve vskutku kvalitní společnosti projektu Doba Karlova a dalších přátel, ale také díky udatným bojovým výkonům a jednomu oslíkovi, který sloužil k zásobování a nošení proviantu, se našim přes noc podařilo získat více jak třičtvrtě zásob v poli. Letošní novinkou totiž bylo, že si bojovníci museli zajišťovat proviant během hry v rámci plnění úkolů, které simulovaly spížování středověkého vojska. Proto již od noci obě vojska nejen prozkoumávala terén, ale hledala suroviny, aby měla vůbec snídani a oběd. Kromě oslíka zde byli také koně. Jezdci plnili úlohy zvědů a spojek. Jen se nesměli účastnit boje. To ale neznamená, že by si hru neužili, protože mohli být zajati. Lichookopytníci tak výborně dokreslili atmosféru této akce a stali se jejím jednoznačným přínosem.
Travičství
Zajímavou změnou oproti minulým ročníkům bylo také travičství, které chtěl Jarwiks ztvárnit reálněji. Proto se ve hře vyskytovaly recepty na jed psané podobným stylem jako pozdně středověká kuchařka. Například: Do dvou pint vody přidej tři lžíce odvaru z echinacey, hrst výhonku smrku stojícího. Poté přidej hrst kopřiv, ne však stonek! Zalej půl žejdlíkem medoviny a přisyp hrst strouhané kůže. Dále čtyři smrkové šišky a hrst škvarků. To vše povař a tomu, kdo nápoj vypije, způsobíš obrovské neštěstí. Vzhledem k chladnějšímu počasí se ukázalo, že je na Vysočině v tuto roční dobu takřka nemožné sehnat kopřivy. Na traviče se ale usmálo štěstí, protože jedna z kuchařek v táboře měla sušené kopřivy na čaj, a tak utrejch mohl zdárně dovařit.
Přednosti letošního ročníku
Vzhledem k tomu, že se hrou táhly celkem čtyři vedlejší dějové linie, není ani zpětně úplně snadné dobrat se toho, co vše se vlastně v průběhu páteční noci a sobotního dopoledne událo. Jedna z linií se točila okolo příběhu mladé šlechtičny Karol z Hrádku, která při opatství na bojišti zřídila lazaret a hledala relikvii svaté Margity Antiochijské. Zároveň po této relikvii pátrali jak Uhři vedení uherským šlechticem Tomášem z Radvaně, tak Jan z Vartenberka, který se tažení účastnil inkognito. Jejich vzájemné soupeření vygradovalo v mnoho hráčsky zajímavých situací.
Dalším bonusem letošního ročníku bylo počasí. Pro někoho pozitivním, pro ty, co neměli otestované vybavení do zimy, to muselo být hodně nepříjemné, ale o to poučnější. Po mrazivé páteční noci jsme se totiž probrali do zamračeného rána, spustil se silný vítr a o něco později začalo hustě sněžit. Tábor se tak v mžiku naprosto epicky proměnil, protože sníh dodal středověké atmosféře na dokonalosti.
Čekací Panská
Každá Panská má svůj neoficiální přídomek. Tato byla družinou pana Adama z Dobřenic pojmenována Čekací Panská, protože vždy, když se něco zajímavého odehrálo, museli potom hodinu čekat. Například, když došlo k potyčce u mostku přes bystřinu, tak museli počkat na raněné v lazaretu, než se budou moci pohnout dál. Po dopolední potyčce, při které došlo k zajetí Pána z Nezabuditz, museli opět vyčkávat, až si šlechta vše smluví. A když se jim podařilo získat vojenskou výhodu, museli zase čekat, než ostatní vytáhnou do pole.
Nečekaný zvrat
Po tom, co se po raním nácviku, při kterém se mělo vojsko Oldřicha z Hradce náležitě secvičit, rozhořela další série bojů a výprav, došlo krátce po poledni, kdy se začaly snášet první sněhové vločky, k rozhodnému střetu. Vojsko Richenzy, vedené Miroslavem z Libiše, vystoupalo na vrchol nad tábor vojska Oldřicha z Hradce bojujícího za Přemyslovnu. Pán z Bílé provedl diverzní akci na vítkovský tábor a zbytek Richenzina vojska se pokusil rozhodným útokem z kopce prorazit vítkovskou obranu. Nebyli však úspěšní a museli se po velkých ztrátách stáhnout zpátky do svého ležení.
Jaké tam na ně čekalo překvapení a uvítání, když spatřili, že mezitím do tábora dorazila samotná královna a své vojsko musela přivítat těmito slovy: „Vážila jsem tuto nebezpečnou cestu a věřila jsem, že mne tu čeká dobrá zpráva. Že se tu setkám s naším milým přítelem, panem z Blatné. Místo toho zde vidím jen raněné, spoušť, chaos a zmar. Můj drahý Maršálku, pane z Libiše: jak toto vysvětlíš?“ Do situace ovšem vstoupili Uhři, kteří právě dorazili s relikvií svaté Margity Antiochijské a již zmíněným panem Petrem z Rožmberka. Epilogem se potom stalo vyjednávání o výměně zajatých šlechticů. V druhém táboře mezitím začala bujará oslava vítězství. Pokud chcete vědět, kdo bude pravděpodobným dalším organizátorem této kratochvíle pro následující ročníky, dozvíte se to v příloze Panská pod lupou > A co bude dál?
Článek vznikl ve spolupráci s jejím organizátorem Jarwiksem. Velice mu touto cestou děkuji za spolupráci, ale především za kvalitní akci a těším se, že se budu moci účastnit i dalších takových projektů. Více se o něm dozvíte v příloze Panská pod lupou > Jarwiks: dříč v pozadí
Panská bitva pod lupou
Chcete-li se dozvědět další detaily o Panské bitvě, nejen o aktuálním ročníku, ale též o minulosti, budoucnosti a organizačním pozadí celé akce, rozklikněte si následující odkazy
Každý má jen jeden život
Původ této akce se datuje přibližně patnáct let zpět, kdy se v České republice akce určené pouze reenactorům vyznačovaly hostinami, turnaji a jinými kratochvílemi, ale žalostně scházely larpové a nescénářové akce bitevního charakteru. André Quebriac a Vitamín proto uspořádali spolu s panem ze Špernaku a Maršálkem Ivanem Dubcem první Panskou bitvu známou jako Vojna v sadě.
Prostor, kde se akce odehrávala, byl podstatně menší než dnes a Panská měla jenom jednu dějovou linii, která zahrnovala tažení na zemského škůdce. Přelomová byla ale myšlenka, že má každý pouze jeden život a když o něj přijde, hra pro něj končí. To vzneslo do akce více realističnosti, která se odrazila v obavě o život a tím pádem jiném stylu boje. Přeci jen není nic příjemného, když dojedete v pátek na akci a v sobotu v pět ráno jste mrtví, bez možnosti oživení. Tato myšlenka se s různou obměnou promítá všemi Panskými, i když poslední běhy experimentovaly s lazaretem, kde se i těžce ranění mohli po určitém čase vyléčit.
Po Vojně v sadě uspořádala původní organizátorská sestava ještě tři běhy a potom se začali organizátoři štafetově měnit, až nastala pauza, po které se Jarwiks spolu s Markétou Magdalénou ze Špernaku rozhodli v roce 2012 akci opět obnovit a uspořádali velice zdařilou takzvanou Pochodovou Panskou spojenou s obléháním tvrze a vsi Úhrov. Jarwiks se potom podílel ještě na několika dalších bězích.
Navzdory covidu i válce na Ukrajině
Kvůli vynucené skoro dvouleté covidové pauze v akcích, byl obrovský hlad po obnovení Panské, kterou se v podstatě ze dne na den nakonec rozhodli opět uspořádat Jarwiks s Mikulášem z Blatné (herní postava Hradeckého dvora). Zásadní bylo, že Kurik jako jeden z dřívějšího organizátorů pro letošní ročník zajistil pozemky, kde se akce konala. Na celou přípravu tak měli pouhé tři měsíce, což je extrémně málo času. Náročnost organizace takového projektu dokazuje, že posledních deset dní před akcí spával Jarwiks maximálně pět hodin a běžně musel přes den vyřešit okolo osmdesáti až sta telefonátů.
Měsíc před bitvou ale přišla největší rána v podobě Putinova nevyprovokovaného útoku na Ukrajinu, který značnou část reenactorské komunity zasáhl jako blesk z čistého nebe a totálně ochromil. Organizátoři tak začali zvažovat, zda by nebylo lepší, kdyby svůj čas věnovali spíše pomoci uprchlíkům. Ostatně někteří hráči se začali ozývat s dotazy, zda Panská vůbec proběhne a jiní do účasti na ní v souvislosti s touto tragédií neměli příliš chutí. Nakonec se organizační tým po dvou týdnech totálního ochromení rozhodl akci přeci jen uspořádat a celé snažení dotáhnout do konce.
A když se akce blížila, ubývalo jak chvil pro odpočinek, tak sil. Víkend před Panskou se totiž konaly tři větší akce, kterých se účastnila většina reenactorské komunity a v důsledku rozjíždějící se chřipkové a další covidové vlny odpadla řada účastníků, kteří byli stěžejní pro vedlejší zápletky. Velkou oporou byli v té době Jarwiksovi přátelé, kteří se obětavě zapojili do organizace. Je jimi Karol a Vsuvka, které vedly lazaret, Jana Gazdošová a Kateřina Molčíková jako koordinátorky kuchyně vojsk, Mikuláš, který se zaměřoval na bojové záležitosti a také Černozub, jenž se zhostil funkce druhého osuda (něco jako rozhodčí) a Jarwiksovi pomáhal se zápletkami. Velice náročné bylo také sepsání pravidel, protože to vyžadovalo větší množství larpových prvků ve hře. O to se zasloužili především hradecký Maršálek Miroslav z Libiše a Hradecký hejtman Adam z Dobřenic.
Vize do budoucna
Po dotažení letošního ročníku Panské se Jarwiks rozhodl, že po čtyřech Panských, které organizoval v průběhu uplynulých deseti let, je na čase předat pomyslné otěže někomu dalšímu a na chvíli si odpočinout. V současné době to vypadá, že koordinaci této akce mezi jednotlivými organizátory pro následující roky převezme Adam z Dobřenic z projektu Hradeckého dvora. Bude tak garantem toho, že si organizátoři jednotlivých běhů budou vzájemně předávat zkušenosti a zajistí tak kontinuitu a dodržování charakteristických prvků Panské bitvy. Rád by také touto cestou oslovil ty, kteří by se k tomu nějakým způsobem chtěli vyjádřit. Nicméně Jarwiks počítá s tím, že by se k tomuto projektu v budoucnu rád opět vrátil a má dvě vysněné lokace pro její uspořádání. Buď by se konala na hradě typu Lipnice nad Sázavou a v jeho přilehlém okolí, nebo na Pálavě či na jižním Slovensku s datací roku 1204, kdy se udála IV. křížová výprava, která se nakonec obrátila proti Byzanci. Na tomto tématu ho láká především jistá míra prodchnutí náboženstvím, fanatismem a orientem.
Nadšený historik a reenactor
Roman Mikulec je v reenactorské “branži” známý jako Jarwiks či též Pulec. Reenactmentu se začal věnovat v roce 2004, když se stavěl Archeoskanzen v Modré. Potom s přáteli založili v roce 2006 sdružení Velkomoravané, které funguje při zmiňovaném Archeoskanzenu, (Více se o Archeoskanzenu Modrá dozvíte ve stejnojmenné příloze v článku Žít jako viking) a pravidelně se zapojuje do organizace raně středověké bitvy Veligrad.
Ve stejném roce se Jarwiks poprvé účastnil Turnaje Hradeckého dvora Elišky Richenzy. (Vice se o něm můžete dočíst v příloze Hradecký dvůr Alžběty Richenzy v článku Zažít středověk na vlastní kůži) Oba tyto projekty zásadním způsobem ovlivnily jeho život a reenactorskou dráhu. V posledních letech se věnuje spíše Hradeckému dvoru, který propojuje larpové prvky s reenactorsky zaměřenými akcemi. Jako absolvent historie na Masarykově univerzitě v Brně se nezaměřuje pouze na rekonstrukci archeologických artefaktů, ale spíš se inspiruje školou annales, takže jej zajímá více duchovní prožitek a mentalita středověkého člověka. V tomto duchu ztvárňuje v rámci Hradeckého dvora fiktivní postavu neurozeného Ziemomysla, který proslul svými romantickými osudy.
Jarwiks mimo jiné spolupracoval na natáčení dokudramatu Cyril a Metoděj a v letech 2015–2016 ve spolupráci s Dobou Karlova z.s. (o tomto projektu jsme psali již v rámci stejnojmenné přílohy v článku Zažít středověk na vlastní kůži) realizoval projekt Livinghistory do škol, který se zaměřoval na prezentaci každodenního života v polovině 14. století. Mezi jeho nejoblíbenější odborné publikace patří Slované – Doteky předků od L. Galušky, Legenda o Ostojovi od Zdeňka Smetánky a Hledání středověku od Le Goffa.
