Voják štěstěny par excellence
Ital ve službách císaře i francouzské koruny
Úvod
V dějinách 16. století je možné najít mnoho zajímavých postav, ať už jsou to dobrodruhové, objevitelé, válečníci nebo vědci. Filippo Strozzi naplnil představy renesančního vojenského dobrodruha a žoldnéře téměř dokonale a jeho životní příběh by mohl inspirovat epický historický velkofilm. Přesto je jeho jméno dnes téměř neznámé
Rody bohatých florentských patriciů se spojovaly podobně jako u nás šlechtické rodiny. Z jednoho takového spojení se narodil i Filippo Strozzi. Rodina Strozziů se stala již ve 14. století významným rodem florentských bankéřů a vysoce postavených úředníků. Jenže Florencie fungovala v době italské renesance jako divoké politicko-mocenské kolbiště. Strozziové měli mocného soupeře v rodu Medicejských, se kterými během prvních desetiletí 16. století prohráli své politické soupeření.
Vzor v otci - vojákovi a dobrodruhovi
Například jistý Piero Strozzi měl s hlavní rodovou linií Mediceů dlouholeté spory, které ho nakonec donutily opustit Florencii. Přesto si za manželku vzal Laudomiu di Pierfrancesco z jedné vedlejší větve medicejského rodu. A právě z tohoto manželství v roce 1541 vzešel syn Filippo di Piero Strozzi.
Ostatně celé Filippovo dětství provázela otcova vojenská dobrodružství. Filippo si jako dítě reálně svého otce příliš neužil, ale zato mohl s napětím poslouchat o dobrodružstvích a bitvách, kterými si prošel. Nebylo jich vůbec málo – z nejslavnějších lze jmenovat bitvu u Serrevalle 4. června 1544 nebo bitvu u Maricana 2. srpna 1554. Nakonec se otci stalo osudným obléhání Thionvile (na hranici s dnešním Lucemburskem) v roce 1558, kde padl v boji, aniž by se dožil dobytí této pevnosti. Piero Strozzi je také jmenován jako jeden z možných původců myšlenky dragounů – tehdy ještě pěchoty, přepravující se na koních, ale o podrobnostech historické prameny mlčí.
Lesk a sláva vojenského řemesla
Během 16. století bylo zcela obvyklé, že základ tehdejších armád tvořili žoldnéři. Muži se stávali profesionálními vojáky, kteří za svou službu dostávali plat a podíly na kořisti. Většina sloužila u pěchoty. Pěchota se v 16. století proměnila v základní složku vojska, zatímco v předchozích stoletích dominovali na bojištích těžce vyzbrojení jízdní rytíři. Velké formace pěchoty, ve kterých mohlo stát klidně i 3 000 mužů vyzbrojených píkami (v polovině 16. století ještě občas i halapartnami), arkebuzami a mušketami, tvořily základ bitevní sestavy.
Útěk od rodiny
Nakonec však Filippo nedostal od rodiny svolení k vojenské službě, přestože otec v té době ještě žil. Jenže chlapec byl asi dost tvrdohlavý, ctižádostivý a pro kariéru profesionálního vojáka a dobrodruha navíc pevně rozhodnutý. A tak jako nemálo teenagerů s podobnou touhou v těchto dobách, nedbal na rodinná přání a práskl za sebou dveřmi. Bylo mu 16 let, když si sbalil své věci, ukradl arkebuzu a trochu rodinného stříbra a na taktéž ukradeném koni se vydal do Piemontu v Savojském vévodství.
A tak začala jeho bouřlivá vojenská kariéra, která ho zavedla téměř do všech koutů tehdejší Evropy. Jeho kroky vedly do Savojského vévodství, konkrétně do kraje Piemont. Právě zde končilo francouzské vojenské zapojení v italských válkách a Savojské vévodství stálo proti Francii. Francouzským jednotkám zde velel po František, vévoda de Guis. Strozzi se během střetů s nepřítelem vyznamenal velkou odvahou a schopnostmi a vzhledem k tomu, že jeho jméno mělo (hlavně díky otci) mezi francouzskými válečníky dobrý zvuk, brzy se dostal dokonce do osobní kompanie vévody de Guis. Ten byl však záhy odvolán do Paříže.
Mladý válečník
Válka v Itálii se chýlila ke konci, ale vleklé soupeření s Habsburky a Španělskem se mělo přesunout na vedlejší frontu – na sever do francouzské Pikardie. Francie zde utržila tvrdou porážku a bylo nutné konsolidovat síly a nahradit padlé velení. Vévoda de Guis obdržel titul generálporučíka Francie a spolu s ním úkol zabránit postupu nepřátel dále na francouzskou půdu.
Zvolil poměrně překvapivou strategii. Aby zabránil nepřátelům francouzské koruny konsolidovat síly, vrhl se na přístav Calais, ovládaný již od stoleté války Angličany. A právě Filippo Strozzi byl mezi těmi, kterým se podařilo pevnost dobýt. Francouzská vítězství na této frontě pokračovala a Francouzům se dařilo dobývat jednu pevnost za druhou. Pro Strozziho však mělo jedno z těchto vítězství velmi hořkou příchuť. Při obléhání Thionville 21. června padl jeho otec.
Spojenci proti Angličanům
Francouzská vojenská intervence na pomoc Skotsku není obecně známou kapitolou dějin, ale mezi oběma zeměmi panovalo velmi dlouhé přátelství a spojenectví datující se až do roku 1295. I proto dostalo spojenectví v 16. století přezdívku Auld Alliance (tedy Stará aliance). Logicky obě země sjednocovalo nepřátelství ke společnému protivníkovi – Anglii. V roce 1558 dostalo spojenectví zcela novou podobu, když si skotská královna Marie Stuartovna, která sama měla matku Francouzku a vyrůstala ve Francii, vzala francouzského krále Františka II.
Rytířský řád jako hráz proti sultánovi
Tureckou flotilu drželo dlouho na uzdě námořnictvo rytířského řádu známého jako maltézští rytíři. Vznikl už v 11. století jako Řád rytířů špitálu svatého Jana v Jeruzalémě (zkráceně johanité). Odtud se po pádu křižáckých států přesunul na Rhodos a když je i odtud Turci roku 1522 vyhnali, stala se jejich útočiště Malta, která byla severoafrickým korzárům a osmanským lodím trnem v oku. Sultán vyhlásil záměr ji dobýt, a tak se na Maltu začali stahovat křesťanští vojáci z různých středomořských mocností.
Z jednoho konce Evropy na druhý
Strozziho úkol při skotském tažení byl jednoduchý – účastnit se bojů po boku skotského odporu proti anglickému obléhání Leithu, což byla pevnost držená francouzskými vojáky a sloužila jako předmostí francouzské vojenské pomoci Skotsku.
V témže roce 1560 však nakonec nepřátelství mezi Anglií, Francií a Skotskem skončilo Edinburským mírem a pro francouzské bojovníky, tedy i pro Strozziho, nastal čas se obrátit a odjet domů. Skotské dobrodružství přineslo Strozzimu potvrzení dědictví panství Épernay. Za celou svou chrabrou a důležitou vojenskou službu byl také v roce 1563 jmenován plukovníkem královské gardy.
V následujících letech pak dostal Strozzi nové možnosti na vojenská dobrodružství, tentokrát na opačné straně Evropy. V roce 1564 se Osmanská říše začala roztahovat přes Dunaj a ohrožovat Vídeň. A tak se tam Strozzi vypravil, aby se účastnil tažení v kontingentu Maxmiliána II. Habsburského.
Na všech frontách proti Turkům
Boje se odehrávaly především v Uhrách, kde Strozzi bojoval rok. Avšak je otázkou, do jaké míry bylo jeho vojenské angažmá ve válce proti Osmanům oficiální francouzskou vojenskou účastí a nakolik soukromým žoldnéřským podnikem. Francie byla totiž přes absolutní rozdíly v náboženství a kultuře paradoxně spojencem Osmanské říše. Hlavním důvodem byl společný nepřítel – Habsburkové (vládli ve dvou větvích – španělské a rakouské), jejich ambice ve Středozemním moři a obecně ohrožení velmocenského postoje Francie. V každém případě se Filippo Strozzi v boji proti Turkům hodně činil.
Ale v šedesátých letech 16. století se situace začala komplikovat. Boje s Turky se odehrávaly na několika frontách a bezpečnost Středozemního moře začali ohrožovat mimo jiné berberští piráti z pobřeží severní Afriky. Po pádu ostrova Rhodu roku 1522 do rukou sultána navíc nezbylo na východě nic, co by ohrožovalo turecké výpady po Středozemním moři.
Na ohroženou Maltu se spolu s mnoha dalšími vojáky přesunul v roce 1565 i Filippo Strozzi. Osmanská armáda zahájila obléhání 18. května toho roku a obléhala různé pevnosti a opěrné body na Maltě po 3 měsíce 3 týdny a 3 dny. I přesto, že někdy byla situace téměř bezvýchodná a už to vypadalo, že se Turkům podaří Maltu dobýt, nakonec je křesťané odrazili. O přesném působení Filippa Strozziho během obléhání však bohužel nemáme žádné informace.
Jisté je jen to, že se po obraně Malty přesunul do Říma, odkud koordinoval další vojenské operace proti Turkům v Jaderském moři. V tomto období nejvíce proslul obranou města Ancona. Když byly osmanské síly zatlačeny od břehů Itálie, přišel čas přenést boj blíže k tureckým državám. Strozzi se při tom účastnil tažení proti Turkům kolem Dunaje a v Sedmihradsku. Turkům se ještě podařilo získat pevnost Szigetvár v roce 1566, ale při tom se natolik vyčerpali, že jejich tažení dále do křesťanských států už nepokračovalo a Osmanská říše se musela znovu soustředit na rozložení sil ve Středozemním moři.
Boj na domácí půdě
A tak se v roce 1567 Strozzi vrátil domů do Francie. Odpočinek, klid a mír ho tu však nečekal. Zatím si zvykl pouze na válku v zahraničí, ale nyní přišel boj na domácí půdě. Francie se zmítala v náboženských válkách mezi katolíky a hugenoty. Strozzi stál na katolické straně a spolu se svým přítelem vévodou z Brissac fakticky velel katolickým armádám v zemi. Nejvíce se proslavil obléháním La Rochelle v období 1572–1573.
Náboženský konflikt ve Francii trval dlouho, ale přitom vnitřně oslabená Francie nesměla zapomínat na své vnější nepřátele. Strozzi ani na chvíli neodpočíval. Čekala ho další válka. Francie v té době měla hodně nepřátel, ale nejvýraznějším protivníkem pro ni bylo Španělsko. Kupodivu se boje se neodehrávaly na francouzské jihozápadní hranici, protože Pyrenejské pohoří zachovalo drsnou neutralitu a úlohu obranné linie pro obě země. Poměřování sil se proto odehrávalo výlučně ve Španělském Nizozemí, tedy v oblasti dnešního Beneluxu.
Strozzi tam získal nečekané spojence – protestantské Holanďany. Náboženské cítění tehdy šlo úplně stranou, protože šlo o jedinou věc – zabránit španělské hegemonii. Od roku 1573 proto vybojoval několika bitev v této oblasti.
Dočasně na odpočinku
Do Francie se vrátil nakonec až v roce 1579. Teprve pak dostal příležitost si od své vojenské kariéry zaslouženě odpočinout. Za své nemalé zásluhy tady obdržel řetěz řádu svatého ducha, který vytvořil francouzský král Jindřich III. sotva rok před tím. Filippo Strozzi se tak stal čestným členem nejprestižnějšího francouzského rytířského řádu a jedním z nejvýjimečnějších mužů ve Francii.
Tady by historický velkofilm mohl skončit grandiózním happy endem, jenže Filippo Strozzi byl po celý svůj život tvrdý a ctižádostivý muž, který neznal vlastně nic jiného než vojenská tažení. Nicméně jeho další dobrodružství se mělo stát posledním.
V roce 1581 byl Strozzi přesvědčen, pravděpodobně Kateřinou Medicejskou, aby se vzdal vrchního velení francouzské armády za příslib titulů a tučné penze. Šlo však jen o záminku, jak Strozziho zbavit viditelného a přímého spojení s vojenskou mocí francouzské koruny. Královna ho totiž potřebovala na speciální utajenou akci, která neměla být oficiálně podporovaná francouzským dvorem. Formálně se Strozzi odebral na odpočinek s nově nabytým titulem pána z Bressuires, zatímco se potají chystal na další vojenské tažení.
Popraven jako pirát
Filippo se postavil do čela flotily, která měla podpořit nárok na vládu portugalského následníka trůnu proti španělskému králi Filipovi II. (více viz Válka o dědictví portugalské). A tak Strozzi odplul v červnu roku 1582 z Belle-Isle u Francouzského pobřeží a zamířil na Azory. Azorské ostrovy byly jediným portugalským územím, které ještě nebylo okupováno španělskou mocí a odmítlo uznat Filipa II. králem. Ubránit toto souostroví znamenalo první krok ke znovuobnovení samostatného Portugalského království.
Když se o vyplutí této flotily dozvěděli Španělé, také vypravili vlastní loďstvo směrem na Azory. V jeho čele stál Álvaro de Bazán, první markýz ze Santa Cruz, velmi zkušený a nikdy neporažený španělský admirál.
Obě flotily se střetly 26. července 1582 na jih od ostrova São Miguel a protišpanělská aliance utrpěla v divoké námořní šarvátce drtivou porážku (více viz Poslední Strozziho boj), při níž byl Strozzi raněn a zajat. Španělé ho drželi na palubě lodi San Martin. Potom Álvaro de Bazán neúprosně rozhodl, že všichni zajatci starší 17 let budou popraveni. Krutost takového rozsudku všechny překvapila a mnoho španělských námořníků, vojáků a kapitánů apelovalo na markýze, aby rozsudek zmírnil a nechal je žít se statusem válečných zajatců. Álvaro de Bazán odpověděl, že pouze popravuje poddané francouzského krále, a protože není s Francií ve válečném stavu, jsou zajatci obyčejní piráti, a tak s nimi bude i zacházeno.
Filippo Strozzi, dříve jeden z nejvýše postavených francouzských důstojníků, dobrodruh a voják štěstěny byl vyveden na palubu a před očima španělského admirála bodnut do břicha, a ještě žijící hozen bez jakýchkoli vojenských poct přes palubu, bylo mu 41 let. V pozadí této scény bylo městečko Vila Franca do Campo na ostrově São Miguel.
Měsíc po těchto událostech byla v Paříži za Filippa di Piera Strozzi držena zádušní mše za přítomnosti francouzského krále a všech rytířů řádu svatého ducha, kteří tak vzdali hold jednomu z nejaktivnějších vojáků ve francouzských službách.
Vojenství Strozziho doby POD LUPOU
Skladba armád
Během 16. století bylo zcela obvyklé, že základ tehdejších armád tvořili žoldnéři. Muži se stávali profesionálními vojáky, kteří za svou službu dostávali plat a podíly na kořisti. Většina sloužila u pěchoty. Pěchota se v 16. století proměnila v základní složku vojska, zatímco v předchozích stoletích dominovali na bojištích těžce vyzbrojení jízdní rytíři. Velké formace pěchoty, ve kterých mohlo stát klidně i 3 000 mužů vyzbrojených píkami (v polovině 16. století ještě občas i halapartnami), arkebuzami a mušketami, tvořily základ bitevní sestavy.
Taktika španělské tercie, kterou vystřídaly jiné principy pěchotních formací a brigád počátkem 17. století, byla tehdy chápána jako správná taktika pěchoty. Šlo o velký čtverec pikenýrů (vojáků s píkou dlouhou až 5 metrů), stojících v hlubokých zástupech o 20 řadách, který byl lemován menším počtem mušketýrů. V každém rohu pak stála menší formace střelců z arkebuz (tato puška je podobná mušketě, ale má kratší hlaveň, takže je lehčí). Právě tito střelci vyráželi do útoku proti nepříteli občas ve formaci La disbandada, v níž se všichni střelci rozprostřeli do široké rojnice a ostřelovali individuální palbou nepřítele.
Jezdectvo v 16. století hrálo sice druhořadou roli, přesto mělo na bojišti své místo. Hlavní silou byli lancieři (ve Francii gendarme) – těžké jezdectvo tvořené šlechtou a bohatými žoldnéři. V plné zbroji vyráželi proti nepříteli dřevci jako pozůstatek středověkého těžkého jezdectva. V polovině 16. století však přišla postupná evoluce dalšího typu jezdectva. Stále více se objevovali rejtaři (reiters). Do boje také jezdili ve zbrojích, ale neúplných – nejčastěji používali jen přilbice a kyrysy, i když plátová ochrana rukou či nohou také nebyl vzácný úkaz. V boji však nevyužívali dřevec, ale pistole či arkebuzy. Právě tento typ jezdectva předznamenal další vývoj do následujících století.
Dělostřelectvo bylo v 16. století sice už mnohem účinnější a organizovanější a jeho užití i v polních bitvách bylo častější, než třeba v předchozím století ve stoleté válce či v husitských válkách, ale stále představovalo spíše zátěž a svoji hlavní roli hrálo při obléhání.
Žoldnéřští důstojníci a žoldnéři na nejvyšších postech, pro které se ještě v 16. století sem tam používal starší italský pojem condotieri pak nejčastěji sloužili právě u těžkého jezdectva, ale můžeme je nalézt i na důstojnických postech u pěchoty.
V bojích v tomto období ještě doznívala ozvěna rytířské slávy předešlých století, a tak nebylo nic výjimečného, když se i ti nejvýše postavení na bitevním poli dostávali přímo do středu bitevní vřavy. Bohužel o přímé účasti Fillipa Strozziho v bojích toho mnoho nevíme.
Válka o dědictví portugalské
Koncem sedmdesátých let, i přes trvající mír mezi Španělskem a Francií, královna Kateřina Medicejská stále osnovala intriky a stínové výpady, aby zabránila vzrůstajícímu španělskému vlivu v Evropě.
Tiše a neoficiálně podporovala portugalského následníka trůnu Antónia I. Portugalského. Ten byl sice na krátko 24. července 1580 prohlášen po portugalské následovnické krizi králem, ale už 25. srpna ho porazily kastilské jednotky vévody z Alby a 12. září byl za portugalského krále prohlášen španělský král Filip II.
Jenže Antonio se svého nároku na portugalský trůn nevzdal. Uprchl nakonec do exilu na Azorách a zahájil diplomatická jednání s Kateřinou Medicejskou. Odhalil ji, že má u sebe portugalské korunovační klenoty. Pro Francii to byla zajímavá situace. Výměnou za kolonii Brazílie a pár diamantů patřících k portugalské koruně přislíbila Kateřina Medicejská zatím stále neoficiální vojenskou podporu. Podpořila vznik flotily, ve které sloužili Portugalci, Francouzi, Angličané i Holanďani. Do jejího čela se postavil náš známý Filippo Strozzi.
Poslední Strozziho boj
Střetnutí Španělů se spojenci pod Strozziho velením se proměnilo u ostrova São Miguel v krutou námořní bitvu. Nejdříve to vypadalo že francouzsko-portugalská flotila získá naprostou převahu. Zatímco španělská flotila měla pouze 28 lodí, Francouzi a jejich spojenci jich dali dohromady 60. Kvantita sice mluvila pro Francouze, ale něco jiného byla kvalita.
De Bazán připlul téměř s výkvětem španělského válečného loďstva. Španělské lodě byly obecně větší, těžší galeony s mohutnější dělovou výzbrojí. Francouzské lehčí a starší lodě s menším počtem děl měli jedinou výhodu – více děl směřujících dopředu. Španělé už tou dobou více spoléhali na boční kanonádu. Měli také mnohem více vojáků na palubě, protože chtěli Azory dobýt. Při bordáži, tedy situaci, kdy k sobě dvě lodi přirazí boky a posádky se utkají v nelítostném boji muže proti muži, znamenal větší počet vojáků na palubě velkou výhodu. Právě to se v následující bitvě ukázalo jako zcela zásadní.
Obě flotily už se potkaly dva dny před bitvou a došlo i na vzájemné ostřelování, ale nic nebylo rozhodnuto. Nově se do sebe soupeři pustili na jih od ostrova São Miguel a vítr přál zpočátku Francouzům. V eskadrách po 4 lodích se francouzský předvoj pustil zezadu do Španělů, ale ti postupně získali vítr do plachet a následně manévrovací převahu. Španělé se při tom drželi v kompaktní formaci a podařilo se jim rozehnat lodě nepřítele do více stran. Jenže se tak ocitli pod velkým nátlakem děl nepřítele.
Hlavním cílem francouzsko-portugalského velení se stala španělská galeona San Mateo. Velká a vyspělá válečná loď o výtlaku 750 tun a vybavená 30 děly se dostala pod palbu více francouzských lodí, dokonce byla i bordována, ale její námořníci se v krutém boji udrželi. Nakonec se jim dokonce podařil protiútok a ovládli jednu z francouzských lodí. V tom okamžiku nastal v bitvě zásadní zlom.
Dobře rozjetá bitva se začala pro francouzsko-portugalské spojence nekontrolovaně hroutit a štěstí přálo španělské straně. Francouzské lodě se obracely na útěk. Na moři byl zmatek a obří oblaka dýmu. Tím vším si klestila cestu španělská vlajková loď San Martin. Álvaro de Bazán hledal francouzskou vlajkovou loď s hlavním velitelem Filippem Strozzim na palubě. San Martin byl ostřelován z mnoha směrů, ale nakonec Strozziho vlajkovou loď našel a po kanonádě ji bordoval. V brutálním boji muže proti muži zahynulo mnoho francouzských námořníků. I sám Strozzi byl zraněn a nezbylo mu nic jiného než kapitulovat.
Španělské vítězství se nakonec proměnilo v brutální rozdrcení protivníků – potopili či ukořistili 10 lodí, přičemž zajali 1 000 mužů včetně Filippa Strozziho. Španělé nepřišli o jedinou loď a zaznamenali ztráty pouze 224 padlých a 500 zraněných.
Poznámka: Toto střetnutí se někdy nazývá bitva u Ponta Delgada, ve španělštině Batalla de la isla Terceira (bitva u ostrova Terceira), ve francouzštině Bataille des Açores (bitva u Azorů).
- Oman, Charles. A History of the Art of War in the Sixteenth Century. Londýn 1937.
- Hakluyt, Richard. Vogayes and Discoveries. Londýn 1972
- Cocula Anne-Marie. Brantome, Amour Et Gloire Au Temps Des Valois. Paříž 1986
- Rukopisná sbírka rodiny Strozzi Folger Shakespeare Library, Washington, DC.
