Střet, který změnil válečné umění

... a proslavil Mořice Oranžského

Úvod

Písečné duny, mořský vzduch a červencový den na pobřeží Belgie by mohl být až idylický. Psal se však rok 1600 a u tamního městečka Nieuwpoort se odehrála bitva, která poprvé ukázala měnící se poměr sil v Evropě. Španělské tercie ztratily punc neporazitelnosti a proslavila se nová taktika nizozemských vojevůdců

Válka mezi Španělskem a Spojenými provinciemi se táhla už od roku 1568. Dědictví celkem sedmnácti provincií, které byly součástí Burgundského vévodství, a nakonec se staly državou rodu Habsburků, se pragmatickou sankcí Karla V. z roku 1549 stalo nedělitelným územím pod vládou španělského krále. Jenže na severu se uchytil kalvinismus a brzy došlo ke střetům jak náboženským, tak politickým. Z podhoubí křivd, ozbrojených povstání a pronásledování nakonec vzrostla touha po samostatnosti a válka na sebe nenechala dlouho čekat. Tuto válku dnes označujeme jako osmdesátiletou nebo též jako Nizozemskou revoluci a představuje sama o sobě rozsáhlé téma. Nicméně pro účely tohoto článku se přesuneme až na samotný přelom 16. a 17. století, kdy se Spojené provincie snažily konsolidovat, udržet své území před španělskými nároky a navíc chránit své ekonomické a obchodní zájmy.

Strategický přístav Dunkerk

Trnem v oku Spojených provincií se stal na konci 16. století přístav Dunkerk. Nizozemská samostatnost a s ní související válečné výdaje se opíraly hlavně o ekonomiku, která úzce souvisela s námořním obchodem. Proto byly přístavy životně důležité. Posledním přístavem neovládaným Španěly na západě země zůstávalo Ostende. Jenže toto důležité obchodní centrum ohrožovala série malých nepřátelských opevněn, jež ho okličovaly. Nizozemci se obávali, že brzo dojde k obléhání. Dunkerk sloužil jako základna španělských korzárů, a i když ho Nizozemci odřízli stálou blokádou, námořní doprava v těchto vodách zůstávala pod permanentním ohrožením. Navíc dobytí Dunkerku by posílilo postavení mladé republiky na mezinárodní scéně, hlavně v očích Francie a Anglie.

Korzárské lodě z Dunkerku
Z Dunkerku operovaly španělské korzárské lodě až do poloviny 17. století

Vykonavatel vůle Spojených provincií byla Staatse leger neboli armáda generálních stavů. Stálé vojsko složené především z žoldnéřů chránilo už od roku 1579 nový stát vzniklý na základě takzvané Utrechtské unie.

V čele armády stál princ Mořic Oranžský. Ten dle svých vojenských zkušeností s naplánovaným tažením na Dunkerk nesouhlasil. Cíl byl podle něj zvolený ze strategického hlediska nevhodně a tažení podle představ generálních stavů bylo podle něj příliš riskantní. Možnost vylodění přímo u Dunkerku jednoznačně zamítl Mořic i stavy. Podobné pokusy byly provedeny v letech 1594 a 1595, tehdy ještě s Francií jako spojencem za zády a stejně neuspěly. Ostende jako výchozí bod vypadalo také problematicky. Obklopovaly ho zmíněné pevnosti a cesta na Dunkerk by byla plná rizik. Pozornost padla na menší přístav Nieuwpoort, který ležel mezi oběma strategickými body. Mořic Oranžský z této intervence politické moci do vedení války nebyl nadšený. Byl by radši, kdyby mohl nejdříve dobýt přístav Sluis, kde měli základnu španělské vojenské galéry, ale neměl na vybranou.

Španělský protivník

Nizozemcům se měla postavit armáda Španělského Nizozemí (zhruba dnešní Belgie) označovaná jako Flanderská armáda (viz šedý box níže). Jejím vrchním velitelem byl v těchto letech arcivévoda Albrecht VII. Habsburský jmenovaný v roce 1595 jako guvernér Španělského Nizozemí. Armáda se skládala z mnoha národností, ale jádro tvořily španělské tercie, proto v článku bude občas užito zjednodušeného označení „Španělé“ pro tuto stranu konfliktu.

Albrecht vůbec nestál v jednoduchém pozici. Musel se vyrovnat se španělským státním bankrotem, nedostatkem peněz na udržování armády v chodu a s tím spojené vzpoury. Jen opakované sliby žoldu a kořisti udržovaly španělskou bojovou sílu pohromadě.

I přesto chtěl udržet Španělské Nizozemí silné a jednotné. Dokonce ještě v roce 1596, tedy rok rok poté, co dostal celou tuto habsburskou državu do správy, zahájil agresivní tažení, které mu přineslo dobytí přístavu Calais a města Huls. V roce 1600 všichni tušili, že Nizozemci se pustí do nějaké ofenzivy. Jen nevěděli jistě, kde to začne, ale to se mělo brzo ukázat.

Albrecht VII. Habsburský v letech 1599 - 1600 tedy jako vrchní velitel flanderské armády
Albrecht VII. Habsburský v letech 1599–1600. tedy jako vrchní velitel flanderské armády
Flanderská armáda 

Ejército de Flandes byla stálá armáda sloužící španělskému králi. Tvořily ji mnohonárodnostní jednotky rekrutované žoldnéřským systémem ve španělských a habsburských državách, ale sloužili v ní žoldnéři prakticky z celé Evropy.

Vznikla v roce 1567 jako nástroj pro potlačení kalvinistických vzbouřenců v Nizozemí, ale nakonec španělské koruně sloužila až do svého rozpuštění v roce 1706.  Flanderská armáda se zapojila do Nizozemského povstání, třicetileté války a dalších konfliktů. Počet vojáků se měnil. Zatímco na počátku měla sílu přibližně 2 000 mužů,  k roku 1574 dosáhla počtu 84 000 vojáků.

Tažení zahájeno

Mapa cílové oblasti mezi Ostende a Nieuwpoortem
Mapa cílové oblasti mezi Ostende a Nieuwpoortem vytvořená v roce 1645

Nizozemská akce začala nakonec v červnu roku 1600. Dne 18. června vyrazila z ústí řek Rýn a Máza flotila čítající 1 500 lodí všech velikostí, které vezly 20 000 mužů, 3 000 koní, 100 vozů, 50 děl a obrovské zásoby střeliva, materiálu a potravin. Celá tato síla se nakonec do bitvy u Nieuwpoortu ani nezapojila, protože část vojáků zůstala jako posádka v dobytých malých pevnostech rozesetých po celé oblasti. Taková koncentrace sil nemohla ujít pozornosti špionů a informátorů ve službách španělské koruny. Takže arcivévoda Albrecht byl spraven o tažení nepřítele, jen ještě netušil přesný cíl.

Následující přesuny Mořicovy armády poznamenal špatný vítr, který zdržel operace o několik dní a nakonec donutil vylodit nizozemské vojsko u městečka Philippine v provincii Zeeland. Odtud se tedy 21. června dala armáda do Spojených provincií pohybu.

Reakce arcivévody Albrechta následovala okamžitě. Svolal své různé armádní kontingenty na jedno místo, odkud chtěl vzdorovat invazi. Všechny formace se nakonec shromáždily 29. června u města Langerbrugge, kde si arcivévoda Albrecht prohlédl své muže. Dva dny na to 1. července vyrazili proti nepříteli. Tažení obou armád v tomto případě byla velmi rychlá. Oba soupeři totiž operovali na poměrně malé ploše. Vždyť Ostend je od Nieuwpoortu vzdálený jen 15 kilometrů vzdušnou čarou.

Střet u mostu v Mariakerke

Nizozemská armáda tou dobou už byla na postupu k Nieuwpoortu s nepřátelským vojskem za zády. Mořic Oranžský si nemohl dovolit, aby ho Flanderská armáda odřízla od ústupové cesty zpátky k Ostende. Bylo nutné zpomalit nepřátelský postup a rozmyslet další kroky. Proti postupujícím Španělům tedy poslali Nizozemci kontingent v čele s Mořicovým bratrancem Arnoštem Kazimírem. Dostal za úkol udržet most u vesničky Leffinge. Pokud by Albrecht s armádou tento most obsadili, museli by Nizozemci při případném ústupu od Nieuwpoortu k Ostende projít oklikou přes nepřátelské území.

Když Arnošt postupoval k Leffinge, jeho hlídky hlásily, že nepřítel je důležitému mostu velmi blízko. Nizozemský velitel musel jednat a vyslal k mostu kavalerii, aby se pokusila místo udržet a nepřátele zdržet, než přijdou posily. Důležitá silnice k mostu vedla kolem pláže, kterou dělil od zbytku pevniny výrazný terénní zlom. Arnošt tedy rozmístil své muže podél cesty za tento terénní zlom. U cesty ležela drobná téměř opuštěná osada s kostelíkem Mariakerke. Arnošt doufal, že jeho muži skrytí za terénním zlomem postupujícímu nepříteli odolají. Mezitím už část flanderské armády překročila most a začala se stavět do bitevní formace.

Nizozemce rozestavěné kolem silnice u pláže v bojové formaci považovali „Španělé“ za předvoj nepřátelské armády. Když se ukázalo, že se jedná jen o předsunuté izolované jednotky, celá Flanderská armáda se dala do útoku. Důstojníci se nezdržovali typickou taktikou rojnic střelců narušující postupně palbou řady nepřítele. Tady se šlo do útoku rovnou píkou a jezdeckým kopím.

Za hodinu a půl po prvním výstřelu bylo dobojováno. Nizozemci stáli proti přesile a o moc víc udělat nemohli. Když Arnošt Kazimír vyhlásil ústup, kavalerii se podařilo probít se do Ostende, pěchota se musela uchýlit do blízké pevnosti. Mnoha mužům se podařilo ustoupit, jen jedna z pěchotních formací se ocitla v izolaci a v přehledném terénu pláže za odlivu se do nich dali španělští lancieři. Na ústupu takto padlo 700 mužů. I za cenu velkých ztrát však Arnošt splnil to, co po něm Mořic žádal. Arcivévoda Albrecht byl na důležitý čas zdržen a zbytek armády pod Mořicovým velením překročil řeku a připravil se na střet s nepřítelem.

Střet u Mariakerke
Vyobrazení střetnutí předsunutých jednotek Arnošta Kazimíra s postupující armádou arcivévody Albrechta
Masakr zajatců

Ještě dvě hodiny po ranní šarvátce u Mariakerke trvalo španělské armádě, než se znovu zformovala a vypořádala se s velkým počtem zajatců. Právě 500 mužů držených v zajetí znamenalo určitou logistickou překážku pro další postup na nepřítele. Arcivévoda Albrecht nehledě na jakoukoli válečnickou čest dal všechny zajatce popravit. Tato událost také nakonec přispěla k věhlasu bitvy u Nieuwpoortu a významně posílila pověst Mořice Oranžského a Spojených provincií.

Iniciativu převzali Španělé

Arcivévoda Albrecht po dopoledních bojích uspořádal válečnou poradu. Stanovil si hlavní cílzničit nizozemskou armádu v poli. Jiným způsobem jejich dalšímu tažení a dobývání opěrných bodů zamezit nemohl, ale měl možnost pouze odříznout Mořice od zásobování a postupně vyhladovět. Pasivní válčení však byla ta poslední věc, na kterou španělští důstojníci v té chvíli mysleli.

Morálka španělské armády stála dost vysoko. Relativně snadné ranní vítězství jim dodalo odvahy. Horlivé byly i kompanie španělských vzbouřenců (viz šedý box Vzpoury neplacených vojáků). Albrecht si nakrátko pojistil jejich loajalitu tím, že jim slíbil po střetu s nepřítelem volné plundrování jeho trénu (zásobovacích jednotek). Dopolední válečná porada se nejdřív klonila spíše k tomu, aby se Španělé opevnili na cestě k Ostende. Donutili by tak Nizozemce k bitvě za nevýhodných podmínek. Nakonec ale vyhrály hlasy těch, kteří trvali na okamžité ofenzivě. Bylo rozhodnuto že španělská armáda využije otevřeného terénu široké pláže a v bitevní formaci se vydá vstříc nepříteli.

První fáze bitvy u Nieuwpoortu. V pravé části je postupující španělská armáda v bitevních fromacích, v levé části je nizozemská armáda překonávající řeku a pomalu vstupující rovněž do bitevních formací
První fáze bitvy u Nieuwpoortu. V pravé části je postupující španělská armáda v bitevních fromacích, v levé části je nizozemská armáda překonávající řeku a pomalu vstupující rovněž do bitevních formací
Vzpoury neplacených vojáků

Španělské impérium se rádo opíralo o své ozbrojené síly. Představovaly pro něj hlavní nástroj prosazování moci, jenže armáda něco stojí. Kontrast mezi finačními možnostmi a vydržováním vojenské moci se projevil v nedostatečném nebo nevypláceném žoldu pro vojáky. Spolu s některými nešvary vojenské služby (například svévolným trestáním důstojníky) byly prázdné kapsy důvodem pro časté vzpoury neboli alteraciones. Mezi vojáky vznikaly i různé petice a někdy odmítaly poslušnost i celé regimenty. Výhodou pro nás je, že díky těmto peticím a různým vyšetřovacím protokolům se do dnešních dnů dochovalo množství zajímavých detailních informací ze života španělských vojáků. Například víme, že nejstaršímu sloužícímu vojákovi bylo 89 let.

Nizozemci se formují

Mezitím Mořic Oranžský dával dohromady svoji armádu. Nizozemská armáda byla nucena opakovaně překročit řeku Yser. Přechod řeky byl vždy pro jakékoli armádní těleso složitý podnik a teď měli vojáci překračovat řeku už podruhé. Jenže profesionalita státní armády, zkušenost i dril teď byly opravdu vidět. Všech 17 000 mužů pěchoty a 2 000 jezdců stanulo na písečné pláži na té správné straně řeky. Jednotlivé pěchotní bataliony a jezdecké skvadrony nizozemské armády se rovnou se formovaly do bitevních pozic.

Druhá fáze bitvy u Nieuwpoortu
Druhá fáze bitvy u Nieuwpoortu na schématické kolorované rytině. Za povšimnutí stojí odlišné formace obou nastoupených armád

Kolem jedenácté hodiny se také španělská armáda zformovala na pláži a postupovala vpřed. Jenže rozlehlé pláže mezi Ostende a Nieuwpoortem mají svá pravidla. Stovky metrů široký pás pevného písku se kolem poledne začal zaplavovat přílivem. Obě armády se zmohly jen na několik šarvátek mezi kavalerií a ostřelování děly. Ale zvedající se příliv je nakonec donutil k postupu přes rozsáhlé pásmo písečného terénu pokrytého dunami. Kolem třetí hodiny odpoledne už španělská i nizozemská armáda stály v novém postavení mezi písečnými dunami a občasnou travnatou plochou. Na jedné straně už byla jen pláž a moře, na druhé rozsáhlé pásmo mokřin a podmáčených luk.

Pásmo písečných dun znamenalo velmi složité bojiště. Nepřehledný terén rozbitý vysokými písčitými kopci se strmými boky nebyl rozhodně typické bojiště polní bitvy v 17. století. Takový terén už opravdu důsledně diktuje použitou taktiku. Právě i v odlišném využití terénu bylo znát odlišný přístup k taktice obou soupeřících armád.

Formace, které stály proti sobě, nemohly být rozdílnější, nejvíce to bylo vidět na útvarech pěchoty (viz Válečné umění u Nieuwpoortu pod lupou > Různorodá taktika tří linií). Flanderská armáda používala španělskou taktiku tercií se všemi jejich typickými znaky – velkými formacemi pěchoty, jízdou lancierů a špatně nasazeným dělostřelectvem (viz Válečné umění u Nieuwpoortu pod lupou > Armáda Španělského Nizozemí).

Boj v dunách

Bitvu zahájily formace dezertérů z první španělské linie, ty však jednoduše odrazila střelba anglických regimentů držících právě vrcholek terénního zlomu. Zhruba ve stejném čase na opačné straně bojiště vyrazila do útoku španělská jízda, která se však setkala s poměrně důrazným protiútokem kyrysníků Ludvíka z Nassau. Pro španělské lanciery byly sevřené řady nizozemských kyrysníků tvrdý oříšek.

Po počátečních neúspěších se Albrecht rozhodl pro útok hlavní linie. Obrovská koncentrovaná masa španělské a italské pěchoty zaútočila na anglické a nizozemské postavení na vrcholcích dun a hrozilo, že Angličany zničí útočící masa pík, ale právě v tom okamžiku se projevila jedna z nejsilnějších vlastností Mořicových reforem.

Angličané se snažili postupující bloky pikenýrů zastavit střelbou, které nemohli španělští střelci konkurovat. Pod vrcholkem ústřední duny došlo k masakru. Ale španělští a italští pikenýři se přesto odhodlaně tlačili na vrcholek terénního zlomu. Jakmile pak došlo na boj zblízka, anglické regimenty se musely stáhnout a zabránit tak vlastní zkáze. V tu chvíli se do bitvy zapojila čerstvá a na boj připravená nizozemská hlavní bitevní linie. Vyčerpané španělské jednotky donutila k ústupu a zachránila tak i zbytky regimentu Francise Verea, který byl téměř zničen. Mezitím se jízda Mořicova bratrance Ludvíka z Nassau na pravém boku dostala pod těžkou palbu valonské a irské pěchoty tedy poslední Albrechtovy tercie. Dokázala se však stáhnout a po chvíli opakovaně zaútočit. Tou dobou už španělská armáda pod náporem dalších čerstvých Mořicových jednotek začala organizovaně ustupovat. To byl okamžik pro skvadrony kavalerie ze zadních řad nizozemské bitevní formace. Koordinované výpady nakonec donutily španělské vojáky k útěku.

Bitva u Niewupoortu v plném proudu
Bitva u Nieuwpoortu v plném proudu
Co se u Nieuwpoortu stalo?

Bitva ukázala naplno slabinu španělské taktiky velkých formací. Tercie o tisíci mužích nebyly schopny adekvátně využít komplikovaný terén a i když se z nich postupně vyčleňovaly menší formace, tak vojáci na takový způsob válčení nebyli zvyklí a trénovaní. Proti nim se postavila armáda, kde dril byl každodenní náplní a všichni byli zvyklí bojovat v menších útvarech a vzájemně se podporovat v útoku i ústupu.

Rozdíl byl i v palebné síle. Menší skupiny španělských střelců sice byly schopny nepřátele palbou ohrozit, ale nemohli konkurovat rychlosti a koordinaci nizozemských mušketýrů. Právě střelecký dril, který zavedl Mořic Oranžský, se významně podílel na nizozemském vítězství. Obzvláště ve střetech anglických regimentů a elity španělské armády se to ukázalo naplno.

Konec španělských nadějí

Bitva trvala zhruba 4 hodiny. Po sedmé hodině večer už bylo prakticky dobojováno a nastal čas počítání ztrát. Informace o španělských ztrátách se různí, ale na bitevním poli mělo zůstat více než 4 000 padlých. K tomu přibývali další a další, protože prchající vojáci se stali snadnou obětí pronásledující kavalerie. Albrechtova armáda zůstala v troskách.

I nizozemská armáda zaznamenala ztráty. Padlých přímo v bitvě bylo kolem 500, dalších 800 utrpělo těžké zranění, takže často umírali ještě den po bitvě. Některé prameny však větší ztráty – přes 2 000 mužů. Padlí byli nakonec pohřbeni spolu s oběťmi střetu a masakru zajatců u Mariakerke (viz Střet u mostu v Mariakerke).

Bitva u Nieuwpoortu toho v rámci tažení ani celé strategické situace moc neznamenala. Dunkerk ohrožen nebyl a přesně do roka arcivévoda Albrecht skutečně zahájil obléhání Ostende. Stálo ho to většinu jeho financí a tisíce lidských životů, když po 3 letech padlo Ostende do rukou Španělského Nizozemí. Mořicovi se na oplátku podařilo zničit základnu v Sluis a vypravit válečné tažení do Flander. Válka Spojených provincií a Španělského Nizozemí se táhla prakticky až do roku 1648.

Přesto si bitva u Nieuwpoortu získala obrovské jméno. Mluvilo se o ní prakticky v celé Evropě. Jen si to představte! Španělské tercie poraženy v polní bitvě! Evropou se nesly zprávy o vojenském umění Mořice Oranžského a jeho státní armády. Z hlediska pověsti Spojených provincií a Mořicových vojenských reforem to byl obří úspěch. Taktické a armádní reformy, které zaváděl Mořic Oranžský dostaly obrovskou reklamu a brzo ovlivnily válečné umění po celé Evropě.

Mořic Oranžský vyobrazený jako vítězný vojevůdce
Mořic Oranžský vyobrazený jako vítězný vojevůdce

Válečné umění u Nieuwpoortu pod lupou

Podrobnosti o složení a taktice obou armád, stejně jako o úspěších vojenského reformátora Mořice Oranžeského, se dočtete po rozkliknutí následujících odkazů.

Španělské tercie mezi dunami

Jak už bylo několikrát naznačeno v hlavním článku, obě armády se zásadně odlišovaly v základním postavení a použití pěchoty. Zatímco Španělé používali desítky let osvědčenou a vyzkoušenou taktiku, Nizozemci působili v této válce jako zdatní inovátoři.

Albrecht postavil svých 14 000 mužů pěchoty seřazených ve 4 terciích do 3 linií. V první linii byl silný předvoj z dezertérů a bojovníků nejrůznějšího původu. V druhé linii stály dvě silné tercie – španělská a italská. V závěru sestavy bychom našli tercii poskládanou z Irů, Valonů a Němců. Celou bitevní sestavu pak po bocích chránilo zhruba 1 750 kavaleristů. Některé prameny uvádějí, že všechny tercie se postavily do jedné linie, ale s určitostí to dnes již nelze určit. Většina obrazových pramenů nicméně popisuje Albrechtovo postavení jako rozdělené do 3 linií. V každém případě měly být tercie schopné obstát v bitvě samy za sebe. Problém byl, že ve složitém terénu písečných dun neměly velké formace o více jak 2 000 mužích dostatečný prostor na manévrování. Střelci byli tedy rozložení v malých útvarech na vrcholcích dun a pikenýrské středy vyčkávaly na svoji chvíli krytí mezi dunami.

Rytina bitvy u Nieuwpoortu
Vyobrazení bitvy u Nieuwpoortu na dobové rytině. Je zde znázorněn i složitý terén s dunami.

Reformní taktika Nizozemců

Zcela odlišně k bitvě přistoupila Mořicova armáda, přestože také používala tři linie. Schopní důstojníci v nizozemských službách jako například Angličan Francis Vere nebo jeho bratr Horacius byli totiž vycvičení v nové taktice brigád.

Schématické vyobrazení postavení Mořicovy armády z vojensko teoretické publikace zroku 1637
Schématické vyobrazení postavení Mořicovy armády z vojensko-teoretické publikace z roku 1637

Princip byl jednoduchý. Pěchotní regimenty se rozdělily na menší formace zhruba o 600 mužích. V bitvě se pak pěchotní střed se skládal ze 3 linií vzájemně podporujících se formací, které mezi sebou měli dostatek prostoru na manévrování. Když útvar v první linii utržil větší ztráty nebo byl ve střetu s nepřítelem příliš dlouho, stáhnul se do linie za sebou a vystřídaly ho formace z druhé linie. V dunách u Nieuwpoortu to bylo stejné, jen s tím rozdílem, že balationy se rozdělily ještě na menší formace, aby mohli snadněji mezi dunami manévrovat a obsazovat je.

Celá nizozemská bitevní linie byla navíc opřená o výrazně nejvyšší dunu a terénní zlom, který čněl nad okolím. Zde bojoval Francis Vere, anglický důstojník v nizozemských službách, a jeho anglické regimenty. Tato pevná součást státní armády spojených provincií také dostala pořádný dril a všechny regimenty si osvojily novou Mořicovu taktickou doktrínu. Vere se výborně zorientoval ve složitém terénu. Rozdělil své formace na menší „půl bataliony“ a detašované jednotky tak, že centrální terénní zlom byl obsazený střelci.

Válečné umění Flanderské armády

Španělské tercie byly ve španělských službách dlouhodobě osvědčené bojové formace. Tercie byla organizační jednotka, ale zároveň i bitevní formace, i když občas se i v tomto případě objevuje termín brigáda. V tercii mělo kolem roku 1600 stát v ideálním případě 1 500 mužů. Hlavní silou tercie byl pikenýrský střed.

Pravidlem bylo stejné množství mužů v zástupu i v řadě. Jenže jak muži stojí ve formaci a kolem sebe potřebují prostor, tak formace dostane lehce obdélníkový tvar. Španělské vojenské umění bylo trochu posedlé přesnými poměry mužů ve formaci, takže existovaly vzorce, jakými maestre de campo, tedy velitel tercie, mohl vypočítat počet mužů v řadě a zástupu. V každém případě kolem tisícovky pikenýrů zajišťovalo terciím jejich sílu v boji.

Píka byla hlavně ofenzivní zbraní a úkolem pikenýrů bylo ve střetu rozdrtit formaci nepřítele a fyzicky ho přemoci. Pikenýři nosili zbroj sestávající z kyrysu, ochrany stehen (šorců) a přilby. Součástí formací však byli i pikenýři beze zbrojí. Pikenýři měli ještě palebnou podporu z mušketýrů na krajích formace. Obvykle v rozích formace stály menší útvary střelců z lehčích zbraní zvaných „mangas“. Mangas se však nedržely zbytku formace po celou bitvu, ba přímo naopak. Jak postupovala vpřed hlavní část formace, mangas vytvořili rojnici střelců před ní a buďto palbou komplikovali postup nepříteli anebo se snažili zdolat jeho vlastní mangas. V případě ohrožení (například kavalerií) se stáhli zpět ke své mateřské formaci.

Španělská tercie
Španělská tercie v detailním výřezu

Největší slabinou španělského válečného umění byl chybějící ustálený systém povelů a drilu. Neexistovaly zde ustálené povely pro střelbu. Hlavní a někdy i jediné povely byly „vpřed“ a „stát“. Vše ostatní se řídilo jen zkušenostmi vojáků a důstojníků. Všichni věděli, co mají dělat a španělští vojáci byli ošlehaní veteráni, ale zahájit jakoukoli bojovou činnost vyžadovalo zkušenosti a čas.

Španělská kavalerie neměla tak skvělou pověst jako pěchota, přesto ji nebylo radno podceňovat. Často se skládala z evropských žoldnéřů a na první pohled se tak nelišila od svých protivníků. Hlavní rozdíl byl v poměru jednotlivých typů jezdectva. Ve Flanderské armádě se zachovával i po přelomu 16. a 17. století stále velký počet jezdeckých kopiníků neboli lancierů. Lancieři byli vybaveni tříčtvrtečními zbrojemi – tedy kompletní zbrojí až po kolena, zatímco nohy chránily už jen jezdecké boty. Jako hlavní zbraň jim sloužilo jezdecké kopí, ale při ruce měli vždy meče a pistole.

Kromě lancierů ve španělské kavalerii sloužili také arkebuzíři a kyrysníci, ale jejich počty byly menší. I kyrysníci nosili zbroje, nicméně jejich hlavní výzbrojí byly pistole a meče. Oproti lancierům také neútočili v trysku, ale pouze ve cvalu, takže tvořili kompaktnější formaci při střetu s nepřítelem. Arkebuzíři sloužili hlavně jako palebná podpora, vyjížděli na průzkum a na hlídkovou činnost. V bitvě měli fungovat jako dodatečná síla pro kyrysníky a lanciery.

S artilerií to ve španělské armádě nebyla žádná sláva. Nezájem vrchního velení nepřispíval k jejímu správnému nasazení v bitvách a tím pádem i malé účinnosti. Ani počet vhodných dělostřeleckých kusů nebyl velký, flanderská armáda do bitvy zapojila svých 5 24 liberních děl jedno šestiliberní, do bitvy u Nieuwpoortu se ale nijak výrazně nezapojily a nakonec je ukořistila vítězná nizozemská armáda.

Životní dráha slavného vojevůdce

Narodil se 14. listopadu 1567 jako třetí syn Viléma I. Oranžského. Byl vychováván na panství Jana VI., hraběte z Nassau-Dillenburg. Právě výchova a poté hlavně studia spolu s jeho bratrancem a  budoucím spolubojovníkem a přítelem Vilémem Ludvíkem předznamenala jeho úspěchy.

Mořic Oranžský
Mořic Oranžský

Po zavraždění otce Viléma přijal funkci stadtholdera, tedy místodržícího Hollandu a Zeelandu v roce 1585 a pak v roce 1590 dalších provincií. Roku 1587 se také Mořic stal generálem a v této funkci vystřídal Roberta Dudleye, hraběte z Leicesteru. 

Mořic studoval historii vojenství a inspiroval se četbou antických děl. Na základě těchto znalostí se snažil reformovat nizozemskou armádu do té doby postavenou na podobném principu, jako armáda španělská. Nejprve se soustředil na dobývání měst a dosáhl mnoha úspěchů – například při dobytí Bredy roku 1590, či Steenwijku roku 1592. Nespokojil se pouze s obranou povstání, ale přešel do ofenzívy. Ještě do roku 1597 se mu tak podařilo zabezpečit hranice Spojených provincií a konsolidovat kontrolované území. Po bitvě u Nieuwpoortu se stal jedním z nejuznávanějších vojevůdců v Evropě i přesto, že se vyhýbal polním bitvám a upředňostnoval obléhání a dobývání strategických bodů.

Jeho život mimo válečná pole a obléhací zákopy byl ale v mnohém složitý. Působení ve funkci nizozemského místodržícího bylo poznamenáno vleklými politickými i náboženskými spory s jeho bývalým mentorem Johanem van Oldenbarnevelt. Mořic mu nikdy neodpustil podepsání dvanáctiletého příměří se Španěly. Nakonec nechal Mořic Oldenbarnevelta zatknout, odsoudit a popravit, což poškodilo jeho pověst. Nikdy nebyl ženatý a když 23. dubna 1625 zemřel, nezůstal po něm legitimní dědic.

Nové válečné umění změnilo taktiku v Evropě

Když se Mořic Oranžský chopil pozice vrchního velitele armády generálních stavů, bylo mu jasné, že pro armádu ve stávajícím stavu budou španělské síly vždy tuhý oříšek. Reformy, které postupně Mořic Oranžský spolu s bratranci Vilémem Ludvíkem a Janem VII. zavedli, ale nizozemskou armádu přetvořili v těžkého soupeře.

Reformy jsou velmi zajímavým tématem hlavně proto, že do budoucna ovlivnily válečnictví v celé Evropě a nastartovaly vývoj válečného umění, který vedl až k liniové taktice 18. století. Chtěli bychom jim dát na našem portále dostatek prostoru, a proto jim v budoucnu věnujeme celý článek. Zde budou popsány reformy jen v základních rysech.

Hlavní inspiraci pro vojenské reformy čerpal Mořic v díle Claudia Aeliana Tactica, a v knize Tactica Lva VI., císaře Byzantského, spolu s Historií Tita Livia, a Zápisky o válce galské Julia Caesara. Právě taktika římského vojska s jeho triplex acies – třemi navzájem se podporujícími liniemi pěchoty, se stala předlohou pro jeho vlastní taktické reformy. Jádro samotných reforem leželo na zavedení menších taktických jednotek divisionů či batalionů (můžeme se setkat i s pojmem bataglie). Tyto menší jednotky o počtu 500 mužů měly vždy stát v bitevní sestavě ve své blízkosti při obraně i útoku, a v několika po sobě jdoucích liniích podporovat jedna druhou. Jenže vzájemná podpora bojujících formací vyžadovala mnohem větší koordinaci a vycvičenost vojáků. A to vyžaduje pravidelné cvičení a dril. Právě pravidelný výcvik a stálý systém povelů pro manévry, vše podpořené pravidelným žoldem a vojenským zákoníkem, dělaly z nizozemské armády obávaného nepřítele.

Dril se netýkal jen manévrování, ale hlavně manipulace se zbraněmi a nabíjení. V nizozemském vojsku se ustálil systém nabíjení muškety a zacházení s píkou. Tento systém byl pak následně zapsán a zpracován ve světoznámém díle Jacoba de Gheyna Wapenhandelinghe van Roers Musquetten ende Spiessen neboli Výcvik se zbraněmi – zacházení s ručnicí, mušketou a píkou, které poprvé vyšlo v roce 1607 v Amsterdamu.

Nizozemské reformy nastartovaly nový pohled na taktiku a prakticky znamenaly nový způsob válčení, při němž se už nadobro opustilo středověké vedení boje. Nizozemské řazení se stalo dobrým základem pro švédské, a později německé šikování a postupně převládl liniový princip válčení.

Vyobrazení mušketýra během nabíjení z díla Jacoba de Gheyna
Vyobrazení mušketýra během nabíjení z díla Jacoba de Gheyna