Navigace v článku:

Amazonky husitských válek

Kurážné bojovnice za pravdu boží

Úvod

Dokážete si představit ženy-válečnice bojující pod praporem se znamením kalicha? Ženy byly od nepaměti především opatrovnicemi domácího krbu a vychovatelkami dětí. Aktivní zapojení do vojenských operací jim v podstatě až do 20. století nepříslušelo. To však neznamená, že bychom v historii nenašli i jisté výjimky, kdy toto tvrzení neplatilo. Jednou z nich byl počátek husitských válek, tedy období, které bývá někdy oprávněně nazýváno dobou vymknutou z kloubů

Zatímco ve vrcholném středověku nebývalo zvykem, aby počestné ženy táhly spolu s vojskem, v pozdním středověku se situace začíná proměňovat právě v období husitských válek. Ženy se v této době začaly aktivněji zapojovat do bojových operací a výrazněji vystupovat na veřejnosti, což také mnozí muži nelibě nesli a učinili tomu přítrž, jak se dočtete v příloze (viz Postavení žen pod lupou > Nátlak ženských skupin). V táborech polních vojsk se příslušnice „něžného“ pohlaví staraly nejenom o vaření a děti, ale také ošetřovaly nemocné a raněné, věnovaly se opevňovacím pracím a některé se pravděpodobně aktivněji zapojovaly do bojů.

Odluka kvůli náboženství

Rozkol v náboženství v českých zemích rozvracel nejenom společnost, ale i rodiny. Poštval proti sobě rodiče s dětmi, sourozence, ale i sezdané páry. Palčivým problémem se stala rozluka manželství v případě, kdy přijímal jeden z partnerů pod obojí a druhý ne. Pražští mistři v rámci učených disputací nakonec dospěli k závěru, že v takovém případě žena mohla za předpokladu pohlavní zdrženlivosti, opustit manžela a odejít od rodiny.

Pozbyla tak domov a v řadě případů jí nezbylo nic jiného, než například vyhledat ochranu polní obce a zapojit se tak do jejího chodu. Nicméně tak mohla převzít kontrolu nad svým osudem a pozbyla dohledu svého muže coby poručníka. Takže tak získala větší samostatnost, než bylo do té doby pro ženu běžné. Jisté zlepšení postavení žen v rámci společnosti dokládá i to, že Žižkův vojenský řád staví ženy v rámci disciplinárních řízení na stejnou rovinu s muži. Proměnu jejich postavení podporuje i to, že se ženy začaly aktivně zapojovat do mše zpěvem, zatímco do té doby byly pouze pasivními diváky.

Husitská žena na pochodu
Husitská žena doprovází vojsko na pochodu v rámci bojové ukázky spolku Civitas Pragensis
Ilustrace husitské ženy podle Jaroslava Vodrážky z roku 1960
Ilustrace husitské ženy podle Jaroslava Vodrážky z roku 1960

„Sapérky“ středověku

Husitská vojska se dělila na polní a „domácí“ (městská). První z nich byla víceméně stálá a tvořili je radikálně smýšlející utrakvisté. Druhý typ jednotek (domácí) pak svolávala města v případě nutnosti pouze na určitou dobu v rámci jednotlivých tažení.

Ženy měly podstatně větší zastoupení v řadách polních vojsk – především díky tomu, že se k nim lidé přidávali na delší dobu, a tak zde žily celé rodiny. Zatímco účastníci výprav domácích vojsk zanechávali ženy s dětmi doma, aby se jim staraly v nepřítomnosti o domácnost a živnost. Až ve chvíli, kdy hrozilo, že jejich město oblehnou vojska nepřítele, zapojovaly se i ženy členů domácích vojsk do příprav k obraně. Obvykle jim byly přiděleny opevňovací práce, kterým se běžně také věnovaly členky polních vojsk. Můžeme si představit například kopání příkopů a zhotovování obranných valů. Členům jednotek určeným na tyto práce se později v novověku říkalo sapéři.

Děti války

Za husitských válek se v utrakvistických vojskách poprvé objevují i menší děti, které do té doby na taženích neměly, co pohledávat. Je to způsobeno narůstajícím počtem žen, které byly součástí vojsk polních obcí a musely zároveň plnit roli matek. Mládež, která ještě nebyla schopna plnohodnotného boje, se podobně jako ženy, zapojovala do opevňovacích prací, nebo činností nutných k udržení chodu tábora. V rámci vojenských táborů polních vojsk tak vyrůstala generace, která v podstatě neznala nic jiného než válku.

Její rodiče neseli a nestarali se o dobytek, jako tomu bylo dříve. Místo toho je naučili, jak bojovat a zabíjet. Na konci husitských válek se tato generace stala velkým problémem, protože bylo jasné, že jejich zapojení do běžné společnosti v době míru je čirá utopie. Navíc se jejich rodiče ani neměli po rozpuštění vojsk kam vrátit, protože své domovy našli pobořeny či obsazeny někým jiným. Část problému vyřešilo kruté upalování zajatých radikálů po prohrané bitvě u Lipan. Zbytek vojsk se potom zapojil do bojů v Uhrách, Rakousku a Polsku, kde byli známí jako Bratříci.

Bitva na vrchu Vítkově
Asi nejznámější malba ilustrující boje na hoře Vítkov v roce 1420 pochází od Adolfa Liebschera a nese název Bitva na vrchu Vítkově

Kurážné bojovnice

Co se týká přímého zapojení žen do boje, je notoricky známý případ, kdy v roce 1420 bránily srub v rámci bitvy na Vítkově spolu s šestadvaceti muži i dvě ženy s jednou dívkou. Kronikář Vavřinec z Březové obzvlášť vyzdvihl statečnost jedné z nich, která ačkoliv neměla zbroj „ … překonávala odvahu mužů, nechtějíc ani o krok ustoupiti z místa“. A v boji hrdinně padla.

Nejedná se však zdaleka o jediný případ, kdy ženy bojovaly za své náboženské přesvědčení. V jednom listě míšenského markraběte z této doby nalezneme zmínku, že příslušnice polní táborské obce se měly v této době dokonce oblékat jako muži, vlasy nosily zastřižené nakrátko a v bitvě potom tyto „amazonky“ bojovaly jak pěšmo, tak na koni. Je však nutné podotknout, že se jednalo spíš o výstřelek hodný zaznamenání, který nebyl pravděpodobně až tak běžný. Dobový mravokárci měli v tomto ohledu jasno. Jak uvádí Jakoubek ze Stříbra: „Nebo velmi neslušný jest, jak svini pancieř, tak ženě boj. A ačkoli někteří vymlouvají je pro něco dobrého, však žalují na ně neřádové jich.“

Johanka z Arku
Vyobazení současnice husitských válečnic Johanky z Arku, která českým kacířům v jednom z dopisů vyhrožvala, že až se vypořádá s Angličany, zakročí i proti nim
Husitská žena - Wagner
Ilustrace husitské ženy podle publikace Eduarda Wagnera

Častěji se tak ženy stávaly obětmi, které nejvíce odnesly tíhu bojů. Jejich situace byla nejpalčivější ve chvílích, kdy došlo k dobytí jejich měst či porážce od nepřítele přímo v poli. Sice bývalo zvykem jim umožnit spolu s dětmi volný odchod, při kterém si sebou mohly vzít to nejnutnější, ale řádění spojené s pleněním, které se rozpoutalo bezprostředně po opanování města, se jim zpravidla nevyhnulo, ačkoliv bývalo veliteli opakovaně zapovídáno činit jim násilí. Že by byly činy násilníků po zásluze potrestány, se dočítáme spíše zřídka, jako například v případě devianta Makovce, který byl v roce 1433 sťat pod pranýřem na Starém Městě pražském za cizoložství a násilí, které napáchal na pannách a vdovách v době válek.

Jelikož se zmínky o aktivním zapojení žen do bojů v průběhu husitských válek řadí spíše na jejich počátek, dá se předpokládat, že bylo podmíněno právě závažností situace a nedostatkem vojenských sil.

Aktivní zapojení žen do veřejného dění a bojů v průběhu husitských válek nenechalo dlouho čekat na odezvu od mužů, kteří chtěli, aby se vrátily původní poměry. Zde je nutné zmínit, že k tomu podle pramenů došlo hlavně na základě nejrůznějších excesů, kterých se dopouštěly zfanatizované ženské davy. Rozšíření svých práv si tak ženy musely opětovně vydobýt v průběhu dalších staletí. S postupem času, jak se situace v českých zemích ustalovala, se ženy pravděpodobně navrátily zpět ke své tradiční roli matky a opatrovnice domácnosti a válečná pole opět přenechaly mužům.

Postavení žen pod lupou

Konkrétní zmínky v pramenech o účasti žen v bojích během husitských válek se dočtete pro rozkliknutí následujících odkazů

Svárlivé ženy z husitských měst

Na počátku husitské revoluce se ženy na Starém i Novém Městě pražském mohly zapojovat do veřejného dění v rámci tak zvaných velkých obcí, kde se scházeli a rokovali o závažných problémech obyvatelé města. Dokonce mohly být přítomny nejrůznějším jednáním, do kterých se neostýchaly zasahovat svými hlasitě vyřčenými názory. Dospělo to tak daleko, že byly ženy spolu s kněžími v roce 1420 vykázány z rokování staroměstské, novoměstské a táborské obce, aby nemohly rozdmýchávat svár mezi jednotlivými stranami a působit jako nátlaková skupina. Napříště jim bylo zapovězeno, aby se účastnily zasedání velké obce.

Své názory se neostýchaly prosazovat ani táborské ženy – obzvlášť v metropoli na Vltavě. Díky Vavřinci z Březové tak například víme, že aktivně zakročovaly proti módním výstřelkům Pražanů v květnu roku 1420, kdy v ulicích strhávaly ženám závoje, řezaly jim dlouhé nakroucené vlasy a mužům stříhaly vousy. Díky své výbušnosti a hašteřivosti byly využívány jako snadno ovládnutelný dav. Jejich prostřednictvím si tak například vyřizoval účty kněz Václav Koranda s Kříšťanem z Prachatic, když po bitvě na Vítkově vedl houf plzeňských a táborských žen do kostela Sv. Michala na Starém městě, kde vytrhaly lavice a zdevastovaly jeho vybavení. To ale nebylo poprvé ani naposledy, kdy se táborské ženy obořily na svatostánek boží. O dva měsíce dřív 25. května 1420 například rozbořily klášter jeptišek u svaté Kateřiny na Novém Městě pražském.

Husitská kronika Vavřince z Březové
Přebal Husitské kroniky vavřince z Březové

O rok později se zase Pražanky nerozpakovaly sepsat spis rovnající se dnešní petici proti dosazení táborských kněží Filipa a Prokopa Holého ke kostelu sv. Petra na Poříčí a kněze Viléma do staroměstského kostela sv. Michala, který jejich delegace zanesla a přečetla na radnici. Konšelé se to sice pokusili smést ze stolu a ženy umlčet, ale výsledkem byl obrovský povyk, který vyřešili až tím, že ženy nechali v místnosti dvě hodiny zamčené a teprve po vychladnutí je propustili domů. Dnes bychom řekli, že tak celá situace vyšuměla do ztracena, ale je to doklad něčeho, co by se ženy dřív rozhodně neodvážily udělat.

Harpyje, co neznají slitování

Je smutným faktem, že v celé historii nesly patrně nejtěžší břímě při dobytí města právě ženy. Co je ale tragičtější, že zdrojem jejich utrpení byly v době husitských válek často příslušnice stejného pohlaví, které si někdy krutostí nezadaly se svými mužskými protějšky. Tak tomu bylo například v roce 1421 po dobytí Chomutova, jak popsal kronikář Vavřinec z Březové: „Nebo ženy a panny mužův svých a rodičův plačící ven z města vyvedše, slíbivše jim, že je sdravé propustí odjíti, kteréžto když z města vyšly, je z roucha zloupivše, peníze, klenoty od nich pobravše v jednom lise na vinici zavřevše ohněm všecky spálili sou, ani těhotným odpustivše.“

Při obléhání říčanského hradu na podzim roku 1420 zase táborské ženy prohlédly trik, kterým se ženy po dohodě opouštějící hrad snažily pronést drahocennosti a oděvy. Bez milosti je pak z lepších šatů, kterých se na sebe ženy z Říčan pokusily navléct co nejvíc, svlékaly a strhávaly jim z hlav zavití, aby zkontrolovaly, zda pod ním nemají šperky. Zda tak táborské ženy činily z vlastního popudu, či tento „ponižující“ úkol dostaly, aby tak mohly zachovat cennosti potřebné pro financování potřeb vojska, se ze zprávy bohužel nedozvíme.

Říčanský hrad - vizualizace
Vizualizace Říčanského hradu, jak mohl vypadat v době své největší slávy za vlády Karla IV.
Jenský kodex - papež
Na iluminaci v Jenském kodexu rozdává papež jako antikrist nevěstkám zlato a drahokamy.

Poběhlice, nebo také harapanny

Odpradávna bylo běžné, že se k táhnoucím vojskům na kratší či delší čas přidružovaly ženy, které za úplatu poskytovaly vojákům rozptýlení a potěšení. Jak utrakvistické, tak katolické vojenské řády však měly v tomto ohledu jasno a jejich přítomnost u vojska striktně zapovídaly. Husité ale byli k poběhlicím či harapannám, jak se příslušnice nejstaršího řemesla v této době nazývaly, daleko přísnější a toto řemeslo striktně zakazovali. Ostatně hned na počátku husitských válek vzali kališníci domy lehkých žen v Praze šturmem.

Nicméně muselo být i v Žižkové vojenském řádu výslovně zmíněno: „…nechceme trpěti mezi sebou… smilnic a cizoložnic i všech zjevných hříšníků a hříšnic.“ A v pozdějším Vojenském zřízení Jana Hájka z Hodnětína bylo uvedeno: „Kurevství žádného nebylo dopuštěno u bojiště, ani před vojskem, ani okolo vojska, ale aby takové zlé ženy bez milosti pryč hnány a puzeny byly od rychtáře vojenského.“

Podle těchto zmínek je jasné, že byl tento problém aktuální i v utrakvistickém vojsku a poskytování potěchy za úplatu v něm bylo nadále provozováno, byť skrytě. Na rozdíl od předchozích dob, kdy se prostitutky podle městských nařízení musely často odlišovat od počestných žen oděvem, se nyní naopak „maskovaly“ za počestné ženy, protože bychom se jinak jistě v dílech kronikářů dočetli o tom, jak se ženy táboritů s tímto pokleslým živlem vypořádaly.

  • Anna Kolářová – Císařová, Žena v hnutí husitském, Praha 1915
  • František Šimek (ed.), Jakoubek ze Stříbra: Výklad na zjevenie sv. Jana, Praha 1932
  • František Šmahel,  Husitská revoluce III.,  Praha 1996
  • Hugo Toman, Husitské válečnictví za doby Žižkovy a Prokopovy,  Praha 1898
  • Josef Emler (ed.), Husitská kronika Vavřince z Březové, Fontes rerum Bohemicarum V., Praha 1893
  • Josef Štefánek (ed.), Staročeské vojenské řády, Hájek, Vlček, Žižka, listy a kronika, Praha 1951
  • Karel Mlateček, K problémům emancipace ženy v husitské revoluci,  Časopis Matice moravské 117/2, 1998, 417– 429