Navigace v článku:

Francouzská pěchotní taktika podle předpisu z 1. srpna 1791

Královna bitev o Evropu

Pěchota Francouzské republiky a Napoleonova císařství

Úvod

Ve válkách na přelomu 18. a 19. století sehrála zásadní roli pěchota francouzské armády. Zprvu v obtížné situaci obstála silou vůle a počtu. S Napoleonem v čele pak vynikala pružností a sebevědomím. Podíváme se blíže na zásady výcviku a manévrů, které určovaly podobu jejího nasazení. Ve Francii sice proběhla revoluce, ale ne vojenská. V otázkách pěchotní taktiky republika navázala na vývoj probíhající po celé 18. století

Francouzská pěchota u Valmy (Vernet)
Francouzská pěchota u Valmy (Vernet).

Pěchotní taktika, kterou Francouzi použili v revolučních a napoleonských válkách (1792–1815) na bojištích zvučných jmen jako Arcole, Lodi, Rivoli, Marengo, Slavkov, Wagram, Borodino, Lipsko či Waterloo, se nezrodila až v prvních letech revoluce.

Nešlo o vynález nových forem vedení války podpořených ideologií svobody a rovnosti, coby zdroje nějakých mimořádných a do té doby nevídaných morálních sil, které by zesíleny géniem velkého vojevůdce překonávaly dosud platné zásady pěchotních manévrů. V celé problematice lze spíše než dramatické změny vysledovat nepřetržitý vývoj a zřejmou návaznost na vývoj pěchotní taktiky po sedmileté válce.

Pěchota byla v té době královnou bitev, jakkoli se nemohla obejít bez účinné vzájemné podpory a souhry s dalšími druhy zbraní, což bylo ostatně podmínkou v celé historii válek. Úroveň takové koordinace v kontextu velitelem čtené a pokud možno v dostatečné míře řízené situace teprve určovaly průběh střetnutí.

Pěchotní taktika, tedy malá pěchotní taktika či taktika bitevního pole, byla ovšem jedním ze základních stavebních kamenů, nástrojem, jehož pochopení a ovládnutí bylo nezbytným předpokladem pro celkově úspěšný přístup a řešení.

Velmi dobře to vyjádřil generál Roguet, který napsal, že předpis o manévrech je a nemůže taktikům být než gramatikou, a na nich pak je, aby na bojišti prováděli kombinace, k nimž je vybavil potřebnými pravidly. Podobně se nelze stát uznávaným literátem jen díky znalosti pravopisu – ovšem ani bez ní. Možná také zde lze vést hranici mezi vojenskou vědou, která umí věci měřit, exaktně popsat a nařídit, a válečným uměním, kde kombinace možných prostředků ovlivňuje nadání, zkušenosti a rozpoložení vojevůdce. Ten sice musí respektovat určité zásady (resp. vést je alespoň v patrnosti), ale současně má možnost použít méně konvenční přístupy, a jeho taktiku nelze svázat rigidními formulacemi předpisů.

První doba nabití křesadlové pušky podle předpisu z 1. srpna 1791 (Bellangé)
První doba nabití křesadlové pušky podle předpisu z 1. srpna 1791 (Bellangé).
Organizovaná pěchota

Věnovat se budeme výhradně pěchotě pravidelně organizované, a především pěchotě řadové. Pomineme nyní taktiku lehké pěchoty, tedy rozptýlených střelců. Ani předpis jí z dobrých důvodů prostor nevěnuje, a zcela vynecháme vše, co souvisí se službou pěchoty v polním tažení, obléháním a bráněním opevnění nebo takzvanou malou válkou.

Taktika revolučních válek byla výsledkem evoluce

Nešlo o vynález nové formy války. Probíhala revoluce společenská, nikoli vojenská. Alespoň nikoli ve smyslu základních mechanických principů manévrů jednotlivých zbraní. Šlo ve všech ohledech o postupnou evoluci, na níž měly změny politické a společenské jen nepostřehnutelný vliv. U pěchoty se tato evoluce promítla do ustanovení předpisu o výcviku a manévrech z 1. srpna 1791.

Jde o bezmála dokonalý text, o jehož kvalitách svědčí fakt, že nebyl až do roku 1831 nahrazen ani v ničem podstatném upraven. A ani královská ordonance ze 4. března 1831, která je posledním výcvikovým předpisem vydaným ve Francii pro pěchotu vyzbrojenou křesadlovou puškou s hladkým vývrtem hlavně, se od něj v ničem zásadním neodchyluje, a je de facto jeho potvrzením. Podle zásad předpisu z roku 1791 manévrovala francouzská pěchota po celé období koaličních válek, takže ho lze označit za vrchol francouzské školy a výsledek vývoje taktiky, jenž byl zahájen se zavedením křesadlového zámku do výzbroje pěchoty a nabral na intenzitě po sedmileté válce. Je důležité připomenout, že říkáme-li pro zjednodušení „taktika“, máme na mysli mechanické pohyby, manévry a způsob palby, nikoli jejich kombinace.

Předpis o výcviku a manévrech

Text předpisu z roku 1791 je členěn do pěti kapitol. V úvodní je popsána formace pluku, ve druhé, takzvané Škole vojáka, jsou zformulovány zásady pro elementární výcvik beze zbraně, se zbraní, na místě a za pochodu. Následující Škola pelotonu předepisuje pohyby pro základní taktickou podjednotku batalionu tvořenou mužstvem a kádry jedné roty – takzvaný peloton. Čtvrtá kapitola, Škola batalionu, poskytuje penzum pohybů pro základní taktickou jednotku pěchoty, tedy prapor, a pro jejich kombinace následně doplňuje soubor principů poslední kapitola, takzvané Evoluce linie. Ta pracuje s příkladem pohybu linie osmi batalionů, a je třeba zdůraznit, že jí to slouží čistě pro vyjmenování zásad, které jsou obecně platné pro jakkoli silnou brigádu či divizi.

Jen pohyby, ne kombinace

Předpis neříká, jaké evoluce či manévry v konkrétních situacích srážky s nepřítelem použít. Jedná se o výcvikový předpis, který toliko do posledního detailu popisuje veškeré možné pohyby a jejich zásady, ale jejich kombinování nechává na vůli velitele.

Balthazar-Alexis-Henri Schauenbourg (31. července 1748 - 1. září 1831), jeden z předních instruktorů pěchoty, autor úspěšné instrukce z roku 1795
Balthazar-Alexis-Henri Schauenbourg (31. července 1748 - 1. září 1831), jeden z předních instruktorů pěchoty, autor úspěšné instrukce z roku 1795.

V úvodu Školy batalionu je požadováno, aby se „…velitelé batalionu doslovně řídili tím, co bude předepsáno, aniž by cokoli přidávali, nebo vynechávali“. Přesto byl předpis záhy u jednotlivých armád doplněn o různé praktické pohyby, ať již nově definované, nebo převzaté z různých starších ordonancí. Tato doplnění, nikdy zásadní, nenabyla obecné platnosti, přesto je důležité se jimi zabývat, neboť i ony nepřímo poukazují na kvalitu předpisu jako takového – v ničem totiž nepopírají jeho principy, ale využívají je. Nejvýznamnějšími byly instrukce generála Schauenbourga, vojenské studie maršála Neye, Bardinova Pěchotní příručka, a dílčí instrukce maršála Davouta.

Předpis z 1. srpna 1791 byl ve své době samozřejmě také různými autoritami kritizován. Kritikám vévodily výtky proti jeho podrobně rozepisovaným opravným prostředkům vyrovnání a směru pochodu, případně přebytečnosti či komplikovanosti toho či onoho pohybu. Mezi jeho zastánce patřili ti, kteří jej byli schopni do důsledku pochopit a přijmout jako pružný nástroj, jakým bezpochyby byl. Mezi oprávněnější výtky patřily ty, jež se týkaly relativní pomalosti běžného kroku (76 v minutě – řešení je ovšem nasnadě, stačí manévrovat zrychleným krokem) a v některých manévrech možná zbytečných zastavení namísto rychlejších obratů za pochodu.

Palba salvou francouzské pěchoty ve třech řadech se v praxi válek let 1792–1815 prováděla zcela minimálně (Bellangé)
Palba salvou francouzské pěchoty ve třech řadech se v praxi válek let 1792–1815 prováděla zcela minimálně (Bellangé).
Perkusní zámek

Na počátku čtyřicátých let 19. století se do výzbroje francouzské pěchoty začala zavádět puška s perkusním zámkem, takže opět o něco vzrostl význam boje palbou, což s sebou postupně přineslo nutné změny v uspořádání a taktice pěchoty. I poté však zůstaly v platnosti elementární principy manévru v sevřené sestavě, byť ten postupně v důsledku účinnosti zbraní přišel o své výsadní postavení. Zůstaly platné prakticky „navždy“, podobně jako třeba zásady pro pochod v sevřené formaci vyvinuté v habsburské armádě plynule přešly do užívání armády československé.

V čem předpis vynikal?

Text předpisu je velice přehledně uspořádán, jednotlivé předepsané prvky na sebe logicky navazují, a orientace v nich je snadná, což hraje důležitou roli, a důstojníci jsou současně vyzváni, aby podané principy uměli vysvětlit vlastními slovy, což není obtížné, a ve většině případů stačí znát zpaměti sled povelů pro konkrétní pohyb, aby šlo tento do detailu vysvětlit a popsat roli každého důstojníka, poddůstojníka i vojáka v něm.

Francouzská pěchota s tímto předpisem prošla třiadvaceti lety koaličních válek a s ní v různých obdobích také pěchota italská, holandská, neapolská, polská či vestfálská. Plynule navázal na předchozí ordonanci z června 1776. Nestal se rozhodujícím faktorem francouzské převahy nad jinými evropskými armádami v letech do roku 1809, ale „jen“ vhodným a nezbytným předpokladem účinného nasazení pěchoty. Rozhodující byl přirozeně celkový systém vedení války zrozený ve velké míře za revoluce z provizorií a nouze, ale nezpochybnitelně na základě osvícených teorií druhé poloviny 18. století, a rozvedený ke zdánlivé dokonalosti Napoleonem. Zásadní roli hrála především ekonomická a politická síla Francie. Stejně tak tento předpis „nezastaral“ po roce 1809, tedy během válek, v nichž Francie již neuspěla. O ztrátě iniciativy a schopnosti vítězit nerozhodly „modernější“ předpisy zavedené v armádách Rakouska, Pruska či Ruska, ani dvouřadá linie britské pěchoty vyznačující se efektivitou palby.

Války se nevyhrávají předpisem

V budoucích článcích se můžeme věnovat různým podrobnostem a srovnávání vybraných prvků napříč evropskými armádami. Zjistíme, že francouzský předpis z roku 1791 byl možná nejpřehlednější a snadný k pochopení, přesto výsledky střetnutí ovlivňovaly rozdíly v možnostech a způsoby provedení různých pohybů spíše neznatelně.

S trochou nadsázky lze přitom říci, že s rakouskými, ruskými nebo jinými bataliony by neprováděli francouzští generálové jiné manévry než s francouzskými, a obráceně. Dokonce můžeme předpokládat, že ani batalion manévrující podle ordonance z roku 1776 by se na bojišti u Slavkova určitě neztratil. Skutečné rozdíly spočívaly v celkovém systému a v hlavách generálů. Cílem porovnávání jednotlivých systémů nemůže být konstatování, čí národní systém pěchotního výcviku, manévrů a taktiky byl „lepší“, ale jejich lepší a hlubší pochopení, na kterém pak lze stavět další studium dobového válečného umění.

Obraz Edouarda Detaille„La Rêve“ (česky Sen) kombinovaný s fotografií Michaely Wecker z moderní rekonstrukce napoleonské bitvy.
Obraz Edouarda Detaille„La Rêve“ (česky Sen) kombinovaný s fotografií Michaely Wecker z moderní rekonstrukce napoleonské bitvy.

Škola batalionu je také od roku 2004 předmětem aplikací v řadách nejen českých jednotek napoleonského re-enactmentu. Mnohé velké vzpomínkové akce včetně Austerlitz 2005 (3600 účastníků), Jena 2011 (1500 účastníků), Lipsko 2013 (2500 účastníků) nebo Waterloo 2015 (na 4500 účastníků) přinesly množství zkušeností a nových pohledů, které mohou v některých směrech při studiu pěchotní taktiky přelomu 18. a 19. století napomoci. Jak a v čem? I to může být námětem pro další články a diskusi.

Taktika pod lupou

Pokud máte zájem o podrobnější informace k jednotlivým aspektům taktiky v revolučních a napoleonských válkách s přihlédnutím k pěchotnímu předpisu z roku 1791, rozklikněte si některý z následujících odkazů.

Jak nastupovali vojáci do formací?
Bitevní sestava pluku o dvou batalionech, předpis z 1. srpna 1791.
Bitevní sestava pluku o dvou batalionech, předpis z 1. srpna 1791.

Základní taktickou jednotkou pěchoty je batalion neboli prapor, který si obecně lze představit jako množinu několika stovek vojáků ovladatelnou hlasem jednoho důstojníka. Důležitější než absolutní počet mužů je z hlediska možností manévru jeho vnitřní struktura. V rámci batalionu nastupují podjednotky do bitevní sestavy bez rozestupů, standardně ve třech, výjimečně ve dvou sevřených řadech. Základní podjednotkou francouzského batalionu je peloton, který je formován (do roku 1776 a opět od roku 1791) důstojníky, poddůstojníky a mužstvem jedné roty. Výraz rota, setnina či kompanie nelze zaměňovat s výrazem peloton – rota je administrativní podjednotkou se zcela jinou strukturou, nadto pelotony batalionu jsou početně vyrovnávané pro účely manévru převáděním vhodného počtu vojáků, a v jejich sestavě tak lze vidět vojáky více než jedné roty. Počet pelotonů batalionu po celé koaliční války odpovídá počtu jeho rot. Pohybuje se podle konkrétního období a situace mezi čtyřmi a deseti (standardně devět v letech 1791–1808 a šest v letech 1808–1815).

Srovnání průměrného batalionu francouzské řadové pěchoty.
Srovnání průměrného batalionu francouzské řadové pěchoty.

Peloton se člení jednak do tří (nebo dvou) řadů, jednak podle stavu mužstva do určitého počtu zástupů, a dále na první (pravou) a druhou (levou) sekci. Dva pelotony tvoří takzvanou divizi (divizion), a batalion lze také dělit na pravý a levý půlbatalion, jakkoli v praxi to nemělo význam.

V řadu nastupují vojáci loket na loket, v zástupu je dělí vzdálenost jedné stopy (32,48 cm). Taková sestava (myšleno rozměry) je v Evropě druhé poloviny 18. století standardní ve všech armádách a umožňuje nejlépe využít vlastností zbraně, a současně ji lze ovládat a více či méně pružným způsobem měnit, přizpůsobovat situaci, terénu a plněnému úkolu zjednodušeně řečeno změnou pozice podjednotek batalionu, ať již sekcí, pelotonů nebo divizí.

Kdy je vhodné rozvinout se do linie a kdy je lepší užší formace?

Protože hlavním způsobem boje pěchoty je palba, a protože jen v batalionu rozvinutém do linie mohou vést palbu současně všichni vojáci, je právě linie označena za výchozí bitevní sestavu. Pro pochod, manévr nebo vyčkávání ve výchozí pozici jsou formovány různým způsobem kolony různé struktury a rozměrů. A konečně proti jezdectvu lze formovat karé, jež umožňuje vést účinnou palbu do všech stran.

Není těžké odhadnout, že právě ve formách různých kolon, a především v jejich utváření a opětovném rozvíjení batalionu do bitevní sestavy, se odehrává vývoj pěchotní taktiky. Jestliže rozvinutý batalion vede nejefektivnější palbu, v manévru je těžkopádný a pomalý, ledaže pochoduje přímo, a v takovém případě je zase náchylný ke ztrátě vyrovnanosti, rozvlnění řadů až jejich rozpadu, a to i v dobrém terénu. Mnohem užší kolony lze udržet vyrovnané nebo pořádek rychle obnovit i ve velmi nevyhovujících podmínkách (dokonce pod palbou nepřítele) a vnášejí do akce pěchoty dynamiku. Nabízejí veliteli množství kombinací, jimiž se může vypořádat s překážkami, které mu do cesty staví nepřítel či situace, využít ve svůj prospěch lépe terénu bitevního pole a plynule reagovat.

Francouzské křesadlové pušky (gardová, pěchotní, dragounská užívaná voltižéry pěchoty; výstava Znaim/Znojmo 1809)
Francouzské křesadlové pušky (gardová, pěchotní, dragounská užívaná voltižéry pěchoty; výstava Znaim/Znojmo 1809).

Hlavní zbraní pěchoty byla křesadlová puška s účinným dostřelem kolem 300 m, nicméně na takovou vzdálenost průměrný voják jen plýtvá střelivem. Palba se obvykle vede na poloviční a kratší vzdálenost, přičemž je vypracována řada způsobů více či méně vhodných pro určité situace. Bajonet je zbraní sekundární, která přichází ke slovu ve výjimečných okamžicích. Nepřítel boj chladnou zbraní zpravidla nepřijme, má-li jinou možnost a nemá-li důvod na své pozici lpět.

Co přinesl spor mezi vojenskými teoretiky a praktickými vojevůdci?

V průběhu 18. století vedli teoretikové i zkušení vojevůdci řadu principiálních sporů. Jeden z nejvýznamnějších se týká převahy palby nad bajonetem (viz II. Boj je veden palbou, kolona dává pěchotě dynamiku). Tento spor se promítal do důrazu, jenž postupně se vyvíjející předpisy kladly na pohyb a manévr v bitevní, tedy tenké sestavě. Naproti tomu naopak žádaly hluboké formace, jimž kromě pohyblivosti přisuzovaly také razanci a průraznost při bodákovém útoku jako rozhodujícím taktickém prostředku ve střetu s linií protivníka.

Rozvinutí sevřené kolony osmi batalionů (hluboká sestava) do bitevní sestavy (tenká sestava) podle evolucí linie.
Rozvinutí sevřené kolony osmi batalionů (hluboká sestava) do bitevní sestavy (tenká sestava) podle evolucí linie.

Obě krajní polohy lze při zpětném pohledu považovat za naivní, ale jejich spor byl pro vývoj zásad pěchotní taktiky velmi přínosný a jeho výsledek, alespoň v teoretické rovině, zdravý. Výsledkem se stal právě předpis z roku 1791, který nabídl pestrou paletu nástrojů, velmi přesně a srozumitelně popsaných, opřených o bohaté praktické zkušenosti svých autorů. Přitom nevnucuje velícímu důstojníkovi ani na úrovni batalionu, ani na vyšších úrovních, řešení specifických situací – nechává plně na jeho posouzení (případně na vůli nadřízených), jaké prostředky ve své situaci využije. A to včetně prvku, který někteří autoři označují za projev kompromisu se zastánci boje chladnou zbraní v hluboké sestavě – takzvané útočné kolony.

Existuje mnoho druhů kolon pro různé případy

Různé kolony se od sebe liší šíří podjednotek, které je tvoří: existují kolony po sekcích, kolony po pelotonech a kolony po divizích. Dále vzdálenostmi, které tyto podjednotky vzájemně udržují: kolony s celým rozchodem (kde se vzdálenost mezi podjednotkami rovná šíři čela podjednotky), s polovičním rozchodem, čtvrtinovým, a sevřené kolony, kde je vzdálenost mezi třetím a následujícím prvním řadem další podjednotky stanovena na tři kroky (zhruba 2 m). Liší se také pořadím podjednotek: kolona s pravým křídlem v čele je v přímém uspořádání (pravá křídlení podjednotka je v čele, následují postupně k levému křídlu ostatní), kolona s levým křídlem v čele je v převráceném uspořádání. A existují kolony středové, které mají v čele střed batalionu, a za střed pak z obou stran nastupují podjednotky obou křídel.

Dále se kolony liší od sebe také způsobem zformování a ještě spíše možnostmi opětovného přechodu do bitevní sestavy, který může probíhat v různém směru s výsledným postavením batalionu podle dispozice terénu a záměru velitele, v souhře s ostatními bataliony linie, brigády či divize, a dělostřelectvem.

Formování kolony rozkladem, změny směru za pochodu a opětovné zformování pelotonu do bitevní sestavy ve škole pelotonu.
Formování kolony rozkladem, změny směru za pochodu a opětovné zformování pelotonu do bitevní sestavy ve škole pelotonu.

Základním způsobem zformování batalionu do kolony je takzvaný rozklad, při němž určené podjednotky provedou obrat na místě o 90° doprava či doleva. Vzniká kolona s celým rozchodem (někdy nazývaná otevřená) postavená paralelně s původní linií. Taková kolona je stejně dlouhá, jako je batalion široký, a mezi její vlastnosti patří především snadnost pochodu a změny směru, pro něž je dostatek času i prostoru, a možnost obráceně provedeným obratem se zformovat do bitevní sestavy v původním směru, obratem ve stejném směru, v němž byla zformována vzniká batalion v převráceném uspořádání s čelem směřujícím na opačnou stranu. Existuje i způsob postupného zformování na opačnou stranu, které se nežádoucí inverzi vyhne, ale vyžaduje více prostoru a času. Takové kolony slouží především jako pochodové formace, případně pro manévr ve větší vzdálenosti od nepřítele, a to především ze dvou důvodů: zformování doleva či doprava do bitevní sestavy je poněkud těžkopádné, protože čelo batalionu pak směřuje kolmo na směr pochodu kolony, a formování karé proti jezdectvu vyžaduje napřed sevření na poloviční nebo čtvrtinový rozchod.

Až do roku 1791 se základní manévrovací kolony formovaly výhradně rozkladem s tím, že potřebuje-li batalion manévrovat v původním nebo šikmém směru, vytvořená kolona ihned zatočí. Je to funkční, ale pomalé, nelze tím vytvořit kolony na místě a zachovat směřování čela, a nelze tak také vytvořit jiné než otevřené kolony.

Jacques-Antoine-Hippolyte, Comte de Guibert (12. listopadu 1743 – 6. května 1790), autor Essaigénéral de Tactique, spoluautor řady předpisů a jeden z duchovních otců předpisu z 1. srpna 1791.
Jacques-Antoine-Hippolyte, Comte de Guibert (12. listopadu 1743 – 6. května 1790), autor Essaigénéral de Tactique, spoluautor řady předpisů a jeden z duchovních otců předpisu z 1. srpna 1791.

Řešení pomalého přechodu rozvinutého batalionu do kolony (tento problém se řeší v příloze IV. Kolony) je ve skutečnosti snadné a teoreticky známé. Jde o takzvané svinutí bočním zásuvným pohybem každé podjednotky, která na své místo v budoucí koloně nastupuje nejkratší možnou cestou. Zásuvné pohyby se objevují ve francouzském prostředí poprvé v roce 1769 v dílčí instrukci zamýšlené původně pro lehké jednotky a vypracované hrabětem Guibertem. Instrukce však nenabyla obecné platnosti a v armádě se neaplikovala. Konzervativnější ministři války a vysocí důstojníci dávali přednost výše popsanému rozkladu (viz IV. Kolony) a trvalo devatenáct let, než se popsané principy znovu objevily v instrukci z roku 1788.Stále se sice neaplikovaly, ale tato instrukce se stala jakýmsi prototypem pro předpis z 1. srpna 1791, který nás zajímá především.

Rozvinutí a svinutí útočné kolony – výsuvné a zásuvné pohyby pelotonů.
Rozvinutí a svinutí útočné kolony – výsuvné a zásuvné pohyby pelotonů.

Teprve s využitím zásuvného pohybu lze formovat na místě libovolné kolony nejen otevřené, ale v jakémkoli rozchodu, a nejlépe rovnou kolony sevřené, které se jednak vytvoří nejrychleji, a jednak zabírají nejméně místa. To je důležitá vlastnost pro výchozí pozice k manévru, v nichž tak mohou kolony nejlépe využít terénních nerovností, aby se nevystavovaly očím či dokonce palbě nepřítele. Takové kolony vznikají různým způsobem: za jedním nebo druhým křídlem případně předním, za libovolnou podjednotkou případně před ní. Výsledná kolona tak může být ustavena v množství různých pozic vůči jednak původnímu postavení batalionu, a jednak budoucímu rozvinutí zpět do bitevní sestavy, čehož lze využívat dobře jednak opět v závislosti na terénu, ale také při potřebě vřadit do sestavy dělostřelectvo, nechat více prostoru pro jezdectvo, anebo poskytnout sousedním batalionům dostatek prostoru pro jejich vlastní rozvinutí.

Jde o opačný pohyb vůči rozvinutí sevřené kolony, který byl naopak znám ještě déle a plně aplikován již za sedmileté války. Při něm podjednotky kolony provádějí výsuvný pohyb, vlevo či vpravo v bok a pochodují za svou pozici v budoucí bitevní sestavě, na kterou nastupují přímo. To lze opět provést na libovolnou základní podjednotku a tím ovlivnit finální postavení batalionu. Kombinace těchto možností pak spolu s pružností manévru kolon, které snáze než rozvinutý batalion udržují elementární pořádek v řadech, překonávají překážky, procházejí zúženími či obtížným terénem, umožňují rychlé a agresivní manévry pěchoty v ofenzívě a pružné a efektivní pohyby při ústupu.

Svinutí batalionu do sevřené kolony po divizích.
Svinutí batalionu do sevřené kolony po divizích.

Stejným způsobem se také formuje a následně rozvíjí útočná kolona, jež má v tomto ohledu tu výhodu, že v ní mají křídelní podjednotky relativně kratší trasu (jako když je sestava svinutá za střed batalionu) než v koloně běžné, a v důsledku je taková kolona zformována i rozvinuta rychleji. Mělo to svou cenu – útočnou kolonu lze formovat výhradně z bitevní sestavy (manévrovací kolony mohou měnit šíři čela libovolně), a zformovat ji zpět do bitevní sestavy lze jen kolmo do čela (manévrovací kolony se mohou takto formovat ve zcela libovolném směru a mají k tomu účelu řadu předepsaných, byť pro podmínky polní bitvy a zejména pod palbou komplikovaných prostředků).

Z obecného hlediska bylo tedy posledním potřebným krokem zavedení pohybu svinutí batalionu do manévrovací sevřené kolony. Tento krok bylo potřeba učinit po přijetí královské ordonance z roku 1776, aby se dosáhlo teoreticky maxima možností. Přesně to předpis z 1. srpna 1791 učinil.

  • Alombert-Goget, Paul-C., Colin, Jean-L.: La Campagne de 1805 en Allemagne. Paris: Editions Historiques Teissèdre, 2002.
  • Bardin, Etienne-Alexandre. Cours d’instruction à l’Usage des Elèves Sous-officiers d’infanterie appelés à l’Ecole de Fontainebleau, Définitivement arrêté par la Commission formée dans la Garde impériale pour cette rédaction. Paris, 1814.
  • Bardin, Etienne-Alexandre. Manuel d’Infanterie, ou Résumé de tous les Règlements, Décrets, Usages, Renseignements, propres à cette Arme. Ouvrage renfermant tout ce que doivent savoir les sous-officiers. Paris, 1808 (1. vydání 1807).
  • Béraud, Stéphane. La révolution militaire napoléonienne 1, Les Manoeuvres. Clamecy, 2007.
  • Chambray de, Georges. Quelques réflexions sur l’Infanterie de nos jours, et en particulier sur l’infanterie française et sur l’infanterie anglaise. Paris, 1840.
  • Colin, Jean-Lambert-Alphonse. L’Infanterie au XVIIIe siècle, La Tactique. Paris, 1907.
  • Colin, Jean-Lambert-Alphonse. La Tactique et la Discipline dans les Armées de la Révolution. Paris, 1902.
  • Crowdy. Terry E. Napoleon’s Infantry Handbook. London, 2015.
    Duhesme, Guillaume-Philibert. Essai historique sur l’infanterie légère. Paris, 1814.
  • Escalle, Charles-Pierre. Des Marches dans les Armées de Napoléon. Paris, 1912.
  • Griffith, Paddy. The Art of War of Revolutionary France 1789-1802. London, 1998.
  • Heffmeyer (major). Tableaux Synoptiques des Manœvres d’Infanterie, Par un Major d’infanterie. Strasbourg, 1815.
  • Schauenbourg, Alexis-Balthasar-Henri-Antoine. Instruction concernant les Manœuvres de l’Infanterie, donnée Par l’Inspecteur général de l’Infanterie de l’armée du Rhin. Strasbourg, 1809 (1. vydání 1795).
  • Instruction provisoire arrêtée par le Roi, Concernant l’exercice et les manoeuvres de l’Infanterie du 20 Mars 1788. Dieppe, 1788.
  • Meunier, Claude-Marie. Evolutions par brigades ou Instruction. Paris, 1814.
    Ordonnance du Roi pour régler l’exercice de ses troupes d’infanterie du 1er Juin 1776. Toulon, 1776.
  • Ordonnance sur l’exercice et les manoeuvres de l’Infanterie du 4 Mars 1831. Paris, 1832.
  • Règlement concernant l’exercice et les manoeuvres de l’Infanterie du 1er Août 1791. Paris, 1791.