Bitva na Moravském poli, 26. srpna 1278

Pád železného krále

a jeho železných jezdců

Úvod

O tom, jak Přemysl Otakar II. na Moravském poli o život přišel, vypráví nejen školní učebnice. Příběh rytířského krále se v poslední době změnil spíše na výtky pyšnému a neústupnému panovníkovi, který neuměl odhadnout politickou situaci. Nás však nejvíce zajímá, jak proběhla samotná bitva v den sv. Rufa. Měl český vládce šanci zvítězit?

Přestože střet u Suchých Krut nedaleko řeky Moravy měl fatální dopad na České království, nemáme o jeho průběhu příliš mnoho detailních a věrohodných zpráv. Ne že by se o něm nepsalo v různých evropských kronikách, ale většinou šlo spíše o zprostředkované zvěsti, případně o vytváření legendy, na němž se podíleli účastníci z obou stran.

Proto se i dnes popis bitvy většinou spíše obchází popisem politické situace a důsledků, které s sebou smrt mocného krále přinesla. To si můžete přečíst na Wikipedii případně na jiných portálech (např. zde a zde). My se zaměříme na vojenskou stránku celé věci, byť se bohužel kvůli nedostatku pramenů nemůžeme vyhnout jistým dohadům a spekulacím.

Setkání Rudolfa Habsburského s uherským králem Ladislavem IV. na obraze Móra Thana z roku 1873.
Setkání Rudolfa Habsburského s uherským králem Ladislavem IV. na obraze Móra Thana z roku 1873.

Propásl Přemysl příležitost k úderu?

Český král se při cestě na Moravské pole od Brna (viz Češi a jejich spojenci u Brna) zdržel zbytečně dlouhým obléháním pevností Drozdovice, kde strávil 16 dní a Láva nad Dyjí (Laa an der Thaya), kterou dobýval dalších 13 dní. Dobytí těchto pevností mu nic zvláštního nepřineslo, proto se to pokládá spíše za důkaz jeho vojevůdcovské neschopnosti. Mohl prý překvapit Rudolfa dřív, než se spojil s uherským králem (viz kapitola Bitva pod lupou > Vojska), a tím získat výraznou početní převahu. Nicméně na druhou stranu mnohé jednotky ze severního Německa a snad i z Polska přicházely právě až k těmto pevnostem, takže ani on neměl vojsko kompletní a není jisté, zda by mu rychlá akce nějak výrazně pomohla.

V každém případě se obě vojska setkala na břehu řeky Moravy mezi vesnicemi Suché Kruty (Dürnkrut) a hradem Stillfried buď 24. nebo až 25. srpna 1278. Na rozdíl od Kressenbrunu roku 1260, kde Přemysl zvítězil i díky nečekanému překročení řeky (viz Bitva pod Lupou > Králové-vojevůdci), stála obě vojska tentokrát na stejném břehu a odděloval je od sebe jen jakýsi potok.

V předvečer bitvy panovala v obou táborech jistá nervozita, protože všichni si uvědomili důležitost rozhodného střetu. Český král prý svolal své pány do stanu, povstal a vyzval je, aby ho případný skrytý zrádce usmrtil hned, než aby zítra zavinil smrt tisíců. Bál se zrady? Vzpomínal na listopadovou Vídeň před dvěma lety, kdy mu řada českých rodů vypověděla poslušnost? Nyní však prý páni halasně přísahali svou věrnost do hrdel a statků.

Je však pouze mýtickou historkou pozdější časů, že přijel i „zrádný“ Záviš z Falkenštejna, který se proti králi před dvěma lety vzbouřil, ale nyní mu nabídl své služby, když mu odpustí, což měl vládce odmítnout. Naproti tomu je pravda, že po králově boku bojoval jeho nemanželský syn Mikuláš Opavský.

Skrytá záloha: taktický prvek nebo nečestný úskok?

Všichni rytíři se chystali na čestnou a otevřenou bitvu, protože planina na břehu Moravy nabízela široký a téměř rovný přehledný prostor, což je ideální pro přímý rytířský střet bez lstí a úskoků. To ovšem znamená ve středověkém duchu téměř bez taktiky. Přemysl to také tak pojal, zatímco Rudolf vybral skupinu asi 50 rytířů (s družinami tedy zhruba 200-300 mužů), které skrytě umístil vedle svého levého boku na blízký pahorek. Vedli je Ulrich von Kapellen a Konrad von Sommerau, kteří se prý zdráhali přijmout nečestný úkol. Měli zasáhnout v případě, že bude Rudolf prohrávat, nebo naopak už bude jisté vítězství. V každém případě počítal římský král s výhodou překvapení, které útok do boku způsobí. Podle Jiřího Kovaříka šlo však ve 13. století o běžný prvek rytířských turnajů, takže by to žádné poškození cti způsobit nemělo.

Šikování krytých koní

Ve středověkých rytířských bitvách se poměrně obvykle bojovalo ve třech šicích. Zjednodušeně řečeno hlavní vojevůdce rozdělil svou stranu na střed, levé a pravé křídlo, přičemž velení každé formace svěřil některému významnému spojenci či šlechtici ze svých řad. Sám většinou také velel některé z formací nebo mohl zůstat i nad nimi jako hlavní velitel. Nicméně rytířská čest velela i významným králům, aby nezůstávali vzadu na nějakém strategickém stanovišti, ale sami se osobně zapojovali do bitev i přesto, že to znamenalo značné ohrožení. Jistěže byl král, stejně jako každý významný šlechtic, chráněný svou velkou družinou, která by k němu neměla pustit příliš mnoho nepřátel, ale to se nemuselo vždy podařit.

V bitvě na Moravském poli je však pozoruhodné, že tři šiky na každé straně (viz Taktika pod Lupou > Bitevní pole) tentokrát nebojovaly vedle sebe, ale za sebou. Vojevůdci je do bitvy pouštěli postupně od předního po zadní. Zkrátka to vypadalo jako velký turnaj. Z rozvrstvení sil obou vojsk je zřejmé, že Přemysl Otakar se spoléhal především na první silný čelní úder a případný zásah lehčích záloh Poláků a Slezanů v pokročilé fázi bitvy. Naopak Rudolf měl vpředu šiky slabší a nejsilnější masu jezdců si schoval až na závěrečnou rozhodující část.

Bitva bez pěšáků

S výjimkou kumánských střelců šlo na Moravském poli opravdu o čistě rytířskou bitvu. Žádnou zaznamenanou roli v ní nehrála pěchota. To nebylo obvyklé ani ve vrcholném středověku, kdy sice těžcí jezdci ovládali bojiště, ale i tak mívali po ruce nějaké zajištění v podobě městské hotovosti či jiných hůře ozbrojených pěších záloh. Nikoliv však na Moravském poli. I tam zřejmě byli nějací „zajišťovací“ pěšáci jako součást rytířských družin (viz Bitva pod lupou > Organizace a síla vojsk), ale samostatný šik netvořili.

Přemysl Otakar II. na Moravském poli podle ruského malíře Jevgenije Kulikova.
Přemysl Otakar II. na Moravském poli podle ruského malíře Jevgenije Kulikova.

Chaos v předních řadách

Ač měli Češi vepředu téměř největší sílu, neprobíhal střet prvních šiků podle jejich představ. Čeští a moravští páni tam stáli proti Uhrům, což znamenalo, že vedle těžkých uherských rytířů operovali lehkonozí Kumáni. Právě tito stepní nájezdníci s krátkými reflexními luky na subtilních rychlých konících, kteří se výrazně lišili od těžkého válečného oře, zde způsobili značný zmatek. Do bitvy vstupoval nerytířský prvek, který železní jezdci neměli rádi.

Když čeští jezdci z prvního šiku pod velením Miloty z Dědic vyjeli proti nim do boje po klasickém rytířském zvyku se založeným kopím, rozdělili se Kumáni operativně do malých skupinek a začali napadat rytíře nepříjemnými střelami ze všech možných stran. Pronásledovat lehkonohé kumánské koně kolem podmáčeného potoka bylo takřka nemožné, navíc je zezadu jistili uherští rytíři. Tak se Uhrům podařilo rozvlnit české řady, narušit formaci a způsobit slušný chaos.

Naštěstí však měli Kumáni ve svých toulcích jen standardních 24 šípů, což nemohlo vydržet na dlouho. Nicméně velitel prvního šiku Milota z Dědic byl nucen zavelet k ústupu, aby mohl znovu zformovat své šiky. Tento manévr, jenž nebyl žádným útěkem, ale opravdu prostým uklidněním situace, se podařil možná hlavně kvůli zmíněnému nedostatku kumánských šípů.

Když však vzápětí Milota znovu zavelel do útoku, přidal se z druhé strany na Rudolfův pokyn do boje i jeho druhý šik složený z Rakušanů. Velitelem byl basilejský biskup Heinrich, který prý při prvotním pomalém rozjezdu zpíval píseň k poctě Panny Marie. A rytíři se přidávali. Jejich hlas musel podivně dunět zpod těžkých hrncových přileb.

Ač máme zprávy o bitvě často rozdílné, nepřesné a zkreslené, tak se všechny shodují v tom, že bylo úmorné vedro a všude se zvedal prach z dusotu koní, což železné rytíře určitě značně vyčerpávalo. Těžko říci, jak dlouho trval popsaný první střet s Kumány, ale určitě probíhal alespoň hodinu, možná více. Čeští, moravští i uherští rytíři již museli být značně vyčerpaní, proto by příjezd čerstvých rakouských posil značně převážil rovnováhu sil ve prospěch římského krále. Jenže král Přemysl to zřetelně viděl před sebou. Přestože nebyl brilantní taktik, musel pochopit, že je třeba zasáhnout. Dal tedy pokyn říšským jezdcům, aby nasedli na koně a osobně s nimi vyrazil do boje prakticky vzápětí poté, co Milota zkonsolidoval české jezdce a vrátil se s nimi do bitevní vřavy.

Rozhodující úder z boku

Tak se naplno rozhořel rytířský boj se zapojením dvou šiků na každé straně a v té chvíli měl Otakar jednoznačnou převahu. Sice nikoliv drtivou, ale pomalu a úspěšně tlačili jeho rytíři nepřátele před sebou za potok tvořící pomyslný střed bitevního pole. To mohlo trvat i další hodinu. Rytíři již dávno odhodili nepotřebná kopí a tasili meče, jimiž se mohli v houstnoucí vřavě lépe ohánět a rozdávat rány.

Římský král nyní čekal, až se české síly vyčerpají, aby mohl ve vhodnou chvíli vrhnout do boje to nejsilnější, co si připravil, tedy svůj početný třetí šik. Jako pravý rytíř i on vytáhl v plné zbroji ve středu svého vojska, když mu dal konečně pokyn k boji. Ač se sám ocitl v ohrožení života (viz Taktika pod lupou > Králové v bitvě), početně silnější vojsko římského krále začalo nabývat na převaze a tlačilo české voje dozadu. Celá bitva se už protáhla na několik hodin a blížilo se poledne. Úmorné vedro letního dne dosahovalo vrcholu a rozpálené kroužkové zbroje i plechové přilby musely i zoceleným rytířům připomínat pravé peklo.

Bitva na Moravském poli v představě Julia Schnorra von Carolsfeld z 19. století.
Bitva na Moravském poli v představě Julia Schnorra von Carolsfeld z 19. století.

Převaha rakouských a říšských barev byla na bojišti znát, ale Přemysl měl ještě v záloze třetí šik polských a slezských jezdců, zatímco Rudolf už zdánlivě nikoho. Jenže než Poláci stihli nasednout na koně a zasáhnout do boje, vynořila se z boku nečekaně skrytá záloha vedená Ulrichem von Kapellen a Konrádem von Sommerau. Ti prý měli od Rudolfa za úkol zasáhnout, když bude situace kritická, nebo když bude habsburské vojsko jasně vítězit (viz Skrytá záloha). Asi 50 krytých koní s patřičným doprovodem rychle přešlo do plného trysku a založená kopí čerstvých rytířů způsobila v unaveném českém vojsku nefalšovaný chaos. Úzké průzory v hrncových přilbách i všudypřítomný prach způsobily, že většina Čechů vůbec netušila, kde se tu ti rytíři vzali a mysleli si, že snad Habsburkovi přijely nové posily. V té chvíli vypukla v Přemyslových řadách opravdová panika.

Král Rudolf nad mrtvolou Přemysla Otakara II. v představě Věnceslava Černého z 19. století.
Král Rudolf nad mrtvolou Přemysla Otakara II. v představě Věnceslava Černého z 19. století.

Český král padl a jeho věrní prchali

Údajně jediným, kdo se zorientoval, byl Milota z Dědic, který sebral pár nejbližších rytířů a chystal se vpadnout nově přijíždějícím jezdcům do boku. Ale jak se vzdálil od hlavního voje, vypadalo to jako útěk. Ze zmatených a nepřesných zpráv kronik není ovšem jisté, co se přesně stalo, ale asi se začaly ozývat výkřiky: „Prchají! Prchají!“ To prý lstivě naplánoval sám Rudolf, který dal signál svým lidem, aby ten křik rozšířili – pochopitelně v němčině: „Sie fliegen! Sie fliegen!“ Každopádně panika v českých řadách způsobila totální zkázu a rozvrat.

Polští a slezští rytíři, kteří se snad právě chystali zapojit do bitvy, namísto toho ujeli a ušli tak jako jedni z mála zkáze či zajetí. Podle jiných zdrojů se do bitvy ke konci ještě zapojili, ale ze zadních vojů měli dobrou příležitost k útěku, když viděli, že bitva je prohraná. Sám král Přemysl prý statečně bojoval až do poslední chvíle a snažil se navrátit morálku svým bojovníkům. Nakonec však padl (viz Taktika pod lupou > Králové v bitvě), i když není jisté za jakých okolností. Mnoho českých i říšských rytířů bojujících na Otakarově straně našlo při panickém útěku smrt ve vodách řeky Moravy. Některé zprávy odhadují počet mrtvých v osudný den svatého Rufa i na 12 tisíc. Přesnější číslo neznáme, ale i kdyby jich bylo méně, tak české země utrpěly citelné ztráty, které pocítily i v následujících zlých letech pod správou Braniborů a Rudolfa Habsburského.

Bitva pod lupou

Další zajímavosti o bitvě na Moravském poli, organizaci vojsk a politice si můžete přečíst po rozkliknutí následujících příloh.

Socha krále Přemysla v Národním muzeu v Praze.
Socha krále Přemysla v Národním muzeu v Praze.
Sebevědomý král Přemysl

Říkalo se mu král železný a zlatý a už ve své době platil za jistý vzor rytířského krále. Na první pohled se zdá, že by měl mít nad uměřeným Habsburkem na bojišti zjevnou převahu. Bohužel, zdání klame. Ač sám uspořádal dvě relativně úspěšné křížové výpravy do Pruska a proslul četnými kořistnickými taženími, zvítězil v životě vlastně jen v jedné větší bitvě – roku 1260 u Kressenbrunu (shodou okolností asi 30 km jižně od Suchých Krut, rovněž na pobřeží řeky Moravy). A i v tomto případě měl vlastně trochu štěstí, když poražení Uhři (či spíše jejich spojenci divocí Kumáni) zbrkle porušili předchozí dohodu po přebrodění řeky a čeští rytíři je pak smetli nepřipravené, aniž by měli kam ustoupit. Podle jiné verze dohodu porušil sám Přemysl a nenechal Uhry přebrodit a sešikovat se, ale zdá se, že v tomto případě jde spíše o pomluvy.

Každopádně velitelské zkušenosti z bitev Přemysl téměř postrádal. A co jeho ostatní vůdcovské vlastnosti? Nelze mu upřít nesmírnou agilitu, dravost a organizační smysl. S tím se pojila cílevědomost a neústupnost, hraničící občas až s posedlostí. Rytířskou pověst mu zajistila fyzická síla a zdatnost, takže se nebál podstupovat souboje. Až potud to bylo pro vojevůdce dobré. Jenže bohužel profil charismatického vládce doplňovala přehnaná pýcha, místy až zbytečná krutost a pomstychtivost spojená s neochotou odpouštět sebemenší narušení královských plánů. Aroganci pak doplňovala již zmíněná neústupnost, tentokrát však v negativní konotaci, což způsobilo, že český král odmítal naslouchat dobré rady, které se neslučovaly s jeho autokratickými cíli.

Je jasné, že spousta rytířů měla asi problém s loajalitou k tak arogantnímu vojevůdci.

Rudolf Habsburský jako vítězný král v rakouském erbovníku ze 17. století.
Uměřený šedý Rudolf

Na první pohled byl elegantní Habsburk pravým opakem zuřivého Přemyslovce. Nicméně spojovala je agilnost a cílevědomost. Postarší hrabě z hradu Habichtsburgu ve Švábsku měl sice poměrně bohatou a stabilní rodovou základnu, ale nepatřil mezi říšská knížata. Snad proto kurfiřti (volitelé) roku 1273 věřili, že dosazují na římský trůn poslušnou figurku, která sice bude aktivně vládnout, ale půjde jim na ruku a podrobí se jejich zájmům. V tomto směru však Habsburk říšské kurfiřty zklamal.

Nicméně v první chvíli prokázal nesmírnou diplomatickou a politickou obratnost, když vyhlásil za svůj program nápravu křivd – čímž myslel především neoprávněné zabrání rakouských zemí Přemyslem.

Byl to postarší pán – v době bitvy na Moravském poli mu bylo 60 let, takže už nevynikal takovou fyzickou silou, ale během života nashromáždil spoustu válečnických zkušeností při boji za zajištění svých rodových držav. Ani on se zamlada nevyhýbal rytířským turnajům, byť se jich asi neúčastnil osobně, protože jako král při nich plnil především ceremoniální roli. Ale měl je rád, jistě z nich čerpal mnoho zdrojů při promýšlení své bitevní taktiky. Při boji v drsných alpských podmínkách své domoviny se často musel spoléhat i na úskok a promyšlenější válečnické postupy, než byl prostý přímý střet rytířských řad s těžkou železnou výzbrojí.

Vynikal proto mazaností, což jeho nepřátelé nazývali lstivostí. Nebránil se potřebnému úskoky či útoku ze zálohy, což odporovalo rigidnímu chápání rytířské morálky, ale v praxi to výrazně posilovalo šance na vítězství.

Češi a jejich spojenci u Brna

Jižní Morava představovala logicky při tažení do Rakouska výhodný výchozí bod pro Přemyslova vojska, proto je král svolal k Brnu. Původně se tam měly jednotky sejít do konce června, ale obzvláště čeští páni zasažení krutým potlačením své vzpoury (viz Pýcha a neústupnost českého vládce) na místo srazu příliš nespěchali. Z Vítkovců přijel zřejmě jen Jindřich z Rožmberka a jeho ochota bojovat za krále musela být po loňských událostech někde kolem bodu mrazu.

Vok z Rožmberka na idealizovaném zobrazení ve Vyšebrodském klášteře. Rožmberkové byli jednou z větví Vítkovců, kteří se proti králi roku 1276 vzbouřili.
Vok z Rožmberka na idealizovaném zobrazení ve Vyšebrodském klášteře. Rožmberkové byli jednou z větví Vítkovců, kteří se proti králi roku 1276 vzbouřili.

Kromě nich mu však přijeli na pomoc tradiční spojenci z Říše – tedy konkrétně ze severního Německa, což znamená z Braniborska, Durynska a Míšeňska. Ostatní říšská knížata sice už poznala habsburskou hamižnost, takže se většina k Rudolfovi nepřidala (na rozdíl od roku 1276), ale jejich dlouholetá animozita vůči pyšnému českému králi nešla tak lehce překonat, takže zůstali neutrální a k Přemyslovi se nepřidali.

Přesto hrály říšské jednotky podstatnou úlohu a početně zřejmě dokonce převyšovaly českou a moravskou zemskou hotovost (nebo se jí aspoň zhruba vyrovnaly – přesněji počty neznáme). Jenže to bylo způsobené tím, že Přemysl musel část jednotek zaplatit, takže šlo v podstatě o žoldnéře.

Podobná situace panovala i v třetí části vojska, která přijela pod Přemyslův prapor ze Slezska a Polska. Část jednotek dodali tamější spřátelení Piastovci, ale část musela také platit česká pokladnice jako žoldnéře. Na rozdíl od předchozích dvou šiků, byla v polsko-slezském uskupení zřejmě převaha lehké jízdy, byť i tady bychom jistě našli hrdé polské rytíře v těžké zbroji.

Zprávy se víceméně shodují v tom, že české vojsko mělo převahu v těžkých koních, ale celkově jich bylo méně. Po dlouhém váhání vyrazily Přemyslovy voje na pochod po polovině července 1278.

Socha Rudolfova syna Albrechta I. Habsburského, který mu přivedl na Moravské pole posily ze Švábska a později se sám stal římským králem.
Socha Rudolfova syna Albrechta I. Habsburského, který mu přivedl na Moravské pole posily ze Švábska a později se sám stal římským králem.
Dlouhá cesta habsburských vojsk

Rudolf by jistě rád svolal všechny své šiky k Vídni, byť obyvatelé největšího rakouského města patřili spíše k přívržencům Přemyslovcům (na rozdíl od zbytku rakouských zemí). Jako výchozí bod byly nížiny u Dunaje poměrně ideální, ale ve skutečnosti se tam mohli sejít jen novopečení rakouští poddaní, když k nim tedy připočítáme i bojovníky ze Štýrska, Korutan a Kraňska, kteří dlouhodobě protestovali proti tvrdé přemyslovské vládě předchozích let.

Ti všichni tvořili základ vojska, ale Rudolfovi zatím chyběli spřátelení Uhři, kteří pokládali Přemysla nejen kvůli porážce u Kressenbrunu za svého úhlavního nepřítele. Česká vojska totiž často plenila Horní Uhry (dnešní Slovensko). Z říše většina knížat už nedorazila kvůli zmíněným vypočítavým krokům habsburského krále, který jen váhavě plnil své sliby kurfiřtům. Významnou pomoc však vedl Rudolfův syn Albrecht z jeho rodného Švábska. Jenže bavorský vévoda Jindřich mu odmítl průchod svojí zemí, a tak se museli švábské jednotky plahočit velkou oklikou.

Historici Přemyslovi vyčítají, že nenapadl Rudolfa právě už při shromažďování u Vídně, protože by tím eliminoval švábské a hlavně uherské posily, takže by měl výraznou převahu. Je však otázka, zda měl na to sám dostatek sil. Albrecht dorazil k Vídni kolem poloviny srpna a tehdy se Rudolf pohnul s celým rakouským i říšským vojskem směrem k řece Moravě, přesněji k pevnosti Marchegg na uherské hranici, kde čekal na své zbylé spojence.

Okolo 22. srpna se tam k němu připojil mladý uherský král Ladislav IV. přezdívaný Kumán díky původu své matky. Těšil se na odvetu za Kressenbrun a díky jeho přítomnosti získalo původně rytířské Habsburkovo vojsko nový prvek lehké jízdy s lukem, což bylo typické pro střety stepních nájezdníků, k nimž Kumáni patřili.

„Pokleknutí Přemysla Otakara před Rudolfem“ na reliéfu pomníku ve vídeňských zahradách (Volksgarten) s nápisem (v překladu): Štěstí a konec krále Otakara.
„Pokleknutí Přemysla Otakara před Rudolfem“ na reliéfu pomníku ve vídeňských zahradách (Volksgarten) s nápisem (v překladu): Štěstí a konec krále Otakara.
Pýcha a neústupnost českého vládce na cestě ke zmaru

Svou arogancí si Přemysl Otakar II. bohužel v posledních pěti letech života značně podryl svou původní politickou převahu, díky níž vybudoval přemyslovskou říši zahrnující české a rakouské země s pokračováním přes Korutany a Kraňsko až k Jaderskému moři. Na získaných územích pevně přitahoval šrouby místním šlechticům a odmítal jim přiznávat podíl na moci. Tím proti sobě vyvolal četná povstání, která pak musel tvrdě a nemilosrdně potlačovat.

Roku 1273 pak kvůli své zaslepené pýše odmítl uznat zvolení Rudolfa Habsburského římským králem, čímž se dostal úplně mimo politickou realitu a dal svému sokovi příležitost, aby vůči němu tvrdě zakročil. Ocitl se v říšské klatbě a nezbyl mu prakticky žádný spojenec, přesto proti Habsburkovi vytáhl roku 1276 a věřil, že vyhraje i s mnohem menším vojskem. Nakonec k boji nedošlo, protože se proti Přemyslovi vzbouřila i velká část české šlechty.

Pyšný král tak musel se skřípění zubů potupně pokleknout před Rudolfem a nechat si odejmout všechny své získané země kromě Čech a Moravy. Příští rok tvrdě potlačil povstání české šlechty (zejména Vítkovců v čele se Závišem z Falkenštejna a také Hrabišiců, což odnesl Boreš z Rýzmburka) a neodvratně začal připravovat vojsko k pomstě za potupu.

Přesto lze říci, že roku 1278 už se jeho situace zlepšila, protože se k němu navrátili mnozí spojenci z Říše, jimž se nelíbili praktiky nového římského krále, který si hamižně zabavil všechny Přemyslovy země pro sebe.

Rytířské družiny kolem těžkých koní

Většina českého vojska se skládala z rytířských družin. To znamenalo, že kolem jednoho výborně vyzbrojeného rytíře sloužilo dalších 3 až 10 (počty se mohou lišit) hůře vybavených bojovníků, kteří mu poskytovali „servis“. Někteří bojovali na koni vedle svého pána, jiní mu jen pomáhali se zbrojí a zůstávali na zemi s píkou či sekerou jako pěšáci beze zbroje.

Podle rakouského historika Andrease Kusteringa bylo v Přemyslově vojsku zhruba 1000 takových krytých koní. Lehkých rytířů (tj. hůře vybavených) pak mohlo být kolem 5 tisíc. Český historik Josef Žemlička však uvádí, že celkový počet jezdců se pohyboval kolem 10 až 15 tisíc (když počítáme i žoldnéře a další, kteří bojovali mimo rytířské družiny), jiné odhady mluví až o 25 tisících a nadsazená čísla středověkých kronikářů pak o 40 až 50 tisících, což je ovšem nereálné.

Dobové ilustrační zobrazení rytířské bitvy.
Dobové ilustrační zobrazení rytířské bitvy.

Nicméně těžcí jezdci tvořili základ i Rudolfova vojska, což bylo ve vrcholném středověku typické. Podle Kustenringa jich však měl jen 300 až 550 a celkově 4 tisíce lehkých rytířů kolem nich. Převahu mu ovšem dodávalo dalších 5 tisíc Kumánů, což znamenalo rychlé stepní jezdce s lukem. Žemlička pak tvrdí, že Rudolf měl spíše k těm 15 tisíc mužů (podobně jako Přemysl), přičemž v poměru těžkých jezdců a Kumánů se shoduje s Kusteringem.

Rozvržení armád před bitvou v grafice Historických válek VI/2016.
Rozvržení armád před bitvou v grafice Historických válek VI/2016.
Tři šiky dvou králů

Přemyslův první šik tvořili čeští a moravští páni pod velením králova oblíbence Miloty z Dědic. Chtěl je snad takto král potrestat za předchozí vzpoury? Těžko, protože většina šlechty byla z jeho věrných, zatímco čtyři největší vzpurné rody měly jen chabé zastoupení. Navíc pro středověké rytíře byla účast v prvním sledu boje čest a určitě ne trest. Nejsilnější byl však druhý šik pod velením samotného krále Otakara, v němž byly družiny všech jeho říšských spojenců a také draze najatí žoldnéři. Šlo tedy o bojovníky z Braniborska, Bavorska, Durynska a Míšeňska. Třetí šik pak sestával z lehčích jezdců, kteří přijeli králi na pomoc z Polska a Slezska. Do boje nezasáhli, takže není jisté, kdo jim velel. Všechny Přemyslovy šiky nesly prý navíc ke svým erbům ještě znak zeleného kříže, aby v bitevní vřavě poznaly, že patří ke stejné straně.

Rudolf postavil dopředu své uherské spojence a dal jim tak čest prvního úderu. Mezi nimi byli i lehkonozí Kumáni s lukem, což hrálo svoji taktickou roli. Prvnímu šiku nevelel mladinký uherský král Ladislav, ale zkušený palatin (zemský správce) Matúš Čák, zřejmě stejnojmenný strýc pozdějšího známějšího palatina Matúše Čáka Trenčanského. V druhém šiku, početně sice nejslabším, ale výzbrojí jistě skvěle vybaveném, stáli rytíři z rakouských zemí, tedy ti, kterým ještě nedávno vládl Přemysl Otakar. Nyní je vedl do boje basilejský biskup Heinrich. Ve třetím a nejsilnějším šiku pod vedením samotného Rudolfa se shromáždili všichni jeho spojenci z říše, tedy většinou ze Švábska, norimberský purkrabí Fridrich von Hohenzollern, ale také rytíři z Korutan, Kraňska a Štýrska, kteří rovněž ještě nedávno byli Přemyslovi poddaní. Rudolfovy šiky měly rovněž pro vzájemné poznání na sobě kříže, ale v tomto případě červené.

Rudolfa při pádu zachránili, Přemysla zabili a možná i okradli

V článku je zmíněno, že ve středověku bylo obvyklé, že se králové osobně vrhali do bitevní vřavy, na rozdíl od novověkých vojevůdců. Chránila je sice početná družina ozbrojenců, přesto jim hrozilo vážné zranění i smrt. Také na Moravském poli se oba protivníci vydali všanc svým nepřátelům.

Začněme u Rudolfa Habsburského, který přijel na bojiště se svým hlavním třetím šikem. Ač mu bylo už plných 60 let, nemohl se dát zahanbit svým českým sokem, protože by to jeho muži chápali jako zbabělost. Jenže hned na začátku ho potkala nepříjemnost, když se zapojil do potyčky a v blátivém terénu ho kdosi srazil z koně. To je v rytířské bitvě největší nebezpečí, protože soupeř na koni má nespornou převahu a sílu úderu meče. Rudolf se však ubránil svým štítem a možná se dočasně skryl i za nějakým padlým tělem koně nebo rytíře.

Nemusel se bránit dlouho, protože měl kolem sebe svou početnou družinu, z níž nejrychleji na královu kritickou situaci zareagoval rytíř Walther von Ramswag, který mu přivedl nového koně, pomohl do sedla a vyvedl z bezprostředního nebezpečí. Později ho za to Rudolf bohatě odměnil. Důležité bylo, že králův klenot na přilbě zase mohli vidět všichni jeho rytíři, což jim dodávalo síly.

Mrtvý Přemysl Otakar II. v představě Josefa Mathausera z 19. století.
Mrtvý Přemysl Otakar II. v představě Josefa Mathausera z 19. století.

Český král takové štěstí neměl a zůstal naopak ležet na Moravském poli. Nicméně není úplně jasné, jak vlastně poslední chvíle jeho života proběhly. Více světla nevnáší do těchto okamžiků ani věty z dopisu samotného Rudolfa Habsburského, který psal po bitvě papeži: „Ač zmíněný král viděl úplnou porážku svých rytířských šiků i že takřka všemi opuštěn jest, přece nehodlal ustoupit našim vítězným praporům, nýbrž bránil se, olbřímí duchem i mravem, s podivuhodnou statečností, až někteří z našich rytířů jej smrtelně zraněného spolu s ořem jeho k zemi srazili. Tu konečně král ten přeslavný spolu s vítězstvím život ztratil…“

Je totiž jasné, že Rudolf chtěl hlavně vyzvednout slávu a hrdinství svého padlého soka, aby svému vítězství dodal více lesku. K tomu dodává, že Přemyslovo tělo našli jeho bojovníci nahé až po bitvě a jen náhodou ho mezi mrtvolami poznali. Tomu by odpovídala i teorie, podle níž Přemysl sice bojoval jako lev, jehož nesl ve znaku, ale když poznal marnost svého počínání i on se obrátil na útěk a na něm byl taky zabit.

Některé kroniky zmiňují, že byl zabit ranou do boku, ale antropologický průzkum ostatků od Emanuela Vlčka jasně prokázal, že jeho lebku rozpoltila obrovská sečná rána, a to až ke kořenu nosu. Ta musela být samozřejmě smrtelná, ale bohužel průzkum nic neodhalil o jeho kostech, které se časem rozpadly v prach. Je tedy možné, že rány do těla rozpůlení lebky předcházely. Je podezřelé, že král neměl na hlavě přilbu, která by úder zbrzdila. Navíc v té chvíli už možná neseděl na koni, protože rána shora na pěšího je pádnější. To nasvědčuje tomu, že se svým přemožitelům vzdával. V tom případě by jeho zabití znamenalo z hlediska středověkého práva a tradic jasnou vraždu.

Některé kroniky označují za jeho „vraha“ truchsese (číšníka) Bertholda von Emmerberg, který se měl králi mstít za smrt svého strýce. A nejen to, na Přemysla se prý vrhli i Bertholdovi družiníci, strhli ho z koně, probodli oštěpem a dorazili 17 ranami. Potom prý Berthold obral mrtvé tělo a všichni si z něj tropili posměch. Až když se to dozvěděl král Rudolf, nechal Otakarovo tělo převézt do Vídně. Pro Bertholda jako toho, kdo zabil krále (nenazývejme to rovnou vraždou) mluví i fakt, že po bitvě velmi zbohatl a od Rudolfa získal mnohé pocty. Můžeme jen spekulovat o tom, jestli římský král nevěděl o smrti svého protivníka více než prozradil papeži ve svém dopise.

  • Josef Žemlička: Přemysl Otakar II., Král na rozhraní věků, Praha 2011
  • Petr Čornej; Jan Urban; Pavel Bělina: Slavné bitvy naší historie, Praha 1993
  • Jiří Kovařík: Rytířská krev II., Rytířské bitvy a osudy 1208–1346, Praha 2006
  • Karl-Friedrich Krieger: Habsburkové ve středověku: Od Rudolfa I. (1218–1291) po Friedricha III. (1415–1493), Praha 2003
  • Petr Klučina a kol. autorů: Vojenské dějiny Československa, I. díl (do roku 1526), Praha 1985
  • Kronika tak řečeného Dalimila, Praha – Litomyšl 2005
  • Zbraslavská kronika, Chronicon Aulae Regiae, Praha 1976