Zachránce Byzantské říše
Velitel, který se dokázal poučit z vlastních chyb
Úvod
Císař Alexios vládl v těžké době. Z jedné strany čelil tlaku Turků, z druhé strany útočili Normané a ze severu přicházeli Pečeněhové. Ani křížové výpravy, k jejichž vzniku přispěl, mu příliš nepomohly. Přestože se mu během vlády stavěla do cesty jedna překážka za druhou, dokázal Alexios upevnit centrální moc v říši, obnovit nedostačující armádu a odrazit nepřátelské vpády
Když Alexios I. Komnenos nastoupil na jaře roku 1081 na trůn, zdědil po svých předchůdcích říši zničenou vleklou občanskou válkou s nestabilní centrální mocí, prázdnou státní pokladnou a nedostatečnou armádou. Ze všech stran ho ohrožovali nepřátelé. Přesto svými činy nejen na poli válečném přispěl k novému období mocenského a kulturního vzestupu Byzance.
Načtený článek o císaři Alexiovi v podání Jakuba Jiřího Jukla (Chomiho) si můžete poslechnout v následujícím streamu:
V čele východního vojska
Alexios se narodil patrně roku 1057. Pocházel z maloasijské aristokratické rodiny. Jeho otec Ioannes i starší bratr Manuel sloužili jako vysocí důstojníci v byzantské armádě a Alexiův strýc Issakios I. Komnenos byl v letech 1057–1059 byzantským císařem. Alexios zahájil svou vojenskou kariéru za vlády císaře Romana IV. Diogena (vládl 1064–1071). Císařova tažení proti Seldžukům se však nezúčastnil. Zůstal tak alespoň ušetřen drtivé porážky, kterou byzantská vojska utrpěla v bitva u Manzikertu (1071). Roman IV. po tomto nezdaru přišel o trůn a Turci v následujících letech obsadili většinu byzantských držav v Malé Asii.
Když bylo Alexiovi 18 let, svěřil mu císař Michael VII. Dukas (vládl 1071–1078) vrchní velení východní armády (byzantské vojsko operující v Malé Asii). Fakt, že císař svěřil vedení někomu tak mladému, je poněkud zarážející, ale byzantský panovník neměl mnoho jiných možností. Část vojenské elity padla v předchozích bitvách nebo skončila v zajetí, část se přidala na stranu povstalců a Komnenovci alespoň zůstávali stále věrní trůnu.
Alexios se poprvé vyznamenal roku 1075 tažením proti Rousellovi de Bailleul. Tento západoevropský šlechtic původně působil jako žoldnéř v byzantských službách.
Po nástupu Michaela VII. na trůn ale využil nepokojů v říši a obsadil část byzantských provincií v Malé Asii. Porazil jednotky, které proti němu císař vyslal a zajal jeho strýce Ioana Duka. Uspěla až výprava vedená Alexiem. Ten ovšem nedosáhl vítězství v přímé bitvě, na niž neměl dostatek jednotek, ale tím, že podplatil Rousellova bývalého spojence, tureckého emíra Tutacha, který vzpurného žoldáka zajal a předal Alexiovi.
Cesta k císařskému trůnu
O několik let později Alexios zasáhl do občanské války. Proti císaři Michaelovi vystoupili na konci jeho vlády dva uzurpátoři – Nikeforos Bryennios, jenž měl svou základnu na Balkáně (v Adrianopoli) a Nikeforos (III.) Botaneiates v Malé Asii, který se v lednu 1078 prohlásil císařem. Michael VII. za této situace abdikoval a odešel do kláštera. Jeho místo zaujal díky podpoře senátu a kléru Botaneiates (vládl 1078–1081), který nabídl Bryenniovi podíl na moci a titul kaisara (nejvyšší z dvorských titulů vyhrazen pro syny císaře). Ten však jeho nabídku odmítl a rozpoutal občanskou válku.
Alexios nejprve stál na straně vládnoucí dynastie, ale později se přidal na stranu Botaneiata a záhy vyrazil na tažení proti Bryenniovi. Tentokrát se musel se svým protivníkem střetnout přímo. Měl však k dispozici mnohem slabší a méně zkušenou armádu než povstalecké oddíly. Přesto dokázal Alexios v bitvě u Kalavrye (1078) zvítězit (více informací viz Alexios Komnenos pod lupou > Bitva u Kalavrye).
Alexios si během svých válečných tažení získal pověst skvělého vojevůdce, což v kombinaci s rodinnou podporou a dobrými vztahy s císařem tvořilo vynikající startovní pozici pro uzurpaci moci. Nikeforos III. byl bezdětný a ve svém věku (80 let) už nemohl na potomka ani pomýšlet. Rozhodl se tedy svěřit vládu svému švagrovi Nikeforu Synadovi. Komnenovci však v zimě 1081 opustili Konstantinopol, shromáždili obrovské vojsko a zajistili si podporu ostatním aristokratických rodin (Palaiologů, Melissenů a Duků). Na počátku dubna pak obsadili město a dosadili na trůn Alexia. Císař Nikeforos se uchýlil do kláštera.
Očekávaný noční přepad
Nedlouho po porážce Nikefora Bryennia vyrazil Alexios na další tažení. Tentokrát proti místodržícímu Dyrrhachia Basilakiovi, který shromáždil většinu Bryenniovy poražené armády a nadále vyvolával nepokoje na západě říše. Když dostal zprávu, že se k němu blíží Alexios s vojskem, vytáhl proti němu do pol. Komnenos očekával noční útok, a proto nechal svůj tábor na břehu řeky Vadar nedaleko Soluně, zdánlivě nehlídán a rozmístil své jednotky po okolí. Jeho předtucha nebyla lichá, v noci tábor skutečně napadly nepřátelské oddíly a jakmile vpadly dovnitř, sesypali se na ně Alexiovi muži ze všech stran. Basilakovi se podařilo probít se zbytkem svých vojsk do Soluně, ale místní obyvatelé jej zajali a vydali Alexiovi. Ten vzbouřence poslal do Konstantinopole, kde byl oslepen.
Normanský válečník úhlavním nepřítelem
V dalších taženích už Alexios vystupoval jako byzantský panovník. Armáda, kterou disponoval, však byla zdecimovaná předešlými konflikty, chyběli zkušení velitelé a nepřítel ovládal provincie na Balkáně a v Malé Asii, odkud se rekrutovali noví vojáci. Navíc byla věrnost vojáků roztříštěna mezi výše zmíněné vůdce povstání a lokální generály, takže Alexiovi vojsko neposkytovalo v nadcházejících konfliktech potřebnou oporu. Ze severu se do říše tlačili kočovní Pečeněhové, východní území okupovali Turci a na západě se chystal k tažení do Byzance normanský válečník Robert Guiscard.
Pro Alexia byla prioritou porážka Guiscarda, protože v případě jeho vítězství by Byzanc ztratila území dnešní Albánie a centrálního Řecka, odkud čerpala značnou část financí i rekrutů. Navíc Guiscard na rozdíl od ostatních nepřátel neusiloval pouze o obsazení pohraničních oblastí či zisk kořisti, ale chtěl dobýt Byzanc a usednout na trůn místo Alexia.
Normanský velitel shromáždil obrovské vojsko (podle některých pramenů až 30 000 mužů), aby na konci května 1081 mohl zahájit invazi do Byzance a oblehnout město Dyrrhachion (dnešní Drač).
Alexios okamžitě vyrazil obleženému městu na pomoc ve snaze porazit nepřítele ještě dříve, než ho získá. Dyrrhachion dokázalo Normanům vzdorovat celé léto, zejména díky Benátčanům, kteří byli spojenci Byzance. Jejich lodě ve spolupráci s byzantskou flotilou dokázaly porazit nepřátelské loďstvo a narušovaly normanskou komunikaci s domácími přístavy na jihu Itálie. Alexios dorazil k Dyrrhachiu v polovině října a byl odhodlán Normany okamžitě napadnout, ačkoliv ho většina velitelů od přímého útoku odrazovala. Přestože se bitva zpočátku vyvíjela pro Alexia příznivě, skončila nakonec katastrofální porážkou byzantských vojsk. Většina vojáků padla a jen hrstka přeživších se zachránila útěkem k Ochridu (více informací viz Alexios Komnenos pod lupou > Bitva o Dyrrhachion).
Normané poté obsadili Dyrrahachion, načež se Robert vrátil do Itálie, aby zde v boji o investituru hájil své zájmy. V boji proti Byzanci zatím pokračoval jeho syn Bohemund, který dobyl Soluň a Ochrid. Alexios byl poražen v řadě otevřených bitev a Normané postupně ovládli většinu Makedonie a Thesálie. Situace se obrátila až ve chvíli, kdy se Alexiovi podařilo ubránit obléhanou Larisu, načež postupně vytlačil nepřátele z byzantského území. S pomocí Benátek pak dobyl nazpět Dyrrhachion a Korfu, čímž obnovil status quo.
Roku 1084 zahájil Guiscard nové tažení proti Byzanci, obsadil Korfu a Kefalonii, ale v létě roku 1085 nečekaně zemřel a říše tak byla zachráněna, neboť boje o trůn v Itálii přivedly zpět do vlasti i Bohemunda.
Křížové tažení jako nečekaná odezva
V dalších letech se pak byzantský císař potýkal s divokými Pečeněhy a Kumány (viz Alexios Komnenos pod lupou > Střety s Pečeněhy a Kumány). Po smrti sultána Malikšáha I. v roce 1092 se Alexios rozhodl využít dočasného oslabení Seldžuků k znovu získání Anatolie a pokračoval ve svém úsilí o navázání kontaktů se západními křesťany, které Byzantinci nazývali Latinové. Jeho volání bylo vyslyšeno v listopadu 1095, kdy papež Urban II. (ve funkci 1088–1099) slavnostně vyzval křesťanskou obec k tažení na východ proti „nevěřícím“. Alexios žádal rytíře o pomoc v boji proti Turkům. Západní feudálové si však papežovu výzvu vyložili jako tažení za znovudobytí Svaté země.
Po masakru první vlny chudých křižáků vedených Petrem Poustevníkem dorazila do Konstantinopole také západní šlechta. Alexios si od jednotlivých velitelů vymohl lenní přísahu a slib, že všechna dobytá území navrátí zpět pod byzantskou správu. Na oplátku měl císař poskytnou křižákům volný průchod byzantským území, vojenskou podporu a postarat se o zásobování jejich vojska.
Po odchodu „spojeneckých“ armád vyslal Alexios kaisara Ionna Duka do Malé Asie, kde se mu podařilo po sérii vítězství stabilizovat poměry a zpřístupnit cesty do Antiochie. Navíc získal také Krétu a Kypr. V květnu 1097 oblehla spojenecká vojska křižáků a Byzance Nikaiu. Alexios sice poskytl křižákům obléhací stroje a taktické rady, ale zároveň se domluvil s obránci města, kteří mu Nikaiu vydali. Křižáci byli do města vpuštěni pouze v malých skupinkách za náboženskými účely. „Spojenci“ byli tímto postupem znechuceni, i když je císař odškodnil bohatými dary. Jejich důvěra v oboustrannou spolupráci byla výrazně narušena.
Alexios se vlastních bojů neúčastnil, ale nechal křižákům k dispozici jednotku vedenou zkušeným vojevůdcem Tatikiem. Byzantský velitel však během obléhání Antiochie, v únoru 1098, vojsko opustil s tím, že přivede pomoc. Jeho odjezd od „spojeneckého“ vojska a následná Alexiova nerozhodnost, zda má vytáhnout křižákům na pomoc, patřily k největším chybám jeho jinak celkem úspěšné diplomacie. Latinští velitelé toto počínání vyložili jako zradu a důvod pro porušení lenních přísah. Křížová výprava tak skončila pro Alexia naprostým neúspěchem. Nejenže se mu nepodařilo rozšířit hranice říše, ale klíčová města a území obsadili západní rytíři a vytvořili si zde vlastní státy.
Křižáci nejsou žoldáci
Rytíři západoevropského původu sloužili v byzantské armádě už desítky let, vždy však přicházeli na žádost císaře a jejich počet byl přesně stanoven a regulován. Až Alexiovo pozvání ke křížové výpravě jim umožnilo příchod do říše v nekontrolovatelném počtu. Volně se pohybující žoldnéřské soldatesky se v pozdějších dekádách nechávali najímat znesvářenými byzantskými panovníky a šlechtou, čímž přispěli k destabilizaci říše. Alexios však sotva mohl počítat s odezvou, kterou jeho žádost vyvolá. Předpokládal příchod několika žoldnéřských jednotek, které by mohl bez větších potíží ovládat a využívat pro své potřeby.
Nové střety se starými nepřáteli
Alexios se následně dostal do sporu s normanským válečníkem Bohemundem, který se stal pánem Antiochie. Císař ho nejdříve vyzval k navrácení města a když hrdý Norman odmítl, došlo mezi nimi k otevřenému konfliktu. Bohemund od počátku tahal za kratší konec, neboť musel současně vést válku proti Seldžukům a roku 1100 dokonce upadl do tureckého zajetí. Po svém propuštění v roce 1103 se rozhodl vrátit do Itálie. Odtud poté s podporou papeže Pachalise II. zahájil tažení proti Byzanci.
Bohemundův útok směřoval stejně jako před lety na Dyrrhachion, ale Byzantinci zastavili výpravu již v horských průsmycích a poté rozložili rozhádané normanské vojsko zevnitř systémem úplatků a dohod. Během dalších tažení proti Normanům se Alexios poučil z předchozích chyb, které ho v počátku vlády stály téměř celou armádu. Vyhýbal se přímé bitvě s početným a dobře organizovaným normanským vojskem a uchyloval se k partyzánské válce. Navíc měl podporu benátského loďstva, které zásobovalo Normany obležené město Dyrrhachion. Alexios nakonec neustálými útoky a drobnými šarvátkami nepřátele zcela vyčerpal a Bohemundovi nezbylo než přijmout v září 1108 pro něj nevýhodný mír.
V posledních letech svého panování se Alexios potýkal především s tureckým nebezpečím. Ke střetům s Turky docházelo po celou dobu jeho vlády. Císař používal svou obvyklou taktiku uplácení a vzájemného rozeštvávání nepřátel. Nikdy se mu však nepodařilo roztříštit nekompaktní turecké síly natolik, aby dokázal ovládnout některou z klíčových oblastí. Poslední pokus o zisk území v Malé Asii učinil roku 1116, kdy v čele obrovského vojska vytáhl proti ikonyjskému sultánovi Malik Shahovi. Po úvodní nerozhodné bitvě u Philomelionu byla uzavřena dohoda, v níž se Alexios vzdal nároků na daná území výměnou za slib spojenectví. Sultán však byl o rok později zavražděn, a tak dohoda nikdy nevstoupila v platnost.
V dalším tažením proti muslimům pak Alexiovi zabránil jeho špatný zdravotní stav. Císař trpěl v posledních letech svého života dnou a jeho zdraví se začalo počátkem roku 1118 zhoršovat. Alexios se proto nechal v létě převézt do paláce Mangana v Konstantinopoli, kde 15. srpna 1118 zemřel.
Alexios Komnenos pod lupou
Detailnější popisy Alexiových bitev, složení byzantské armády na přelomu 11. a 12. století a další zajímavosti kolem císařovy osobnosti
si můžete přečíst po rozkliknutí následujících odkazů.
Alexiův těžce vydobytý triumf nad Bryenniem
Bryennios uspořádal svoji armádu ve dvou liniích po třech divizích. Stranou této armády pak stáli jeho spojenci, kočovní Pečeněhové. Těm byl vydán rozkaz, aby vpadli nepřátelům do zad. Alexios si byl vědom toho, že má podstatně menší a méně zkušenou armádu, proto zvážil polohu místa a rozestavil část šiků proti Bryenniově armádě. Spojeneckým tureckým oddílům nařídil, aby si hlídaly Pečeněhy a odrážely jejich útoky. Část oddílů pak skryl v nepřehledném terénu na levém křídle. Ty měly ve vhodném okamžiku napadnout nepřítele z boku a vnést zmatek do jeho řad. Následný útok Alexiova levého křídla, které tvořili především latinští námezdní rytíři a elitní oddíly takzvaných Nesmrtelných (viz Byzantská armáda), pak měl obrátit nepřátele na útěk.
Když Bryenniova armáda zaútočila, Alexiovy skryté oddíly vyrazily ze zálohy a napadly pravé křídlo povstalecké armády. Jejich útok skutečně vyvolal zpočátku zmatek v nepřátelských řadách. Bryenniův bratr Ioannes, který velel pravému křídlu, však rychle přeskupil své muže a obrátil Alexiovy oddíly na útěk. Jeho protiútok pak tvrdě dopadl na Nesmrtelné, kteří rovněž začali prchat a jejich pronásledovatelé je hromadně pobíjeli.
Mezitím se Pečeněhům podařilo odpoutat se od tureckých oddílů, napadli Alexiovo pravé křídlo a obrátili ho na útěk. Bitva ale poté Pečeněhy přestala zajímat a místo pronásledování prchajících nepřátel se obrátili a začali rabovat Bryenniův tábor. Pobrali všechnu kořist a opustili bojiště.
Přesto se zdálo, že vítězství Bryennia nemine. Většina nepřátelských oddílů se dala na útěk, a jeho šiky začaly obkličovat latinskou jízdu. Alexios vědom si své zoufalé situace chtěl nejdříve zaútočit přímo na samotného Bryennia a třeba spolu s ním i zemřít. Jeden ze služebníků ho ale od tohoto sebevražedného plánu odradil. Místo toho Alexios s hrstkou věrných prorazil z obklíčení a následně se mu podařilo znovu zformovat část prchající armády. Navíc na bojiště dorazily slíbené turecké posily, které pozvedly morálku jeho mužů.
Bryenniovy oddíly mezitím obklíčily Latiny, kteří sesedli z koní a nabídli, že se vzdají. Většina z Bryenniových mužů tak nabyla dojmu, že bitva skončila. Jejich řady se rozvolnily a jednotky promíchaly.
Obrat při zdánlivé porážce
Alexios znovu přeskupil svou armádu a rozdělil ji na tři části. Dvě z nich ponechal v záloze a třetí, kterou tvořili zejména turečtí jezdci, pak zaútočila na Bryenniovo neuspořádané vojsko. Seldžukové použili taktiku předstíraného ústupu, kterou používala většina nomádských a muslimských armád. Nejdříve zasypali nepřítele deštěm šípů a poté se začali houfně stahovat z bojiště, což vypadalo jako nekoordinovaný útěk. Bryennios tuto lest neprohlédl a začal Turky pronásledovat. Jeho muži zprvu snad postupovali, když však dorazil do míst, kde se ukrývaly Alexiovy zálohy, Turci se obrátili a doplněny o posily uštědřili nepříteli zdrcující úder. Plán vyšel dokonale, Bryennios a jeho bratr Ioannes se sice ještě snažili přeskupit své muže a zvrátit bitvu, ale už bylo pozdě. Jejich armáda se zhroutila a dala se na bezhlavý útěk. Oba bratři pak ještě s hrstkou věrných kladli odpor, ale zakrátko byli přemoženi a zajati.
Přestože císař Nikeforos III. nechal po bitvě Bryennia oslepit, později se nad ním slitoval a vrátil mu majetek i s tituly. Po nástupu Alexia Komnena na trůn, byl Bryennios poctěn mnoha vysokými hodnostmi a ač slepý, doprovázel císaře během jeho válečných tažení. Během bojů s Pečeněhy dokonce bránil Adrianopol před útokem povstalců údajného syna Romana Diogena. Jeho syn (podle některých pramenů vnuk) Nikeforos Bryennios pak obdržel hodnost kaisara a roku 1097 mu Alexios dal za ženu svou dceru Annu Komnenu. Nikeforos napsal historické dílo popisující období 1070–1078, které líčí zápas mocných aristokratických bojů o moc.
Jak Normané zničili byzantskou armádu
Dne 15. října roku 1081 dorazil Alexios se svou armádou k řece Charzanes poblíž města Dyrrhachion, které v té době obléhali Normané pod vedením Roberta Guiscarda. Byzantský císař měl nad nepřítelem početní převahu (zhruba 25 000–20 000 mužů proti 15 000) a byl odhodlán na Normany okamžitě zaútočit v naději, že napadne jejich armádu zezadu, zatímco ještě obléhá město. Normanský velitel Guiscard však byl o pohybech svého protivníka zpraven svými zvědy a v noci 17. října přesunul svoji armádu proti byzantským jednotkám. Následující den pak došlo k bitvě.
Guiscard nejdříve vyslal dopředu jízdní oddíly ve snaze vylákat byzantské elitní jednotky Varjagů z jejich postavení. Tento plán však selhal a lukostřelci zahnali normanskou jízdu nazpět.
Následně vrhl Guiscard své pravé křídlo proti Varjagům, kteří tvořili předvoj byzantské armády. Varjagové se statečně bili a nakonec obrátili nepřítele na útěk. Normané uprchli směrem k pláži, kde je prý znovu zformovala Guiscardova manželka a družka v boji Sichelgaita. „Při pohledu na prchající muže na ně vrhla rozzlobený pohled a jako jakási druhá Pallas (i když ne Athéna) hlasitě vykřikla: ,Jak dlouho ještě budete prchat? Stůjte, buďte přec chlapi.‘ A když viděla, že stále prchají, popadla dlouhé kopí a vší silou jím mrštila po uprchlících. Ti se vzpamatovali a vrátili se do boje.“
Útěk byzantských spojenců
Varjagové se však nechali příliš unést a v bojovém zápalu začali pronásledovat prchajícího nepřítele, čímž se vzdálili od byzantských linií. Toho využil Guiscard a s oddíly kopiníků a střelců z kuší jim vpadl do boku. Varjagové utrpěli těžké ztráty a ti co přežili se stáhli do kostela archanděla Michaela. Normané kostel zapálili a zbylí Varjagové zahynuli v plamenech. Alexiův spojenec, srbský vládce Konstantin Bodin, zůstával zatím se svými oddíly stranou, a když viděl, že válečné štěstí se začíná klonit na stranu Normanů, jednoduše ujel. Jeho příkladu pak následovali i turečtí spojenci.
Po zničení byzantského levého křídla, poslal Guiscard svou těžkou jízdu, aby napadla střed Alexiova vojska. Jejich útok prolomil byzantské linie a císařské vojsko se obrátilo na útěk. Císař se svou osobní gardou ještě nějakou dobu hrdinně vzdoroval normanské přesile, ale nakonec se i on musel dát na ústup. Když ustupovali, oddělil se Alexios od své stráže, a byl napaden normanskými vojáky, kteří ho poranili na čele. Unikl jen díky svému rychlému a hbitému koni. „Císař se usadil pevněji, stiskl sedlo a koně mezi nohama a jeho kůň tehdy osvědčil svou ušlechtilost. Podnícen božskou prozřetelností letěl vzduchem a přistál na vrcholu skály, jako by mu narostla křídla Pegasova.“
Bitva skončila pro Alexia těžkou porážkou. Historik Jonathan Harris uvádí, že prohra byla stejně zdrcující jako u Manzikertu. Císař ztratil víc jak 5 000 mužů včetně téměř celé varjažské gardy. Zoufalý Alexios pak musel tyto ztráty kompenzovat konfiskací církevního majetku a najímáním cizích žoldnéřů. Nicméně Normané podle všeho utrpěly také značné ztráty, byť čísla neznáme.
Měření sil s divokými nomády
Dalším nepřítelem Byzance byli Pečeněhové, kteří ze severu neustále podnikali loupežné nájezdy do říše. Alexiův současník arcibiskup Thefylaktos Ochridský (1050–1126) popsal tyto kočovníky následovně: „Život v nečinnosti je pro ně pohromou a být v klidu je jako nemoc. Zdá se, že jsou na vrcholu štěstí pokaždé, když mají dobrou příležitost k válce nebo když poruší smlouvy. Nejschopnější válečník je podle nich ten, kdo se chová nejbarbarštěji a nejméně důvěryhodně.“
Alexios se s nimi střetl v sérii malých bitev, z nichž většinu prohrál. Později se proto rozhodl podniknout velké tažení do nitra Balkánu. Nezískal však podporu klíčového města Dristra (dnešní Silistrana v severním Bulharsku), takže se ocitl v nepřátelské zemi, daleko od svých základen, s mnohem menší armádou, než měly spojenecké jednotky Pečeněhů a Vlachů. Císař chtěl řešit situaci v otevřené bitvě. Zkušení velitelé se pokoušeli Alexiovi přímý střet (stejně jako v případě bitvy s Guiscardem) rozmluvit, ale marně. Jeden z byzantských velitelů poznamenal: „Císaři věz, že budeš mít příležitost vyzkoušet nejrychlejšího koně, jestli překročíš pohoří Haimos.“ Když se kdosi otázal, co má ten výrok znamenat dodal: „Přece až všichni budou utíkat.“ K bitvě nakonec došlo poblíž Dristry (1087), kde bylo byzantské vojsko nepřátelskými jednotkami rozehnáno. Císaře nakonec zachránili kočovní Kumáni, kteří ve vlastní zájmu Pečeněhy porazili a oslabili tak jejich armádu.
Obávaná zbraň opředená tajemstvím
Názvem řecký oheň se označovala zvláštní hořlavá (snad i výbušná) tekutina nehasnoucí ani na vodě, kterou byzantské loďstvo užívalo jako zbraň proti nepřátelským plavidlům. Její vynález se připisuje řeckému architektu Kallinikovi (žil v 7. století) pocházejícímu ze Sýrie, který uprchl do Konstantinopole.
Užití této zbraně zachránilo byzantské hlavní město před arabskými útočníky za velkého obležení v letech 674–678. Později byl řecký oheň používán během námořních bitev nebo při dobývání městských hradeb. S jeho pomocí bylo zničeno obrovské loďstvo ruských monoxylů (čluny vydlabané z kmenů) vyslaných proti Konstantinopoli knížetem Igorem roku 941.
Složení této tekutiny dodnes není přesně zjištěno. Předpokládá se, že ji tvořila směs surové ropy, smůly a síry, někteří badatelé uvažují také o ledku draselném, ale přesný poměr těchto složek nebyl stanoven. Tuto směs vrhali Byzantinci na nepřátelské lodě pomocí sifonů, bronzových trubic vybavených zvláštními pumpami. Ale ani jejich mechanismus nebyl dosud zcela objasněn. Řekové tuto zbraň dlouho střežili jako přísně chráněné tajemství, i když máme zprávy, že řecký oheň používali i Slované nebo Arabové. Plány na jeho výrobu byly patrně zničeny roku 1453 během rabování dobyté Konstantinopole.
Nejvzdělanější z princezen
Anna Komnena se narodila roku 1083 jako nejstarší dítě císaře Alexia I. Hned po svém narození byla zasnoubena s Konstantinem Dukou, synem a předpokládaným následníkem císaře Michaela VII. Po jeho předčasném skonu (1094) se provdala za Nikefora Bryennia a po smrti svého otce (1118) se snažila různými intrikami dosáhnout toho, aby její manžel usedl na trůn. Tyto plány se ale nezdařily. Alexiův syn a nástupce Ioannes II. Komennos na dvoře ponechal jejího manžela i syny, kteří mu slíbili věrnost a léta mu pak skutečně oddaně sloužili, nicméně svou sestru poslal do kláštera Kecharitomene, kde strávila zbytek svého života.
Anna byla mimořádně nadaná a získala neobyčejné vzdělání, hlavně četbou antických děl. Byla jedinou byzantskou ženou, která vytvořila historické dílo. Začala jej psát po smrti svého manžela roku 1148. Své dílo příznačně nazvané Alexias (odkaz na Homérovu Ilias) věnovala oslavě života a státnických i vojenských činů svého otce. Měla přístup k archivním pramenům a čerpala i ze zpráv očitých svědků. Její práce se tak stala cenným historickým pramenem, i když její chronologické údaje jsou místy nepřesné a dosti zmatené. Dílo vyniká celkovou koncepcí, stylem i uměleckou hodnotou a právem je řazeno mezi skvosty byzantské literatury.
Anna Komnena zemřela kolem roku 1153 a krátce před svou smrtí složila mnišské sliby. Jeden z významných veřejných činitelů Georgios Tornikes ji věnoval oslavnou posmrtnou řeč, kde o Anně píše: „Byla moudřejší než muži svými výroky, zmužilejší svými činy, rozumnější ve svých soudech, odolnější ve zkouškách, převyšovala je v každé situaci, ve slovech i činech.“
Kultivovaný a chytrý vůdce převyšuje barbary
K obrazu ideálního vládce patří bezpochyby i jeho válečnické umění, které pod vlivem rytířského ideálu lze chápat jako kombinaci osobní statečnosti, vojenského výcviku a bystrého úsudku při vytváření vojenské strategie. Byzantští historici však uznávali zcela jiná kritéria.
Odvaha se obvykle spojovala s urozeným původem, proto nepovažovali za nutné ji dále zdůrazňovat. Ideální velitel byl podle nich velkodušný, ale přehnaný soucit byl pokládán za slabost. Další důležitou vlastností byla kultivovanost, kterou vládce poráží zahraniční barbary i domácí povstalce, a samozřejmě zbožnost, bez níž by nebylo možné získat boží pomoc vedoucí k vítězství. Před osobní statečností a bojovým umem dávali historiografové přednost volbě dobrého plánu, navázání kontaktů se spojenci a jejich využití v přímém boji.
Anna Komnena je však už silně ovlivněna nastupujícím trendem a opěvuje osobní statečnost a zmužilost. K dokreslení faktu, jak málo Byzantinci sami sebe považovali za hrdiny, slouží její poznámka o švagru Nikeforovi, který dle Anny působil spíš jako Latin než Byzantinec: „Nikeforos opravdu zacházel s kopím a chránit se štítem. A když ho někdo spatřil na koni, myslel si, že to není Říman (Byzantinec), ale že pocházel z Normandie.“
K ideálu byzantského válečníka patřila také vychytralost a prohnanost, které Anna svému otci často připisuje. Hlavní kvalitou velitele bylo použít takovou strategii, aby pokud možno vůbec nedošlo k boji.
Alexiovi se v prvních letech vlády na válečném poli příliš nedařilo. Neměl dobrou armádu a často volil zbrklý postup, takže byl v bitvě poražen na hlavu a zachránil se jen včasným útěkem. Ze svých chyb se ale dokázal poučit (změna taktiky v boji proti Normanům, vybírání vhodného terénu před bitvou, naslouchání zkušenějším velitelům). Jeho nejobvyklejší strategií byla snaha nalézt dalšího nepřítele svého protivníka a pomocí dohod o vzájemné spolupráci, udělením čestného titulu nebo finanční odměnou získat jeho pomoc.
„Když spolu válčili dva nepřátelé římské říše (Byzance), bylo třeba přispěchat na pomoc slabšímu ne proto, aby se stal silnějším, ale aby si císař po odražení nepřítele sám přivlastnil město, jež doposud nepatřilo do jeho sféry.“
V rakvi se zdechlinou
Alexiův protivník Bohemund se chtěl po svém propuštění z tureckého zajetí roku 1103 vrátit zpět do Itálie. Neměl však dost jednotek, aby se probil nepřátelskou linií, proto se nechal prohlásit za mrtvého a v rakvi společně s páchnoucí mrtvolou kohouta (aby doložil rozklad svého těla) se nechal přepravit do Itálie. Princezna Anna Komnena popsala následující epizodu takto: „Aby „mrtvola“ vyvolávala dojem hnilobného rozkladu, zakroutili krk kohoutovi a položili jej vedle „mrtvého“. Čtvrtý nebo pátý den už každý, kdo měl čich, cítil nesnesitelný zápach. Oklamaným lidem se opravdu zdálo, že zápach vychází z Bohemundova těla. Nejvíc ovšem musel touto uměle vyvolanou nepříjemností trpět sám Bohemund. Já se opravdu divím, jak jeho nos mohl snášet takový nápor, když byl Bohemund zaživa dopravován s tou zdechlinou. Ten příběh měl poučil o tom, že barbary nelze ničím odvrátit od jejich záměrů a že jsou ochotni vydržet cokoliv a snášet jakékoliv útrapy. Proto i živý Bohemund, který se jen tvářil jako mrtvola, neváhal žít se zdechlinami.
Lest tohoto barbara byla ojedinělá. Žádný barbar ani Řek dosud nevymyslel proti nepříteli takový úskok a myslím, že naši potomci nepoznají nic takového.“
Multikulturní směsice žoldnéřů
Na přelomu 11. a 12. století tvořili byzantské vojsko především žoldnéři verbovaní z různých národů.
Obávaná sekera Varjagů
O byzantské pěchotě toho mnoho nevíme, takže jedinou dobře popsanou a známou jednotkou jsou Varjagové. Ti tvořili elitu byzantské pěchoty a sloužili rovněž jako osobní garda císaře. Jednalo se o žoldnéře pocházející především ze Skandinávie nebo Ruska. Byli velice oceňovaní pro svoji fyzickou zdatnost, bojové schopnosti a loajalitu. Jejich hlavní zbraní byla obávaná dvouruční sekera s třiceticentimetrovým ostřím. Zkušený bojovník byl schopný touto sekerou srazit jedinou ranou hlavu koně nebo rozetnout protivníka vedví. K dalším tradičním zbraním patřil těžký meč zvaný „rhompaia“. Na obranu měli kruhové štíty nebo štíty ve tvaru draka, které nosili většinou zavěšené na řemeni přes rameno. Chránila je buď kroužková nebo lamelová zbroj, která byla v Byzanci populárnější.
Nesmrtelní
Anna Komnena ve svém díle několikrát zmiňuje oddíly Nesmrtelných. O této jednotce se však prakticky nic neví. Utvořil ji císař Michael VII. po porážce byzantských vojsk v bitvě u Manzikertu (1071) a měla bojovat proti Turkům. Pravděpodobně se jednalo o jezdce, ale není to jisté. Stejně tak není známo, zda šlo o zahraniční kontingenty nebo jednotku složenou z původních Byzantinců. Název zřejmě odkazoval na starověký název elitních oddílů perských králů.
Příliš těžký jezdec
Základ byzantské těžké jízdy tvořili nástupci starověkých katafraktů (katafraktoi). Hlavní charakteristikou těchto těžkých jezdců byla celková ochrana brněním, které nechránilo jen jezdce, ale i koně. Výstroj se skládala ze šupinového brnění chránící trup, kroužkového brnění pokrývající obličej a kovových nebo kožených pásků chránících spodní části rukou a nohou. Kompletní ochranu pak doplňovala přilba a malý štít. Stejně dobře byli chráněni i koně. Jejich tělo a hlavu pokrývalo brnění vyrobené z kovových šupinek. Útočnými zbraněmi byly obvykle kopí a meč, popřípadě palcát.
Katafrakti útočili ve tvaru rozevřeného klínu o 450–500 jezdcích, uprostřed nichž byli jízdní lučištníci. V komnenovském období se pak začala uplatňovat taktika převzatá od latinských rytířů, kdy jezdci útočili v řadě s napřaženými kopími před sebou. Vysoká hmotnost jezdce a koně však natolik zpomalovala energii byzantského útoku, že byl často neúspěšný, zejména při střetu s pevně zformovanou pěchotou nebo lehkou jízdou. Navíc se nedokázali v přímém boji vyrovnat ani západoevropské těžké jízdě a Alexios pak musel v bojích častou využívat různých lstí, aby katafrakty nemusel vystavovat přímému boji s latinskými rytíři.
Posily od katolíků
Kromě vlastní těžké jízdy najímali Byzantinci také rytíře z Itálie, Francie, Německa a později křižáckých států. Většinou tvořili vlastní samostatné jednotky známé jako latinikon. Ochranné odění takového jezdce tvořila kroužková zbroj a normanská přilba. Vyzbrojen byl kopím, štítem a mečem. Latinští těžkooděnci dělali na Byzantince značný dojem. Anna Komnena ve svém díle dokonce prohlásila, že by svým útokem dokázali zbořit hradby Babylonu.
Předstíraný ústup jezdeckých lučištníků
Lehkou jízdu Byzance tvořili zejména jízdní lučištníci a vrhači oštěpů. Ti nenosili těžké brnění, zato byli pohyblivější a rychlejší. Oblíbenou taktikou jízdních lučištníků bylo narušení formací nepřítele na začátku bitvy masivním ostřelováním z bezpečné vzdálenosti. Dalším často praktikovaným prvkem byl předstíraný ústup jezdců z bojiště (viz Alexiův těžce vydobytý triumf nad Bryenniem). Lehké jezdectvo tvořili především turečtí Seldžukové či kočovníci z východoevropských stepí – Pečeněhové, Kumáni a Uzové.
Neznámá zbraň neuvěřitelné síly
Byzantinci hojně využívali pěší i jízdní lučištníky. Pěchota většinou měla kompozitní reflexní luky s dostřelem okolo 300 m. Jízda naopak používala luky kratší, které měly povolenou tětivu pro větší přesnost ve střelbě a snazší napínání, což bylo za jízdy důležité.
Na rozdíl od Latinů, ale Byzantinci nepoužívali kuše a s touto zbraní se poprvé setkali až právě s příchodem křižáků do Konstantinopole. Anna Komnena ve svém díle popisuje kuš jako ďábelskou zbraň neuvěřitelné síly: „Kuše je barbarský druh luku, který Řekové vůbec neznají. Nenapíná se tak, že pravice napíná tětivu a levice od ní táhne luk. Ten, kdo napíná tuto dalekostřílnou útočnou zbraň, se musí naklonit dozadu, opřít oběma nohama do půlkruhu luku a oběma rukama táhnout tětivu vší silou k sobě. Uprostřed kuše je na tětivě upevněn půlválec dlouhý jako slušně velký šíp, který sahá od tětivy k oblouku luku. Jeho žlábkem se z kuše vystřelují šípy. Do žlábku se vkládají krátké, ale velmi tlusté střely, jejichž přední část je potažena silnou vrstvou železa. Když se tětiva prudce napne a pak vší silou povolí, střely se neodrážejí od svého cíle, ale prorazí štít a těžký železný pancíř a pokračují ve své dráze, tak mohutná a nezadržitelná je prudkost těchto střel. Taková střela už dokázala prorazit i bronzovou sochu, a když zasáhla hradbu velkého města, buď uvízl její hrot v hradbě, nebo celá vnikla do hradby a zmizela v ní. Opravdu, účinnost kuše je ďábelská. Ubožák, kterého zasáhne její střela, umře na místě a neuvědomuje si ani sílu rány.
- Coufalová, Hana: Vojenské umění a diplomacie Alexia Komnena v podání Alexiady. Magisterská diplomová práce. Brno 2011
- Dostálová, Růžena: Paměti byzantské princezny. Praha 1996
- Vavřínek, Vladimír – Balcárek, Josef: Encyklopedie Byzance. Praha 2011
