Navigace v článku:

Špatně placení odvedenci

Středověký přežitek ve třicetileté válce

Úvod

Když 23. května 1618 vyhodila skupina vzbouřenců z oken Pražského hradu Slavatu a Martinice, začala třicetiletá válka. Rebelové z řad české stavovské opozice začali záhy najímat armádu a zbrojit. Vedle převládajícího typu vojáků, kterými byli profesionální žoldnéři, se tehdy naposledy masově využila i česká zemská hotovost. To znamenalo povolat vojáky z domácích zdrojů (od šlechticů a měst). Jakou roli hráli tito muži ve stavovské armádě? Účastnili se rozhodujících střetů nebo zůstávali spíše v zázemí?

Zemská hotovost představovala sice levnější, ale zároveň také podstatně méně kvalitní složku tehdejších armád. Vojenský komisař Ehrenfried Berbisdorf z Berbisdorfu dal v říjnu 1620 najevo, že za jednoho vycvičeného žoldnéře dle něj vydají dva členové hotovosti. Zažádal tehdy totiž o postavení 2 000 mužů krajské pěchoty, nebo o naverbování 1 000 Uhrů. Je však třeba dodat, že právě vojáci z Uher byli na počátku třicetileté války vysoce ceněni pro své nedávné válečné zkušenosti především z bojů proti Turkům.

Hotovost byla reliktem středověkého válečnictví. Každá země Koruny české ji svolávala sama za sebe a její použití bylo obvykle omezeno pouze na obranu státu. Vrchnost musela v případě svolání hotovosti vystrojit, vyzbrojit a následně platit určitý počet jezdců podle výše svého majetku – a sice dle jeho odhadu z roku 1596.

Množství pěchoty se stanovovalo odlišně: V době stavovského povstání se jednalo obvykle o každého desátého muže na panství, ve městech o každého osmého. I je bylo třeba vybavit a následně platit. Přestože jejich odměna byla nižší než v případě žoldnéřů, jednalo se stále o významnou položku v hospodaření jejich vrchnosti – šlechty nebo měst.

Regiment zemské hotovosti při rekonstrukci bitvy na Bílé hoře v roce 1620. Foto Jana Klimešová
Regiment zemské hotovosti při rekonstrukci bitvy na Bílé hoře v roce 1620. Foto Jana Klimešová

Svolávání zemské hotovosti

České direktorium se rozhodlo svolat hotovost již 28. května 1618, tedy pouhých pět dnů po defenestraci. Poté, co proběhly mustruňky (viz Slovníček), však hotovost do bojů přímo nezasáhla a v prvních dvou letech stavovského povstání byla v podstatě jen rezervní silou. Začátkem roku 1620 ovšem situace povstalců začala vypadat problematicky, proto vydal nový český král Fridrich Falcký patent k vyhlášení české zemské hotovosti. Mustruňky měly proběhnout v březnu a jednotky pak směřovaly na bojiště. Řada z nich byla připojena k žoldnéřským plukům ve službách českých stavů. V květnu byly tyto oddíly doplňovány a muži, kteří se v nedávné době vypravili zpět domů, se měli vrátit do pole.

Hotovost byla 14. srpna 1620 svolána k mustruňkům. Zatímco rozkazy stanovovaly potřebný počet mužů pěchoty, množství jezdců tentokrát upřesněno nebylo. Pokyn zněl prostě: Ať je jich co nejvíce. Stavovské povstání se tedy již zjevně nacházelo v nemalé krizi. Některé hotovostní jednotky se připojovaly k žoldnéřským plukům, jiné byly využívány k obraně krajů, z nichž pocházely, kde bránily hranice. Další posilovaly obranu nejohroženějších míst.

Slovníček: Co je to mustruňk?

Pojem mustruňk pochází z němčiny, v níž se odvozuje od slov das Muster (vzor) nebo die Musterung (kontrola). Jednalo se o vojenskou přehlídku, jejímž hlavním smyslem byla kontrola počtu a vybavení vojáků. Mustruňk hotovosti prováděli mustrovní komisaři, v případě zverbovaných žoldnéřů to mnohdy byli důstojníci.

Dne 10. září prodloužil král zemskou hotovost o další tři měsíce – tedy do začátku prosince 1620. Apeloval tehdy na obyvatele, kteří se staví k vyslání hotovosti „velmi neochotně, ospanlivě a s divnými jalovými výmluvami“, aby „aspoň nyní napraviti hleděli a netoliko sami osobně s jízdou svou i pěchotou nynější k jinému tovaryšstvu a lidu dle ordinancí již prv daných ihned se vypravili“. Účasti na hotovosti se občas snažili vyhnout v podstatě všichni, jichž se týkala. Prostí lidé museli opustit svoji obživu, aby dali v sázku život. Přitom k tomu nebyli dostatečně vycvičeni ani nedostávali tak dobrou finanční odměnu, jako žoldnéři. Dezerce u nich hrozila o to více, čím blíže svému domovu se nacházeli. Podobně i šlechtici museli dočasně opustit svou budovanou kariéru kvůli něčemu, co jim nepřinášelo žádné výhody. V řadách zemské hotovosti na kariéru pomýšlet nemohli, jelikož po rozpuštění hotovosti jednotky i hodnosti zanikaly. Z povinnosti na hotovosti se někdy omlouvali (ať už důvodně či nikoliv) kvůli zdravotním problémům. Města se zase (mnohdy oprávněně) vymlouvala na to, že vzhledem k svému dosavadnímu postižení válečným děním nemají dostatek prostředků – výstroje, výzbroje, financí ani koní pro jezdectvo.

Více k mustruňkům za třicetileté války:

Výcvik mušketýrů na účetním dokumentu uloženém v Heeresgeschichtliches Museum ve Vídni
Výcvik mušketýrů na účetním dokumentu uloženém v Heeresgeschichtliches Museum ve Vídni

Nedostatek bojových zkušeností

Dalším problémem při svolávání hotovosti bylo, že její příslušníci neměli buď žádné, nebo jen nepatrné vojenské zkušenosti. Od počátku 17. století bylo v Čechách svolání hotovosti několikrát připravováno, ale k jejímu nasazení došlo jen výjimečně. Roku 1605 oddíly české a moravské hotovosti oblehly jihomoravskou Strážnici, která byla v rukou oddílů uherského protihabsburského povstalce Štěpána Bočkaje, a dobyly ji zpět panovníkovi.

Následujícího roku možná hotovost zasahovala proti rozpuštěným (ale nezaplaceným) jednotkám císařských žoldnéřů, ale informace o jejím reálném zapojení chybí. Roku 1608 sice hotovostní jednotky táhly ve jménu Matyáše Habsburského na Prahu střetnout se s jeho bratrem, císařem Rudolfem II., ale k boji nedošlo. A při vpádu Pasovských do Čech roku 1611 se hotovost nezvládla vypravit včas, aby mohla zasáhnout.

Patrně jedinou bojovou zkušenost tak mohli muži, kteří se na počátku stavovského povstání roku 1618 připojili k zemské hotovosti, získat o celých třináct let dříve v boji proti Bočkajovcům. Je přitom ale otázkou, kolik „veteránů“ z boje o Strážnici bylo povoláno opět po tolika letech. Nepřipravenost hotovostních jednotek na bojové nasazení současníky nijak nepřekvapovala. Když Pražané předložili v březnu 1619 zástupcům měst své stížnosti, hned druhý bod žádal, aby byli vojensky nezkušení obyvatelé měst každého půl roku cvičeni a mustrováni.

Vyzbrojování rekrutů před mustruňkem
Vyzbrojování rekrutů před mustruňkem

Krajské mustruňky

Jak v praxi vypadalo svolání hotovosti? Nejprve byl potřeba patent vydaný vládou (direktoriem) či později králem Fridrichem Falckým. Na jako základě pak krajští úředníci svolávali hotovost v každém ze čtrnácti českých a čtyř moravských krajů. Povolaní muži z jednotlivých panství se poté sešli obvykle v krajském centru. Předpokládalo se, že muži dorazí s výstrojí a výzbrojí, kterou jim opatřila jejich vrchnost. Jakmile komisaři provedli mustruňk, přečetli vojákům vojenský řád, představili jim důstojníky, jednotky převzaly prapory a muži složili přísahu. Poté mohli být nasazeni tam, kde jich bylo potřeba.

Vojáci oblečení do hadrů při obléhání Aire-sur-la-Lys roku 1641
Vojáci oblečení do hadrů při obléhání Aire-sur-la-Lys roku 1641

Mustruňky však byly z různých důvodů často zdržovány a ani apel panovníka na tom obvykle mnoho nezměnil. Obce, kde měly mustruňky proběhnout, úředníci uklidňovali, že z nich vojsko bude hned po uskutečnění přehlídky odvedeno, aby se předešlo obavám o bezpečí tamních obyvatel a jejich majetku. Že se jednalo o oprávněné obavy, dokládá dění v Kouřimi na přelomu srpna a září 1620. Krajská hotovost byla zmustrována, obdržela první žold, a přesto ležela v Kouřimi ještě více než týden poté, co měla být odvedena. Pěchota se na místě opíjela a působila problémy, důstojníci si nechávali strojit hostiny na účet města.

Jindy panovala snaha urychlit mustruňk, aby mohly být jednotky co nejdříve odvedeny na místo, kde měly zasáhnout. Stanovené termíny však obvykle nestačily a musely se prodlužovat. Příkladem je svolání zemské hotovosti královským patentem ze 14. srpna 1620. Příslušníci hotovosti se měli sejít 24. nebo 28. srpna, být okamžitě zmustrováni a vydat se bránit zemi proti nepříteli. Mustruňk však musel 29. srpna urgovat král a poté ho připomínali nejvyšší zemští úředníci. Dne 8. září král odeslal list hejtmanům Čáslavského kraje, v němž vyjadřoval své nemalé podivení nad tím, že dosud nebyl vykonán. Dodal, že to svědčí o neporozumění vážnosti aktuální situace.

Bez peněz, proviantu i vybavení

Členové hotovosti byli placeni výrazně méně než profesionální žoldnéři a jejich financování do jisté míry zajišťovala vrchnost, z jejíhož panství byli vysláni. Jenže peníze šlechticům brzy docházely (nebo je nechtěli pro potřeby povstání obětovat), proto posílali českým i moravským úředníkům stížnosti, že nemají své muže z čeho platit. Někdy se jednalo přímo o žádosti o půjčku. Například Pavel Syglerovský si stěžoval české komoře již v červnu 1618, tedy pouhých pár dnů po začátku povstání, že nemá peníze na zaplacení hotovosti, kterou má vypravit ze svých panství. Když vojáci nedostávali peníze, častěji dezertovali, případně začali plundrovat zemi, za kterou měli bojovat. Bouřili se i důstojníci, jejichž platy se měly svou výší podobat platům důstojníků žoldnéřských jednotek. Přestože v polovině září 1620 již situace stavovského vojska a potažmo celého povstání vypadala kriticky, hejtman pěchoty rakovnické hotovosti Jiří Tyzl z Daltic odmítal vytáhnout do pole, dokud nedostane měsíční žold.

Nedostávalo se ani proviantu. Ten si vojáci zčásti kupovali za svůj plat, zčásti měli dostávat prostřednictvím přídělů. Problémů bylo v této oblasti hned několik, a to především co se týče zásobování chlebem. Města totiž nechtěla odvádět obilí pro potřeby vojska. Když se obilí přeci jen opatřilo, panoval nedostatek mouky, protože ji mlynáři raději zpracovávali pro pekaře, kteří nebyli ve službách státu a platili lépe.

Tržiště ve vojenském táboře
Tržiště ve vojenském táboře
Vojska přicházející od Rakovníka na Bílou horu v dobovém vyobrazení
Vojska přicházející od Rakovníka na Bílou horu v dobovém vyobrazení

A přestože se nějaký chleba nakonec upekl, formani raději dováželi do vojenských táborů žádanější (a dražší) alkohol. Pokud už byl chleba dovezen, byla jeho cena mnohdy nesmyslně vysoká. Když leželo špatně zaplacené stavovské vojsko na přelomu října a listopadu u Rakovníka, bochník, který se dal v ležení koupit, se podle Pavla Skály ze Zhoře prodával pětinásobně dráž než obvykle. Už o dva měsíce dříve byl však nedostatek chleba tak markantní, až vojáci vyhrožovali, že potáhnou na Prahu, kde si opatří potraviny vlastními silami.

Problémy byly i s dodávkou dalšího vybavení pro vojáky zemské hotovosti – a nejen pro ně. Jejich vrchnost je měla zaopatřit zbraněmi, zbrojemi, municí i oděvem. Ačkoliv byly v době třicetileté války uniformy ještě výjimečné a vojáci zpravidla bojovali v civilním oděvu, byly to právě městské a krajské hotovosti, které jejich vrchnost někdy zaopatřila jednotným (nebo alespoň podobným) oděvem. V případě nutnosti svolat hotovost rychle (což byl i případ stavovského povstání) však byl jednotný oděv nejméně podstatným a zbytečně nákladným prvkem výbavy. Z městských a palácových zbrojnic se půjčovala pro potřeby povstání děla, poskytovaly se zásoby železných dělostřeleckých kulí, olova na munici do ručních palných zbraní i střelného prachu. To všechno bylo samozřejmě potřeba vyrábět i nové, ovšem výroba a dodávky zadrhávaly stejně jako v případě chleba.

Sudlice ve střetech třicetileté války?

Vyzbrojení a vystrojení zemské hotovosti bylo leckdy specifické. Zatímco žoldnéři bojovali zbraněmi moderními (pěchota především píkami nebo mušketami), v případě hotovosti to tak být vůbec nemuselo. Ve zbrojnicích se mnohdy nacházelo staré vybavení, které tam mohlo být skladováno řadu desetiletí. Ve výjimečných případech se tak v rukou hotovostních vojáků na bojiště třicetileté války dostaly zbraně a zbroje, které byly vyrobeny v období válek husitských – o dvě století dříve.

Od defenestrace až na Bílou horu

Bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620, jejíž výročí si v těchto dnech připomínáme, nebyla poslední událostí stavovského povstání, avšak byla ve svém důsledku pro stavy natolik drtivá, že jeho konec jednoznačně předznamenala. Zemská hotovost se této bitvy samostatně nezúčastnila, její jednotky operovaly především ve svých domovských krajích a bránily hranice.

Právě fakt, že vrchnost posílala muže do řad zemské hotovosti, byla podstatným argumentem pro potrestání vrchnosti – tedy českých a moravských měst a šlechty. V pobělohorském období došlo například ke konfiskacím majetku podporovatelů postání, které byly později levně prodávány oblíbencům císaře. Nejvýraznějším trestem byla notoricky známá poprava 27 vůdců povstání na Staromětském náměstí roku 1621.

Jak stručně charakterizovat zemskou hotovost v době stavovského povstání? Jednalo se o muže, kteří zpravidla neměli bojové a už vůbec ne válečné zkušenosti, nebyli dostatečně vycvičení, jejich výzbroj a výstroj byla mnohdy zastaralá. Plat, který jim měl náležet, byl výrazně nižší než v případě profesionálních žoldnéřů, navíc ani tyto peníze často vůbec neobdrželi. Měli hlad a postrádali motivaci k boji. Zatímco setrvávali v řadách hotovosti, nemohli vykonávat své povolání a podporovat rodiny. V době stavovského povstání byla zemská hotovost v českých zemích masově využita naposled. Potvrdilo se totiž, že profesionální žoldnéři jsou užitečnější silou, přestože jsou jejich služby finančně nákladnější. Ani jim však budoucnost na dlouho nepatřila, protože po uzavření Vestfálského míru roku 1648 směřoval vývoj vojenství ke vzniku stálých armád.

Stavovské vojsko (vlevo) stojící v pozicích na Bílé hoře proti císařsko-ligistickému vojsko (vpravo)
Stavovské vojsko (vlevo) stojící v pozicích na Bílé hoře proti císařsko-ligistickému vojsko (vpravo)

Zemská hotovost pod lupou

Chcete-li se dozvědět více o výzbroji i praktické organizaci stavovského vojska či o specifikách reenactmentu české zemské hotovosti, rozklikněte si následující odkazy

Pěšáci, jezdci a dělostřelci

Zemská hotovost i naverbované pozemní žoldnéřské jednotky se dělily na tři základní složky zmíněné v nadpise.

Dělostřelců bylo ve vojsku nejméně a jednalo se o speciálně školené odborníky, kteří se na tažení starali nejen o děla, ale i jejich veškeré rozsáhlé příslušenství a munici. Náležitý dělostřelecký park byl podstatnou, avšak nedostatkovou součástí stavovského vojska.

Početnější složkou armády byli jezdci, kteří se dále dělili na lehké jezdectvo (tvořené na stavovské straně především spojenci z Uher), arkebuzíry a kyrysníky. Arkebuzíři byli středně těžcí jezdci vybavení palnou zbraní – arkebuzou, což byla kratší obdoba pěchotní muškety. Kromě ní používali jezdecké pistole a poboční zbraně – meče nebo kordy. Hlavu jim kryla přilba nebo klobouk, trup chránil kyrys. Jezdili na lehčích koních než kyrysníci – těžcí jezdci rekrutovaní nezřídka z řad zámožných mužů či přímo šlechticů. Kyrysníkům kryla tělo tříčtvrteční zbroj, za jejich hlavní zbraně sloužily pistole doplněné poboční zbraní.

Na pomezí mezi jezdectvem a pěchotou byli dragouni, kteří většinou bojovali pěšmo, ale na tažení se přesouvali koňmo. Vyzbrojeni a vystrojeni byli podobně jako pěší mušketýři.

Mušketýr na rytině Jacquese de Gheyna z roku 1608
Mušketýr na rytině Jacquese de Gheyna z roku 1608

Pěchota, dominantní síla dobových vojsk, byla tvořena především právě mušketýry a pikenýry. Poměr mušketýrů vůči pikenýrům se v průběhu třicetileté války postupně zvyšoval, až druzí jmenovaní z evropských bojišť kolem poloviny století takřka vymizeli. Za stavovského povstání byl však tento poměr ještě zhruba jedna ku jedné. Pikenýři byli vyzbrojeni dřevcovou zbraní – píkou dlouhou čtyři metry i více. Jejich výstrojí byl kyrys doplněný ochranou stehen, nákrčník a přilba. Jako poboční zbraň jim sloužil nejčastěji tesák nebo meč, někdy též kord. Stejnou poboční zbraň nosili i mušketýři. Zbroj nenosili, avšak hlavu jim kryla přilba nebo klobouk. Používali dlouhou palnou zbraň – mušketu, doplněnou podpůrnou vidlicí – furketou. Vybavení všech vojáků tvořila i řada dalších předmětů, v případě střelců například prachovnice, doutnáky nebo křesadla.

Pikenýr na rytině Jacquese de Gheyna z roku 1608
Pikenýr na rytině Jacquese de Gheyna z roku 1608

Velení pluků, kompanií a kornet

O fungování jednotek se starala řada důstojníků a poddůstojníků. Jejich počet i složení se lišily pluk od pluku a závisely mimo jiné i na tom, jaké ztráty danou jednotku postihly. Zjednodušeně lze říct, že jízdní pluk měl v základu cca 500–1 000 mužů, pěchotní 1 000–3 000 mužů. Reálné počty však mohly být nižší. V čele pluku stáli vyšší důstojníci – plukovník, podplukovník a vachtmistr. Pěší pluk se obvykle dělil na deset kompanií. V čele kompanie stáli nižší důstojníci – hejtman, lajtnant a fendrich. Jízdní pluk se dělil na deset (nebo i méně) kornet. V čele kornety stáli rytmistr, lajtnant a kornet. Ačkoliv se důstojníci obvykle rekrutovali z řad šlechty, v době stavovského povstání někdy docházelo k přidělování těchto hodností nikoliv na základě sociálního stavu, ale schopností.

Běžnou součástí armády byli také vojenští úředníci. Kvartýrmistři dbali o ubytování vojska, proviantmistři o zásobování, písaři o seznamy vojáků a jejich vyplácení. Profousové byli v podstatě vojenskou policií, felčaři prováděli jednoduché lékařské a chirurgické úkony. Mezi řadou dalších stojí za zmínku hurenweibelové, kteří organizovali ženy a děti u vojska.

Špatně vycvičené vojáky zahrajeme snadněji

Se zemskou hotovostí se lze setkat i na moderních rekonstrukcích historických bitev z období třicetileté války. Jednotka pragmaticky nazvaná Regiment zemské hotovosti vznikla roku 2005 iniciativou skupiny historického šermu REGO z Vrchlabí. Postupně se připojovaly další spolky působící v Praze a ve středních a severních Čechách. V současnosti jednotka obsahuje osm členských skupin a sdružuje (alespoň na papíře) více než sto lidí.

Regiment zemské hotovosti se snaží co možná nejvěrohodněji rekonstruovat pěší kompanii složenou z mušketýrů a pikenýrů, kteří na bojišti kooperují v rámci jednoho celku. V čele jednotky stojí hejtman. Orientační bod na bojišti a reprezentační symbol při přehlídkách zprostředkovávají praporečníci, potřebné zvukové signály bubeníci. O výcvik mušketýrů a pikenýrů se starají poddůstojníci zvaní feldvéblové, kteří těmto zbraním také velí v poli. Pořádek ve formacích pak udržují kaprálové.

Kromě bitevních ukázek se jednotka věnuje také rekonstruování každodennosti vojska na tažení, s čímž se pojí snaha stavět tábory alespoň v relativním souladu s instrukcemi uveřejněnými v dobových vojenských příručkách, působení polní kuchyně, felčara i dalších aspektů života vojska v táboře.

Regiment zemské hotovosti při rekonstrukci bitvy na Bílé hoře v roce 1620. Foto Roman Hudec
Regiment zemské hotovosti při rekonstrukci bitvy na Bílé hoře v roce 1620. Foto Roman Hudec
Regiment zemské hotovosti při rekonstrukci bitvy na Bílé hoře v roce 1620. Foto Jana Klimešová
Regiment zemské hotovosti při rekonstrukci bitvy na Bílé hoře v roce 1620. Foto Jana Klimešová

Od původně zvoleného jednotného oděvu v kombinaci šedé a červené, který byl vybrán v souladu s dobovými snahami o vybavování členů hotovosti uniformně, se postupně upustilo. Jednotka je dnes z větší části vybavena civilními oděvy různých dobových střihů a nejednotných barev.

Proč rekonstruovat právě zemskou hotovost, když víme, že se jednalo o špatně vycvičené vojáky bez válečných zkušeností? Právě proto. Jako lidé 21. století, kteří se živí mnohdy kancelářskou prací, si jsou členové Zemské hotovosti vědomi, že si nemohou klást za cíl provádět dostatečně kvalitní reenactment jednotky profesionálních vojáků. Při rekonstrukcích českých i zahraničních bitev však není většinou možné rekonstruovat přímo českou zemskou hotovost, pokud v příslušném připomínaném střetu nezasáhla. V těchto případech pak uskupení rekonstruuje jakoukoliv relevantní pěší jednotku, s čímž se pojí u reenactorů vlastnictví většího množství oděvů dle střihů obvyklých v různých fázích války, případně též rozsáhlejší sbírka praporů jednotlivých stran, pod nimiž jednotka do boje nastupuje.

REGIMENT ZEMSKÉ HOTOVOSTI

Pokud se chcete dozvědět více o reenactorské skupině Regiment zemské hotovosti,
otevřete si jeden z následujících odkazů (odkaz se otevře v novém okně).

  • Klára ANDRESOVÁ, Ordinary soldiers of the estates‘ army: Overlooked participants in the first phase of the thirty years‘ war, in: Václav Bůžek (ed.), Der Böhmische Ständeaufstand 1618–1620. Akteure, Gegner und Verbündete. Münster 2022?
  • Jaroslav ČECHURA, Zimní král aneb české dobrodružství Fridricha Falckého, Praha 2004
  • Václav LÍVA, Prameny k dějinám třicetileté války. Regesta fondu Militare Archivu ministerstva vnitra ČSR v Praze. Díl III. 1618–1625, Praha 1951
  • Jiří ŠVANCAR, Systém zemských hotovostí v Čechách a na Moravě na přelomu 16. a 17. století, Pardubice 2013 (bakalářská práce)
  • Libuše URBÁNKOVÁ, Povstání na Moravě v roce 1619. Z korespondence moravských direktorů, Praha 1979