Je totiž jasné, že Rudolf chtěl hlavně vyzvednout slávu a hrdinství svého padlého soka, aby svému vítězství dodal více lesku. K tomu dodává, že Přemyslovo tělo našli jeho bojovníci nahé až po bitvě a jen náhodou ho mezi mrtvolami poznali. Tomu by odpovídala i teorie, podle níž Přemysl sice bojoval jako lev, jehož nesl ve znaku, ale když poznal marnost svého počínání i on se obrátil na útěk a na něm byl taky zabit.

Některé kroniky zmiňují, že byl zabit ranou do boku, ale antropologický průzkum ostatků od Emanuela Vlčka jasně prokázal, že jeho lebku rozpoltila obrovská sečná rána, a to až ke kořenu nosu. Ta musela být samozřejmě smrtelná, ale bohužel průzkum nic neodhalil o jeho kostech, které se časem rozpadly v prach. Je tedy možné, že rány do těla rozpůlení lebky předcházely. Je podezřelé, že král neměl na hlavě přilbu, která by úder zbrzdila. Navíc v té chvíli už možná neseděl na koni, protože rána shora na pěšího je pádnější. To nasvědčuje tomu, že se svým přemožitelům vzdával. V tom případě by jeho zabití znamenalo z hlediska středověkého práva a tradic jasnou vraždu.

Některé kroniky označují za jeho „vraha“ truchsese (číšníka) Bertholda von Emmerberg, který se měl králi mstít za smrt svého strýce. A nejen to, na Přemysla se prý vrhli i Bertholdovi družiníci, strhli ho z koně, probodli oštěpem a dorazili 17 ranami. Potom prý Berthold obral mrtvé tělo a všichni si z něj tropili posměch. Až když se to dozvěděl král Rudolf, nechal Otakarovo tělo převézt do Vídně. Pro Bertholda jako toho, kdo zabil krále (nenazývejme to rovnou vraždou) mluví i fakt, že po bitvě velmi zbohatl a od Rudolfa získal mnohé pocty. Můžeme jen spekulovat o tom, jestli římský král nevěděl o smrti svého protivníka více než prozradil papeži ve svém dopise.