Navigace v článku:

Žít jako viking

Příběh bojovníka a obchodníka s historií

Úvod

O tom, jaké to je cestovat po Evropě, bojovat a obchodovat na nejrůznějších reenactorských akcích, vypráví v rozhovoru pro Válečníky starých časů jarl skupiny Midgard, který je na české reenactorské scéně známý jako Dagfari. Postupem času se pro něj koníček stal obživou, která se neoddělitelně skloubí s jeho životním stylem, jenž mu přinesl spoustu zajímavých životních zážitků a příležitostí

Dagfariho produkce začala velice podobně, jako tomu bylo u Martina Tichého. (Rozhovor s ním naleznete zde.) Nejprve vyráběl pro sebe předměty, které nebyly v rámci českého trhu dostupné a postupně je začal tvořit a nabízet brigádně. Nakonec přišlo rozhodnutí opustit „civilní“ zaměstnání v administrativě. Od té doby se věnuje výrobě a prodeji historických rekonstrukcí naplno profesionálně na špičkové úrovni. Převážně pracuje s parožím, kostí a rohovinou. Část výrobků, na které je nejvíce pyšný, si můžete prohlédnout v galerii pod článkem a jeho kompletní nabídku naleznete v internetovém obchodě Dagfari.net, který před nedávnem uvedl do chodu.

Místa, kam se člověk rád vrací

Než vypukla pandemie onemocnění Covid-19, tak jsi v podstatě vedl velice obdobný život, jako dávní vikingští obchodníci. Mohl bys nám přiblížit, čím ses živil?

Mojí náplní „práce“ bylo, že jsem od podzimu do jara vyráběl v dílně, nebo doma výrobky a potom jsem zbytek roku jezdil po historických akcích v Čechách a zahraničí, které se pojí s trhy a nabízel je tam. Na stánku jsem měl kromě svých výrobků i zboží od dalších výrobců, protože bych pouze vlastní produkcí nepokryl tak pestrý sortiment, jaký nyní nabízím.

Které je pro tebe nejzajímavější místo, kde jsi mohl prodávat a bojovat?

Je jich mnoho, ale pokud bych mohl vybrat tři nejhezčí, kam se velice rád vracím, bude mezi ně patřit skanzen v Hedeby. Ten se dnes nachází v důsledku historického vývoje v pohraničí Německa a Dánska, ale dřív to byla původní vikingská lokalita a Dánsko. Hedeby Haithabu bylo tehdy obrovské město s velkým tržištěm, kde vikingové, slovanské a germánské národy, obchodovaly mimo jiné s otroky.

Skanzen v Hedeby je opravdu malebný a není divu, že se do něj Dagfari rád vrací

Dnes se zde nachází Wikinger Museum Haithabu, které má k sobě přidružený skanzen. V něm se dvakrát až třikrát do roka pořádají trhy pro řemeslníky, jež se zaměřují na období raného středověku. To je asi můj nejoblíbenější zahraniční trh.

Potom mám v oblibě Centrum Słovian i Wikingów Wolin Jomsborg Vineta ve Wolinu.  (viz Skanzeny pod lupou > Centrum Słovian i Wikingów Wolin Jomsborg Vineta) Zde se se každoročně v létě pořádá dnes již ikonická akce s názve Festival Slovanů a Vikingů. Tam mě to také velice oslovilo. Do třetice bych se vrátil do České republiky, kde mám rád slovanský Archeoskanzen Modrá u Velehradu, kde se každoročně organizuje velká akce Veligrad. (viz Skanzeny pod lupou > Archeoskanzen Modrá)

V Archeoskanzenu Modrá také poslední dobou působíš. Co konkrétního tam děláš?

Je to tak. Sice jsem tam jezdil na nejrůznější akce i před tím, ale v době covidu, kdy bylo zrušeno mnoho zahraničních akcí a pro mne tím pádem ubylo možností, kde bych mohl obchodovat, mi umožnili oživovat skanzen. Takže zde přes léto od května do září žiji v jednom obydlí. Také tam prodávám a příležitostně dělám průvodce – především v době, kdy se v archeoskanzenu konají týdny pro školy, což je obvykle v červnu a v září. V říjnu se potom přesouvám z Moravy zpět domů do Středních Čech. Je to z toho důvodu, že nejsem až takový dobrodruh, abych tam žil i přes zimu v mrazu, ale také pro skanzen končí návštěvnická sezona.

Tvrdá dřina se vyplatila

Nyní jsi se na zimu vrátil do tepla domova. Čemu se věnuješ a co bude tvojí náplní v následujícím období?

Normálně bych byl v dílně a vyráběl nové zboží, dělal objednávky na další rok a plnil speciální zakázky. Doba je ale taková, že jsem výrobků za poslední dva roky neprodal tolik, abych jich musel nějak výrazně více dodělávat na doplnění standardního sortimentu, který nabízím. Letošní prioritou se tak pro mne stala výroba a zprovoznění internetového obchodu, kde budu nabízet své produkty. V této chvíli se mi podařilo spustit webovky a přidávám další a další zboží. Loni v zimě jsem se zase snažil získat certifikáty, které hodnotí kvalitu mé práce. To se mi podařilo a lockdown mi tak v podstatě nahrál k tomu, že jsem na to měl čas a dotáhl jsem to zdárně do konce.

V „katovně“ u Jana Krause

Možná si říkáte, že je vám Dagfariho tvář nějaká povědomá. V roce 2010 přijal pozvání do show Jana Krause Uvolněte se prosím. Jak mu bylo na pověstném červeném gaučíku, se můžete podívat v následujícím odkaze. Do pořadu přichází v 31. minutě a 45. sekundě. Na místě je zmínit, že v této době Jan Kraus ještě nikoho příliš nešetřil a Dagfari z toho vyšel bez pomyslné „ztráty květinky“. (Odkaz naleznete zde.)

Dagfari se specializuje především na práci s parožím, kostí a rohovinou. Jak naši předci vyráběli předměty každocenní potřeby také předvádí v rámci ukázek zaměřených na diváky

O jaké certifikáty se konkrétně jedná?

Ocenění mám celkem dvě. Jedno je certifikovaný regionální výrobek s ochranou známkou Zápraží na mé výrobky z paroží, kostí a rohoviny. (Více se o něm můžete dočíst zde.) Další je potom Mistr tradiční rukodělné výroby od Středočeského kraje. To je titul udělovaný výrobcům činným v oborech rukodělné výroby, které jsou zásadním způsobem ohroženy, nebo jim přímo hrozí zánik. Chápu ho jako hodně velké ocenění mé práce a velice si ho vážím! (Více se o něm můžete dočíst zde.)

Jak to s výrobou a prodejem plánuješ do budoucna, pokud to současná situace umožňuje?

Popravdě se plánovat do budoucna nedá. Rád bych, aby mě to dokázalo dál uživit, což jsem mohl říct do loňského roku. Nyní je to ve hvězdách. Uvidíme, jak bude vypadat další rok. Protože ten náš koníček je založený na setkávání lidí a jejich komunikaci, a to je teď bohužel velice omezené. Je to podobné, jako s pořádáním akcí pro diváky, protože za současného stavu věcí je to v podstatě krok do ztracena. Nikdy nemůžeš jistě vědět, zda den před akcí nevyjdou nová nařízení, která ji neumožní pořádat a ty tak jako organizátor „provaříš“ trenky.

Zpátky do minulosti

Z neradostné současnosti se vrátíme zpět do historie. Prozradíš, jak jsi se k reenactmentu dostal?

Bylo to v roce 2000 na Libušíně, který byl pro mě, stejně jako pro řadu dalších lidí, první akcí, které jsem se účastnil. Předtím jsem se sice věnoval country a historickým tancům, ale paní, co to vedla, otěhotněla a spolek se rozpustil. Potom jsem se dozvěděl o historických bitvách a rozhodl se vyrazit na Libušín, který byl asi nejznámější. Díky tomu jsem se dostal ke kontaktům a začal je postupně obvolávat, protože ještě nebyl tak rozšířený internet, a tak bylo poměrně obtížné se dostat k informacím.

Vždy mě zajímalo především období raného středověku a v Čechách byly tři skupiny, které se mu právě začaly věnovat. Jinak bylo rozšířené spíše zaměření na scénickou „allgotiku“ (Poznámka redakce: Skupiny, které svým zaměřením pokrývají období celého středověku a nerozlišují, že se v jeho průběhu oděv a zbroj vyvíjely a proměňovaly.) Nakonec jsem se přidal ke skupině Ragnarok, stejně jako postupem času další a další přátelé z mého okolí. Po čase ale kvůli práci a malým dětem přestalo fungovat vedení skupiny. Jenže nám „mladým“ se to nechtělo položit, a tak jsme založili jakousi odnož Dulkelheim. Bylo to spíš společenství raně středověkých národů, kde se členové věnovali románcům, Slovanům, ale i vikingům. Nedělalo ale dobrotu, že jsme v bitvách často bojovali proti sobě. Takže jsme spolek nakonec rozpustili a založili čistě vikingskou skupinu – dodnes fungující Midgard.

Kdo přišel s tím, že založíte čistě vikingskou skupinu a že se bude jmenovat právě tak?

S Midgardem jsem myslím přišel já, protože řada názvů byla „zabraná“ jinými skupinami, které se často pojmenovávaly podle vikingské mytologie po různých bozích a jejich světech, ale nikdo po lidech. Midgard je jeden z devíti světů vikingské mytologie, kde žijí lidé a mně to přišlo fajn. Jsme normální lidé, tak proč nedělat družinu z jejich světa?

Jsi jejím jarlem, což bylo ve Skandinávii ekvivalentem titulu náčelníka. Proč zrovna ty?

Byl jsem asi vždy taková ústřední osoba. Jak v Dulkelhaimu, kde se ještě jarl volil, což bylo pro mě každý rok vyloženě stresové období, tak následně v Midgardu. Ten jsme zakládali už s tím, že bude fungovat jako v té době. Naše postavení je tak odstupňováno i výbavou a je jenom jeden trvalý vůdce. Ve spolku ale běžně fungujeme na kamarádské bázi, než že bychom opravdu hráli nějaké role. Podle tohoto uspořádáním obvykle jednáme až ve chvíli, kdy vznikne nějaká situace, kdy se musím projevit jako šéf.

Členové spolku pro oživenou historii Midgard
Členové spolku pro oživenou historii Midgard

Mé jméno je Rogar...

Midgard každý rok v létě organizujete Raně středověkou bitvu Rogar. Letos to byl již 16. ročník. Co ti to, jako hlavnímu organizátorovi, přináší?

Kdybych měl shrnout, co na tom mám rád, tak je to především, když přijede hodně lidí a táboření se zadaří. Do té doby je to ale o velkém stresu, zda vyjde počasí a další věci. Dokud jsme to organizovali s diváky, tak jsme hlavně doufali, že dorazí v hojném počtu, akce se tak zaplatí, my nebudeme v mínusu a nebudeme muset náklady doplácet z našich kapes, což se několikrát stalo. Skutečně nejvíc si ale užívám, když je po sobotní bitvě hostina. Je to skvělý okamžik, kdy se všichni potkají u velikánského ohně a všech 300 účastníků se nají dohromady. A potom samozřejmě neděle, když odjíždějí poslední lidé a opadne ze mě veškerý stres. Vždy mi to připomíná moment z Pána prstenů, když hobiti konečně dorazí domu do Kraje a řeknou si: “Tak jsme se vrátili!” A já dodávám, nikdo se nezranil, nikoho jsme nenaštvali a všichni jsou spokojení a užili si to. To je pro mě největší gró.

Dagfari je skvělý řemeslník, ale také zdatný válečník. Na raně středověké bitvě Rogar několikrát ztvárnil ústřední postavu Rogara, jehož životní příběh diváci mohli shlédnout na pokračování v rámci jednotlivých ročníků
Dagfari je skvělý řemeslník, ale také zdatný válečník. Na raně středověké bitvě Rogar několikrát ztvárnil ústřední postavu Rogara, jehož životní příběh diváci mohli shlédnout na pokračování v rámci jednotlivých ročníků

Kromě toho, že jsme se na Rogaru dřív sešli, zatábořili si a zabojovali jako reenactoři, byl organizován i jako ukázka toho, jak lidé dříve žili a bojovali. V loňském roce jste se rozhodli akci udělat bez diváků. Co vás k tomu vedlo?

Loni byly podmínky k pořádání akcí pro veřejnost v rámci opatření zabraňujících šíření Covid-19 nastaveny tak přísně, že nikdo z nás neměl sílu a chuť to dělat. Neměly jsme nervy na to vyznačovat sektory pro diváky a vyžadovat jejich dodržování, stejně jako hlídat, zda si skutečně dezinfikují ruce a riskovat, že tam přijde hygiena a bude z toho problém. Dalším nebezpečím také bylo, že akce o určitém počtu návštěvníků zcela zakážou a mi přijdeme o finance, které jsme investovali do mobilních toalet, parkoviště a dalších věcí.

A hlavně jsme léta přemýšleli nad tím, že v Čechách chybí akce, která by byla pouze pro reenactory a chtěli jsme si zkusit, jaké by bylo něco takového organizovat. Aby lidé dorazili, užili si to sami pro sebe a nemuseli se stresovat nějakými diváky. Takhle nemusíme dodržovat časový harmonogram a přizpůsobujeme ho potřebám účastníků. Takže máme dost času na soutěže, boj, ale i hostinu. Díky tomu, že máme pevný rozpočet, který zajišťují účastnické poplatky, můžeme také nabídnout lepší servis pro reenactory. Letos to byly třeba nově v zázemí sprchy a lepší ceny do soutěží.

Když je deště moc, nebo málo

Za ta léta, co Rogar organizuješ, vás postihla celá řada „egyptských ran“. Které byly nejextrémnější?

Z mého hlediska to byly opět tři věci. Z nich nejméně problematické bylo, když nám majitel pozemků, kde jsme původně Rogar deset let pořádali, místo podpisu smlouvy o pronájmu sdělil, že nám pozemek nepronajme. Druhé bylo potom obrovské sucho, kdy se nesměly rozdělávat ohně, což naštvalo velké množství účastníků, ale my za to nemohli, protože to vyhlásilo ministerstvo a měli jsme na výběr buď akci zrušit a nebo ji uspořádat za podmínek, že se nebudou rozdělávat ohně a kouřit. Rozhodli jsme se do toho jít, ale museli jsme logicky vyžadovat dodržování těchto podmínek. Někteří to ale nechtěli akceptovat a museli jsme podle toho jednat, což pro nás bylo opravdu hodně nepříjemné.

Lokální bouře, která se prohnala táborem na Rogaru 2009 se nesmazatelně vryla do paměti mnoha reenactorům a stala se z ní v podstatě legendární záležitost

Třetí věc byla lokální bouře, která přišla navečer v pátek roku 2009. To byl jeden z velkých momentů mého života, (autorka rozhovoru doplňuje, že v tom Dagfari rozhodně není sám) kdy stany doslova létaly vzduchem, včetně jejich obyvatel. Dva těžké vikingské stany dokonce skončily v koruně stromu několik metrů nad zemí. Zbytek byl potom poválený. Padlé stromy navíc zatarasily příjezdové cesty, takže druhý den nemohli přijet diváci a jen asi třiceti skalním se podařilo dorazit přes lesy. Tím, že nikdo další nedorazil, jsme se dostali do obrovského finančního mínusu a neměli na uspořádání dalšího ročníku. V sobotu odpoledne ale přišli zástupci z několika skupin a přinesli truhličku, ve které byla nemalá finanční částka, kterou mezi sebou reenactoři na naši podporu vybrali. Takže jsme sice byli v mínusu, ale nebylo to tak strašné, jak to vypadalo na začátku. Z toho jsem byl opravdu hodně dojatý a je to pro mě výraz neuvěřitelné lidské solidárnosti a důkaz kamarádství v rámci tohoto koníčku. Dodnes na to velice rád vzpomínám.

Po boku legendy heavy metalu

Před covidem jste jezdili a účinkovali jako komparz v rámci koncertů jedné známé americké metalové skupiny, kde jste v rámci show předváděli boj vikingů.

Bohužel podle smlouvy nemohu jmenovat název kapely, ale můžu ti to trochu přiblížit. Je to velká legenda, v podstatě jedni ze zakladatelů heavy metalu. A nám se naskytla jedinečná příležitost jezdit s nimi, když nás sami oslovili. Pro mě to bylo něco neuvěřitelného, protože je to shodou okolností moje nejoblíbenější kapela. Vystupujeme tam spolu s kamarády ze spřáteleného spolku, kteří naše počty doplňují.

A jak padala volba zrovna na vás?

Češi a Slováci jim dělají osvětlovače a zvukaře, takže si asi řekli, že by bylo fajn mít to osazenstvo české, protože se pak mezi sebou snáze domluvíme, i když běžně samozřejmě používáme jako univerzální komunikační jazyk angličtinu. Bohužel kvůli covidu, byla veškerá turné a koncerty zrušeny, takže jsme s nimi loni nikde nebyli. O to víc se těším, jestli se situace zlepší a budeme s nimi moci dále účinkovat.

Skanzeny pod lupou

V příloze Skanzeny pod lupou si můžete přečíst zajímavosti, které se vážou k místům,
kde Dagfari rád obchoduje, bojuje a předvádí historická řemesla

Bojové ukázky během Veligradu divákům předvádí, že období raného středověku bylo dobou plnou krutých mocenských bojů (Autorkou fotografie je Šárka Bejdová)
Bojové ukázky během Veligradu divákům předvádí, že období raného středověku bylo dobou plnou krutých mocenských bojů (Autorkou fotografie je Šárka Bejdová)

Perla moravských skanzenů

Rozlehlý areál představuje opevněné sídliště z dob Velké Moravy s datací do 9. století. Zajímavostí je, že se nachází na historické lokalitě, kde stálo velkomoravské osídlení, které tvořilo součást zázemí Veligradu, jednoho z významných sídel Velkomoravské říše. To se rozkládalo v místech, kde dnes stojí Uherské Hradiště a Staré Město. Část staveb a vybavení archeoskanzenu vzniklo podle archeologických nálezů z tohoto místa.

Fortifikace jsou rekonstruovány na základě nálezů z Veligradu. Jedná se o dřevo-hlinitou hradbu s čelní palisádou a nově vystavenou hradbu s frontální kamennou zdí a palisádovou nástavbou.

Kromě nich zde naleznete i zahloubená obydlí, dále hospodářské stavby, řemeslnické dílny, kamenný palác – sídlo velmože, rotundu a kostel sálového typu, který se tyčí poblíž skanzenu. Ten byl postaven na základě toho, jak pravděpodobně mohl vypadat kostel poblíž, který zde mohl stávat přibližně již od roku 800 a řadí se tak mezi nejstarší známé kostely na našem území.

Na dávnou slávu Veligradu, také odkazuje stejnojmenná akce, která se každoročně koná v archeoskanzenu v srpnu. V jejím průběhu reenaktoři obývají některé z usedlostí, takže návštěvníci mohou na vlastní oči spatřit, jak vypadal každodenní život v této době. Neodmyslitelnou součástí programu jsou také bojové ukázky a nesmí chybět ani řemeslníci, kteří zde, tak jako Dagfari, nabízí své produkty. Odkaz na webové stránky Archeoskanzenu Modrá naleznete zde.
Součástí bojových ukázek na festivalu bývají námořní bitvy na takovýchto kráskách. Diváci se na nich také mohou projet po řece Dziwna

Místo tvrdých bojů a obchodu

Skanzen se nachází mezi městem Wolin a vesnicí Recław u řeky Dziwna, která ústí do Štětínského zálivu v severozápadním cípu Polska. V raném středověku se zde podle různých hypotéz mohlo nacházet hned několik center, která obývaly různé národy. Na to odkazuje i to, že skanzen užívá tři jména – Wolin, Jomsborg a Vineta. Tato tři města bývají podle různých teorií vzájemně ztotožňována.

Původní Wolin se nacházel přibližně v místech dnešního stejnojmenného města. Byl centrem pomořanských Volyňanů. Název je slovanského původu a znamenal vlhkou a mokrou zemi, což je poměrně výstižné i dnes. Ve 12. století byl zničen a později obnoven.

V ústí řeky Odry do Baltského moře možná stávala legendární vikingská osada s názvem Jomsborg, která se postupně rozrostla v mimořádně bohaté opevněné město s přístavem. Kdy a kdo ji založil, není zcela jasné. Pravděpodobně ale vznikla v rámci výpadů proti Slovanům jako opěrný bod, který pomáhal upevnit jejich nadvládu nad okolním územím. V 11. století ji měl podle kronikářů dobýt norský král Magnus I. Dobrý.

Na severním cípu ostrova Wolin se také mohla nacházet mnoha legendami opředená Vineta. O tom, kde přesně stála se dodnes vedou spory. Podle kronikáře Adama z Brém to bylo centrum obchodu, kde své zboží kromě Slovanů a vikingů nabízeli dokonce i řečtí obchodníci.

Skanzen patří v evropském měřítku mezi ty větší a rozhodně má návštěvníkům, ale i reenactorům co nabídnout. To ostatně potvrzuje i Dagfariho volba. V podstatě světoznámým se stal i historický festival zaměřený na život Slovanů a vikingů, který se zde koná každoročně uprostřed léta. Kromě obřích bojových ukázek, které někdy připomínají spíše styl boje rozšířený na východě Evropy, si zde můžete poslechnout tematicky zaměřené kapely či shlédnout pokus o rekonstrukci pohanských náboženských obřadů. Součástí festivalu je také obří tržiště, kde své zboží nabízí řemeslníci z celé Evropy. Stejně jako v archeoskanzenu Modrá i zde reenactoři po celou obývají rekonstrukce historických obydlí, což je divácky velice atraktivní. Zlatým hřebem bývá velké množství slovanských a vikingských lodí, které se sem sjedou z celé Evropy.

Skanzen si můžete virtuálně prohlédnout zde a jeho oficiální webové stránky naleznete zde.

Přihlášení