Navigace v článku:

Velitel jízdy miláčkem Fortuny

Kariéra od bubeníka až po generála

Úvod

Služba v armádě představovala v dobách třicetileté války pro mnohé lidi alespoň nějakou vyhlídku na obživu i možný kariérní postup. Ve výjimečných případech pak poskytla jedinci nejen úspěšnou kariéru, ale i respekt a vzestup do takových vrstev společnosti, o kterých si dříve mohl nechat jenom zdát. Venkovský synek Jan Špork je toho zářným příkladem

Johann von Sporck neboli Jan Špork patřil k těm vojákům, kterým za třicetileté války vyšla karta mimořádně šťastně. Byl nepochybně velkým vojenským talentem v oblasti strategie lehkého jezdectva. Hrabě de Chavagnac, který pod ním sloužil, o něm později ve svých Pamětech napsal: „Špork, který se vypracoval od bubenického sluhy až na generála kavalerie, byl beze sporu nejobratnějším švališérem Evropy; jak byl neschopen použít tří set pěšáků, tak zvládal zcela svrchovaně dvacet tisíc koní.“  

Mistr jízdních přepadů

Jan Špork se narodil jako syn poddanských sedláků v obci Westerloh ve Vestfálsku. Datum narození není bezpečně známo, pravděpodobně to bylo někdy mezi léty 1595 a 1600. Zhruba ve 14 letech se nechal Špork naverbovat do vojska bavorského vévody Maxmiliána, kde začínal jako bubenický sluha (valet de tambour). Později sloužil v kompanii lehké jízdy pod generálem Johannem Tserclaesem Tillym. Jako člen ligistické armády se Špork účastnil i bitvy na Bílé hoře (8. listopadu 1620) proti vojsku českých stavů, neboť bavorský vévoda byl spojencem císaře Ferdinanda II. (vládl 1617–1637).

Ve službách Maxmiliána strávil Špork plných 27 let. Jako voják vynikal odvahou a rychlým rozhodováním, prošel řadou bitev i menších srážek a byl několikrát raněn. Poprvé na sebe výrazně upozornil v roce 1636. Po bitvě u Wittstocku (4. října 1636), v níž švédská armáda porazila spojenecká vojska saského kurfiřta Jana Jiřího a císařských, pronásledoval Špork v čele asi 80 jezdců švédskou kavalerii, když „narazil na plukovníka Vitzlehena a jeho regiment. Tohoto o síle šesti set přepadl, pobil, toho plukovníka a mnoho oficírů, stejně jako též obyčejných jízdních zajal, skosil a vzal 400 osedlaných koní.“

Na podzim 1638 pak Špork se svým jízdním oddílem 80 mužů přepadl v noci pětitisícové vojsko švédského velitele Hanse Königsmarcka v jeho ležení u dolnofranckého Münnerstadtu. Útočníci pobili na 100 švédských vojáků, dalších 50 vzali do zajetí a kromě 300 koní, ukořistili i dragounskou standartu. Brzy poté měl s 200 jezdci zajmout nejmenovaného švédského velitele, „který byl velký rebel a buřič“, a získat 12 jeho praporů. Následujícího roku se Špork zúčastnil hessenského tažení a byl povýšen na plukovníka. Roku 1641 slavně zvítězil nad nepřáteli u Halberstadtu a v listopadu téhož roku přepadl s 500 jezdci v noci 4. regiment švédského generála Rosena, „šťastně jej pobil, získal 14 standart, 800 osedlaných koní a zajal 50 velitelů a 300 jezdců“.

bitvě u Tuttlingenu (24. listopadu 1643) podnikl Špork nájezd na francouzské ležení. Při této odvážné akci zajal asi 500 nepřátelských vojáků s mnoha veliteli. K tomu ukořistil 1 200 osedlaných koní, 15 standart a několik nepřátelských bubnů. Svou statečnost prokázal Špork i v bitvě u Jankova. V boji byl však těžce raněn a padl do zajetí. Po propuštění v roce 1646 mu Maxmilián udělil hodnost generál strážmistra (General-Wachtmeister, nejnižší generálská hodnost).

Maxmilián I. Bavorský zvaný Veliký v podání německého malíře Joachima von Sandrrarta (17. století). Právě ve vojsku bavorského vévody Špork zahájil svou kariéru.

Účastník vzpoury

V následujícím roce uzavřel bavorský vévoda Maxmilián s protestanty separátní příměří. To rozlítilo skupinu důstojníků vedenou Janem z Werthu, který zahájil otevřenou vzpouru ve snaze donutit Bavorsko pokračovat ve válce. Špork byl mezi těmi, kteří se připojili ke vzpouře. Maxmilián se nakonec vzdal příměří (7. září 1647) poté, co mu císař nabídl vojenskou autonomii a značné finanční ústupky.

Jenže Špork a Werth se tímto stali v bavorské armádě nežádoucími, proto se rozhodli vstoupit do služeb habsburského císaře Ferdinanda III. (vládl 1637–1657). Císař si jejich věrnosti velmi cenil. Samotného Šporka již 6. července 1647 povýšil na polního podmaršálka (Feldmarschalleutnant). Následně mu udělil hodnost svobodného říšského pána a daroval mu panství Lysá nad Labem. Závěr třicetileté války pak Špork strávil v Bavorsku a v Čechách, kde bojoval proti Švédům. Po podepsání vestfálského míru (1648) se vrátil na své panství a v následujících letech pečoval o své rozsáhlé statky.

Válečná zranění

Špork během své vojenské kariéry utrpěl celou řadu menší i větších zranění, což dokládají i jeho kosterní pozůstatky. Téměř osudným se mu stal střet se Švédy u Mellrichstadtu, během něj byl postřelen poblíž levého oka a strávil dlouhou dobu v péči ranhojičů. Velmi vážné zranění pak utrpěl také v bitvě u Jankova, kdy byl sečnou zbraní zasažen do nekrytého obličeje a lékaři s ním opět měli plné ruce práce. Vedle toho utrpěl řadu menší šrámů, které se však v porovnání s výše uvedenými zraněními jeví jako banální. „Hodnověrní“ svědci tvrdili, že „… jeho první manželka opatrovávala krabičku, jež byla plna kulí a kostí, vytažených z jeho těla.“

Turecké nebezpečí

Mír ovšem netrval věčně. Ferdinandův nástupce, císař Leopold I. (vládl 1657–1705) a jeho dědičné země museli čelit obnovenému tureckému tlaku. Křesťanská Evropa měla neskutečné štěstí, že v době, kdy se zmítala v bratrovražedných bojích katolíků s protestanty, procházelo hlubokou krizí také osmanské impérium. Teprve po nástupu sultána Mehmeda IV. (vládl 1648–1687) osmanská říše znovu upevnila svou moc a obnovila plnou kontrolu nad svými provinciemi.
Polní maršál Raimund Montecuccoli v podání rakouského portrétisty Eliase Griesslera, 1670

Jedním z tehdy osvědčených prostředků k upevnění státní autority byly válečné výboje. Po dlouhé době relativního klidu tak Turecko znovu přikročilo k vojenským tažením a již roku 1646 vyhlásilo válku Benátkám. Dlouhotrvající konflikt skončil roku 1669 vítězstvím Osmanů, kteří získali Krétu a několik dalších ostrovů v Egejském moři.

 V letech 1658–1661 zahájili Turci také nové tažení v Evropě. Obsadili Sedmihradsko a skoncovali tak s jeho dosavadní autonomií. Habsburkové poskytli Sedmihradsku pomoc, čímž popudili Turky na nejvyšší míru a dali jim vhodnou záminku k vypovězení mírové smlouvy uzavřené roku 1606.

Roku 1663 vyrazil vezír Ahmed Köprülümu s vojskem o síle 160 000 mužů z Budína směrem na jižní Slovensko a oblehl Nové Zámky. Přestože se jednalo o mocnou pevnost, jednu z nejmodernějších v habsburské monarchii, dokázali ji Turci 25. září dobýt. Evropa byla na nohou, protože tak daleko na sever turecká moc ještě nikdy nesahala! Císař Leopold I. okamžitě vyzval ostatní panovníky, aby vytvořili křesťanskou alianci a zachránili Evropu před muslimským nebezpečím.

Jeho prosby byly tentokrát vyslyšeny. Sasko, Braniborsko, Španělsko, ale také papežský stolec či Francie dali k dispozici své peníze i ozbrojence. Vrchním velitelem křesťanské armády, která čítala zhruba 25 000 mužů, byl jmenován rakouský polní maršál Raimund Montecuccoli. Tažení proti Osmanům se v čele svého jízdního regimentu účastnil i Jan Špork. Vrchní velitel křesťanských vojsk si byl dobře vědom jeho kvalit a přizval zkušeného válečníka do svého generálního štábu.   

Bleskurychlý Šporkův výpad

Brzy zjara 1664 se dal velkovezír Ahmed Köprülü se svými oddíly na pochod, dne 14. května překročil řeku Drávu a ohrozil město Sárvár, kde se císařští opevnili. Montecuccoli však nakonec nechal město vyklidit, neboť bez pomoci spojenců, kteří se teprve blížili k Dunaji, si nemohl bitvu dovolit. Ustupoval tedy stále na západ až k vesnici Mogersdorf, která se nachází v jihovýchodním cípu Rakouska. Krajem protéká řeka Rába, jeden z pravých přítoků Dunaje, a její hluboké údolí se stalo místem, v němž došlo k rozhodující bitvě mezi Turky a křesťanskými vojsky. Polní maršál Montecuccoli zaujal pozice na severním břehu řeky. K dispozici měl zhruba 25 000 mužů a 24 děl. Se vším všudy to však byla necelá třetina armády, s kterou se blížil velkovezír Köprülü. Dne 30. července stanuly obě armády proti sobě, dělila je pouze řeka Rába.

Velkovezír nehodlal otálet a v noci z 31. července na 1. srpna zahájilo osmanské dělostřelectvo mohutnou kanonádu. Pod ochranou této dlouhotrvající palby začaly turecké oddíly překračovat řeku. Samotná bitva začala časně zrána. Kolem čtvrté hodiny ranní vyslal Ahmed Köprülü tisíc jízdních vojáků (takzvaných sipáhíů), aby napadli pravé křídlo koaliční armády. Tehdy se Špork poprvé vyznamenal. V čele svého vlastního pluku, říšských jízdních regimentů a chorvatské jízdy bleskurychlým výpadem turecký pokus o útok zastavil. Jak se ale záhy ukázalo, ze strany mohamedánů šlo pouze o zastírací manévr k odlákání pozornosti od středu linie, kde měl co nevidět přijít hlavní nápor.

Hrdina lidových pověstí 1

Kouzelný pasáček vepřů

Hrabě Špork se stal brzy po své smrti díky své strmé vojenské kariéře, hrdinským činům a pohádkovému bohatství předmětem lidového vyprávění. Tak se stalo, že o něm vznikaly nejrůznější pověsti a legendy.

Jako malý chlapec byl prý Špork pasáčkem vepřů. Jednou však našel čarodějnou knihu a kouzelný prut, s nimiž dovedl dělat rozličné kousky. Když krajem táhlo vojsko, chlapec se k němu přidal. Díky své nebojácnosti rychle postupoval v hodnostech – od bubeníka až po generála. Jako generál vyhrával všechny bitvy a to právě pomocí čar a kouzel. Před bojem vždy vysypal na pole pytel řezanky a prutem ji proměnil ve vojáky, kteří pak nepřítele zahnali.

Krvavé divadlo s uřezanými hlavami

Kolem šesté hodiny ranní dal velkovezír povel k útoku přes řeku. Chaos panující v křesťanských řadách byl dokonalý. Díky nejednotnému velení a mohutné dělostřelecké podpoře útoku se napadeným jednotkám nepodařilo efektivně zformovat vlastní obranu. Za pronikavého volání slávy Alláhovi, provázeného bubnováním a vřeštivými zvuky janičářské hudby, dokázali Osmani během několika hodin prolomit frontu císařského vojska. Montecuccoliho vojáci ze zadních pozic, kteří útok „nevěřících“ nakonec s vypětím všech sil zadrželi, nevěřili svým očím, když viděli, jak Turci jejich zajatým druhům bez okolků uřezali hlavy.
Jan Špork a jeho osobitá modlitba během porady velitelů v bitvě u Mogersdorfu

Netrvalo dlouho a mohamedáni zaútočili znovu. Jejich hlavní úder tentokrát směřoval na vesnici Mogersdorf, o kterou se opíral střed křesťanské armády. Vesnice brzo vzplála plamenem a o její ovládnutí se rozhořel krvavý boj. V kritickém okamžiku, kdy se zdálo, že Osmané prolomí i druhou křesťanskou linii, vyvedl polní maršál Montecuccoli osobně do útoku čtyři dosud nenasazené a čerstvé pluky císařských. Za cenu těžkých ztrát se podařilo křesťanům dobýt nazpět vypálenou vesnici, zatlačit nepřítele k řece a rozrušenou frontu uzavřít.

Zatímco se turecké oddíly přeskupovali k dalšímu útoku, svolal Montecuccoli krátkou poradu. Během ní Špork údajně padl na kolena s osobitě formulovanou modlitbou: „Nejvyšší generalissime tam nahoře! Když už nechceš stát při svých křesťanských dětech, nepodporuj aspoň ty turecké psy a pak uvidíš, co si užiješ za legraci!“ V bouřlivé debatě se nakonec velitelé dohodli podniknout mohutný protiútok dříve, než se Turci znovu zformují.

Šporkova hvězdná chvíle

V době probíhající schůzky generality vyslal velkovezír po obou stranách řeky silné jízdní oddíly s úkolem svižně překročit Rábu sevřít nepřítele a zaútočit od kopců, které měli křesťané za zády. V této situaci vstoupil na scénu opět Špork. V čele jízdy, poskládané z jednotek, které byly zrovna po ruce, vyrazil do tvrdého ataku. Po krátkém intenzivním boji dokázal zastavit postup sipáhíů do týla křesťanské armády a zahnal je od pravého křídla Montecuccoliho vojska zpátky za řeku. V kontextu celodenního střetu šlo o malou akci, která se však nakonec ukázala jako rozhodující. Svým včasným zásahem zabránil Špork tureckému obklíčení, které by pro oslabenou křesťanskou armádu bylo nejspíš smrtící, a umožnil Montecuccolimu podniknout rozhodující protiúder.

Jeho průběh byl až překvapivě jednoznačný. Osmané ještě nebyli znovu seskupení a nedokázali se účinně bránit. Masivní útok křesťanské armády, který ještě před chvílí budila zdání, že je na lopatkách Turky zcela zaskočil a donutil je k útěku. Záchrana však na ně nikde nečekala. Za zády jim tekla rozvodněná řeka Rába. Provizorní mosty postavené ráno tureckými ženisty dokázalo prchající vojsko v několika okamžicích ucpat. Osmanští bojovníci ve snaze zachránit si život bezhlavě naskákali do rozvodněné řeky i se zvířaty. Protějšího břehu však dosáhlo pouhých tisíc mužů, podstatná část tureckého vojska skončila v proudu řeky.

Montecuccoli se v čele svých mužů snaží zastavit nápor Turků

Jeho průběh byl až překvapivě jednoznačný. Osmané ještě nebyli znovu seskupení a nedokázali se účinně bránit. Masivní útok křesťanské armády, který ještě před chvílí budila zdání, že je na lopatkách, Turky zcela zaskočil a donutil je k útěku. Záchrana však na ně nikde nečekala. Za zády jim tekla rozvodněná řeka Rába. Provizorní mosty postavené ráno tureckými ženisty dokázalo prchající vojsko v několika okamžicích ucpat. Osmanští bojovníci ve snaze zachránit si život bezhlavě naskákali do rozvodněné řeky i se zvířaty. Protějšího břehu však dosáhlo pouhých tisíc mužů, podstatná část tureckého vojska skončila v proudu řeky.

Ocenění od císaře

Odhady o počtu ztrát se v různých pramenech liší. Osmané údajně ztratili 16 000 až 22 000 vojáků, zatímco křesťanské ztráty činily 2 000 až 6 000 padlých. Velkovezír tak mohl zapomenout na veškeré invazivní plány a ještě téhož roku uzavřely obě strany v Nových Zámcích příměří, které trvalo téměř 20 let.

Císař Leopold I. náležitě ocenil Šporkovo hrdinství v bitvě. Dne 23. srpna mu udělil titul říšského hraběte, povýšil jej na generála jízdy a doplnil jeho erb o hlavu Turka. O šest let později získal Špork hodnost polního maršála a byl poslán do Uher, aby pomohl potlačit protihabsburské povstání organizované uherskými magnáty. Novopečený maršál si v bojích počínal velmi krutě a s povstalci (takzvanými kuruci) neměl slitování. Například po dobytí Oravského hradu (1672) nechal všechny přeživší obránce včetně jejich vůdce Gašpara Piky pro výstrahu nabodnout na kůl.

V posledních letech svého života pak bojoval Špork po boku Montecuccoliho v Nizozemí proti Francouzům. Roku 1676 se však vzhledem k vysokému věku vzdal svých velitelských funkcí a uchýlil se do Čech na své panství. Zemřel 6. srpna 1679 na zámku v Heřmanově Městci a na své osobní přání byl pohřben v kostele sv. Jana Křtitele v Lysé. Jeho syn František Antonín Špork později nechal Šporkovi ostatky převézt do rodinné hrobky v Kuksu.

Hrdina lidových pověstí 2

Zázračný nákup italského vína

Další pověst o Šporkovi vypráví, jak se účastnil hostiny. Ke konci hodování se nedostávalo vína. Šporkův velitel však pravil, že má člověka, který přinese za dvě hodiny víno z Itálie. Ostatní důstojníci tomu nechtěli věřit a vsadili se s ním o velkou sumu peněz. Pán poslal Šporka pro víno, ostatní pak za ním vyslali čtyři muže, aby ho zdrželi. Když jej ti muži potkali, jak se vrací s vínem, vyptávali se ho, jak to dokázal. Špork ale neodpověděl a pospíchal dále. V tom se ho ti čtyři chopili; on však jednoho probodl, druhého těžce zranil, zbylé dva zahnal, a ještě se stihl vrátil s vínem o pět minut dříve.                         

Filipp di Pier Strozzi
1595-1600
(cca 14 let) 1614
(cca 20 let) 8. listopadu 1620
(cca 36 let) 1636
(cca 43 let) 24. listopadu 1643
(cca 45 let) 6. března 1645
(cca 46 let) 1646
(cca 47 let) 1647
(cca 47 let) 12. října 1647
(cca 64 let) 1. srpna 1664
(cca 64 let) 23. srpna 1664
(cca 72 let) 1672
1672–1675
(cca 76 let) 1676
(cca 79 let) 6. srpna 1679

Jan Špork pod lupou

Jan Špork byl významnou osobností vojenského období první poloviny třicetileté války.  Více se dozvíte v příspěvcích pod lupou. 

Peníze, peníze a zase peníze …

Hrabě Montecuccoli patřil mezi významné vojevůdce a vojenské teoretiky své doby. Pocházel ze starého italského šlechtického rodu. Již v sedmnácti letech vstoupil do císařského vojska. Zúčastnil se celé řady významných bitev třicetileté války, bojoval například u Breitenfeldu, Lützenu či Nördlingenu, a obdržel hodnost plukovníka. Roku 1637 zvítězil nad Švédy u Namyslova (v dnešním Polsku), avšak o dva roky později padl do švédského zajetí. Během svého zajetí studoval vojenskou vědu, historii, geometrii a architekturu. Neustále se tedy připravoval na svou budoucí kariéru válečníka.

V roce 1642 byl konečně propuštěn, porazil Švédy u Opavy a vysvobodil z jejich obležení město Břeh (Brzeg). Císař jej poté jmenoval generálem strážmistrem a roku 1645 i polním maršálkem a válečným radou. V následujícím roce opět zvítězil nad Švédy, tentokrát v bitvě u Třebele (Triebel) a roku 1648 se zúčastnil se svými oddíly bitvy u Zusmarhausenu.

Po uzavření vestfálského míru úspěšné válčil proti Švédům v Polsku a v Dánsku a počátkem šedesátých let se znovu vrátil do císařských služeb. Vyznamenal se v bojích s Turky, dosáhl významných úspěchů v Sedmihradsku, a především zvítězil bitvě u Mogersdorfu (či Svatého Gottharda, jak je někdy bitva nazývána). Císař jej za to povýšil do hodnosti generalissima a roku 1666 obdržel Montecuccoli řád Zlatého rouna, nejvyšší možné vyznamenání.

Podoba Sedmihradska v počátku 17. století

V následujících letech se pak na straně Nizozemí účastnil francouzsko-nizozemské války (1672–1678). V kampani roku 1673 dosáhl značných úspěchů, ale už o rok později se sám vzdal velení a odešel z armády. Avšak ne na dlouho. Úspěchy jeho velkého rivala, francouzské maršála de Turennea na přelomu let 1674–1675, ho přinutili vrátit se zpět. Po celé měsíce pak oba vojevůdci manévrovali proti sobě. Až 27. července u Salzbachu de Turenne konečně přinutil Montecuccoliho k bitvě. V prvních okamžicích bitvy byl však francouzský maršál zabit dělovou koulí a obě vojska se po krátké dělostřelecké výměně stáhla. Montecuccoli následně podnikl vpád do Alsaska, kde se zapojil do další manévrovací války, tentokrát proti knížeti de Condé a podílel se na dobytí pevnosti Phillipsburg (1676). Poté se však definitivně vzdal velení a stáhl se do ústraní.

V závěru svého života se věnoval vojenské správě a literární činnosti. Zemřel roku 1681 v Linci ve věku 71 let. Zanechal po sobě teoretické dílo věnované vojenství, z něhož nejznámější je spis Memorie della guerra ed istrzioni d´un generale, který hluboce ovlivnil jeho následníky. Známý je také jeho výrok, že k úspěšnému vedení války jsou potřeba tři věci: Peníze, peníze a ještě víc peněz.

Šlechtický titul nepotřebuju!

Hrabě Špork byl nejen obratným vojevůdcem, ale také dobrým hospodářem. Přestože lyské panství bylo po třicetileté válce značně zpustošené, dokázal Jan Špork své panství zvelebit i díky válečné kořisti a promyšlenému, i když někdy bezohlednému, hospodaření (osazování zpustlých gruntů vojáky propuštěnými z armády, vymáhání roboty na dosud svobodných měšťanech). Nechal přestavět lyský zámek, zasloužil se o stavbu městského chudobince a obnovení shořelého kostela sv. Jana Křtitele. Roku 1663 potvrdil městu všechny stará privilegia. Také cechům povolil jejich stará práva a původní zvyklosti. K lyskému panství postupně přikoupil Konojedy na Litoměřicku, Choustníkovo Hradiště u Jaroměře, Malešov u Kutné Hory, Střeziměřice, Hořiněves, Neděliště, Světí a Velký Vřešťov. Tím se vyšvihl mezi nejbohatší muže království. Když roku 1679 zemřel zanechal po sobě jen v hotovosti tři miliony tolarů.

Zámek Lysá nad Labem Špork obdržel od císaře Ferdinanda III. Dnes se v zámku nachází domov pro seniory a je veřejnosti nepřístupný

O šlechtický titul ale Špork valně nestál. Uvědomoval si, jak málo se hodí k jeho typu – jako bytostnému sedlákovi mu byly bližší peníze. Vydat je za lesk a zvuk titulu se mu příčilo. Když císařská kancelář žádala, aby zaplatil taxu za udělení hraběcího titulu, odmítl zaplatit s prohlášením, že „darovaného hraběte nekupuji a koupeného nepotřebuji“. Císař mu nakonec platbu velkoryse prominul.

S poddanými prý Špork zacházel celkem slušně. Přesto mezi nimi nejspíš nebyl příliš oblíben, neboť ho v lidových pověstech obviňovali z čarodějnictví a spolků s ďáblem.

Hrabě byl dvakrát ženat. Jeho první manželství zůstalo bezdětné, měl však nemanželského syna Jan Jiřího, kterého legitimoval a zajistil mu i přijetí do rytířského stavu. Jeho druhou manželkou byla Eleonora Marie, s níž měl dva syny a dvě dcery. Ačkoliv sám Špork neměl žádné vzdělání (prý neuměl číst ani psát a celý život si vystačil s jednoduchým podpisem), dopřál svým synům nejlepší možnou výuku. Starší František Antonín Špork i mladší Ferdinand Leopold vystudovali práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Jinak ale držel otec své syny zkrátka. Do školy museli chodit pěšky v laciných jutových, cvočkami podbitých botách. Když František jednou požádal svého otce o lepší obutí a navíc kočár, dostalo se mu strohého odmítnutí: „Vy jste oba mladí kluci, můžete tam ještě chodit pěšky, dost na tom, že vy budete moci jezdit, až ti, kteří se dnes vozí, budou chodit pěšky.“

Prezentace otcových činů

Šporkův syn, hrabě František A. Špork (1662–1738) těžce nesl, že je synem do šlechtického stavu povýšeného sedláka. Potřeboval dodat svému erbu lesk, a proto věnoval podstatnou část své energie reprezentaci, k níž se skvěle hodila účast jeho otce v bitvě proti Turkům u Mogersdorfu (někdy též u sv. Gottharda). Proto nechal hlavní sál rodové rezidence v Lysé nad Labem vymalovat tematikou bitvy mezi armádami křesťanské aliance a Osmanskou říší.

Scenerie, horizontálně dělená klikatící se řekou Rábou, je zobrazena z perspektivy křesťanského vojska. Na níže položené straně rozeznáváme vedle plátěných stanů vojenského ležení dělostřelecké baterie, modré a bílé kabátce císařských pěšáků v úhledných šicích, okrové stejnokroje lehké jízdy i blyštivé kyrysy těžké jízdy ve čtvercových formacích. Za řekou pak lze pozorovat pestrobarevné oděvy osmanských jednotek. Nad výjevem triumfuje císařský korunovaný orel s nápisovou páskou a dnes již nečitelným textem.

Freska zachycuje z pohledu křesťanského pravého křídla zlomový okamžik celého střetu. Uprostřed scenerie je vyobrazen odpolední generální protiútok na středu bitevní linie pod velením maršála Montecuccoliho vrcholící zatlačením elitních jednotek nepřítele do proudu rozvodněné Ráby. Příležitost zvěčnit topící se velkovezírovy vojáky si malíř s gustem užil.

Šporkův starší syn František Antonín Špork proslul jako bohatý mecenáš umění a budovatel rozsáhlých zámeckých areálů

Ani Jan Špork nepřišel zkrátka. Na samém kraji fresky zbylo místo pro ztvárnění jeho kavalerie, která příkladným nasazením hatí osmanský plán obchvátit křesťany z týlu. Výmalba po svém dokončení fungovala na způsob obrázkové knihy s výkladem pro méně chápavé. Byla totiž opatřena čísly a doprovodným textovým popisem, v současnosti již nedochovaným. Celkový smysl malby však není těžké dekódovat ani dnes. Jde o jednoduchou a účinnou strategii hraběte Šporka, který pomocí uměleckého ztvárnění záchrany střední Evropy před „pohanskou“ hrozbou z jihovýchodu ospravedlňoval nabyté společenské postavení rodu, a především sebe sama jakožto jeho hlavy.

Budování stále armády

Třicetiletá válka představovala zásadní mezník ve vývoji vojenství a vedla k pochopení nutnosti mít k dispozici stálou, trvalou armádu. Císař Ferdinand III. proto vydal již roku 1649 nařízení, že po vestfálském míru má trvale zůstat k dispozici devět pěších, devět kyrysnických a jeden dragounský pluk. Tím byl položen základ pravidelné císařské, později rakouské armády.

Potřebu stálého vojska teoreticky zdůvodnil ve svém díle Memorie della guerra maršál Montecuccoli. Ten, kdo disponuje stálým vojskem, je podle něj schopen udržet mír anebo na místě vést válku, buď vyrazit proti nepříteli nebo zadržet jeho útok. Podle Montecuccoliho stál stát na dvou věcech: na lidech obdělávajících půdu a na armádě zajištující ochranu.

Pěšáci pro každou příležitost

Nejpočetnější a nejdůležitější částí císařské armády byla pěchota. Jejím základním prvkem byl pluk, který se dělil do 10 setnin neboli rot. Každá setnina měla 88 mušketýrů, 48 pikenýrů a 8 rondašírů.

Hlavní zbraní mušketýrů byla těžká mušketa, která měla dostřel zhruba 200–300 metrů. Protože vážila skoro sedm kilogramů, nemohli ji vojáci při střelbě držet v rukou, ale opírali ji o dřevěnou vidlici, kterou nosili s sebou. Nabíjení muškety bylo dosti zdlouhavé a náročné. Zkušený bojovník byl však schopen tento úkol zvládnout zhruba do minuty a ti nejlepší mohli být ještě rychlejší.

Granátník s kožešinovou čapkou pro snazší házení granátu

Další složku pěchoty tvořili pikenýři, jejichž úkolem bylo chránit mušketýry před útokem jízdy. Jejich hlavní zbraní byla dlouhá píka. Na prsou a na zádech nosili ochranný plech a na hlavě kovovou přilbu. K boji zblízka měli šavli či kord. K pikenýrům byli překvapivě často zařazováni zkušení vojáci.

Třetí skupinou pěšáků byli takzvaní rondašíři. Ti byli vyzbrojeni kulatým štítem, kratší píkou a kordem. Měli za úkol poskytovat bojové formaci ochranu. Jejich existence však neměla dlouhého trvání a brzo z pěších vojsk vymizeli.

Kyrysníci habsburské armády kolem roku 1700
Kyrysníci habsburské armády kolem roku 1700

Novověk na koni

V jezdectvu habsburské armády našli po třicetileté válce uplatnění jen kyrysníci a dragouni (na konci 17. století je pak doplnili husaři). Stejně jako pěchota byla i jízda organizovaná do pluků. Každý pluk čítal přibližně 1 000 mužů a dělil se do 10 kompanií. Tyto počty podobně jako u pěchoty ale nebyly konstantní a v průběhu doby se podle potřeby měnily.

Základním taktickým tělesem kyrysníků byla eskadrona, tvořená ze dvou setnin. Kyrysníci byli vyzbrojeni dvěma pistolemi, karabinou a palašem. Z minulosti přešly do nové armády také jednotky dragounů. Ti si udrželi svůj charakter pěšáků jezdících na koni, a byli cvičeni pro boj pěšmo i v sedle. K dragounům byli přijímáni pouze muži ve věku mezi 24 a 35 lety, koně pak nesměli být starší šesti let. Dragouni nenosili žádnou ochranou zbroj, vyzbrojeni byli karabinou, dvěma pistolemi a samozřejmě palašem. Později doplnil jejich výzbroj také bodák.

V habsburské armádě sloužilo v 17. století také velké množství lehkých jezdců. Šlo o Chorvaty, polské kozáky a uherské jezdce. Byli vybaveni podle kraje, z kterého pocházeli. Jejich výzbroj tvořily luky, bijce a palcáty či šavle orientálního typu. Šlo o divoké a kruté bojovníky, kterým byla evropská disciplína cizí.  Přesto byli ve válce nepostradatelní, což vedlo ke vzniku husarských pluků.

Kanóny jsou čím dál důležitější

Už za třicetileté války se ukázal význam dělostřelectva v boji. Po skončení tohoto konfliktu význam dělostřeleckých jednotek ještě vzrostl. Téměř žádná bitva, stejně jako dobývání pevností či měst se bez nich neobešlo. Podle váhy se dělostřelectvo dělilo na polní – lehké a obléhací – těžké. V císařské armádě se dlouhou dobu užívalo i velice starých kusů a dělostřelectvo tak bylo vyzbrojeno velmi pestře. Až maršál Montecuccoli a zejména pak Evžen Savojský začali volat po unifikaci a sjednocení ráží.

Od roku 1618 byla habsburská monarchie prakticky neustále ve válce. Ať už se jednalo o válku třicetiletou, boje proti Turkům, války o španělské dědictví či angažovanost ve válce o nástupnictví v Polsku. Všude císařští vojáci bojovali a umírali. Počty vojska se tak neustále zvyšovaly a státní kasa byla ždímána na doraz.