Search
Close this search box.

  Navigace v článku:

Sek ostřím, úder týlem

Výhody a slabiny sekery v souboji

Úvod

Boj sekerou má četná specifika oproti mečům či jiným podobným sečným zbraním s dlouhou čepelí. Veškerá energie se totiž soustředí do těžké hlavice na konci. Naopak dřevěná násada poskytuje různé varianty úderu. Má však smysl s ní blokovat? Je těžké se sekerou zaháknout štít? Jak využít kombinaci sekery se štítem či druhou zbraní? Kdy použít tupý úder druhým koncem hlavice – tedy týlem?

Když jsem psal disertační práci na téma velkomoravských seker, vložil jsem tam i kapitolu o praktickém boji se sekerou, o niž bych se rád podělil i se širší čtenářskou obcí. Vzhledem k absenci bližšího popisu boje sekerou v historických pramenech a jejím značným opomíjením i současnými šermířskými mistry jsem nucen její použití popsat na základě vlastních zkušeností, obecných fyzikálních zákonitostí (setrvačnost, páka atd.) a odvozením od boje jinými zbraněmi, od nichž se však sekera v mnoha ohledech značně odlišuje. Text je zaměřen na použití sekery v boji právě ve velkomoravském období ve střední Evropě, ale svým způsobem poskytuje i mnohé poznatky pro použití bojových seker během celého středověku i ve starších obdobích.

Šerm sekerou

Nejprve je třeba ujasnit, že popisuji boj proti připravenému ozbrojenému protivníkovi, tedy nikoliv zákeřnou vraždu či přepad. Samotný „šerm sekerou“ (chceme-li takový termín použít) se od jiných způsobů šermu soudobými zbraněmi až tak výrazně neodlišuje. Práce nohou či použití štítu zde budou podobné, podobná bude také celková filozofie boje, tedy způsoby krytí, úhybů z linie soupeřova útoku, vhodné načasování našich vlastních útoků apod.

Rozdíly se objeví zejména v souvislosti s nejvýraznějšími prvky sekery, v nichž se odlišuje od sečných, respektive sečno-bodných zbraní s dlouhou čepelí. Mezi těmito prvky je třeba jmenovat především:

  • posunutí těžiště výrazně směrem k čepeli
  • neexistence záštity
  • relativně krátké ostří
  • možnost plynule měnit délku zbraně
  • možnost hákování
  • možnost úderu týlem

 Podrobněji rozebereme jednotlivá specifika v následujících kapitolách a přílohách.

Autor tohoto článku jako velkomoravský bojovník v koženém kabátci se sekerou a proutěným štítem
Autor tohoto článku Petr Luňák jako velkomoravský bojovník v koženém kabátci se sekerou a proutěným štítem potáhnutým kůží
Velkomoravské sekery různé velikosti. První čtyři jsou typické bradatice, vpravo je širočina
Velkomoravské sekery různé velikosti. První čtyři jsou typické bradatice, vpravo je širočina. Foto: Roman Král

Osm základních směrů seku

Základním druhem útoku, daným už povahou zbraně a koneckonců jejím názvem, je sek, resp. úder. Ten je možné vést v osmi základních směrech, podobně jako u jiných sečných zbraní: kolmo shora dolů, šikmo shora dolů zleva, šikmo shora dolů zprava, vodorovně zleva, vodorovně zprava, dále samozřejmě v opačném směru prvních tří, tj. šikmo vzhůru zleva, šikmo vzhůru zprava, kolmo vzhůru.

Ne všechny tyto směry se v případě sekery využijí stejně často, zejména údery směřující odspoda vzhůru budou spíše příležitostné, použitelné ve zvláštních situacích. Kromě těchto základních seků však můžeme sekeru využít také k řadě specifických akcí, které většina jiných zbraní neumožňuje.

Sekera, ať už bojová nebo pracovní, se takřka vždy vyznačuje umístěním těžiště výrazně blízko čepele, což je dané koncentrací hmotnosti do hlavice nástroje a současně použitím relativně lehké dřevěné násady. Umístěním těžiště tak blízko pracovní části nástroje sice sekera dociluje velmi dobré účinnosti na cílový materiál, ale současně je tak poněkud hůře ovladatelná. Při práci a tím více při boji je nutné s těmito skutečnostmi počítat a pokud možno je využívat ve svůj prospěch, případně alespoň co nejvíce zmírnit jejich negativní účinky.

Pozor na ránu, která padne vedle

Jedním ze základních problémů, daných právě nevyvážeností sekery, je její setrvačnost. Ta sice dodává sekeře potřebnou pádnost, ale zároveň je zde také nebezpečí, že při soupeřově úspěšném úhybu nebo odklonění našeho úderu se sekera bude dále pohybovat špatným směrem (takže nezasáhne zamýšlený cíl) a než ji opět ovládneme, jsme v boji na několik kritických okamžiků prakticky neškodní (v případě, že bojujeme pouze sekerou bez štítu nebo jiné zbraně, pak také víceméně bezbranní), čehož soupeř samozřejmě rád využije.

Současně platí, že opakované promáchnutí a následné znovuovládnutí sekery je pro bojovníka poměrně vyčerpávající a zkušený protivník jej tak dokáže celkem snadno unavit. Kromě toho, při použití větší síly a/nebo těžké sekery může při promáchnutí dojít také k tomu, že je bojující stržen setrvačností vlastního (již zmařeného) útoku a je nucen udělat krok nebo dva, aby znovu získal rovnováhu. Zde se opět nabízí prostor pro chladnokrevného protivníka, který vrávorajícímu sokovi snadno zasadí ránu.

Jaké je řešení tohoto problému? Předně, bojová sekera by neměla být příliš těžká. Boj s ní by také neměl připomínat rubání dřeva, při kterém nám cíl obvykle neuhýbá, ani se nesnaží srážet sekeru stranou. Údery by měly být vedeny s rozmyslem a s použitím pouze nutného množství síly, není třeba se do nich příliš opírat tělem a riskovat ztrátu rovnováhy.

Dva bojovníci s jednoruční sekerou a štítem na začátku souboje.
Dva bojovníci s jednoruční sekerou a štítem na začátku souboje. Vlevo zámožnější bojovník v kroužkové zbroji (Roman Král) a vpravo chudší Slovan jen se základní výbavou (Daniel Kocur). Figuranti jsou ze spolku oživené historie Vanir

Využití setrvačnosti

Svůj úder bychom měli vést z pevného a jistého postoje, který nám dodá dostatečnou stabilitu, současně však musí být postoj natolik pružný, aby umožnil rychle měnit vzdálenost a postavení, zejména stojíme-li se sekerou proti soupeři vyzbrojenému rychlejší a lépe ovladatelnou bodnou nebo sečnou zbraní. Pokud dojde k promáchnutí a sekera se setrvačností pohybuje mimo zamýšlený cíl, není nutné ji silou zastavovat a vracet zpět do střehu či nápřahu po stejné dráze. Tento postup je pro svaly paže, ramene a zad velmi unavující a vede k rychlému vyčerpání, navíc ani jeho rychlost není nikterak působivá.

Jestliže to okolnosti dovolují, je výhodnější využít k znovuovládnutí sekery právě její setrvačnost. Dráhu sekery pouze vhodně usměrníme (často stačí jen drobný pohyb zápěstím nebo loktem) a necháme svou zbraň „vylétnout“ opět do potřebné polohy (nejčastěji přitom sekerou opíšeme kruh nebo osmičku).

Při odklonění soupeřovy zbraně štítem je možné využít délku sekery například k útoku na protivníkovu nohu
Při odklonění soupeřovy zbraně štítem je možné využít délku sekery například k útoku na protivníkovu nohu

Samozřejmě, i při této technice trvá jistou dobu, než se sekera dostane opět tam, kde ji chceme mít, proto je zapotřebí provádět tyto „návraty“ v podstatě automaticky a současně s nimi nezapomínat na další aspekty našeho pohybu – práce nohou, použití štítu, případně druhé zbraně pro naši obranu atd.

Pokud se nabízí vhodná příležitost, je pochopitelně možné setrvačnosti využít nejen k návratu zbraně, ale také rovnou k novému úderu, kdy často stačí přidat do pohybu jen trochu síly. Stále však musíme mít na mysli, že své akce nesmíme příliš často opakovat, protože by soupeř mohl snadno uhodnout náš úmysl a nasadit vhodnou protiakci. Při obnoveném úderu z promáchnutí není vždy nutné sekeru obracet opět čepelí proti cíli, ale lze k němu využít také její týl.

Jak držet sekeru

Bojovou sekeru je vhodné držet tak, aby pod malíkovou hranou z pěsti vyčníval kousek násady. Jeho délka se může lišit v závislosti na celkové délce násady a také na způsobu boje, nicméně je vhodné ponechat si alespoň 5 a raději 10 a více centimetrů délky násady za rukou. Volný konec můžeme využít k vedení úderu z bezprostřední vzdálenosti (podobně jako úder hlavicí při boji mečem), ve specifických situacích k hákování hrany soupeřova štítu a také k odklánění bodných útoků (viz níže Úskalí krytu sekerou). Rezerva v držení nám také přijde vhod ve chvíli, kdy poněkud povolíme sevření (např. při zranění ruky) a hrozí tak, že by nám sekera při rozmachu nebo úderu mohla vyletět z ruky.

Pokus o zahákování soupeřovy sekery, při němž je důležitý pevný úchop a dostatečně vyčnívající konec násady, pak je možné zaútočit třeba štítem na soupeřovu ruku
Pokus o zahákování soupeřovy sekery, při němž je důležitý pevný úchop a dostatečně vyčnívající konec násady, pak je možné zaútočit třeba štítem na soupeřovu ruku

Jakkoli se základní zásady, směry útoků i pohyb bojovníků se sekerou podobají boji s dlouhými čepelovými zbraněmi, u seker nesmíme zapomínat na skutečnost, že valná většina jejich délky je tvořena pouze dřevěnou násadou a ruka, která sekeru drží, obvykle nebývá nijak chráněna. Tyto odlišnosti na první pohled sekeru značně znevýhodňují oproti např. meči, zejména v situaci, kdy se chceme pomocí své zbraně krýt před útokem soupeře.

Na druhou stranu si musíme uvědomit, že ačkoli zvonění mečů máme s bojem jaksi podvědomě spojené, šlo v raném středověku o velmi cenné zbraně a jejich užívání k přímému krytu čepel na čepel je samo o sobě diskutabilní. Naproti tomu, násada sekery měla cenu prakticky nulovou a přežil-li její majitel boj, mohl poškozené topůrko snadno nahradit. Navíc, vzhledem k malé četnosti výskytu mečů bylo mnohem pravděpodobnější, že na bojišti bude čelit spíše jiné sekeře nebo kopí nežli meči.

Úskalí krytu sekerou

Byl-li bojovník nucen krýt sekerou úder jiné sekery, jistě měl snahu krýt násadou proti násadě, nežli proti čepeli protivníka. Je však nutno přiznat, že každý kryt sekerou a stejně tak každé zablokování sekery proti její násadě představují nebezpečí nalomení či zlomení násady už jenom vlivem zmíněné setrvačnosti její hlavice. Jinými slovy, hlavice má tendenci pokračovat v započatém pohybu, zatímco násada je již zastavena, nebo radikálně zpomalena. Pokud je navíc násada v blízkosti místa, v němž byla zablokována, již dříve poškozena, pak značně narůstá nebezpečí zlomení dřeva právě v místě již přerušených vláken.

Jestliže používáme sekeru obouručně a kryjeme její násadou mezi body držení, tak jsme sice schopni zastavit i velmi silný úder, současně však často svěřujeme svůj život pouze kousku dřeva. Kryty je tedy vhodné nepoužívat k přímému zastavení, ale spíše různým zpomalením a odkloněním soupeřova úderu, které můžeme současně kombinovat s úhybem z dráhy útoku.

Dostatečně lehkou a rychlou sekerou je možné se pokusit také o letmý kryt, při němž soupeřovu zbraň nezastavujeme, ale pouze ji v pohybu odrážíme stranou; naše vlastní zbraň se přitom v ideálním případě dostává sama do rozmachu, který následně využijeme k protiútoku.

K obraně můžeme využít také opačnou stranu násady: sekeru necháme proklouznout v ruce tak, že se její hlavice přiblíží k pěsti a dosah zbraně se zkrátí, zatímco na spodní straně ruky naopak získáme vyčnívající kus násady. Ten můžeme využít zejména k odklánění a srážení bodných útoků, směřujících na břicho, podbřišek a nohy.

Délku obouruční sekery lze využít ke krytí soupeřovy zbraně
Délku obouruční sekery lze využít ke krytí soupeřovy zbraně

Pro krytí bodných útoků na vrchní část těla sekera není příliš vhodná. Bodné útoky vynikají kromě své ranivosti zejména rychlostí a v té se jim sekera (zatížená nahoře svou hlavicí) obvykle nemůže rovnat.

Při veškeré obraně sekerou však nesmíme zapomínat, že naše ruka není chráněna záštitou a je tak vystavena značnému riziku. Zranění nebo ztráta prstů pak mimo jiné znamenají neschopnost dále držet zbraň, a tedy velmi pravděpodobnou porážku.

Krytí sekerou je tak často vyhrazeno buď velmi zkušeným bojovníkům, nebo krajně zoufalým situacím.

Hákování protivníkovy zbraně

Jako další z bojových specifik sekery jmenujme možnost hákování. Ta je dána skutečností, že čepel sekery vždy svírá s násadou pravý či (zejména u slovanských seker) ostrý úhel, a tak poskytuje sama o sobě pevný hákovitý nástroj, který můžeme v boji velmi efektivně využívat. Za vhodných okolností je hákování možné kombinovat s krytem, kdy soupeřovu zbraň v průběhu krytí zachycujeme a strháváme stranou.

Tento manévr však není zcela bez rizika – zkušený soupeř, zejména je-li vybaven mečem nebo podobnou zbraní, může svou čepel ze zahákování poměrně snadno osvobodit a obnovit svůj útok ve chvíli, kdy je naše sekera ještě stále unášena setrvačností hákovacího pohybu a nemůže se do obrany efektivně zapojit.

Při krytí soupeřovy sekery je možné ji vzápětí zahákovat, ale přitom je vhodné kontrolovat jeho ruku, abychom nestrhli jeho zbraň třeba do vlastní nohy
Při krytí soupeřovy sekery je možné ji vzápětí zahákovat, ale přitom je vhodné kontrolovat jeho ruku, abychom nestrhli jeho zbraň třeba do vlastní nohy

Pokud má protivník také sekeru, můžeme se pokusit mu ji zahákováním vytrhnout z ruky – zde se však dostáváme do nebezpečí, že narazíme na silnějšího soupeře a budeme naopak sami odzbrojeni. V tomto směru není na škodu vybavit sekeru zápěstním poutkem, byť i to má své nevýhody. Je to také jeden z důvodů, proč nedržet sekeru za samotný konec násady (pokud nám ji soupeř začne vytahovat z ruky, máme určitou rezervu). Další podrobnosti o hákování se dočtete zde Boj sekerou pod lupou > Více o hákování a chytání zbraně.

Úder týlem (tupou stranou hlavice)

Závěrem se krátce podívejme na poslední významnou odlišnost sekery oproti mnoha jiným zbraním a tou je její týl. Sekera tak v jedné zbrani kombinuje schopnost zasazovat rány sečné a tupé a to pouhým pootočením v ruce. V boji lze úder týlem využít různými způsoby – pro vedení zpětného či obnoveného úderu při promáchnutí, pro úder na místo, které chceme poškodit, ale současně nepotřebujeme, aby v něm uvázla čepel sekery (např. soupeřův štít), případně chceme-li šetřit její ostří.

Během boje však máme málokdy možnost luxusu volby, kterou stranou sekery protivníka udeříme. Lze si představit zejména možnost cíleného úderu týlem při dobíjení poraženého soupeře, kdy je na rozmýšlení čas – ať už z důvodu ničivějšího účinku úderu vzhledem k ochrannému odění (kdy týl sekery funguje podobně jako palcát), nebo na základě pragmatické snahy co nejméně poškodit nebo zašpinit cennou kořist, vezmeme-li v úvahu běžný válečný zvyk svlékat z mrtvých nepřátel zbroj a oděv.

Překvapivě vedený úder tupou stranou hlavice, tedy týlem sekery, může vést k drtivému poškození protivníka
Překvapivě vedený úder tupou stranou hlavice, tedy týlem sekery, může vést k drtivému poškození protivníka

Užití týlu sekery pro dobití bezbranného zajatce (Aelfheaha, arcibiskupa canterburského) zmiňuje Anglosaská kronika (rukopis C) k roku 1012: „…A tam ho hanebně zavraždili. Tloukli jej kostmi a volskými hlavami a kdosi z nich jej nakonec tupým koncem sekery udeřil do hlavy…“

Při použití sekery jízdním bojovníkem proti pěším můžeme také uvažovat o možném preferování úderu týlem, který minimalizoval možnost uváznutí sekery v cíli, čímž by mohla být pro projíždějícího bojovníka zbraň ztracena, případně by byl zbytečně zaneprázdněn jejím vyprošťováním.

Vyjmenoval jsem základní specifika boje se sekerou. Další už se do rozsahu článku nevešla, ale můžete si o nich přečíst v přílohách (Boj sekerou pod lupou).

Boj sekerou POD LUPOU

Bojovník vyzbrojený sekerou může v závislosti na druhu sekery bojovat pěti základními způsoby, o nichž se více dočtete po rozkliknutí následujících odkazů. Kromě toho je tam krátké zamyšlení nad využitím či nevýhodami krátkého ostří sekery oproti meči a dozvíte se o variabilitě dlouhé násady a také mnohé další podrobnosti o hákování.

Energie dopadu v malém ostří se využije stejně v boji jako při práci se dřevem.
Energie dopadu v malém ostří se využije stejně v boji jako při práci se dřevem. Zde vidíte obouruční sekery v rukou bojovníků, kteří klestí vojsku cestu lesem. Vyobrazení od Petra de Ebulo z 12. století

Spousta energie v jednom místě

Další z důležitých odlišností seker oproti jiným sečným zbraním je krátkost jejího ostří. V praxi tedy na naší zbrani existuje pouze malá část, jíž jsme schopni způsobit soupeři bez větší námahy zranění. S výjimkou širočin s delším a obvykle zakřiveným břitem tak sekera také do značné míry ztrácí schopnost kombinace úderu s řezem, tedy vlastně seku v pravém slova smyslu. Někdy se soudí, že krátkost ostří vyžadovala u sekery přesnější a jistější vedení než u meče s jeho dlouhým břitem. V jistém smyslu je to tak, nicméně je třeba si uvědomit, že i mečem obvykle útočíme s úmyslem zasáhnout více či méně konkrétní částí jeho ostří, nenecháváme to náhodě. Ovšem při zásahu máme u meče vždy možnost aplikovat tažný či tlačný řez, jímž docilujeme účinnější rány. Zdálo by se tedy, že se zde jedná opět o nevýhodu sekery. Tato nevýhoda je však současně výhodou, neboť u sekery se díky omezené délce ostří a vpřed posunutému těžišti soustředí převážná část energie úderu právě do tohoto malého úseku, a čepel tak získává značnou průbojnost, neboť při dopadu působí jen na malou plochu cíle. Tato vlastnost je samozřejmě výhodná nejen pro samotné zasazení rány, ale také pro průnik případným ochranným oděním. Domnívám se, že právě dobrá účinnost proti ochranné zbroji byla jedním z důvodů obliby seker.

Uchopit sekeru blíže k hlavici může být výhodné například při útoku z bezprostřední blízkosti na slabá místa protivníka. Foto: Jaromír Průša
Uchopit sekeru blíže k hlavici může být výhodné například při útoku z bezprostřední blízkosti na slabá místa protivníka. Foto: Jaromír Průša

Jakou variabilitu násada poskytuje?

Sekeru je možné uchopit prakticky v kterémkoli bodě délky násady a tím upravit její vlastnosti tak, jak nám v dané situaci nejlépe vyhovuje. Čím blíže hlavici sekery se naše ruka na násadě posune, tím méně budeme pociťovat setrvačnost zbraně a bude pro nás snáze, rychleji a přesněji ovladatelná.

Současně však ztrácíme nejen dosah, ale také účinnost svých úderů. Snížení účinnosti nicméně nemusí být samo o sobě na škodu, jestliže tím vrátíme své zbrani bojeschopnost. Například v případě, kdy jsme se s protivníkem přiblížili natolik, že rozmach a úder plnou délkou sekery už není možný nebo výhodný.

Zkrácení vzdálenosti, posun těžiště zbraně a zpřesnění našich útoků pak naopak můžeme využít ke svému prospěchu a zblízka soupeře zasypat sice slabšími, ale o to rychlejšími a přesně mířenými údery. Kromě tradičních seků můžeme na krátkou vzdálenost naplno využít také údery čelem sekery, rohem čepele (k čemuž se moravské bradatice s vytaženým rohem obzvláště hodí), nebo – při úchopu sekery těsně pod hlavicí – k přímým úderům a řezům ostřím, které cílíme na citlivá a snadno zranitelná místa na těle protivníka (obličej, krk, prsty a hřbety rukou, zápěstí…).

Mohlo by se zdát, že takovéto útoky budou jen málo účinné, avšak pokud vezmeme v úvahu průměrnou hloubku uložení některých tepen v těle (v řádu jednotek centimetrů), řezy sekerou z bezprostřední blízkosti rázem nabývají na nebezpečnosti.

Překvapivý útok spodní části násady

Podchycení sekery blíže k její hlavici má samozřejmě za následek nejen zkrácení dosahu její horní části, ale současně také prodloužení části spodní. Její využití k možné obraně zejména dolní poloviny těla bylo výše zmíněno. Na místě je snad ještě uvést možnost vedení útoku spodní částí násady po změně úchopu výrazně blíže k hlavici zbraně, kdy můžeme touto částí vést buď úder obloukem, nebo přímý bod koncem topůrka. Prvně jmenovaný úder sice nemá přílišnou sílu (těžiště sekery je poblíž ruky), zato však vyniká rychlostí a při správném použití může být velmi překvapivý.

Vzhledem k malé síle útoku je nutné cílit na citlivá místa jako obličej, zuby, ucho, krk a podobně. Úder sice nezpůsobí vážnější zranění, ale náhlý bolestivý zásah může soupeře vyvést z rovnováhy, čehož využijeme – pokud to okolnosti nabízí, můžeme například bez další změny úchopu rychle zkrátit vzdálenost a z bezprostřední blízkosti zaútočit některým z výše popsaných způsobů nakrátko drženou hlavicí sekery, nebo naopak necháme sekeru v nápřahu opět vyjet z ruky na plnou délku a útočíme na dezorientovaného protivníka obvyklým pádným úderem.

Rychlý úder násadou lze použít například při otevření mezery v soupeřově obraně, zde po částečném odklonění jeho štítu hranou štítu vlastního
Rychlý úder násadou lze použít například při otevření mezery v soupeřově obraně, zde po částečném odklonění jeho štítu hranou štítu vlastního

Zachycení kopí a podobných dlouhých „dřev“

Co se týká hákování dřevcových zbraní (ve sledovaném období jde prakticky jen o kopí), je zde podobné nebezpečí, jako u mečů a jiných dlouhých čepelí, zvýšené navíc značnou obratností kopí, je-li drženo obouručně. Pokud se nám podaří dorážející kopí odklonit a zahákovat, neměli bychom otálet a ihned po zahákování rychle zkrátit vzdálenost ke kopiníkovi (přičemž se snažíme kontrolovat násadu jeho zbraně a hrot nechat bezpečně za sebou) a zaútočit, než stihne ustoupit a znovu tak dostat hrot zbraně mezi nás.

Pokud bojujeme pouze sekerou bez štítu a máme tak volnou ruku, můžeme se po zahákování také pokusit ratiště kopí chytit, případně se snažit jej v součinnosti se sekerou vypáčit soupeři z ruky (nebo zahákovanou zbraň volnou rukou pouze přidržíme a uvolněnou sekerou vedeme úder na soupeřovy ruce, držící ratiště). Při střetu více osob pak můžeme zahákováním a odkloněním kopí otevřít cestu k útoku svému spolubojovníkovi. Taková akce však vyžaduje zkušené a dobře sehrané bojovníky.

Odklonění kopí násadou sekery může dát prostor k úderu štítem a s trochou šikovnosti je možné vzápětí zaútočit zblízka i samotnou sekerou
Odklonění kopí násadou sekery může dát prostor k úderu štítem a s trochou šikovnosti je možné vzápětí zaútočit zblízka i samotnou sekerou
Jak strhnout štít sekerou

Jednou z největších předností hákování je využití ke strhávání štítů. Štít je pro sekeru vždy značně nepříjemnou překážkou, neboť vzhledem k menší rychlosti úderů pro majitele štítu nebývá příliš velký problém útok včas krýt. Kromě toho představuje štít také možné riziko zaseknutí a uváznutí sekery. Proto je v našem zájmu se snažit soupeřův štít buď rozbít (jestliže si troufáme v souboji přežít dostatečně dlouho), nebo se snažit jej obcházet, odstraňovat z cesty a v nejlepším případě o něj soupeře připravit.

K hákování štítu se dobře hodí bradatice, ačkoli k němu lze použít prakticky jakoukoli sekeru. Hrana štítu se velmi pohodlně zachycuje do oblouku na přechodu krčku do brady (přičemž tam nepřekáží příliš protáhlá brada, jakou mají širočiny), dobře se zde uplatní také pro bradatice typický ostrý úhel mezi násadou a čepelí. Bradatice je navíc díky své relativní lehkosti dostatečně rychlá, aby se s ní dal soupeřův štít úspěšně „ulovit“ – je samozřejmé, že protivník nám zachycení štítu rozhodně neulehčí.

Můžeme zkusit předstírat běžný úder a ve chvíli, kdy soupeř pozdvihne štít, poněkud změníme směr, případně necháme sekeru setrvačností povyjet dál z ruky a místo plochy štítu zasáhneme jeho hranu. Zde je však třeba si počínat opatrně, abychom se do hrany buď nezasekli čepelí, nebo o ni neudeřili násadou příliš tvrdě a neriskovali tak, že setrvačností dojde k jejímu zlomení nebo naštípnutí (zejména je-li násada už poškozena předchozím bojem).

Jestliže štít úspěšně zahákujeme, můžeme to využít více způsoby. Jeho stržení a následný úder sekerou je prakticky vyloučeno, neboť soupeř s velkou pravděpodobností štít opět ovládne a zvedne rychleji, než se stihneme rozmáchnout a udeřit. Máme-li sami v druhé ruce štít, případně druhou zbraň, můžeme je v této chvíli využít dvěma způsoby. Za prvé jimi můžeme zaútočit – vzhledem k rychlosti akce a omezenému času (než se protivník zakryje štítem nebo alespoň ustoupí z našeho dosahu) je vhodné útočit bodem zbraní, případně přímým úderem hranou štítu. Za druhé můžeme štítem či druhou zbraní zahákovaný štít přebrat a dále blokovat, zatímco vedeme co nejrychleji úder uvolněnou sekerou.

Pochopitelně se ještě navíc musíme během celé akce mít na pozoru před zbraní protivníka – proto je vhodné akci provést ve chvíli, kdy soupeř například promáchl a ještě svou zbraň zcela neovládl, nebo podařilo-li se nám jej napadnout ze štítové strany a jeho zbraň nás tak bezprostředně neohrožuje.

Stejně jako u hákování kopí, i v tomto případě můžeme využít stržení štítu k součinnému útoku více osob. Pokud druhou zbraň či štít nemáme, nebo jsme nuceni je v dané chvíli použít na obranu před zbraní soupeře, můžeme stále hákování štítu úspěšně využít: štít strhneme jen natolik, aby nad ním protivník na okamžik ztratil kontrolu a otevřela se nám tak skulina v jeho obraně. Jakmile se tak stane, vedeme přímý úder čelem nebo (lépe) horním rohem čepele, nejčastěji na soupeřův obličej.

Zde se tedy opět uplatní bradatice a její charakteristický rys, zvýrazněný horní roh. Můžeme se jen dohadovat, zda jeho tvar snad souvisel mimo jiné právě s oblibou podobného druhu útoku.

Stržení štítu sekerou sice odkryje soupeřovu obranu, ale zároveň omezuje možnosti sekery k útoku
Stržení štítu sekerou sice odkryje soupeřovu obranu, ale zároveň omezuje možnosti sekery k útoku
Jak využít slabin obránce

Za zmínku stojí, že při popsané akci nám protivník leckdy náš cíl nevědomky usnadní. Jakmile zahákujeme štít a začneme jej strhávat, je obvykle první reakcí bojovníka napřít sílu proti tomuto pohybu, tedy táhnout štít zpět k sobě. Ve chvíli, kdy náš tah přerušíme a zahájíme útok, je soupeř náhlým povolením vyveden z míry a může si úder sekery naopak sám na sebe strhnout.

Kromě útoků na hlavu a trup soupeře se nám při úspěšném stržení štítu nabízí také možnost zaútočit na paži, která štít ovládá. Tuto taktiku můžeme nasadit například tehdy, je-li protivník příliš dobře chráněn zbrojí a máme pochybnosti, zda by jej náš navazující útok dostatečně efektivně zasáhl. Pokud ho však zraníme na ruce, může štít pustit (jde-li o štít s jednobodovým držením), nebo může být jeho schopnost štít použít zásadně snížena i v případě, že štít nepustí nebo má štít s držením dvoubodovým. Navíc, v případě vážného zranění štítové paže je pravděpodobné, že se o naše vítězství postará ztráta krve.

Při hákování štítu se ovšem může vyskytnout podobné nebezpečí, jako při hákování druhé sekery – soupeř se sám může pokusit nám tahem za štít sekeru vytrhnout, případně se může snažit krýt náš úder tak, aby se hranou štítu dostal pod čepel. V tomto směru je nebezpečnější štít s dvoubodovým úchopem, u něhož může majitel napřít do tahu větší sílu. Snad i to mohlo být (spolu s oblibou sekery) důvodem, proč se u Slovanů obecně neujala štítová puklice, typická pro držení jednobodové.  

Když vystihneme správný okamžik, můžeme se pokusit zachytit sekerou soupeřovu ruku
Když vystihneme správný okamžik, můžeme se pokusit zachytit sekerou soupeřovu ruku

Spíše nouzové řešení s využitím volné ruky

Jednoruční držení sekery se uplatní zejména při použití kratších a lehčích seker, které je možné jednou rukou ovládat s dostatečnou rychlostí a obratností. I v takovém případě se však stále jedná o relativně málo výhodný způsob boje – sekera není příliš vhodná k defenzivním akcím, zejména proti bodným zbraním. Použitá samostatně se také jen obtížně prosazuje proti soupeři vybavenému štítem. Určitou výhodu naopak kratší, lehčí, jednoručně držená sekera získává při boji ve stísněném prostoru, v těsném kontaktu s protivníkem, který nemůže příliš manévrovat. Volná ruka může v takovém případě napomáhat a vytvářet cestu, po které zbraň udeří. Činnost volné ruky může zahrnovat zachytávání a blokování zbraně soupeře, zachytávání a případně strhávání jeho štítu, chycení soupeře za ruku, oděv, vlasy, vousy apod.

Samozřejmě, ruka může také aktivně útočit (úderem pěsti, lokte, bodnutím prsty proti očím…) nebo alespoň vyvádět protivníka z míry klamnými útoky. Ruka se může také v součinnosti se sekerou podílet na obraně a to jak blokováním úderů (nejlépe v soupeřově nápřahu) či srážením a přesměrováním bodných útoků, tak také prostřednictvím přebírání zbraně vykryté sekerou, která se tak uvolní k okamžitému protiútoku. Kromě toho může být volná ruka využita k podpoře sekery při blokování úderu. Může také držet jiný předmět, který bojovník nechce nebo nemůže pustit.

V krajním případě, zejména pokud se bojovník v tomto druhu boje ocitl neplánovaně (ztráta štítu, náhlé napadení apod.), může volná ruka posloužit k nouzovému krytí, zejména pokud má možnost ji alespoň narychlo improvizovaně ochránit (omotáním kusem oděvu), nebo je-li již chráněna zbrojí. Je třeba zdůraznit, že převážná část popsaných akcí volné ruky je poměrně riskantní a vyžaduje buď dostatečnou zkušenost a chladnokrevnost, nebo naopak zoufalé odhodlání či zuřivost, aby byla úspěšně a účinně provedena. Celkově lze říci, že boj samotnou sekerou v jedné ruce je málokdy výhodný a nejpravděpodobněji k němu dojde, je-li bojovník zaskočen útokem bez plné výzbroje nebo ztratí štít či druhou zbraň v průběhu boje. Jiným příkladem by mohlo být náhlé zapojení do boje zblízka u bojovníka, který byl primárně vyzbrojen střelnou zbraní a sekeru má pouze jako záložní zbraň či nástroj.

Samotná jednoruční sekera se dala použít pro obranu v nouzi, jak je vidět třeba na ukázce z proslulé „tapisérie“ z Bayeux z 11. století
Samotná jednoruční sekera se dala použít pro obranu v nouzi, jak je vidět třeba na ukázce z proslulé „tapisérie“ z Bayeux z 11. století

Větší razance, dosah a rychlost, ale bez obrany

Hovoříme-li o boji obouručně drženou sekerou, můžeme mít na mysli více podob a způsobů boje, závislých zejména na délce a váze sekery, síle bojovníka a celkovém charakteru střetu. V prvé řadě je nutno rozlišovat boj takovou sekerou, která je sama o sobě jednou rukou neovladatelná (nebo k jejímu účinnému ovládání jednou rukou nemá bojovník dostatečnou sílu) a dále boj sekerou, která může být vedena jednou rukou, ale v dané situaci byla použita oběma (třeba jen pro specifickou akci v rámci střetu).

Dále můžeme rozlišit obouruční styl použití založený na síle (případně kombinaci síly a rychlosti) a styl spočívající spíše v promyšleném a vynalézavém užívání zbraně. Samozřejmě je možné oba tyto způsoby kombinovat. Jako poslední můžeme jmenovat obouruční použití sekery (obvykle větší a na dlouhé násadě) pro boj pěšáka s jezdcem.

Použití obouručních seker na „tapisérii“ z Bayeux z 11. století, která zobrazuje bitvu u Hastings roku 1066
Použití obouručních seker na „tapisérii“ z Bayeux z 11. století, která zobrazuje bitvu u Hastings roku 1066

Všeobecně lze říci, že obouruční úchop poskytuje úderu sekerou větší sílu a jistotu, navíc umožňuje použít větší a těžší sekeru, kterou by jednou rukou nebylo možné účinně ovládat a která má díky své hybnosti a setrvačnosti značný ranivý potenciál. Při vhodném držení navíc dodává pohybům sekery nejen sílu, ale také rychlost; při promáchnutí zkracuje dobu, potřebnou k zastavení či přesměrování pohybu. Síla, daná obouručním úchopem, může být využita nejen k sekům, resp. úderům, ale také k hákování nebo přímým výpadům čelem sekery či koncem násady.

Rychlost a jistota ovládání, spolu s umožněnou délkou násady pak poněkud přispívají také k možnostem obrany, ačkoli je nutno poznamenat, že sekera v defenzivním použití nikdy příliš nevyniká a bojovník s dvouruční sekerou musí spoléhat spíše na práci nohou a úhyby než na kryty.

Další skutečností, významně snižující obranyschopnost bojovníka, je samozřejmě nutnost oželet štít, protože obě ruce jsou zaměstnány zbraní. Je možné rekapitulovat, že dvouruční sekera poskytuje vysokou ranivost, poměrně slušnou rychlost a značný dosah, ale za cenu snížené možnosti obrany. Velmi účinná však může být spolupráce bojovníka s dvouruční sekerou s dalšími muži, kteří mu poskytují ochranu (dřevcovými zbraněmi, štíty atd.), nebo alespoň zaměstnávají soupeře a umožní tak dvouruční sekeře zasadit třeba jen jedinou, ale vysoce účinnou ránu. Bojuje-li sám, musí se spoléhat buď na rychlost a brutalitu svého útoku, při němž nutí soupeře k ústupu a nedovoluje mu protiútok (což je pro sekerníka ovšem velmi vyčerpávající), nebo musí být chráněn kvalitním ochranným oděním, které bude při obraně kompenzovat chybějící štít.

Kombinace sekery se štítem být u slovanských bojovníků nejobvyklejší. Figurant: Petr Luňák
Kombinace sekery se štítem zřejmě byla u slovanských bojovníků nejobvyklejší. Figurant: Petr Luňák

Útoky zpoza účinné ochrany

Sekera použitá spolu se štítem je patrně všeobecně nejvýhodnější kombinací. Štít samotný představuje v boji vždy velkou výhodu, ať už v druhé ruce držíme jakoukoli zbraň. U Slovanů jsou v archeologických nálezech jen sporadické důkazy o používání štítů, ale zarážející je především absence kovových štítových puklic, které jsou běžné u mnoha jiných evropských etnik. Z písemných pramenů však víme, že Slované štíty používali. To naznačuje, že Slované preferovali štíty držené na předloktí (dvoubodový úchop), nikoli v pěsti (jednobodový úchop).

Nelze také vyloučit, že ve vývoji slovanských štítů do této teoretické podoby hrála svou roli právě obliba seker: štít držený dvoubodově je velmi stabilní a úder sekery jím tak snadno nepohne, navíc může být při stejné velikosti silnější (a tedy těžší) než štít držený jednobodově, což zvyšuje jeho odolnost a trvanlivost (která právě při odrážení sekery přijde vhod). Samozřejmě, štít není při boji nutně používán pouze jako statická překážka v dráze úderu, bojovník obvykle mívá snahu po něm údery nechat sjíždět a odklánět je, navíc už během krytu štítem se on sám často pohybuje v úhybu nebo v protiútoku.

Mohou však nastat situace, kdy nezbývá než štít pouze pasivně nastavit útoku a tehdy jeho odolnost a stabilitu oceníme. Při použití štítu v kombinaci se sekerou můžeme plně využít účinnost sekery (sílu a průraznost úderu), aniž jsme znevýhodněni její nevelkou vhodností pro obranné akce, které zajistí štít. Dává také větší šanci bojovníkům bez ochranného odění a při nutnosti náhlého boje je samozřejmě podstatně rychlejší uchopit zbraň a štít, než se oblékat do zbroje. Štít navíc poskytuje účinnou ochranu proti šípům a vrhacím zbraním, jejichž zásahům ve sledovaném období často neodolala ani kvalitní zbroj. Ve světle těchto skutečností je pravděpodobné, že právě kombinace se štítem byla pro sekeru preferována.

Útoky ze dvou stran

Použitím sekery v kombinaci s další zbraní v druhé ruce získáváme (v závislosti na druhu této zbraně) větší útočný a případně i obranný potenciál, ztrácíme však současně také možnosti využití volné ruky, které byly popsány výše. Ačkoli sekeru je možné použít k některým druhům rychlých a překvapivých útoků na bázi přímého výpadu, reálná schopnost bodu jí schází – proto je vhodné volit druhou zbraň právě bodnou, čímž tento nedostatek kompenzujeme. Jako vhodný se jeví zejména nůž, který druhé ruce sice neposkytne větší obranné možnosti, pro soupeře je však jeho hrot stálou hrozbou, na niž musí při svých akcích brát zřetel. Navíc, budeme-li o této kombinaci uvažovat spíše jako o nouzové (kdy bojovník nemá k dispozici štít, nebo je přinucen k boji náhle a nečekaně), je nůž nejpravděpodobnější další zbraní, kterou má neúplně ozbrojený bojovník u sebe.

Meč jako druhá zbraň k sekeře byl sice asi méně obvyklý, než třeba nůž, ale jeho délka čepele má také své výhody, jichž je možné využít
Meč jako druhá zbraň k sekeře byl sice asi méně obvyklý, než třeba nůž, ale jeho délka čepele má také své výhody, jichž je možné využít

Nůž je možné držet dvěma základními způsoby – tradičně, tj. s čepelí vybíhající mezi palcem a ukazovákem, nebo reverzně, tedy s čepelí vybíhající od malíkové hrany. Tradiční držení nám umožní dlouhé přímé výpady, zatímco reverzní držení nabízí sice omezený dosah, ale zato velmi dobrou průraznost, a navíc v omezené míře také možnost hákování (soupeřovy zbraně, hrany jeho štítu apod.). Proto může být často výhodné užívat tradiční držení zejména tehdy, chceme-li si od protivníka držet odstup, zatímco reverzní úchop se hodí při preferování boje tělo na tělo, kdy může ruka s nožem zasazovat rychlé a hluboce pronikající bodné rány.

Kromě nože je samozřejmě možné využít prakticky jakoukoli další zbraň, ovladatelnou jednou rukou, avšak na rozdíl od nože, jehož použití společně se sekerou je do jisté míry instinktivní, se může větší zbraň v druhé ruce snadno stát spíše přítěží než pomocníkem, není-li bojovník na takovýto způsob boje zvlášť cvičen. Nelze také opomenout skutečnost, že jak pracovní sekera, tak nůž se patrně našly v každé domácnosti raného středověku, proto mohla být tato relativně účinná kombinace využita i muži, kteří specializované zbraně nevlastnili, případně ve válečných událostech dostávali jiné úkoly (lukostřelci, prakovníci, pomocný personál družiníků), a proto byli vybaveni pouze těmito univerzálními nástroji, které jako zbraně použili jen v nouzi (průlom v hradbách, náhlé napadení, útěk z boje atd.).

Bojovník vyzbrojený pouze lehkou jednoruční sekerou, s níž by se teoreticky dalo vrhat, ale u Slovanů je to spíše neobvyklé. Foto: Curia Vitkov
Bojovník vyzbrojený pouze lehkou jednoruční sekerou, s níž by se teoreticky dalo vrhat, ale u Slovanů je to spíše neobvyklé. Foto: Curia Vitkov

Dalo se vrhat slovanskými sekerami?

Vrhání sekerou je v boji poněkud ošidnou záležitostí, protože ať už je úspěšné nebo neúspěšné, připraví bojovníka o zbraň. Je-li sekera nesena do boje už předem s úmyslem ji jako vrhací zbraň použít, lze předpokládat, že bojovník se vyzbrojil také dalšími zbraněmi, které mu po odhozu sekery zůstanou. Vrhací využití slovanských seker nelze v současnosti nijak jednoznačně doložit, ačkoli přinejmenším některé exempláře by jistě takovéto uplatnění našly a s dostatkem zkušeností je možné úspěšně vrhat prakticky jakoukoli sekerou.

Polský historik a archeolog Andrzej Nadolski v této souvislosti uvádí dva případy z pohřebiště Końskie z 11. století, kdy byli pohřbení vybaveni dvěma sekerami. Z našeho prostředí je mi znám pouze hrob bojovníka s mečem, dvěma sekerami, vědrem a šipkou z Žatce a dále je možné zmínit rozrušený hrob 21/AZ z pohřebiště ve Starém Městě – Na Valách, jehož inventář však pravděpodobně obsahuje předměty z dalších porušených hrobů. Hrob 79 ze Staré Kouřimi, obsahující bradatici a zřejmě staromaďarský čakan je dětský a nelze s ním tedy v tomto ohledu počítat.

Český archeolog Zdeněk Klanica předpokládá, že k vrhání byly užívány „velmi lehké sekery s dlouhými ostny“ a nebyly určeny pro boj zblízka. S touto teorií však nelze zcela souhlasit. Ačkoli je pravdou, že lehká sekera se vrhá snadněji než těžká, přece jen potřebuje vrhací zbraň dostatečnou hmotnost a hybnost, které právě lehké formy bradatic s dlouhými ostny nemají nazbyt. Mnoho jim v tomto směru nepřidá ani hmotnost násady, která nebyla příliš silná (s přihlédnutím k průměrům oka u těchto kusů) a pro dobré vrhací použití by navíc musela být poměrně krátká. Zásah takovouto sekerou by byl pro cíl často spíše nepříjemný než fatální.

Navíc vrhacímu účelu příliš neodpovídají ani další vlastnosti těchto seker – například výrazný sklon čepele k násadě, který je pro ně typický, se pro vrhací použití nejeví jako zvlášť výhodný. Naopak, pro vrhací sekeru je vhodné spíše celkové směřování čepele, nebo alespoň jejího horního rohu směrem vzhůru. Při správně provedeném hodu pak sekera zasahuje právě touto částí, takže zásah je vlastně jakousi kombinací úderu, seku i bodu a dopadová energie se soustředí do menšího úseku ostří, které tak má možnost proniknout hlouběji. Sklonění čepele dolů, typické pro bradatice s dlouhými ostny, výrazně znesnadňuje podobný způsob zásahu.

Vrhací sekeru zvanou franciska používali západoevropští Frankové. Tvarem hlavice se od slovanských seker výrazně liší. Ilustrace od Robbieho McSweeneyho
Vrhací sekeru zvanou franciska používali západoevropští Frankové. Tvarem hlavice se od slovanských seker výrazně liší. Ilustrace od Robbieho McSweeneyho

Navíc právě ony dlouhé ostny jsou dalším argumentem proti vrhacímu uplatnění – násada přesahuje oko sekery na horním konci přinejmenším o délku horních ostnů, čímž je na konci zbraně vytvořen tupý blok materiálu, který opět pouze znesnadní zásah čepelí. Zkušený vrhač je sice schopen odhadnout a upravit vzdálenost, bod úchopu i způsob hodu tak, aby své šance na zásah cíle čepelí zvýšil, ale není důvod se domnívat, že by svou zbraň záměrně vybavoval prvky, které mu budou ztěžovat její úspěšné použití. Zhotovení dlouhých ostnů není kovářsky právě jednoduché, a pokud by navíc mělo sekeru jako vrhací zbraň znevýhodnit, není zde žádný důvod, proč by se výrobou ostnů vůbec někdo zatěžoval.

Ostatně právě náročné kování ostnů a elegantní lehké čepele s tenkým krčkem opět příliš neodpovídá zbrani, která mohla být jediným hodem ztracena. Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že právě lehké, štíhlé bradatice s dlouhými ostny se k vrhacím účelům příliš nehodily, byť k takové myšlence může snadno svádět jejich hmotnost, rozměry a zdánlivá (v některých případech snad i skutečná) nevhodnost pro kontaktní boj.

I franské vrhací sekery francisky měly různé typy hlavic. U všech je však vidět typické prohnutí, které slovanské sekery nemají
I franské vrhací sekery francisky měly různé typy hlavic. U všech je však vidět typické prohnutí, které slovanské sekery nemají
Potřebný cvik a tvar oka

Zdá se, že výslovně vrhací typ sekery se u Slovanů nevyvinul, ale pokud snad byly některé sekery k vrhu využívány častěji než pouze příležitostně, měli bychom u nich hledat znaky, které byly zmíněny výše – zdůraznění horního rohu čepele (které se objevuje u mnoha bradatic a vzácněji také u jiných typů), současně nepříliš výrazné (nebo ještě lépe žádné) sklonění čepele k násadě, ostny či laloky spíše krátké (výrobní jednoduchost a nevelký přesah konce násady nad čepel) a v neposlední řadě také kratší násada, jejíž délku ovšem můžeme zřídka vůbec odhadovat, natož pak přesněji stanovit.

Jestliže majitel měl se svou zbraní dosáhnout dobrých výsledků, musel vrhání průběžně cvičit – při tom ovšem značně trpí násada. Lze tedy předpokládat, že by se jednalo nejčastěji o kulatou násadu, na niž byla sekera konickým okem nasazována odspodu a která se dala po rozviklání snadno opět dorazit a upevnit, případně snadno a rychle zhotovit znovu z přírodní kulatiny. Kruhové oko by tedy teoreticky mohlo být dalším, ačkoli spíše pomocným znakem při určování vhodnosti té které sekery k vrhacím účelům. Pokud se jedná o dostatečnou hmotnost pro účinný zásah, osobně bych jako vhodnou hmotnost odhadoval minimálně 300 a raději cca 500 g. Účinněji by bylo možno házet těžšími sekerami – pouze by se snížila vhodná vzdálenost pro jejich použití. Pro srovnání uveďme, že pro o málo starší francisky se uvádí hmotnost 550–600 g bez násady.

Výhody vrhacích zbraní

Jaký je vlastně smysl vrhání sekery, jaké jsou výhody a nevýhody tohoto způsobu útoku? Na prvním místě můžeme nejspíš jmenovat skutečnost, že útok probíhá na dálku, můžeme tedy protivníka zasáhnout a s trochou štěstí vyřadit z boje dříve, než nás může ohrozit (za předpokladu, že není sám vybaven střelnou nebo vrhací zbraní).

Výhodu nám může poskytnout také překvapivost takového útoku, jestliže je proveden rychle a nenápadně, nejlépe tedy jediným rozmachem a švihem ruky, bez dlouhého poměřování vzdálenosti, potěžkávání sekery a jiných činností, kterými bychom soupeře mohli na chystaný hod upozornit.

Výhodu lze spatřovat také ve skutečnosti, že sekera je pro dobu raného středověku patrně nejúčinnější vrhací zbraní, kterou je možné bez větších obtíží nosit neustále při sobě a může současně posloužit i jako zbraň pro kontaktní boj, či jako nástroj. Svou vhodností k nošení tak překonává oštěp a svou účinností v hodu výrazně předčí kámen nebo nůž (účinnost raněstředověkých nožů v hodu není nijak výrazná, vzhledem k nevelkým rozměrům a hmotnosti průměrného nože).

Vržení sekerou mohlo být využito nejen v rámci regulérního boje, překvapivého útoku, či zredukování počtu soupeřů před samotným kontaktním bojem, ale mohlo se uplatnit také pro zasažení prchajícího protivníka, případně samozřejmě i jiných osob, které se snažily místo konfliktu opustit a které chtěl bojující zlikvidovat. V případě vraždy se mohl válečník (vrah) chtít zbavit svědků (ať už z důvodu obavy před spravedlností, nebo krevní mstou), v případě vojenské akce (nájezd, výzvědný přepad, náhlá srážka předsunutých oddílů) bylo v jeho zájmu, aby prchající nezburcoval další ozbrojené síly nepřítele.

Za zmínku stojí také možnost, že v případě plánovaného střetu se mohl bojovník vyzbrojit kromě své hlavní, bojové sekery také jednou či více dalšími sekerami ze svého majetku, ať už by se jednalo o opotřebované či snad zastaralé sekery bojové, nebo obyčejné pracovní nástroje. Tyto sekery pak mohl využít jako vrhací zbraně, jejichž případnou ztrátu (ať už dočasnou, v případě vítězného boje, nebo trvalou v případě prohraného boje a útěku) nepocítil tak těžce, jako ztrátu své hlavní zbraně.

Přihlášení