Příběh válečného koně, 1. díl

Jak se svět stal menším, rychlejším a nebezpečnějším místem

Úvod

Objevte s námi počátek a vzestup téměř neuvěřitelného příběhu válečného koně, který trval několik tisíc let. Máloco v dějinách má tak skromné a pozvolné začátky, jako je domestikace koně a jeho následné masivní využití v mnoha aspektech lidské činnosti. Koně nejprve tahali náklad, potom válečné vozy, až si nakonec stateční bojovníci osedlali jejich hřbet a získali převahu výšky i rychlosti nad obyčejnými pěšáky

Nejméně 50 miliónů let zabrala proměna původně malého a pětiprstého lesního savce v moderního lichokopytníka – koně. Ten se po ústupu doby ledové a vymření megafauny (mamutů, srstnatých nosorožců) stal jedním z hlavních zdrojů obživy pravěkých obyvatel Evropy a střední Asie. A právě ve středoasijských stepích se v 6. tisíciletí př. n l. odehrávalo něco, co mělo změnit nejen válečnictví, ale i dopravu na několik dalších tisíciletí. Koňská síla a rychlost byla překonána až před necelými 150 lety a teprve v posledních několika desítkách let se plně přechází na motorizaci. Ovšem i dnes se motorizace své koňské minulosti nezbaví, protože její výkon je často uváděn v takzvaných koňský silách.

V rozporu s přirozeností

Abychom plně docenili domestikování koně a jeho následné využití v boji, je potřeba říct si několik základních faktů. Kůň je (a vždy byl) velice temperamentním zvířetem volícím spíše útěk, než boj. Má dobrý zrak, sluch a výjimečný čich. Ovšem i přes dlouhotrvající trénink jej dokáže vyplašit cokoliv neobvyklého, co se v jeho okolí stane. Pokud není úniku, dokáže být kůň i nebezpečný, a to kopáním, údery předních nohou a kousáním. V porovnání s flegmatickým, ale tvrdohlavým oslem, který byl domestikován ve stejnou dobu (ovšem v daleké Africe), je kůň neporovnatelně složitěji trénovatelný.

Kozy, ovce a prasata si „pouze“ museli zvyknout na lidskou přítomnost a občasné podojení. Dobytek mohl být navíc zapřahán a osel (podobně inteligentní jako kůň) nad určitou úroveň výcviku již prostě dále nereagoval na další povely. Avšak kůň si musel zvyknout na lidskou přítomnost, zapřáhnutí, „zkousnout“ uzdu v tlamě a další součásti postroje z různých materiálu na svém těle. Musel také snést jezdce na voze, či na svém hřbetu, čelit jiným koním a lidem, ale i zvukům, vrhat se do davů, přeskakovat překážky a cválat na příkaz jezdce třeba i v rozporu se svou vrozenou přirozenosti. 

Mapa představující oblast, kde docházelo v 5. tisíciletí k postupné domestikaci koně
Mapa představující oblast, kde docházelo v 5. tisíciletí k postupné domestikaci koně

Domestikace

Vraťme se ovšem do roku 5500 př. n. l., kdy se v úrodných nížinách Mezopotámie (dnešního Iráku) rozvíjelo zemědělství, chov „nedávno“ domestikovaných ovcí, koz, prasat i skotu a vznikalo stále složitější a trvalejší osídlení. Do doby rozvíjejících se snah o (dodnes neúspěšné) „zkrocení“ koček v Egyptě, či úspěšného ochočování divokých oslů a do doby, kdy se v jihovýchodní Asii začalo experimentovat s domestikací kura domácího. Právě v této epoše se po kazašských stepích pohybovala největší tehdy známá koňská plemena, která se směrem na západ zmenšovala až k divokým koním velikosti poníků žijících na území střední a západní Evropy.

Dokumentace rostoucího významu

Jedním ze znaků rostoucího významu koní ve společnosti bylo jejich začlenění mezi obětní zvířata. Od 5. tisíciletí př. n. l. se jich nevyužívalo jen na maso, ale koně získali novou a důležitou rituální i symbolickou roli. Koňské kosti a lebky se nalézají v pohřebním kontextu a o několik století později se objevily zoomorfní palcáty z leštěného kamene ve tvaru koňské hlavy jako zřetelný odznak prestiže a moci jeho držitele. 

Příklady hlavic palcátů z leštěného kamene zpodobňující koňské hlavy z oblasti východní Evropy (Rumunsko, Bulharsko,) a pontsko-kaspických stepí, pochází zhruba z 5. až 4. tisíciletí př. n. l.
Příklady hlavic palcátů z leštěného kamene zpodobňující koňské hlavy z oblasti východní Evropy (Rumunsko, Bulharsko,) a pontsko-kaspických stepí, pochází zhruba z 5. až 4. tisíciletí př. n. l.

Ve středoasijských stepích se kůň postupem času stával z lovné zvěře domestikovaným a užitečným živočichem. Nejprve se využíval pro maso, později mléko a potom i pro urychlení dopravy a lov dalších divokých koní. Archeologové nalezli několik málo poškozených koňských zubů nesoucích stopy po používání primitivního (snad koženého nebo dřevěného) udidla, které umožňovalo koně lépe ovládat. Díky tomu předpokládáme, že ve 4. tisíciletí př. n. l. se kůň začal využívat právě v dopravě. Tento inovativní prvek umožnil rozvoj stepních kultur a jejich expanzi směrem na západ až do maďarských stepí, kde kvůli tomu došlo k zániku velkého množství původního osídlení. Od té doby se svět postupně měnil. Stával se menším, rychlejším a nebezpečnějším.

Těžký uděl prvních jezdců

Nestalo se tak ovšem přes noc. Koňská tělesná stavba pravděpodobně ještě neumožňovala dlouhodobé a plnohodnotné osedlání. Výše psané informace tedy musíme vnímat v širším kontextu. Koně mohli sloužit k rychlejšímu přesunu (nejenom lidí, ale i materiálu), zápřahu či občasné jízdě na jeho hřbetu. O vojensky lépe využitelné a dobře ovladatelné kavalerii nemůže být až do roku 1000 př. n. l. vůbec řeč, a i poté se ještě po několik století bude jednat především o útvary jízdních lučištníků (třeba i kombinované).

První doklady

Z oblasti Blízkého východu existují archeologické doklady o jízdě na některém ze zástupců čeledi koňovitých, ale z několika jednotek schematických, drobných a poškozených předmětů (nejčastěji pečetních válečků) lze jen těžko usoudit, jestli se jednalo o koně či osla. A už vůbec nelze určit, jestli se vyobrazená scéna vázala k „obyčejnému“ cestování, volnočasové aktivitě, náboženskému či rituálnímu aktu, nebo se jedná o cestu na či z bojiště, či dokonce přímo o bojovou scénu z právě probíhající bitvy.

Letecký pohled na lokalitu Arkaim patřící do kultury Sintashta s nejstaršími dochovanými (pravděpodobně) válečnými dvoukolovými vozy taženými koňmi. Rovné a travnaté stepy představovaly ideální kolbiště pro dvoukolové vozy
Letecký pohled na lokalitu Arkaim patřící do kultury Sintashta s nejstaršími dochovanými (pravděpodobně) válečnými dvoukolovými vozy taženými koňmi. Rovné a travnaté stepi představovaly ideální kolbiště pro dvoukolové vozy

Luky používané v asijských stepích doby bronzové (zhruba ve 3. tisíciletí př. n. l.) odpovídaly svojí délkou požadovanému dostřelu. Z toho důvodu se nejčastěji používaly ty přes metr dlouhé. Tudíž do objevení krátkého reflexního luku s prohnutými konci umožňujícími docílit srovnatelné efektivity a stejné délky nátahu jako u delšího rovného luku, byla efektní střelba za jízdy nadlidský výkon. Nepočítaje v to absenci jakéhokoliv postroje či třmenů, zlepšujících stabilitu jezdce a výdrž, pohyb i dýchaní koně. Přesto mohla mít už ve svých počátcích schopnost osedlat koně pro bojovníky určitou výhodu, a to především v rychlejších přesunech do bitvy a z bitvy, ale také při krátkodobých loupežných nájezdech na dobytek a jinou kořist. Jisté je, že alespoň z počátku se tato novinka ze středoasijských stepí do tehdy civilizovaného světa Mezopotámie a Blízkého východu masově nerozšířila.

Válečnictví bylo totiž úzce propojené se sociální organizací samotné společnosti. Nejdříve bylo potřeba, aby se stepní společnost více hierarchizovala – oddělili se bohatí a mocní od chudých. Poté se během období intenzivní bojové aktivity mezi jednotlivými náčelnickými kmeny rozvinul nový druh zbraně, jejíž nepostradatelnou součástí byl kůň – válečné vozy.

Válečné vozy: revoluce ve vojenství

Oproti původním těžkopádnějším a pomalejším čtyřkolovým vozům (viz Promlouvá archeologie), které mohly sloužit především pro přesun jednotek a materiálu, představovaly dvoukolové válečné vozy opravdový zvrat ve válečnictví. Jednoduché luky stále zůstávaly zbraní nevhodnou na koňský hřbet kvůli své velikosti, ale mohly být uplatněny na stabilní platformě válečného vozu. Dle archeologických dokladů se osvědčil také vrhací oštěp. Na voze se pravděpodobně nacházel řidič a bojovník (s oštěpem, nebo dlouhým lukem), který měl dostatek prostoru a stability pro vrhnutí či vystřelení své zbraně proti nepříteli. Prostřednictvím vojenských, ale i obchodních kontaktů se válečné dvoukolové vozy tažené koňmi z asijských stepí dostaly přes íránskou plošinu a civilizaci starověkého Elamu do Mezopotámie a dále Malé Asie.

Promlouvá archeologie

V jihozápadní části kazachstánské stepi bylo nalezeno během archeologických vykopávek 16 dvoukolových vozů s paprskovými koly datovanými do začátku 2. tisíciletí př. n. l., tedy ještě před jejich zavedením do Mezopotámie. Vozy jako takové existovaly již od poloviny 4. tisíciletí (k jejich vynalezení snad došlo na více místech – v euroasijských stepích, na Kavkazu a střední Evropě), ale byly těžké, čtyřkolové s plnými koly, které zvládl táhnout pouze dobytek.

Kresebná představa sumerského těžkého čtyřkolového vozu taženého osly z konce 3. tisíciletí př. n. l. O chvíli později už Sumerové zapřáhli koně a místo čtyř kol s těžkou kabinou se začaly využívat lehčí dvoukoláky
Kresebná představa sumerského těžkého čtyřkolového vozu taženého osly z konce 3. tisíciletí př. n. l. O chvíli později už Sumerové zapřáhli koně a místo čtyř kol s těžkou kabinou se začaly využívat lehčí dvoukoláky

V těchto oblastech se poprvé objevily o sto až dvě stě později (tedy v 19. až 18. století př. n. l.) a téměř okamžitě se staly nedílnou součástí tamějších armád. Téměř tisíc následujících let představovaly bojové vozy elitní super zbraň.

Vůz tažený koňmi dosahoval rychlosti až 13 kilometrů za hodinu, v trysku se tato rychlost mohla zvýšit na dvojnásobek. Zatímco těžké čtyřkolové vozy mohly vážit až 500 kg, lehký dvoukolák faraona Tutanchamona ze 14. století př. n. l. vážil pouhých 35 kg. Jejich nevýhodou mohla být častá poruchovost, technologická složitost, nutnost pohybovat se po rovných a pevných površích, ale také zvýšené nároky na výcvik jezdce i zvířete.

Přesto velmi brzy včlenily bojový vůz do svých armád nejen obě mocné říše Blízkého východu – egyptská i chetitská (v oblasti dnešního Turecka), ale také například Číňané. Od 16. století př. n. l. se vlivem obchodních a vojenských kontaktů dostaly dvoukoláky i do achájského Řecka. Zmiňovány jsou i Homérem v eposu o trojské válce, kde sloužily nejen k boji, rychlému přesunu bojovníků, ale také jako prostředek k pohřebním rituálům. Achilles totiž uctil svého mrtvého přítele Patrokla závody právě těchto vojenských dvoukoláků. Spolu s nimi se do tehdy civilizovaného světa šířila i nepostradatelná součást bojových vozů – koně.

Nepostradatelní

Do 14. století př. n. l. jsou datovány texty mitannského trenéra koní ve službách Chetitů jménem Kikkuli, kde je popsán správný výběr vhodných zvířat, problémy, kterými trpěli při zápřahu, ale také krmení a další péče. Díky tomu víme, že koně vhodné do zápřahu bojového vozu se nejdříve cvičili bez zápřahu, poté s prázdným vozem a až nakonec v „plné zbroji“ s řidičem a bojovníkem. Důkazem, že tyto rady fungovaly, byly chetitské úspěchy na bitevním poli, které jim umožňovaly například urazit přes noc vzdálenost 60 km a ráno svést bitvu. Vzhledem k náročnosti výběru zvířat a jejich tréninku představovaly koně nejdůležitější a nejvíc nepostradatelnou část válečného vozu a velmi brzy začaly být adekvátně chráněni. Pokud by totiž nepřítel soustředil svou palbu či útok na koně, mohl jedním zásahem jednoduše a rychle vyřadit celý válečný vůz i s posádkou.

Pomalu se také rozvíjela obchodní síť s nejvhodnějšími a nejlepšími plemeny rozkládající se od asijských stepí po Evropu. Selekcí vhodných a preferovaných vlastností se samotní koně měnili v rychlejší a větší.

Klíč k úspěchu

Dominance bojových vozů ve starověkých armádách po tak dlouhou dobu byla dána třemi aspekty: nebezpečností ve spojení s kratším, ale stejně průrazným kompositním (složeným) lukem; stabilní a obratnou plošinou umožňující zacílit a rychlostí i vytrvalostí trénovaného koně. Složený luk s obrovskou (oproti pěšímu lučištníkovi) zásobou munice umožňoval vozům decimovat nepřátelské pěší „formace“ z bezpečné vzdálenosti. Rychlost a ovladatelnost jim dovolovala rychle se odpoutat od nepřítele a přemístit se a těžší verze vozů pak dokonce mohly nepřátelské řady rovnou prorážet. Zapomínat bychom neměli ani na psychologický efekt řítícího se koňmi taženého a pro běžného pěšáka nedostupného vozu rozsévajícího smrt.

Bojový vůz bez vozu

Ovšem nic netrvá věčně. Na Blízkém východě se formovala nová síla – Asyřané, kteří ve 13. století př. n. l. ovládli oblast Mezopotámie a expandovali dále na západ. I oni zpočátku spoléhali na kvalitu, rychlost a ovladatelnost dvoukolových vozů. Jenže nedostatek kvalitních surovin potřebných pro výrobu bojových vozů (kovy a dřevo) a severní i východní hranice tvořené hornatým územím nevhodným k bojům dvoukoláků vedly k postupné změně válečného paradigmatu.

Z válečného vozu se odstranil samotný vůz a posádka se posadila rovnou na koňský hřbet. Novou bojovou jednotku tak tvořili dva jezdci – jeden se štítem a jeden s kompositním lukem, kteří jeli a bojovali bok po boku. V případě, že bylo potřeba zaútočit, jezdec se štítem chytl opratě obou koní a svým štítem kryl lučištníka, který měl dostatek času zacílit a vystřelit, aniž by se musel starat o svého koně. Systém to určitě nebyl příliš vzhledný a z počátku ani jednoduchý, ale v konečném důsledku se stal velice levným, rychlým, mobilním a efektním řešením.

Asyrská inovace s jezdci usazenými přímo na hřbetech koní, která se začala uplatňovat velice váhavě a pomalu od 10. století př. n. l. Jezdec se štítem doprovázel jízdního lukostřelce v boji, kryl jej a držel opratě obou koní
Asyrská inovace s jezdci usazenými přímo na hřbetech koní, která se začala uplatňovat velice váhavě a pomalu od 10. století př. n. l. Jezdec se štítem doprovázel jízdního lukostřelce v boji, kryl jej a držel opratě obou koní

Od jezdce-bojovníka k jezdci-vojákovi

Asyrský reliéf zobrazující hřebelcování koní a jejich napájení vodou, 9. století př. n. l. Zdroj: © Trustees of the British Museum
Asyrský reliéf zobrazující hřebelcování koní a jejich napájení vodou, 9. století př. n. l. Zdroj: © Trustees of the British Museum

Tyto inovace umožnily využít plný potenciál koní – rychlost, pohyblivost a vzájemnou kooperaci. Technické úspěchy ovšem opět musela doplnit i změna v lidské mentalitě. Ideální prototyp válečníka doby bronzové, jak jej popisuje Homér v eposu Ilias nebo soubor védských hymnických textů Rgvéda, byl rek bojující pro svoji vlastní čest a slávu. To znamená sebestředný a individualistický hrdina jako například Achilles. Válečník nového tisíciletí musel být schopen proměnit se z individuálního heroického bojovníka v bezejmenného vojáka. Dobrá jízda se chová jako jedno tělo, společně útočí, manévruje a když je třeba, tak i ustupuje. V tomto těle se každý jezdec stával anonymním a nahraditelným.

V daleké Číně vznikla ve 12. století př. n. l. ještě jedna technologická novinka stojící za rozmachem jízdy, ale v konečném důsledku i za pádem Asyrské říše, a to krátký reflexní luk a standardizované hlavice šípů. Ideologický model státního válčení byl díky těmto vynálezům naroubován na jezdce ze stepí (zpočátku především jízdní lukostřelce), čímž z nich pod velením zkušeného stratéga vznikla téměř dokonalá zbraň schopná drtivého a efektního útoku z dosahu nepřátelských zbraní a rychlých přesunů. V 9. století př. n. l. tak začalo jezdectvo definitivně vytlačovat válečné vozy z bitevního pole, čímž začíná nové období v příběhu válečného koně.

Pokračování příště...

Počátky válečných koní pod lupou

Pod následujícími odkazy najdete dva rozepsané konkrétní příklady týkající se koní ve válce před rokem 1000 př. n. l. Vydejte se s Homérem k bájné Tróji a s dvěma nejmocnějšími vládci tehdejší doby ke Kadeši

Symbol legendární války

Pronikání koní západním směrem a jejich vzrůstající symbolická role by se dala dokumentovat nejznámějším příkladem dějin – trójským koněm. „Poslední válka“ doby bronzové odehrávající se snad ve 13. století př. n. l. představovala klíčovou událost řecké mytologie. Prostřednictvím příběhů zachycených mezi lidmi se zprávy o této válce ústně přenášely z generace na generaci a dnes je již těžké rozlišit historické zrno od legendistických plev. 

Dlouhých deset let měla neúspěšně obléhat spojená řecká vojska město Tróju nacházející se na pobřeží Malé Asie. Konec bojů přinesla až lest, která by bez koně a jeho důležité symbolické roli pro obě bojující strany nemohla nikdy nastat a mít šanci na úspěch. Řečtí rekové s Odysseem včele během tří dní postavili obrovského dřevěného koně, který měl uvnitř dutý prostor, kde se ukryly tři desítky bojovníků. Kůň měl představovat oběť bohyni Athéně za zdárný návrat domů do Řecka. Byl totiž posvátným zvířetem jak Athény, tak Poseidóny. Symbolizoval však také posvátné (snad až totemové) zvíře samotné Tróje. Snad právě proto jej Trójané, i přes naléhání některých z nich nezničili, ale naopak vtáhli dovnitř opevněného města. Tam se pod rouškou noci z dřevěného „lichokopytníka“ vykradli ukrytí bojovníci a otevřeli trójské brány svým bratrům ve zbrani. To, co následovalo, není potřeba dlouze popisovat. Plundrování, ničení a vraždění.

Jedno z nejstarších zobrazení takzvaného trójského koně s ukrytými řeckými bojovníky uvnitř se nachází na keramické nádobě z 8. století př. n. l.
Jedno z nejstarších zobrazení takzvaného trójského koně s ukrytými řeckými bojovníky uvnitř se nachází na keramické nádobě z 8. století př. n. l.
Asyrský obléhací stroj v akci, Nimrud, cca 9. století př. n. l.
Asyrský obléhací stroj v akci, Nimrud, cca 9. století př. n. l.

Byl kůň ve skutečnosti beranidlo, loď nebo zemětřesení?

Pokud budeme věřit alespoň základním aspektům historicity trójské války, pak se kůň propsal do mytologických a rituálních představ, které často bývají velice konzervativní a odolné vůči změnám, „pouhé“ půltisíciletí po jeho prvním významnějším uplatnění v Mezopotámii.

Pokud si odmyslíme pravděpodobně ústní tradicí deformovaný příběh o velkém a dutém dřevěném modelu zvířete v nadživotní velikosti s ukrytými bojovníky, mohlo něco jako trójský kůň existovat? Pravděpodobně ano. Mohlo se jednat o nějaké obléhací zařízení (beranidlo či věž) připomínající svým tvarem koně. Asyřané, pozdější mistři v obléhání měst, využívali v 9. století př. n. l. široké spektrum těchto strojů a mnohé z nich měly zvířecí jména, další byly pokryté mokrými koňskými a volskými kůžemi jako ochrana před zapálením a některá beranidla (která byla součástí i obléhacích věží ukrývajících vojáky) mohla mít hlavici tvarovanou do podoby koňské hlavy. Ve 13. století př. n. l. nebylo užívání obléhacích strojů běžné (a už vůbec ne ze strany pevninských Řeků), mohlo se tedy stát, že nová a neznámá technologie se ústním podáním zaměnila v něco známého, rituálního a symbolického – dřevěného koně.

Některé aspekty naznačují, že se v případě zasvěceného předmětu, který Řekové zanechali na pobřeží jako oběť pro svou zdárnou plavbu, mohlo jednat o loď. Hovoří pro to starořecký výraz popisující muže nastupující do koně, který je totožný s obratem znamenajícím naloďování. Lodě jsou dokonce jednou v Homérově eposu Odyssea odehrávajícím se po trójské válce uváděny jako „mořské koně“ (snad je svým pohybem ve vlnách připomínaly). Dokonce některé lodě (zvláště ty fénické v 8. století př. n. l., ale i starší minojské a mykénské z 16. až 14. století př. n. l.) svojí zdobenou přídí opravdu koně připomínaly. Poslední věcí, která pro tuto verzi hovoří je, že tyto lodě převážející nejrůznější suroviny (drahé kameny, kovy, luxusní zboží, potraviny, řemeslné výrobky) mohly sloužit jako válečné odškodné po konci války. A tak se opět reálná událost obsahující loď s koňskou přídí a s dobře ukrytými bojovníky (například v podpalubí) představující oběť bohům a odškodné mohla efektem „tiché pošty“ za několik století proměnit v trójského koně.

Loď nejlepších námořníků starověkého světa, Féničanů, zvaná hippos (kůň) podle ozdobného prvku ve tvaru koňské hlavy na přídi lodi. Reliéf z asyrského města Khorsabad, 8. století př. n. l.
Loď nejlepších námořníků starověkého světa, Féničanů, zvaná hippos (kůň) podle ozdobného prvku ve tvaru koňské hlavy na přídi lodi. Reliéf z asyrského města Khorsabad, 8. století př. n. l.

Nejnepravděpodobnější teorie pak hovoří o tom, že kůň stojící za zkázou Tróje je metafora pro ničivé zemětřesení, které poškodilo městskou hradbu Tróje a umožnilo Řekům vkročit dovnitř. Kůň by zde reprezentoval Poseidona, boha moře, koní a právě zemětřesení. Tuto verzi mimoděk podporují i archeologické výzkumy, které objevily doklady po těžkém poškození způsobeném zemětřesením ve vrstvách datovaných do 13. století př. n. l. tohoto starověkého města. Otázkou je, proč by v myslích starých Řeků božský Poseidon ničil trójské hradby, které dle mytologie pomáhal kdysi budovat.

Střet mocností s válečnými vozy

Konflikt, který se odehrál u syrské Kadeše, vstoupil do dějin jako největší střetnutí válečných vozů v dějinách. Na jedné straně stála armáda egyptského faraona Ramesse II. a proti němu vojsko chetitského krále Muwatilliše. V květnu roku 1274 př. n. l. na rovných pláních u Kadeše nebylo v sázce nic menšího než nadvláda nad Blízkým východem.

Egyptskou armádu tvořily pravděpodobně čtyři oddíly nazvané Amon, Re, Ptah a Seth, přičemž v každém útvaru se nacházela z větší části pěchota (cca 4500 bojovníků) a z menší bojové vozy (cca 500 vozů na oddíl) a pravděpodobně žoldnéři známí pod označením Nearin. Chetité spolu se svými spojenci disponovali podobnou silou pěších, ale snad až dvojnásobným počtem vozů. Onoho osudného dne se tedy po syrských pláních mohlo prohánět celkem až 6 000 vozů, některé prameny uvádějí ještě neuvěřitelnější počty přesahující 10 000 dvoukoláků.

Mapa představující Egypt faraona Ramesse II. (zeleně) a království chetitského krále Muwatilliše (červeně) s městem Kadeš na hranicích
Mapa představující Egypt faraona Ramesse II. (zeleně) a království chetitského krále Muwatilliše (červeně) s městem Kadeš na hranicích
Faraón Ramesse II. na výpravě proti Núbii. Panovník řídí svůj vůz pomocí otěží uvázaných kolem pasu jako akrobat
Faraón Ramesse II. na výpravě proti Núbii. Panovník řídí svůj vůz pomocí otěží uvázaných kolem pasu jako akrobat

Průběh střetnutí

Faraon s jedním oddílem (Amun) překročil řeku tekoucí jižně od Kadeše a protože se od chetitských přeběhlíků dozvěděl, že nepřátelská armáda se nachází daleko, začal budovat tábor. To se ovšem ukázalo jako chytrá chetitská lest, protože později se mu do rukou dostali dva zvědové, kteří po mučení přiznali, že vojsko Chetitů je nedaleko a je připraveno k okamžitému útoku. Ramesse II. urychleně poslal pro oddíly Ptah a Seth, přičemž poslední vojenský útvar Re se již nacházel blízko tábora. V tom ovšem Muwatilliš zaútočil, část nepřátelského vojska (oddíl Re) rozprášil, a dokonce dobyl i egyptský tábor, z něhož se na vlastní pěst musel probojovat i samotný faraon Ramesse II.

Zdálo se, že Chetité tímto překvapivým úderem zvítězili, a tak se začali více než o nepřátele zajímat o cennosti nacházející se v samotném táboře. Toho nepřítel využil, zkonsolidoval své síly a vyrazil do protiútoku. Ramessemu II. se podařilo svými lehčími a rychlejšími vozy Chetity zahnat a při následném pronásledování jim uštědřit významné ztráty. Ani to ovšem Muwatilliše neodradilo a poslal další jezdce k egyptskému táboru a další měli vpadnout do zad postupujícímu nepříteli. K místu střetu však právě v tu chvíli dorazily faraonem přivolané posily (oddíly Ptah a především Nearin), které útočící Chetity obklíčily. Těm nakonec nezbylo nic jiného než opustit své vozy, vrhnout se do řeky a přeplavat na druhý břeh do bezpečí.

Chetitský válečný vůz byl robustnější, pevnější, ale pomalejší a hůře manévrovatelný než egyptský
Chetitský válečný vůz byl robustnější, pevnější, ale pomalejší a hůře manévrovatelný než egyptský
Bitevní vřava v čele s Ramessem II. na válečném voze. Reliéf umístěný na stěně chrámového komplexu jménem Ramesseum
Bitevní vřava v čele s Ramessem II. na válečném voze. Reliéf umístěný na stěně chrámového komplexu jménem Ramesseum

Je otázkou, jak vlastně bitva dopadla. Obě strany si nárokovaly vítězství, přičemž nejspravedlivější verdikt by asi byla remíza. Egyptské vojsko sice v poli Chetity porazilo, ale nezbylo mu dost sil na obléhání Kadeše, což vedlo k egyptskému ústupu zpět na jih. V bitvě se ukázala technologická vyspělost egyptských vozů, které byly lehčí, rychlejší a manévrovaly lépe než těžkopádné vozy Chetitů. Celé toto zápolení o 15 let později vyvrcholilo první dochovanou mírovou smlouvou mezi Ramessem II. a nástupcem Muwatilliše králem Chattušilišem III.

Postup chetitských a egyptských vojsk roku 1274 př. n. l. v bitvě u Kadeše, 1. až 3. fáze (zleva)