Navigace v článku:

Francouzi v boji za víru i za žold

Začátek války hugenotů proti katolíkům

Úvod

Druhá polovina 16. století se zapsala do dějin Francie sérií konfliktů zaštiťujících se vírou. Proti sobě stáli katolíci a protestanští hugenoti. Přestože první z válek trvala necelý rok, přinesla jednu z nejkrvavějších bitev na francouzském území v 16. století. Střet u Dreux byl pozoruhodný i tím, že vojevůdci obou stran nepatřili k nejschopnějším, udělali dost chyb a během bitvy oba upadli do zajetí

Podobně jako velká část Evropy byla i Francie v průběhu 16. století ovlivněna reformací. Zpočátku pronikaly do země galského kohouta teze německého kněze Martina Luthera (1483–1546). Mnohem větší podporu však získalo učení francouzského reformátora Jana Kalvína (1509–1564). Zdálo se, že kalvinismus by kromě změny církevních poměrů mohl zmírnit rostoucí napětí mezi poddanými, měšťany a privilegovanými stavy (církev a šlechta) a zároveň zlepšit hospodářské poměry. Země totiž trpěla vyčerpáním při válkách v Itálii a ceny neúměrně rostly kvůli přílivu drahých kovů ze zámoří. K reformnímu učení se hlásili zejména měšťané a také část šlechty. Naproti tomu venkovští poddaní zůstávali„věrní“ katolické církvi. V čele francouzských kalvinistů, zvaných hugenoti, stáli příslušníci rodu Bourbonů, kteří byli blízkými příbuznými vládnoucí královské dynastie z rodu Valois.

Roku 1559 zemřel francouzský král Jindřich II. (vládl od roku 1547) a na uprázdněný trůn usedl jeho syn František II. (vládl 1559–1560).  Tomu však bylo v té době pouhých 15 let a navíc byl těžce nemocný. Hugenoti prohlásili, že král je příliš mladý na to, aby samostatně vládl. Navrhovali, aby navarrský král Antoine de Bourbon a jeho bratr, princ Louis de Condé, vytvořili regentskou vládu. Jenže rozhodující vliv na královském dvoře nakonec získali katolíci, především vévoda Francois de Guise a jeho bratr kardinál Karel Lotrinský.

Král Karel IX. krátce po svém nástupu na trůn v podání francouzského malíře Francoise Cloueta (polovina 16. století)
Král Karel IX. (vládl 1560–1574) z rodu Valois krátce po svém nástupu na trůn v podání francouzského malíře Francoise Cloueta (polovina 16. století)

Pokus o převrat a masakr ve Wassy

Poprava spiklenců na zámku v Amboise, rytina Franse Hogenberga z druhé poloviny 16. století
Poprava spiklenců na zámku v Amboise, rytina Franse Hogenberga z druhé poloviny 16. století

Regentská vláda rodu Guisů se rychle stala značně nepopulární, jednak kvůli svému radikálnímu postupu proti protestantům a také svými reformami v armádě, jejíž stavy byly dramaticky sníženy. Přestože Kalvín ze Ženevy nabádal své souvěrce ve Francii, aby respektovali nového krále a usilovali o jeho přízeň, rozhodla se skupina hugenotských šlechticů provést státní převrat a vyvraždit rod Guisů.

Připravili na březen roku 1560 přepadení zámku Amboise na Loiře, kde v té době přebýval královský dvůr. Spiknutí však bylo odhaleno a vévoda de Guise tak útočníky snadno přemohl a pobil.

V prosinci roku 1560 František II. zemřel a na trůn nastoupil jeho mladší bratr Karel IX. (vládl 1560–1574), kterému bylo pouhých deset let. Jeho matka, královna Kateřina Medicejská, mu za rádce zvolila Michelade l´Hôpitala, který se snažil uklidnit vzrůstající napětí mezi katolíky a hugenoty.

Guisové však přilili olej do ohně, když vévoda de Guise 1. března zmasakroval v městečku Wassy v severozápadní Francii skupinku hugenotů, kteří konali bohoslužbu v místní stodole.

Kateřina Medicejská se snažil situaci vyřešit tím, že nařídila de Guisovi, aby opustil Paříž a městskou posádku svěřila do rukou Antoina de Bourbon, ale na uklidnění už bylo pozdě. Katolický vévoda navzdory zákazu královny posílil své oddíly a vydal se k Paříži, která ho nadšeně vítala jako „hrdinu z Wassy“.Obě strany se přes naléhavé prosby královny začaly chystat k boji.

Masakr protestantů ve Wasy (březen 1562) na rytině ze 16. století
Masakr protestantů ve Wasy (březen 1562) na rytině ze 16. století

Sbírání spojenců

Vrchní velitel hugenotů princ de Condé se na válečné tažení důkladně připravil. Získal nejen podporu francouzských protestantů, ale také některých protestantských knížat v Říši. Dokonce vyslal své posly i do Anglie, aby dohodli případnou pomoc královny Alžběty I. (vládla 1558–1603). Anglická panovnice přislíbila hugenotům finanční i vojenskou podporu za podstoupení přístavního města Le Havre, které mělo být následně vyměněno za Calais. Katolíci naopak získali pomoc od španělského krále Filipa II. (vládl 1556–1598), savojského vévody Emanuela Filiberta a papežského stolce.

První hugenotskou válku zahájili protestanti, a to obležením a dobytím Orleánsu. Po jeho pádu se princ de Condé prohlásil ochráncem královské rodiny a veřejně oznámil svůj záměr osvobodit mladého krále a jeho matku ze „zajetí“ Guisů. Přestože hugenoti získali Orleáns, válka se zpočátku vyvíjela lépe pro katolickou stranu, která dokázala velmi rychle obsadit Blois. Protestantům se naopak, navzdory několika dílčím úspěchům, nepodařilo dobýt Toulouse. Když se pak královna Kateřina Medicejská dozvěděla o „paktování“ hugenotů s Anglií, oblehla královská armáda město Rouen, tradiční základnu anglické moci na francouzském území. Poté, co Rouen padl, byla velká část katolického vojska na zimu rozpuštěna. Vojenské posádky zůstaly pouze v okolí Orleánsu.

Obléhání Rouenu (říjen 1562). Iluminace z rukopisu Carmen de tristibus Galliae (1577)
Obléhání Rouenu (říjen 1562). Iluminace z rukopisu Carmen de tristibus Galliae (1577)

Vévoda de Guise plánoval zaútočit na přístav Le Havre, kde se mezitím vylodilo anglické vojsko. Jenže ještě dříve, než mohl svůj záměr uskutečnit, zjistil, že protestanští vůdci Louis de Condé a admirál Gaspard de Coligny opustili Orleáns a vytáhli na Paříž. Katolický vojevůdce proto urychleně zamířil do hlavního města, aby ho připravil na střet s hugenotským vojskem. Protestanti doufali, že dorazí do města dříve než jejich protivník, ztratili však příliš mnoho času dobýváním pevností, ležících na cestě k Paříži. Vévoda de Guise tak dorazil do města jako první a protestanští velitelé museli změnit své plány. Nakonec se rozhodli postupovat do Normandie, kde se plánovali spojit s anglickým vojskem. Jejich armáda zamířila na severovýchod, překročila řeku Eure nedaleko města Maintenon, ale vzápětí jí cestu zkřížilo mnohem početnější královské vojsko, kterému velel vévoda de Guise společně s konstáblem Annem de Montmorencym a maršálem Jacquesem d´Albon.

Ambice méně schopných velitelů

Přestože nejschopnějším velitelem z trojice královských velitelů byl jednoznačně de Guise, hlavní slovo měl tehdy již 69letý Montmorency. Ten získal během válek v Itálii v první polovině 16. století, přezdívku beausabreur (krásný šermíř) a byl přesvědčen, že pokud dokáže na své muže zakřičet „Vpřed!“ a sledovat koňský nos, může o sobě tvrdit, že je generál. Mocný vévoda tak musel pod jeho velením hrát jenom druhé housle.

Na straně protestantů byla situace prakticky totožná. Admirál Coligny, který byl daleko lepším vojenským myslitelem než Condé, musel vrchní velení podstoupit princi královské krve. Condé byl však stejný „packal“ jako Montmorency a svou vojenskou neschopností se mu dokázal minimálně vyrovnat.

„Bratrovražedný“ boj

Bitva u Dreux (1562) na vyobrazení z roku 1577
Bitva u Dreux (1562) na vyobrazení z roku 1577

Ráno 19. prosince 1562 překročila katolická armáda řeku Eure a zaujala bitevní postavení jižně od městečka Dreux mezi vesnicemi Épinay a Blanville, z obou stran sevřené lesem. Na admirála Colignyho udělalo postavení nepřátelského vojska dojem a radil Condému, aby protivníka raději obešel a zaútočil až následující den. Jakmile se však francouzský princ jednou rozjel, bylo těžké ho zastavit. Prohlásil, že na odpoutání jsou obě armády příliš blízko a bitva je nevyhnutelná.

Hugenoti se tedy rozvinuli do bojového šiku – Coligny stál proti maršálovi Jacquesovi a Condé proti Montmorecymu. Protestant La Noue k této situaci poznamenal: „… všichni sbírali sílu na bitvu uvažujíce, že muži stojící proti nim nejsou ani Španělé, ani Angličané, ani Italové, ale Francouzi, a to ti nejstatečnější z nich, a mezi nimi se nachází i jejich velitelé, příbuzní a přátelé a ani ne za hodinu bude nezbytné začít se vzájemně zabíjet.“

Katolická armáda čítala něco přes 20 000 mužů, z toho převážnou část tvořila pěchota (asi 19 000 mužů) složená především ze švýcarských a španělských žoldnéřů. Pěší oddíly doplňoval jeden až dva tisíce mužů jízdy, šlo zejména o jízdní oddíly rejtarů a arkebuzírů(viz Vojska od Dreux pod lupou > Pěší oddíly a Jezdectvo). Navíc měla katolická armáda k dispozici asi dvacet děl.

Počty hugenotského vojska byly o něco málo nižší. Jejich pěchotu o síle necelých 15 000 mužů tvořila směsice najatých německých lancknechtů (viz Vojska od Dreux pod lupou > Pěší oddíly) a francouzských pěšáků, kteří se však svými zkušenostmi nemohli rovnat švýcarským a španělským oddílům. Hlavní sílu protestantské armády pak tvořila těžká jízda a oddíly jízdních střelců (rejtarů), o síle zhruba 5 000 mužů. Palebnou podporu pak mělo zajišťovat pět děl.

Typickým znakem lancknechtů bylo jejich pestrobarevné oblečení. Obrázek z knihy Geschichte des Kostüms
Typickým znakem lancknechtů bylo jejich pestrobarevné oblečení. Obrázek z knihy Geschichte des Kostüms

Vojevůdci v zajetí

Úvodní rozestavení katolického (královského) i hugenotského v bitvě u Dreux, 19. prosince 1562
Úvodní rozestavení katolického (královského) i hugenotského vojska v bitvě u Dreux, 19. prosince 1562

Katolíci, vědomi si svého výhodného postavení, nikam nespěchali a čekali, co udělá nepřítel. Condé se marně snažil vyprovokovat protivníka k bitvě, a když viděl, že katolíci své pozice neopustí, začal brzo odpoledne své vojáky stahovat na západ. Jakmile Montmorency viděl, že se nepřátelé dali do pohybu, rozhodl se zaútočit na jejich odkryté křídlo. Toto rozhodnutí se pro něj stalo osudným. Jeho bláhově útočící jezdce smetla Colignyho jízda. Francouzský konetábl, který se řítil v předních řadách, byl sražen z koně, lehce raněn a vzat do zajetí.

Protestanti poté vrhli všechnu svou jízdu proti levému křídlu katolické armády a prolomili jejich řady. Levé křídlo královského vojska se zhroutilo a většina mužů se dala na bezhlavý útěk. Pouze švýcarští žoldnéři ve středu dokázali držet své pozice, ačkoliv utrpěli těžké ztráty. Pravé křídlo katolických vojsk však zůstávalo zatím netknuté.

Nadešla druhá fáze bitvy, v níž hlavní tíhu boje nesli Švýcaři, kteří čelili opakovaným útokům hugenotské jízdy a poté byli napadeni lancknechty. Výpad lancknechtů však skončil neúspěchem, a tak tito němečtí žoldnéři ustoupili k vesnici Blainville, kde se následně zabarikádovali. Švýcaři chtěli přejít do protiútoku, ale znovu je napadla těžká jízda.

Princ de Condé byl odhodlán vytlouct z žoldáků duši a stále znovu se vrhal proti mase pík. Švýcarská linie statečně vzdorovala, avšak jen do příjezdu hugenotských rejtarů, kteří palbou z pistolí konečně dokázali rozbít jejich formace.

Švýcarští žoldáci se proto stáhli k vesnici Épinay. Když němečtí rytíři sloužící v protestanském vojsku viděli, že nepřítel pod jejich náporem ustupuje, začali volat: „Vítězství, vítězství!“ Následně se pustili do rabování nepřátelského tábora a bitva mnohé z nich přestala zajímat. V nastalém zmatku se Condé a Coligny snažili znovu zformovat jezdce, kteří byli v malých skupinkách roztroušení po celé bitevní pláni, avšak bez úspěchu. Hugenotská pěchota se tak rázem ocitla bez podpory jízdy.

Katoličtí velitelé, vévoda de Guise a maršál Jacquese de Saint-André, kteřído té doby stáli mimo hlavní boje, se rozhodli této situace využít a vyrazili proti nepříteli. Jejich útok vnesl do řad protestanské armády obrovský chaos. Neuspořádané jízdní oddíly byly zahnány do lesa ve východní části bojiště. Princ de Condé viděl, že se karta obrací. Shromáždil několik desítek jezdců a napadl pluk katolických gendarme (těžkoodění jezdci urozeného původu), byl však okamžitě sražen ze sedla a zajat. Královské jednotky podpořené španělskými žoldnéři následně obrátily na útěk také hugenotskou pěchotu a postoupily až k vesnici Blanville, aby přinutily ke kapitulaci oddíly lancknechtů.

Dobový portrét prince de Condé, kterého historici považují za jednoho z nejméně schopných vojevůdců náboženských válek ve Francii
Dobový portrét prince de Condé, kterého historici považují za jednoho z nejméně schopných vojevůdců náboženských válek ve Francii

Kdo vlastně zvítězil?

Závěrečná fáze bitvy u Dreux
Závěrečná fáze bitvy u Dreux

Katoličtí velitelé byli přesvědčeni, že vítězství je jejich. Hugenotský vojevůdce Coligny dokázal však mezitím znovu zformovat část jízdních oddílů. Ve snaze zvrátit průběh bitvy vyrazil nečekaně z lesa a udeřil na katolickou armádu. Dokázal obrátit na útěk jízdu maršála Jacquese a jeho samotného zajal. Na krátkou chvíli se tak zdálo, že hugenoti nakonec zvítězí. Řady protestantů však náhle značně prořídly po palbě katolických arkebuzírů, čímž se síly na bojišti opět vyrovnaly. Pomalu se začalo stmívat, aniž by bitva byla rozhodnuta. Nakonec ale musely být boje zastaveny, neboť velitelé začali rychle ztrácet přehled o rozmístění svých jednotek.

Následovala mrazivá noc, která ukončila život mnoha raněných vojáků na bitevním poli. Lékař královského vojska Ambroise Paré k bitvě poznamenal: „Odhad počtu mrtvých na bitevním poli byl asi 25 tisíc, přičemž ranění zemřeli za dobu kratší než dvě hodiny.“ Ačkoliv obě strany utrpěly toho dne těžké ztráty, nebylo jasné, kdo je vítěz a kdo poražený. První zprávy přisuzovaly vítězství hugenotům, později se začalo hovořit o vítězství královské armády.

Bitva u Dreux se stala jedním z nejkrvavějších střetů náboženských válek a 16. století vůbec. Nicméně výše zmíněný odhad dvorního chirurga Parého o počtu padlých byl značně nadnesený. Podle soudu moderních historiků počet mrtvých bojovníků rozhodně nedosáhl 25 tisíc. Větší ztráty utrpěli protestanti, kteří přišli o značnou část pěchoty. Těžké škody zaznamenali zejména němečtí lancknechti, kterých padlo asi půl druhého tisíce. Na straně královského vojska měli největší ztráty Švýcaři, kteří v bitvě ztratili zhruba tisíc mužů, včetně svého velitele a většiny důstojníků. Celkový počet mrtvých se odhaduje zhruba na 10 tisíc mužů.

Co se týká vojevůdců, bitvu nepřežil katolický maršál Jacques de Saint-André, který byl zabit krátce poté co padl do zajetí. V zajetí se ocitli také hlavní vojevůdci obou vojsk konetábl Anne de Montmorency a princ de Condé.

Dočasné příměří

Po bitvě u Dreux se protestantské vojsko stáhlo do Orleánsu. Vévoda de Guise ale nehodlal dopřát nepřátelům ani chvíli oddychu. Najmul 17 nových pluků a v únoru 1563 město oblehl. Krátce na to ale zemřel a obléhání skončilo neúspěchem. Jelikož většina velitelů na obou stranách padla nebo skončila v zajetí, podařilo se Kateřině Medicejské konečně prosadit zahájení mírových jednání. V březnu 1563 pak bylo v Amboise sjednáno příměří. Ani jedna strana ale nebyla s podmínkami mírové smlouvy spokojena a roku 1567 se konflikt rozhořel nanovo. Války pak probíhaly s přestávkami až do roku 1598, kdy francouzský král Jindřich IV. (vládl 1598–1610) vydal Nantský edikt, který zaručoval rovnoprávnost mezi katolíky a hugenoty a povoloval svobodu náboženského vyznání.

Konstábl Anne de Montmorency, který měl sice přezdívku Beausabreur (Krásný šermíř), ale jako velitel si myslel, že stačí zakřičet na své muže "Vpřed!"
Konstábl Anne de Montmorency, který měl sice přezdívku Beausabreur (Krásný šermíř), ale jako velitel si myslel, že stačí zakřičet na své muže "Vpřed!"

Vojska a velitelé od Dreux pod lupou

Pokud si chcete popis bitvy doplnit o informace týkající se složení, výzbroje i taktiky tehdejších armád a přečíst si další osudy katolických i protestantských vojevůdců

Razantní nástup dlouhých pík a střelců s arkebuzami

V průběhu 15. století zastávala na bojišti stále větší roli pěchota. Pěší bojovníci dokázali úspěšně vzdorovat těžkooděným jezdcům, což prokázali již v průběhu 14. a později v 15. století angličtí lučištníci, ale také čeští husité či švýcarští horalé. Vzhledem k vzrůstající důležitosti pěchoty se měnil i počet pěších bojovníků v tehdejších armádách, stále větší zastoupení měli zkušení žoldnéři bojující za předem dohodnuté peníze.

Na začátku 16. století ovládli evropské bojiště na dlouhou dobu švýcarští žoldnéři. Za svou pověst vděčili odvaze, výtečnému výcviku a neústupnosti. Švýcaři bojovali v mohutných čtvercových formacích. Krajní řady byly vyzbrojené píkami o délce 5,5 metru. Útok jezdců se tak zastavil o hradbu napřažených pík a na jezdce pak vyrazili z hloubi formace bojovníci vyzbrojení halapartnami a dalšími dřevcovými zbraněmi, kteří porážku nepřítele dovršili. Většinu kopiníků nechránilo žádné brnění, pouze přední řada bojovala v přilbách a pancířích, které však kryly pouze tři čtvrtiny trupu, aby se vojáci mohli snadněji pohybovat. Kupředu postupovali Švýcaři velice hbitě obvykle ve třech hlubokých čtvercových útvarech. Desetina z celkového počtu pak byla vyzbrojená arkebuzami a fungovala vpředu jako „ostřelovači“.

Lancknechti útočící na město, ilustrace ze švýcarské kroniky publikované v Curychu 1548
Lancknechti útočící na město, ilustrace ze švýcarské kroniky publikované v Curychu 1548

Námezdní pěchotu švýcarského typu začal po svém nástupu na trůn budovat i římský císař Maxmilián I. Habsburský (vládl 1493–1516). Takzvaní lancknechti bojovali, stejně jako Švýcaři, ve čtvercových formacích a měli i podobnou výzbroj. Někteří bojovníci však třímali místo píky či halapartny, obouruční 1,8 metru dlouhý meč. Tyto velké meče sloužily k likvidaci nepřátelských pík a prolamování čtvercové formace. Vojáci s obouručními meči, nazývaní doppelsöldner, vytvořili v nepřátelské linii trhlinu, do které se pak nahrnuli jejich spolubojovníci. Od této taktiky se ale později upustilo a lancknechti přešli k masovému užívání pík.

Němečtí lancknechti v pestrobarevném oblečení z knihy Geschichte des Kostüms
Němečtí lancknechti v pestrobarevném oblečení z knihy Geschichte des Kostüms

Podobně se pokoušeli do svého vojska zařadit námezdní pěchotu také Francouzi. Kvalita jejich pěchoty však nikdy nedosahovala úrovni lancknechtů či švýcarských žoldnéřů. Naopak velmi obávanou pěchotu vytvořili v 16. století Španělé. Vojevůdce a vojenský reformátor Gonzalo de Córdoba (1453–1515) vytvořil z pěchotních formací silné oddíly na způsob římských legiích, jež se nazývaly coronelias a čítaly 6 000 mužů. Dvě kompanie (1000 mužů) tvořily rezervu této formace a všichni její členové byli vyzbrojeni píkami. Ze základního mužstva coronelias mělo 2 000 mužů ve výzbroji píky, 2 000 vrhací oštěpy a 1 000 palné zbraně, v tomto případě arkebuzy. Taktika boje těchto pěších formací se během 16. století nadále vyvíjela, což vedlo ke zřízení španělských tercií (tercios). Tercii tvořilo osm pikenýrských praporců (celkem 1 600 pikenýrů, 800 arkebuzírů a 160 mušketýrů) a dva střelecké praporce (600 arkebuzírů a 40 mušketýrů). V tercii se tak formovalo na 3 200 mužů. Bitevní formace tercie byla čtvercová, přičemž uvnitř stáli pikenýři lemovaní střelci.

Ti vystřelili a poté ustoupili za záštitu, kterou jim poskytly píky napřažené proti nepříteli. Celé vojsko se před bitvou šikovalo do takzvané španělské brigády, již tvořilo pět šachovitě stojících tercií ve třech sledech. Toto šikování se udrželo až do konce třicetileté války a bylo během tohoto konfliktu v různých podobách používáno.

Ústup ze slávy těžkooděných rytířů

Během 15. století bylo stále více jasné, že rytířská jízda, kterou tvořili skvěle vycvičení a vyzbrojení profesionálové, přestává být rozhodující silou na bojišti. Těžkoodění jezdci si nedokázali poradit s nastupující „moderní“ pěchotou a stali se v podstatě zastaralým druhem. Základním problémem bylo jejich složení. Rytířskou jízdu tvořili jednotlivci, z nichž každý byl perfektně vycvičen v boji muže proti muži. Scházel jim však kolektivní způsob boje. Taktika jízdy se po několik století nijak neměnila. Převládala představa, že drtivý úder masy do železa zakutých profesionálů smete nepřítele a rozhodne bitvu. To však již dávno neplatilo. Těžkoodění jezdci neuspěli při útoku na vozovou hradbu husitů ani při střetech se švýcarskou pěchotou. Díky masivnímu rozšíření palných zbraní během 16. století navíc dokázali střelci palbou z mušket a hákovnic často „rozstřílet“ obrněné rytíře ještě dřív, než k nim vůbec dojeli. Ani jednotliví panovníci již nepovažovali rytířskou jízdu za zcela spolehlivý prvek. Stále častěji dostávali přednost žoldnéři, kteří sloužili vcelku spolehlivě, pokud dostávali včas slíbený žold. 

Francouzští rytíři v boji s německými lancknechty v bitvě u Pavie (1525)
Francouzští rytíři v boji s německými lancknechty v bitvě u Pavie (1525)

Nostalgie a vzpomínky za zašlou slávu však vedly k tomu, že se 16. století stalo zlatou dobou rytířských turnajů. Pro bohaté šlechtice se vyráběly stále dokonalejší zbraně a zbroje. Mluvíme tedy o vrcholu evropského platnéřství, přičemž proslulými centry výroby zbroje byla města Norimberk, Augšpurk, Innsburck či severoitalské Miláno. V průběhu 16. století se stávaly zbroje používané těžkými jezdci uměřenějšími a praktičtějšími. Velký důraz se kladl také na variabilitu zbroje. Ta se dala obměnou některých plátů použít k turnaji, k pěšímu boji či k účasti na některé z dvorských slavností.

Základní zbraní těžkooděného jezdce bylo dlouhé jezdecké kopí. Důležitou poboční zbraní zůstal jezdecký meč, jímž bylo možné sekat i bodat. Velké oblibě se ale těšily i úderné zbraně jako bojová kladiva a palcáty či těžké válečné sekery. Těžkoodění jezdci většinou nepoužívali ruční palné zbraně, které ani neodpovídaly jejich taktice. Ty se naopak staly základní výzbrojí žoldnéřské jízdy, která postupně rytíře vytlačila.

Jedna pistole nestačí!

Těžkooděná jízda rytířského typu sice zůstávala v polovině 16. století nadále součástí vojsk, ale rychle ztrácela na významu. Bojová činnost přinášela spoustu úkolů, které rytířská jízda nedokázala plnit. Tím pádem vznikly nové druhy jezdectva, které dokázaly v bitvě zasadit rychlý protiúder a provést na křídlech obchvat protivníka. Jízda měla za úkol provádět vpády do nepřátelského týlu a tam plenit a nečekanými přepady narušovat zásobování protivníkovy armády. Zároveň jízda prováděla průzkum, chránila vlastní vojsko na pochodu a pomáhala se zásobováním. Ani na jeden z těch úkolů se však těžkoodění rytíři nehodili, nejen kvůli své výzbroji, ale také vzhledem k problematické kázni. K účinnému použití jezdectva bylo totiž potřeba donutit tyto bojovníky ke stejné disciplíně v boji, jakou měla žoldnéřská pěchota.

Již během šmalkaldské války (1546–1547) se ve vojsku císaře Karla V. (vládl 1519–1556) vyskytovaly oddíly jízdních střelců. Tito vojáci nosili částečnou zbroj a tvořili v boji podobné taktické útvary jako pěchota (obdélníkové či čtvercové formace). Ve výzbroji měli pistole s kolečkovým zámkem, meče a lehká kopí, která však z výzbroje záhy zmizela. Tito jízdní střelci, kterým se podle jejich černěných zbrojí říkalo rejtaři či černí rejtaři (Schwarzenreiter) se rychle stali obávanými bojovníky.

Německý rejtar z druhé poloviny 16. století
Německý rejtar z druhé poloviny 16. století

Šlo o žoldnéře, kteří bojovali na mnoha evropských bojištích. Účastnili se konfliktů v Itálii a výrazně zasáhli právě do hugenotských válek (1562–1598). Podobný typ jezdectva takzvané herreruelos používali také Španělé. Rejtaři se tak stali základem novodobé kavalérie.

Pro boj muže proti muži měli tito jezdci meč, jinak používali arkebuzy a pistole s kolečkovým zámkem. Jelikož tehdejší palné zbraně nebyly příliš spolehlivé a jejich nabíjení zůstávalo složité a zdlouhavé, měl každý jezdec pistolí hned několik (dokonce až šest nebo osm) zastrčených ve zdvojených pouzdrech u sedla koně, za manžetami jezdeckých bot a za opaskem.

Jezdecká pistole s kolečkovým zámkem. Její nabíjení bylo zdlouhavé a nebyla příliš přesná. Po výstřelu jí mohl jezdec uchopit za hlaveň a používat jako palcát
Jezdecká pistole s kolečkovým zámkem. Její nabíjení bylo zdlouhavé a nebyla příliš přesná. Po výstřelu ji mohl jezdec uchopit za hlaveň a používat jako palcát

Změna taktiky

Nový typ žoldnéřské jízdy, která byla vybavena palnými zbraněmi, si zákonitě vyžádal změnu taktiky jezdeckého boje. Ta musela být zvolena tak, aby co nejvíce využila palebný potenciál jízdy. Základním útočným prvkem se stala takzvaná karakola, která měla jezdcům umožnit rozvrátit sestavu protivníka střelbou z ručních palných zbraní. Toho dosahovali jezdci dvěma způsoby.

V prvním případě pomalu klusem dojeli k nepřátelské sestavě. První řada pak cvalem vyrazila a přibližně 30 kroků od nepřítele jezdci vystřelili z pistolí, zabočili a odjeli za poslední řadu své sestavy nabíjet pistole. Mezitím stejně zaútočila druhá řada a po ní další a další. Teprve po rozrušení nepřátelské sestavy následoval útok chladnou zbraní. Při druhém typu karakoly projížděli jezdci podél čela nepřátelské sestavy, stříleli z pistolí a pak se velkým obloukem za nabíjení zbraní vzdalovali z dostřelu, aby následně svůj útok zopakovali.

Šlo o velice složitý manévr, která měl úspěch v okamžiku, kdy střelci nepřátelské pěchoty nabíjeli své zbraně pod ochranou pikenýrů. Tehdy mohla střelba rozvrátit řady kopiníků a vést ke zhroucení sestavy. Rovněž mohl být takto rozrušen pomalý rozjezd těžkooděných rytířů. Jinak byla tato taktika značně problematická. Kvůli malé účinnosti zbraní musel totiž jezdec dojet k protivníkovi velice blízko. Podle některých dobových zpráv byl nejlepší výsledek palby na vzdálenost pouhých šest kroků.

Cechovní řemeslníci najatí k armádě

Ve vojenství 16. století hrálo významnou úlohu také dělostřelectvo. Jednalo se však o složku armády, u které chyběla pevnější vojenská organizace. Dělostřelci byli řemeslníci, kteří děla sami vyráběli a v případě potřeby se nechávali najmout do armády. Tento fakt vedl k tomu, že dělostřelectvo bylo složkou nepočetnou, využívanou především při obléhání měst a pevností. V polních střetnutích hrálo dělostřelectvo méně významnou roli především z důvodu náročnosti přepravy tehdejších děl.

Během bitvy zaujalo dělostřelectvo předem stanované místo, v ideálním případě posílené polním opevněním, a v průběhu bitvy nijak neměnilo svou pozici. Bylo tedy využíváno pouze jako palebná podpora na začátku střetnutí, která měla narušit postupující řady nepřítele, případně ho držet v uctivé vzdálenosti.

Francouzské dělostřelectvo v 16. století při přechodu hor
Francouzské dělostřelectvo v 16. století při přechodu hor

Dobře mířená kanonáda mohla mít zásadní vliv na morálku v nepřátelských řadách, a nejednou donutila postupující šiky k ústupu. Odolat takovému psychickému nátlaku, kdy kolem jedinců závratnou rychlostí svištěly koule, které drtily, lámaly a zabíjely vše, co jim přišlo do cesty, často nedokázali ani ostřílení žoldáci.

V momentě, kdy se do palebné linie dostaly vlastní jednotky, bylo nutné palbu přerušit, aby dělostřelci nestříleli do vlastních řad. Poté již kanonýři pouze sledovali vývoj bitvy, případně se do ní mohli sami zapojit.

Problém se často vyskytl v tom, že se na místě postavená děla stávala snadnou kořistí, neboť v případě nepříznivého vývoje většinou nedokázali dělostřelci rychle ustupovat se zbytkem armády. Jediným řešením bylo „zatlučení“ děl. Dělostřelci zatloukli do zátravky (otvor v zadní části hlavně) hřeby, které měli u sebe. Tím byla děla znehodnocena a nepřítel je nemohl obrátit a využít k palbě do ustupující armády.

Kdo stojí za vraždou?

Vůdce katolíků, vévoda de Guise, zemřel zhruba dva měsíce po bitvě u Dreux. Když se 18. února vracel z vojenského ležení u Orleánsu, byl třikrát střelen do ramene a o několik dní později na následky toho zranění zemřel. Rodina Guisů okamžitě obvinila bez jakéhokoliv důkazu z vraždy vůdce protestanských vojsk Gaspara de Colignyho. Vévodův vrah, hugenotský šlechtic Poltrot de Méré, byl krátce poté zadržen a podroben tvrdému mučení, aby se zjistilo, na čí příkaz vévodu zabil. Poltrot skutečně nejprve ukázal na admirála Colignyho. Později ale své tvrzení odvolal a tvrdil, že jednal na příkaz protestantského teologa Theodora Bezy. Jak Coligny, tak Beza ale obvinění jednoznačně odmítli a byli ochotni se hájit před soudem. Poltrot však i svou druhou výpověď záhy odvolal a během dalšího mučení v Paříži své doznání ještě několikrát změnil.

Nakonec byl atentátník 18. března, den před pohřbem vévody, v Paříži rozčtvrcen. Hugenoti zpívali na jeho památku písně a považovali ho za mučedníka své víry.

Vražda vévody de Guise na dobové rytině
Vražda vévody de Guise na dobové rytině

Zavraždění hlavního představitele šlechtické rodiny Guisů bylo z politického hlediska velmi důležité, neboť ostatní jeho příbuzní byli buď také zavraždění nebo zajatí či nezletilí, snad s výjimkou kardinála Karla Lotrinského. Ten se však v tu dobu nacházel na tridentském koncilu (1545–1563). Admirál Coligny i další údajní původci atentátu pak byli na základě uzavřeného míru (1563) zproštěni veškerých obvinění.

Velitelé padli v dalších bitvách

Zajatci od Dreux princ de Condé a Anne Montmorency byli v březnu 1563 propuštěni a společně s Kateřinou Medicejskou pak následně zahájili mírová jednání, která se nakonec podařilo dovést do úspěšného konce. Mír však dlouho nevydržel a když se roku 1567 konflikt rozhořel nanovo, oba vojevůdci se opět postavili do čela svých armád.

Dne 10. listopadu 1567 se pak střeli v bitvě u Saint-Denis. Přestože měl Anne Montmorency nad svým protivníkem více jak čtyřnásobnou převahu (16 tisíc mužů proti třem a půl tisícům), dokázal de Condé se svými oddíly vzdorovat katolíkům několik hodin, než byl vytlačen z bojiště. Přestože katolíci nakonec zvítězili, jejich velitel utrpěl v bitvě smrtelné zranění a o dva dny později zemřel. Podle dochovaných zpráv jej v jednu chvíli nepřátelští vojáci obklíčili a když se odmítl vzdát, skotský kondotiér Robert Stuart jej střelil pistolí do zad.

Dobová rytina znázorňující bitvu u Jarnac
Dobová rytina znázorňující bitvu u Jarnac (13. března 1569)

Podobně skončil i princ de Condé. Během třetí hugenotské války se protestanská armáda pod vedením admirála Colignyho a Louise de Condé střela s katolickým vojskem v bitvě u Jarnac (13. března 1569). Poblíž města se nacházel jediný most přes řeku Charente, který střežily Colignyho oddíly. Katolickým vojskům se však podařilo v noci z 12. na 13. března po narychlo zbudovaném dřevěném mostě řeku překročit. Protestantský admirál byl nečekaným přesunem protivníka zcela překvapen a narychlo se snažil shromáždit své rozptýlené síly.

Jakmile kníže de Condé zjistil, že jeho kolega se nachází ve svízelné situaci, neváhal a se svou jízdou (asi 300 jezdců) zaútočil na katolickou armádu. Coligny se sice snažil jeho útok zastavit, ale již bylo pozdě. Bitva se zpočátku vyvíjela pro hugenoty příznivě. Jenže budoucí francouzský král Jindřich III. (vládl 1574–1589) dokázal s malým oddílem rejtarů obejít protestantskou jízdu a vpadnul nepříteli do boku. Condé se tak náhle ocitl v obklíčení a jeho muži se dali na útěk. Bitva se změnila v krvavá jatka a pobíjení hugenotů. Sám princ se sice vzdal, ale poté byl zastřelen jedním z Jindřichových mužů. Jeho tělo pak na oslu dopravili do katolického tábora. Jindřich po bitvě nařídil popravit všechny protestanské zajatce, včetně skotského žoldnéře Roberta Stuarta, který v bitvě u Sant-Denis smrtelně postřelil Montmorencyho. 

Admirál Coligny nicméně dokázal během bitvy většinu protestanského vojska zachránit a stáhl se na východ, kde jeho vojsko posílily říšské oddíly

Český šlechtic na prahu Bartolomějské noci

Přestože protestantský vojevůdce Coligny nejspíš nebyl přímým iniciátorem vraždy vévody de Guise (viz Atentát na velitele katolíků), katolíci byli přesvědčeni o opaku a žádali jeho hlavu. Admirál sice královně napsal dopis, v němž dokazoval svou nevinu, ale zakončil ho slovy: „Nemyslete si Madame, že tím, co říkám, lituji smrti pana de Guise. Domnívám se, že toto království, církev Boží a zvláště pak i mě nemohlo potkat větší štěstí…“

Po skončení třetí hugenotské války (1570) došlo k radikální změně. Kardinál Lotrinský a rodina Guisů opustili královský dvůr, kam místo nich přišel právě admirál Coligny. Jak se záhy ukázalo, protestanský vojevůdce měl na krále Karla IX. velmi silný vliv. To se však nelíbilo královně Kateřině Medicejské. Pro ženu, která vyrostla ve Florencii, městě jedů a najatých vrahů, bylo řešení jasné: „Toho člověka je třeba se zbavit!“ Na pomoc přišel Jindřich de Guise (syn zavražděného vévody) a vše potřebné bylo připraveno.

Dne 22. srpna 1572 vypálila z jednoho okna na admirála arkebuza. Coligny byl pouze zraněn na paži a prohlásil: „Hle, jak se ve Francii zachází s lidmi, kteří si přejí dobro!“ Tento čin hugenoty velmi pobouřil. O dva dny později, na den sv. Bartoloměje, pak vpadli do domu, kde Goligny pobýval, žoldnéři najatí Guisy. V čele této skupiny byl český šlechtic Jean Charles Danowitz (Jan Karel Janovský z Janovic) zvaný Besme. 

Vražda admirála Colignyho, která odstartovala takzvanou Bartolomějskou noc
Vražda admirála Colignyho, která odstartovala takzvanou Bartolomějskou noc

Admirál utrpěl několik bodných ran a poté jej, ještě žijícího, vyhodili z okna na dvůr. Zde se nacházel Jindřich de Guise, který Colignyho kopl do obličeje a sluha vévody Nevers poté uťal protestantovi hlavu. Admirálovo tělo bylo následně vláčeno Paříží, a nakonec pověšeno na šibenici Mountfaucon.

Vražda Colignyho odstartovala masové zabíjení protestantů, známé jako Bartolomějská noc. V Paříži zahynulo za strašlivých scén na tři až čtyři tisíce hugenotů; na venkově, zejména v Lyonu a v Orleánsu, pak tisíce dalších.

  • Kodetová, Petra: Velké bitvy světových dějin: Dreux 1562. In: Historický obzor 2011, 22 (11–12), str. 278–280.
  • Maurois, André: Dějiny Francie. Praha 1994.
  • Regan, Geoffrey: Guinnessova kniha válečných omylů. Díl 2. Praha 1993.
  • Synek, Jaroslav et al.: Vojenské dějiny od pravěku do roku 1648. Praha 2013.