Search
Close this search box.

  Navigace v článku:

Drtivá porážka hegemona Evropy

Vítězství spolupráce nad řevnivostí

Úvod

Blenheimský palác v Anglii upomíná na bitvu, v níž po mnoha staletích dosáhly anglické zbraně zdrcujícího vítězství nad svých odvěkým rivalem Francií. Nedosáhly jej sami. Stejnou měrou se o něj přičinili jednotky mnoha dalších zemí, které společně vystoupili proti Ludvíkovi XIV. vládnoucímu tehdy dominantní vojenské velmoci

Psal se 13. srpen léta páně 1704 a vojáci vévody z Marlborough stáli od desáté ráno sešikováni a připraveni za potokem Nebel. Do jejich vyrovnaných řad dopadaly dělové koule nepřátel, oni však museli tuto palbu snášet. Nemohli nepřítele napadnout, poněvadž druhá část vojska pod velením nadaného habsburského generála francouzského původu Evžena Savojského (viz Francouz ve službách Habsburků) musela dojít dále na sever a vytvořit levé křídlo sestavy. Dělostřelecká palba Francouzů se zakusovala do anglických řad, ty však disciplinovaně stály a čekaly. Po poledni konečně zazněl pokyn vyrazit přes Nebel a popadnout se s nepřítelem do křížku. Bitva, která měla fatálním způsobem změnit poměr sil v konfliktu, jenž do dějin vstoupí jako válka o dědictví španělské (Pod Lupou > Válka o dědictví španělské), konečně začala.

Bavorský voják v době války o dědictví španělské
Bavorský voják v době války o dědictví španělské

Válka v Bavorsku a ohrožená Vídeň

Významné střetnutí, které se odehrálo 13. srpna u Dunaje, se ve většině zemí nazývá bitva u Höchstädtu, nebo také 2. bitva u Höchstädtu (vysvětlení níže). Britové ji nazývají bitvou u Blenheimu dle zkomoleného názvu vesnice Blindheim, u které bojovala a krvácela většina anglických pluků a ve které padla do zajetí velká část francouzského vojska. Tažení roku 1704 navazovalo na události, které se v povodí Dunaje odehrávaly již od roku 1702.

Francouzi a říšské oddíly, kterým velel Ludvík Bádenský (Pod Lupou > Další aktéři tažení), proti sobě na Rýnu manévrovali již od jara 1702, přičemž většina akcí souvisela s obléháním Landau říšskými oddíly (padlo v září) a obranou Stollhofenské linie. Pro Velkou Alianci (spojenectví Anglie, Nizozemí, Habsburků a dalších říšských knížat proti Francii) bylo proto neprostým překvapením, když se bavorské oddíly Maxmiliána II. Emanuala (Pod Lupou > Další aktéři tažení) nečekaně zmocnily důležitých strategických měst, především Ulmu, a vystoupily po boku Francouzů. To výrazně změnilo poměr sil i situaci v Říši. Francouzům se posléze podařilo překročit Rýn a svést nerozhodnou bitvu u Friedlingen, spojit se s bavorskými jednotkami se jim však nepodařilo.

To však již neplatilo v následujícím roce. Kdy se Francouzi maršála Villarse spojili s Bavory a po různých manévrech (viz  Francouz ve službách Habsburků > Pod Lupou > Francouzští protivníci prince Evžena) uštědřili císařským citelnou porážku v 1. bitvě u Höchstädtu. V kombinaci s porážkou říšského vojska u Speyerbachu nedaleko Špýru a následným obsazením Landau panovaly pochopitelné obavy o bezpečí Vídně.

Stollhofenská linie

Přibližně 15 km dlouhá obranná linie zemních valů zbudovaná říšským vojskem mezi městem Stollhofen ležícím na Rýnu a neproniknutelnými kopci pokrytými lesy východně od Bühlu. Linie byla zbudována na příkaz Ludvíka Bádenského na počátku války o dědictví španělské a až do smrti svého tvůrce nebyla dobyta. Po Ludvíkově smrti 1707 se Francouzi zmocnili této linie bez boje.

Pochod vévody z Marlborough z Flander na jih Německa
Pochod vévody z Marlborough z Flander na jih Německa

Pomoc ze severu

Tažení roku 1704 budilo od počátku velká očekávání, neboť úspěchy Francouzů a Bavorů dávaly tušit, že tažení na Vídeň není vyloučeno. Pokud by se francouzsko-bavorskému vojsku skutečně podařilo Vídeň obsadit, byla by habsburská monarchie vyřazena z boje a válka by pravděpodobně skončila velkým vítězstvím Francie. Toto riziko si uvědomoval nejen císařský dvůr, ale také John Churchill, vévoda z Marlborough (viz Pod Lupou > John Churchill, vévoda z Marlborough), velitel vojska Velké Aliance ve Flandrech. Rozhodl se proto táhnout s částí svých jednotek do Německa, aby říšské vojsko podpořil.

Dne 14. května vyrazilo Marlboroughovo vojsko (21 000 mužů) od Másy k Rýnu a podél něj dále do jižního Německa. Vévoda během pochodu záměrně vyvolával dojem, že hodlá postupovat proti francouzským jednotkám, které souběžně s nimi táhly od Namuru, čímž svůj hlavní záměr úspěšně maskoval. Jeho síly se zároveň během postupu rozrostly o hannoverské, pruské a dánské jednotky.

Na jihu Německa se mezitím opatrně manévrovalo. Princ Evžen se ujal velení jednotek bránících Rýn a Ludvík Bádenský shromažďoval pluky ze zimních kvartýrů. Nedokázal přitom zabránit doručení zásob z Francie, které bavorskému kurfiřtovi v květnu dopravil maršál Tallard (Pod Lupou > Další aktéři tažení). V Bavorsku se přes zimu podařilo Maxi Emanuelovi obsadit Augsburg a v lednu Pasov, což otvíralo cestu do habsburských dědičných zemí. Pozici na Dunaji drželi Francouzi, jejichž velení převzal maršál Marsin (Pod Lupou > Další aktéři tažení). V červnu připravoval bavorský kurfiřt tažení proti Nördlingen, když obdržel zprávu o vojsku vévody z Marlborough. Ustoupil tedy raději k Lauingen, ze kterého hodlal držet opevněné pozice na Dunaji.

Marlborough, Bádenský i Savojský se 13. června dohodli, že princ bude držet Stollhofenskou linii (viz šedý boxík výše), zatímco Marlborough a Bádenský budou operovat u Dunaje. Ke sjednocení vojska vévody a Bádenského došlo 22. června a hned 2. července spojené vojsko úspěšně zaútočilo na Schellenberg u Dounawörthu (Pod Lupou >  Zteč Schellenbergu). Získalo tak důležitý přechod přes Dunaj, a znemožnilo jakékoliv úvahy nepřítele o tažení na Vídeň. Marlborough a Bádenský následně zaujali pozici za řekou Lech u Friedbergu východně od Augburgu a plenili bavorský venkov, zatímco francouzsko-bavorské vojsko se stáhlo od Dunaje k Augsburgu a čekalo na příchod posil, které byly očekávány z Francie.

Obléhání Augsburgu v zimě 1703/1704
Obléhání Augsburgu v zimě 1703/1704

Koncentrace vojsk a francouzsko-bavorský přechod Dunaje

Již koncem června se francouzští velitelé domluvili, že do Bavorska odpochoduje dalších 36 000 mužů maršála Tallarda. Osmého července Tallard vyrazil od Rýna, pronikl přes Černý les a 3. srpna se u Augsburgu spojil s vojskem Maxmiliána a Marsina.

Princ Evžen se v důsledku Tallardova tažení také pohnul a přibližoval se po severním břehu Dunaje k vojsku vévody z Marlborough a Ludvíka Bádenského. Na začátku srpna jeho vojsko (28 000 mužů) zaujalo postavení u Höchstädtu, tedy na severním břehu Dunaje. Marlborough a Bádenský se v té době stále nacházeli u Friedbergu, přičemž druhý z nich vznesl návrh oblehnout Ingolstadt.Počátkem srpna proto opustili pozici u Friedbergu a 9. srpna se rozdělili, přičemž Ludvík (15 000) odpochodoval k Ingolstadtu, zatímco Marlborough (26 000) se vydal k Eichsheimu, aby obléhání kryl. Zároveň se však plánoval spojit s vojskem prince Evžena, jakmile dostane bližší informace o pohybech nepřítele

Pohyby vojsk vedoucí k bitvě
Pohyby vojsk vedoucí k bitvě

Krátce po rozdělení vojsk Bádenského a Marlborougha obdržel princ zprávu, že se protivník hnul od Augsburgu. Francouzsko-bavorské velení se rozhodlo přejít na severní břeh Dunaje a táhnout na Nördlingen, aby přeťali komunikační linie vévody s Flandrami. Šestého srpna vyrazili Francouzi s Bavory od Augsburgu a desátého přešli Dunaj u Lauingen. Princovy jednotky ustupovaly k Donauwörthu, kam rychle pochodoval i Marlborough. Obě vojska se spojila 11. srpna západně od Donauwörthu a v noci na 13. srpna vyrazily vstříc nepřátelskému vojsku, které zaujalo silnou pozici za potokem Nebel. Se střetnutím však pranic nepočítalo.

Bojiště u Höchstädtu
Bojiště u Höchstädtu
Rekonstrukce rozestavení vojsk u Blindheimu
Rekonstrukce rozestavení vojsk u Blindheimu

Rozvinutí do bitvy

Francouzsko-bavorské vojsko mělo menší převahu (56 000 mužů oproti 52 000 mužům) především v pěchotě (89 batalionů oproti 67 batalionům), Velká Aliance naopak disponovala výraznou převahou v jízdě (124 eskadrony oproti 181 eskadroně). Princ měl za úkol zaměstnat jednotky bavorského kurfiřta vlevo mezi vesnicemi Lutzingen a Oberglau, aby nemohly podpořit střed sestavy mezi vesnicemi Oberglau a Blindheim, kam vévoda hodlal směřovat hlavní útok.
Vojsko Velké Aliance vyrazilo již ve dvě ráno, přičemž muselo projít náročným mokřinatým terénem. Kolony vévody se před Blindheimem zformovaly již v deset hodin, musely však počkat, než do svých pozic dorazí i vojáci prince Evžena. Již od půl osmé tak musely nehybně stát v palbě nepřátelských děl.

Francouzské hlídky zjistily pohyb nepřítele již nad ránem, jejich velitelé však nechali nepřátele bez starostí rozvinout. Spustili alespoň dělostřeleckou palbu, kterou jim protivníci opláceli, a zformovali se do bojové linie: houštinatý kopec před Lutzingenem a samotné vesnice Lutzingen, Oberglau a Blindheim obsadila pěchota a v prostoru mezi těmito pozicemi se rozvinula jízda. V prostoru mezi Oberglau a Blindheimem rozmístil maršál Tallard ještě 9 batalionů pěchoty a za Blindheimem držel v záloze 18 batalionů. Barikádu mezi Blindheimem a Dunajem bránili opěšalí francouzští dragouni.

Útok na křídla

V jednu hodinu odpoledne i savojského pluky dorazily do svých pozic. Vévoda po této zprávě nařídil útok na Blindheim, který vedlo 20 batalionů a 15 eskadron Angličanů, Hesenců a Hanoveřanů. Útočníci se vrhli na vesnici několikrát, obránci je však pokaždé odrazili. Dvakrát se je přitom při ústupu pokusila uvrhnout ve zmatek francouzská kavalerie, podruhé dokonce elitní pluky gendarmerie, i přes počáteční úspěch však byli Francouzi pokaždé ve zmatku zahnáni zpět. Útoky na vesnici měly za následek, že všechny bataliony ponechané za vesnicí se postupně přesunuly do vesnice.

Levé křídlo Velké Aliance útočící na Blindheim
Levé křídlo Velké Aliance útočící na Blindheim
Princ Evžen posílá své jezdectvo do útoku
Princ Evžen posílá své jezdectvo do útoku

Napravo zatím vedl princ Evžen své jezdectvo i pěchotu, složenou z pruských a dánských pluků, proti pozicím bavorského kurfiřta. Jeho kavalerie rozvrátila první sled nepřátelského jezdectva, druhý sled ji však zahnal zpět. Tento ústup donutil ustoupit i pěchotu útočící na pozice před Lutzingenem. Savojský se však nevzdal, přeskupil své muže a vrhl je do útoku znovu. Pěchota se hnala udatně vpřed, Dánové se zmocnili nepřátelské baterie na výšinách a Prusové dokonce pronikli mezi první domy Lutzingenu, císařskou jízdu na unavených koních však obránci opět vrhli zpět a s takto odkrytým levým bokem musela ustoupit z dobytých pozic i pěchota.
Princ na pravém křídle i vévodovy pluky na levém vázali zde rozmístěné jednotky nepřítele a umožnili tak vévodovi provést rozhodující úder.

Marlborough vede jezdecký útok
Marlborough vede jezdecký útok

Průlom středu a porážka Tallarda

Současně s útoky na Blindheim a Lutzingen zahájil vévoda postupný přechod potoka Nebel. Přechod prováděl v kombinovaném postupu pěchoty a jezdectva, díky čemuž byl schopen odrazit pokusy francouzských jezdců o jeho vržení zpět. Maršál Tallard pozdě pochopil, že přechod přes Nebel není tak složitý, jak se domníval a nařídil i ve spolupráci s jízdou Marsina útok na vévodovy muže, kteří přešli Nebel mezi Oberglau a Blindheimem. Francouzským jezdcům se skutečně podařilo vrhnout první sled nepřátelské jízdy zpět, především díky útoku od Oberglau, vévoda však již stihl převést dostatek pěchoty, aby francouzské jezdce odrazil.

Na samotné Oberglau vedly útok holandské bataliony, jenže již při přechodu Nebelu jich část byla rozprášena protiútokem irských batalionů. I druhý útok ztroskotal, přičemž pouze zásah císařských kyrysníků, které Savojský poskytl, ačkoliv se tím sám významně oslabil, zabránil rozdrcení spojeneckého středu.

Marlborough pochopil, že jeho jednotky nedokáží Oberglau obsadit, rozmístil proto 3 bataliony, aby kryly tento směr. Po odražení útoku jízdy se mu totiž podařilo převést přes Nebel zbytek svého vojska, proti kterému neměl Tallard co nasadit. Marsin se pod útoky prince Evžena necítil dostatečně silný, aby jej podpořil a bataliony rozmístěné za Blindheimem byly všechny zbytečné poslány do této vesnice. Na středu tak stálo 64 eskadron jízdy, mnohdy již unavených, a pouhých 9 batalionů pěchoty, proti kterým se chystal vévoda vrhnout 18 batalionů pěchoty a 72 eskadron jezdectva. V tu dobu vyslal i princ nový útok proti pozicím bavorského kurfiřta a Marsina.

Francouzi pálící své standarty před kapitulací
Francouzi pálící své standarty před kapitulací

Holandské pluky v Bavorsku

Velmi často se píše, že když Marlborough opouštěl Nizozemí, záměrně sebou nebral holandské pluky, poněvadž jejich odchod by nedovolily holandské Generální stavy. Tato informace je pravdivá. V následném tažení i bitvě u Höchstädtu však holandské pluky figurují. Jak je to možné? Důvodem je, že Generální stavy povolily již v roce 1703 převelení asi 12 batalionů k říšskému vojsku na Rýnu. Tyto jednotky pak následně byly s povolením Generálních stavů převeleny do Bavorska a bojovaly zde roku 1703 i 1704.

Maršál Tallard v zoufalství poslal svoji kavalerii do útoku, který i přes prvotní úspěch selhal a francouzská kavalerie ujížděla z bojiště. Marlboroughovy jednotky posléze rozprášily francouzské bataliony na středu, zajaly samotného Tallarda a obklíčily bataliony natěsnané v Blindheimu. Rovněž princi Evženovi se podařilo vytlačit ostatní nepřátele z jejích pozic, byť se jim podařilo zachovat si bojeschopnost a krýt ústup. Bitva měla dohru v podobě kapitulace francouzských pluků

Ztráty na straně Francouzů a Bavorů se udávají mezi 13 000 a 20 000 mrtvými a raněnými a na 13 000 zajatých. Spojenci ztratili asi 5 000 mrtvých a na 8 000 raněných. Vítězství bylo totální. Bavorsko bylo vyřazeno z války, hrozba Vídni zažehnána a do konce roku se spojencům podařilo vyhnat nepřítele za Rýn. Mimo to porážka otřásla vojenskou prestiží Francie a ukončila její aureolu neporazitelnosti.

Válka, aktéři války i tažení pod lupou

Další zajímavosti o samotném konfliktu, jednotlivých vojevůdcích i podrobnostech o taženích
si můžete přečíst po rozkliknutí odkazů.

Jak král Slunce usiloval o spojení se španělskou korunou

Evropa na začátku 18. století
Evropa na začátku 18. století

Konflikt, který po více jak půl století francouzské hegemonie změnil politicko-vojenskou situaci v Evropě, se rozhořel po smrti posledního španělského krále z rodu Habsburků Karla II. O tom, co se stane s uvolněným trůnem, jednali diplomaté již za života Karla II., poněvadž tento nemocný král neměl děti a vědělo se tudíž, že rod španělských Habsburků jeho smrtí vymře. Vybíralo se mezi třemi potenciálními dědici: Filipem z Anjou, vnukem Ludvíka XIV., arcivévodou Karlem, synem císaře Svaté říše římské Leopolda I., a Josefem Ferdinandem Bavorským, synem bavorského kurfiřta Maxmiliána II. Emanuala. Jako dědice vybral španělský král šestiletého Josefa Ferdinanda Bavorského, ale jeho nenadálá smrt tuto kompromisní volbu zhatila.

Zůstali tak pouze dva pretendenti, přičemž panovala obava, aby nástupem Filipa z Anjou v budoucnu nedošlo ke splynutí francouzské koruny se španělskou.Karel II. nakonec v testamentu jmenoval dědicem Filipa z Anjou, což na základě prohlášení krále Slunce, že se koruny Španělska a Francie nikdy nespojí, akceptovala mimo Leopolda I. většina Evropy. Filip z Anjou tak mohl 18. února 1701 slavnostně vstoupit do Madridu jako Filip V. Španělský

Zprvu zažehnaný konflikt však král Slunce znovu rozdmýchal neuváženými přesuny francouzských vojsk do Španělského Nizozemí a Milánska, kde prý měla hájit nároky Filipa z Anjou. Francouzská eskadra také vyrazila k Floridě a dále do Jižní Ameriky, které také patřily španělské koruně. Podezření také vzbudilo zapsání nároků Filipa z Anjou na francouzský trůn u pařížského Parlamentu. Nepřátelsky naladěný Leopold I. tak postupně získával další spojence pro boj s Francií. I díky mistrovsky vedeným vojenským operacím prince Evžena v Itálii vznikla 7. září 1701 Velká Aliance tvořená habsburskou monarchií, Anglií a Nizozemím. Ta měla podporu i Dánska, braniborského kurfiřta (který za účast svých vojáků v bojích proti Francii získal titul pruského krále) i dalších říšských knížat. Naopak brilantním počinem francouzské diplomacie byl zisk Bavorska na svoji stranu, což na počátku války vedlo k ohrožení samotných rakouských dědičných zemí. 

Vnuk Ludvíka XIV. Filip z Anjou a následně král Španělska Filip V. Španělský
Vnuk Ludvíka XIV. Filip z Anjou a následně král Španělska Filip V. Španělský

Král Ludvík míní, princové dvojčata Marlborough a Savojský mění

Válka se vedla na mnoha frontách: v Itálii, ve Flandrech, na Rýně, v Bavorsku, ve Španělsku i v Sedmihradsku (Rákócziho povstání 1703–1711). Střetnutí probíhala také za oceánem: v Severní Americe (Válka královny Anny), v Západní Indii i v Jižní Americe. Ani oceány nezůstaly ušetřeny krveprolití a nepřátelské flotily se střetly v nejedné bitvě, z nichž největší byla roku 1704 nerozhodná bitva u Malagy.

Iniciativu zpočátku držela vojska Ludvíka XIV., především díky spojenectví s Bavorskem a přítomnosti jeho vojska na Dunaji. Po drtivých porážkách u Blenheimu (1704), Ramillies (1706), Turína (1706), Oudenaarde (1708) a ztrátě Lille však byli Francouzi zatlačeni zpět a museli bránit vlastní území.  Po těchto ohromujících vítězstvích Velké Aliance byl Ludvík XIV. ochotný přistoupit na velmi nevýhodný mír, spojenci však kladli takové podmínky, že je král nemohl akceptovat. Krvavá bitva u Malplaquet znamenala obrat ve válce a francouzská vítězství u Villaviciosy (1710) a Denain (1712) zajistila Bourbonům španělský trůn a mnohem lepší vyjednávající pozici.

Vnuk Ludvíka XIV. Filip z Anjou a pozdější král Filip V. Španělský
Vnuk Ludvíka XIV. Filip z Anjou a pozdější král Filip V. Španělský

Klíčovou roli hrála také roku 1711 smrt císaře Josefa I., který roku 1705 převzal vládu po smrti svého otce Leopolda I. V ten moment se stal jediným možným dědicem habsburských zemí Karel, bratr Josefa I. Ten však byl zároveň španělským protikrálem Filipa V. Za této situace Británie ani Nizozemí nestály o sjednocení španělské koruny s rakouským habsburským domem, proto začaly hledat cestu k ukončení války. V dubnu 1713 podepsala většina válčících stran (kromě Habsburků) mír v Utrechtu, na který roku následujícího navázal mír v Rattstatu mezi Francií a habsburskou monarchií.

Francie v Evropě neztratila žádná území a uhájila pro Filipa španělskou korunu, avšak v zámoří ztratila ve prospěch Velké Británie Akádii. Navíc vyšla z války značně otřesena a nepředstavovala již tak dominantní velmoc, jako doposud. Habsburská monarchie získala Španělské Nizozemí (poté se nazývalo Rakouské Nizozemí, později se z něj stala Belgie), Milánsko, Neapolské království, Sardinii a některá města v Porýní. Na válce nejvíce vydělala Velká Británie, která se stala jednou z hlavních evropských mocností. Připadla jí také pevnost Gibraltar, kterou roku 1704 Velká Aliance dobyla a ke Spojenému království patří dodnes.

John Churchill, vévoda z Marlborough
John Churchill, vévoda z Marlborough

První bojové zkušenosti po boku Francouzů i proti nim

Předek slavného Winstona Churchilla a jeden z neúspěšnějších vojevůdců Anglie byl prvorozený syn sira vévody Winstona Churchilla a Elizabeth Drake, která pocházela z rodu slavného námořního hrdiny sira Francise Drakea. Není jisté, že vévoda získal své první bojové zkušenosti jako člen takzvané Tangierské posádky bránící toto město v Maroku, určitě však sloužil roku 1670 u námořnictva ve Středozemním moři. Po boku francouzských vojáků bojoval v holandské válce, kde se od svých budoucích protivníků učil vojenskému řemeslu. Byl přítomen v námořní bitvě u Solebay (1672) a při obléhání Maastrichtu (1673). Ačkoliv Anglie vystoupila z konfliktu roku 1674, vévoda zůstal i poté ve francouzských službách a mohl se tak zúčastnit posledního tažení slavného francouzského maršála Turenne v Porýní na přelomu let 1674–1675 s bitvami u Sinzheimu a Etzheimu.

Významným předělem v životě vévody byl sňatek se Sarah Jennings v zimě roku 1677/1678, která byla dvorní dámou a přítelkyní budoucí královny Anny. John Churchill hrál klíčovou roli ve vítězství anglického krále Jakuba II. nad protestantskými rebely v bitvě u Sedgemoor (1675), zároveň však krále zradil při Slavné revoluci, kdy přeběhl k Vilémovi Oranžskému. Ten mu přesto nikdy plně nevěřil. Churchill se tak sice stihl vyznamenat ve vítězné bitvě u Walcourt (1689) a dalšího roku obsadit v rámci svého prvního nezávislého velení v Irsku pevnosti Cork a Kinsale, nedůvěra krále však způsobila, že navázal kontakt s bývalým králem Jakubem II., což ještě více podnítilo nedůvěru k němu a ztratil svěřené úřady. Vrcholem bylo obvinění ze zrady roku 1694, kdy prý vyzradil Francouzům plánovaný útok na Camaret Bay. Ve vévodově době nebylo neobvyklé, že lidé aktivní v politice udržovali kontakt s oběma stranami, avšak vyložená zrada mu nebyla prokázána.

Největší triumfy a sestup ze slávy

 Zlepšení vztahů mezi ním a králem Vilémem pomohla smrt královny Marie, po které došlo ke smíření krále a královniny sestry Anny. Král tedy Marlborougha jmenoval roku 1702 velitelem anglických vojsk v Nizozemí a po králově smrti se stal velitelem anglo-holandského vojska. To však neznamenalo, že mohl velet dle libosti, poněvadž generální stavy Nizozemí odmítly dát Marlboroughovi své vojáky volně k dispozici. To se výrazně odrazilo ve vojenských operacích.

Sarah Jennings - manželka vévody z Marlborough a důvěrnice královny Anny
Sarah Jennings - manželka vévody z Marlborough a důvěrnice královny Anny

Již roku 1702 mu kvůli váhavosti nizozemské generality unikla vymanévrovaná francouzská armáda z pasti, aby se po zbytek roku stejně jako rok následující musel zabývat dobýváním pevností. Z toho důvodu podnikl roku 1704 pochod k Dunaji bez nizozemských jednotek. I díky tomu dosáhl oslnivého vítězství u Blenheimu.

Následující rok vévoda podstatnějšího úspěchu nedosáhl, chuť si však spravil roku 1706, kdy 23. května dobyl vítězství u Ramillies, po kterém mu padly do rukou prakticky celé Flandry. Francouzi se Španěly se proto na pomezí Flander a Francie opevnili tak důmyslně, že vévoda nebyl schopen nic podniknout. Roku 1708 převzali Francouzi iniciativu a vpadli do Flander. Podařilo se jim vévodu přelstít a zmocnit se Gentu a Brugg. K vévodovi však připochodoval princ Evžen a společně se jim podařilo ve vítězné bitvě u Oudenaarde nejen zmařit francouzskou ofenzívu, ale i dobýt Lille.

Invaze do Francie roku 1709 však přinesla krvavou bitvu u Malplaquet, která byla začátkem konce vévodova vrchního vedení. Obrovské ztráty mu byly vyčítány, čemuž nepomohla ani změna politických nálad v Británii a ztráta přízně, kterou k jeho manželce chovala královna. Po bitvě u Malplaquet se válka ve Fladrech omezila na obléhací válku, leč vévodovo prolomení linie Nec plus ultraobsazení pevnosti Bouchain roku 1711 bylo ukázkou jeho vojenského umění. Tím však vojenská kariéra tohoto nadaného vojáka skončila. Musel se vzdát všech úřadů, které dostal zpět až s nástupem nového panovníka Jiřího I. V posledních letech vévodu postihla mrtvice a především na něj dolehl skon jeho dvou dcer. Zbaven vůle k životu zemřel v červnu 1722 po další mrtvici.

Ludvík Vilém I. Bádenský, známý jako Turecký Ludvík (1655–1707)

Portrét Ludvík Viléma I. Bádenského
Portrét Ludvík Viléma I. Bádenského

Narodil se v Paříži, kde se stal jeho kmotrem Ludvík XIV. Jeho matka byla také sestrou otce Evžena Savojského. Bojové zkušenosti získal v holandské válce, kde dostal velení regimentu. Po smrti svého otce se roku 1677 stal též markrabětem bádenským-bádenským. Vrcholný věhlas získal během Velké turecké války. Bojoval u Kahlenbergu, načež jeho dragounský pluk jako první vstoupil do Vídně. Roku 1686 byl povýšen na polního maršála u v bitvě u Nagyharsány velel s Maxmiliánem II. pravému křídlu, které rozhodlo bitvu.

O tři roky později převzal velení vojenských operací a zvítězil v bitvě u Niš (1689), Vidin (1690) a Slankamen (1691), což mu vyneslo přezdívku Turecký Ludvík. Bojoval také na Rýnu proti Francii ve Válce o dědictví falcké i španělské. Osobně vedl útok na Schellenberg, během kterého byl raněn a na jehož následky později zemřel. Princi Evženovi i Marlboroughovi do smrti vyčítal, že jej odsunuli k Ingolstadtu, aby sami mohli s Francouzi a Bavory vybojovat bitvu (Blenheim), přitom však obléhání Ingolstadtu byl nápad jeho samotného. 

Maximilián II. Maria Emanuel Kajetán (1662–1726)

Bavorský kurfiřt Maximilián II. Emanuel
Bavorský kurfiřt Maximilián II. Emanuel

Vlády v Bavorsku se ujal již roku 1679. Obležené Vídni vedl na pomoc 11 000 mužů, s nimiž se podílel i na následných vojenských operacích: podílel se na obsazení Granu (1683) i neúspěšném útoku na město Buda (dnešní Budapešť). Roku 1685 vedl úspěšný útok na horu Harsan, což vedlo k pádu města Buda následujícího roku. V bitvě u Nagyharsány vedl s Ludvíkem Bádenským rozhodující útok na pravém křídle a roku 1688 se mu jako vrchnímu veliteli podařilo obsadit Bělehrad. V následujících letech velel proti Francii na Rýnu i v Itálii, a podílel se na obsazení Namuru ve Flandrech (1695). V letech 1691–1706 zastával také úřad guvernéra Španělského Nizozemí.

Ve válce o dědictví španělské se přidal k Francii, podařilo se mu obsadit Ulm (1702), vedl roku 1703 úspěšné boje proti císařským na Dunaji, ale neuspěl při invazi do Tyrol téhož roku. Po porážce u Höchstädtu se uchýlil do Španělského Nizozemí, ze kterého však musel uprchnout poté, co s maršálem Villeroyem prohrál bitvu u Ramillies (1706). Naposledy mu bylo svěřeno velení na Rýně roku 1708, kde však nedosáhl výraznějšího úspěchu. Po míru v Rattstatu (1714) se vrátil do Bavorska a poskytl své vojáky v boji proti Turkům. Zemřel roku 1726 na mrtvici.  

Ferdinand de Marsin (1656–1706)

Busta maršála Marsina
Busta maršála Marsina

Byl synem hraběte z Granville, který velel španělským vojákům v Nizozemí. Bojové zkušenosti získal Marsin ve Flandrech během Války o dědictví flanderské. Bojoval v bitvě u Fleurus (1690), v níž byl i raněn, posléze u Neerwinden (1693) a účastnil se i obléhání Charleroi. V letech 1701-1702 byl vyslancem francouzského krále ve Španělsku, stihl se však ještě roku 1702 zúčastnit bitvy u Luzzary mezi maršálem Vendômem a princem Evženem Savojským. Maršálskou hůl obdržel po bitvě u Speyerbachu roku 1703 na doporučení svého velitele maršála Tallarda.

Jako novopečený maršál převzal roku 1704 velení francouzských pluků v Bavorsku a v bitvě u Höchstädtu velel s Maxem Emanuelem levému křídlu a středu a dokázal vyvést jemu svěřené pluky spořádaně z bitvy. Roku 1706 byl přidělen jako poradce Filipu Orleánskému v Itálii. Přesto nedokázal zabránit francouzské porážce u Turína 7. září. V předvečer bitvy měl prý tušení, že v bitvě padne, což se skutečně stalo. Utržil smrtelné zranění, na jehož následky o dva dny později zemřel.

Camille d'Hostun, vévoda de Tallard (1652–1728)

Camille dHostun duc de Tallard
Portrét maršála Tallarda

Místo u vojska dostal již v 15 letech a první bojové zkušenosti získal pod Velkým Condém v holandské válce v Nizozemí a posléze pod Turennem v Alsasku. Roku 1688 získal generálskou hodnost, bojoval ve válce o dědictví falcké a po ní působil jako velvyslanec na dvoře anglického krále. Válku o dědictví španělské zahájil roku 1702 v Nizozemí, kde sloužil pod maršálem Boufflersem, samostatně však operoval se sborem podporujícím obléhaný Kaiserwerth. Později byl poslán obsadit Kolín, což se mu podařilo jen na pár dnů, při následném tažení na jih se však zmocnil měst Trarbach, Trier a Nancy.

Roku 1703 velel na Rýnu, kde nejprve kryl postup Villarse do Bavorska a po několika měsících nečinnosti se zmocnil Breisachu. Následně oblehl Landau, který se mu vzdal poté, co překvapivým nočním pochodem porazil v bitvě u Speyerbachu říšské vojsko vyslané městu na pomoc. Roku 1704 byl vyslán do Bavorska, aby podpořil vojska maršála Marsina a bavorského kurfiřta, což skončilo jeho porážkou u Höchstädtu a zajetím. V zajetí zůstal 7 let a do Francie se vrátil roku 1711, kde byl králem Ludvíkem vřele přivítán a přijat zpět ke dvoru.

Neúspěšný postup Bavorů

Maršál Villars velící jednomu z francouzských uskupení na Rýnu (30 000 mužů) se ještě v zimě roku 1703 zmocnil města Kehl, čímž zajistil další místo, kde překročit Rýn. Po spojení s dalším vojskem maršála Tallarda (14 000 mužů) a neúspěšném útoku na vojsko Ludvíka Bádenského (20 000 mužů) za Stollhofenskou linii vyrazil na konci dubna přes Černý les do Bavorska. Říšské oddíly kryjící tuto cestu byly příliš slabé a nedokázaly francouzskému postupu zamezit. Dne 7. května se tak u Tuttlingen spojilo francouzské a bavorské vojsko. To v předešlých měsících pod velením bavorského kurfiřta úspěšně bránilo vlastní území, obsadilo Řezno a uštědřilo habsburským oddílům menší porážku u Sighartingu. Po spojení bavorské a francouzské armády u Tuttlingen následoval neúspěšný vpád Bavorů do Tyrol, zatímco Francouzi drželi pozici na Dunaji.

Záměrem bavorského kurfiřta bylo obsadit Tyrolsko, což se mělo uskutečnit postupem jeho vojska ze severu a vojskem maršála Vendôma z Itále od jihu. Společně pak tato spojená vojska měla pochodovat na Vídeň. Bavoři však narazili na tuhý odpor místního obyvatelstva a francouzské pluky maršála Vendôma postupující z Itálie musely obléhat Trento, během kterého i na ně dopadlo povstání tyrolského obyvatelstva. Obě vojska byla proto po několika týdnech snažení nucena ustoupit a celý plán tak ztroskotal.

Na Dunaji v mezičase panovala patová situace, během níž docházelo jen k menším šarvátkám a boji u Munderkingen. Od Rýna sem také s částí vojska přitáhl i Ludvík Bádenský. Tomu se na konci srpna podařilo s částí vojska dál proti proudu Dunaje obejít nepřátelské pozice a zmocnit se Augsburgu dříve, než mu v tom mohli zabránit Villars a bavorský kurfiřt, který se již vrátil ze svého tyrolského dobrodružství. Bádenský tím své protivníky dostal do svízelné situace, těm se však v následném protimanévru podařilo v 1. bitvě u Höchstädtu porazit tu část vojska, kterou Ludvík zanechal na severním břehu Dunaje.

Malba z 19. století znázorňující tyrolský lid vyhánějící Bavory z jejich země roku 1703
Malba z 19. století znázorňující tyrolský lid vyhánějící Bavory z jejich země roku 1703

Ludvík Bádenský musel proto ustoupit až za řeku Iller, byť ponechal v Augsburgu posádku pro obranu (město bylo následně obléháno a kapitulovalo v polovině prosince). V kombinaci s úspěchy Francouzů na Rýně, kde se maršálu Tallardovi podařilo obsadit Braisach a Landau, i významně porazit vojsko spěchající na pomoc obleženému Landau u Speyerbachu, panovaly obavy o Vídeň – srdce habsburské monarchie. Na francouzsko-bavorské straně však panovaly velké neshody mezi Maxmiliánem a Villarsem, kvůli nimž francouzský maršál požádal o odvolání a byl nahrazen maršálem Marsinem.

První bitva u Höchstädtu

Po odchodu Ludvíka Bádenského se i Bavoři s Francouzi pohnuli s částí sil od Dunaje k Augsburgu, přičemž jako oni, tak i Ludvík Bádenský zanechali na severním břehu Dunaje část svých sil. Ludvík v návaznosti na svůj manévr a obsazení Augsburgu nařídil svým jednotkám za Dunajem postupovat na Donauwörth, o čemž se však dozvěděli jeho protivníci. Nečekanou rychlosti se přesunuli k Donauwärthu, přešli na severní břeh Dunaje a postupovali proti jednotkám mířícím na Donauwärth. Zároveň mělo ta část vojska, kterou předtím zanechali u Dunaje, vpadnout nepřátelům do zad. Jednotky určené pro útok do zad však zaútočili příliš brzy, tudíž je císařští dokázali odrazit, následujícímu útoku jednotek bavorského kurfiřta a maršála Villarse však již nedokázali odolat a byly s těžkými ztrátami zahnány k Nördlingen.

Velká Aliance přebírá iniciativu

Ještě v polovině června operoval Max Emanuel se svým vojskem na severu Dunaje a pohrával si s myšlenkou táhnout na Nördlingen, když se však vojsko vévody z Marlborough spojilo s vojskem vévody bádenského a ohrozilo levý bok jeho postavení, stáhl se na jižní břeh Dunaje. Na severním břehu držel obsazený pouze Lauingen. Marlborough chtěl získat pevný přechod přes Dunaj, a proto zamířil k Donauwörthu. I Maxmilián pochopil, že je toto místo ohroženo, převelel sem proto výrazné posily a dal pokyn opevnit kopec Schellenberg, který se nalézal východně od města. Posádka dosáhla síly 16 bavorských a 5 francouzských batalionů, 9 eskadron francouzských dragounů a 16 děl, celkem tedy 12 000 mužů.

Spojené říšsko-anglicko-holandské vojsko dorazilo před Schellenberg 2. července a chystalo se k útoku. Jako první mělo útočit 5 850 tzv. ztracenců (forlon hopes), či lépe řečeno dobrovolníků, které mělo podporovat dalších 16 batalionů a 35 eskadron. Vévodovy vojáci zahájili útok až v 6 večer a vedli jej proti opevněním u lesa Boscheberg. Dvakrát se pokusili prorazit a dvakrát byli krvavě odraženi. Obránci ale k tomuto místu bojů postupně stahovali další a další jednotky, což však vedlo k oslabení jiných míst. A to jim stalo osudným.

Schéma útoku na Schellenberg
Schéma útoku na Schellenberg

Marlboroughovi muži totiž zjistili, že opevnění blíže k městu je výrazně oslabeno, což si vévoda průzkumem bojem potvrdil. V ten moment dorazily také 3 bataliony elitních říšských granátníků vedených Ludvíkem Bádenským. Vyrazily tedy do nechráněného prostoru, následováni 8 bataliony, které jim na podporu vyslal Marlborough. Ten zároveň také nařídil třetí útok na část opevnění, kam útočil již předtím. Útok na oslabenou část opevnění nedokázala slabá linie obránců zastavit. Pohromě nezabránili ani dragouni, kteří byli vysláni v zoufalém pokusu průlomu zabránit. Obrana se vzápětí zhroutila a všichni obránci prchali k Dunaji, pronásledováni vítěznými anglicko-holandskými a říšskými jednotkami.

Spojenci zaplatili za vítězství asi 5 000 mrtvými a zraněnými, zatímco Bavoři a Francouzi asi 5 000 mrtvými a 3 000 zajatými. Zničeny byly navíc nejlepší bavorské pluky a především spojenci získali pevný přechod přes Dunaj, díky čemuž mohli zaujmout pozici i na řece Lechu, odkud se dalo drancovat samotné Bavorsko.

  • Feldzüge des Prinzen Eugen von Savoyen, hrsg. von der Abteilung für Kriegsgeschichte des k. k. Kriegs-Archivs, Bd. V-VI, Wien 1876-1891.
  • Kovařík, Jiří: Evropa v plamenech. Bitvy a osudy válečníků VI. Třebíč 2020.
  • Smid, Stefan: Der Spanische Erbfolgekrieg. Geschichte eines vergessenen Weltkriegs (1701-1714). Köln Weimar Wien 2011.
  • Tincey, John: Blenheim 1704. The Duke of Marlboroughs´s masterpiece. Peterborough 2004.
  • Vlnas, Vít: Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka. Praha/Litomyšl 2001.

Přihlášení