Jak Zikmund ztratil
u Vyšehradu reputaci
… a česká a moravská šlechta své životy
Úvod
Zikmund Lucemburský byl horká hlava a ostrý jazyk mu často zkomplikoval život. Jeho neuvážená slova před bitvou u Vyšehradu vehnala horkou krev především do tváří moravských šlechticů, kteří se kvůli nim vrhli neuváženě do první řady v bojové vřavě, kde pak hromadně a zbytečně padli za oběť husitům
Přípravy na obléhání
Jenže obléhání není snadný podnik a pražané (míněni jsou příslušníci pražského svazu, proto s malým „p“) potřebovali získat posily. Momentálně spřátelení táboři, kteří na začátku léta přitáhli podpořit Prahu ohroženou křižáky, odtáhli již 22. srpna. Ostatně jejich způsob života a četné požadavky na úpravu poměrů v hlavní metropoli království, byly ve značném rozporu s názory jejích obyvatel a čelních představitelů města. A tak se oběma stranám zřejmě ulevilo, když za tábory na konci srpna zaklaply městské brány.
Praha však musela při zahájení obléhání Vyšehradu posílit městskou hotovost o žoldnéře. Dalším problémem, se kterým se potýkala, byl nedostatek střelného prachu. Tento problém obratně vyřešili vůdci pražského svazu dohodou s Jindřichem z Plavna, který byl po dva roky vězněn na Staroměstské radnici za odboj proti králi Václavovi IV. Za jeho propuštění požadovali, aby se zavázal dodat několik vozů střelného prachu a dva tisíce kop grošů, které mohly posloužit na výplatu části žoldnéřského vojska.
Poněkud děravé obležení
Potom už nic nebránilo tomu, aby se 15. září pražské jednotky posílené o žoldnéře pokusily obemknout a uzavřít Vyšehrad. Musíme ale podotknout, že obléhatelů bylo zpočátku pořád málo, takže obklíčení bylo v této době ještě nedokonalé a mnoho úseků zůstalo zcela nestřeženo. V první fázi bylo nejdůležitější zablokovat hlavní zásobovací cesty vedoucí na Vyšehrad. V prostoru okolo kostela svatého Pankráce, který stával před pevností, vyrostl obléhací tábor, tvořený stany a improvizovaně postavenými chýšemi, které tehdejší kronikáři nazývali boudy. Na druhé straně pevnosti, u kostela Panny Marie na Botiči., potom vybudovali husité dva obléhací praky, kterými ostřelovali Vyšehrad.
Mezitím probíhala další jednání, zda spojenci Prahy vyšlou tolik potřebné posily. Jejich prosby vyslyšeli bratři Hynek a Jan Krušina z Lichtenburka a dále také Diviš Bořek z Miletínka, kteří 4. října přitáhli do Prahy. Dále se dostavil Hynek Koldštejnský z Valdštejna, Viktorin Boček z Kunštátu, který k husitům nedávno přešel ze strany krále Zikmunda a východočeští orebité. Stranou nezůstali ani Žatečtí, které do Prahy přivedl hejtman Záviš Bradatý. Tábor nakonec poslal také posily, ale pouze zanedbatelné. Jednalo se patrně o čtyři desítky jezdců, kterým velel Mikuláš z Husi a Prokop z Kamenice a není vyloučeno, že jednali na vlastní pěst. Měli si zřídit ležení na Kapitulním ostrově pod vyšehradskou skálou.
Vítr nepřeje rytířům
V Husitské kronice Vavřince z Březové (pražského mistra a stoupence kalicha, očitého svědka událostí) je zajímavý údaj, že k vítězství husitů přispěl i mrazivý vítr, který toho dne vál a daleko více škodil rytířům ve zbroji než pěšákům „v kabátcích“. Není divu. Zatímco rytíři na koních byli větru vystaveni více a pod kroužkovou brní a plátovými částmi zbroje měli jen slabší lněný spalníř, pěšáci, k nimž většina husitů náležela, byli oblečeni do tlustých vycpávanic a prošívanic, které sice nechránily tak dobře před ranami, nicméně o to lépe před povětrnostními vlivy a chladem.
Pokus o lodní přepravu zásob
Vrchním hejtmanem celého vojska byl zvolen Hynek Krušina. Následně se podařilo Vyšehrad dokonale uzavřít v obklíčení. Zatímco pražané se rozložili okolo kostelíku sv. Pankráce, posily z Žatce pod Karlovem, orebské oddíly se podle Františka Šmahela rozložily mezi vesnicí Psáry a potokem Botičem, ve vzniklé mezeře mezi pražany a žateckými.
Vyšehradská posádka správně vyhodnotila, že se jejich situace stává kritickou. Na dlouhodobější obléhání neměli potřebné zásoby. Sice se jim podařilo vyslat posla ke králi Zikmundovi s žádostí o pomoc, ale ten ji zatím nezvládal poslat. Následujících pět týdnů se nic nedělo. Vyšehradským došly zásoby a museli se začít živit koňmi, kterých ale také měli jen omezené množství. Obléhatelé zatím nezaháleli a směrem k Vyšehradu i od něj hloubili obrané valy a příkopy.
Až po dalším zoufalém naléhání se Zikmund rozhodl pro logisticky husarský kousek. V Litoměřicích nechal naložit lodě na vozy, které převezl do Berouna, kde je nechal spustit na vodu a naplnit potřebným proviantem. Husité zde měli své informátory, a tak jim jeho počínání nezůstalo utajeno. Vltavu nad ostrovem pod Vyšehradem uzavřeli železem okovanými kůly a mezi ně natáhli řetězy, které zabránily nepřátelským lodím projet. Na ostrově potom vybudovali dva opevněné sruby. Z vorů svázali pontonový most, po kterém se dalo přejít z jednoho břehu Vltavy přes ostrov na druhý břeh.
Osudná dohoda
Pražané však nebyli jediní, kdo měl své informátory na nepřátelském území, a tak se i Zikmund dozvěděl o opatřeních utrakvistů a od pokusu dopravit potřebný proviant po vodě upustil. Zásoby nechal opět přeložit na vozy a poslal je na Pražský Hrad. Sám mezi tím objížděl města a vyzýval k tomu, aby se sem shromáždili bojovníci, kteří mu jsou povinováni službou.
Vyšehradští uznali, že se jejich situace stává neudržitelnou. Došlo jim i koňské maso a bylo nad míru jasné, že posádka již dlouho nevydrží vzdorovat. Situaci se rozhodl řešit jeden z velitelů – moravský šlechtic Jan Šembera z Boskovic. Dne 28. října přistoupil k jednání s Hynkem Krušinou z Lichtenburka. Došlo tak k osudné dohodě, že pokud nebude na Vyšehrad do 31. října dopraveno alespoň 20 až 30 měřic spíže, nebo k němu nepřitáhne Zikmundovo vojsko, tak se v pátek 1. listopadu v osm hodin ráno posádka vzdá. Vyšehradská pevnost měla být podle úmluvy vydána se vším vybavením kromě soukromých ručnic jejích obránců.
Z výsledku jednání se radovaly obě strany až na Mikuláše z Husi. Ačkoliv dokument o případné kapitulaci podepsal, tak se patrně na protest stáhl z jemu vytyčeného místa na ostrově pod Vyšehradskou skálou, kde ho nahradil Hynek z Kolštejna. Po patrně nemalém přemlouvání se potom přesunul ke kostelu sv. Pankráce.
Popíchnutí „bázlivých“ Moravanů
Osudným se stal Zikmundovi odpočinek na Novém Hradě u Kunratic. Přijel sem v poledne 31. října a rozhodl se zde vyčkat na posily z Moravy vedené zemským hejtmanem Jindřichem z Plumova, jenže ty dorazily až k večeru. Potom poslal zprávu posádce Pražského Hradu, aby ráno napadla Malostranskou mosteckou věž, nebo dům saského vévody. Pražanům se však posla podařilo zadržet a zjistili tak, jaké plány má Lucemburk.
Nevyužité katolické zálohy
V bitvě to zprvu to vypadalo, že křižáci tlačící na husity ze dvou stran, získají jasnou převahu. Jenže husitský velitel Hynek Krušina z Lichtenburka včas povolal připravené zálohy. Naopak v této činnosti selhal Zikmund. Ač měl zálohy připravené, tak je v rozhodující chvíli neposlal a uherská jízda začala ve zmatku prchat. Přes rovný terén to šlo vcelku dobře, mnohem hůře dopadli čeští a moravští páni, kteří uvízli v mokřinách.
Další osudnou ranou bylo to, že Zikmundovo vojsko přitáhlo na dohled k Vyšehradu až po osmé hodině ráno v den, kdy končilo ujednané ultimátum, do kdy se mají obránci Vyšehradu vzdát. Situace se tak od samého počátku pro římského krále nevyvíjela dobře. Ten se podle vyprávění kronikářů snažil na vrcholu kopce na silnici k Pankráci máváním meče dát znamení, že mají vyšehradští vytrhnout z bran na nepřítele. Marně, přes četné protesty, zejména Němců, kteří se na obraně pevnosti také podíleli, se hejtmané vyšehradské pevnosti rozhodli úmluvu dodržet a do bojů se nezapojit. Zikmund mezitím zuřil.
Vzhledem k nastalé situaci mu nejvyšší moravský hejtman Jindřich z Plumova radil, aby útok odvolal, ale marně. Zase jednou se projevila Zikmundova prudká povaha, kterou sdílel s bratrem Václavem. Podle kronikářů mu doslova odpověděl: „Já vím, že vy Moravané jste bázliví a nejste mi věrní.“ Dotčení šlechtici (jako přímý útok na svoji čest to brali nejen Moravané, ale také Češi) na to sesedli z koní a nechali si Zikmundem určit nejnebezpečnější úsek bitevního pole na levém křídle, který se svažoval k Podolí a tvořil tam terénní proláklinu, kde se rozkládala soustava mokřin a rybníčků. Z druhé výše položené strany potom zaútočili podél cesty ke kostelu čelně Uhři.
Marný pokus o překvapení
První útok měl podle některých historiků pražany zaskočit natolik, že se dali na útěk. Jiné teorie však hovoří o tom, že se pouze takticky stáhli, aby mohli vyrazit do ofenzívy na rozkaz Hynka Krušiny z Lichtenburka od kostela svatého Pankráce posíleni o orebské oddíly. Výsledek tohoto protiútoku byl ovšem jasný, nepřítel pod mohutným náporem zakolísal a nakonec byl obrácen k ústupu, přičemž utrakvisté Zikmundovo vojsko pronásledovali a bez milosti dobíjeli. Husité z venkova totiž nebrali urozené zajatce, jak bylo běžně zvykem ve feudálních středověkých válkách. Ani čeští a moravští páni neudrželi levé křídlo a byli obráceni na ústup.
Ve stejné chvíli došlo k výpadu katolické posádky Pražského hradu. Ačkoliv byl posel, který měl za úkol jim předat instrukce s tímto úkolem lapen husity, úspěšně prošel patrně další, který jejich pozornosti unikl. Jenže prvek překvapení tím byl zmařen, a tak se katolíci marně pokusili odpoutat síly Starého Města pražského útokem na dům saského vévody. Přitom zapálili několik domů, ale nakonec se stáhli zpět na Pražský hrad.
Zikmund, který sledoval celé fiasko z již zmiňovaného vrcholu, se rozhodl na místě prohrané bitvy dále neotálet a předejít tak svému případnému zajetí. Zavelel k ústupu k Českému Brodu a dále potom pokračoval do Kutné Hory, kde si nechal spolu s manželkou Barborou položit na hlavu zelené věnce, na znamení úspěšného tažení. Ke svému okolí tak jasně vyslal signál, že prohranou bitvu nepovažuje za takovou katastrofu, kterou se pro něj ve skutečnosti stala.
Vítězné husitské plenění
Vyšehradská posádka se po útěku Zikmunda a pádu českých a moravských šlechticů (viz Bitva pod lupou > Oběť šlechticů) dle slibu vzdala, Pražané jim půjčili vozy, na které naložili jejich soukromý majetek. Část se rozhodla odjet do Kouřimi, další na Nový Hrad a někteří zůstali a přidali se k pražským husitům. Následovalo několikadenní plenění Vyšehradu, což zahrnovala nejen královský hrad, ale také přilehlé kostely. Hradby směrem k městu byly strženy. Výsledkem bitvy u Vyšehradu bylo nejenom další oslabení katolické moci ve středních Čechách, ale i to, že část českých a moravských pánů přešla na stranu husitů. Toho ostatně využila i vdova po padlém Petrovi ze Šternberka, která se veřejně přihlásila ke straně pod obojí.
Bitva POD LUPOU
Ostrý souboj střelným prachem
V rámci obléhání Vyšehradu se odehrál první větší souboj palných zbraní v českých zemích zaznamenaný v pramenech. Původní obří praky, které pražané vybudovali u Botiče už v září, totiž poškodil (a tím vyřadil z boje) zručný vyšehradský puškař, jenž také ohrožoval jejich obsluhu nějakou účinnou palnou zbraní (přesnější popis nám prameny nezanechaly). Ani pražané však nezůstali pozadu, když proti nepříteli nasadili velkou pušku, která střílela skrz probouranou zeď z kostela Na Trávníčku a vyšehradským činila nemalé škody.
Palné zbraně vlastnila i další blízká katolická pevnost – Pražský hrad. Jeho osádka ostřelovala z velké pušky Staré Město pražské a v pátek 27. září, tedy den před svatým Václavem, se jim dokonce podařilo zasáhnout hlouček lidí na Rybném trhu. Rána se stala osudnou jednomu muži a pěti ženám, z nichž jedna byla těhotná.
Opěšalé a tím i oslabené rytířstvo
Pro období husitských válek je typické, že bitevní pole postupně začala opanovávat městská a polní pěší vojska, ve kterých byli většinově zastoupeni prostí lidé, zatímco dříve bylo vedení válek doménou urozených, kteří bojovali na koni obvykle muž proti muži. Vojsko do této doby tvořily jednotky, které se nazývaly kopí. Jednalo se o šlechtice a jeho družinu, která se skládala z přibližně 7 až 10 zbrojnošů bojujících pěšmo či na koni. Velikost kopí záležela na sociálním a majetkovém postavení pána. Několik kopí potom tvořilo korouhev. Těžká jízda tvořila tradičně jádro armády a stávala se tak rozhodujícím činitelem v boji.
V bitvě Pod Vyšehradem se však setkáváme se vzácným případem, kdy rytíři sesedli z koní a zaútočili pěšmo, protože svažitý terén spolu s mokřady a rybníčky patrně nedovoloval útok vedený na koních. V běžném případě by Zikmund k tomuto úkolu použil podřadnější jednotky a ne výkvět české a moravské šlechty, která právě na tomto bitevní úseku notně vykrvácela. To mu po bitvě také česká strana ostře vytýkala a snad i díky tomu se nakonec podstatná část české šlechty rozhodla přejít z jeho strany k utrakvistům.
Oběť šlechticů
Zikmundem vytyčený kus bitevního pole se řadě českých a moravských pánů stal osudným a jeho opozice se nijak neštítila tento fakt proti němu využít. Pomyslnou dohrou celé bitvy pro něj byl list, který sepsali pražané po vítězství u Vyšehradu českým pánům, ve kterém popsali, jak římský král Zikmund nadával českým a moravským šlechticům do zrádců a dávali mu za vinu 500 padlých Čechů v této bitvě na jeho straně. Pikantní ovšem bylo, že se několik z nich rozhodlo těsně před skonem přijímat pod obojí a přihlásili se tak k utrakvismu.
Padl jak Jindřich Plumovský z Kravař, Jindřich Lefl z Ležan (oba přijímali pod obojí), Petr Konopišťský ze Štenberka, Mikuláš Zajíc z Házmburka, Markvart z Michalovic, Racek Švihovský z Rýzmberka, Janek řečený Sekretář z Kostelce. Z moravské šlechty zaplatili životem Jaroslav ze Štenberka na Veselí, Vok z Holštejna, Jiří Bítovský z Lichtenburka. Zajati byli Jan Bítovský z Lichtenburka a Hašek z Valdštejna, který se nakonec rozhodl zříct poslušnosti Zikmundovi a po propuštění na svobodu se postavili na stranu utrakvistů. U počtu padlých nepanuje mezi kronikáři shoda. Podle Vavřince padlo onoho dne z králova vojska na 500 ozbrojených mužů, zatímco nepříteli sotva 30. Kronika Bartoška z Drahonic popisuje, že v Zikmundově vojsku ztratilo život 300 pánů, rytířů a panošů.
- Praha doby Karla IV. – brána Špička na Vyšehradě – 3D model a zobrazení rozšířené reality – http://www.praha-archeologicka.cz/p/194
- Web o hradech, tvrzích, zámcích a zříceninách (nejen) v ČR – https://www.hrady-zriceniny.cz/hrad_vysehrad.htm
- Ed. František Heřmanský: Vavřinec z Březové: Husitská Kronika, Praha 1979
- František Šmahel: Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1993
- Ed. Ivan Hlaváček: Ze zpráv a kronik doby husitské, Bartošek z Drahenic, Praha 1981
- Ed. Jaroslav Porák – Jaroslav Kašpar: Ze starých letopisů českých, Praha 1980
- Petr Čornej: Velké dějiny zemí Koruny české: 1402-1437, Praha 2010
- Otakar Frankenberger: Naše velká armáda, Praha 1921
