Navigace v článku:

Bitva u Cullodenu, 16. dubna 1746

Poslední šance skotského dědice trůnu

Bonnie Prince Charlie v čele vzpoury proti Anglii

Úvod

V létě roku 1745 se na skotském pobřeží vylodil potomek a dědic královského rodu Stuartovců, princ Karel Edward, aby rozpoutal poslední jakobitské povstání. Během krátké doby se mu podařilo shromáždit bojeschopnou armádu. S ní vybojoval osudovou bitvu u Cullodenu, jejíž výsledek určil směřování skotských i britských dějin na dalších 200 let

Článek vznikl ve spolupráci se stránkou

Princ Karel Edward (jinak zvaný též Bonnie Prince Charlie) získal zpočátku několik pozoruhodných vítězství, ale nakonec se dostal do defenzivy a pod tlakem postupující britské armády musel přijmout rozhodující bitvu.

Poté, co britské vládní vojsko opustilo Aberdeen, postupovalo k Inverness rychle a bez odporu. Bylo 11. dubna, když se armáda vévody Cumberlanda objevila v Cullenu na severním pobřeží a následujícího dne stanula na břehu řeky Spey. O čtyři dny později rozbil Cumberland tábor u Nairnu a protože si očividně nepřipouštěl jakékoliv ohrožení ze strany povstalců, poslal vojákům na večerní oslavu svých narozenin spoustu brandy.

Základnou jakobitů zůstalo Inverness. Při zprávě o rychle postupujícím Cumberlandově vojsku opustil princ Karel a s ním i velitelé Murray, Sullivan a zbytek armády, čítající zhruba 5 400 mužů, Inverness. Karel měl naspěch, takže v Inverness nechal prakticky veškeré zásoby, v nadcházejících dnech doslova životně důležité. Zastavili se 8 km východně od města u Drummossie, kde princ za každou cenu hodlal svést s nepřítelem bitvu (viz Bitva pod lupou > Strategie).

Princ Karel Edward Stuart na portrétu od Allana Ramsaye z roku 1745.
Princ Karel Edward Stuart na portrétu od Allana Ramsaye z roku 1745.
Vztyčením jakobitské standardy v Glenfinnanu začalo roku 1745 skotské protivládní povstání.
Vztyčením jakobitské standardy v Glenfinnanu začalo roku 1745 skotské protivládní povstání.

Čekání provázené smůlou

Dva dny čekali jakobité na nepřítele na místě, které vybral generál Sullivan. Bylo jím Drummossie Muir, vřesoviště rozkládající se jižně od vsi Culloden. Hladoví, unavení a promrzlí, což byl stav zcela opačný, než v jakém se nacházeli muži vévody Cumberlanda, který s bitvou nespěchal. Karlovi vojáci přitom hladověli v osudové době celého tažení zcela zbytečně – pouze kvůli trestuhodné nedbalosti zásobovačů a mizerné komunikaci, neboť v Inverness „jsme shromáždili zásoby na deset dnů a upekli jsme horu chleba“, vypráví jeden z účastníků tažení. Po dvou dnech marného čekání a hladovění se generál Murray rozhodl převzít iniciativu a podobně jako dříve u Prestonpansu (viz článek na Skotském blogu) překvapit Brity nenadálým nočním přepadem, který se však nezdařil (viz Bitva pod lupou > Nevydařený pokus).

V 9 hodin ráno patrola hlásila, že Britové jsou pouhých 6 km od Culloden House, kde jakobité zřídili svůj štáb. V jakobitském táboře byla vyhlášena pohotovost, muži se shromažďovali do regimentů a chystali se k bitvě. Jak známo, postavení zaujali na rozlehlém podmáčeném vřesovišti Drummossie Muir, známém též jako Culloden Moor. Místo bitvy u Cullodenu bylo bezpochyby to nejhorší, jaké si mohli jakobité vybrat. Jenže šlo také o jediné možné, protože na výběr vhodnějšího už nebyl čas. Kolem poledne se vojska přiblížila vzájemně na dohled – zhruba na 4 kilometry.

S příchodem Cumberlandovy armády se strhl prudký liják ze severovýchodu. Déšť hnaný větrem padal jakobitům do tváře, máčel terén a co bylo asi nejhorší, navlhčil střelný prach jakobitských děl, takže je částečně vyřadil z boje. Jakobitská smůla však stále nebrala konec. Před bitvou jakobitům chybělo šest horalských batalionů (Mackenzieové hraběte z Cromartie, MacGregorové, MacPhersonové, jeden z MacDonaldů a dva Fraserů), které se zdržovaly buď na severu, kde se minulého dne střetly s nepřítelem u Littleferry, nebo na jihovýchodě od Inverness. Navíc měl princ Karel k dispozici jen nepočetnou jízdu a téměř žádné zálohy.

Jakobité se zformovali do dvou linií, rozdělených dle regimentů, které převážně odpovídaly jednotlivým klanům. Náčelníci stáli v čele svých mužů, synové po boku otců, bratři po boku bratrů. Zajímavostí je, že i ve vládním vojsku bychom našli celou řadu skotských klanů i profesionálních skotských vojáků (více viz Bitva pod lupou > Vojska)

Zmatky v jakobitských řadách

Hodinu po poledni bitva začala. Cumberland se zpočátku pokoušel o obchvat zprava, což se mu však nedařilo. Následně tedy vyslal oddíl mužů, aby zjistil palebnou sílu jakobitského dělostřelectva. Jakobité na bojišti zřídili tři baterie lehkých kanónů, na každém křídle a ve středu. I když nedávný déšť některá z děl vyřadil z provozu, stále s nimi museli Britové počítat.

Přesuny probíhaly také na jakobitské straně, kde podle pozdějšího vyprávění generála Sullivana dostal opatrnický generál Murray na pravém křídle rozkaz zaútočit na Brity. Ten sice neuposlechl, ale muže pod svým velením na útok připravil a stáhl je do těsnějšího útvaru. Zároveň se tím chtěl vyhnout překážce v podobě ohrady, která jim stála v cestě. Tím došlo k oslabení přední linie, kterou musely spěšně doplnit zálohy z druhého sledu. Murrayovým manévrem, který MacDonaldové na levém křídle ignorovali, se narušila celá jakobitská linie, jež se nyní na pravém křídle více přiblížila k nepříteli a získala diagonální tvar.

Není zcela jasné, kdo zahájil palbu. Buď to byli jakobité nebo protivníci začali pálit současně. Mezitím se nebe vyjasnilo a déšť ustal. Jakobitská lehká artilerie se ukázala jako málo účinná a brzy ji zcela překryla britská bouře. Vládní vojsko postoupilo kupředu a na vzdálenost cca 400–500 metrů od pravého a 600–700 metrů od levého jakobitského křídla spustilo palbu z těžkých kanónů, které jakobitům chyběly.

Problematické předávání zpráv

Masivní bombardování přimělo prince Karla, aby se z přední linie stáhl do bezpečné vzdálenosti. Jeho rozkazy tak měli nadále předávat poslové. To se bohužel úplně nedařilo. Dva z nich byli během bombardování zabiti, čímž se významně opozdil rozkaz levému křídlu, aby postoupilo vpřed a srovnalo linii. Navíc dělostřelecká palba pochopitelně narušila bitevní pořádek jakobitů.

Rozestavení jednotek před bitvou u Cullodenu.
Rozestavení jednotek před bitvou u Cullodenu.

Levé křídlo zaostalo v bažinách

Koordinovat postup po celé linii se ukázalo pro jakobity jako nemožné. Zatímco se pravé křídlo přibližovalo k nepřátelské linii, levé křídlo zaostávalo hned z několika důvodů, z nichž ten hlavní byl špatný terén. Nedostatkem času před bitvou se totiž stalo, že téměř celé levé křídlo mělo před sebou bažinatý terén, který neumožňoval dostatečně rychlý postup proti nepříteli, natož pak využití jindy osvědčeného horalského útoku.

A tak zatímco se pravé křídlo přibližovalo k britské linii, levé křídlo vsadilo na střelbu z mušket v naději, že tím oslabí protější stranu. Zůstalo však příliš daleko, než aby střelba měla zamýšlený efekt. Navíc vál silný vítr, který hnal jakobitům do tváře dým z nepřátelských zbraní. Když horalé na levém křídle zjistili, že je jejich střelba neúčinná, začali znovu postupovat, ovšem nikoliv dopředu, ale stahovali se doprava, aby obešli bažinu. Tím nabrali další zpoždění.

Odvážný postup kartáčovým střelám navzdory

Jak dlouho jakobité čelili bombardování, než konečně zahájili útok? Odhady se pohybují mezi 15 a 30 minutami. Když se konečně dali do pohybu, změnili Britové střelivo a pálili na postupující horaly kartáčové střely, které měly vážné devastující účinky. Přesto jakobité nezakolísali a postupovali dál. Odhaduje se, že než se dostali do kontaktu s nepřítelem, vypálili Britové až šest kartáčových salv po celé bitevní linii.

Kromě toho Cumberland vydal rozkaz, aby všechny tři linie rudokabátníků začaly na povel střílet z mušket v okamžiku, kdy se Skotové přiblíží na vzdálenost 27 metrů (30 yardů). Útočící jakobité tak stáli tváří v tvář soustředěné palbě přesily. Přesto se nezastavili ani nezačali prchat, ale na pravém křídle se dostali až na vzdálenost meče, prolomili britskou linii, zničili obě přední dělostřelecké baterie a začali nepříjemně dotírat na druhou linii.

Pouze rychlé nasazení britských posil pomohlo jakobitský průnik zastavit. Bohužel, zbytek jakobitské linie nemohl efektivně podpořit úspěch na pravém křídle, kde se zuřivě bojovalo a kromě kontaktního boje dokázali Skotové opětovat i palbu. Probojovat dál se jim však nepodařilo. Úspěšný průlom pravého křídla však přinesl také těžké ztráty a vážné narušení velitelské struktury – pod generálem Murrayem padl kůň, Cameron z Lochielu byl těžce raněn, s vážným zraněním ležel na zemi také Charles Fraser, velitel regimentu lorda Lovata.

Bitva u Cullodenu na dobové rytině.
Bitva u Cullodenu na dobové rytině.

Úspěšný obchvat anglických dragounů

O nic lépe to nevypadalo na levém křídle, kde se regimenty MacDonaldů snažily proniknout přes rozbahněný terén, který jejich postup osudově zpomaloval. Oba náčelníci, MacDonald z Keppochu i MacDonald z Clanranaldu padli. I když jejich vysoce disciplinovaní a zdatní muži postupovali dál, nedokázali za daných podmínek dojít až k nepřátelské linii. Na zbytky levého jakobitského křídla, v jehož linii zelo mnoho děr, vzápětí vyjely tři jízdní švadrony anglických dragounů. Kvůli bahnitému terénu se jim však záměr nezdařil, a tak dragouni celou linii objeli a z boku zaútočili na Royal Écossais (elitní jednotky z francouzské královské gardy složené převážně ze Skotů a doplněné spřátelenými Francouzi) v druhé linii, kteří se snažili podpořit jakobitský průlom na pravém křídle. Podobná situace nastala i na opačné straně bojiště, kde se rovněž zapojila jízda, aby zvýšila tlak na tísněné jakobity. Nepříznivý vývoj se snažily zvrátit další jednotky druhého jakobitského sledu, ale situace se pod tlakem jízdy, které se mezitím podařilo dokončit obchvat, stávala neudržitelnou. Tehdy padl do zajetí hrabě Kilmarnock.

Bitva u Cullodenu na obraze Davida Moriera namalovaném hned v onom osudném roce 1746.
Bitva u Cullodenu na obraze Davida Moriera namalovaném hned v onom osudném roce 1746.

Na počátku bitvy zaujali jakobité postavení mezi dvěma kamennými zdmi, ohrazujícími Culloden House a Culloden Park. Nyní se z výhody, jež měla zabránit nepřátelskému útoku na křídlech, stala past. Během postupu jakobitů kamennou zeď Culloden Park, kryjící pravé jakobitské křídlo, nepozorovaně prolomila jednotka Campbell of Argyll Militia, vnikla dovnitř a zaujala pozice za zdí. V okamžiku útoku pravého jakobitského křídla se Campbellovi muži vynořili a začali pálit jednu salvu za druhou jakobitům do boku a nepřestávali, dokud byli povstalci na dostřel. Tato nečekaná masivní palba z úkrytu v kombinaci s útokem jízdy nakonec přiměly jakobity, vystavené křížové palbě a tísněné úspěšným obchvatem jízdy, aby ustoupili. Bez zaváhání dosud bojovaly skotsko-francouzské síly Royal Écossais, čelící útoku ze dvou stran. Celkově se však jakobitský odpor pomalu hroutil. Zatímco se značně prořídlé oddíly horalů z první linie stahovaly, odvážně a proti přesile jízdy kryli jejich ústup Irish Picquets z francouzské armády, kteří se sami pomalu dostávali do obklíčení.

Jak dlouho muži vydrží ve ztracené bitvě?

Mnozí se dali na ústup, který srdnatě kryli Irové, což významně přispělo k tomu, že se z bitvy nestal masakr. Mezitím shromáždil kolem sebe George Murray zhruba 500–600 mužů. Ti se narychlo zformovali do palebné formace a pokusili se alespoň zpomalit postup britské pěchoty, jež měla v dané chvíli trojnásobnou přesilu. Sebemenší vyhlídka na vítězství byla ztracena a porážka byla nevyhnutelná. Otázkou nyní zůstávalo jen to, jak dlouho se jakobité dokážou udržet.

Princ Karel sledoval celou bitvu z bezpečné vzdálenosti. Ve chvíli, kdy se lord John Drummond pokusil z Royal Écossais a jízdního oddílu Fitzjames´s Horses (původně tvořil princovu stráž, ale pak jej Karel vyslal k podpoře spolubojovníků) postavit čtvercovou obranu proti postupujícím Britům, vydal generál Sullivan rozkaz dostat prince Karla do bezpečí. Ten to však odmítl a trval na tom, že zůstane až do konce. Protestoval, i když ho jízdní eskorta odvážela. Poslední bojující jakobitská jednotka Royal Écossais, která Karlovi získala dostatečný čas, aby se dostal do bezpečí, nakonec z boje také vyvázla a vzdala se o tři dny později v Inverness.

Zmasakrovaní Skoti

Přímo na bojišti to vypadalo jako v Den posledního soudu. Všude mrtvá a zohavená těla, stovky těžce raněných a nad tím vším se vznášel hustý kouř. V bitvě u Cullodenu nalezlo smrt přibližně 1 500 jakobitů, především klanových válečníků z Highlands. Někteří padli v boji nebo při ústupu, avšak mnozí další se stali obětí rozkazu vévody Cumberlanda a jeho důstojníků, kteří nařídili bez milosti dobíjet raněné.

Kruté pronásledování a nemilosrdné dobíjení raněných

Uplynula sotva hodina od začátku bitvy, než se zápolení o tři královské koruny a nezávislost Skotska změnilo v boj o holý život. Přeživší jakobité z pravého křídla ustupovali spolu s generálem Murrayem na jih k Ruthvenu, zatímco zbytky levého křídla prchaly po silnici směrem k Inverness. Vládní dragouni je nemilosrdně pronásledovali a cestou k městu zabíjeli každého, na koho narazili – muže, ženy i děti bez ohledu na to, zda měli s bitvou něco společného.

Vládní vojáci dle rozkazu důstojníků obcházeli bojiště a bajonety zasazovali smrtící rány přeživším jakobitům. Generál Hawley, který získal svou odplatu za potupnou porážku u Falkirku (viz popis bitvy na Wikipedii), projížděl mezi mrtvými a raněnými a vojáky povzbuzoval, aby pro jistotu bodali i do mrtvých. Mezi raněnými objevil také Charlese Frasera z Inverllochy, velitele Fraserů z Lovatu. Traduje se, že Hawley přikázal majoru Jamesi Wolfeovi, aby smrtelně raněného důstojníka zastřelil. Ten to ale odmítl, a tak musel špinavou práci udělat nejbližší řadový rudokabátník. Nicméně i major Wolfe se podílel na pronásledování a likvidaci jakobitů.

Bitva pod lupou

Další zajímavosti o bitvě u Cullodenu, souvislosti se skotským povstáním i informace o tehdejším vojenství a armádách Skotů i Angličanů si můžete přečíst po rozkliknutí odkazů.

Přijmout bitvu, nebo se raději bránit?
Generál George Murray, klíčová osobnost jakobitského povstání roku 1745, s nímž však měl princ Karel před bitvou u Cullodenu hodně sporů.
Generál George Murray, klíčová osobnost jakobitského povstání roku 1745, s nímž však měl princ Karel před bitvou u Cullodenu hodně sporů.

Pár dnů před bitvou Karel vyslyšel radu generála Sullivana, který trval na tom, že je třeba připravit se na boj a čelit nepříteli, dokud to jde. Bylo totiž zapotřebí vybojovat rozhodnou bitvu, která by ochránila a zabezpečila Inverness, strategický bod Highlands a poslední město ovládané jakobity, odkud bylo možné vojsko pravidelně zásobovat.

S navrženým plánem ale nesouhlasil generál George Murray. Ten nabádal prince, že nejlépe by bylo se stáhnout na nepřístupnou Vysočinu (Highlands), vést guerillovou válku a počkat na vhodnější podmínky pro bitvu. Takový plán však Karel i Sullivan zavrhli a rozhodli se pro boj.

Je namístě dát jim za pravdu, protože pro defenzivní akci nemělo jakobitské dělostřelectvo dostatečnou palebnou sílu ani početnou jízdu, která by proti postupujícím nepřátelským liniím, rozrušeným palbou, vyjela. Generál Murray preferoval obranu před útokem a rovněž doporučoval posunout se na vhodné místo blíže Nairnu a zde se na vybraném místě opevnit. Karel se Sullivanem však byli opět za jedno. Chtěli bojovat, ne se pouze bránit. Faktem je, že žádná z variant nebyla úplně optimální, ale střet byl nevyhnutelný.

Nečekaný noční přepad mohl rozhodnout
Rekonstrukce skotských horalů s mušketou a dalšími zbraněmi v moderním reenactmentu.
Rekonstrukce skotských horalů s mušketou a dalšími zbraněmi v moderním reenactmentu.

K bitvě mohlo dojít za zcela jiných okolností, kdyby se jakobitům vydařila noční akce naplánovaná generálem Murrayem. Obě vojska dělilo zhruba 10 km vřesovišť a zalesněné krajiny. Vzdálenost nikoliv nepřekonatelná. Armáda se rozdělila do dvou proudů – první vedl generál Murray s cílem překvapit Brity z jihovýchodu, druhému veleli bratři Drummondové, lord John a James, vévoda z Perthu, k nimž se s podpůrnou divizí připojil i princ Karel. Ti měli na Brity zaútočit od západu.

Ve tmě, zalesněnou krajinou, obtížným terénem a navíc v dešti, postupovali unavení jakobité jen velmi pomalu a kolona se roztahovala. Někteří se ztratili, jiní se vydali shánět jídlo, ale většina statečně pochodovala dál. Ve dvě hodiny v noci měl generál Murray před sebou ještě 6 km k britským pozicím, naděje však zůstávala. Přesto až příliš opatrný Murray nařídil ukončit akci a vrátit se zpět ke Cullodenu. Zprávu o návratu poslal i druhému proudu, ale posel ho nedokázal po tmě najít, takže se voj prince Karla a bratrů Drummondových dostal na dosah Britům. Když zjistili, že se Murray vrací, otočili to taky. Bylo jich sice výrazně méně, pouhých dvanáct set, ale útok byl stále možný a mohl zafungovat dle plánu. Nečekaný vpád jakobitů do britského tábora by způsobil zmatek, značné ztráty a měl by nepochybně negativní dopad na morálku rudokabátníků. Bohužel, generál Murray svým rozhodnutím zmařil poslední šanci na obrat nepříznivé situace. Nad ránem 16. dubna usínali zcela vyčerpaní jakobité v příkopech, zatímco vévoda Cumberland proti povstalcům spořádaně vytáhl.

Voják z klanu MacBean v bitvě u Cullodenu.
Voják z klanu MacBean v bitvě u Cullodenu.
Kdo bojoval v jakobitském i britském vojsku?

V první linii jakobitů stanuly nejsilnější regimenty – MacDonaldové, Cameronové, Stewartové, Athollská brigáda, MacDonellové, Fraserové a další méně početné klanové jednotky. Ve druhém sledu bychom nalezli irské a skotské oddíly z Francie a zbývající klanové regimenty. Jízda stála zcela vzadu. Celkem u Cullodenu po boku Bonnieho prince Charlieho stálo přibližně 7 000 jakobitů – Skotů, Irů a Francouzů.

Na druhé straně se vládní vojsko řadilo do tří linií, přičemž z celkových zhruba 8 000 vojáků bylo asi 1 800 Skotů, kteří tvořili čtyři pěchotní bataliony; jeden složený z mužů klanu Campbellů, další dva tvořili Skotové z Lowlands a poslední byl již profesionální batalion klanu Munro se zkušenostmi z bojů ve Francii. Kromě toho byli do anglických regimentů zařazeny oddíly z klanů MacKay, Sutherland, Ross a jiných.

V souhrnu měl vévoda z Cumberlandu k dispozici šestnáct batalionů, z toho čtyři skotské a jeden irský, tři jízdní regimenty pod vrchním velením generála Hawleyho, toužícího po odplatě za porážku u Falkirk Muir a královské dělostřelectvo.

Poprava rebelů po skotském povstání v letech roku 1746 na dobové rytině.
Poprava rebelů po skotském povstání v letech roku 1746 na dobové rytině.
Žádné smilování pro vzbouřence

Podle vládních údajů získali Britové u Cullodenu 548 zajatců, avšak z toho téměř polovina patřila k francouzským jednotkám a dalších 172 mužů bylo ve skutečnosti zajato o den dříve v potyčce u Littleferry. Zatímco vojákům francouzské armády byl později umožněn návrat podle uznávaných válečných pravidel, jakobité byli považováni za zrádce a čekalo je vězení, soud a někdy i provaz. Počet zajatců ve dnech a týdnech po Cullodenu rychle narůstal, takže celkový počet zajatých „zrádců“ se vyšplhal na tři a půl tisíce.

Těžko říci, zda bylo horší padnout v bitvě, nebo skončit v zajetí, protože formální pobyt ve vládním vězení nepřežilo nejméně šest stovek mužů. K trestu smrti za velezradu bylo odsouzeno sto dvacet jakobitů. Byli mezi nimi také vůdci povstání William Boyd, hrabě z Kilmarnocku a Arthur Elphinstone, lord Balmerino, kteří padli do zajetí u Cullodenu, následně transportováni do londýnského Toweru a zde v dubnu 1747 sťati.

Stejný osud potkal i Simona Frasera, 11. lorda Lovata, který byl poslední obětí povstání, ačkoliv se ho osobně vůbec nezúčastnil. Tisícovku jakobitů pak naložili na loď a deportovali do kolonií.

Ztráty Cumberlandova vojska byly méně citelné, rozhodně se však nejednalo o pouhých padesát mužů, jak ze zřejmých důvodů uvádějí vládní zdroje. U Cullodenu odhadem padlo 200–250 vládních vojáků a zhruba dvojnásobek nedlouho poté podlehl následkům zranění.

Tažení prince Karla v letech 1745 až 1746. Převzato z Historických válek II/2018.
Tažení prince Karla v letech 1745 až 1746. Převzato z Historických válek II/2018.
Povstalci doufali, ale princ ztratil naději

Naděje jakobitů nezemřely se ztrátou bitvy. Řada z nich byla odhodlána i připravena bojovat dál, jenomže nevěděla jak. Velení opět osudově selhalo, když pro případ porážky nestanovilo budoucí shromaždiště. A tak ti, kteří unikli z pekla bitvy, nevěděli, kam mají jít a kde hledat ostatní. Na 1 500 Skotů z Lowlands (Nížiny), kteří z bitvy vyvázli, shromáždil generál Murray 20. dubna v Ruthvenu s odhodláním v boji pokračovat. Podobně se k dalšímu odporu formovali také horalé z Highlands (Vysočiny), kteří ustoupili k Inverness a odtud do Fort Augustus, kde se k nim připojili další MacDonaldové a MacGregorové.

Avšak tím, kdo ztratil naději a považoval pro tuto chvíli vše za zmařené, byl Bonnie Prince Charlie. Když dorazil do Fort Augustus, nebyl tam dosud nikdo, s kým by mohl plánovat budoucí kroky. Pevnost tedy opustil a vydal se na západ, čímž začalo jeho dobrodružství psance, pronásledovaného po několik měsíců vládními jednotkami. Až 18. dubna byla jakobitská armáda oficiálně rozpuštěna a o dva dny později se tato zpráva dostala i ke generálu Murrayovi do Ruthvenu. Nyní byl každý ponechán svému osudu. Poslední jakobitský pluk byl rozpuštěn 27. dubna 1746.

Voják z Vysočiny (Highlands) z roku 1744.
Voják z Vysočiny (Highlands) z roku 1744.
Dobře vybavení Skoti v kostkovaných tartanech

Jedním z velkých mýtů, které v souvislosti s posledním jakobitským povstáním a jeho finální bitvou přežívají, je, že jakobitské vojsko se skládalo převážně ze špatně vyzbrojených a nepříliš ukázněných klanových válečníků z Highlands. Není to pravda. Sami jakobité se sice nazývali Highland Army, ovšem pouze ve smyslu ideologickém, aby se jednoznačně vymezili a vyjádřili své cíle a postoje. Proto se také jejich uniformou stal kostkovaný tartan, který v předchozích povstáních nebyl ani zdaleka tak viditelný. Nanejvýš polovina jakobitské armády pocházela z oblasti Highlands, zbytek tvořily pravidelné armádní jednotky francouzských Skotů a Irů a rovněž značný počet dobrovolníků z Lowlands, kteří s taktikou boje na Vysočině nebyli dobře obeznámeni, neboť jako součást řádného vojska měli výcvik pro konvenční boj.

Výzbroj skotského horala pro boj zblízka.
Výzbroj skotského horala pro boj zblízka.

Armáda jakobitů nebyla v žádném směru zaostalá. Navzdory momentálním špatným podmínkám měla moderní výzbroj, byla vycvičená a vysoce disciplinovaná, používající kombinaci britské a francouzské taktiky, doplněné efektivními prvky horalského boje.

Obávaný horalský útok tvořil součást širší jakobitské bojové taktiky, při níž vyčkávali, dokud se nepřítel nedostal do vzdálenosti zhruba 40 až 50 metrů. Tehdy jakobité vypálili jednu salvu, postoupili k nepříteli a s bodáky, tasenými meči a pistolemi přešli ke kontaktnímu boji. Hlavní a nejčastější zbraní jakobitů, stejně jako v případě Britů, však byla mušketa opatřená bajonetem, což byla běžná výzbroj evropských vojsk v 18. století.

  • Daiches, David: Charles Edward Stuart: The Life and Times of  Bonnie Prince Charlie, London 1973.
  • Hrdina, Jan: Skotskem po stopách seriálu Cizinka, Praha 2020.
  • McLynn, Frank: Bonnie Prince Charlie, London 2003.
  • Moffat, Alistair: The Highland Clans, London 2017.
  • Pittock, Murray: Culloden, Oxford 2016.
  • Reid, Stuart: Battles of the Scottish Lowlands, Barnsley 2004.