Navigace v článku:

Když se koníček stane povoláním

Cesta k velitelskému postu a vlastní firmě

Úvod

Martin Tichý v rozhovoru s naší redaktorkou přiblížil, čím jsou specifické akce období prusko-rakouské války, která proběhla v roce 1866. Představil také svoji firmu TICHY-manufacture produkující výrobky, které jsou pro řadu reenactorů symbolem kvality a historické věrohodnosti. Rozhovořil se i o tom, jak se vyrovnával s dobou covidu a co pro něj a jeho rodinu znamenala

Vojenské historii se Martin Tichý věnuje řadu let a zároveň je výrobce široké škály velmi kvalitních galanterních potřeb a různých dalších produktů pro reenactory. Žije s rodinou v Novém Městě nad Metují v Královéhradeckém kraji, kde má také svoji dílnu. Od roku 2011 je velitelem a předsedou spolku vojenské historie 5. praporu polních myslivců z. s., věnujícího se období prusko-rakouské války a první světové války.

Cesta k vojenské historii

Jak ses k tomuto koníčku dostal a kdy to bylo?

K vojenské historii jsem se dostal vlastně už jako dítě. S kluky v Novém Městě nad Metují  jsme si v podstatě neustále hráli na vojáky. Hrozně moc mě to bavilo. Ale ten opravdový začátek byl v prvním ročníku na střední. S kamarádem jsme se společně šli podívat na jednu akci v České Skalici, která byla zaměřena na období prusko-rakouské války. Okolo města se v té době stavěl obchvat a našly se tam dva hromadné hroby. Po archeologickém průzkumu se měly tyto ostatky uložit do osária (tedy kostnice, pozn. red.). Já jsem se tam tenkrát nachomýtl jako divák a s účinkujícími jsme se dali do řeči. Po akci jsme si s nimi šli sednout na limču. Měl jsem tenkrát našetřené peníze na motorku, na kterou jsem chtěl balit děvčata, ale všechny jsem je nakonec utratil za uniformu, kterou mi nabídli, protože jejich kolega se tomuto koníčku právě přestal věnovat.

A to se jednalo o členy klubu vojenské historie, u kterého jsi zůstal doposud?

Ano. Vstoupil jsem pouze do jednoho klubu – právě do 5. praporu polních myslivců a od té doby mám v oblibě rakousko-uherskou armádu. Poměrně záhy, tedy po několika letech, jsem se stal předsedou klubu a velitelem.  Původní členové totiž jezdili od devadesátých let a měli toho už plné zuby. A tak řekli: „Kluci, jste mladí a my to chceme někomu předat. A ty bys to mohl dělat!” Takhle jsem se dostal k tomu všemu.

1866
Členové 5. praporu polních myslivců u památníku

5. PRAPOR POLNÍCH MYSLIVCŮ DNES

Novodobá jednotka 5. praporu polních myslivců vznikla koncem 80. let minulého století, na základě společného zájmu přátel o vojenskou historii. V současné době se prapor věnuje hlavně období 1866-1918. Někteří členové se ale zabývají celým obdobím jeho historické existence. Od napoleonských válek, přes revoluční války až po první léta Československé republiky, tedy do roku 1921, kdy byly myslivci změněni na hraničáře. Část spolku, která se zabývá první světovou válkou, se potom podle potřeby může přeměnit na polní četnictvo, nebo sanitní jednotky. Mezi hlavní náplně spolku patří účast a pořádání rekonstrukcí bitev, pietních aktů a osvětová činnost.

Jakým způsobem dospěli k závěru, že velitelem budeš právě ty? Angažoval jsi se víc oproti ostatním?

Přesně tak. Vždy, když něco dělám, snažím se to dělat na plno. Navíc obvykle říkám nahlas svůj názor, což je ve spoustě případů bráno nelibě. Ale zkrátka jsem se chtěl aktivně zapojit do dění. Takže když se organizovaly akce, bral jsem si spoustu věcí na starosti. A nakonec to tak nějak vyplynulo.

Martin Tichý (třetí zleva) s rodinou na spolkovém dni v České Skalici

Jaké musí mít podle tebe velitel či předseda spolku kvality, aby se mohl ujmout takové funkce?

Myslím si, že je to především o zájmu toho člověka. Pokud přistupuje k reenactmentu, jako běžný účastník, nazvěme ho „strávník“, tak jezdí na akce a chce si to jenom užít. A potom tu jsou ti druzí, kteří chtějí něco konat. Myslím si, že je to podobné u většiny klubů, kde je jedno, zda mají pět, nebo dvacet členů, ale vždy je tam takové to zdravé jádro, které se „dostává po hierarchii výš a výš“. Protože mají ambice nebýt pouze „strávníky“, ale „kuchaři“.

Co tě zajímá a baví na tomhle koníčku, u kterého jsi poměrně dlouho vydržel? To dnes není zdaleka běžné.

Komunita a soužití lidí, kteří mají společný koníček a se kterými se potkávám na akcích. S některými jednou do roka a s jinými třeba i desetkrát. Mají velmi často podobný humor, zájmy a tím pádem i témata k hovoru. A samozřejmě uniformy. To je pro mě krásná věc, ve které se cítím fakt dobře. Věnuji se jenom dvěma obdobím, která chci mít v top kvalitě. Proto se snažím, aby vypadaly pokud možno co nejvíc podle dochovaných vojenských předpisů a dalších pramenů.

Specifika šestašedesátky

Jsou nějaké akce, které bys jmenovitě reenactorům či divákům doporučil?

Co se šestašedesátky týká (říká se tak období prusko-rakouské války, která proběhla v roce 1866), tak z tradičních velkých akcí se v Čechách organizuje každoročně vlastně pouze Chlum 1866. To je takový vrchol sezóny, kam se sjede nejvíce lidí a je pro diváky velice atraktivní. Jinak bohužel z tohoto období není u nás žádná tradiční vyhlášená akce, což je trochu škoda.

Troufáš si říct, proč je tomu tak?

Šestašedesátka je vlastně jen lokální záležitostí, která má tradici jen u nás v Čechách. Někdy je to trochu složité, protože se jako období rekonstruované v reenactmentu vyvíjela úplně odtržená od všech ostatních. V Čechách je totiž poměrně velké množství lidí, kteří se věnují „barevným válkám“ (období sedmileté války i napoleonských válek), zatímco většina reenactorů šestašedesátky se věnuje výhradně této době. Tím je tak trochu složitá, protože tihle lidé mají někdy problém jít s dobou. Především se to týká bádání, na které tolik nehledí, i když se naštěstí v tomto ohledu možná pomalu blýská na lepší časy. Jede se tak spíš v té třicetileté tradici (zhruba od roku 1990, pozn. red.), byť tu někdy jsou ambice to změnit.

Martin Tichý se s jednotkou přesouvá k bytevnímu poli

Jak se s tímto přístupem vyrovnáváš?

Je to složité. Někdy jsem z toho strašlivě unavený. Několikrát jsem měl pocit, že už takhle nemůžu dál, ale potom jsem si řekl, že pro mě bude nejlepší varianta jít jim příkladem a doufat, že se někdo chytne. A protože vrána k vráně sedá, tak máme takovou multiklubovou partu lidí, kteří jsou na stejné vlně – chtějí jít ruku v ruce s nejnovějšími badatelskými výstupy. Ale je nás zatím poměrně malé procento.

Nouze naučila Dalibora housti

Jak ses dostal k výrobě věcí pro reenactory?

Když jsem v letech 2003–2004 začínal, každý si všechno vyráběl sám na koleni. Chtěl jsem si nechat ušít novou lepší uniformu a zjistil jsem, že ani není kde koupit knoflíky. A protože jsme na střední měli dílny, tak jsem si sám začal vyrábět repliky – například bodák a nabiják na flintu.

První válka
Martin Tichý s rodinou na Leteckém dni v Mladé Boleslavi

Co tvoje firma TICHY-manufacture vyrábí a na co se zaměřuje především?

Časově repliky pokrývají období od 2. poloviny 18. století po 1. polovinu 20. století. Věnuji se území střední Evropy, především habsburské monarchie, což je pro mě srdcovka. Hodně mě baví bádat a dohledávat ve vojenských předpisech, dobových písemnostech či uměleckých dílech. A nějakým způsobem propojovat kontinuitu mezi jednotlivými obdobími. Nejde totiž dost dobře dělat repliky jenom pro jedno období. Já jsem třeba začal tou šestašedesátkou, ale až když jsem začal bádat a zjišťovat si věci, které se vázaly k starším dobám, tak mi došlo, že vlastně mají svoji vývojovou posloupnost. Že se ta výstrojní součástka nevzala z čista jasna, ale třeba navazuje na stoletou tradici. Teprve potom mi totiž došlo, proč něco vypadá a funguje jistým způsobem. Velkým přínosem je také účast na akcích, kde si repliky mohu vyzkoušet v praxi. Spoustu věcí, které vyrábím, si může vyrobit v podstatě kdokoliv zručnější, kdo má pasířskou či zámečnickou dílnu, ale když k tomu nezná, jak to přesně funguje, nebo jak se to vyvinulo, tak je oproti mně ve velké nevýhodě.

Co tvoji firmu nejvíc vystihuje?

Snažím se dodržovat kvalitu, kterou jsem si nastavil a vždy se snažím výrobu dotáhnout, jak nejlépe to jde. Takže bych neprodal něco, co bych sám nenosil.

Větší část sortimentu, který TICHY-manufacture nabízí naleznete, na Martinových FB stránkách, prezentaci části výrobků má také na webových stránkách.

Martin Tichý pod lupou

Reenactmentu se věnuje celá rodina Martina Tichého a jeho manželka mu občas pomáhá s výrobou. Když vypukla pandemie Covid-19, založili společně Facebookovou skupinu určenou pro reenactory, kteří se ocitli izolovaní doma, místo toho, aby jezdili na akce.

Co znamenala pandemie Covid-19 pro reenactory

Doba, kdy vypukla pandemie Covid-19 znamenala pro množství reenactorů, ale i výrobců velkou krizi. Postihlo to také tvoji firmu a odrazilo se to třeba na snížení počtu zakázek?

Na začátku jsem si říkal, že to bude opravdu hodně zlé, protože se zastavilo v podstatě vše a pokles faktur byl opravdu znatelný. Ale potom se to naopak všechno nastartovalo, protože jak byli reenactoři doma, tak najednou začali vymýšlet, co vše by mohli předělat a nebo co si pořídit nového. Takže ačkoliv nebyly akce, tak tohle všechno jelo stále dál a ve spoustě věcí to bylo vlastně lepší, než jiné roky, protože se lidé začali zušlechťovat a kupovali si i výrobky, které by si možná nepořídili, nebo by jim to trvalo déle. Drobné komplikace ale nastávají nyní, rok po první vlně pandeme, kdy se doslova zhroutil trh s materiály a s tím jsou spojené různé problémy. Doufám, že se vše brzy vrátí do zajetých kolejí.

Když se nemůže válčit v poli, proč si na to nezahrát alespoň doma?

V té době jsi s manželkou založil na Facebooku stránku Reenactors in quarantine. Můžeš ji trochu přiblížit?

26. března 2020 vznikl nápad jménem #reenactingduringcovid

Jedná se o výzvu pro všechny reenactory, aby se mohli podělit o to, jak nejezdí na akce a jak vypadá všední den reenactora v karanténě.

Mohl bys přiblížit, co tě k tomu vedlo?

Se spoustou lidí jsme se neviděli, psali jsme si přes messengery či whatsupy a těšili jsme se, až budeme zase jezdit na akce. To jsme takhle jednou doma s manželkou seděli a ze srandy jsem si nalil víno do plecháčku, ze kterého piji na akcích. Dál jsme si z toho dělali legraci, že je to jako, když sedíme na akci večer u ohně. Potom jsme si na sebe vzali vojenské čepice, manželka to vyfotila a zveřejnil jsem to na sociálních sítích. Spousta lidí se tomu zasmála. No a takhle jednoduše to vzniklo – vlastně úplně omylem. Takže jsme si řekli, pojďme založit stránku, kam mohou reenactoři dávat fotky, jak válčí doma. A jak prožívají v karanténě ten svůj koníček? Nejvíc mě na tom bavilo, když jsem se přesvědčil o tom, že reenactoři jsou opravdu velice kreativní a myslím si, že nás to nějakou dobu drželo docela nad vodou. Teď to nějakým způsobem usnulo, ale já doufám, že to bude spíš takové memento a už se to nikdy neobnoví v té původní funkci.

Živnostník roku 2018

Hospodářská komora Královéhradeckého kraje tě vyhlásila živnostníkem roku 2018. Co to pro tvoji firmu znamenalo? Dostával jsi třeba více zakázek, nebo pro tebe bylo hlavní, že někdo uznal výsledky tvé práce a to, že děláš opravdu kvalitní výrobky?

Byl to pro mě velký šok. V té době jsem podnikal poměrně krátce a ačkoliv to nepřineslo žádné nové zákazníky, nebo zakázky, protože u mě si nekoupí výrobky lidi z ulice, ale pouze reenactoři, kteří přesně vědí, co chtějí, bylo to pro mě neskutečně motivační a velká vzpruha. Byl jsem z toho dojatý, to se přiznám zcela otevřeně.

Takhle to vypadá u Martina Tichého v dílně

Plánuješ nějak rozšiřovat výrobu?

Rozšiřuji ji neustále. Snažím se reagovat na poptávku, jak se vyvíjí trh a také podle toho, jak postupuje badatelská činnost. Neustále mám v hlavě spoustu věcí, které bych chtěl vyrábět a nechci se zastavit. Je to totiž trošku dobrodružné, protože u spousty výrobků se nemůžeš rozhodnout ze dne na den, že je začneš jednoduše dělat. Většina si žádá výrobu přípravků a případně i nové strojní vybavení. Takže teď mám dílnu plnou strojů.

Kde máš větší odbyt, v Čechách, nebo v zahraničí?

Největší je v Čechách, protože si troufám říct, že na to, jak je to malá země, tak je tu velké množství výrobců špičkových replik na naprosto skvělé úrovni. Takže naprostou většinu zboží dodávám jako subdodavatel výrobcům, kteří tu galanterii potom dále našívají. Buďto tímhle směrem moje výrobky putují „do celého světa“, nebo někdy si skrz sociální sítě objednávají i lidé ze zahraničí. Vždy mě velice potěší, když mé výrobky mohou jít do světa. Třeba i na jeho opačnou stranu.

Těší se všichni

Na akce s tebou jezdí i manželka s dětmi. Když byli mladší, bylo to náročné?

Vůbec. Nejhorší na tom všem bylo vozit pro ně všechny ty batolecí věci. Tím, že máme dobré kamarády, tak to jsou všichni pro ně strejdové – kámoši. Takže jsou mezi svými a nikdy jsme neměli problém, že by tam někomu naše děti vadily. Vždy to byla taková rodinná dovolená.

Myslíš, že tví synové budou v tomhle koníčku pokračovat dál, nebo je to tak, že o víkendu prostě musí jet s rodiči na akci a tam to nějak přetrpět?

Určitě bych chtěl, aby se formovali naším směrem a jednou to po mně převzali. Ale v tomhle ohledu jsou ještě malí a mohou se někde chytit něčeho, co je bude bavit víc a v tom bych jim samozřejmě nebránil. Ale na akcích si to kluci ohromně užívají, protože oni se i rádi ustrojí doma do toho jejich dobového oblečení. Když se blíží například Chlum 1866, tak už se tři měsíce dopředu ptají, kdy tam pojedeme za strejdy.

V rámci výroby ti pomáhá manželka. V čem konkrétně?

Nejvíc mi pomáhá v tom, že mě podporuje. Nadchla se pro mou práci a chce se do ní zapojit a momentálně mi pomáhá v kovodílně. Třeba sedí u lisu a bouchá knoflíky. Já to po ní nechtěl, protože to není ženská práce, ale baví ji to. Trávíme tak čas spolu a živíme se společným koníčkem, což je asi atypický přístup oproti jiným lidem. Ale pro nás to je životní styl a chceme budovat naši rodinnou firmu.

Reenactment je koníčkem pro celou rodinu Martina Tichého