Rubín vojenského tábora
Bez civilního doprovodu armády zvaného trén se od pradávna vojska neobešla. Dnes navíc skvěle dokresluje kulisy každé reenactorské akce, pokud je jejími pořadateli vítán. Někteří z nich ale k němu bohužel přistupují jako k návštěvě zubního lékaře. Příliš ho nechtějí, ale neobejdou se bez něj. Při tom dokáže v rámci ukázek udělat opravdu velkou parádu
I když je termín trén výrazně mladšího data, jeden z jeho dobře zmapovaných příkladů nacházíme již v období husitských válek (více se o něm dočtete v článku Ve znamení kříže proti českým kacířům.) V období třicetileté války potom nabyl takřka obřích rozměrů viz Trén v historii pod lupou > Trén v období třicetileté války. Ačkoliv začal být později znatelně zmenšován vojenskými regulemi, zůstával neoddělitelnou a velice barvitou složkou armády. Viz Trén v historii pod lupou > Doprovod Grande Armée.
Markytáni či markytánky, kantýnské, řemeslníci, pradleny, ženy a děti vojáků a v neposlední řadě i prostitutky. Tito a mnozí další tvořili v historii doprovod vojska, bez kterého nemohlo uspokojivě fungovat. Je velká škoda, že právě reenactoři, kteří je chtějí ztvárňovat, se dnes na řadě akcí stávají neprávem opomíjenou Popelkou, která je tiše trpěna na okraji vojska. Pokud je akce honorována či jsou vypláceny cestovní náklady a náklady na občerstvení, živoří trén v dáli za vojskem a čeká, co na něj zbude. Je to o to smutnější, že není krásnějšího pohledu, než dobře vybavený stan polního chirurga, který vojákům předvádí své „umění“, stejně jako pohled na trhovce či markytánku nabízející občerstvení či jiné zboží na provizorním tržišti. Bohužel je takový pohled na akcích v České republice stále velice vzácný.
Vojenský tábor bez trénu je jako ryba bez vody
Mnohé reenactorské akce se pyšní tím, že si divák může projít vojenský tábor, který se pokouší o napodobení toho, jak mohl vypadat v minulosti. V takovou chvíli můžete obvykle spatřit vyrovnané či méně vyrovnané řady stanů, mezi kterými se poflakují vojáci v době mezi vojenskými ukázkami. V některých případech zde dokonce můžete najít kuchyně, kde se pro vojsko připravuje menáž. Na zlomku akcí se také setkáte s dobovými trhovci, kteří zde nabízí k prodeji zboží odpovídající dataci akce. Jako obrovskou škodu vidím to, že na převážné většině historických období není ani zdaleka naplněn potenciál, který nabízí pro reenactory ztvárňující členy trénu. Jedním z největších problémů bývá jejich chabá motivace a podpora ze strany pořadatelů reenactorských akcí.
Velice smutnou praxí je totiž odlišný příspěvek na cestovní náklady a občerstvení pro účinkující (pokud je vůbec vyplácen). V období středověku se obvykle dělí na bojující a nebojové. Zde by se ještě dalo pochopit, že nebojoví mají příspěvek menší, protože náklady na zbroje pro lépe situované vojáky jsou značně vyšší než na oblečení pro civilisty. Na druhou stranu se zde bavíme o příspěvku na cestu a stravu, takže si lze jen těžko představit, že by voják měl náklady vyšší, než civilista z řad trénu, který naopak většinou přiveze převážnou část tábora a stará se o jeho chod. U třicetileté války se příspěvek už obvykle rozlišuje pro dvě kategorie a to markytánky spolu s markytány a vojáky. Na některých akcích mají sice markytánky a markytáni žold nižší, ale nebývají početně omezováni a lze říct, že zde obecně mají větší podporu, než na obdobích mladších. Zajímavé to potom začíná být u sedmileté války a napoleoniky.
Úspora za cenu nespravedlnosti
V této době trén začal být regulován vojenskými předpisy a toho využívají i organizátoři jako argumentu, díky kterému mohou snížit náklady na příspěvky pro účinkující. Je zaběhlou praxí, že takzvaný „cesťák“ dostane jedna markytánka na devět mužů, kteří se účastní vojenské ukázky. Zbytek trénu se převážně neřeší, jako by v historii neexistoval. Bohužel to má jeden obrovský a fatální vedlejší efekt. Členové trénu tak ztrácí motivaci k zapojení do fungování na akci, protože nejsou bráni jako plnohodnotní účastníci, ale jako ti, co se jen tak poflakují po okolí a dělají doprovod či „dozor“ jejich mužům či si prostě vyjeli na akci s kamarády.
Místo „vymazlených kostýmů“ tak můžeme na řadě reenactorských akcích spatřit převážně ženy, ale někdy i muže, kteří jsou navlečeni v něčem, aby se neřeklo a nebyli vyloženě vyhnáni jako diváci z tábora. Zatímco někdy by bylo i vhodnější, aby zde byli raději v civilním oděvu, protože je tak na první pohled jasné, že se programu reálně neúčastní a přišli pouze pobýt se svými přáteli či rodinou. Nevhodně okostýmovaní strašáci totiž tímto způsobem shazují snahu a píli ostatních reenactorů, kterým jde především o co nejautentičtější ukázku a nezřídka i zážitek přiblížení se životu v této době.
Naštěstí jsou i jednotky, kde je bráno dobré vybavení trénu jako věc osobní cti. Takže jsou jednak přísnější v nárocích, ale také se dělí rovnoměrně o náklady všichni, i když to pro bojující znamená zmenšení nákladů na úkor trénu. Přiznám se, že ačkoliv je to velice chvályhodný příklad vysoce vyvinutého sociálního cítění a za těchto okolností dle mě jediný správný přístup, nemělo by k tomu docházet. Pokud už totiž jsou na akci nahlášeny jednotky, měly by být rovnocenně ohodnoceni všichni, kteří dřou na společném vizuálním efektu. Jednoduchým řešením by byla již zmíněná větší motivace ze strany pořadatelů a hlavně i kontrola toho, kdo, v čem a s čím se v trénu pohybuje. Zatímco se totiž poměrně slušně řeší vybavení těch, kteří se účastní vojenských ukázek, kontrola trénu bývá vcelku opomíjena.
Na druhou stranu je to pochopitelné, protože zorganizovat reenactorskou akci je věc velice náročná a pořadatel bývá zcela vytížen i bez řešení vizuální podoby trénu.
Asi nikoho nepřekvapí, že v drtivé většině případů není dětem, ani osobám, které se o velice malé děti starají a nemohou se tak příliš zapojit do dalších aktivit, vyplácen příspěvek na cestovní náklady či jídlo na žádných obdobích. Při tom jsou dobově oděné děti hrající si s odpovídajícími hračkami jednoznačně nejvděčnější diváckou atrakcí vojenského tábora. A jak se můžeme přesvědčit na řadě žánrových vyobrazeních a dočíst v pramenech, byly od středověku permanentní součástí trénu, než z něj byly moderními předpisy definitivně vyloučeny.
Achillova pata trénu
I dnes můžeme, stejně jako v minulosti, potkat v řadách trénu celé rodiny, jejichž členové mají někdy větší a jindy menší motivaci se reenactmentských akcí účastnit. Ne zřídka jsou zde proto, že si partner či manžel jede „zaválčit“ a při tom vyveze rodinu, která jeho koníček v podstatě trpí a chce s ním trávit volný čas. V takovou chvíli je muž či žena v podstatě rád, že si jsou drahá polovice a případně i děti ochotni navléknout alespoň historizující oděv, jen aby měli něco na sobě. Ačkoliv jsou jinak poměrně přísní v přístupu k uniformní kázni, své polovičky z toho vědomě vyjímají v obavě, aby i příště na akci mohli opětovně vyjet a neskončili místo toho třeba na rodinném víkendu na chatě či u Mácháče. Inu nemají to lehké ani oni, ale bohužel ani ti, co se okolo nich pohybují a nedokáží jim taktně vysvětlit, že tak snižují vizuální úroveň jednotky či spolku.
Kategorií samou pro sebe jsou potom „paní kněžny“, tedy velice bohatě oděné dámy, které zcela nelogicky proplouvají vojenským ležením. Jistě, dalo by se přemýšlet nad tím, že lépe situovaná selka či měšťanka ucítila příležitost a vydala se nabízet své zboží k vojsku, ale upřímně je to velice přitažené za vlasy. Bohatší honoraci již asi netřeba dále rozvádět. Ostatně majitelky honosných rób naleznou jistě uplatnění na řadě kulturních akcí, například v rámci oživených prohlídek zámků a jiných památkových objektů, dobových módních přehlídek, ukázek historického tance či šaty unosí v rámci historických plesů. Do vojenského tábora ale jednoznačně nepatří.
Není řešení bez vzájemného pochopení
Pro úplnější náčrt problematiky trénu v dnešním reenactmentu je potřeba zmínit období, kde již k jeho regulaci docházelo. Existuje tam varianta, kdy by určitý počet žen, jenž by skutečně odpovídal procentuálnímu zastoupení v řadách trénu na základě seriózního studia, byl opravdu omezen a ostatní ženy a dívky, co by jej početně přesahovaly, by se zařadily do řad bojujících. Jenže kromě toho, že jsou ještě stále zarytí odpůrci žen v rámci vojenských ukázek, je také jasné, že by se obtížně rozhodovalo, kdo přesně by tedy mohl představovat ženu a kdo již by se měl maskovat.
Jediným funkčním řešením tak může být o tomto problému vést diskuze. Ženy a muže, kteří se nechtějí zapojovat do vojenských ukázek, lze motivovat k podstatnějšímu a historicky odpovídajícímu zapojení do řad trénu. Zdaleka ne všichni totiž musí najít uplatnění pouze v rámci polní kuchyně či starosti o malé děti. Jistě by bylo velice pěkné, pokud by se zvětšoval počet řemeslníků, pradlen a trhovců (zde jsou myšleni především ti, co svou roli hrají, než by skutečně nabízeli nějaké zboží). V takové chvíli by totiž nebylo důvodu řešit početní nabubřelost a omezené vyplácení příspěvků, protože by se staly skvostným šperkem každé takové ukázky vojenského života, se kterým byli v minulosti neoddělitelně spjati.
Děkuji Kláře Andresové za to, že přispěla přílohou Třicetiletá válka, velký boom trénu a manželům Drabálkovým za poskytnutí konzulatací.
Trén v historii pod lupou
Chcete-li se více dozvědět o úloze trénu v různých obdobích historie, rozklikněte si následující odkazy.
Velký boom trénu
V době třicetileté války představoval trén značnou část vojska, jehož množství se pohybovalo mezi jednou až dvěma třetinami osob v armádě. Součástí trénu byli řemeslníci a také trhovci, kteří v polních táborech prodávali nejrůznější zboží od potravin přes tabák a alkohol po oděvy nebo vojenskou výstroj. Pro označení těchto trhovců se u nás ujal z němčiny pocházející termín markytán. Ještě známější je jeho ženský protějšek – markytánka, která byla jeho partnerkou a živnost po něm převzala z důvodu jeho zranění či ovdovění.
Ženy byly totiž v této době nejen běžnou součástí armád, ale součástí přímo nepostradatelnou. Nejednalo se pouze o trhovkyně, ale také o partnerky vojáků. Bojovníci si velice dobře uvědomovali, že přítomnost ženy na tažení jim může být k užitku v mnoha ohledech. Jejich partnerky jim pomáhaly na tažení nosit vybavení, což dokládají mnohá vyobrazení ze 16. a 17. století, na nichž voják pochoduje pouze se svou zbraní, zatímco ženy nesou všechny ostatní potřeby. Kromě toho se také staraly o muže, když byli nemocní či zranění, vařily, praly prádlo, účastnily se plundrování za účelem zisku potravin a tak dále.
Vzhledem k úmrtím, která na tažení rozhodně nebyla výjimečná, se tyto ženy mohly snadno ocitnout bez partnera. I tehdy se však pro ně obživa u vojska našla, protože svou pomoc mohly za úplatu nabídnout těm, kteří s sebou partnerku neměli. V některých případech dokonce byly ženy u vojska placeny z plukovních pokladen. Rozhodně neplatí, že by všechny neprovdané ženy u vojska působily jako prostitutky, a naopak lze potvrdit, že i některé vdané si prostitucí přivydělávaly k zajištění většího množství peněz pro celou rodinu. Vojenské tažení totiž bylo také plné dětí nejrůznějšího věku. Jakmile toho byly schopné, i ony se snažily si přivydělat nějakou činností užitečnou pro vojsko, například péčí o hospodářská zvířata, která s armádou táhla jako živá zásobárna masa.
Trén byl částí vojska, kterou bylo nejtěžší řídit, přesto v ní jistá organizace fungovala. Vojenským úředníkem, který na trén dohlížel, byl tzv. Hurenweibel. To se někdy ne zcela vhodně překládá jako „šikovatel kurev“, protože pod jeho velení spadal celý trén. Jeho úkolem bylo trén zorganizovat a ochránit v případě útoku nepřítele a dohlížet na to, aby v něm byl dodržován vojenský řád a plněny rozkazy. Mezi ty obzvláště neoblíbené, na jejichž realizaci spolu s ním museli mnohdy dohlížet i drábové, bylo uklízení latrín. Po třicetileté válce se podoba vojska začala pomalu měnit. Spolu se vznikem stálých armád začaly být úkoly, které dříve plnil trén, zajišťovány speciálními jednotkami. Množství žen u vojska se současně s tím začalo výrazně regulovat.
Doprovod Grande Armée
Trén Napoleonovy Grande Armée (Velké armády), který cestoval za vojskem, obsahoval mimo jiné zásobovací vozy s náhradními botami, potravinami, polními pekárnami a kovárnami. V trénu se nalézaly i ženy. Patřily mezi ně kantýnské (provozovatelky kantýn) a potom vivandiére – ženy starající se o jídlo a zásoby. Dále potom pradleny, které podléhaly početní regulaci a schválení, takže na šatech nosily našitou plechovou cedulku s číslem. Zamýšlené manželství vojáků muselo být schváleno jejich nadřízeným. U důstojníků to bylo ministerstvo války a jejich ženy je nesměly na tažení doprovázet a mohly je navštívit pouze v posádkách. V neposlední řadě se zde nacházely samozřejmě také prostitutky.
Kantýnské a vivandiére, které musely dodržovat vojenské předpisy a dohlížel na ně adjutant, se sice oblékaly civilně, ale nebylo vzácností, že v případě nutnosti vzaly na sebe i část uniformy. Chudší cestovaly pěšky, ty obratnější si opatřily koně či kolesky tažené koňmi, na kterých přepravovaly nabízené jídlo a nápoje. Když se v dobách míru budovalo ležení, nechyběly zde ani boudy a stany kantýn, kde vojáci mohli vypít a pojíst vše, co se kantýnským podařilo sehnat. V kantýně se kromě jídla a pití prodávaly i věci základní každodenní a hygienické potřeby a hrály se zde hazardní hry, ačkoliv to předpisy zakazovaly. Za zmínku stojí i to, že řada kantýnských byla raněna, když v boji osvěžovala vojáky pálenkou.
Jeden pluk měl mít podle předpisů z roku 1806 trén, který tvořily dvě kolesny tažené čtyřspřežím s chlebem a náhradními botami a důstojnickými věcmi. Poměrně běžné bylo, že je řídili civilisté. Od roku 1808 potom k batalionu náležela jedna muniční kolesna a jedna, která vezla denní dávku potravin. Realita byla ovšem jiná, protože ne všechny jednotky jimi disponovaly a jídlo se často nedoplňovalo kvůli zaostávajícímu trénu, a tak byli vojáci odkázáni sami na sebe. Při přesunech vyžadujících zvýšenou rychlost bylo běžné, že trén skončil za vojskem, které mělo i několikadenní náskok, takže jej nemohlo využívat. To se ale pro Grande Armée stalo výhodou, protože habsburská i pruská armáda měly podstatně větší trén, takže i rychlost přesunu vojska se tím značně snižovala.
