Historie tvořená perem i mečem
Povídání se spisovatelem, reenactorem a milovníkem historie
Úvod
Přinášíme Vám rozhovor se známým zahraničním reenactorem. Christian Cameron se proslavil hlavně jako spisovatel a autor celé řady historických románů, fantasy sérií, a dokonce i sci-fi a špionážních thrillerů a jeho knihy mají výborná hodnocení. Ale kromě knih je i aktivním reenactorem. Povídali jsme si právě o tom, jak se psaní o historii s reenactmentem vzájemně ovlivňují
Nejprve si přiblížíme zajímavou osobnost a pestrou životní dráhu Christiana Camerona. Narodil se roku 1962 v Pittsburghu v americkém státě Pensylvánie. Po absolvování McQuaidovi jezuitské střední školy nastoupil na univerzitu v Rochesteru a získal zde titul z historie. V roce 1987 vstoupil do amerického námořnictva a udělal zde slušnou vojenskou kariéru. Sloužil jako člen posádky letounů S3 Viking v první válce v zálivu, byl zpravodajským důstojníkem, sloužil v Somálsku a na dalších místech. V roce 2000 šel do výslužby a stal se spisovatelem na plný úvazek.
V jeho bibliografii bychom našli 67 publikovaných děl, přičemž letos se toto číslo rozroste minimálně o 2 další publikace. Největší část tvorby zabírají historické romány, které jsou velmi čtivé a autenticky popisují atmosféru doby, ať už se jedná o starověké Řecko, středověkou Itálii a Středomoří nebo americkou válku o nezávislost.
Svoji zálibu v historii kombinuje s dlouholetou dráhou reenactora. Tomuto hobby se věnuje od svých 14 let a má za sebou mnoho pestrých zkušeností, jak se dozvíte v rozhovoru. S reenactmentem souvisí i jeho záliba v bojových uměních. Kromě asijských (Iado a Aikido) se věnuje i těm evropským – HEMA a hlavně Armizare (o něm ještě bude řeč). Není mu cizí ani střelba z historických či moderních palných zbraní. Christian Cameron má dokonce i spojení s Českou republikou. Jeho zbroje totiž mu vyrábí český platnéř Jiří Klepač. A nakonec dojde i na slovo o českém reenactmentu.
Právě kombinace reenactora, historika a spisovatele nás přiměla kontaktovat Christiana Camerona a zeptat se ho na pár otázek.
Nadšený reenactor mnoha epoch
Jaké části historie zpodobňujete v rámci reenactmentu a co vás na nich hlavně láká?
V současnosti hlavně ztvárňuji Angličana v Itálii na konci 14. století, ale stále se podílím na reenactingu starověkého Řecka. Tohle léto se chystám účastnit alespoň jedné akce zaměřené na konec 18. století v severní Americe. Začínal jsem s reenactingem americké války o nezávislost, což je téma, které mě hluboce zajímá jako historika a vydržel jsem u něj už 35 let. Vždy jsem měl také rád pozdní středověk a popravdě všechny události okolo roku 1380 tvoří téměř dokonalou kombinaci, která je pro reenactment výborná. Boj může být velmi autentický, ale přitom relativně bezpečný. Je dochováno dostatek materiální kultury, aby táborový život byl bohatý a hodnověrný a jídlo a gastronomie jsou stejně tak dobře známé, proveditelné (a chuťově výborné) a upřímně, mám velmi rád oblečení té doby.
Období starověkého Řecka je v těchto aspektech mnohem složitější. Téměř jediná hmotná kultura, kterou máme dochovanou, jsou zbraně a zbroj. I když jsou to velmi fascinující předměty, nemohou stát sami o sobě jako základ pro dobrý reenactment! Na druhou stranu je to velmi zajímavé, protože to vyžaduje od reenactora velkou časovou investici a skutečný zájem, aby se naučil i ty nejjednodušší věci.
A co do budoucna? Je pro vás na obzoru nějaké nové historické období, které považujete za zajímavé a možná se do něj v budoucnu pustíte?
Vždy jsem měl velmi rád období kolem poloviny 17. století. Než budu příliš starý na to, abych si to pořádně užil, tak bych rád podniknul nějaký reenactment situovaný do poloviny 17. století. Může to být pouze putování nebo možná i větší bitva… Se zbraněmi té doby jsem docela dobře obeznámen.
Který z vašich zájmů upřednostňujete a kterému věnujete nejvíce času a energie?
Myslím, že právě reenactment má přednost. Nebo možná historie jako taková, protože si neužiji reenactment, který nenabízí dostatečně hluboký a historicky věrný zážitek. Rád si čtu o historii a moje záliba v reenactmentu pramení právě z toho, že chci nasbírané informace vyzkoušet – ochutnat jídlo, vyzkoušet zbraně, oblečení, zkrátka všechno.
Kdy přišel vlastně okamžik a poprvé jste se začal považovat za reenactora? Jaké byly Vaše začátky a jak se u Vás záliba v reenactmentu vyvíjela?
V roce 1976 mi táta pomáhal při účasti na reenactmentu poblíž Bostonu, který byl zaměřený na americkou válku o nezávislost. Bylo mi 14, neměl jsem skutečnou mušketu a většina mého oděvu byla z polyesteru. Nicméně můj táta byl designér divadelních kostýmů a všechno, co jsem měl, mi pasovalo a vypadalo podivuhodně dobře. Táta mě navíc hned od začátku učil o důležitosti celkové siluety, takže jsem brzy pochopil, co jsem měl špatně (a co měli špatně ostatní). V sedmnácti jsem byl na pozici desátníka v britském regimentu a když mi bylo 24, už jsem velel jednotce granátníků jako kapitán. Pak jsem v roce 1992 založil vlastní skupinu.
Troufnul bych si říct, že jsme měli na tu dobu mnohem výše položenou laťku věrnosti hmotné kultury než ostatní skupiny. S pár blízkými přáteli jsme pak začali klást důraz také na dovednosti za hranicemi historického vybavení. Začali jsme podnikat jednou ročně devítidenní výšlapy do Adirondackého pohoří pouze s dobovým vybavením a snažili se žít jen v rámci dobovosti. Nejdřív jsme nebyli nejšikovnější, ale časem se z nás stali docela experti ve většině základních dobových dovedností.
Všechno se mi v životě prolíná. Šermovat jsem začal v jedenácti letech a nikdy jsem ve skutečnosti nepřestal, dokonce, i když jsem se nedostal do týmu na olympijské hry…
Jste v současnosti členem nějaké skupiny, nebo se cítíte být spíše individualista a jen občasný hostující člen?
Já ve skupiny dost věřím. Různé skupiny spravuji a organizuji už čtyřicet let a teprve nedávno jsem si začal dělat odstup a dovolil dalším převzít otěže. Je mi 58 let a většina našich členů je o polovinu mladší, takže je opravdu čas na nového kapitána.
Ale ano, patřím ke skupině Compagnia della Rose nella Soleil, což je žoldnéřská kompanie postavená na vzoru Johna Hawkwooda, který vedl „Společnost růže“ (Compagnia della Rosa) v Itálii kolem roku 1382. Vzali jsme si ji jako vzor, ale není to reenactment přímo této jednotky. Také pomáhám skupině zaměřené právě na antické Řecko pod jménem „The Plataians“.
Mám důvěru i v organizace ve větším měřítku. Jsem funkcionářem v Mezinárodní společnosti pro Armizare, která má opravdu dobrá a autentická pravidla pro boj ve stylu 14. století. Kromě toho jsem dříve velel jednomu z největších uskupení pro americkou válku o nezávislost. Dokázali jsem dát dohromady v boji 60 mužů, ale to bylo před patnácti lety.
Velké bitvy i malé akce s důrazem na historickou věrnost
V České republice byly vždy nejvíce v kurzu velké bitvy, ale v posledních letech se vývoj obrací také k malým akcím jen pro pár skupin, které se více zaměřují na čistou historickou věrohodnost. Je to za Atlantikem podobné?
Velmi podobné.
Jaký typ akcí upřednostňujete, přesněji řečeno který formát je Vás nejoblíbenější?
Spolupořádal jsem několik velkých událostí s více jak 2 000 účastníky, ale osobně upřednostňuji historicky vysoce věrné akce, které mají pohlcující atmosféru a třeba kolem sta účastníků. Mé nejoblíbenější jsou dokonce ještě komornější. Před pár lety nás sedm šlo Camino di Santiago (Svatojakubská cesta) ve Španělsku komplet v poutnickém vybavení 14. století. A to bylo opravdu nejlepší, nejvíc pohlcující reenactment mého života.
Když jsme se už dotkli tématu historické věrnosti – jak vnímáte historickou věrnost na akcích kolem vás?
Pro mě je historická věrnost kombinace mnoha věcí. Je to o bádání a čistém řemeslném umu, ale neobejde se to bez pořádné porce zájmu, myšlenky a dalších věcí. Jeden z nejlepších reenactorů, jakého jsem kdy potkal, jednou řekl, že ten nejlepší reenactment je stolička na třech nohách: Sportovní tým, dramatický spolek a přednáška z historie. Myslím, že se prostě trefil.
Různé akce zdůrazňují různé „nohy“ téhle stoličky. Když jsem například v Itálii, tak bojuji s výbornými, vysoce vycvičenými a rytířsky se chovajícími soupeři na nádvoří hradu. A potom večer sedím u stolu, piji, jím a bavím se úplně ve stylu roku 1380. Ale když pak jdu po Camino de Santiago, tak sice každý večer jím v obyčejné kuchyni s linoleem, ale během samotné poutě při chůzi je to kouzlo okamžiku nepřekonatelné.
Jsem trochu iracionálně smířlivý k začátečníkům, ale o to méně smířlivý k veteránům. Nemůže být všechno perfektní. Ale v ideálním případě musí mít každý zájem a snahu být co nejlepší. Ne každý do toho může dát velké peníze. Ne každý je výborný lingvista. Moje oblíbená metoda dosáhnutí historické věrohodnosti je trochu jako idealistický komunismus, kde každý si najde něco, na co se stane opravdovým odborníkem a ostatní pak těmto vědomostem učí, takže celá skupina se může rozvíjet dohromady.
O tvorbě a historických románech
Slyšel jsem, že mnoho postav ve vašich knihách si bere inspiraci z žijících lidí, se kterými jste se setkal. Přináší vám reenactment nápady na příběhy či postavy? Jak se u vás vzájemně ovlivňuje reenactment a psaní historických románů?
Přiznávám, že hodně. Velkou míru inspirace čerpám právě z reenactmentu. Vlastně všemi různými způsoby. Pokud bych měl něco vyzdvihnout, tak z hlediska inspirace jsou nejlepší naše devět dní trvající akce s tábořením, zaměřené na úplné ponoření a zážitek s historií.
Pomohl vám reenactment v psaní o nějakém aspektu historie, který byste těžko dokázal popsat pouze od stolu? Došlo na nějaký velký „heuréka“ moment, který jste mohl do příběhů zakomponovat?
Žádný velký takový moment se nedostavil, nebo spíš, všechny jsou svým způsobem velké. Je to celé o životě jako takovém. Jak tehdy žili, jak si zapalovali dýmku, vařili oběd anebo jak se pralo prádlo pro celý regiment. O všech těchto věcech jsem nejen bádal a snažil se najít všechny informace, ale také jsem si je mohl osahat a pořádně opakovaně vyzkoušet. Mám sice strašně rád armizare a všechna bojová umění, ale ve skutečnosti je to hlavně táborový život, ze kterého čerpám všechny ty detaily, které mi pak pomáhají psát o historii.
A kdybych tu otázku obrátil? Napsal jste něco jako součást příběhu, co pak vás pak ovlivnilo při reenactmentu?
Často se mi podaří, že píšu něco inspirovaného konkrétní výbavou, kterou pro mě zrovna nějaký řemeslník na objednávku vytváří. Je to skoro až magická představa. Mít v hlavě ten obrázek například Jiřího Klepaře, jak mi v Praze kove nový přední plech a vlastně celou zbroj. Představuji si, jak mi padne. A pak to použiji v příběhu. Stává se mi to vlastně docela často. (Pozn. autora: A skutečně čtenář v Cameronově sérii Chivalry může číst o setkání hlavní postavy Williama Golda s platnéřem Jirim from Bohemia, jen se toto setkání odehraje v Itálii)
Vaše historická fikce vždy působí, že za ní stál minimálně několikaletý výzkum a vy sám máte titul z historie. Ale narážíte na věci, u kterých prostě nemáte jistotu, že je popisujete správně? Nějaká postava nebo třeba vybavení, u kterého váháte, jestli to je historicky reálné? Víte o nějaké takové chybě, kterou jste pak třeba zpětně odhalil?
Toho je tolik! Kde bych jen začal? Já vlastně nevím vůbec nic. Do minulosti je složité proniknout a pletu se dost často. Například, když jsem napsal svůj první historický román „Washington and Caesar“ o černošském otrokovi na útěku, který bojoval na straně Britů v Americe. Byl jsem tak důsledný v bádání, přesto se mi nějak podařilo přehlédnout, že Francouz Markýz de Lafayette měl svobodného černého sluhu.
Dodnes nevím jestli Řekové v 5. století před Kristem používali křesací kámen a ocílku na zapalování ohně nebo ne. (Pozn. autora: Christian Cameron má na kontě 12 knih, jejichž děj je umístěný do starověkého Řecka a okolí)
Také popis jízdy na koni mě trochu straší. Sice na koni jezdím, ale ne dostatečně často a natolik dobře, abych o tom mohl bez starostí psát. A takhle bych mohl pokračovat do nekonečna.
Když opustím téma vaší vlastní práce, kdo je váš nejoblíbenější autor historické fikce a která jsou vaše nejoblíbenější díla v tomto žánru?
Určitě bych jmenoval Patricka O´Briana, jehož dílo obrazně řečeno vytvářelo moji představu jak to fungovalo v 18. století. Byl to skvělý badatel. Dále Dorothy Dunnett je pro mě jednou z nejúžasnějších autorek 20. století. A Tři mušketýry Alexandra Dumase stále vnímám jako nejúžasnější román, který kdy byl napsán.
A na závěr se ještě zeptám, na co se těšíte z hlediska šermu nebo reenactmentu? Případně jaký historický román teď plánujete?
Nemůžu se dočkat, asi jako každý, až bude po covidu. Mám v plánu účastnit se akce v Itálii v květnu 2022. Možná to bude naposledy, protože mi bude šedesát a je to přeci jen fyzicky velmi náročné. Další jaro bych rád opět podnikl Camino.
A až to bude všechno za mnou, tak se pustím do psaní posledního příběhu Williama Golda o válce o Chioggiu. Můj přítel Fil Walked mi pomáhá s bádáním a je to prostě fascinující.
A tímto pohledem do budoucna udělám tečku za tímto rozhovorem. Děkujeme za zajímavý rozhovor a těšíme se na případné setkání na nějaké reenactment akci u nás.
Christian Cameron pod lupou
Pokud se chcete dozvědět o reenactorských aktivitách i tvorbě Christiana Camerona další podrobnosti, které se do hlavního článku nevešly, rozklikněte si následující odkazy.
Pod záštitou ministra kultury
Dokázal byste vybrat nějakou nejzajímavější příhodu z vaší reenactment kariéry? Třeba nějaký váš nejoblíbenější moment?
Camino byla magická zkušenost. Každá hodina přinesla svůj vlastní kouzelný příběh. Také turnaje v Itálii jsou úžasné. Myslím, že jeden ze silných momentů v mém životě se stal právě v Itálii, kde jsem stál se svojí vlastní. Dostal jsem tam bez problémů 28 mužů a žen z Kanady do Itálie a byl na sebe hrdý.
No a potom taky akce v Řecku. Okamžik, kdy mě na mé první bitvě u Maratonu objala sedmdesátiletá Řekyně, byl nezapomenutelný. Právě odsud jsem si odvezl asi mojí nejlepší příhodu – z prvního reenactmentu bitvy u Maratonu v roce 2011. Byl tam výborný místní chlapík, který nám ve všem pomáhal, obstarával vodu a vlastně umožnil, aby celá akce fungovala. Bylo to obecně dost složité – některé řecké úřady se postavily proti celé události. A tenhle muž, který byl velmi uctivý a nenápadný, zavolal ministrovi kultury. Do dneška nemám ponětí, jak k tomu došlo. A najednou se všechno změnilo – z nás se staly rockové hvězdy. V neděli jsme měli rekonstrukci bitvy a navzdory všemu to bylo … excelentní. Když bitva skončila, oblehl nás dav místních i turistů. Vypařil jsem se o samotě, protože jsem měl takovou povznesenou náladu, ale také trochu depku. Každý, kdo někdy organizoval nějakou velkou akci tenhle pocit určitě zná. No a přišel ke mně náš řecký přítel a řekl: „Myslím, že teď jsi Miltiades.“
V té chvíli jsem si myslel, že mi chválí mé vybavení a že jsem jako slavný řecký generál. Ale pár let po tom jsem se dostal ke čtení Herodota, který napsal, že po bitvě u Maratonu Miltiades řekl: „Nyní jsem s bohy.“ A tak jsem si uvědomil, že tenhle náš přítel, velmi vzdělaný Řek, asi možná chtěl říct, že ví, jak jsem se v té chvíli asi cítil – jako s bohy, s tou únavou, povznesenou náladou a trošku depkou. A to je přeci okamžik, kdy je ten reenactment nejlepší, že?
Problémy s politikou a světonázorem
Ale co naopak nějaké zklamání v reenactmentu? Došlo někdy na moment „A hotovo, končím!“?
Myslím, že všechna má zklamání a rozčarování souvisí se současnou politikou. Moderní silně pravicová hnutí věří, že jim historie patří, že ženy a lidé s jinou barvou pleti v ní nehrají žádnou roli, protože historie je jen o válce a mužích. Stále více, možná už od roku 2000, se snažím s těmito tendencemi bojovat. Dokonce to často přichází od lidí, kteří jsou sami slušnými historiky. A to mě irituje.
Máme u nás ve skupině takový vtip, že bychom možná měli dělat historii jen odlišných národů. Třeba bychom mohli dělat reenactment čínské dynastie Chan a nechat americkou válku o nezávislost pro skupiny z Indie. Možná proto, že jinak se všechno stane jen nějakou mytologií, politikou nebo obojím naráz.
Také je dost otravné sledovat mladší reenactory, jak znovuobjevují věci, které už jsme měli dobře zvládnuté. Stejně tak je otravné pozorovat starší reenactory, jak se odmítají změnit, když někdo vyvrátí jejich omyly.
Je tu ještě něco v rámci reenactmentu, co ve vás okamžitě vyvolá odmítavou reakci? Takový „No, to snad ne!“ moment?
Moderní věci, které kazí celkový dojem. Jsou to moderní účesy, moderní vousy, ženy s makeupem. Lidé, kteří jsou schopni sedět v dobovém táboře na moderním chladícím boxu anebo se s úderem paté hodiny převléknou do moderního oblečení.
Rekonstrukce historie z různých kontinentů
Zůstáváte stále aktivním reenactorem a jak často navštěvujete akce jako účastník?
Je trošku obtížné být na tomto poli aktivní během pandemie covid19. Minulý rok jsme ještě stihli podniknout náš každoroční pochod ve vybavení na konec 14. století, ale to byla jediná akce. Jinak nebyly žádné akce zaměřené na boj ani tady v Kanadě ani v USA ani v Itálii.
Ale jinak ano, považuji se za aktivního reenactora. Když je dobrý rok, tak se účastním 8 až 12 akcí. Kolem 4 akcí ročně považuji za příliš klidnou sezonu.
Zajedete občas k nám do Evropy na nějakou akci?
Vždy se účastním Torneo di Cigno Bianco (Turnaj bílé labutě) v italské Veroně. Velmi rád bych také navštívil Českou republiku, protože mi každý říká, že tam máte nejlepší akce zaměřené na 14. století na světě a to považuji ty italské za hodně dobré.
Mohl byste srovnat rozdíly mezi reenactmentem v USA a v Evropě?
I tady v Kanadě dokážeme na akce poskládat 80 až 100 účastníků ve vybavení stejně dobrém, jaké vidím na fotkách z Evropy. Naší skupině se vždy podaří dát dohromady okolo dvacítky bojovníků s kvalitní zbrojí. A zavítá k nám mnoho dalších členů ostatních skupin.
V každém období to funguje trochu jinak a každé má svoje pravidla. Osobně mám za to, že středověký reenactment je nejvíce otevřený novým členům a v mnoha ohledech i nejzábavnější. Obávám se, že poslední dobou současná politika nepříznivě ovlivnila reenactment americké války o nezávislost a nemyslím si, že bych si teď nějaké větší akce laděné do tohoto období byl schopen užít.
Co se týče antického Řecka, tak tenhle reenactment se může odehrát jen v Řecku – pak to má to pravé kouzlo. Jenže kolik nás běhá po světě? Jen asi 150 reenactorů se zaměřením na antické Řecko? Možná to dnes už bude kolem 250, ale stejně je obtížné dostat všechny do jednoho místa.
O šermu, ale ještě také o tvorbě
Nelze opomenout, že trénujete i bojujete v systému Armizare. Učil jste se sám nebo jste součástí nějaké organizace?
Účastnil jsem se výuky většiny současných šermířských mistrů, takže jsem se dostal do kontaktu s takovými jmény jako Greg Mele, Guy Windsor, Sean Hayes, Roberto Gotti, Bob Charette, Jason Smith a spoustu dalších, o kterých jste asi neslyšeli. A pořád jejich lekce navštěvuji.
Jsem činný v Mezinárodním společenství pro Armizare (International Armizare Society). Společenství nabízí celou řádku instrukcí a akreditací pro instruktory, což považuji za důležité. Existuje hodně skvělých nezávislých instruktorů pro Armizare, ale bohužel je tu taky pár, co zas tak skvělí nejsou a rád bych se dočkal toho, že už jim nebude věnována pozornost a prostě zmizí.
Co si představit pod pojmem Armizare?
Úplným názvem L’arte d’Armizare je italský pojem pro „Umění ve zbrani“. Je to systém evropského šermířského a bojového umění, které bylo systematizováno na počátku 15. století šemířským mistrem Fiore dei Liberi, ale vyvíjet se začalo asi už v druhé polovině 14. století. Jeho obsah se dá vytušit už z názvu díla Fioreho dei Liberi, který zní „Flos Duellatorum in armis, sine armis, equester et pedester“. (Květy bitvy ve zbroji, beze zbroje, na koni a pěšmo). Je zde zahrnuto kompletní rytířské umění v boji s mečem, dýkou, kopím i zápasem a jedná se o jeden z nejstarších exemplářů italského šermířského umění.
Když jsme u tématu Armizare, neodpustím si jednu otázku právě na vaši historickou fikci. Ve vašich knihách (konkrétně v sérii Chivalry) vystupuje jako jedna z hlavních postav i samotný Fiore di Liberi, jako přítel ústředního hrdiny. Jeho vystupování a chování je však popsáno dost specificky a čtenář hned pozná, že se Fiore odlišuje od zbytku. Jak jste na takto specifické chování pro tuto postavu přišel? Je založený na nějakém bádání?
Pokusím se to shrnout podle svého pohledu. Čistě na základě jeho vlastních šermířských manuskriptů a jedné výborné italské publikace z devadesátých let si myslím, že jsem si o něm udělal nějaký obrázek.
Za prvé to byl člověk, který si byl sám sebou velmi jistý. Za druhé měl až skoro současné porozumění pro biomechaniku. Má zcela jiný náhled na boj, než jakékoli jiné šermířské dílo té doby – skoro až analytický a kritický. Způsob, jakým Fiore ve svých dílech dokáže rozebrat například postupy boje s dýkou, mi napověděl, že dokázal ve své hlavě udržet 3D model daného souboje. Dokázal tenhle model čistě mentálně převracet a zkoumat z různých úhlů. Jakoby dokázal vidět různé další možnosti výměn, jak se ty možnosti v pohybu větví a tak dále.
Pro mě to je znak geniality a opravdu vysokého IQ. Ale v jeho dílech i v dalších pramenech nacházíme zmínky, že ve společnosti jiných lidí měl problémy. Běžná komunikace pro něj byla asi složitá, proto nebyl přijímán tak dobře, jak by si možná zasloužil. Takže jsem jeho postavu napsal jako hrdinského muže, který spadá do určité části autistického spektra, přičemž skutečně věřím, že nějakou mírou autismu měl.
Tohle je skvělý náhled do Vaší práce s postavami a vlastně i náhled na to jak je také možné vnímat postavy z historie, nejen z románů. Pro čtenáře je to také malá výzva, protože knihy ze série Chivalry stojí opravdu za to, byť bohužel není dostupná v češtině.
