Search
Close this search box.

  Navigace v článku:

Císařova tvrdá odveta

Tažení Marka Aurelia proti germánským kmenům

Úvod

Podíváme se na důležitý vojenský konflikt, který utvářel dějiny středního Podunají v druhé polovině 2. století našeho letopočtu. Na jedné straně dunajské hranice (Limes Romanus) se rozkládala Římská říše, na severním břehu pak rozlehlá Germánie. Antické impérium chtělo samozřejmě expandovat a šířit svou civilizaci mezi barbary, zároveň však Římané sami měli vážné obavy z útoku germánských válečníků přes Dunaj hlídaný dobře vycvičenými legiemi

Amfiteátr a gladiátorská škola (ludus) v římském osídlení v Carnuntu v Dolním Rakousku
Amfiteátr a gladiátorská škola (ludus) v římském osídlení v Carnuntu v Dolním Rakousku

Psal se rok 165 n. l. a ve Vindoboně, táboře X. legie, vládla nervozita. Legie neměla plné stavy a podél hranice bylo příliš mnoho míst, které bylo třeba hlídat. Ani v legionářském táboře XIV. legie v Carnuntu vzdáleném dva dny pochodu se nenacházela dostatečná vojenská síla k obsazení všech strážních stanovišť. Zvědové hlásili, že údolím Moravy se k hranici blíží početné vojsko čítající zhruba 6 000 válečníku z kmene Langobardů, Obiů a Markomanů

„Hemžení“ Germánů na hranici

Ve velmi nepřehledné říční krajině plné rozlehlých lesů s hustým podrostem, kterou zde řeka Dunaj (Danuvius) vytvářela, nebylo snadné odhadnout, kde se blížící se vojsko pokusí překonat hlavní tok a vstoupit na území římské provincie.

Jízdní hlídky z menších kastelů, které byly rozmístěny mezi tábory legií, vždy ve vzdálenosti do 20 kilometrů, dnem i nocí projížděly podél hlavní silnice sledující tok řeky. Občas byly spatřeny menší skupinky barbarů, ale s nimi nebylo těžké si poradit. Několik větších pokusů o překročení řeky ve vrcholném létě, kdy v korytě nebylo mnoho vody, nedopadlo pro barbary úspěšně a vyčkávat na zimu, kdy řeka na mnoha místech zamrzá, se nejevilo vzhledem ke špatné koordinaci válečných skupin jako udržitelné.

Sevřený šik germánských bojovníků krytý velkými štíty. Zdroj: Projekt Marobudum
Sevřený šik germánských bojovníků z 1. století krytý velkými štíty. Zdroj: Projekt Marobudum

Římané naopak situaci přes počáteční obtíže dostávali pomalu pod kontrolu a stahovali ze vzdálenějších posádek více vojáků. Germáni ve strachu z odplaty či snad za účelem získat více času vyslali poselstvo s žádostí o mír a přijali podmínky, které jim uložil Marcus Iallius Bassus, místodržitel Horní Panonie.

Římské tábory na Moravě a na Slovensku. Červené trojúhelníky označují archeologicky potvrzené římské krátkodobé tábory, bílé čtverce pak legionářské tábory na Dunaji
Římské tábory na Moravě a na Slovensku. Červené trojúhelníky označují archeologicky potvrzené římské krátkodobé tábory, bílé čtverce pak legionářské tábory na Dunaji. Zdroj: www.branadorimskerise.cz
Předehra: Parthské války

Už v roce 161 Parthové zaútočili na Arménii, království spřátelené s Římem. O rok později Římané vedení Luciem Verem (spolucísařem Marca Aurelia) začali připravovat protiofenzívu, která se rozběhla v roce 163. Lucius Verus byl sice na východě osobně přítomen, ale vedení operací se ujali jeho generálové.

Římané nejdříve porazili Parthy v Arméni, kde nastolili opět režim přátelský Římu a poté se přesunuli do Mezopotámie. V několika bitvách porazili parthské vojsko a v roce 165 vyplenili Ktésifón, hlavní město parthské říše. Operací se účastnili i vexilace legií z dunajského regionu. Toto oslabení římské vojenské přítomnosti na Dunaji využili Germáni k vpádům do římských provincií. Vojáci vracející se z parthského tažení přivlekli sebou „mor“ (velmi pravděpodobně se jednalo o epidemii pravých neštovic), který se rychle rozšířil, a ještě více oslabil římskou vojenskou moc. V roce 169 této chorobě podlehl i sám Lucius Verus. Vedení války s Germány proto zůstalo ležet zcela na bedrech Marca Aurelia.

Pohroma přichází ze severu

Ač se mohlo zdát, že se situace uklidnila, v provincii Dacia došlo v nadcházejícím roce k četným útokům. Zanedlouho přišly další zprávy o tom, že i proti proudu Dunaje v provincii Raetia a Noricum došlo k poplenění usedlostí, a dokonce k vyvrácení několika menších vojenských táborů.

Z legionářských táborů ve Vindoboně, Carnuntu a Brigetiu, kde se tou dobou zdála být situace klidnější, byly odesílány jednotky na posílení ochrany hranic v nejvíce postižených oblastech. Jenže se brzy ukázalo, že toto oslabení vojska nezůstalo nepovšimnuto.

Menší oddíl legionářů kryjící se svými štíty proti přilétajícím střelám postupuje do kopce během menší šarvátky s Germány
Menší oddíl legionářů z 1. století kryjící se svými štíty proti přilétajícím střelám postupuje do kopce během menší šarvátky s Germány. Zdroj: Projekt Marobudum

V roce 169 se Markomané, Kvádové a Jazygové, kteří před nedávnem prosili o mír, opět chopili zbraní a tentokrát se s ještě vetší rozhodností vypravili směrem k římské hranici. Markomané, v čele s vojensky schopným vůdcem Ballomarem, byli rozhodnuti dobýt si velkou kořist a snad si i vynutit usazení na římském území navzdory zákazu, který jim ukládala předchozí mírová smlouva.

Germánský válečník se štítem a s kopím. Zdroj: Kmen Marsingů
Germánský válečník se štítem a s kopím. Zdroj: Kmen Marsingů
Germánský válečník z 2. století ozbrojený kopím
Germánský válečník z 2. století ozbrojený kopím. Zdroj: Kmen Marsingů

Římané proto shromáždili vojsko a s cílem zastavit postup barbarů překročili řeku. Tato zamýšlená protiofenzíva však nedopadla dle očekávaní a změnila se v pohromu. Nedaleko Carnunta Germáni porazili římské vojsko o síle snad až 20 tisíc mužů a bez větších obtíží poté překročili Dunaj.

Město ležící na břehu řeky bylo vypleněno a pobořeno stejně jako legionářský tábor. Nedaleká Vindobona taktéž utrpěla značné škody a římská obrana se v tomto úseku hranice prakticky zhroutila.

K tomu všemu se ještě přidávaly sílící útoky v Dácii a Thrákii. Z toho důvodu nebylo možné soustředit dostatečné množství vojska, které by se účinně postavilo postupujícím Germanům.

Ti v několika proudech rychle postupovali po římských cestách, které protkávaly provincie a v roce 170 se probojovali až do severní Itálie, kde vyplenili několik sídel a oblehli bohaté město Aquilea, které tvořilo pomyslnou vstupní bránu do srdce Itálie.

Karty se obrací

V kritické chvíli mobilizovali Římané veškeré své síly, narychlo provedli nové odvody a do vojska včlenili i gladiátory a otroky, což byl krok do té doby téměř neslýchaný a svědčil o vážnosti nastalé situace. Císař Marcus Aurelius rozprodal velkou část svého osobního majetku, aby získal potřebné finance na vybavení vojska, na které ve státní pokladně nebyl dostatek peněz. Byly sestaveny dvě nové legie a povolány vojenské oddíly z Blízkého východu a Afriky, které se rychle přesouvaly směrem k dunajské hranici.

Římanům se nakonec podařilo soustředit dostatečné prostředky a také využít nepřátelství a rozporů, jež panovaly mezi jednotlivými barbarskými kmeny. Připravili si tak lepší výchozí pozici pro protiútok. Vojsko se teď skládalo z mnoha různých vexilací (vojenská jednotka v síle jedné nebo několika kohort) a narychlo sestavených oddílů, ale též z posílených legií. Jednalo se především o legie X Gemina, XIV Gemina, VII Claudia, I Italica, IIII Flavia Felix, I Audiutrix a II Audiutrix.

Mramorová busta císaře Marka Aurelia z Kyrenaiky v Severní Africe
Mramorová busta císaře Marka Aurelia z Kyrenaiky v Severní Africe

K protiútoku došlo v roce 172 n.l., kdy římská vojska poprvé od znovuvypuknutí konfliktu překročila Dunaj a zaútočila na Kvády. Pravděpodobně ještě téhož roku je Římané donutili uzavřít mír a v následujícím roce porazili i Markomany. Následovat mělo i zkrocení Jazygů, ale dříve, než k tomu mohlo dojít, se objevil další problém. Nespokojení Kvádové sesadili krále Furtia, kterého jim dosadil Marcus Aurelius, a spojili se právě s Jazygy proti Římanům.

Zázračný déšť

V roce 173 n.l. proto Marcus Aurelius zahájil plošnou protiofenzívu. U ústí Váhu byl zbudován pontonový most a římské vojsko se vypravilo na sever do srdce kvádského území. Došlo ke střetu, ve kterém Germáni značně početně převyšovali Římany. Legionáři byli obklíčeni a odříznuti od přisunu vody. Situace byla více než kritická, když tu se náhle přihnala silná bouře. Začalo hustě pršet a nebe protínaly blesky. Germáni vnímali tuto náhlou změnu jako hněv bohů, naopak na straně Římanů to zapůsobilo jako veliká vzpruha. Fortuna se postavila po bok legií, které zvítězily. Tato událost je do dnešních dnů známá jako takzvaný „zázračný déšť“, který je zobrazen na sloupu Marka Aurelia v Římě.

Po porážce obou sjednocených kmenů museli Kvádové přijmout mnohem tvrdší podmínky kapitulace než v prvním případě. Barbaři byli donuceni vyklidit území bezprostředně u Dunaje, přijmout na svá území vojenské posádky a vydat zpět zajatce a přeběhlíky. Taktéž jim byly uloženy peněžní odvody a museli poskytnout Římu i vojenské oddíly. Klid zbraní však stále nenastal. Vzápětí totiž přišla zpráva z východu o vzpouře syrského místodržitele Avidia Cassia, a tak se musel Marcus Aurelius urychleně vydat na Blízký východ. Spolu s ním musela táhnout i část vojska nedávno poražených Germánů.

Tažení na východě bylo krátké, neboť legie se rychle doslechly, že císař nezemřel, jak jim Avidius tvrdil, ale blíží se i s vojskem. V té chvíli Avidia zabili a Marcus Aurelius se mohl konečně navrátit do Říma slavit triumf. Mír ovšem nevydržel dlouho a již roku 177 n.l. se boje s Germány rozhořely nanovo.

Událost se „zázračným deštěm“ na výjevu ze sloupu Marka Aurelia v Římě
Událost se „zázračným deštěm“ na výjevu ze sloupu Marka Aurelia v Římě
Mapka předpokládaného pohybu římského vojska na území Kvádu (západní Slovensko) s vyznačením římských krátkodobých táborů (trojúhelník), germánského osídleni (prázdný kruh) a lokalit s možným výskytem římského vojska (plný kruh). Bílý čtverec označuje římské legionářské tábory, plný čtverec pak označuje tábory římských pomocných sboru.
Mapka předpokládaného pohybu římského vojska na území Kvádů (západní Slovensko) s vyznačením římských krátkodobých táborů (trojúhelník), germánského osídleni (prázdný kruh) a lokalit s možným výskytem římského vojska (plný kruh). Bílý čtverec označuje římské legionářské tábory, plný čtverec pak označuje tábory římských pomocných sboru. Zdroj: www.branadorimskerise.cz

Bouře utichá

Menšími vojenskými akcemi a následně i mírnějšími mírovými podmínkami se brzy podařilo uklidnit Jazygy. Tímto si Římané uvolnili ruce a soustředili svou pozornost proti Kvádům a Markomanům. Římané znovu překročili Dunaj a postupovali podél toku Váhu, Moravy a Kampu směrem na sever do Germány hustě obydlených území.

Jedna část vojska pod velením legáta legionis Marca Valeria Maximiana postupovala po východní straně pohoří Malých Karpat a podél řeky Váh. Postupně získávala kontrolu nad tímto územím a Germáni byli nuceni se stahovat stále více směrem do horských údolí a výše do hor. Část tohoto vojska tvořená vojáky II. legie Audiutrix si zřídila zimní tábor v Laugariciu na území dnešního Trenčína. Zde v zimě roku 179 vytesali vojáci do skály nápis jako věčnou připomínku svých vojenských úspěchů.

Druhá část vojska, o síle snad až 40 tisíc mužů, táhla podél západních svahů Malých Karpat, kde sídlili Markomané. Vojsko se drželo pohromadě poblíž řeky Moravy a za sebou zanechávalo menší oddíly, které měly zajištovat bezpečnost zásobovacích tras po řece i po souši.

V místech, kde se vlévá Dyje do Moravy, se vojsko rozdělilo a dvěma proudy postupovalo stále severním směrem. Kamkoliv Římané přišli, vyháněli Germány z jejich obydlí a ti se prchali ukrýt  do kopců či dál proti proudu řek. Římané je pronásledovali, nedovolovali jim sít obilí ani sklízet úrodu a na celém území Dyjsko-svrateckého úvalu, Pomoraví a Malé Hané zřídili síť táborů, odkud mohli kontrolovat důležité obchodní stezky.

Válka se dostala do fáze trvalé okupace. Někteří germánští vůdci se rozhodli s Římany spolupracovat, čímž dosáhli často značného bohatství. Již nedocházelo k velkým bitvám, naopak se válčení rozpadlo do mnoha menších střetů vedených na úbočích kopců a v úzkých údolích. Bohové však znovu zasáhli a 17. března roku 180 povolali k sobě císaře Marka Aurelia. Zemřel ve Vindoboně a dalšího vedení války se musel ujmout jeho syn Comodus.

Začala se psát nová kapitola příběhu, v níž se nad Římskou říší začalo smrákat.

Římští vojáci připravují k výstřelu menší šípomet (cheirobalista) během útoku na germánskou vesnici
Římští vojáci z 1. století připravují k výstřelu menší šípomet (cheirobalista) během útoku na germánskou vesnici. Zdroj: Projekt Marobudum

Článek vznikl ve spolupráci s reenactorskými sdruženími projekt Marobudum a kmen Marsingů.
Příběhy jednotlivých postav germánských válečníků z projektu Marobudum si můžete přečíst na jejich facebookovém profilu:
Náčelník MarcomarusVarimeiusPatzaHanhavaldus

Sám velký náčelník Marcomarus v projektu Marobudum
Sám velký náčelník Marcomarus v projektu Marobudum
Germán Varimeius z 1. století v projektu Marobudum
Germán Varimeius z 1. století v projektu Marobudum
Germán Patza z 1. století v projektu Marobudum
Germán Patza z 1. století v projektu Marobudum
Germán Hanhavaldus z 1. století v projektu Marobudum.
Germán Hanhavaldus z 1. století v projektu Marobudum

Markomanské války pod lupou

Chcete-li se dozvědět více o průběhu války Říma proti Markmoanům, Kvádům a Jazygům, rozklikněte si následující odkazy
Římské vojsko přecházející řeku po pontonovém mostě sestaveném z lodí na sloupu Marka Aurelia v Římě
Římské vojsko přecházející řeku po pontonovém mostě sestaveném z lodí na sloupu Marka Aurelia v Římě

Ochrana pontonového mostu

Díky neustálé práci archeologů jsme dnes schopni velmi dobře rekonstruovat, kudy postupovalo římské vojsko v době markomanských válek. První překážkou při cestě na sever byla řeka Dunaj. Její řečiště bylo velmi členité, řeka se rozbíhala do mnoha ramen a v závislosti na ročním období se měnila i náročnost jejího překonání. V prostoru západního Norica a Horní Panonie nemáme doložený žádný trvalý most, který by řeku překonával. Nebo ano?

Asi 2,5 km východně od legionářského tábora v Carnuntu, v obci Bad Deutsch-Altenburg při kostele Panny Marie, byly koncem 19.století nalezeny zbytky opevněné brány. Doposud se nepodařilo prokázat, zda se jednalo o kastel, který chránil vstup na most, nebo jen běžné strážní stanoviště. Dnes již není možné lokalitu prozkoumat, neboť se zde nachází kamenolom, zbytky zdí byly odstraněny a prostor až k řece byl zasažen těžbou.

Nedaleko odtud překonává Dunaj moderní most. Ten musí krom hlavního toku překlenout ještě slepé rameno Stopfenreuth Arm a právě zde, v těsně blízkosti současného mostu, byly v polovině 19. století nalezeny pozůstatky malého kastelu. Jednalo se o 1,5 metru vysoké zbytky obvodového zdiva se základy věže. Již tehdy byla velká část odplavena řekou, zanesena pískem či pokryta vegetací. Dnes lze spatřit pár posledních zbytků zdiva při projížďce člunem třeba v rámci výletu s průvodcem po místním národním parku Donau Auen. Ruiny se nacházejí na severním břehu řeky. Stále se však spekuluje o tom, že kdysi stál kastel na jižním břehu a až později se díky změně hlavního proudu ocitl na opačné straně. Stavbě je přisuzována ochranná funkce při vstupu na most, a to právě proto, že v tomto místě překonávala řeku takzvaná jantarová stezka. Nejednalo se dle všeho o kamenný most, nýbrž most lodní (dnes bychom řekli pontonový).

Zřejmě na tomto místě u Rosskopfarm přecházela římská vojska přes Dunaj po pontonové (lodním) mostu
Zřejmě na tomto místě u Rosskopfarm přecházela římská vojska přes Dunaj po pontonové (lodním) mostu

Římský tábor na cestě ke Germánům

Na sloupu Marca Aurelia v Římě vidíme vojsko pochodující přes lodní most (viz fotografii výše). Je docela možné, že se jedná právě o tento most u Carnunta. Pro to, že právě v tomto místě a přes tento most přešlo římské vojsko během markomanských válek na druhý břeh Dunaje a odtud postupovalo na sever podél řeky Moravy, by mohlo svědčit i to, že jen asi 4 km severně od předpokládaného mostu u obce Engelhartstetten byl zdokumentován velký krátkodobý římský tábor, datovaný do konce druhého století po Kristu. Tábor je svojí rozlohou největší, jaký byl zatím na trase Dunaj-Břeclav-Brno-Olomouc zdokumentován.

Je tedy velmi pravděpodobné, že sloužil jako shromaždiště římského vojska, které se přepravovalo přes řeku a poté vyrazilo směrem na území Markomanů. Další krátkodobé tábory severním směrem jsou menší, či vykazují několik pozdějších úprav ve smyslu postupného zmenšování za pomoci přidání vnitřních předělovacích příkopů. To by naznačovalo, že se vojsko nejdříve přesunovalo pohromadě a následně se dělilo na menší oddíly. Velké tábory byly následně zmenšeny a sloužily jako zásobovací či kontrolní stanoviště a zajištovaly spojení s římským územím.

Model propustnosti krajiny na základě analýzy terénu. Mapka nám pomáhá určit, kudy mohlo postupovat římské vojsko na území dnešní Moravy během ofenzivy proti germánským Markomanům. Trojúhelníkem jsou označeny potvrzené římské krátkodobé tábory, kroužky označují místa s neověřeným výskytem římského vojska. Zdroj: www.branadorimskerise.cz
Model propustnosti krajiny na základě analýzy terénu. Mapka nám pomáhá určit, kudy mohlo postupovat římské vojsko na území dnešní Moravy během ofenzivy proti germánským Markomanům. Trojúhelníkem jsou označeny potvrzené římské krátkodobé tábory, kroužky označují místa s neověřeným výskytem římského vojska. Zdroj: www.branadorimskerise.cz
Základní směry vpádů Germanů na římské území a směry postupu římské protiofenzivy během markomanských válek. Zdroj: www.branadorimskerise.cz
Základní směry vpádů Germanů na římské území a směry postupu římské protiofenzivy během markomanských válek. Zdroj: www.branadorimskerise.cz

Kmenový systém a zbraně od Římanů

Na konci 2. století n. l. se germánští válečníci výrazně nelišili od svých předchůdců. Vše vycházelo z uspořádaní germánské společnosti, kde neexistovala království, či vetší centralizované statní útvary. Společnost byla postavena na systému širší rodiny, a přestože například Římané rozlišovali různé kmeny, nemuselo být pravidlem, že se na stejném území všichni Germáni hlásili ke stejnému kmeni. Vojsko bylo „lidové“, scházelo se vždy pouze na dobu válečné výpravy a do jeho čela se stavěla osoba s nejvyšší společenskou prestiží. Tento systém zůstal zachován až do doby stěhování národů, kdy byly položeny základy feudálního systému, který pak známe z raného středověku od doby Karla Velikého (vládl 768–814).

Sraz českých reenactorů zaměřujících se na germánské kmeny v prvních stoletích našeho letopočtu
Sraz českých reenactorů zaměřujících se na germánské kmeny v prvních stoletích našeho letopočtu

Kulturně se Markomané a Kvádové příliš nelišili od ostatních Germánů, patřili totiž do širší skupiny Svébů. Svojí válečnou výzbrojí a výstrojí byli též k nerozeznání. Snad lze předpokládat, že blíže hranic s Římskou říší se u nich mohly častěji objevovat výrobky a zbraně původem z římských provincií – ať už zakoupené či uloupené. Na toto můžeme usuzovat například z nám známých nálezů římských zbraní a částí zbrojí v hrobech germánské nobility.

Taktika a výzbroj

Výbava válečníka odpovídala stylu boje, který Germáni preferovali. Byly to hlavně rychlé výpady ze zálohy, zatímco otevřeným bitvám se převážně vyhýbali. Velmi často se pěší bojovníci promíchali s jízdou, která sloužila hlavně jako prostředek rychlého přesunu. Není pravdou, že by Germáni neznali boj v šiku a útočili pouze divoce v houfech. Máme zprávy o tom, že používali rozličné formace, ovšem v disciplíně zajisté nemohli dosahovat úrovně vycvičených římských legionářů.

Řada germánských bojovníků z 1. století v projektu Marobudum
Linie germánských bojovníků z 1. století v projektu Marobudum

Čím je však převyšovat mohli, byla motivace k boji, protože nebojovali jako žoldnéři, ale za zájmy své rodiny či kmene. Mnohé, někdy ovšem značně přikrášlené, zprávy o germánské statečnosti a bojovém duchu se nám dochovaly v dílech římských dějepisců. Často jsou zmiňovány i ženy, jako nelítostné a statečné obránkyně vesnic či polních leženi. V obléhání Germáni nevynikali, protože v této činnosti neměli dostatek zkušeností, ale jisté schopnosti s tím související si jistě osvojili. Vzpomeňme třeba obležení města Aquilea v roce 170 n.l.

Jak vyplývá z předchozího popisu, germánští válečníci bojovali povětšinou jako lehce vyzbrojená pěchota. Chránili se lehkými, nejčastěji oválnými, štíty, které nebyly zdaleka tak robustní, jako štíty legionářů. Byly však velmi často pestře pomalovány. Puklice na štítě byla v době markomanských válek nejen obyčejně vypouklá, ale často zašpičatělá či s výrazným špičatým výstupkem. O germánských zbrojích a přilbách z tohoto období toho příliš nevíme. Jistě se používaly tehdy známé typy zbrojí, ale nebyly, zdá se, příliš časté a mohlo se jednat o ukořistěné kusy. Víme též, že Germáni často bojovali i do půl těla nazí.

Germánský válečník vyzbrojený štítem a kopím, nejrozšířenější zbraní barbarů. Zdroj: Kmen Marsingů
Germánský válečník vyzbrojený štítem a kopím, nejrozšířenější zbraní barbarů. Zdroj: Kmen Marsingů
Germáni často bojovali do půl těla nazí nebo chránění pouze pláštěm. Zdroj: Kmen Marsingů
Germáni často bojovali do půl těla nazí nebo chránění pouze pláštěm. Zdroj: Kmen Marsingů

Jako hlavní zbraň používali kopí, nezřídka velmi honosná se zdobenou čepelí. Jako další poboční zbraň se používal meč. Ten nosili v pochvě ze železného plechu, stejně jako keltští válečníci. Délka se v průběhu času dosti lišila. V popisované době měli meče spíše kratší, později se opět začaly prodlužovat. Častou poboční zbraní byl jednosečný meč zvaný sax. Využití našly i různé menší sekery.

Pro boj na vetší vzdálenost Germáni často využívaly lehké oštěpy, kterých mohl mít bojovník hned několik. Též luky a praky byly mezi zbraněmi zastoupeny.

  • The Complete Roman Legions: N. Pollard, J, Berry; Thames & Hudson Ltd., 2012.
  • Marcomannic wars and new Roman period discoveries in Jevíčko (West Moravia/East Bohemia): E.Droberjar; Archeologické rozhledy, 72, 2020.
  • Markomannenkriege – Ursachen und Wirkungen: H. Friesinger, J. Tejral, A. Stuppner; Spisy Archeologického Ústavu AV ČR Brno, 1994.
  • Der Militärschlag gegen die Markomannen und Quaden – ein archäologischer Survey; B. Komoróczy; In: 2000 Jahre Varusschlacht Konflikt, Museum und Park Kalkriese, Konrad Theiss Verlag, 2009.
  • Germáni mezi Thorsbergem a Ravennou: Friedrich Schlette, Urania Verlag, Leipzig, 1971

Přihlášení