Mistr nad mistry v šermu fleretem
Od soubojů cti k sportovnímu klání
Úvod
Metoda šermířského umění mistra Louise-Justina Lafaugèra byla natolik specifická, že si vyžádala změnu pohledu na šerm fleretem jako takový. Novátorské přístupy v ovládání této elegantní zbraně, zavedené Lafaugèrem, byly natolik osobité, že se vymykaly již jeho současníkům, kteří ho mnohdy nepochopili. Posléze ovlivnil další generace šermířů, kteří stále nacházejí v jeho díle nové impulzy pro svá šermířská bádání. Jeho odkaz tak zůstává nadále nesmrtelným
Článek vznikl ve spolupráci se školou šermu Bravos (viz níže)
Jeho celé jméno znělo Jean-Louis-Laurent-Justin Lafaugère a narodil se 8. srpna roku 1782 v ulici Saint-Honoré v Agenu v Nové Akvitánii na jihu Francie, ve městě ležící na řece Garonně, asi 130 kilometrů od Bordeaux. Studia trávil mladý Louis-Justin ve škole v ulici Saint-Antoin. Však více než algebře a gramatice dával přednost tělesným cvičením a zejména pak šermu, alespoň tak na to později vzpomínal ve své vlastní autobiografii. Se zbraní cvičil téměř denně už od svých šestnácti let, odkládal ji jen o nedělích a svátcích. Nejprve se věnoval šermu kordem (épée) s velmi dlouhou, široce zkosenou, čepelí vhodnou k bodání. Tato zbraň byla vybavena rikasem (ricasso, přesnější definice viz Šerm fleretem pod lupou > Konvence v šermu fleretem) sloužícím jako opora ukazováčku a palce umožňujícím přesnější vedení zbraně. Hlavice, která byla s čepelí spojena čepem, kord vyvažovala.
První souboj v armádě
Po jistém čase cvičení s touto zbraní došel Louis-Justin k názoru, že kord mu poskytuje příliš malou volnost a omezuje jeho dovednosti, proto ho opustil, aby se věnoval výlučně výcviku šermu s hbitějším fleretem. Ten šlo držet jen jednoduše položený v dlani, s důrazem na vyvážený úchop a s větším citem. Hrot tak mohl být dokonale veden pouze několika sevřenými prsty. Pod vedením Maître d’armes (mistra šermu) Jeana Daressyho, vysloužilého důstojníka lehké jízdy, cvičil Louis-Justin pilně s fleretem i šavlí. V roce 1802, navzdory odlišným představám své rodiny o jeho budoucnosti, narukoval pod dojmem změn a politických událostí dobrovolně k 25. pluku jízdních myslivců, který byl toho času posádkou v Carcassone.
Zpočátku byl pro svou malou postavu (159 cm) svými druhy u pluku zesměšňován. Rázně však vystoupil na obhajobu své cti. První souboj tak na sebe nedal dlouho čekat. Svého soupeře, dlouhána, který patřil u pluku k největším křiklounům, vážně zranil na paži v souboji na kordy. Plukovník Moreau, kterému souboj u jeho pluku neunikl, se vzápětí dozvěděl detaily o celé aféře, ale na místo přísného potrestání svého nového vojáka naopak povzbudil se slovy, že když jde o čest, jde u vojáka o vše.
Nové výzvy k duelům i cvičení
Není tedy divu, že další souboje následovaly téměř vzápětí. V duelu s jistým maréchalem de Logis (vojenská hodnost u jezdectva, odpovídající četaři) Lamoltem svým vítězstvím Louis-Justin znovu dokázal, že mu jeho malá výška nebrání stát se největším a nejobratnějším z duelantů u pluku. Oslněn vítězstvími svého svěřence doporučil velitel pluku novopečenému brigadýrovi (hodnost odpovídající desátníkovi) Louis-Justinovi lekce u slavného šermířského mistra de Plateho v Toulouse, aby zde ještě více zdokonalil své šermířské kvality. Louis-Justin návrh s radostí přijal a věnoval se výuce se zápalem a pílí sobě vlastní. Jeho slabší fyzická konstrukce ho však nakonec přece jen zradila a Louis-Justin onemocněl zápalem plic. Byl nucen odcestovat od pluku, aby doma načerpal nové síly. Do jeho rodného kraje mezitím dorazil jistý monsieur, který o sobě začal prohlašovat, že je nejobratnější se zbraní v celém Agenu. Jean-Justin mu vzápětí ilustroval několika obratnými útoky fleretem, že možná je dobrým šermířem, ale určitě ne nejlepším.
Po několika měsících zdravotní dovolené se Louis-Justin opět vrátil k 25. pluku jízdních myslivců, který byl tou dobou posádkou v Tolouse. Během dalších let své aktivní služby u lehkého jezdectva reprezentoval svůj pluk v několika dalších soubojích, ve kterých pokaždé přesvědčivě zvítězil. 21. ledna roku 1807 byl na základě reformy z pluku propuštěn. Po odchodu z armády odcestoval zpátky do rodného Angenu.
Mistr hodný následování
Jeho pevná vůle věnovat se dále rozvíjení svých šermířských dovedností ho ale nedlouho poté vrátila zpět do Tolouse, aby zde navštěvoval intenzivně hodiny šermu u nejlepších mistrů. Své schopnosti v ovládání zbraní neváhal dokázat veřejně a to hned v několika cvičných duelech s místními vyhlášenými šermíři. Později odjel do Bayone a Bordeaux, aby zde celý postup zopakoval. Pověst skvělého šermíře a obávaného duelanta ho už v té době začala předcházet. Svůj jedinečný styl šermu fleretem konfrontoval také se známými mistry Gomardem a Lebrunem v Paříži. Zvláště Gomard (J. A. A. Possellier), přestože vůči jeho metodám vznesl jisté námitky, je později uznal za hodné obdivu a následování.
V roce 1814 se Louis-Justin už těšil veřejné pověsti skvělého mistra, obdařeného mimořádným talentem i pedagogickými schopnostmi. Když král Ludvík XVIII. v roce 1814 dosedl na trůn, byl Louis-Justinovi nabídnut prestižní post na pozici Maître d’armes des gendarmes de la maison du roi (mistr šermu pluku jízdního četnictva, králova vojenského domu). U tohoto tělesa působil až do března 1815, kdy byl pluk po návratu Napoleona Bonaparta z exilu na Elbě rozpuštěn. Louis-Justin se tak ocitl náhle zcela bez prostředků.
Fleret: Kavalír mezi zbraněmi
Kord bývá často označován za krále bodných zbraní, přistoupíme-li na toto vzletné označení, pak fleret by mohl být stejně tak dobře nazýván kavalírem mezi zbraněmi. Jeho původ lze pravděpodobně datovat již počátkem 17. století. První skutečně doložené zmínky o použití fleretu však najdeme teprve v díle francouzského šermířského mistra Charlese Besnarda z roku 1653.
Za svůj název fleurett či fioretti vděčí tato elegantní zbraň nejspíše tvaru své záštity, která byla u prvních modelů splétaná pomocí drobných úponků tvořících ochranu kolem ruky šermíře a připomínající svým tvarem květní pupenec.
Vynález fleretu byl pro rozvoj a rozšíření šermu nesmírně důležitý. Díky svému pojetí cvičné zbraně, která byla oproti kordu lehčí a měla ztupené ostří i hrot, bylo možné cvičit s fleretem šermířské akce s mnohem menším rizikem zranění. S častějším používáním této zbraně následně také došlo k zavedení jistých šermířských konvencí a později i sportovních pravidel.
Vlastní šermírna
Jako nezaměstnaný navštívil nejdříve několik měst, kde se snažil soukromě vyučovat šermu. Nakonec se mu podařilo úspěšně usadit v Lyonu, kde otevřel novou La salle d´armes (šermírnu). Zde se pak na něj konečně usmálo štěstí. Okouzleni jeho stylem přicházeli stále noví a noví studenti do jeho šermírny v touze poznat nové metody šermu fleretem. Zejména mladíci z řad lyonské aristokracie, lačně toužící po šermířském vzdělání, se stali častými návštěvníky na jeho hodinách. Právě na jejich žádost Louis-Justin napsal své slavné pojednání o šermu, které bylo poprvé publikováno v roce 1820.
V roce 1816 došlo v Paříži v hotelu Quai d’Orsay (v současné době sídlo Ministerstva zahraničí) k slavnému souboji mezi Louisem-Justinem a hrabětem de Bondy, který proslavil oba jeho protagonisty i za hranicemi Francie. Jejich duel byl na pořadu dne, hovořilo se o něm v kavárnách, diskutovali o něm amatérští i profesionální mistři šermu a dokonce se stal předmětem debat politiků ve sněmovně. Více se o něm dočtete v příloze Šerm fleretem pod lupou > Souboj v hotelu d’Orsay.
Až do roku 1820 působil Louis-Justin jako vyhledávaný učitel šermu v Lyonu. Koncem roku mu bylo opět nabídnuto místo šermířského mistra u pluku jezdectva králova domu (Maison du Roi). Nabídku s radostí přijal a odcestoval za svými novými povinnostmi do Paříže. U pluku působil několik let v hodnosti poddůstojníka a to až do roku 1829, kdy se rozhodl ukončit svou vojenskou kariéru. V Paříži se tou dobou skloňovalo jeho jméno mezi šermíři stejně často jako předtím v Lyonu. Louis-Justin neměl nouzi o dobře situovanou klientelu, a tak mu nic nebránilo otevřít novou šermírnu v ulici de l’Ecole de Médecine č. 19.
Svobodný šermíř a „umělec“
V roce 1829 také vyšlo druhé vydání jeho knihy o šermu, tentokrát doplněné i o portrét autora, pózujícího v malebné husarské uniformě. Jeho proslulost šla navzdory možné závisti jeho konkurentů ruku v ruce s úspěchem. Nejvyšším oceněním jeho kvalit pak byla nabídka, aby se stal učitelem šermu v rodině vévody z Bordeaux. Revoluce roku 1830 však zabránila, aby se této čestné pozice ujal.
Louis-Justin se tedy opět vrátil do Lyonu, kde dále působil jako svobodný šermířský mistr. V ulici Sainte-Catherine otevřel novou šermírnu, aby zde v doprovodu několika talentovaných žáků, které s sebou přivedl z Paříže, vyučoval umění šermu fleretem. Společně s rolí šermířského mistra v soukromé šermírně vyučoval i na zdejším lyceu. Právě do období jeho působení v Lyonu jsou datovány jeho šermířské skici, ve kterých, s lehkostí karikaturisty, ironicky zvěčnil několik šermířských figur, na kterých pózoval v šermířských pozicích jak sám, tak se svými žáky.
Jeho odkaz, kterým tolik působil na své současníky, obohatil také o několik básní oslavujících šermířské umění (Duch šermu, báseň z roku 1841). Louis-Justin vyučoval šermu s velkým zápalem a energii téměř až do posledního dechu. Zemřel v Lyonu 14. října roku 1856 v požehnaném věku 74 let k velkému smutku mnoha jeho žáků a příbuzných.
Škola šermu fleretem Bravos
Technikami šermu kordem a fleretem podle francouzských mistrů 17. až 19. století se od roku 2005 zabývá i brněnská škola šermu Bravos. Ve své stylové šermírně, v brněnské prvorepublikové vile Stiassni, pořádá veřejné šermířské kurzy, workshopy a semináře. Brány školy jsou otevřeny všem, kteří chtějí podlehnout kráse tajů šermířského umění.
Více informací o Salle d´Armes školy Bravos a jejich video prezentaci (showreel) najdete v odkazech níže:
Šerm fleretem pod lupou
Podrobnosti o konvencích šermu fleretem a také do detailu popsaný nejslavnější soubor mistra Lafaugèra
si můžete přečíst po rozkliknutí následujících odkazů
Postupná proměna soubojů ve sport
Fleret lze označit za konvenční zbraň, zásahy a jejich platnost jsou posuzovány dle stanovených konvencí. Tyto konvence jsou součástí sportovních pravidel mezinárodní šermířské federace F. I. E. První soubor pravidel byl schválen v Paříži 12. 6. 1914 a vycházel z námětu mistra Academie d´armes, Camilla Prevosta.
S vývojem fleretu v druhé polovině 17. století šla také ruku v ruce rivalita šermířských škol, které měly svá vlastní pojetí ovládání zbraně a systému vedení boje. Tyto zjevné diference byly zapříčiněny jak rozdílem používaných rukojetí, tak i samotnou tradicí spjatou s mentalitou škol. Míněny jsou samozřejmě škola francouzská a italská.
Základním rozdílem v provedení zbraně bylo, že Italové ponechali svým fleretům příčku a ricasso (tupá část čepele, těsně za záštitou, při šermu se rikaso drželo mezi palcem a ukazovákem), takže se fleret dál ovládal podobně jako kord. Francouzi posléze od tohoto pojetí ustoupili a vytvořili svůj vlastní ideál skládající se jen z jednoduché záštity (brýle) a prosté rukojeti. Ačkoliv italský typ jílce umožňuje šermíři pevnější uchopení zbraně a je tak velmi těžké mu jej z ruky vyrazit, není vedení hrotu tak jemné a přesné jako u francouzského typu fleretu.
Vedle Italů, kteří šerm fleretem zpočátku opomíjeli a považovali ho za sekundární zbraň pro nácvik boje s primární zbraní své školy – kordem, se francouzští mistři druhé poloviny 17. a 18. století šermem fleretem intenzivně zabývali. Ve svých dílech vycházeli z filozofie, že šermovat se dá i tehdy, nemáme-li zrovna potřebu bít se v duelu na obranu cti. Smazali tak, více než kdy dříve, rozdíly v šermu mezi muži a příslušnicemi něžného pohlaví a umožnili proniknout tomuto vznešenému umění prakticky do všech zámožnějších domácností. Díky tomuto pohledu bylo možné začít vytvářet nový šerm, stále více vzdálený skutečnému zápolení na život a na smrt – šerm blízký sportu v duchu „fair play“.
S tím, jak šel čas, docházelo přirozeně mezi zastánci té či oné školy k názorovým a někdy i skutečným duelům. Přirozeně, že stejně jako každý z těchto názorových proudů našel své nesmiřitelné zastánce, byli tu i mnozí jiní mistři, kteří prostou logikou věci přišli na to, že je možné vybrat si z obou škol to nejlepší a učit své žáky šermu ve škole smíšené. Součástí mnoha teoretických pojednání, věnujících se šermu a preferujících tu či onu metodu výuky šermu, bylo i srovnání se školou konkurenční. Kapitoly, často nazvané podobně jako „Obrana proti šermířům školy italské (francouzské)“, mohly jen vyhrotit vzájemnou rivalitu. Zásadní rozdíly v pojetí obou šermířských škol se dočtete v následující příloze – Po francouzsku a po italsku.
Jak se liší dvě hlavní školy moderního šermu?
Základy moderního šermu byly položeny v Itálii v 16. století. Šermířští mistři a autoři slavných traktátů jako Achille Marozzo (1536), Camillo Agrippa (1553), Salvator Fabris (1606) či Ridolfo Capo Fero (1610) proslavili národní italskou školu téměř po celé Evropě. Šerm „po italsku“ zažíval své zlaté časy na počátku 17. století a mnozí mistři této školy vyučovali i u královských dvorů.
Když královna Kateřina Medicejská, původem Italka, přivedla v polovině 16. století s sebou do Francie i několik svých krajanů, šermířských mistrů, začalo se dařit italskému šermu i ve Francii. Metod spjatých s italskou šermířskou školou se podržel i první známý publikující francouzský šermířský mistr Henry de Sainct-Didier (1573). Francouzi však již od počátku 17. století vykročili svou vlastní cestou, orientovanou více na techniky boje samotným kordem a později cvičným fleretem. Vedle toho Italové zůstávali stále věrní svému rapíru. Odlišnosti však nebyly pouze v preferovaných zbraních. Podle šermířského přeborníka a mistra světa v šermu fleretem z roku 1900 kapitána Émila Costje spočíval hlavní rozdíl mezi italskou a francouzskou školou především v rychlosti a pohyblivosti práce nohou, kterou preferovali Italové na rozdíl od dlouhých a hlubokých lineárních výpadů upřednostňovaných Francouzi.
Italové měli vždy ve zvyku útočit z delšího rozestupu a rádi používali svá patinanda (posun, výpad) a balestry (předskok, výpad) končící relativně kratším výpadem. Francouzi si zase spíše oblíbili boj ve středním rozestupu a nebáli se ani boje z blízka, kryty brali na místě bez odsunu a odvety vedli rychlé a často jen krátkým výpadem. Naproti tomu Italové kryli vždy raději s odsunem a útoky vedly plným výpadem.
Další rozdíly lze najít i u techniky krytů. Zatímco Italové preferovali kryty spíše jednoduché a přímé, často branné odrazem, Francouzi se snažili vždy vzít kryt kružně u těla, buď s tlakem, nebo opozicí. Při krytech a vazbách v italské škole tvořila čepel linii kdykoliv to bylo možné. Francouzi kryli zase raději s předloktím uvolněným, preferující dokonalou techniku vedení zbraně.
Odlišnosti najdeme i u technik práce na čepeli. Italští šermíři se snažili většinou protivníkovu čepel odstranit odrazem nebo smykem tak, aby měli dále svoji čepel volnou pro útok. Vedle toho francouzští mistři při výuce vždy spíše doporučovali soupeřovu čepel vázat (engagement) a útočit pokud možno vždy ve styku s čepelí. Dodnes v názoru na některé akce přetrvávají jisté tendence.
Střet neporažených mistrů své doby
Nejslavnější duel Louise-Justina Lafaugèra je natolik důležitou a zajímavou událostí, že by si zasloužil téměř celý další článek. Nicméně my mu věnujeme alespoň jednu dlouhou přílohu.
„Dětem a mládeži nepřístupné“, stálo na tabuli před hotelem Quai d´Orsay. Za jeho zdmi se měli už brzy utkat dva doposud neporažení šermíři, hrabě de Bondy a Jean-Louis-Justin Lafaugèr. Hrabě de Bondy byl v té době již váženým prefektem Seiny, nechybělo mu sebevědomí, ani téměř šest stop vysoká postava sportovce. Všeobecně byl považován za nejlepšího mezi amatérskými šermíři v Paříži. Jeho soupeřem byl Jean-Louis-Justin Lafaugère, šermířský mistr z Lyonu, malý svou postavou, ale proslulý svými schopnostmi v oblasti teorie, pedagogiky a nového pojetí metodiky šermu. Souboj měl vstoupit do legend a jeho atmosféru skvěle zachytil na obraze Fréderic Régamey.
Dějištěm tohoto duelu se stal okázalý pařížský hotel d´Orsay, kde v současné době sídlí francouzské ministerstvo zahraničních věcí. Hotel patřil na počátku 19. století příbuzným barona d´Ivry, který se považoval za žáka mistra Lafaugèra, a který také stál za organizací souboje. Ten měl probíhat v duchu fair play a za dohledu nejpovolanějších šermířských mistrů francouzské šermířské akademie. Přestože byl sál hotelu velký, sotva mohl pojmout davy zájemců z řad odborné i laické veřejnosti, toužící vidět utkání mezi oběma slavnými šermíři. Bylo nutné otevřít i druhé křídlo sálu a navíc pootevírat všechna okna ve vedlejších chodbách i skleníku, aby bylo ovzduší alespoň trochu dýchatelné. Všichni zaujali svá předem určená místa okolo vyvýšeného pódia, kde se měli oba soupeři utkat. Uprostřed seděl, se zachmuřenou tváří a ve svrchníku zapnutém až ke krku, hlavní sudí souboje slavný šermířský mistr mulat Jean-Louis Michel. Nevnímal šum davu, který vzbuzovala jeho pověst chladného duelanta, jenž neváhal v mnoha soubojích riskovat svůj život, ani brát životy jiným a plně se soustředil na pódium před sebou. Po jeho boku pak seděli další tři asistenti, a to jmenovitě pan de Peyronnet, význačný amatér a dále mistři Charlemagne a La Boëssière.
Dělají šaty šermíře?
Určená hodina souboje se pomalu blížila. V sále plném lidí se mísila netrpělivost s očekáváním, jeden mluvil přes druhého, když tu náhle ševel v sále přerušil hrobový klid. Oba protagonisté vystoupili na pódium, každý z jiné strany a ve velmi odlišném oblečení. Právě to vzbudilo vlnu úžasu. Majitel hotelu se při pohledu na hraběte Bondyho nemohl ubránit poznámce ke svému příbuznému, baronu d´Ivrimu, který seděl v červené uniformě důstojníka královské gardy po jeho levici: „Ach, to si snad pan Bondy představoval, že je to menuet?“
Bondyho oblečení skutečně bylo přinejmenším netradiční. Místo běžně používané šermířské kazajky vyztužené zevnitř na prsou, vstoupil do sálu oblečen do sněhobílého saténového kostýmu s krajkovým okružím, nemálo podobnému honosným krejzlům nošených za časů dobrého krále Jindřicha IV. (vládl 1589–1610). Vedle toho působil jeho soupeř téměř zanedbaně – vybledlá šermířská vesta, úzké vypasované a na mnoha místech již poněkud vyspravené kalhoty tvořily jedinou ozdobou mistra Lafaugèra.
Hrabě Bondy se nesl na pódium hrdě s hlavou vysoko vztyčenou, mistr Lafaugèr se naopak tvářil spíše skromně. Zdálo se, jako by byl ohromen leskem soupeřova saténu. Kontrast mezi soupeři, tvořený již jejich rozdílnou výškou, byl tímto ještě umocněn. Vzápětí došlo mezi oběma muži ke scéně, která jistě nepatřila k součásti oficiálního protokolu.
Mistr Lafaugère přistoupil k hraběti De Bondy, lehce se uklonil a s chladnou zdvořilostí pravil: „Nebojíte se, pane, o svůj kostým? Jen velmi nerad bych Vám ho poškodil.“ Hrabě byl touto poznámkou svého soupeře překvapen, ale ani na chvíli nezaváhal se svou odpovědí: „Ale vůbec ne, používám ho obvykle, když se musím utkat se soupeřem Vašeho formátu.“ Ironickým tónem a lehkým pokynutím hlavy podtrhl pohrdavý význam svých slov. Lafaugère hned na to zbledl, ale ke své předešlé poznámce už nepřidal nic. Ticho v sále se stalo v tu chvíli nesnesitelným.
Obavy o sněhobílý kostým
Uprostřed majestátu ticha náhle zazněl hluboký hlas Jeana-Louise Michela: „Pánové! Jste připraveni?“ Hrabě Bondy přikývl. Lafaugère však zvedl ruku a řekl: „Pánové, prosím ještě okamžik.“ Gestem pokynul svému příteli baronu d´Ivry a tlumeným hlasem, ale zase ne tak, aby ho v jeho okolí neslyšeli, mu řekl: „Pane barone, jsem vám nesmírně vděčný za organizaci tohoto utkání, ale chtěl bych vás upozornit, že opravdu nemohu zaručit, že mé útoky nepoškodí kostým hraběte De Bondy, který je v rozporu se zažitými pravidly.“ Baron jen pokynul hlavou na souhlas, že je s touto poznámkou srozuměn. Pohledy všech v sále se obrátili na hraběte De Bondy. Hrabě, kterému z rozhovoru neuteklo jediné slovo, nasadil opovržlivý výraz a svůj další projev omezil jen na jediné slovo: „Čekám!“
„Pánové připraveni? Na střeh!“ Protnul sál hlas hlavního sudího Jeana-Louise Michela. Oba soupeři se chladně pozdravili, stejně tak poctili lehkou úklonou i porotu, hned poté si nasadili ochranné masky a vykročili. Atmosféra na pódiu připomínala opravdový duel na život a na smrt. Mezi soupeři a ohrožením jejich života stály na překážku jen ochranné arety na hrotech jejich fleretů. Sálem hned na to zavířily první zvuky nárazů čepelí. Oba soupeři se do sebe pustili s nevídaným zápalem a vášní. První tři minuty se, s obratností zkušených šermířů čekajících na chybu soupeře, snažili nejprve studovat jeden druhého.
Kdo asi udělá první chybu? Kdo bude první zasažen? To byly otázky, které v tu chvíli letěly napříč davem publika. Hrabě Bondy zrovna provedl jeden ze svých pověstných složených útoků, žádné záludnosti, jen přímý tlak s rychlým přiblížením k soupeři. Využil tak dokonale své výšky a síly, ale co to? Ten drobný mistr odkudsi z Lyonu jakoby na to čekal, odrazil lehce ránu kvartou s loktem skoro u těla a co víc, teď navíc sám útočil. Zásah! Kousek krajky z operetního kostýmu hraběte se sneslo na prkna pódia.
Nikdo netleskal, všichni jakoby uhranutí rychlostí té výměny, zírali před sebe na ten kus látky na zemi. Boty zápasících duelantů ho brzy roznesly po parketu, ale pohled na ten kus zašlapané krajky ve všech vyvolával silné emoce. Hrabě nevýslovně zbledl. Pro příště byl ve svých útocích už mnohem opatrnější. Flerety se opět zkřížily, proud jisker svědčil o nabývající energii střetu. Následovalo opět několik rychlých výměn, odbod, rychlý odsmyk, přenos a ejhle už tu byl další zásah! Druhý kousek krajky z kostýmu hraběte se v tu chvíli poroučel k zemi.
Hraběte se v tu chvíli zmocnil zmatek, začal couvat, jeho útoky slábly. Co se mu asi v tu chvíli honilo hlavou? Vždy byl zvyklý rozdávat rány, ale teď? Na každý jeho trik našel ten drobný skrček z Lyonu odpověď. Poslední rána od fleretu na paži ho pálila, nejvíc ho však spalovala touha svého soka prostě jen zadupat do země. V tu chvíli ztratil na okamžik hrabě nervy. Naznačil útok do tercie, pak přešel energicky obloukem do kvarty, tělo na tělo. To je ono! Ale co to? Ten drobný mužíček se mu opět vysmekl a znovu zaútočil on. Jak je to možné? Kde bere v zápěstí tolik energie soustředěné do hrotu? Odraz, odbod a zase zásah. Proklatě! Hrabě se cítil v tu chvíli nejspíš ztracen. Po dalších deseti minutách jednoznačného průběhu souboje na něm visely cáry jeho kdysi tak šviháckého kostýmu. Sám se svého drobného soka ještě ani jednou nedotkl. Jeho frustrace dosáhla vrcholu.
Čtyřicet osm proti třem
Podle dohodnutého protokolu pravidel zápasu mohla každá ze stran po dvaceti minutách boje požádat o oddechový čas. Hrabě se rozhodl využít této možnosti a dohodnutým gestem naznačil, že si přeje, pro něj ne příliš dobře se vyvíjející, zápas přerušit. Hned na to Lafaugère sklonil svůj mnoha zásahy ohnutý fleret. V tu chvíli se hrabě De Bondy obrátil znovu na svého soupeře, otřel si dlaní zpocené čelo a pravil: „Pane, jste jedno velké překvapení, rozehrál jste nečekanou hru, potřebuji jen několik chvil, abych se znovu mohl soustředit. Za chvíli, pokud souhlasíte, budeme opět pokračovat.“ „Zajisté, pane hrabě,“ reagoval na to zdvořile mistr z Lyonu, „jak si přejete, odpočiňte si po své libosti, zatím vás ponechám vašim ctěným úvahám. Obávám se však, že ty ke skóre zásahů započítat nemůžeme.“ Na to se hraběti zlehka uklonil a odešel.
V tu chvíli bylo každému jasné, že kdyby bylo skóre opačné, hrabě De Bondy by jistě nenechal svého soupeře jen tak odejít. Oba duelanti se tedy nakonec jen stáhli doprostřed hloučku svých přátel. V zápise tohoto prvního střetnutí stálo: Dvacet pět zásahů ve prospěch mistra Lafaugèra ke dvěma na straně hraběte De Bondy. Ten strašný výčet, zapsaný křídou na velkou tabuli, už nepotřeboval další komentář. Čísla mluvila za vše.
Po půlhodině určené k pauze se opět všichni vrátili na svá místa, bojovníci, porota i diváci. Souboj, ano je zde na místě spíše hovořit o souboji, než o pouhém sportovním klání, tedy znovu začal. Ze strany hraběte horlivě a energicky, bezchybně a přesně na straně mistra Lafaugèra. Dalších patnáct minut boje však přineslo téměř stejný výsledek. Dvacet tři zásahů ve prospěch lyonského mistra proti jednomu jedinému ve prospěch hraběte De Bondy. Souboj byl tímto ukončen. Oba sokové se po vzájemném chladném podání rukou rozešli v tichu téměř zlověstném. Nepadlo jediné slovo.
Satisfakce a osm dní klidu
Následující den navštívil baron d´Ivry mistra Lafaugèra v jeho pronajatém bytě, aby mu znovu pogratuloval k fantastickému výsledku. „Odvedl jste skvělou práci, drahý příteli.“ „A v čem?“ divil se lyonský mistr. „Hrabě De Bondy byl prý včera večer po skončení duelu v lehkém nervovém šoku, nepřijímá žádné hosty a má od svého lékaře předepsaný klid nejméně na osm dní,“ vysvětloval baron a nemohl se přitom zjevně ubránit úsměvu. „Ach, tak to mi je upřímně líto, protože se mi od něj dostalo dostatečné satisfakce,“ odpověděl s obvyklým klidem mistr Lafaugère. Za několik dní pak odcestoval do Lyonu, kde ho vítězně přijali jeho žáci, informovaní o jeho triumfu.
Ještě po mnoha letech, když se lidé ptali na dojmy ze slavného duelu v hotelu d´Orsay legendárního šermířského mistra Jeana-Louise Michela, odpověděl na adresu mistra Lafaugèra: „Ještě nikdy jsem neviděl, aby se v postavě tak drobné, ocitl tak velký muž, ve kterém se v dokonalé souhře spojilo tolik cti a síly s dokonalým úsudkem a chladnokrevností.“ Lepší vizitku si mistr Lafaugère nemohl přát.
- DARESSY, Henri. Archives des Maitres D´Armes de Paris. Paris, 1888.
- LAFAUGÉRE, Louis Justin. Traité de l’art de faire des armes. Garnier. Paris, Louis Bouchard, 1829.
- POSSELIER, A., J., J., GOMARD. Le théorie de l’escrime enseignée par une méthode simple basée sur l’observation de la nature. Paris, 1845. Reprint – Broché, 1983. 319 s.
- VIGEANT, Arsène. Petit essai historique: un maître d’armes sous la Restauration. Paris, Imprimé par Motteroz, 1883.
