Příběh válečného koně, 3. díl
Říše umírající pod kopyty koní
Úvod
V pozdní antice kůň naplno dominoval bitevnímu poli, a to jak na straně Římanů, tak barbarských kmenů, ale i Sasánovců na východní hranici impéria. Jízda se navíc začala více diverzifikovat ve svém vybavení i v úkolech. Ani to ovšem nezabránilo Římské říši v pomalém kolapsu, a to paradoxně pod kopyty nepřátelských koní
Gaius Marius (157–86 př. n. l.) a jeho reformy v 1. století př. n. l. změnily římské vojenství směrem k profesionalizaci a specializaci. Způsoby boje, v nichž Římané neexcelovali, začaly postupně ponechávat národům, které v nich byly lepší. Takový osud postihl římskou jízdu, která v republikánských dobách představovala spíše otázku prestiže pro mladé římské aristokraty, jež jako jediní měli dostatek finančních prostředků pro obstarání koně, zbroje a pro dostatečný trénink.
Jezdci z okrajů impéria
Limity římské aristokratické populace, války se zuřivými barbary a rozrůstající se říše znamenaly, že se „jezdci“ začali spíše orientovat na obchodní a politicko-správní činnost. Funkce jízdních jednotek v římské armádě přešla na pomocné sbory římských spojenců, klientů a podmaněných území.
Tyto armádní složky se nazývaly alae a Římané je využívali od 1. století př. n. l. do 3. století n. l. Zpočátku v nich převládal galský (keltský) element, jelikož z celkového počtu 40 500 jezdců, jich 18 000 pocházelo z provincií Britannia, Lugdunensis (v dnešní Francii) a Belgica. Dalších 6 000 poskytovala Tarraconensis (v dnešním Španělsku), 4 500 Thrákie (v dnešním Bulharsku) a Pannonia (zhruba dnešní Maďarsko) dodávala 4 000 jezdců. Zbylých 8 000 si mezi sebe rozdělily další římské provincie, či spojenci. Tento systém poskytoval římskému vojsku velký počet unifikované, dobře vytrénované jednotky plnící náročné úkoly. Římská jízda nevyklidila pole úplně, protože i nadále se z legionářů rekrutovalo cca 120 jezdců. Ovšem podmínkou již nebyl vysoký společenský status a dostatek finančních prostředků.
Výzbroj a výstroj
Zbroj římského jezdce v době císařů tvořila otevřená helma s ochranou uší, kroužková košile do půli stehen, kožené kalhoty k ochraně nohou, ale také k bezpečnějšímu sedu v sedle. Hlavní zbraň představoval 75–100 cm dlouhý dvojsečný meč germánského původu nazývaný spatha. Nadále se využívaly lehké asi dvoumetrové oštěpy, jež bylo možné proti nepřáteli vrhnout, ale dalo se s nimi i bodat. K ochraně jezdec používal oválný, kulatý či hranatý dřevěný štít pokrytý kůží. Hranaté štíty mohly měřit až 120 cm na délku a 60 cm na šířku.
Ve 2. a 3. století n. l. se jízda začala proměňovat, a to z lehké a mobilní, směrem k těžce ozbrojené kavalerii se snahou o zachování co největší míry mobility. Za touto změnou stála změna bojové taktiky Římanů, kteří při obraně svých rozsáhlých hranic potřebovali rychlé a pohyblivé jednotky schopné zasadit nepříteli rozhodující úder. Vliv ovšem mělo i přezbrojení okolních barbarských kmenů, jejichž jezdci zdokonalili svoji výzbroj a stále častěji pronikali koňmo na římské území. Těžce vyzbrojený římský jezdec nosil šupinové brnění s pláštěm chránícím krk a horní končetiny. Meč se přesunul na sekundární pozici a hlavní zbraní se stalo přes tři metry dlouhé kopí zvané contus. Těžcí jezdci chránili šupinovou zbrojí i svého koně, a to především na zranitelných částech těla – na krku a hlavě, kde koně chránil kožený chanfron (obdoba přílby).
Jak je důležité mít Caesara
Neméně důležitá však byla i osoba velícího důstojníka, či přímo velitele římské armády. I přesto, že spojenecké jízdní jednotky vynikaly jezdeckou kvalitou, (někdy i) zbrojí a osobní odvahou, teprve v rukách zkušeného vojevůdce se mohly stát opravdu smrtelnou zbraní. Jedním z ideálů byl Gaius Julius Caesar (cca 100–44 př. n. l.), kterého písemné prameny popisují jako vysoce zkušeného ve zbrani i v jezdectví a jako neobyčejně vytrvalého muže.
Řecký spisovatel, historik a filozof Plútarchos v 1. století n. l. uvádí, že Caesar trénoval umění jízdy na koni již v dospívání (tedy zcela v rámci republikánské tradice), a to například tím, že spojil ruce za zády a snažil se přimět zbytkem těla koně k plnému cvalu. Během tažení v Gallii se na koni najezdil více než dost a dokázal ze sedla i úřadovat a diktovat svým sekretářům obsahy diplomatických dopisů. I jeho kůň měl být výjimečný – kromě toho, že měl kopyta rozčleněné do podoby prstů u nohou, jeho jezdec se měl stát pánem světa. Nepřekvapí nás tedy, že si jej Caesar vypiplal od hříběte a samotný kůň na sobě nesnesl jiného jezdce.
Těsně před pádem
Válečnictví se v posledních letech života římského impéria změnilo. Už nerozhodovaly obrovské bitvy dvou jasně definovaných protivníků. Tatam byla římská expanzivní a dobyvačná síla. Impérium se soustředilo spíše na udržení statu quo, tedy na obranu hranic říše. Pouze příležitostně se na východě operovalo podle staršího stylu válčení. Nikdy však nedošlo k rozhodujícímu úderu.
V evropské části Římské říše se války stávaly decentralizované, přičemž počtem bychom je označili mnohačetné, ale lidskými silami za málopočetné. V takovém stylu boje představovala kavalerie se svojí rychlostí a mobilitou ideální jednotku. Nepřekvapí nás, že se stavy jízdy začaly zvyšovat.
Dochovaný soupis ideálního (a pravděpodobně i idealizovaného) stavu římské armády v 5. století n. l. – Notitia Dignitatum dokládá, že v této době tvořila jízda 1/3 z celkového počtu římského vojska. Nedocházelo však pouze k navyšování počtu jízdních jednotek, ale také k jejich transformaci, a to zvláště v případě těžké jízdy, jež se pomalu měnila v kavalerii, která bude dominovat středověkým bitvám a vojskům.
Zmatky, kam se podíváš
Pozdní antika (3.–6. století n. l.) představovala dobu decentralizace, postupné ztráty kontroly a vlivu Říma (či později jiných sídelních měst) v čele s císařem nad rozsáhlými územími. Probíhající turbulence ovlivňovaly také další aspekty římské civilizace – hospodářství, náboženství, administrativu a společnost spolu s armádou.
Římské hranice byly permanentně pod útoky barbarských kmenů, ale k zmatkům přispívaly také stále častější občanské války. Snahou o vyřešení problému se stala decentralizace moci (takzvaná tetrarchie) a soustředění vládců spíše na regionální úroveň. To ovšem vedlo k poklesu standardizace nově rozdělených armád, k problémům s vybavením a výcvikem. Těžší se také stalo financování (např. šacení, živení) armády, protože hraniční regiony při Rýnu a Dunaji neoplývaly bohatstvím, ale vyžadovaly přítomnost většího počtu vojsk.
Římští koně
Vzhledem k územnímu rozsahu Římské říše by nás nemělo překvapovat, že neexistovalo jednotné koňské plemeno využívané římskou armádou. Ideál představovalo zvíře statné, dostatečně osvalené a v kohoutku vysoké. Antické prameny se zmiňují o více než 50 plemenech. Nejvyužívanější však bylo takzvané asijské (perské, parthské, ale také thrácké či thessalské). Jak již geografické názvy napovídají, dostalo se do Evropy skrze Blízký východ a díky výbojům Alexandra Velikého. Lybijské plemeno egyptských faraonů, jež kdysi táhlo dvoukolové vozy, se do Říma dostávalo skrze severní Afriku. Kartaginci jej promísily s původně nevzhledným, malým, ale houževnatým hispánským plemenem. Na severní hranici říše existovala ještě původní evropská plemena – keltský poník a severský (fjordský) kůň.
Postupným křížením po Caesarově dobytí Galie vznikl z těchto plemen ideální kříženec – vyšší než původní poník (ovšem pořád nižší než dnešní koně), s pevnými kostmi a dostatečně silný, houževnatý kůň.
Vojenská síla sice mírně rostla, ale fragmentarizace se dotkla i armády. Po roce 212 n. l., když každý obyvatel Římské říše dostal občanství, se postupně smazával rozdíl mezi římskou a pomocnou (auxiliární) armádou, a to nejen etnický, ale také ve vybavení a specializaci, což vedlo k vymizení lokálních specializovaných jednotek (např. syrští lučištníci, baleárští prakovníci apod.). Rozčlenění pěchoty do menších útvarů umožnilo jejich lepší a rovnoměrnější umísťování na perimetr říše, přičemž část jízdy (v rozsahu cca 500–600 mužů) tvořila od poloviny 3. století n. l. záložní jednotky umístěné na Balkáně, v Řecku a severní Itálii, tedy tak, aby mohla přispěchat na pomoc ohroženým hraničním silám.
V případě průlomu tyto vexillationes odrážely nepřátele proniknuvšího do hloubi římského území. Případně je pronásledovaly na zpáteční cestě ve snaze získat zpět část dobyté kořisti. Tato strategie se ukázala jako velice efektivní, bohužel až natolik, že nebyla dostatečně pružně inovována. Ve 4. století n. l. přešel Řím na podobný styl válečnictví i oficiálně, a to vytvořením dvou hlavních sil – za prvé pohyblivých a uvnitř území umístěných comitatenses a limitanei, za druhé statických posádek umístěných na hranici v pevnostech či městech.
Rozdělení sil
Vlivem výše zmíněného došlo k rozdělení římské jízdy na 3 části: těžkou, lehkou lukostřeleckou a lehkou vyzbrojenou oštěpy. Všechny typy kavalerie pravděpodobně dosahovaly menších počtů než jejich předchůdci z doby principátu. Ve vzestupu jízdy s luky jako primární či sekundární zbraně se projevoval vliv Peršanů a Hunů, přičemž v 6. století n. l. patřil tento typ jízdní jednotky ve Východořímské říši mezi převažující.
Nejefektivnější, ale také nejnáročnější (na výcvik či pořízení) byly těžce vyzbrojené jednotky nazývané cataphracti (případně ještě obrněnější clibanarii), jež chránila šupinová košile od krku až po lýtka (ochranná zbroj přepadávala i na koně a chránila jeho hřbet a boky) a kónická přílba. Hlavní útočnou zbraní se stalo těžké kopí dlouhé až 3,5 m, jež se někdy drželo oběma rukama, či připevňovalo k sedlu, což zvyšovalo jeho průraznou sílu. Sekundární zbraní se stal meč, či dýka. Někdy mohl mít podobnou šupinovou zbroj i samotný kůň, kterého také chránila kovová „přílba“. Koně, kteří měli nosit tuto zátěž, museli být velcí až 1,5 m v kohoutku a silní – brnění katafraktů mohla nosit pouze určitá koňská plemena s robustní stavbou těla a výdrží.
Vlivem postupného rozpadu se impérium se v některých ohledech pomyslně „vracelo“ zpět do republikánského období, kdy si muži obstarávali zbroj na své vlastní náklady. Někteří bohatí aristokraté si naopak mohli vydržovat vlastní elitní jízdní jednotky (bucellarii), které příležitostně doplňovaly císařskou armádu. Po pádu Říma a rozdrobení jeho provincií do jednotlivých barbarských království se podobné osobní jízdní jednotky staly základem budoucího úspěchu středověkého rytířstva.
Preference koňského pohlaví
Římané obecně preferovali pro službu ve vojsku hřebce, a to zvláště pro jejich výbušnost a agresivitu. Stepní národy preferovali valachy (tedy kastrované hřebce), kteří byli méně agresivní a tím pádem lépe trénovatelní a kontrolovatelní. Nebezpečné mohlo pro vojsko být, pokud se pohlaví v jednotce míchala. Vždy bylo lepší mít pouze hřebce, nebo valachy s klisnami.
Antické jezdectvo pod lupou
Chcete-li se dozvědět více o technologickém vývoji římského jezdce, přečíst si srovnání s jízdou „barbarských“ současníků tehdejších Římanů či se seznámit s praktickou ukázkou použití římského i „barbarského“ jezdectva, rozklikněte si následující odkazy.
Pevná sedla od Keltů
Akceschopnost římské jízdy se od republikánského období výrazně zvýšila, a to především díky technologickým novinkám a zlepšovákům. Po Caesarově tažení v Galii převzali vítězové od Keltů sedla s vnitřní konstrukcí. Vývoj těchto sedel byl motivován snahou rozložit lépe váhu jezdce na koňském hřbetu a zvýšit tak pohodlí a výdrž koně. Dříve se používala sedla ve formě jednoduchým postrojů z látky či s čalouněním, ovšem právě bez pevné konstrukce, což znamenalo, že jezdec vytvářel svou váhou na hřbet koně vysoký a často bolestivý tlak.
Nové římské sedlo tvořily čtyři rohy spojené dřevěným rámem potaženým kůží. Části, kde na rám dosedl jezdec, nebo se nacházely přímo na koňském těle, byly navíc polstrované. Samotné rohy držely jezdcova stehna a boky ve stabilnější poloze. Rám se navíc klenul nad koňskou páteří a opíral se o silné zádové svaly. To vše umožňovalo jezdci stabilnější posezení pro lepší zasazení úderu kopím či mečem, stěžovalo jeho stržení (či vypadení) z hřbetu koně a usnadňovalo příjem nových rekrutů, kteří již nemuseli dlouze trénovat, jelikož je sedlo snáze udrželo na místě.
Sandály pro koně
Římané také od 1. století n. l. zdokonalili (či přejali zdokonalení) ochrany koňských kopyt, a to pomocí takzvaných hipposandálů – předchůdce dnešních podkov. Užívalo se jich pouze při potřebě pohybu po pevných či kamenitých površích. Uvádí se, že z důvodu ochrany koňských nohou se jezdec často pohyboval spíše vedle římské kamenem dlážděné cesty, než že by jel přímo po ní. Životnost hipposandálu byla cca 4-6 týdnů, jelikož se jednalo spíše o koženou ponožku s kovovou výztuží vespod a celý „sandál“ se na kopyto uchycoval páskem. Doklady o „protopodkovách“ přibíjených přímo do kopyta jsou až zhruba z 5. století n. l.
Nepřátelé Říma v Africe a na západě Evropy
Vojska, se kterými se během své dlouhé historie Řím střetával, se od sebe navzájem velmi lišila. Nejvýznamnější nepřítel se nacházel v severní Africe. Jednalo se o Kartagince, jejichž jízda se ovšem příliš nelišila od římské kavalerie té doby (3. a 2. století př. n. l.). To se ovšem již nedá říct o numidské jízdě, která nevyužívala sedlo ani uzdu a ovládala koně pomocí přírodních pomůcek – krátké hole, kterou poklepávali na určité části koňského těla. Vytrénované zvíře podle místa dotyku vědělo, co se po něm chce. Z toho důvodu však Numiďané nepreferovali kontaktní způsob boje, ale spíše házení oštěpů, rychlé přepadení a průzkumnou činnost.
Nejvýznačnějšími nepřáteli Říma na západě byli bezpochyby Keltové, a to v Galii, Hispánii i Británii. Zpočátku se impérium jen těžko mohlo rovnat trénovaným horským koním Hispánie, kteří poklekávali na povel a byli schopní se pohybovat v prudkém kamenitém terénu. Jejich taktiku představovala technika „udeř a uteč“ či partyzánský způsob vedení boje. Po ovládnutí tohoto kusu Evropy pak tamější druh jízdy v římské armádě převládl. Galové z dnešní Francie preferovali přímý útok s kopím či častěji mečem, ovšem s předehrou v podobě vrhání oštěpů. Ještě v době Caesara Keltové na Britských ostrovech a v Galii používali bojové dvoukolové vozy, ale spíše pro dopravu válečníků na bojiště, či jako psychologickou zbraň k zastrašení nepřítele.
V období pozdní antiky představovaly pro římská vojska velkou výzvu barbarské germánské kmeny – především Hunů či Gótů. Jejich vybavení bylo často srovnatelné, či lepší než to římské. Své nepřátele germánští jezdci převyšovali především ve výcviku a individuálních válečnických schopnostech. Hunové pak (alespoň z počátku) dosahovali i taktické vyspělosti, a to především díky nomádské taktice útoku z dálky pomocí luků a šípů, vylákání nepřítele a jeho odříznutí od zbytku vojska a následné zničení.
Nepřátelé říše z Asie
Podobnou techniku využívaly i jízdní jednotky na východě římských hranic. Parthové v prvních staletích římského císařství a Sasánovci ve staletích pozdějších spoléhali na rychlou a z dálky útočící kavalerii. Jako novinku přinesli Římané na bojové pole těžce vyzbrojené katafrakty, kteří byli vlastně reakcí na taktiku jízdních lukostřelců. Jak jinak se bránit proti stovkám a tisícům jezdců na koních vypouštějících jeden šíp za druhým, než zavřít jezdce do „konzervy z kovového brnění“.
Těžká jízda se v římské armádě vyskytovala v poměru 1:10. V reakci na to začali těžkou jízdu více využívat i sasánovští Peršané, kteří z ní udělali elitní oddíly zvané savaran. Obě mocnosti využívaly těžkou jízdu k rozrušování řad nepřátelské pěchoty a vlastně i jízdy, která se poté stávala snadnějším terčem pro jízdní lučištníky. Ti byli schopní střílet do opačného směru, než směřovala jízda, což představovalo v taktice „udeř a uteč“ obrovskou výhodu.
Pokud se stalo, že první úder těžké jízdy nebyl úspěšný, následovalo ostřelování jízdními lučištníky a hned vzápětí další úder katafraktů. Ve většině případů již poté nebylo potřeba nic řešit, protože se nepřítel nezmohl na adekvátní odpověď.
Například boje mezi Římany a Sasánovci mezi lety 244 a 260 n. l. stály Řím cca 150 000 vojáků (+ císaře Valeriána, jehož Peršané v roce 260 n. l. zajali), což by mohlo v součtu znamenat více než 1/3 z celkového stavu armády. I když neznáme přesné detaily různých tažení, je jasné, že v otevřených blízkovýchodních planinách neměla římská jízda proti té perské moc šancí. Podobné rozložení sil přetrvávalo více než 100 let a s Peršany si byl schopen poradit až císař Julianus zvaný Apostata (vládl 361–363 n. l.), který ovšem nestihl své dílo dokončit a v bojích proti Sasánovcům zemřel.
Rostoucí napětí na hranicích
Během 1. a 2. století n. l. dokázaly římské armády efektivně bránit hranice impéria a jízdní oddíly v tom hrály velkou roli (spolu s dobrý systém rekrutování a disciplínou pěchoty). O století později se efektivita začala vytrácet, a to snad i vlivem těžkých porážek elitních jednotek na východě. Situaci ještě více zhoršila porážka a smrt císaře Juliana Apostaty v roce 363 n. l., jež způsobila další destabilizaci.
V roce 376 n. l. se začali ze svých stepí pohybovat Hunové směrem na západ, čímž rozjeli dominový efekt, jenž vyústil ve snahu Gótů o překročení římské hranice a usazení na tamějším území.
O rok později se takové usazování opravdu začalo dít, ale vlivem hamižných římských úředníků a množství hladovějících barbarů započala katastrofa, jež v konečném důsledku přispěla k pádu mocné Římské říše, usazování barbarských kmenů na římském území a vzniku jejich lokálních království.
Poté, co Římané nezvládali dostatečně zásobovat přicházející Góty, část z nich se pod vedením kmenového náčelníka Fritigerna (neznámé datum narození – zemřel okolo roku 380 n. l.) rozhodla opustit vymezené území a shánět si potravu na vlastní pěst. V následujících letech dokázala tato skupina bojovníků porazit pohraniční jednotky i armádu umístěnou v provincii Thrákii. Gótům dokázala odolat pouze opevněná a posádkou chráněná centra. V roce 378 n. l. se císař Valens (vládl 364–378 n. l.). úřadující ve východních oblastech říše, rozhodl nastolit pořádek a Góty zahnat.
Pozdně antická římská jízda v přímém střetu
Císař se rozhodl nepodcenit gótský problém a povolal na pomoc i armádu západořímského císaře Gratiana, jež se začala zvolna přesouvat ze severní Itálie na Balkán. Plán byl jednoduchý – spojit se, nalézt Fritigernovy jednotky a zničit je. Nic z toho se ovšem nestalo. Valentovi zvědi hlásili, že oddíl 10 000 Fritigernových sil se posouvá směrem k jeho pohybujícímu se vojsku. Valens se rozhodl na spojence nečekat a zaujal pozice cca 13 km od města Adrianopole v kopcovitém terénu.
Počtem 15 000 Góty sice převyšoval, ale nevěděl, že Fritigern nezahálel a vyjednal si od jiných gótských družin posily, které měly každým okamžikem dorazit. Gótský vůdce zvolil vyčkávací taktiku a začal s Valentem jednat.
Mezitím se římská pohybující armáda začala stavět do bojové pozice. Jízda v přední části konvoje poskytovala ochranu šikujícím se pěšákům za nimi a jízda ze zadní části voje se přesunula na levé křídlo. Po dokončení manévru se jízda zepředu stáhla na pravé křídlo a standardní bitevní formace byla nachystána. Méně organizovaní Gótové obsadili pahorek, kde ve svém středu chránili ženy, děti a trén. Většina Gótů se sice řadila mezi pěchotu, ale bohatší válečníci disponovali koňmi.
Gótský i římský vůdce započali jednání, když v tom začala římská jízda útočit na levé gótské křídlo. Zpočátku se zdálo, že útok bude mít úspěch. Jezdci se probojovali skrz nepřítele až k jejich zavazadlům a rodinným příslušníkům. V tu chvíli ovšem zasáhla štěstěna, protože dorazily gótské jízdní posily. Ty římské jednotky obrátily na útěk. Při pronásledování pak celá sestava (prchající Římané a pronásledující Góti) narazila na další vojáky přesouvající se směrem k bitevní vřavě. Výsledkem byl zmatek v římských řadách, čehož využila útočící gótská jízda.
Jatka zmatených Římanů a pád císaře
Úspěchem posílení Gótové se vrhli do útoku i s pěchotou, která vyrazila vstříc nepřátelům. Po dlouhých bojích téměř štít na štít nedošlo k rozuzlení. Římská pěchota byla lépe vybavená i trénovaná, ale Gótové bránili své rodiny, bojovali o holé přežití a převyšovali nepřítele v individuální válečnické kvalitě. Boj skončil, když se vrátila vítězná gótská jízda, která vpadla Římanům do zad. Pak již následovala klasická bitevní jatka. Římané byli napadání ze všech stran a buď umírali v boji, nebo při pokusu o útěk. Mezi padlými bylo okolo 10 000 Římanů a mezi nimi i sám císař Valens.
Ztráty způsobené touto bitvou se jen těžko mohly rychle nahradit. Trvalo další 4 roky, než se nastoupivšími východořímskému císaři Theodosiovi podařilo dojednat s Góty mír, a to za podmínek, jaké byly „na stole“ v roce 376 n. l. V této bitvě (výjimečně) římská jízda početně převyšovala gótskou, ale jak se ukázalo – počty nejsou vše. Rozhoduje načasování, kvalita velení a psychika. Římský velitel jízdy nedokázal zastavit a seřadit své prchající oddíly, což vedlo ke katastrofální porážce, ze které se Řím již nevzpamatoval.
Philip Sidnell: Warhorse: Cavalry in Ancient Warfare, London 2006.
Matthew Bennett: The Hutchinson Dictionary of Ancient and Medieval Warfare, Chicago 2005.
Weronika Klecel; Elzbieta Martyniuk: From the Eurasian Steppes to the roman Circuses: A Review of Early Development of Horse Breeding and Managment, In Animals 2021, Vol. 11., 1859, https://doi.org/10.3390/ani11071859.
Louis A. DiMarco: War Horse. A History of the Military Horse and Rider, Yardley 2008.
