Navigace v článku:

Výroba mečů ve starověku a raném středověku

Unikátní čepele dávných zbraní

Rozhovory Válečníků #2

Úvod

Druhý podcast Válečníků s kovářem a akademickým pracovníkem v oblasti historických mečů Patrickem Bártou. Jedinečné spojení praktických dovedností a vědeckého průzkumu umožňuje odpovědět fundovaně otázky o chladných zbraních do roku 1000. V čem je výjimečný svářkový damask? Proč jsou meče z doby stěhování národů zajímavější než z pozdního středověku?

Internetové stránky Patricka Bárty

… obsahující ukázku všech mečů, na kterých pracoval. Navíc se dozvíte mnohé podrobnosti o jednotlivých vzácných nálezech, které zkoumal a vzápětí rekonstruoval.

Zajímalo mě, proč Patricka Bártu tolik přitahují právě meče vyrobené před více než tisícovkou let a dozvěděl jsem se, že řemeslně bývají zajímavěji zpracované, protože každý kus koval kovář jako originál svého druhu. Meče byly ve starověku a v době stěhování národů natolik vzácnou zbraní, že většina bývala nádherně zdobená a sloužila svému nositeli nejen jako zbraň, ale také jako symbol jeho postavení. Proto je pro moderního badatele neuvěřitelně přitažlivé zkoumat každý nalezený kus zvlášť a snažit se vyrobit repliku co nejpřesněji podle dobových postupů, nejen kovářských, ale také po stránce výzdoby. Zajímavé je, že původně vyráběl i japonské zbraně, ale nakonec se specializoval na evropskou produkci.

Kovář Patrick Bárta, výrobce mnoha replik historických mečů, ve své kovárně
Kovář Patrick Bárta, výrobce mnoha replik historických mečů, ve své kovárně
Kdo je kovář Patrick Bárta? (*1971)

Na otázku, jak přišel ke spojení kovářství s vědeckou prací odpovídá ve stručnosti takto: „Řemeslo mě začalo zajímat už v 16 letech, takže jsem vystudoval střední školu uměleckých řemesel. Zájem o zbraně mě pak přivedl ke spolupráci s akademickými pracovníky (hlavně s Jiřím Hoškem a Petrem Žákovským). Některé teorie o historických technologiích výroby železných zbraní bylo potřeba ověřit v praxi, což jsem jim mohl nabídnout.

Na jejich popud jsem se dal i na studium. Nabízela se archeologie, ale ta je na mě příliš teoretická, tak jsem nastoupil na chemii – obor konzervování a restaurování na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Díky tomu jsem později získal restaurátorskou licenci. Poté jsem se stal restaurátorem na Archeologickém ústavu AV ČR Brno u Petra Žákovského, takže teď s ním tvořím tým, který se věnuje mečům.“

Podrobnější odpověď se dozvíte v podcastu Rozhovory Válečníků stejně jako reakce na další otázky, jejichž obsah zde rozepíšu jen ve stručnosti.

Další informace o Patricku Bártovi najdete na jeho stránkách.

Staré meče z Čech, Moravy i zbytku Evropy

Kovete jen repliky skutečných historických mečů, nebo děláte i meče na historický šerm pro šermíře? Jaký je mezi nimi rozdíl?

Meče pro šermíře jsem kdysi koval, ale teď už je hodně dlouho nedělám. Rozdíl v práci oproti historickým replikám je ovšem veliký. Šermíři mají specifické požadavky na vlastnosti a navíc se repliky na šerm vyrábí z novodobých materiálů. Napodobuje se jen vzhled. Naopak spousta originálních historických zbraní by se pro šerm nehodila. Já se specializuji na honosné zbraně včetně výzdoby, což meče na šerm obvykle nemají. Na druhou stranu já vyrábím všechny repliky tak, aby byly funkční. Nicméně objem práce na zdobené replice je v řádu stovek hodin, zatímco meč na šerm trvá jen několik jednotlivých hodin.

Rekonstrukce vzhledu germánského velmože z Blučiny podle Pavla Dvorského
Rekonstrukce vzhledu germánského velmože z Blučiny podle Pavla Dvorského
Honosný meč germánského velmože z 5. století z hrobu v Blučině, jeden z nejkrásnějších mečů nalezených na našem území
Honosný meč germánského velmože z 5. století z hrobu v Blučině, jeden z nejkrásnějších mečů nalezených na našem území

Jaké zajímavé kusy z českých zemí i ze světa jste rekonstruoval?

U nás sice nemáme top kusy, ale je tu spousta zajímavých nálezů. Vypíchl bych meč nalezený v Blučině u Brna, který pochází z 5. století z doby stěhování národů. Patřil nějakému germánskému velmoži či králi. V hrobě byla spousta vzácných drahokamů a zlatých předmětů. Meč patří k těm nejkrásnějším, co u nás byly kdy nalezeny. Je to západoevropský výrobek, spatha pozdně římského typu, přičemž analogie k hlavici se dají najít ve Skandinávii.

Více informací o meči z Blučiny a jeho replice zde a tady

Jeden z mečů ze švédského pohřebiště Valsgärde 5 patří k nejhonosnějším, jaké kdy Patrick Bárta vyráběl. Rukojeť je ze dřeva a zlaceného bronzu zdobená granáty
Jeden z mečů ze švédského pohřebiště Valsgärde 5 patří k nejhonosnějším, jaké kdy Patrick Bárta vyráběl. Rukojeť je ze dřeva a zlaceného bronzu zdobená granáty

Sever Evropy je zajímavý právě proto, že tam dlouho panoval zvyk dávat meče do hrobů. Právě odtud máme slavné naleziště v pohřebišti ve Valsgarde. Tam se pohřbívali velmožové více než 1000 let. Proto jsou odtud nálezy nejhonosnějších mečů. Podobný význam má v Británii třeba mohyla v Suton Hoo.

Nejhonosnější meč, který jsem vyráběl a věnoval mu nejvíce času (asi 1200 hodin), pochází právě z Valsgärde z takzvané mohyly 5. Tento meč patří mezi pět nejhonosnějších mečů Evropy vůbec.

Rekonstrukce starověkých a raně středověkých mečů od Patricka Bárty včetně meče z Valsgärde 5 (katalogové číslo 174) najdete zde.

Technologický zlom kolem roku 1000

Nyní pojďme k samotné výrobě. Popište prosím už zmiňovaný rozdíl mezi staršími meči ze starověku a raného středověku a těmi pozdějšími. Proč nastal kolem roku 1000 takový výrazný zlom ve výrobě mečů?

Porovnávat kvalitu je velmi zavádějící, protože ta byla v zásadě podobná. Vždy se vyráběly meče kvalitnější stejně jako ty méně kvalitní. Nicméně ta změna ve výrobě nastala během 11. století, kdy se začala používat mechanizace. Meče se začaly kovat pouze ze dvou částí. Zatímco dříve se meče vyráběly z několika prutů, které se nejprve zpracovaly zvlášť a teprve na konci se spojily do čepele. Velká část mečů z tohoto období byla vyrobena technologií svářkového damasku (viz Výrobní postup svářkového damasku).

Inovace po roce 1000 spočívala v tom, že se používaly obrovské kusy železa, které se nedají ručně zpracovat. Proto bylo potřeba použít hamr, čili buchar. Důsledkem se stal enormní nárůst kvantity, protože výroba meče nové konstrukce trvala jen několik hodin, maximálně desítky hodin, oproti stovkám hodin v raném středověku. Proto se výrazně snížila i jeho cena.

Průřezy čepelí ze svářkového damasku, dvě vlevo jsou z čistě z damasku, na průřezu vpravo je vidět měkké jádro, které se používalo nejčastěji
Průřezy čepelí ze svářkového damasku, dvě vlevo jsou z čistě z damasku, na průřezu vpravo je vidět měkké jádro, které se používalo nejčastěji
Výrobní postup svářkového damasku

Starověké a raně středověké meče se kovaly především technologií zvanou dnes damaskování. Zde je stručný výrobní postup čepele ze svářkového damasku od Patricka Bárty.

Zbrojířskou techniku zvanou damaskování užívali výrobci zbraní v Evropě zhruba od 2. do 10. století pro čepele mečů, nožů a hrotů kopí. Jádro čepele bylo obvykle vykované z „obyčejného“ houževnatého měkkého železa, které se samotným damaskem nemělo nic společného.

A co je to vlastně damask? Jde o kompozitní (složený) materiál ze dvou druhů kovu – fosforového železa a většinou uhlíkové oceli (místo ní lze použít i jiné druhy ocelí, ale nesmí obsahovat fosfor). Z těchto dvou materiálů se nejdřív vytvoří takzvané damaskové panely, které vypadají jako tyče, na nichž se střídají zkroucené a hladké části (obr. 1).

Tyto panely pak kovář navaří na zmíněné jádro z obou stran (v případě rekonstrukce blučinského meče byly použity čtyři panely z každé strany), takže tvoří vlastní povrch meče. Nicméně stále je hotový pouze střed čepele (obr. 2) a k němu musí kovář ještě přidat ostří (obr. 3).

Po finálním kovářském zpracování, kalení, broušení, leštění a zvýraznění je na povrchu hotové čepele damask viditelný jako ozdobný dekor (obr. 4). Světlé a tmavé čáry v něm jsou způsobeny právě použitím dvou rozdílných kovů a dají se různě upravovat podle umění a záměru kováře.

Damaskované meče pod lupou

Pokud se chcete dozvědět zajímavosti spojené s různými druhy damasku, rozklikněte si následující odkazy.

Vzor na originální čepeli damascénského meče z 13. století
Vzor na originální čepeli damascénského meče z 13. století
Blízkovýchodní čepele z indické oceli

V názvu damaskování je obsaženo jméno blízkovýchodního města Damašek. Ale pojmenování vzniklo spíš omylem a staré damaskované meče nemají s Damaškem zhola nic společného. Proč se jim tak tedy říká?

V Damašku se v pozdním středověku (a možná částečně už ve vrcholném) kovaly zbraně (většinou šavle) ze speciální vysokouhlíkové oceli dovážené z Indie. Roztavila se v tyglíku a vytvořila slitek. Tento speciální materiál se vozil na Blízký východ, například do Damašku, kde vznikaly kusy, jejichž věhlas pronikl až do Evropy.

Z tohoto „skutečného“ orientálního damasku známe nejstarší předměty až z vrcholného středověku kolem roku 1300 (tedy až po křížových výpravách). Někdy se spekuluje už o starším použití, nemáme o tom však zatím dobré doklady.

Výroba damascénských mečů se v Damašku udržela až do moderní doby. Na obrázku je mečíř kolem roku 1900
Výroba damascénských mečů se v Damašku udržela až do moderní doby. Na obrázku je mečíř kolem roku 1900

Z hlediska chemického složení se tato ocel z Indie podobá dnešnímu pilníku. Rozdíl je v tom, že při výrobě zbraní se po dokončení tavby tyglík s ocelí velmi pomalu ochlazoval, což vedlo k tomu, že krystalky kovu narostly do „obrovských“ rozměrů (jsou vidět i pouhým okem, nejen pod mikroskopem). Síť oddělující jednotlivé krystaly pak tvoří kresbu orientální damascénské oceli, která je sice kvalitní a vysokouhlíková, ale jinak nemá žádné opravdu výjimečně vlastnosti. Liší se hlavně tím vzorem.

 

 

 

 

Damaskové a ocelové pruty, z nichž se ve starověku a středověku svařovala čepel meče
Damaskové a ocelové pruty, z nichž se ve starověku a středověku svařovala čepel meče
Kompozit ze dvou různě barevných kovů

Mluvili jsme především o starověkých a raně středověkých mečích z Evropy, mnohé z nich byly vyrobené technologií svářkového damasku. To však znamená, že ten vznikl mnohem dříve než výše zmíněné damaskované meče z indické tyglíkové oceli.

V Evropě se používal už od starověku úplně jiný materiál, který se oceli z Damašku vizuálně podobá (má podobný vzor), ale technologicky je zcela odlišný. Tento takzvaný „evropský damask“ vznikl asi ve středním laténu (tedy před přelomem letopočtu). Nejstarší doklad máme kolem roku 300 př. n. l. na keltském meči. Výrazně se rozšířil v době pozdního císařství (od konce 2. století) a pak během stěhování národů. Meče z tohoto damasku se přestaly vyrábět koncem 9. století (jen ojediněle se objevují do 11. století). Na nože a hroty kopí se výjimečně používal až do roku 1200.

Ukázka vzoru na damaskované čepeli vyrobené Patrickem Bártou
Ukázka vzoru na damaskované čepeli vyrobené Patrickem Bártou

Jak tedy vlastně došlo k omylu a záměně těchto dvou technologií?

Evropané dříve znali arabské a turecké šavle z orientálního damasku. V počátcích archeologie z kraje 19. století se našly první evropské meče, které po očištění měly viditelné vzory podobné damascénské oceli. Proto je vědci označili za damask. Ale za dalších zhruba 50 let se začaly zkoumat mikroskopicky a zjistilo se, že evropský damask je technologicky úplně jiný, i když vypadá podobně. Bohužel pak ve většině jazyků zavádějící název damask zůstal. Pouze Britové se tomu vzepřeli, takže se v angličtině nazývá pattern welding (volně přeloženo „svařování do vzoru“).