Navigace v článku:

Otec vlasti rytířem a vojevůdcem

Rozhovory Válečníků #6

Úvod

Karel IV. měl už ve své době pověst mírového vládce, který řeší spory raději diplomaticky než vojensky. Tak se vžila představa silné osobnosti s odporem k válkám. Jenže tenhle obraz sebe samého tak trochu propagandisticky šířil sám Karel IV. Vyhovovala mu pověst křesťanského mírumilovného císaře. Ve skutečnosti to byl středověký panovník s rytířskou výchovou, který neváhal vytáhnout do boje, když to bylo potřeba. O jeho vojsku, velitelských schopnostech i taženích jsme si povídali s Tomášem Strakou, jedním ze zakladatelů spolku Doba Karlova

Vzhledem k poněkud napjatým vztahům s otcem měl malý Václav, později biřmovaný jako Karel, poměrně dobrodružné dětství. Své první tažení zažil už v 16 letech a osvědčil na něm bystrou mysl i silnou vůli. Šlo o tažení do Itálie roku 1332, kde poznal nejen slasti a strasti vojenského života, byl pasován na rytíře, ale navíc ho málem otrávili a dostal se do víru intrik italské politiky.

Vojenských tažení se pak účastnil s jistými přestávkami prakticky po celý život, přičemž poslední absolvoval v době, kdy už mu táhlo na šedesát. Dobyl při něm Braniborsko, které začlenil k zemím Koruny české.

Sledujte náš Youtube kanál!

Omluvte prosím sníženou kvalitu zvuku na některých místech na straně respondentů.

Tažení, bitvy i převleky

O jakých tématech jsme se s Tomášem Zdeslavem Strakou bavili?

  1. Pověst Karla IV. jakožto diplomata, který moc nebojoval
  2. Karlovo mládí – první bitva u San Felice a italské dobrodružství – 1332–1333
  3. Další boje po návratu do Čech – tažení proti slezskému vévodovi Bolku Minstrberskému, pomoc bratrovi Janu Jindřichovi v Tyrolích, zajetí piráty a další dobrodružství – další zapojení do italských válek a tažení na křížovou výpravu po boku otce Jana Lucemburského
  4. Spory s císařem Ludvíkem Bavorským – dlouholeté války a tažení plus Ludvíkův poslední „souboj“ o římskou korunu právě s Karlem IV.
  5. Bitva u Kresčaku (1346) – co tam přesně Karel dělal a souvislost se smrtí jeho otce i předchozím zvolením římského krále. Následovala jeho cesta do Prahy v převleku za panoše.
  6. Účast na turnajích a pověstné zranění z roku 1350, které ho mělo poznamenat – byl to konec rytířského krále
Karlův otec Jan Lucemburský na iluminaci z Gelnhausenova kodexu, kde je zobrazen jako rytíř s napřaženým mečem, narozdíl od svého syna
Karlův otec Jan Lucemburský na iluminaci z Gelnhausenova kodexu, kde je zobrazen jako rytíř s napřaženým mečem, narozdíl od svého syna
Císař Karel IV. v Gelhausenově kodexu z 15. století. Není tam v rytířské póze na koni, ale jako moudrý vládce svých zemí na trůnu
Císař Karel IV. v Gelhausenově kodexu z 15. století. Není tam v rytířské póze na koni, ale jako moudrý vládce svých zemí na trůnu
Hrad San Felice sul Panaro nedaleko Modeny, u nějž se odehrála Karlova první bitva
Hrad San Felice sul Panaro nedaleko Modeny, u nějž se odehrála Karlova první bitva
  1. Dobrodružství při korunovační cestě do Říma (1355) – aneb, jak byl málem upálen v domě v Pise, kde se ubytoval
  2. Válečné tažení během císařské vlády – především do Braniborska – proč používal válku jako součást diplomacie i na sklonku života? Kdy pro něj byla válka tím správným řešením?
  3. Jak vypadalo Karlovo vojsko a bojová družina – lišilo se to v mládí od pozdních tažení. Bojovali za něj především Češi a Moravané nebo rytíři z Říše?
  4. Jaké filmy byly natočeny o Karlovi IV. a jeho bojích a co si Tomáš Straka myslí o jejich kvalitě? (především šlo o Slasti Otce vlasti a Hlas pro římského krále).
Jak se stát Karlovcem

Sdružení Doba Karlova 1350–1378 je volným uskupením, které stále přijímá nové členy. Podmínkou pro vstup a účast na společných akcích je především chuť věrohodně rekonstruovat historii, neustále na sobě pracovat a hrát si. Na první akci je vyžadováno alespoň základní vybavení ve formě dobového oděvu. S ním mohou nováčkům pomoci členové několika karlovských družin z okolí Prahy, Brna, Ostravy, Českých Budějovic či Turnova. Další informace najdete na stránkách sdružení. (Odkaz se otevře v novém okně.)

Kdo je Tomáš Straka (* 1990)

Zakladatel a předseda spolku Doba Karlova, z. s. Tento spolek pořádá (či spolupořádá) nejen reenactorské akce, jako jsou bitvy a turnaje, ale podílí se například na didaktických materiálech „Živá historie do škol“. Absolvoval obor historie na FF UK se specializací na vojenské dějiny vrcholného středověku. Z Karlova života psal odborné práce především o jeho taženích v době císařské vlády a zkoumal složení a výzbroj jeho vojska.

Jako doplněk k informacím o Karlovi IV. si můžete přečíst články Tomáše Straky na stránkách Doby Karlovy:

Tažení do Braniborska v letech 1371 a 1373

Recenze na film Hlas pro římského krále (ČT, 2016)

Tomáš Zdeslav Straka v těžké zbroji středověkého rytíře při reenactmentu
Tomáš Zdeslav Straka v těžké zbroji středověkého rytíře při reenactmentu

Vojsko Karla IV. pod lupou

Navíc přikládáme popis vojska v době Karla IV., které Tomáš Straka psal v roce 2018 do časopisu Historické války.

Na trestné výpravy proti různým loupeživým rytířům, slavné korunovační římské jízdy nebo třeba dobývání Braniborska, si musel Karel IV. vytvořit akceschopnou vojenskou sílu. Z dobových záznamů vyplývá, že rozhodující část císařského vojska tvořili rytíři a ozbrojenci z českých zemí, na které se mohl císař vždy spolehnout. Organizace těchto jednotek stála na feudálním základu – každý oddíl byl pevně spojen s místní vrchností, která jej vysílala do boje. Vrchností mohl být urozený pán, město, ale třeba i klášter.

Vycvičení těžkooděnci

Nejdůležitější část vojska tvořila těžkooděná rytířská jízda. Šlo o urozené profesionální bojovníky, kteří se od útlého věku pravidelně cvičili v boji. Není divu, že právě často rozhodovali o výsledku střetnutí. V železe zakutý rytíř společně s obrněným válečným ořem tvořili jednotku, jejíž váha se blížila zhruba jedné tuně. To znamenalo sílu, která měla při vyvinutí dostatečné rychlosti (až 45 km/h) naprosto devastující účinek. Všechna tato hmota se totiž při útoku koncentrovala do malého hrotu rytířova dřevce – asi 3 m dlouhého jezdeckého kopí.

Ani rytíř vyhozený ze sedla však neztrácel svou bojeschopnost, jak se někdy mylně uvádí. Urození páni se cvičili i v boji na zemi, byť jejich výstroj mohla vážit až 30 či dokonce 40 kg. Neměli problém se rychle zvednout ze země nebo i vskočit zpět do sedla, a to pouze za použití jedné ruky. V té druhé pak třímali svou záložní zbraň – meč, sekeru, popřípadě palcát nebo bojové kladivo. Navíc měl rytíř u boku pověšenou dýku, kterou používal na boj z těsné blízkosti nebo na dorážení.

Karel IV. mohl využít své elitní jednotky v rámci takzvané zemské hotovosti neomezeně po dobu čtyř týdnů, ale jen pro obranu českých zemí. Pokud chtěl táhnout za hranice, musel rytířům zaplatit.

Rytíři v těžké zbroji z druhé poloviny 14. století, tedy z doby Karla IV. Fotografie: Michaela Wecker, Falconia a Doba Karlova
Rytíři v těžké zbroji z druhé poloviny 14. století, tedy z doby Karla IV. Fotografie: Michaela Wecker, Falconia a Doba Karlova
Pěší vojáci v kroužkových zbrojích a v železných kloboucích s kopími. Rekonstrukce podoby ze 14. století. Fotografie: Michaela Wecker, Falconia a Doba Karlova
Pěší vojáci v prošívanicích a částech kroužkové zbroje a v železných kloboucích s kopími a halapartnami. Rekonstrukce podoby ze 14. století. Fotografie: Michaela Wecker, Falconia a Doba Karlova

Pěšáci z měst a vesnic

Rytířské vojsko doplňovaly různorodé oddíly pěchoty. Jejich bojová hodnota se odvíjela od vybavení a výcviku, který pěšákům poskytl jejich feudální pán. Nejpočetnější řady pěšáků tvořili členové venkovské hotovosti, kteří však často neměli vůbec žádný výcvik a bojovali pouze s kopím a chránila je v lepším případě jen jednoduchá přilbice či prošívaný kabátec. Proto se tito vojáci nasazovali prakticky pouze v případě nepřátelského vpádu. Naopak plně vybavení městští pěšáci představovali spolu s žoldnéřskými oddíly nejkvalitnější pěchotu doby. Jejich nedostatečný výcvik (alespoň ve srovnání s rytíři) mohl částečně kompenzovat vysoký počet, lepší organizovanost a disciplína. Městské vojsko tvořily oddíly po 10, 50, a 100 mužích. V čele vojska stál hejtman, v čele jednotlivých oddílů pak desátníci, padesátníci a setníci.

V letech 1362–1363 objednal Karel IV. pro česká královská města nové zbroje v proslulém zbrojním centru – Norimberku Tělo dobře vybaveného pěšáka chránila kožená vesta s kovovými pláty, doplněná o kroužkovou ochranu krku, popřípadě o chrániče končetin. Hlavní zbraní pěchoty byla buď kuše, nebo kopí, které pěšáci často nosili spolu se štítem. Díky kopí mohli fungovat jako hradba proti jezdectvu nepřítele, štít je zase dobře chránil proti nepřátelským projektilům. Hlavní nevýhodou pěšáků byla malá strategická mobilita, protože trvalo dlouho, než se shromáždili, i než dorazili na bitevní pole. Proto se pěchota využívala spíše v delších kampaních, kde se předpokládalo obléhání nebo naopak obrana opevněných míst.

Jezdec v kroužkové zbroji doplněné plechy

Rozhodující složku Karlova vojska tvořila těžká jízda, stejně jako u většiny tehdejších armád. Šlechtic ve 2. polovině 14. století jezdil do boje na speciálně vycvičeném koni, vybaven dlouhým kopím, mečem či jinou ruční zbraní a dřevěným štítem nesoucím rodový znak – zde to je pětilistá růže pánů z Hradce. Tělo rytíře chránila zbroj, jejímž základem byla košile z drátěných kroužků, doplňovaná plátovou ochranou. Proto se v tomto období mluví o takzvané kombinované zbroji. Trup kryl kožený kabátec podbitý železnými pláty, který byl schovaný pod honosnou erbovní suknicí (varkočem). Hlavu jezdce chránila lehčí bojová přilba zvaná šlap (zde se sklopným nánosníkem), přes kterou se ještě navlékal větší kbelcový helm. Po prvním střetu na kopí si jezdec tento helm sundal a déle bojoval jen v lehčí přilbě. Aby jej však v bitvě neztratil, byl helm, stejně jako meč a dýka, připevněn řetězy k plátovému kabátci.

Rytířská kopí

Těžkooděné rytíře v boji doplňovali jejich panošové a služebníci, kteří tvořili takzvanou polotěžkou jízdu. Na rozdíl od rytířů nosili o něco lehčí zbroj a především si často nasazovali otevřené přilby, takzvané šlapy nebo železné klobouky, které jim poskytovaly dobrý rozhled. V boji měli za úkol hlavně podporovat své pány, obvykle s dlouhým kopím nebo s kuší. Pod velením svého pána tvořili nejmenší taktickou jednotku vrcholně středověkého vojska, takzvané rytířské kopí. To u nás obvykle čítalo rytíře plus 2 až 3 členy jeho ozbrojeného doprovodu.

Výzbroj těžkooděného rytíře z Doby Karlovy. Na fotografii je sice pěší, ale bojoval především na koni
Výzbroj těžkooděného rytíře z Doby Karlovy. Na fotografii je sice pěší, ale bojoval především na koni. Fotografie: Archiv sdružení Doba Karlova
Výzbroj běžného pěšáka, který v době Karlově podporoval rytířskou jízdu. Fotografie: Archiv sdružení Doba Karlova
Výzbroj běžného pěšáka, který v době Karlově podporoval rytířskou jízdu. Fotografie: Archiv sdružení Doba Karlova

Šiky na podporu rytířů

Kromě jízdy se ve vojsku 14. století uplatňovaly také početné oddíly pěchoty vyzbrojené především dřevcovými zbraněmi (kopí, sudlice, kůsy apod.). Ochranná zbroj těchto vojáků byla velmi jednoduchá, často ji tvořila pouze přilbice a prošívaný či vycpávaný kabátec, někdy ani to ne. Voják na fotografii tak patří k těm nejlépe vyzbrojeným. Pěšáci také s oblibou používali velké dřevěné štíty, předchůdce pozdějších pavéz, které je chránily před střelbou i před nepřítelem útočícím zblízka. Znak na tomto štítu je český lev v přilbici s klenotem podle tympanonu východního portálu vratislavské radnice. Heraldické značení najdeme i na varkoči, který nese barvy českého krále.

Pěší vojáci v kroužkových zbrojích a v železných kloboucích s kopími. Rekonstrukce podoby ze 14. století. Fotografie: Michaela Wecker, Falconia a Doba Karlova
Pěší vojáci v kroužkových zbrojích a v železných kloboucích s kopími. Rekonstrukce podoby ze 14. století. Fotografie: Michaela Wecker, Falconia a Doba Karlova

Pěší střelec z kuše

Ačkoli je 14. století dobou největší slávy anglického dlouhého luku, na našem území se tou dobou uplatňoval v boji hlavně samostříl neboli kuše. Kuše byla mnohem jednodušší na ovládání, přesnější a obvykle také průraznější než luk. Lehkooděný pěší kušiník Karlova vojska byl chráněný plechovým kloboukem a prošívaným kabátcem. Takový kabátec neboli prošívanice měl jen omezenou schopnost zadržovat sečné a bodné útoky. Střelcovu výstroj však standardně doplňoval velký štít nošený na zádech.

Střelcům se dostalo různých úrovní výcviku. Venkovští poddaní obvykle dostávali kuše až těsně před bojem, aby s nimi nemohli v časech míru provozovat pytláctví. Naproti tomu už v době Karla IV. fungovali městské spolky střelců, kteří se v ovládání zbraní pravidelně cvičili. Občas byli jejich členy i samotní výrobci samostřílů, jako v případě Starého města pražského. Nejvíce elitní byli jízdní střelci – nejlépe vybavení i vycvičení, schopní střílet a nabíjet i za jízdy na koni. Velitelé si jich cenili zejména pro schopnost rychlých přesunů. V řadách jízdních kušiníků často sloužili venkovští rychtáři nebo najatí žoldnéři. V době Karlova tažení do Braniborska v roce 1373 muselo čítat každé najaté rytířské kopí (viz Rytířská kopí) jednoho těžkooděnce a jednoho jízdního střelce.

Střelec z kuše byl důležitou součástí vojska v době Karlově. Fotografie: Archiv sdružení Doba Karlova
Střelec z kuše byl důležitou součástí vojska v době Karlově. Fotografie: Archiv sdružení Doba Karlova