Search
Close this search box.

  Navigace v článku:

Drtivé vítězství Skotů u Stirlingského mostu, 11. září 1297

Skutečná bitva Williama Wallace

Proč se ve Statečném srdci odehrála na pláni bez mostu?

Úvod

První velký triumf „podmaněných“ Skotů nad silnější a lépe vyzbrojenou rytířskou armádou Angličanů. William Wallace a Andrew Moray s nepočetným vojskem odhodlaných Skotů promyšlenou lstí rozprášili u Stirling Bridge severní anglické vojsko. Ač se bitva stala jednou z nejvýznamnějších ve skotských dějinách, v holywoodském filmu Statečné srdce ji přetvořili k nepoznání

Zatímco William Wallace vedl povstání proti Angličanům na jihu, na severu se věrní shromáždili kolem Andrewa Moraye, jenž pocházel z významného šlechtického rodu. Moray získal postupně několik důležitých hradů na severu, včetně Inverness a na severu rozpoutal (podobně jako Wallace na jihu) vlnu skotského odporu proti anglickému králi Edwardovi I., který si uzurpoval právo rozhodovat o skotských záležitostech.

Socha Williama Wallace ve Stirlingu
Socha Williama Wallace ve Stirlingu

Spojení dvou rebelů

Během pár měsíců se oba vůdci setkali v Dundee, kde uzavřeli spojenectví. Zprávy se pochopitelně donesly i k anglickému králi, který byl toho času ve válce s Francií. Před odjezdem na kontinent však vydal jasné instrukce, neboť „mnoho osob ruší náš mír a klid našeho království a podniká různá setkání, tajná shromáždění a spiknutí na mnoha místech země skotské s naším i bez našeho svolení a dopouští se drancování, zabíjení, žhářství, loupeží, plenění a dalších špatností“. Takový byl pohled anglického krále na situaci na severu, který si teprve před pár měsíci podmanil. Rozkazy byly jednoznačné – dopadnout, uvěznit a odsoudit všechny narušitele. Blížilo se září 1297.

Klíčovou pevností skotského království byl hrad Stirling, momentálně obsazený Angličany. Wallace s Morayem si uvědomovali důležitost místa, stejně jako výhodnost terénu v okolí. U Stirlingu byl totiž jediný most široko daleko, který vedl dál na sever. Právě sem se blížila anglická trestná výprava pod vedením Johna de Warrenne, Edwardova zástupce ve Skotsku a Hugha de Cressinghama, jenž byl královým pokladníkem. Síla anglické armády čítala na tři tisíce jezdců a mezi osmi až deseti tisíci pěšáky.

Wallaceova armáda dobrovolníků obsadila severní břeh s vulkanickým masivem Abbey Crags za zády (dnes tam stojí William Wallace Monument), zatímco Angličané se rozložili na jižním břehu. Za úsvitu 11. září 1297 měli Angličané začít s přechodem mostu, na nějž se vešli jen dva muži vedle sebe. Přechod mostu byl však dvakrát přerušen a odvolán – poprvé proto, že vrchní velitel de Warrenne ještě spal a podruhé z důvodu čekání na dvě skotská hrabata, která se měla připojit k Angličanům i se svými družinami. Dorazila však sama.

Odmítnutý mír

Kronikář Walter z Guisborough uvádí, že Angličané také ke Skotům vyslali dva dominikány s žádostí o mír. Ale Wallace už o mír nestál. Chtěl vyhnat nepřítele ze země a takhle prý zněla jeho odpověď: „Vraťte se a řekněte svým lidem, že jsme sem nepřišli pro mír: jsme připraveni bojovat …. a osvobodit naši zem.“

Do třetice již přechod mostu přerušen nebyl, respektive již nebyl přerušen z iniciativy Angličanů. Wallace s Morayem vyčkávali, až se anglické vojsko při přechodu mostu rozdělí na dvě části. Ve chvíli, kdy byla polovina armády na severním břehu, zaútočila skotská pěchota kopiníků na její bok, aby ji rozdělila ve dví. Anglická pěchota začala ustupovat, na mostě se však srazila se svojí těžkou jízdou. Most nevydržel a pod tíhou prchajících vojáků se zřítil. Skotové slavili velkolepé vítězství, zatímco Angličané prchali za skotské hranice. Mezi zabitými toho dne skončil i nenáviděný Hugh de Cressingham. Pásem kůže, který byl vyříznut z jeho těla od hlavy k patě, si William Wallace ozdobil opasek svého meče.

William Wallace odmítá anglické poselství u Stirlingu
William Wallace odmítá anglické poselství u Stirlingu
Jak Holywood přetváří realitu

Bitva u Stirlingského mostu je bezpochyby jedním z nejslavnějších a zároveň i nejklíčovějších okamžiků Wallaceova života i celé války o nezávislost. O to pozoruhodnější je, že se bitva de facto vůbec neobjevila v životopisném filmu s Melem Gibsonem Statečné srdce (1995). Tedy vlastně ano, ale málokdo by ji poznal. Ve filmu měla podobu bitvy na otevřené pláni, v níž Sir William slavně zvítězil – v podání filmařů díky nápadu s dlouhými kopími a léčkou s předstíraným ústupem šlechtické jízdy, která následně vpadla rozvráceným Angličanům do zad. Nikde žádná řeka, žádný most, nedaleký hrad Stirling ani nic jiného. Přitom skutečnost byla mnohem působivější a atraktivnější než hollywoodská verze. Filmoví tvůrci si „pohráli“ se skutečností a stvořili zcela novou bitvu.

Nevyužité vítězství

Jediná bitva přivedla anglickou okupaci na pokraj totálního zhroucení, měla však i svou stinnou stránku. Andrew Moray, muž stejně starý a charismatický jako Wallace, jenž bojoval v přední linii, byl vážně raněn. O dva měsíce později na následky zranění zemřel, po bitvě se však v dokumentech společně s Wallacem tituloval jako „velitel armády skotského království“. Společně pak podepsali dopisy, datované k 11. říjnu a adresované hanzovním městům Lübecku a Hamburku, kde oznámili, že skotské přístavy jsou opět otevřené všem obchodníkům. Dochovaný dopis z Lübecku je jedním z pouhých dvou existujících dokumentů spojených s životem Williama Wallace. Wallace byl také přesvědčen, že je otevřena cesta k návratu krále Johna Balliola, za nějž bojoval.

V listopadu 1297 se William Wallace, již bez Andrewa Moraye, vydal v čele vojska na jih. Nesetkal se prakticky s žádným odporem a pokud ano, zlomil ho. Nájezd zasáhl i severoanglické hrabství Northumberland a Cumberland. Po návratu do Skotska byl v zimě téhož roku pasován na rytíře a obdržel titul „strážce království“. Někteří velmožové však nesli nadřazenost méně urozeného muže velmi těžce. V březnu následujícího roku se vrátil do Anglie král Edward I., jenž ve Francii uzavřel s králem Filipem IV. Sličným roční příměří. Dost na to, aby si uvolnil ruce pro skotské záležitosti. Již v červnu měl v Roxburghu připravenu obrovskou invazní armádu, která zamířila k Edinburghu. Cestou plenila a snažila se Wallace přimět k otevřenému střetu. Následovala bitva u Falkirku, jejíž důsledky byly pro skotské rebely takřka fatální.

Ustupující angličtí bojovníci padají z mostu u Stirlingu (National Portrait Gallery)
Ustupující angličtí bojovníci padají z mostu u Stirlingu (National Portrait Gallery)

Vojska u Stirlingu pod lupou

Další zajímavosti ohledně taktiky Skotů, dobývání většího britského ostrova Angličany a také osoby samotného Williama Wallace se dozvíte po rozkliknutí následujících odkazů

Základní jednotkou formace schiltron je skotský kopiník
Základní jednotkou formace schiltron je skotský kopiník

Skotský „ježek"

William Wallace rozhodně nebyl objevitelem taktiky využití dlouhých dřevěných kopí, která ve filmu Statečné srdce (viz Jak Holywood přetváří realitu) Skotové použili k likvidaci anglické těžké jízdy. Pevně sevřená formace kopiníků, známá jako schiltron, představovala základní skotskou bojovou formaci patrně už od dob Piktů. Schiltron byl silnou zbraní a zároveň slabinou Skotů, především právě ve válkách o nezávislost. To dokázaly bitvy u Bannockburnu (1314) v případě prvním a u Falkirku (1298) v případě druhém.

Fakticky šlo o bitevní formaci „velkého kruhu“, jenž byl složen z pevně semknutých vojáků, vyzbrojených tři a půl metru dlouhými kopími, malými štíty a sekerami. Formace mohla mít také podobu rovné linie, přičemž v této podobě mohla přejít i do útoku. Schiltron byl tedy jakýsi velký ježek, kterým nebylo možné proniknout a o nějž se rozbila taktéž těžká anglická jízda. schiltronu bojovali zejména muži z oblasti Lowlands, zatímco na Vysočině (Highlands) přetrvával způsob boje s mečem a štítem. I tak byla formace jádrem skotské armády. Problém nastal ve chvíli, kdy Angličané nasadili velšské lučištníky a v dosahu nebyla skotská jízda. Dlouhé luky dokázaly postupně schiltron citelně oslabit a zbytek již dokončili angličtí rytíři.

Exemplární poprava Dafydda ap Gruffydda po neúspěšném povstání
Exemplární poprava Dafydda ap Gruffydda po neúspěšném povstání

Angličané chtěli vládnout „svému“ ostrovu

Zatímco Skotsko dobyl anglický král Edward I. až koncem 13. století, předtím si stihl podmanit Wales, kde se válka rozhořela už roku 1282. Důvod byl týž, který můžeme ve stejné souvislosti vidět o patnáct let později právě ve Skotsku při „celonárodním“ povstání Williama Wallace za nezávislost. Jestliže pro Velšany to byl spor o „národní“ identitu, pro Edwarda to byla otázka konečného dobytí Walesu a celistvosti Ostrova. Přes počáteční velšské úspěchy v několika bitvách, byl domorodý odpor nakonec zlomen. Edward do tažení vrhl veškerou svou energii, lidi i peníze.

Vůdce povstání Dafydd ap Gruffydd padl do zajetí a poté byl popraven jako zrádce Koruny. Byl skoro oběšen, natahován, zaživa mu byly vyndány vnitřnosti a nakonec byl rozčtvrcen. Stejný trest dostal William Wallace roku 1305.

Roku 1284 rozdělil Edward Wales na pět nových hrabství, jako vrchní dohled pro Sever i Jih jmenoval justiciáry a vicekrále, čímž byl zábor Walesu dokončen. Edwardova vize sjednocení ostrova pod anglickou korunou se začala naplňovat. Pro ovládnutí Skotska chtěl použít velšský model, ale s tím nesouhlasili Skotové, a tak vypukla válka o skotskou nezávislost.

William Wallace na vitráži v edinburghské katedrále
William Wallace na vitráži v edinburghské katedrále

Rebel téměř neznámý

Jen těžko lze rekonstruovat prvních pětadvacet let Wallaceova života. Narodil se zřejmě roku 1270 jako druhý syn v rodině nižšího šlechtice, Sira Alana Wallace, jehož kořeny sahaly do Walesu (odtud také jméno Wallace, což znamená Velšan). Písemné dobové prameny dokládají i jména jeho bratrů Malcolma a Johna a naznačují, že William Wallace z Elderslie dostal dobré vzdělání u svého strýce, ovládal francouzštinu a latinu, nic bližšího však není známo.

Stejně tak přesně nevíme, jak William Wallace vypadal, neboť se nedochovaly žádné ikonografické památky a první popis jeho vzhledu je o sto let mladší. Byl prý vysoký (tedy vyšší než ostatní), širokých ramen, měl hnědé vlnité vlasy a bystrý pohled. Tak ho popisuje básník Slepý Harry v 15. století. Stejně jako jeho vrstevníci se oblékal po vzoru šlechticů, nelze si ho tedy představovat jako borytovou modří pomalovaného horala v kiltu, kterého známe z filmu Statečné srdce. První konkrétní zprávy o jeho osobě se vztahují právě k roku 1296, kdy do Skotska vtrhl Edward I., zajal krále Johna Balliola a uloupil korunovační kámen ze Scone. Zřejmě prvním, kdo sepsal ústní tradici o Wallaceovi, byl kronikář Walter Bower ve čtyřicátých letech 15. století, avšak za hlavní pramen k Wallaceově osobě lze považovat epos s názvem The Wallace, který byl sepsán o přibližně třicet let později básníkem známým jako Slepý Harry. Ten sbíral a shromažďoval zprávy o Wallaceovi po celém Skotsku.

Přihlášení