Markytánky nemusely být poběhlice

Léčitelky, obchodnice, manželky a další ženy ve vojsku

Úvod

Válka se obvykle považuje za doménu mužů, ale nikdy jí tak docela nebyla. V armádách se už od nejstarších dob uplatňovaly i ženy, buď jako podpora vojáků nebo přímo jako bojovnice. Ani v 17. století, kdy Evropu spalovala třicetiletá válka, nebyla situace jiná. V armádách všech zemí hrály ženy důležitou roli
Voják a „jeho“ žena na obraze malíře Anthonia Palamadesze či jeho okruhu
Voják a „jeho“ žena na obraze malíře Anthonia Palamadesze či jeho okruhu.

Reenactorky při rekonstrukcích bitev z doby třicetileté války mohou vystupovat buď jako příslušnice takzvaného trénu (zásobovacího nebojového oddílu), kde zastávají tradiční ženské role ve vojsku, nebo se prezentovat jako bojovnice oblečené do mužského oděvu.

Úvodem je třeba zdůraznit, že obě role jsou dobové. Není tedy na místě ušklíbat se při bitevní rekonstrukci nad zapojením žen v mužském kostýmu s vojenskou výzbrojí. Byť nešlo o častý jev, je to z historického hlediska zcela v pořádku.

S příběhy žen, které se oblékly do mužských šatů, aby se staly součástí vojenských jednotek, se setkáváme v písních, románech a výjimečně také v úředních záznamech nejen z třicetileté války, ale i z období předchozích a následujících. Známe osudy pouze několika z nich, což má logický důvod. Ženy se v minulosti převlékaly za muže z různých důvodů, ale zpravidla nechtěly, aby byly poznány. Pokud tedy dnes víme o jejich dvojí identitě, znamená to, že ve svém úsilí buď neuspěly, anebo se po letech rozhodly svůj příběh prodat. Kolik žen v mužských šatech svou pravou identitu úspěšně utajilo, již nezjistíme.

Ženy v zásobovacím trénu

V tomto článku chceme představit hlavně ženy, které nebojovaly – tedy alespoň dokud to nouze nevyžadovala. Ty většinou doprovázely na tažení své manžely, partnery nebo otce.

Armádu si obvykle představíme jako primárně mužské prostředí, v němž ženy nemají zásadní místo. Minimálně do poloviny 17. století však byla realita naprosto odlišná – ženy se významně podílely na zásobování a dalších činnostech podstatných pro chod vojska. Jejich počty nikdo příliš nereguloval. Situace se změnila až po třicetileté válce, kdy původní žoldnéřský systém začaly pomalu nahrazovat stálé armády, v jejichž rámci bývala povolena přítomnost pouze určitého počtu žen. Většina činností, které v žoldnéřské armádě vykonávaly, přešla na nově vytvořené specializované jednotky.

TRÉN – byl nebojovou součástí vojska, která zajišťovala zásobování a také veškeré další služby, které mohlo vojsko potřebovat. Kromě trhovců a provozovatelů hospod byly jeho součástí například prostitutky a rodiny vojáků. V průběhu pochodu se trén staral o přepravu zavazadel vojáků, proto bývá také označován za bagáž nebo pakáž.

Detail dobového obrazu zachycuje tažení na bitvu na Bílé hoře. Je uložen v kostele Santa Maria della Vittoria v Římě.
Detail dobového obrazu zachycuje tažení na bitvu na Bílé hoře. Je uložen v kostele Santa Maria della Vittoria v Římě.

Druhý detail dobového obrazu zachycujícího tažení na bitvu na Bílé hoře. Je uložen v kostele Santa Maria della Vittoria v Římě

Uvádí se, že trén představoval v armádách třicetileté války jednu až dvě třetiny celkového počtu osob ve vojsku. Prakticky s každou jednotkou táhla skupina nebojujících osob – mužů, žen i dětí. V dobových seznamech příslušníků armád se však obvykle setkáme s jednotkami, které registrovaly pouze malý počet žen. Jak je to možné? Jejich příslušnost k vojsku zkrátka mnohdy nikdo nezaznamenal, protože to z praktického hlediska nebylo nutné. Většina seznamů tohoto typu totiž vznikala proto, aby se podle nich vydával proviant a píce vojákům.

Ženy obvykle svůj příděl nedostávaly, ale sdílely ho se svým manželem či partnerem. Odlišná situace nastala teprve tehdy, když žena žádného muže nedoprovázela – v tom případě ji bylo třeba vést v seznamech samostatně. Vedle žen, které se k vojsku připojily samy, se jednalo také o vdovy po vojácích a jejich osiřelé dcery, pro které bylo zpravidla bezpečnější nadále táhnout s vojskem a snažit se uživit v rámci trénu, než přežívat bez zázemí mimo armádu.

Počet žen, které s vojskem táhly, se odvíjel od různých faktorů, a u každého praporce se mohl lišit. Bez problémů se mohlo stát, že dvacet tisíc bojovníků doprovázel desetitisícový trén, v jehož rámci nadpoloviční většinu představovaly ženy. Takto významná složka armády si pozornost bezpochyby zaslouží.

Uklízečky, kuchařky, prostitutky, porodní báby i silné ženy pro těžké práce

A co vlastně ženy v armádách třicetileté války dělaly? Především se věnovaly „tradičním ženským pracím“, tedy vaření, praní, šití oděvů nebo péči o nemocné. Většinu těchto činností vykonávaly pro své partnery, ale mohlo se jednat i o placený přivýdělek pro ostatní vojáky, které žádná partnerka nedoprovázela.

Voják a jeho partnerka na vojenském tažení na ilustraci z první poloviny 16. století, tedy z doby landsknechtů zhruba sto let před třicetiletou válkou
Voják a jeho partnerka na vojenském tažení na ilustraci z první poloviny 16. století, tedy z doby landsknechtů zhruba sto let před třicetiletou válkou.

Některé ženy si vydělávaly jako prostitutky, případně uklízely ve vojenských táborech. Vojenské příručky Leonhardta Fronsbergera nás například informují o jejich značně neoblíbené aktivitě – uklízení latrín. Při této činnosti na ně měli dohlížet drábové a takzvaný Hurenweibel – důstojník, jehož úkolem bylo organizovat ženy v trénu. Poběhlice jménem Kuráž, postava vystupující v Grimmelshausenových románech, nás informuje o tom, že vzhledem k vysokému počtu žen u vojska se tam leckterá uživila i jako porodní bába.

Pozice žen u vojska však zdaleka nebyla tak genderově vyhraněná, jako v civilní sféře. Armádní ženy musely být schopny některých těžkých prací a musely se umět samy bránit. Při pohledu na ilustrace vojska na tažení můžeme často vidět, že muži jdou nalehko pouze se svými zbraněmi, zatímco ženy jsou zatíženy zavazadly celé rodiny. Víme též, že se tyto ženy podílely na stavbě polních opevnění a když potom opustily vojsko, patřily mezi skupiny osob, z nichž stavební předáci primárně rekrutovali pracovníky na stavbu opevnění stálých (především hradebních zdí). Významně se též zapojovaly do plundrování a krádeží společně s muži.

Jednou z dosud nezodpovězených otázek zůstává, zda a jak ženy, které působily v armádě, ovlivňovaly civilní společnost, když se do ní po tažení nebo po válce vrátily. Byly zoceleny válkou podobně jako samotní bojovníci, proto se jistě jen těžko a neochotně vracely do zajetých kolejí raně novověké vesnice či města.

Prodejná „láska“ svobodných dívek i manželek

Sociální postavení ženy u vojska se lišilo od civilní sféry. Nebylo tolik ovlivněno faktem, zda se jedná o osobu provdanou či neprovdanou, ale spíše tím, jaké bylo sociální postavení jejího manžela či partnera. Rozdíl mezi manželkami a partnerkami vojáků (nebo markytánů, viz box) tedy nebyl takřka žádný, ale najít hranici mezi nimi a prostitutkami také nebylo vždycky snadné. Prostituce totiž rozhodně nebyla doménou pouze žen, které se protloukaly vojenským světem samy, ale věnovaly se jí i ty provdané. Jednalo se o přivýdělek jako každý jiný, který mnohdy podporoval i sám prostitutčin manžel.

Ačkoliv se neprovdané ženy v armádách běžně nacházely, vojenské řády se snažily o jejich regulaci alespoň v teoretické rovině. Císař Maxmilián II. v řádu z roku 1570 poměrně jednoznačně doporučoval vyhnat od armády všechny neprovdané ženy a držet se od nich dál. Lazarus von Schwendi roku 1593 zmiňoval, že by v jednotkách neprovdané ženy být neměly – tedy až na výjimky povolené plukovníkem.

V polovině 16. století Guillaume du Bellay na svůj původní striktní názor v podstatě rezignoval už při sepisování své poučky: Podle něj ve vojsku žádné ženy být neměly (tedy především ty neprovdané), ale když už tam byly, měly být rozděleny do rot.

Krátce před vypuknutím třicetileté války publikoval k této problematice historku či snad vlastní zážitek Johann Jacobi von Wallhausen: Jeden velitel se údajně chtěl zbavit neprovdaných žen v armádě. Jeho vojáci si však velice dobře uvědomovali, jak jsou jim ženy nápomocné, proto prý v několika dnech proběhlo osm set sňatků. Díky tomu se z neprovdaných partnerek staly manželky, jejichž přítomnost zakázána nebyla.

Volnější přístup k manželství a partnerství mezi mužem a ženou v rámci armád této doby dokládá specifický institut zvaný májový sňatek. Jednalo se o pragmaticky uzavřený svazek mezi mužem a ženou, který měl trvat po dobu vojenského tažení, tedy zpravidla od jara do podzimu. Poté se mohl pár rozejít a v příštím válečném roce bylo možné, aby oba uzavřeli podobnou úmluvu s někým jiným.

MARKYTÁNKA – ještě před několika lety si pod tímto termínem leckdo představoval ženu lehkých mravů, která se vojenského tažení účastnila, aby prodávala svoje tělo. Ačkoliv i takovéto markytánky bylo možné v armádách bez problémů nalézt, situace byla obvykle odlišná. Markytánka (z německého „der Market“ – trh) byla původně trhovkyně, která provozovala svou živnost sama, nebo častěji se svým partnerem – markytánem. Tento výraz často vztahujeme na v podstatě všechny civilní (nebojové) příslušníky tažení obojího pohlaví. Většina z nich ostatně s něčím obchodovala, ať už se zbožím či se službami.

HURENWEIBEL – byl důstojníkem, který zastával v dobových armádách nelehký úkol. Velel tak neorganizované části armády, jakým byly ženy a děti na tažení. Jeho úkolem bylo zajistit, aby vykonávaly potřebné práce, do nichž se jim mnohdy nechtělo, zajistit jejich bezpečnost nebo v případě nepřátelského útoku zařídit, aby nepřekážely manévrům bojových složek vojska. Ačkoliv někteří autoři doslovně překládají označení tohoto úřadu z němčiny jako „kurev šikovatel“, považuji za vhodnější držet se německého originálu, nebo ho počešťovat na hurenvébla – podobně jako například u běžně užívaného feldvébla.

Markytáni a markytánky

Markytánskou živnost provozovali u armád muži i ženy. Vlastnili mobilní hospody, prodávali předměty denní potřeby jako potraviny nebo tabák (jeho rozšíření po Evropě napomohly právě armády třicetileté války), ale také dražší a speciálnější komodity jako třeba látky, zbraně a zbroje nebo potřeby pro jezdce.

Vojenské řády a příručky nás informují mimo jiné o obvyklých problémech dobových armád. Vojáci se leckdy chovali nepřiměřeně až násilně nejen k civilnímu obyvatelstvu v kraji, kterým táhli, ale i k trhovcům vlastního vojska. To mohlo ve svém důsledku ohrozit celou armádu, protože markytáni mohli kampaň kdykoliv opustit, čímž by zkomplikovali zásobování a v důsledku tak zničili bojeschopnost jednotky.

Pokud se choval voják k markytánovi nebo markytánce násilně nebo odmítal platit, měl být potrestán třemi dny vězení o chlebu a vodě. Pokud se tak choval opakovaně, měl daného markytána či markytánku odprosit; poté proběhl uličkou, přičemž ho jeho spolubojovníci bili například kovovými nabijáky; a nakonec měl být potrestán na těle – což mohlo představovat useknutí ruky. Poslední řešení problému se však provádělo spíše výjimečně jako exemplární trest. Takto zmrzačený voják již nemohl zastat svou práci a důstojníci se k této fatální reakci neuchylovali bez skutečně závažného důvodu, protože rozhodně neměli zájem likvidovat své bojové síly.

Autority tak sice své trhovce a trhovkyně relativně chránily, ale i na ně se vztahovala některá pravidla, při jejichž porušení jim mohlo být zabaveno zboží nebo je stihl tělesný trest. Měli zakázáno prodávat dráž, než na kolik bylo zboží příslušnými úředníky ohodnoceno, trestalo se též podvádění při měření a vážení komodit. V armádním systému představoval trén určitý problém také proto, že se jednalo o méně organizovanou část vojska, o níž důstojníci mnohdy neměli dokonalý přehled. A tak se mohlo stát, že se do jeho řad dostali nepřátelští vyzvědači, kteří tak infiltrovali armádu v přestrojení za trhovce. Podle dobových řádů proto měli markytáni a markytánky táhnout s vojskem pouze tehdy, když vlastnili písemné potvrzení od vojenských úředníků. Počet trhovců měl být regulován a bylo zakázáno, aby ve svých řadách přechovávali kohokoliv cizího.

Tržiště vojenského tábora bývalo „domovským prostředím“ markytánů i markytánek.
Tržiště vojenského tábora bývalo „domovským prostředím“ markytánů i markytánek.

Příběhy statečných žen

Pokud máte zájem přečíst si něco o konkrétních ženách v armádách 17. století, rozklikněte si následující odkazy

Obránkyně Brunšviku Gesche Meiburg na dobové rytině
Obránkyně Brunšviku Gesche Meiburg na dobové rytině.
Obránkyně německého města

Příběhy některých žen-bojovnic nám dobové zpravodajství zachovalo dodnes, i když jich není mnoho. V září 1615 se hrdinnou obranou města Brunšviku proslavila 34letá Gesche Meiburg (1581–1617), neprovdaná dcera tkalce. Do zbraně tehdy byli povoláni všichni obyvatelé města – muži i ženy. Gesche prý tehdy bránila městské hradby s mečem a mušketou, zabila několik útočníků a odhodlaně povzbuzovala své spolubojovníky a spolubojovnice. Její osobní příklad a verbální podpora prý strhly obránce k vystřelení asi 500 kulí z mušket. Útok na město neuspěl, na čemž měla Gesche Meiburg nemalou zásluhu, a v listopadu nepřátelské armády odtáhly od města definitivně.

Nemilosrdná Catalina de Erauso převlečená za muže na dobovém obraze
Nemilosrdná Catalina de Erauso převlečená za muže na dobovém obraze.
Nemilosrdná španělská conquistadorka

V řadách vojska dále stanula například Španělka Catalina de Erauso (asi 1585 či 1592–1650). V dětství ji rodina poslala do kláštera, z něhož později uprchla. Ostříhala si vlasy, oblékla se do chlapeckých šatů a následující roky se vydávala za muže, aniž by byla poznána – údajně ani svými příbuznými. Byla agresivní, nezřídka se zapojovala do pouličních bojů a několikrát byla uvězněna.

Odplula do Ameriky, nechala se najmout do vojska a bojovala proti domorodým obyvatelům v Chile. Získala si pověst statečného a se zbraněmi zručného válečníka, aniž by se odhalilo, že je ženou. Získala hodnost lajtnanta a poté, co zemřel kapitán jejího praporce, převzala velení. Povýšena však nebyla kvůli stížnostem na její krutost vůči domorodcům.

Její další osudy zahrnují řadu vražd, ale snad i audienci u papeže Urbana VIII. Příběh Cataliny si zde v budoucnu zaslouží vlastní obsáhlejší článek. Avšak i na základě těchto několika vět čtenáře jistě nepřekvapí, že byly její osudy několikrát beletristicky i filmově zpracovány.

Manželky žoldnéře Hagendorfa

Zatímco příběhy válečnic již po staletí lákají historiky i nejširší veřejnost, osudy žen, které doprovázely své partnery v zásobovacích oddílech, zůstávají skryté v jejich stínu. Informací o konkrétních ženách z trénu nemáme mnoho – a když už, jedná se většinou jen o jejich jména. Jedním z výjimečných pramenů je deník německého žoldnéře Petera Hagendorfa, v němž se můžeme dočíst o autorových manželkách. Peter narozený kolem roku 1600 se k vojsku připojil nejpozději roku 1625. Poprvé se oženil o dva roky později s Annou Stadter, se kterou měl tři děti. Anna i její děti však v následujících letech zemřely. Po několika krátkodobých vztazích se Peter znovu oženil roku 1635 s Annou Marií Buchler, která mu porodila sedm dětí. Peter i Anna Maria přežili válku a spolu s nimi i dvě z jejich dětí.

Ve svém deníku Peter popisuje vzájemnou podporu mezi ním a jeho manželkami. Víme například, že když byl zraněn při dobývání Magdeburgu roku 1631, jeho žena mu donesla látky, které natrhala na obvazy a postarala se o něj. Protože on sám tehdy nebyl schopen plundrovat, Anna mu sehnala víno, nový oděv a další potřeby. Podobně když byla o několik let později zraněna jeho druhá žena a nemohla chodit, vozil ji nejprve na koni a později ji ubytoval ve městě, kde zůstala až do svého uzdravení. Po něm se Anna Maria vrátila za manželem na tažení.

  • Peter H. Wilson, German Women and War. 1500–1800, War in History 2, 1996
  • John A. Lynn, Women, Armies and Warfare in Early Modern Europe, Cambridge 2008
  • Mary Elisabeth Ailes, Camp Followers, Sutlers, and Soldiers‘ Wives. Women in Early Modern Armies (c. 1450–c. 1650), in: Barton Hacker – Margaret Vining (eds.), A Companion in Women’s Military History, Leiden 2010
  • Klára Andresová, Women and Children in the Military Camps of the Thirty Years‘ War, Historická demografie 1, 2019