Navigace v článku:

Vozy a děla kališnických vojsk

Rozhovory Válečníků #3

Úvod

V třetím podcastu jsme se zaměřili na vojensky jedno z nejúspěšnějších období českých dějin – husitské války. Nejen díky mohutné propagandě minulých režimů panuje kolem husitů spousta nejasností a mnohé z nich se týkají i válečnictví. Proč se právě vozová hradba stala symbolem úspěchů kalicha, když spoustu bitev vyhráli husité i bez vozů? Jak důležitá pro ně byla děla a ruční palné zbraně? Proč tvořili páteř polních vojsk pěšáci a jakou roli hrála jízda?

Válečné úspěchy českých armád v dějinách starších i novějších nejsou příliš časté. Když si odmyslíme husitské války, najdeme jich v boji proti cizímu nepříteli opravdu jen pomálu, což je způsobené hlavně dlouhým obdobím pod habsburskou vládou, kde sice čeští vojáci často bojovali a dokonce tvořili i celé oddíly, ale jejich úspěchy se tak nějak rozpouští v celkovém působení mnohonárodnostní habsburské armády, k níž máme problém cítit nějaký vlastenecký vztah, přestože vyhranění z doby národního obrození již dávno odeznělo.

I proto se o to víc upínají myšlenky mnohých Čechů, Moravanů a Slezanů k „báječným“ patnácti letům husitských válek (1419–1434), kdy převážně české oddíly porážely jednu cizí „invazní“ armádu za druhou a dokázaly dokonce kořistit i v okolních zemích. Přitom ovšem bývá na vedlejší kolej odsouvána skutečnost, že z hlediska blahobytu a hospodářské prosperity většiny lidí šlo o velmi těžkou dobu, i to, že se jednalo především o vzpouru náboženskou, nikoliv národnostní ani sociální, jak nám dlouhá léta tvrdili obrozenci či marxističtí historici.

Hosté Válečníků

Z hlediska českých vojenských dějin jsou husitské války jistě jedno z nejzajímavějších období, proto jsem se o jeho aspektech bavil s dvěma odborníky, kteří se právě vojenstvím 15. století dlouhodobě zabývají.

Kdo je Jan Biederman alias Bídy (*1982)

Vystudoval obor historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v magisterském a následně v navazujícím doktorském studijním programu. Předmět jeho zájmu představuje období pozdního středověku a počátku raného novověku, respektive 16. století, v oblasti dějin vojenství včetně souvisejících dějin hmotné kultury a každodennosti. V současné době pracuje jako odborný muzejní pracovník na pozici jednoho z kurátorů sbírkových fondů Vojenského historického ústavu Praha. Věnuje se historickému reenactmentu pozdního středověku v rámci projektu švýcarské pěchoty Fähnlein Rattenschwanz 1476 a příležitostně též reenactmentu první poloviny 16. století ve spolupráci s projekty a skupinami, které ztvárňují německé žoldnéře – landsknechty.

Jan „Bídy“ Biederman v plátové zbroji s halapartnou v ruce a nůší na zádech na pochodu
Jan „Bídy“ Biederman v plátové zbroji s halapartnou v ruce a nůší na zádech na pochodu
Jakub Jiří Jukl alias Chomi jako husitský kněuz za postranicí bojového vozu
Jakub Jiří Jukl alias Chomi jako husitský kněz za postranicí bojového vozu

Kdo je Jakub Jiří Jukl alias Chomi (*1978)

Vystudoval obor Pravoslaví na HTF UK a následně v postgraduálním studiu obor Historická theologie na ETF UK. Zabývá se dějinami a církevními dějinami především husitské doby.

Věnuje se reenactmentu – opět především husitské doby. Je zakládajícím členem spolku Civitas Pragensis, který rekonstruuje život pražských měšťanů doby husitské a též spolku Sub utraque (dříve Pražský svaz), sdružující skupiny z celé ČR, zabývající se husitstvím. Podílí se na organizaci historických akcí, mimo jiné pořádal v letech 2000–2014 Bitvu o brod pod Zbořeným Kostelcem. Je autorem knih o husitském hejtmanu Janu Smiřickém ze Smiřic, o husitské sektě adamitů a též dalších publikací.

Příčiny husitských vítězství a opakovaného úspěchu

Úvodní téma a otázky: Jaké nejvýznamnější faktory přispěly k tomu, že armády kalicha dlouhých 15 let od defenestrace (1419) až po bitvu u Lipan (1434) nedokázal nikdo porazit? Dílčí husitské prohry jako byla bitva u Hiltersriedu ponechme pro tuto chvíli stranou.

Bídy: Vidím dvě hlavní příčiny. Za prvé taktika husitských vojsk, zejména součinnost vozové hradby s palnými zbraněmi, na což v této podobě nebyla Evropa dosud zvyklá. Recept na ni se našel až v průběhu husitských válek.

Druhá příčina je vysoká bojová morálka motivovaná z velké míry náboženským zanícením, zejména u radikálů. Dobrým příkladem je třeba bitva na Vítkově (1420), kde se hrstka obránců udržela po dlouhou dobu, než s pomocí posily z Prahy zvítězila. Jinak bylo standardem ve středověku se v málo nadějných situacích podle možností vzdávat nebo ustoupit.

Chomi: Já vidím tři důvody. Prvním je ta morálka, o které mluvil Bídy. Často ani neměli jinou možnost než bojovat, protože utéct nemohli. Náboženské přesvědčení se navíc snoubilo s vlastenectvím (ve středověkém slova smyslu – křižáci byli většinou Němci, husité většinou Češi). Na druhou stranu rytíři často utíkali z boje, protože v boji proti sedlákům stejně čest získat nemohli.

Druhým důvodem jsou peníze. Například ovládnutím Prahy získali husité hodně prostředků, říká profesor Čornej. Na druhou stranu Zikmund i křižáci potřebovali spoustu peněz, které neměli.

Třetím důvodem je Jan Žižka jako vojenský génius. V prvních letech revoluce byly úspěchy často závislé na něm z hlediska taktiky i strategie.

Křižáci proti husitům skrytým za vozovou hradbou zobrazení ve Vídeňském kodexu z roku 1436
Křižáci proti husitům skrytým za vozovou hradbou. Zobrazení ve Vídeňském kodexu z roku 1436

Husitská taktika pod lupou

Hlavní body rozhovoru s Janem Biedermanem a Jakubem Jiřím Juklem se dočtete po rozkliknutí následujících odkazů. Podcast je rozdělen na čtyři hlavní témata. Celou diskuzi však obsahuje jen zvuková nahrávka či video, takže kvůli pochopení souvislostí a více informacím doporučujeme poslechnout si kompletní Rozhovory Válečníků.

Počátky použití vozů v boji

Bídy: Nápad husitů pracovat tak intenzivně s vozovou hradbou je kombinace dvou faktorů. Za prvé jde o dobrou zkušenost z improvizovaných menších bitev u Nekmíře a Sudoměře, kde vozy sehrály zásadní roli. A za druhé jde o stálou zkušenost s vozy ve vojenství od raného středověku vlastně až doteď. Vozy byly už dlouho přirozenou součástí vojsk a používaly se často k ohrazení vojenského tábořiště.

Nicméně husité (Žižka i další hejtmané) přišli s tím, že vozovou hradbu použili i jinak než k pasivní obraně. Spojili ji s palnými zbraněmi a zjišťovali možnosti, jak je použít případně i k drobným výpadům a podobně.

Chomi: Ano, vozová hradba se používala už od antiky (např. bitva u Adrianopole ve 4. století – Řím proti Gótům). Dále bych připomněl bitvu u Grunwaldu (1410), kde byla spousta budoucích husitů včetně (pravděpodobně) Jana Žižky. Tam mělo vojsko německých rytířů spoustu komponentů pozdější husitské taktiky – tábor s vozovou hradbou, těžší palné zbraně, dobře vycvičenou pěchotu, apod. Ale nedokázali to vše sesadit dohromady, aby to účinně fungovalo, takže bitvu prohráli.

Vojsko na voze zobzrazené v Bibli Václava IV. z konce 14. století
Vojsko na voze zobrazené v Bibli Václava IV. z konce 14. století
Bojové vozy v takzvaném Kriegsbuchu, který byl sepsán v Zurichu někdy po roce 1420
Bojové vozy v takzvaném Kriegsbuchu, který byl sepsán v Zurichu někdy po roce 1420

Vedle Nekmíře a Sudoměře bych připomněl ještě jednu Žižkovu bitvu u Poříčí (1420), což bylo také jeho velké vítězství, při němž si probil cestu na Prahu. Profesor Čornej však správně řekl, že Žižkova genialita spočívala nejen v tom, že dokázal vymyslet a použít vozovou hradbu, ale dokázal ji také nepoužít, když to pro něj bylo výhodnější. Takže později po roce 1420 už ji moc nepoužíval, přesto vítězil. Méně zdatní vojevůdci pak už dokázali jen použít vozovou hradbu, ale vlastně nic víc. Poslední pořádné a úspěšné užití vozové hradby bylo v bitvě u Ústí (1426) a pak až u Lipan (1434), kde proti sobě stála dvě husitská vojska.

Bídy: Žižka a další vojevůdci byli nuceni vozy použít u polních vojsk i městských svazů proto, že měli nedostatek těžké jízdy. A připomněl bych, že Žižka použil vozovou hradbu vedle Kutné Hory (1421), kde se za ní bránil proti obklíčení, ještě v bitvě u Žlutic na vrchu Vladaři (1421) a také v bitvě u Hořic (1423). Dále je tu méně známá bitva bez Žižkovy účasti u Červené Hory (či u Staré Jesenice, 1428), kde padl slezský kníže Jan Minstrberský (popisuje ji Andrzej Sapkowski ve své husitské trilogii). Tam slezské vojsko zaútočilo na klasickou vozovou hradbu husitů, protože budila dojem polního ležení.

Jaký měla vozová hradba tvar?

Bídy: To je nevyřešená otázka, protože klasické ilustrace (Jan Durdík, Eduard Wagner) ji zobrazují postavenou do čtverce či obdélníku, vozy sražené kolo na kolo (to je v písemných pramenech), aby se daly vypřáhnout koně. Ale ten obdélník i čtverec není doložený v žádném prameni. Nově badatelé i reenactoři rekonstruující bitvy uvažují o tom, jestli se vozová hradba nestavěla do kruhu či do oválu, protože rohy byly příliš exponovanými body. Otázka je i v tom, jestli se vozy opravdu vždy srážely kolo na kolo, nebo stály i čely k sobě. Technicky není problém ani jedno, ale logicky by bylo lepší srážet vozy čely k sobě, protože by se nepřátelům hůře překonávala.

Různé varianty husitské vozové hradby podle představ profesora Bouška z třicátých let 20. století
Varianty husitské vozové hradby podle představ profesora Bouška z třicátých let 20. století
Počátky vozové hradby v rekonstrukci bitvy u Sudoměře (1420) v podání spolku Civitas Pragensis
Počátky vozové hradby v rekonstrukci bitvy u Sudoměře (1420)
Jak vypadal bojový vůz?

Bídy: Ani tato otázka není přesně vyřešena. První improvizované vozy byly určitě praktické nákladní. Ale v průběhu husitských válek se vyvinula větší a robustnější varianta vozu, aby byl vůz stabilní. Spekuluje se nad tvarem korby. Pro obránce by byly výhodnější rovné stěny (bednovité), nikoliv skosené. Otázkou je i ta boční deska, která se objevuje v pramenech jen v jedné iluminaci z 16. století. Neznáme moment, kdy vznikl skutečný bojový husitský vůz. Můžeme jen předpokládat, že to bylo mezi lety 1420 a 1425, protože u Ústí nad Labem už byly použité skutečné bojové vozy. Je také otázka, od kdy má vůz jako takový pohyblivý rejd, možná už od 14. století, ale přesněji doložené je to zhruba od poloviny 15. století.

Chomi: Jako reenactor husitství potvrzuji, že šikmé postranní desky opravdu nejsou dobré. Pro obranu v boji by postranice měla sahat až po žebra, což klasický žebřiňák nesplňuje (je sotva po pás). Navíc jsme si vyzkoušeli, že vůz je téměř neúčinný proti pěchotě. Na druhou stranu proti jízdě má pozice na voze skvělý psychologický efekt, protože jezdci koukáte přímo do očí jako rovný s rovným a ne zespoda.

Vývoj vozové hradby po husitských válkách (od 1434)

Chomi: Objevují se zmínky o tom, že se česká vojska snažila použití vozové hradby ještě vylepšit z hlediska manévrovatelnosti a dalších věcí. Vypadá to, že Češi nechtěli tuto taktiku opustit, ale bohužel to postupně přestávalo stačit. Už za poděbradských válek se to ukázalo jako slepá cesta, protože proti lehké kumánské (uherské) jízdě vozová hradba moc nefungovala.

Bídy: Už během husitských válek se ukázaly dvě slabiny této taktiky, které pak pomohly k jejímu prolomení. Za prvé nepřítel nemusel nechat vozovou hradbu uzavřít, pokud husité nebyli včas připraveni. Za druhé nepřítel mohl falešným ústupem vylákat husity z hradby ven a otevřít ji. Zásadní je útok na pochodovou kolonu, což se stalo několikrát – například u Chrastavy (1428) a likvidace rejsy u Hiltersriedu, která se vracela k Plzni (1433).

Od druhé poloviny 15. století Češi už postupně pracovali s tím, že se musí v některých situacích obejít bez vozů, proto zkoušeli nové taktiky – například delší dřevcové zbraně či štítovou hradbu.

Rozvinutá podoba vozů sestavených do vozové hradby v rekonstrukci spolku Civitas Pragensis
Rozvinutá podoba vozů sestavených do vozové hradby v rámci Bitvy o Brod u Zbořeného Kostelce
Podíl husitů na využívání střelného prachu

Chomi: Přelom v používání palných zbraní za husitských válek nespočíval v tom, že by je husité vynalezli, nebo že by je jako první používali. V Evropě se používaly zhruba od přelomu 13. a 14. století. Ale dlouho se používaly především při dobývání a obraně měst. Nebylo však zvykem používat je v polní bitvě. Mluví se o Kresčaku (1346), ale to není doložené. První spolehlivě zaznamenané použití děl v bitvě je u zmiňovaného Grunwaldu (1410). Nicméně rytíři nebyli připravení na masové užití palných zbraní v bitvě, čímž je husité překvapili.

Nešlo však čistě jen o psychologickou zbraň. Například v bitvě u Ústí nad Labem (1426) je zaznamenáno, že střelba z palných zbraní dělala v řadách nepřátel „veliké průchody“.

Bídy: Velkou roli hrálo složení prachu, které se v té době dost proměňovalo. Husité dokázali udělat na tehdejší dobu děla i ruční palné zbraně poměrně kvalitně, přesto si byli vědomi limitů, tedy toho, že zdaleka nevydrží všechno. Proto přizpůsobovali prachové směsi pro jednotlivé kategorie zbraní. Jinou účinnost měl prach pro hákovnice či píšťaly, jinou pak pro houfnice a tarasnice (střední ráže). Podle pramenů byla střelba dost účinná na to, aby dokázala probít i zbroj těžkooděnce.

Houfnice použitá ve vozové hradbě. Výstava z táborského muzea
Houfnice použitá ve vozové hradbě. Výstava z táborského muzea
Komorová tarasnice v Národní galerii v Praze
Komorová tarasnice v Národní galerii v Praze. Jedná se lehčí typ děla s relativně dobrou mobilitou. Vhodné pro polní bitvy
Náročnost a různé použití zbraní

Chomi: Ruční píšťala byla vlastně jen trubka, do které se nacpal střelný prach a malou dírkou se pak zapálil. Větší ráže měly zpětný ráz, a tak se doplnila hákem, který se zapřel o zeď či postranici vozu, čímž vznikla hákovnice.

Za rozmachem palných zbraní stojí mimo jiné i jednoduchost. Stačilo železo a zručný kovář či jiný řemeslník. Zároveň je palná zbraň nenáročná na obsluhu, takže nejsou potřeba zkušení vojáci. Za málo peněz hodně muziky. Dělají rámus, nejde s tím moc mířit, ale na sto kroků se s tím oddíl vojska trefit dá.

Bídy: Náročnost výroby odráží také typ zbraně. Píšťaly či hákovnice byly většinou kované, na což stačí zručnější kovář. Děla větší ráže se musela odlévat, což už bylo náročnější. Na druhou stranu husité se mohli opřít o města, která měla velký řemeslnický potenciál.

Srovnání ručnic s kušemi a luky

Bídy: Je známo, že výcvik střelce z palné zbraně, ale i z kuše, trvá nepoměrně kratší dobu a je jednodušší než výcvik lučištníka. Navíc u nás (a vlastně v celé kontinentální Evropě) neměly luky vybudovanou příliš silnou tradici (na rozdíl třeba od Britských ostrovů), takže po rozšíření palných zbraní byly poměrně rychle nahrazeny, zatímco Angličané luky používali v bitvách až do poloviny 16. století.

Chomi: Je to tak, že u nás se luky i kuše většinou používali hlavně k lovu. Kuše je ovšem výhodná v tom, že je jednoduchá na použití a na rozdíl od prvních palných zbraní se s ní dá dobře mířit. Na ostrovech byla celá společenská vrstva (svobodných sedláků), která měla přímo v předpisech, že se mají cvičit ve střelbě z luku.

Hlaveň píšťaly nasazená na primitivní „tyčku“ jako pažbu
Hlaveň píšťaly nasazená na primitivní „tyčku“ jako pažbu
Postupné vytvoření polních vojsk

Chomi: Vojska se skládala ze segmentů, které tu byly už předtím. Například šlechtické bojové družiny tu působily minimálně od markrabských válek na Moravě v osmdesátých letech 14. století. Ty měly právě zkušenost s přepady, „partyzánskou“ či záškodnickou válkou, vyhýbání se velkým bitvám a podobně. Někdy to přecházelo do známých lapkovských družin. V takových družinách působil i Jan Žižka.

Důležitá část byla i hotovost z měst. Ty tvořily páteř husitských armád, nikoliv sedláci, jak se to občas prezentuje. Příslušníci hotovosti byli vybavovaní z městských zbrojnic. Mívali přilby, části zbroje a mnozí měli i meče. Majetnější se mohli podobat i rytířům.

Součástí husitských vojsk byli i žoldnéři, byť se o tom často nehovoří. Nicméně časem se armáda profesionalizovala, zejména v Táboře. Toto město časem získalo vojenský charakter. Boj byl prvotní, zatímco řemeslo zůstalo podružné. Proto se tam za Žižkova přispění začalo tvořit polní vojsko. Tam začali chodit i chudí lidé z okolí, nebylo jich málo, ale nebyli zase tak moc důležití pro taktiku a strategii husitských vojsk. Vybavovali se z kořisti, ale časem s nimi začaly být problémy, protože měli sklony k radikalismu a přílišnému řádění.

Obyčejný husitský pěšák v klobouku, prošívaném kabátci a kroužkovém „oboječku“ (límci) s kopím
Obyčejný husitský pěšák v klobouku, prošívaném kabátci a kroužkovém „oboječku“ (límci) s kopím v podání člena spolku Civitas Pragensis

Bídy: Je třeba mít na paměti, že polní vojsko se nerovná polní obec. I v Táboře byla původně obec, z níž se „oddělilo“ polní vojsko, byť tyto dvě jednotky stále fungovaly dohromady. Podobně pak fungovalo východočeské polní vojsko (sirotčí), které Žižka založil po odchodu z Tábora. Postupným vývojem pak ve třicátých letech tvořila obě hlavní polní vojska jiná skupina lidí, než která do nich původně ve dvacátých letech vstupovala. Mnozí mladí lidé totiž vyrostli v prostředí husitských válek, takže nic jiného neznali. Z nich se pak snadno rekrutovali noví bojovníci polních vojsk, kteří neuměli nic jiného než bojovat. Už to nebyli sedláci, kteří vstupovali do polních vojsk původně.

To pak vytvořilo problém před bitvou u Lipan, protože příslušníci vojsk nedokázali odejít a zastavit válku.

Lépe vybavený pěšák z doby husitských válek v plátové zbroji kombinované s kroužkovou. Na hlavě má hluboký klobouk, v jedné ruce sudlici a ve druhé pavézu
Lépe vybavený pěšák z doby husitských válek v plátové zbroji kombinované s kroužkovou. Na hlavě má hluboký klobouk, v jedné ruce sudlici a ve druhé pavézu
Jezdci a ztracenci

Bídy: Žižka začal rychle cvičit jezdce, kterých měl nedostatek. Obecně měli husité poměrově málo těžkého jezdectva, ale pořád tam bylo dost nižších šlechticů, kteří koně a zbroj měli. Mnozí měli zkušenosti z předchozích válek (např. s německými rytíři, ale i v Uhrách či v Německu). Takže jistý potenciál středně těžké jízdy tu byl. Žižka k polním vojskům pak rychle tvořil lehkou jízdu z nových rekrutů.

Chomi: V kronikách je přímo psáno v souvislosti s bitvou u Mladé Vožice (1420), že tak Žižka ze sedláků jezdce nadělal. Důležitou součástí vojsk byli i průzkumníci, jimž se tehdejší terminologií říkalo „ztracenci“.  Šlo o lehké jezdce, kteří měli hlídat, kde je nepřítel a oznámit to pak hejtmanovi, který včas reagoval postavením vozové hradby či jinak dle potřeby. Například u Sudoměře měli husité devět jezdců, což byli právě ztracenci. I v pozdějších bojových řádech jsou ztracenci zmíněni.

V době první kruciáty (1420) jela táborská jízda na pomoc Táboru pod vedením Mikuláše z Husi a vpadla do ležení rožmberských vojáků a Rakušanů. V pramenech je uvedeno i to, že šlo o tři stovky mužů. Přesouvali se velmi rychle – od Prahy do Tábora za pouhé dva dny. Šlo tedy spíše o lehčí jízdu.

Práčata

Chomi: Z pramenů víme, že práčata byla, byli to nějací mladí kluci a to je tak vše, co o nich víme. Jestli vrhali kameny z praků, nebo ovládali katapulty (velký prak), to se můžeme domýšlet jen z nějakých zmínek. Komunisté to pak rozvinuli do vzoru pro mladé pionýry, ale to už je jiná věc.

Městské vojsko pražského svazu

Chomi: Je třeba odlišit vojsko Prahy od vojska pražského svazu. Praha měla už dlouho postavené vojsko formou městské hotovosti. Každý, kdo měl parcelu ve městě, musel v případě potřeby táhnout do boje jako součást hotovosti, nebo za sebe vyslat žoldnéře. Například u Malešova (1424), kde Žižka porazil Pražany, je zmíněno, že padly desítky pražských hospodářů.

Městská hotovost byla primárně pěší. Vojska pražského svazu pak tvořily městské hotovosti nejen z Prahy, ale i z ostatních měst, které ke svazu náležely a navíc je doplňovaly šlechtické družiny spřátelených šlechticů. Odtud se brala především jízda.

Českobrodští střelci, jeden se samostřílem, druhý s hradebnicí
Českobrodští husitští střelci, jeden se samostřílem, druhý s hradebnicí
Fungovala zahraniční spolupráce?

Vítězství pěších vojsk nad feudální jízdou se dařilo i v jiných oblastí Evropy. Známé je vojsko švýcarských kantonů, Vlámové zvítězili nad Francouzi v bitvě u Courtrai (1302) a horalé ze skotské Vysočiny zase poráželi Angličany. Byla mezi nimi přímo nějaká výměna zkušeností?

Bídy: Nemáme prokazatelnější zprávy o přímé výměně, jistou výjimkou je pozdější zmínka z roku 1452, kdy se měli Češi učit bojovat jako pěchota bez vozů od nějakých cizinců na německém území – možná to bylo od Švýcarů. Jinak o nějaké užší spolupráci husitů se Švýcary či Vlámy nevíme. Spekuluje se nad tím, zda mohli být husité inspirací pro Angličany v takzvané slanečkové bitvě ve stoleté válce. Použili tam vozovou hradbu, ale spíše improvizovaně, takže těžko hledat nějakou přímou spojnici na husity.

Společným znakem je sociální a výrobní zázemí. Vojska jsou stavěná převážně z obyvatel měst a venkova – tedy minimální podíl šlechty a těžkého jezdectva. Na druhou stranu struktury stojící za výbavou vojska jsou bohaté a sebevědomé. U Vlámů i Švýcarů šlo o politické vědomí a vzdor vůči francouzskému králi či Habsburkům. Naopak u husitů šlo primárně o náboženskou otázku, i když se to pak také promítalo do politiky.

Švýcaři i Vlámové museli pracovat s pěchotou, ale bez ochrany bojových vozů, takže se museli spolehnout na dřevcové zbraně, případně první palné zbraně a velké štíty (pavézy). Jen postupem času nahrazovali kratší halapartny delšími píkami, což bylo lepší proti jízdě. Podobný vývoj lze vysledovat i u Skotů. Češi se k píkám dostali spíše až ke konci 15. století, v kronikách se nazývá dříví praporečné.

Dřevořezy k bitvě u Schönbergu (1504) už pak ukazují i píky v rukou Čechů.

Čelo pěšího husitského šiku tvořili bojovníci s meči a pavézami, za nimi je doplňovali ti s dlouhými ratišťovými zbraněmi – především sudlicemi
Čelo pěšího husitského šiku tvořili bojovníci s meči a pavézami, za nimi je doplňovali ti s dlouhými ratišťovými zbraněmi – především sudlicemi. Rekonstrukce v podání spolku Civitas Pragensis

Chomi: Důležitá otázka je, co přimělo pěšáky, aby si stoupli proti mase obrněných rytířů? Normálně by měl mít nejen strach ze smrti, ale především respekt vůči privilegované šlechtě. Tady ve všech případech vidíme dost pádné důvody, proč se pěšáci proti šlechtě postavili – ať už to byly důvody politické (Skoti, Vlámové, Švýcaři) či náboženské (husité), jak už zmínil Bídy.

Podstatný společný znak byl v tom, že rytíři sice měli skvělý individuální výcvik, ale zato téměř nulový výcvik na úrovni jednotky. Naopak pěší vojska husitů, Švýcarů a dalších měla výrazně lepé vychytanou vzájemnou spolupráci a taktické doplňování. Tím doháněla výcvik rytířů. Tato cesta se pak ukázala jako perspektivnější.