Neschopní velitelé Lorda protektora
Fiasko britské expedice do Karibiku
Úvod
Když roku 1654 skončila první anglo-nizozemská válka, obrátil vládce Britských ostrovů, Oliver Cromwell, svoji pozornost na španělské kolonie v Karibiku. Vypracoval takzvaný Západní plán, jehož součástí se stala i námořní expedice vyslaná roku 1655 do Západní Indie s plánem dobýt ostrov Hispaniola. Výprava však skončila totálním fiaskem a právem aspiruje na titul nejhorší obojživelné operace, jaká kdy byla provedena
Anglické pravidelné vojsko, zvané New Model Army, představovalo ve své době jednu z nejlepších evropských armád. To samé platilo i o loďstvu Britských ostrovů, které se snadno mohlo měřit s Holanďany, námořní smetánkou tehdejšího světa.
Přípravy na tažení do Karibiku se i proto zpočátku nesly v optimistickém duchu. Vojáci pravidelné armády se však odmítali přihlásit na expedici, neboť se obávali, že by je jejich velitelé mohli jako žoldnéře pronajmout někomu dalšímu a rovněž nechtěli pobývat dlouhou dobu daleko od domova. Místo disciplinovaných a skvěle vycvičených bojovníků tak výpravu tvořili hrdlořezové, drobní zlodějíčci a další všemožné existence vyhrabané z portsmouthských stok.
Jeden velitel nestačí
Vedení nad touto sebrankou pak svěřil Cromwell hned dvěma mužům, generálovi Robertovi Venablesovi (viz Generál Robert Venables) a admirálu Williamu Pennovi (viz Admirál William Penn), což vedlo k třenicím a vzájemnému nepřátelství mezi oběma muži. A aby toho nebylo málo, přidělil k nim lord protektor ještě tři komisaře, kteří na ně měli dohlížet. Každé rozhodnutí tak museli schválit další čtyři lidé.
Na konci prosince vyplula z Portsmouthu flotila čítající 38 plavidel, 1 200 námořníků a 3 000 vojáků. Jednalo se o vůbec nejsilnější loďstvo, jaké kdy Angličané do Karibiku vypravili. Zkušený mořský vlk Penn si během plavby poradil se všemi nástrahami a o měsíc později dorazila flotila pod jeho vedením do prvního přístavu, anglické kolonie na Barbadosu. Právě zde nabraly věci prudký obrat k horšímu.
Venables z nějakého důvodu nebyl spokojen s muži, které si s sebou přivezl a rozhodl se získat další vojáky mezi kolonisty. Obyvatelstvo ostrova však tvořili bývalí piráti, vrazi a lupiči deportovaní jako zločinci z Anglie. V okamžiku, kdy flotila odplouvala z ostrova, plavilo se s ní navíc několik tisíc dalších rekrutů „… nejzhovadilejších a nejsprostších osob, které jsme kdy viděli, pohrdajících náboženstvím, s tak uvolněnou morálkou, že se u nich nedala udržet disciplína, a přitom tak zbabělých, že se nehodili pro boj.“ Otázkou zůstává, proč je generál vůbec naverboval. Španělská posádka na Hispaniole čítala necelých 1 000 mužů, takže síly vypravené z Anglie by k ovládnutí ostrova bohatě stačily. Navíc výprava měla jídlo zhruba pro původní 3 000 mužů a po zdvojnásobení až ztrojnásobení tohoto počtu čekaly na všechny omezené příděly.
Armáda beze zbraní
Na Barbadosu Venables rovněž zjistil, že jeho vojáci nemají k dispozici téměř žádné vybavení a výzbroj. Buď je v Anglii nenaložily, nebo celý arzenál ukrylo námořnictvo s úmyslem jej dříve či později prodat. Absence zbraní byla natolik vážná, že se na poradě velitelů dokonce uvažovalo o zrušení celé operace. Venablesovi nakonec nezbylo než vzít věci do vlastních rukou. Zmobilizoval všechny kováře, které na ostrově sehnal, a nařídil jim vyrobit co možná nejlepší zbraně. Takto jeho vojáci získali asi 2 500 hrotů k píkám, neměli k nim však vhodná ratiště a museli proto použít palmové výhonky, které se však ukázaly jako příliš lehké a snadno praskaly.
Nový španělský guvernér Hispanioly, hrabě Penalvy, se mezitím snažil připravit k obraně. Podle papírových odhadů neměl proti nepřátelské invazi žádnou šanci. Hlavní město ostrova, Santo Domingo se nacházelo nedaleko pobřeží v dostřelu lodních děl, a disponovalo jen nízkými kamennými hradbami na mnoha místech nahrazených křovisky. Jeho jedinou naději na úspěch tak byly chyby, kterých by se protivník mohl dopustit.
Pochod s „holým zadkem“
V první polovině dubna se anglická flotila přiblížila na dohled Hispaniole a pět vrchních velitelů se začalo dohadovat o plánu útoku. Nakonec zvítězil návrh admirála Penna, který počítal s dvěma výsadky vojáků a námořních pěšáků pod krycí palbou lodních děl. Zatímco admirál se svou flotilou vyčkával připraven zahájit ostřelování, Venables a jeho „nejlepší“ muži se měli vylodit v ústí řeky Ozama ve vzdálenosti zhruba 10 km od města. Mezitím měla být na východě od Santo Dominga vysazena druhá klamná skupina, která by Španěly zmátla.
Venables s sebou ale zapomněl vzít lodivoda, který věděl, kde má k výsadku dojít. Jeho oddíly tak nakonec vysadily 45 km od města, takže generál potřeboval dva dny pochodu místo původních dvou hodin k překonání vzdálenosti do nepřátelského sídla. Při první přestávce na jídlo navíc Angličané zjistili, že jejich zásoby se skládají z plesnivého chleba, přesoleného masa a malého množství vody. Muži s sebou navíc neměli ani polní láhve, takže hromada z nich nabírala vodu do dlaní z příkopu a kaluží. Část vojska tak téměř okamžitě skolila úplavice. Další vojáci se pak přecpali zralým ovocem, což jim způsobilo takové střevní potíže, že museli pochodovat s „holým zadkem“.
Španělský velitel se mezitím snažil ze svých omezených prostředků vytlouct maximum. Jeho muži spolu s milicí tvořenou místními černošskými otroky a kreoly (známí pod přezdívkou „zabíječi krav“) zalehli do úkrytů podél cest vedoucích k městu a čekali na Venablesovu vlekoucí se armádu. Anglický generál neměl žádné zkušenosti s vedením války v tropických oblastech a ani ho nenapadlo vyslat napřed jízdu, která by prozkoumala terén a varovala před možnými léčkami. Každou chvíli se tak na postupující Angličany vyřítili se svých skrýší obávaní „zabíječi krav“ a vybírali si na zubožených mužích krvavou daň. Když pak generál náhodou narazil na Ira, jenž se na ostrově dobře vyznal a nabídl se jako průvodce, nechal ho kvůli vrozenému odporu k Irům na místě pověsit.
Schovaný za stromem
Druhý den pochodu spatřilo anglické vojsko v dálce vojáka, jenž vypadal, že střeží cestu, po které chtěla Venablesova armáda projít. Generálovi se podařilo uvést své muže do relativního pořádku a začal opatrně postupovat proti „nepříteli“. Záhy se však ukázalo, že voják je Angličan, člen oddílu, který se měl vylodit na východ od města. Také tento výsadek nedokázal najít správné místo k vylodění a nakonec byly jeho jednotky vysazeny na místě, kde se měl původně vylodil Venables. V nastalé situaci se generál rozhodl, že nejlepším řešením bude pochodovat na město a vzít ho útokem. Nepočítal však s Gregem Butlerem, komisařem, jenž velel druhému výsadku k oklamání Španělů. Ten se nyní nacházel západně od něj. Avšak místo toho, aby se pokusil spojit s generálem a informoval ho, že je na nesprávném místě, nařídil útok na město a padl přitom do nepřátelské léčky.
Venables se svými oddíly Butlera zrovna docházel a chtěl provést inspekci jeho armády, když se ozvala salva z děl a mušket. Útok se tak náhle proměnil v ústup, přičemž nejrychleji ze všech ustupoval Venables. Po krátkém, avšak zběsilém úprku se pak ukryl za stromem a když ho prchající vojáci přeběhli, vynořil se ze svého úkrytu tak vystrašený, že nemohl ani mluvit. Angličané ztratili pouhých 20 mužů, avšak jejich už tak mizerná morálka byla ještě více otřesena. Generál po tomto fiasku nedokázal před své muže předstoupit a odebral se na vlajkovou loď s tím, že se jde poradit s admirálem. Ve skutečnosti strávil týden v náručí své manželky, kterou vzal s sebou na tažení a na Penna si ani nevzpomněl. Jeho demoralizovaná armáda se zatím krčila v provizorním táboře na pobřeží.
Vzpomínky na utrpení
Navigační důstojník Whistler, který se zúčastnil tažení a sloužil na lodi Swiftsure, zanechal živé svědectví o situaci panující v anglickém táboře u Santa Dominga: „Generál Venables pobývající na naší lodi, měl pod sebou dobrou loď a po boku manželku, takže neprožíval útrapy svých vojáků, kteří museli ležet na písku, dokud ho déšť z pod nich nevyplavil, měli jen málo nebo vůbec nic k jídlu a k pití nic krom vody… a ježto nejedli krom ovoce nic jiného a spali v dešti, zakrátko většina trpěla úplavicí. Srdce jim spadlo z kabátce do kalhot, takže jenom káleli a káleli, ježto byli ve velice špatném stavu.“
Zběsilý úprk
Venables získal v náruči své drahé choti zpět ztracenou sebedůvěru a vrátil se na pobřeží s novým plánem. Rozhodl se vzít Santo Domingo útokem, při němž dorazí po hlavní silnici k městu a pod jeho hradbami svede rozhodující boj. Tím nahrál do karet nepříteli, protože Penalva rozmístil své mušketýry v zákopech a za křovisky stojících podél hlavní cesty. Kdyby se generál obtěžoval s průzkumem, zjistil by, že druhou stranu města chrání místo hradeb pouze nízké keře.
Časně zrána 25. dubna 1655 se tak část vojska pod vedením generáladjutanta Jacksona vydala k městu. Nutno říci, že velitel útočných oddílů patřil mezi nejneschopnější vůdce v dějinách britské armády. Podobně jako Venables se nezdržoval průzkumem a sám se zařadil na úplný konec kolony, jíž velel. Pochod po prašné cestě byl dlouhý zhruba 10 km a vojáci spalovaní horkem během něj omdlévali u cesty. Náhle se z úkrytů vyřítili s divokým bojovým pokřikem Španělé. Angličané na nic nečekali a dali se na útěk s Jacksonem v čele. Dva angličtí důstojníci sice tasili meče s tím, že zabijí každého, kdo se obrátí nazpět, ale prchající dav je brzo srazil na zem. Nejlepší oddíly, které velitel nepochopitelně umístil až dozadu, byly strženy k ústupu čelem kolony. Sotva každý padesátý Angličan se toho dne postavil nepříteli. Zběsilý úprk zastavil až Venables, který se spolu s jednotkou námořníků prodral zástupem prchajících mužů. To už ale Španělé pronásledování vzdali, jelikož dosáhli vítězství na celé čáře, aniž by se museli nějak snažit.
Během chaotického ústupu bylo zabito a ušlapáno více jak 400 mužů, včetně jediných aspoň trochu schopných důstojníků. Venables raději další útok vzdal a nařídil ústup na pobřeží. Cestou spatřil generáladjutanta, jak si hoví pod stromem a jedna z markytánek mu masíruje záda. Jackson tak byl okamžitě postaven před polní soud, degradován a zbytek expedice strávil drhnutím paluby na jedné z lodí.
Po tomto fiasku angličtí vojáci odmítli podniknout další útok a hrozili otevřenou vzpourou. Jejich velitelům tak nakonec nezbylo nic jiného než zvednout kotvy a poohlédnout se po snazší kořisti někde jinde.
Britské fiasko pod lupou
Chcete-li se více dozvědět o dalším osudu a velitelích nepodařené námořní výpravy, rozklikněte si následující odkazy.
Ustrašený ústup před kraby
Po blamáži na Hispaniole se Angličané rozhodli zkusit štěstí na Jamajce. Hrabě Penalva sice o jejich záměru věděl, ale nedokázal své kolegy včas varovat. Ostrov se však s útočníky vypořádal po svém. Když se Venables se svými muži na člunech blížil k pobřeží, ze suchého rákosí podél břehu se ozval podezřelý šustot. Vojáci vystoupili z loděk a pátrali po původci zvuku. Ten však náhle zesílil a rozšířil se po celém okolí.
Angličané byli přesvědčení, že se v rákosí skrývají obávaní „zabíječi krav“, kteří je tak děsili na Hispaniole, proto se obrátili a prchali zpátky ke člunům. Bleskurychle odrazili od břehů a odmítali se vrátit bez ohledu na hrozby svých důstojníků. Později vyšlo najevo, že „nepřítelem“, který je vyhnal z pláže, byli suchozemští kraby, jenž v rákosí zmateně pobíhali sem a tam.
A invaze na Jamajku? Ta nakonec přece jen dopadla úspěchem. Venables se pokusil o vylodění na jiném místě. Tentokrát se mu do cesty postavilo zhruba 200 příslušníků místní domobrany se třemi děly. Jejich velitel don Juan Ramirez de Orellana trpěl nepříjemnou kožní chorobou, takže měl celé tělo ovázané kusy plátna a z dálky vypadal jako egyptská mumie. Navíc jej museli jeho muži všude dopravovat na nosítkách. Takovýto protivník pochopitelně nemohl odolat ani Venablesově sebrance, a proto nad hlavním městem Villa de la Vega zakrátko vlála anglická zástava, ačkoliv odpor jamajských Maroonů ve vnitrozemí pokračoval ještě několik let.
Nedůtklivý mořský vlk
Sir William Penn už od mládí sloužil na moři se svým otcem Gilesem Pennem. Během anglické občanské války bojoval na straně parlamentaristů a velel eskadře lodí v irských mořích. Roku 1648 však skončil na nějaký čas ve vězení, protože si dopisoval s královskými příznivci. Nicméně zakrátko byl opět propuštěn a jmenován kontraadmirálem na lodi Assurance. Na začátku padesátých let sloužil Penn jako vrchní velitel jižní flotily v Atlantiku a Středozemním moři, kde pronásledoval royalistické námořní síly pod vedením prince Ruperta. Když se 18. března 1651 vrátil domů, mohl se pochlubit tím, že déle jak rok nevstoupil na břeh. Následně se zúčastnil první anglo-nizozemské války (1652–1654), v níž velel menší eskadře lodí a nechyběl v žádné z velkých námořních bitev toho konfliktu, včetně závěrečného střetnutí u Scheveningenu (10. srpna 1653). Jako admirál pomáhal parlamentu vypracovat první kodex taktiky pro anglické námořnictvo (Duties of a Commander of Sea).
V říjnu 1654 jej pak Cromwell pověřil spojeným velením expedice vyslané do Západní Indie. Jenže právě tam se naplno projevily admirálovy záporné vlastnosti. Vědělo se o něm, že opovrhuje „suchozemskými krysami“, často byl nedůtklivý a špatně se s ním spolupracovalo. Jeho současník, politik a diarista Samuel Pepys jej označil za „nejfalešnějšího člověka, který se kdy narodil“. Na jeho obranu je však třeba uvést, že dokázal dorazit s výpravou bez větších potíží do Karibiku a poté ji dovést zase zpátky.
Za to, co se stalo mezi tím, spíše nesl lví podíl odpovědnosti generál Venables. Po „triumfu“ na Jamajce (viz Invaze na Jamajku jako záplata) Penn odplul v červnu urychleně do Anglie, aby Cromwellovi nejdříve přednesl svoji verzi, proč expedice selhala. Ten jej přesto dal vsadit do želez a uvěznit v Toweru. Zlost lorda protektora však záhy vyprchala, a tak byl Penn zanedlouho propuštěn a mohl se vrátit zpět k námořnictvu, kde zůstal i po znovunastolení monarchie. Od dubna roku 1660 pak také zasedal v britském parlamentu. Zemřel 16. září 1670 ve věku pouhých 49 let.
Neúspěšný vůdce zbavený všech funkcí
Robert Venables se narodil do rodiny nižších šlechticů. O jeho životě do začátku anglické občanské války toho příliš mnoho nevíme. Postavil se na stranu parlamentaristů a zpočátku sloužil pod sirem Williamem Breretonem, který se navzdory nemnoha vojenským zkušenostem ukázal jako schopný a energický vojevůdce. Roku 1648 se stal Venables guvernérem Liverpoolu a v srpnu následujícího roku se účastnil Cromwellova tažení do Irska. Tam strávil příštích pět let a dosáhl řady dílčích úspěchů, ačkoliv si v boji s povstalci často počínal dost brutálně. Navíc jeho vojáci nedostávali včas slíbený žold, a tak se musel několikrát uchýlil ke konfiskaci daní vybraných v Dublinu. V květnu 1654 se Venables vrátil z Irska a byl pověřen vedením expedice do Západní Indie.
Ve svých 41 letech, z nichž podstatnou část strávil vojenskou službou, se jevil jako stvořený pro tento úkol. Cromwell, který většinou dokázal lidi velmi dobře odhadnout, se však v tomto případě katastrofálně spletl. Po obsazení Jamajky Venables na začátku září dorazil vyhublý a nemocný zpátky do Londýna a stejně jako jeho kolega William Penn byl vsazen do želez a uvržen do Toweru. Přestože se zakrátko ocitl opět na svobodě, jeho vojenská kariéra podnikem v Karibiku skončila. V únoru 1660 byl sice Venables jmenován guvernérem Chesteru, ale po obnovení monarchie jej na nátlak místních royalistů odvolali, čímž skončila i jeho dráha politika. Dal se tedy na psaní a o dva roky později vydal knihu o rybaření (The Experienced Angler), která se za jeho života dočkala hned pěti vydání a vyšla ještě v roce 1827. Venables zemřel 10. prosince 1687 ve věku 73 či 74 let.
Geoffrey Regan: Guinnessova kniha válečných omylů. Díl 2. Praha 1993
Konečný, Tomáš: Anglická zahraniční politika 1649–1660. Bakalářská práce, Plzeň 2014
web.archive.org
