Příběh válečného koně, 2. díl
Přesun jezdců z vozu na hřbet
Úvod
V době před narozením Krista nic nezasévalo do srdcí bojujících mužů větší strach než několikasetkilové monstrum valící se velkou rychlostí s jezdcem vybaveným kopím, mečem nebo lukem. V minulém díle jsme divokého koně zkrotili a pomalu začali uzpůsobovat k zrychlení přesunů vojenských družin (3500–2000 př. n. l.), aby se z něj o několik století později stala ultimátní bojová jednotka – válečný vůz operující především ve východoasijských stepích a blízkovýchodních rovinách
První díl autorova článku naleznete zde.
Zatímco člověk intenzivním výcvikem pozměňoval chování původně bojácného zvířete v „nástroj“ schopný reagovat na povely v několikatisícové válečné vřavě s množstvím pachových i hlukových vjemů, modifikoval i kůň chování lidí. Individualističtí a heroičtí válečníci s bojovými vozy zachycení na konci doby bronzové (cca 1200 př. n. l.) v Homérových eposech Ilias a Odyssea se ocitli v propadlišti dějin. Napříště měl svět patřit anonymním a nahraditelným jezdcům operujícím na velkém prostoru jako jedno tělo, které společně útočí, manévruje i ustupuje.
Asyrská „jednotka“ dvou koní a dvou jezdců
Proměna válečných vozů v pravou koňskou kavalerii začínala probíhat na začátku 1. tisíciletí př. n. l., přičemž doklady o této transformaci nacházíme především na asyrských reliéfech. Za vlády Ašurnasirpala II. (cca 9. století př. n. l.) se začalo postupně upouštět od používání drahých vozů náročných na ovládání a trénink posádky i koně, přičemž docházelo k etablování levnější varianty sestávající se pouze ze dvou koní a dvou jezdců.
První ozbrojený kopím ovládal oba koně, aby se druhý (ozbrojený lukem) mohl soustředit na střelbu. Jezdci pravděpodobně ještě seděli v přední části koně, což ztěžovalo kontrolu zvířete i udržování vlastní rovnováhy.
Za vlády Tiglatpilesara III. (cca 8. století př. n. l) asyrské reliéfy zobrazovaly jezdce na koni ozbrojené až dva metry dlouhým kopím a mečem, přičemž jejich tělo až po pás pokrývala vesta poskytující vysokou míru ochrany při zachování dostatečné pohyblivosti. Podobná výzbroj a výstroj vylučuje použití „jen“ pro průzkumné činnosti, ale naznačuje využití jezdce v boji muže proti muži během válečné vřavy. Mohlo by se tedy jednat o první zobrazení jakési „těžké“ a „úderné“ jízdy, která během dějin sehraje velmi významnou roli. I přesto se dál paralelně používal vůz tažený koňmi, a to nejen jako odznak moci a prestiže, ale také přímo v boji, kde mohl i nadále hrát (alespoň) psychologickou roli.
Rychlý úder stepních národů
Mezitím se ze středoasijských stepí, kde před několika tisíci lety došlo k domestikaci koní, začal valit tajemný národ Kimmerijců – jízdních lučištníků skvěle ovládajících své koně s taktikou „udeř a uteč“, kterou poté využívaly téměř všechny stepní národy až do 20. století. Lehká a dobře manévrující lučištnická kavalerie následně v některých oblastech bývala doplněna jízdou ozbrojenou kopími či meči.
Skýthové, kteří tento způsob boje převzali a zavedli do Evropy, dále taktiku jízdního boje rozvíjeli. Právě Skýthům bývá připisováno vymyšlení útoku v klínové formaci, která nejenže umožňovala ve velké rychlosti poměrně dobré manévrování, ale svým množstvím jezdců soustředěných na špičku klínu projela nepřátelskými řadami, jako nůž máslem. To následně umožnilo jízdě napadnout nechráněný týl nepřátelských jednotek. Skýthové také dále rozvíjeli chovný potenciál koní, kteří se stávali většími a mohutnějšími, čímž se jen zvyšovala jejich dominance nad pěšími jednotkami.
Sedlo: vynález Skythů
Největší přínos v oblasti jezdectví zaznamenali Skýthové zavedením významné novinky – sedla. Do 5. století př. n. l. seděl jezdec na tenké pokrývce či přímo na kůži zvířete, což přinášelo diskomfort oběma. První sedla se skládala ze dvou dřevem spojených kožených vaků umístěných na koňských bocích. díky tomu se rozložila váha jezdce, která nyní nespočívala jen na páteři zvířete. Další vylepšení spočívalo ve větší stabilitě a pohodlnějším sedu.
Jezdectvo v klasickém Řecku
Role jízdy v řeckém válečnictví je více doceňována až v poslední době. Řecký kopcovitý a kamenitý terén nebyl nikdy příliš vhodný k rozsáhlým manévrům bojových vozů či jízdy a samotná řecká společnost si více zakládala na těžce ozbrojených pěšácích (hoplítech) umístěných v těsně semknutých řadách (falangách), kde každý (správně rovnostářsky a občansky) chránil svého souseda. Pokud se využívala jízda, tak sloužila pro rychlý průzkum, předávání zpráv, pronásledování poražených a prchajících nepřátel či kořistnické nájezdy. Výjimku představovaly oblasti Thessalie a Boiótie, kde se nacházely rozsáhlejší otevřené pláně vhodné k chovu koní a s potenciálem jejich plného využití. Jinde bylo řeckému bojovníkovi draze vyživované zvíře spíše k ničemu, protože v nevhodném terénu nemohlo využít své hlavní zbraně – rychlost a pohyblivost.
Kavalérie začala získávat na důležitosti až později vlivem rozšiřujícího se řeckého světa, kdy se již nevedly boje mezi stejně vyzbrojenými sousedními městy, ale hrozil střet s mocnějšími říšemi (Persie), barbarskými kmeny (Thrákové) a nastupujícími ambiciózními oblasti (Makedonie), ale také díky úspěšné řecké kolonizaci umožňující zásobovat mateřské Řecko kvalitními koňmi.
Kůň jako výsada bohatých
V antickém Řecku měly na zavádění jízdy výrazný vliv i finanční požadavky. Válečný kůň stál v polovině 4. století př. n. l. v Athénách asi 500 drachem (stříbrných mincí), přičemž průměrný dům jste si ve stejné oblasti mohli pořídit za 400 drachem. Vzhledem k tomu, že Řekové se museli sami na své náklady vybavit zbrojí a zbraněmi, je jasné, že jako jezdci (hippeis) mohli sloužit pouze ti nejbohatší. Vybavit jednoho jezdce vyšlo podle výzkumů stejně, jako postavit do boje 4 hoplíty, nebo 8 lehce vyzbrojených pěšáků.
Od bronzových kyrysů k lehčím variantám
Vázové malířství, funerální sochy, literatura i archeologie nám umožňují rekonstruovat výzbroj řeckého jezdce. Z počátku ji tvořila bronzová hrudní zbroj a přílba boiótského typu poskytující dobrou ochranu bez výraznějšího omezení sluchu a zraku. Samotná zbroj se vyskytovala v kratší i delší verzi, přičemž favorizovaná první varianta umožňovala jezdci lepší pohyblivost. Někteří bojovníci mohli mít na spodní části umístěné proužky kůže dodatečně chránící třísla a stehna.
Většinou se nepoužívaly bronzové chrániče holení, ale spíše vysoké kožené boty, které byly vhodnější i pro samotného koně. Postupně nahrazovaly až 6 kg vážící bronzové kyrysy novější typy vytvořené z kůže či lnu s všitými tenkými plátečky kovu, jež dosahovaly cca poloviční váhy. V ideálním případě se bohatý aristokrat na koni mohl chránit límcem a doplňkovou zbrojí kryjící levou ruku držící většinou uzdu a pravou ruku s mečem či kopím.
Ochrannou zbroj mohl mít i samotný kůň, a to nejlépe na celé přední části těla včetně hlavy a bocích (viz Ochranná zbroj pro koně). Dle dokladů se kompletní zbroj téměř nevyskytovala. Nejčastější prvek představoval kovový plát na koňském čele, případně hrudní plát, nebo zbroj na bocích. Ta vždy nemusela být z kovu, ale spíše z látky.
Ochranná zbroj pro koně
Novinkou, kterou antická jízda postupně zaváděla do své výstroje, se stala ochranná zbroj umístěná na koňském hrudníku. Poprvé se objevila pravděpodobně již v době válečných vozů, a to pro větší ochranu drahého a složitě trénovaného koně. Ostatně válečný vůz se nejsnáze dal vyřadit právě tím, že jste zlikvidovali jednu ze dvou tažných sil.
Při přechodu z podlahy vozu na hřbet koně se zpočátku žádná zbroj nepoužívala. Snad to bylo dáno i tím, že pro koně představoval již dostatečný stres samotný jezdec a nebylo nutné jej trápit i ochrannou zbrojí na hrudi. Situace se ovšem postupně vyvíjela a ve stejné době, kdy Skýthové začali používat sedla, se ve středoasijských stepích šíří bronzové a později i železné ochranné prvky.
Oštěpy, kopí a meč
Nejčastější zbraní řeckého jezdce byly dva oštěpy dlouhé asi 2 m, které po přiblížení vrhal na nepřítele. Druhý oštěp mohl být v případě úspěšného prolomení řad použit jako kopí. Další zbraní vyskytující se na zobrazeních je kopí měřící až 3 m. Když se jeho hrot poškodil, mohl bojovník jednoduše kopí obrátit a využít jeho druhý konec, který byl opatřen „náhradním“ bodcem. Vzhledem k tomu, že občané si vybavení a zbraně pořizovali na vlastní náklady, mohla být jízdní jednotka celkem různorodá. Obecně ovšem platí, že nejčastějšími zbraněmi byl oštěp (použitelný případně i jako kopí) a kopí, někdy se také užívaly v kombinaci.
Pokud jezdec odhodil oštěp a zlomil kopí, mohl se spolehnout ještě na meč, a to především jako sečnou (a ne bodnou) zbraň. Prohnutí meče umožnovalo koncentraci jeho síly na špičku, která poté velice snadno prošla lebkou nepřítele, a to vše bez podpory zapřených nohou v třmenech, které antická civilizace ještě neznala.
Využití válečných koní v královském a republikánském Římě
Jízda ve starověkém Římě na tom byla ve svých počátcích dost podobně jako u řeckých sousedů. I zde se kladl větší důraz na pěchotu a jako jezdci mohli sloužit jen ti nejbohatší. Odměnou jim byla čest, sláva a podíl na politické moci a správě rostoucího města. Reformy připisované druhému římskému králi Serviovi Tulliovi popisují vznik společenského systému založeného na bohatství. Čím bohatší občan byl, tím náročnější a dražší výzbroj si musel zaopatřovat, ale o to více se mohl podílet na řízení obce.
V nejstarších dobách tvořilo římské vojsko průměrně 4 200 příslušníků pěchoty a 300 jízdy. Počet legionářů se dal ještě v dobách nejvyšší nouze navyšovat, ale počet jízdy závisející na omezeném počtu bohatých a trénovaných mužů byl konečný. Jízda se dělila na 10 eskadron (turmae) skládajících se ze 3 decurií (ideálně) po 10 mužích. Každé decurii velel nejzkušenější jezdec (decurio), přičemž nejzkušenější ze zkušených velel celé eskadroně. S rostoucími vojenskými úspěchy Říma při dobývání etruského, latinského, samnitského i umbrijského území se rozrůstala i římská armáda o pomocné sbory. Ty měl tvořit stejný počet pěchoty, ale dvojnásobný počet jízdy. V konečném důsledku tak mohla mít raná římská armáda tvořená dvěma konzulskými vojsky i s pomocnými jednotkami 16 800 pěšáků a 2400 jezdců (600 římských a 1800 spojeneckých).
Z hlediska výzbroje a výstroje bychom zvláště v pozdní fázi dějin nenašli mezi Římany a Řeky výraznějších rozdílů. Snad jen, že prvně jmenovaní spoléhali při své ochraně spíše na štít, a ti druzí na brnění.
Mariovy reformy
Jistý zlom pro jízdu a celý římský vojenský systém nastal na konci 2. století př. n. l. s nástupem Gaia Maria. Roku 107 př. n. l. mu připadl úkol porazit numidského krále Jugurthu, se kterým si římská republika dlouho nevěděla rady. Místo toho, aby přistoupil ke klasickým a nepopulárním odvodům, začal římskou armádu postupně reformovat. Starý systém založený na velikosti majetku „odsuzující“ Římana k nákupu vlastní vojenské výbavy odpovídající službě v přidělené části vojska se změnil v regulérní placenou armádu tvořenou dobrovolnými branci, kterým stát zajišťoval výzbroj a výstroj, zaručoval stálou mzdu a podíl z kořisti.
Takzvané Mariovy reformy vedly k uniformnímu vybavení římské armády, ale také k transformaci jízdy. Římská aristokracie tvořící doposud jízdní oddíly viděla v této službě státu cestu na výsluní. Být jezdcem znamenalo dosahovat jisté finanční, sociální i aristokratické úrovně, která se mohla dále rozvíjet v závislosti na individuálních ambicích. Úspěchy na válečném poli prosekávaly aristokracii cestu k úspěšné politické kariéře, jejíž nedílnou součástí byla povinná vojenská služba.
Nechuť aristokratů ke službě v armádě
S nárůstem válečných aktivit ve 2. století př. n. l., které jen někdy přinášely zisk a slávu, hrozila v případě neúspěchu hanba a konec politických ambicí. Ba co víc, boje v dalekých zemích (Hispánii, severní Africe, Makedonii) odváděli římskou aristokracii na dlouhou dobu pryč od jejich pozemků v Itálii, ale také pryč z politického podhoubí samotného Říma. Nemluvě o tvrdém vojenském drilu, stravě a útrapách válečných tažení proti surovým barbarům. Není tedy divu, že pro římský aristokratický výkvět přestala být služba ve vojsku atraktivní. Místo toho hledal jezdecký stav (equites) uplatnění v obchodu a využívaní nově dobytých území.
Škoda na obhospodařovatelné půdě napáchané Hannibalem během druhé punské války (218–201 př. n. l.), příliv bohatství, ekonomické změny a nově dobytá území postupně vedly k úpadku chovu koní v Itálii. Rentabilnější bylo na své širé pozemky vysázet víno či olivy, a ne je poskytovat jako pastvu pro koně, a to zvláště v případě, že trh začal být zásobován africkými, hispánskými či syrskými plemeny, jež svojí kvalitou převyšovaly domácí římská plemena. Jenže roli, kterou zastávala římská jízda, bylo potřeba v armádě nadále plnit a toho se zhostily pomocné sbory.
Cesta k profesionálnímu vojsku
V posledním století římské republiky tak vidíme jezdecký stav (equites), jako vojenského pohrobka věnujícího se spíše obchodním, hospodářským a politickým aktivitám. Válčení postupně přenechávala aristokracie z určité části jednak dobrovolně se hlásícím římským občanům, ale ještě více spojeneckým kmenům či klientským státům, jež Římu poskytovaly kvalitní a loajální těžkou i lehkou jízdu.
V minulém díle došlo k domestikaci koně a jeho prvnímu masivnímu využívání ve válečnictví. V druhé části se kůň zbavil vozu a osamostatnil se. Své místo na slunci válečného bojiště si však musel ještě získat. Tím, že po několik století schopnost pořídit si koně, uživit jej, věnovat mu potřebný čas k tréninku a vést jej do bitvy závisela na bohatství určité vrstvy obyvatel, získal náš čtvernožec dostatek času etablovat se v řeckém i římském způsobu vedení války. Jeho stádní chování a „snadné“ podřizování autoritě představované dominantním hřebcem, ale také sebejistým jezdcem mu umožňovalo rozhodovat bitvy a vyhrávat války.
Ve třetím a posledním díle se podíváme na roli koně a jízdy v době destabilizace antického světa a zániku římské říše.
Antické jezdectvo pod lupou
Pokud se chcete dozvědět další zajímavosti o koních a jezdcích v 1. tisíciletí před naším letopočtem,
například o válce Říma s řeckým králem Pyrrhem, rozklikněte si následující odkazy.
Malý počet, ale velká síla
Navzdory své zdánlivé menší důležitosti, těžkému terénu a poměrnému malému počtu dokázala řecká i římská jízda do probíhající bitvy zasahovat aktivně a především rozhodně. Thessalská a boiótská jízda ovlivňovala vojenská střetnutí v bitvách klasického Řecka. Stejnou roli měla později makedonská jízda, která se v čele s Alexandrem Velikým probojovávala skrz perské řady na Blízkém východě až k hranicím tehdy známého světa (Indii). Podobné to bylo i ve válkách takzvaných diadochů (nástupců Alexandra Velikého) odehrávajících se na blízkovýchodních rovinách, kde vlastně jízdní kavalérie vznikla.
Pozadu nezůstávali ani řečtí sousedé na západě – Římané, kteří i s méně početnými jednotkami dokázali svojí disciplínou a nezdolností porazit větší kmeny či bohatší města. Římská republikánská jízda se musela již na počátku své existence měřit s mocnějšími a vyspělejšími etruskými bojovníky, rovnocennými Latiny či Samnity a zdánlivě slabší barbarskou (keltskou) jízdou, která menší koně nahrazovala lepší výzbrojí (kroužkovou košilí, kvalitními meči a přílbami typu Montefortino).
Průlom pěších řad: koňova Sofiina volba
Pro jezdce bylo velice těžké prolomit řadu falangy při frontálním útoku. I přesto, že jejich kopí mohlo být stejně dlouhé, jezdci měli před sebou ještě půl svého koně, a tudíž hoplíti na ně svým kopím dosáhli dřív. Jízda se tedy musela (ideálně) dostat do zad bojující pěchoty a k tomu využívala mezer mezi jednotlivými řadami falangy. Útočníci je mohli sami vytvořit pomocí svých oštěpů, nebo vznikly přirozenými nerovnostmi v terénu, což jezdci mohli rychle využít ke zdrcujícími úderu.
Výhodou v tomto případě byla i povaha koně, který se dal jen těžko poslat proti pevné řadě. Jakmile se však v řadě vytvořila díra, přirozeným instinktem koně bylo jí proběhnout. Klíčové rozhodnutí nastávalo jen několik kroků před řadou nepřátelských kopí. Má kůň poslechnout příkazy nutící jej běžet kupředu přenášené pomocí ostruh, udidla a zvukových pokynů, nebo poslechnout svůj instinkt, vzepřít se a shodit jezdce či utéct nejkratší cestou do bezpečí. Pokud se vyskytla v linii mezera, důvěřoval kůň jezdci a pokud se navíc jednalo o vůdčího koně, nebránilo nic ostatním stádním zvířatům jej následovat.
Zkouška dospělosti římských jezdců
„Maturitou“ římské jízdy se stalo střetnutí s Pyrrhem, épeirotským králem přicházejícím z pevninského Řecka, aby zachránil řecké kolonie v Itálii a napodobil Alexandrovo tažení proti barbarům – jen v opačném směru.
Épeirotská armáda patřila k tomu nejmodernějšímu, co mohla východní část Středomoří postavit do pole. Kvalitní a dobře vycvičená pěchota s až 6 metrů dlouhými kopími, byla z čelní strany téměř nezničitelná. Boky jí kryla vyspělá a vycvičená thesalská jízda Alexandrova typu v čele se samotným Pyrrhem. A jako tajné eso si s sebou král přivedl něco, čemu měl Řím čelit až za dalších sedmdesát let – slony.
Touha po královské kořisti
K prvnímu střetnutí došlo okolo roku 280 blízko města Heraclea v klenbě pomyslné „italské boty“. Pyrrhus narazil na řece Siris na vyzbrojenou římskou armádu očekávající jeho příchod. Římská jízda nelenila a na několika místech se začala brodit přes řeku vstříc řeckému vojsku. Král jim vyslal naproti 3000 svých jezdců a doufal, že se jim podaří nepřátele překvapit ve zmatku z překonávání řeky a snadno je rozprášit. Opak se však stal pravdou a římská (z jeho pohledu barbarská) disciplinovanost jej nepříjemně překvapila.
Následovalo střetnutí, ve kterém římští jezdci získávali mírně navrch. Obrat přinesla až Pyrrhova osobní udatnost a odvaha, kdy se jako Alexandr Veliký vrhal do největší vřavy a dával spolubojovníkům skvělý příklad. Ten však nemusel mít dlouhého trvání, protože se na něj během bitvy vyřítil římský jezdec ve snaze získat spolia optima (nejlepší kořist) – tedy brnění mrtvého krále či velitele. Říman svým kopím probodl králova koně přesně ve chvíli, kdy byl jeho kůň proboden jedním z králových strážců. Boj na zemi již nemohl římský opěšalý jezdec zvládnout, a přes urputnou obranu padl. Pyrrha se podařilo zachránit. Poučen z této srážky si však s jedním ze svých jezdců vyměnil zbroj, což mu později opět zachránilo život. Protože zanedlouho již Římané stahovali královo brnění a Pyrrhus měl co dělat, aby přesvědčil své spolubojovníky, že je stále naživu.
Sloní eso v rukávu
Během bojů jízdy se přebrodila přes řeku i římská pěchota, která se okamžitě navázala na řeckou falangu. Boj trval dle zpráv antických autorů velmi dlouhou dobu, během které se měla vojska sedmkrát posunout dopředu i dozadu, aby vlastně držela své pozice. Stejně dlouho pravděpodobně trval i boj jezdectva, protože jakmile by jedna strana zahnala druhou na útěk, okamžitě by jezdci obrátili koně a vpadli pěchotě do zad, což by znamenalo konec bitvy. Celý střet nakonec rozhodlo Pyrrhovo eso v rukávu v podobě slonů. Ti se snad ani nemuseli zúčastnit samotného boje, protože římští koně neuvyklí neobvyklému vzhledu a pachu těchto zvířat se dali okamžitě na bezhlavý útěk. Pyrrhova thesalská jízda pak již měla relativně snadnou práci a rozprášila i nepřátelskou pěchotu.
V dalších bitvách se již o jízdě prakticky nehovoří, a tak se Římanům podařilo po dalších 5 letech těžkých bojů Pyrrha z Itálie roku 275 př. n. l. vyhnat. Toto první střetnutí s civilizovanějším a vyspělejším východem pro ně ovšem znamenalo cennou lekci, a to hlavně z pohledu kvality velení, pěchoty a jízdy. Římská jízda se na dalších několik staletí neměla výrazněji zastavit při podmaňování Itálie i zbytku Středomoří.
Kentauři a kentauromachie
Význam, jaký měli koně pro antického člověka, se mohl propsat i do mytologie. Pravděpodobně každý zná bájné kentaury – stvoření složené z lidské horní a koňské spodní části těla. V řeckém kulturním okruhu měli kentauři obývat Thessálii či část Peloponéského poloostrova a podle bájesloví měli vzejít z tělesné lásky muže jménem Centaurus a thessalské klisny. Jiné příběhy připisují rodičovství těchto mýtických stvůr stojících na pomezí mezi civilizovaným člověkem a divokým zvířetem smrtelnému králi Lapithů Ixionovi a nymfě Nephele. Kyperští kentauři se měli zrodit z Diova semene, které dopadlo na kyperskou půdu.
I přes svůj nejasný původ představovali pro antického člověka reálná stvoření. Známe tedy kentaura Cheiróna, jež vynikal v lékařství, hudbě a věštění a v jeho jeskyni se vystřídali v učení Asklépios, Achilleus, Théseus i Heráklés, ale také dalších více než 50 jmen konkrétních kentaurů vyskytujících se v řecké kultuře. Ne všichni ovšem byli pozitivně vnímaní jako Cheirón. Právě naopak. Vzhledem k jejich vznětlivé, barbarské a požitkářské zvířecí povaze nebyli většinou oblíbenými společníky či kladnými hrdiny.
V umění i literatuře jsou kentauři často zpodobňováni v boji se svými úhlavními nepřáteli (a snad i příbuznými) Lapithy, kteří také žili v Thessálii. Kentauromachii, jak se tento boj nazývá, způsobila snaha kentaurů uchvátit krásnou Hippodamiu (v překladu „ta, která ovládá koně“), jež se měla stát ženou lapithského krále Pirithousa. Tato série událostí postupně vedla k porážce a následnému vyhlazení kentaurů.
Reálné jádro?
V mytologických příbězích lze po (někdy) delším hledání nalézt historické jádro, nebo alespoň něco, co by jádro mohlo připomínat. V případě kentaurů je to nasnadě. Postava kentaura mohla v myslích lidí vzniknout poté, co se společnost bez zkušeností s jízdou na koni setkala se stepními nomádskými národy, jež prakticky celý život trávily v sedle koně. Reálné kořeny bychom mohli hledat už v době mínojské (2000–1200 př. n. l.), kdy se řecký svět setkával s vymoženostmi Blízkého východu na jihovýchodě a prvními jezdci na severovýchodě.
Není náhoda, že kentauři byli umístěni do krajiny proslulé svými koňmi a jízdou (do Thessalie na severozápadě Řecka) a že jejich povaha se Řekům zdála nelidská, či přímo barbarská a zvířecká. V době ranního či večerního šera mohl jezdec na obzoru skutečně splývat se svým zvířetem a mohl se tak nezkušenému a vyděšenému pozorovateli zdát jako srostlý v jedno tělo.
Dioskúrové: (polo)božská dvojčata
Jízda či jezdectví dostaly i své hrdinské (polobožské) patrony, a to dvojčata Kastora a Polluxe. První byl synem spartského krále Tyndara a jeho manželky Lédy, druhý měl stejnou matku, ale jako otce Dia. Mladíci často zobrazovaní jako jezdci s přilbou a kopím se během svého mytologického života zúčastnili všech důležitých událostí – trójské války, výpravy Argonautů nebo lovu na Kalydonského kance. V Řecku i Římě jim lidé postavili několik svatyní i chrámů a jejich sláva se dokonce rozšířila i do barbarského světa.
Podobnou (polo)božskou dvojici mladíků asociovanou s koňmi, jezdectvím či lovem měli Keltové (Divanno a Dinomogetimarus či Atepomarus a Momorus), Germáni (Alkové), ale existovala i v indoíranském kulturním okruhu (Nakula a Sahadeva). Na oblíbenost dioskúrů (v překladu to doslova znamená Synové Diovi) mezi prostým lidem muselo v pozdní antice reagovat i křesťanství, které se je snažilo překrýt zdůrazňováním ekvivalentních (sic nepříbuzných) dvojic Petra a Pavla či Kosmy a Damiána.
Když aristokraté sesedli z koní na zem
Nejstarší a nejvýznamnější chrám Kastora a Polluxe v Římě se nacházel v jeho samém srdci – na Foru Romanu. V klíčové bitvě o udržení nově vzniklé římské republiky roku 496 př. n. l. svedlo římské vojsko bitvu s ostatními latinskými městy. Dlouho nerozhodný střet s významnou rolí kavalérie zvrátil na stranu Římanů rozkaz jízdě, aby sesedla z koní a podpořila pěchotu.
Pravděpodobně se mohlo jednat o morální vzpruhu, protože jízdu v této době tvořil výkvět římské aristokracie a kůň by jim umožňoval snadný útěk do bezpečí. Sesednutí a „snížení“ se na úroveň obyčejné pěchoty přineslo svůj efekt a Římané nakonec dobyli nepřátelský tábor a republiku ubránili.
Dle legend se bitvy zúčastnili i dioskúrové, kteří pak také přinesli zpět do Říma zprávy o vítězství. A právě v místě, kde se na Foru Roman jejich koně občerstvovali, jim vítězný římský generál Aulus Postumius nechal postavit chrám. Role Kastora a Polluxe jako patronů jízdy si přisvojil celý římský jezdecký stav (equites) a každoročně se 15. června na jejich počest konala obrovská hostina spolu s oslavným průvodem 1 800 jezdců v plné zbroji ulicemi Říma.
Philip Sidnell: Warhorse: Cavalry in Ancient Warfare, London 2006.
Matthew Bennett: The Hutchinson Dictionary of Ancient and Medieval Warfare, Chicago 2005.
Weronika Klecel; Elzbieta Martyniuk: From the Eurasian Steppes to the roman Circuses: A Review of Early Development of Horse Breeding and Managment, In Animals 2021, Vol. 11., 1859, https://doi.org/10.3390/ani11071859.
Louis A. DiMarco: War Horse. A History of the Military Horse and Rider, Yardley 2008.
