Slasti a strasti zimního putování
Minuteman není pro každého
Úvod
Sejde se landsknecht, indián, wermachťák, husita a domobranec z 18. století. Myslíte, že se jedná o začátek vtipu, nebo maškarní ples? Nikoliv, pouze start 27. ročníku zimního závodu zvaného Minuteman. Ten se každoročně koná poslední víkend v lednu a jeho účastníci mají jedinečnou možnost prověřit si hloubku svého odhodlání, schopnost přežít v nehostinných podmínkách a kvalitu historického vybavení, které musí odpovídat jimi zvolenému období. Nocování pod širým nebem v zimě spolu s několikakilometrovou trasou náročným terénem, už porazilo nejednoho drsného muže
Bylo mi patnáct, když otec přijel v neděli večer domů utahaný jako kotě a zmrzlý jako preclík. Snědl celou čokoládu a potom v každé volné chvíli spal týden v kuse. Došel Minutemana a v mých očích to byl ten nejvíc super frajer ever a já chtěla dokázat, že na to stejně jako on mám, což se mi o několik let později podařilo spolu s kamarádem Arminem, který se z hecu uvolil závod se mnou jít. Od té doby, pokud mi to situace dovolí, se tohoto reenactorského závodu s neopakovatelným kouzlem účastním a mám dokonce zkušenosti s jeho organizací. Co Minuteman obnáší a na co vše se musíte připravit? Podmínky se liší podle toho, kdo závod organizuje. (Více viz Zimní závod pod Lupou > Ono to nemá webovky?) Zůstávají zachovány ale základní principy a pravidla. (Viz Zimní závod pod Lupou > Pravidla a organizace)
Příprava na start
Úvodní briefing se obvykle odehrává v pátek v noci v zařízení restauračního typu a pro místní je to zážitek vskutku nevídaný. Letos (tedy v roce 2022) jsme se sešli v kutřínském Hostinci Rudolfa Strumpy v poněkud netradičním datu, protože se závod konal o týden později, než je běžné. Nebudu se nikterak tajit tím, že ačkoliv jsem na můj věk docela mazák, tak jsem měla coby matka jedenáctiměsíčního děcka a s fyzičkou s dva roky prošlým datem expirace pěkně nahnáno, zda ho tentokrát dojdu. Situaci nepomohlo ani to, že při vší smůle pár dní před startem odpadl kvůli Covidu můj parťák Strakoš, na kterého jsem hodně spoléhala, protože umí rozdělat oheň pouhým pohledem. A tak, z kategorie staré doby družstva, jsem se musela nedobrovolně přeřadit do jednotlivců a mám důvodné podezření, že jsem tak první ženou, co kdy v této kategorii odstartovala. Po tom, co jsme se organizátorům upsali, obdrželi mapy a byly nám nadiktovány souřadnice sobotních stanovišť, přesunuli jsme se okolo půlnoci na nocoviště nedaleko vesnice a někteří ještě chvíli poseděli u ohně.
Po probuzení nás přivítalo vskutku malebné ráno, do kterého s pětiminutovými intervaly začali vyrážet první závodníci. Cesta na první stanoviště vedla překrásným Šilinkovým dolem podél Krounky a byla vyšperkována několika feraty s řetězy a žebříky. Musím ocenit, že je organizátoři zařadili na začátek trasy, protože jsem ještě měla dostatek sil na to se kochat. Bohužel, s postupujícími kilometry obvykle tato schopnost mizí. Na prvním stanovišti jsme měli za úkol rozdělat oheň a přivést vodu k varu. Jak se s tím jednotlivá družstva a jednotlivci popasovali, se můžete podívat v galerii na konci článku.Dále jsem pokračovala se Sidem a Filipem, takže cesta na další stanoviště uběhla velice příjemně v družném hovoru. Potěšili jsme se pohledem na hrad Rychmburk, minuli rozhlednu Borůvka a po lehkém hledání dorazili na další, tentokrát neobsazené stanoviště u Dolan, kde čekala indiánská šifra.
Sida již pálila chodidla, a tak se od nás oddělil a zmizel kdesi v dáli a já s Filipem jsme se vydali neméně malebnou krajinou podél Novohradky na další stanoviště u studánky Kaplice. Po cestě nás zdravili velice přátelští domorodci a vyzvídali, jakou kratochvíli zde provozujeme. U Kaplice jsme úspěšně nalezli další stanoviště, kde se střílelo ze vzduchovky. (Dříve vedla trasa obvykle přes střelnici, kde probíhaly ostré střelby, ale kvůli náročnosti na výběr lokality, kde se závod bude konat, se od toho postupně upustilo.)
Karma je potvora
Pro další putování jsme si vybrali cestu údolím Prosečského potoka, který jsme museli několikrát překonat. Jelikož jsem týden před tím zachytila v reenactorské internetové diskuzi, že brodění je zejména v zimních měsících osvěžující záležitostí, která příznivě prohřeje lidský organismus, rozhodla jsem se ho otestovat a bohužel musím konstatovat, že asi patřím k jinému živočišnému druhu, protože jsem tento efekt na sobě nepozorovala. Filip se rozhodl zdolat vodní tok po vzoru biblického Mojžíše, ale ještě musí hodně trénovat, protože ho voda příliš neposlouchala. Zde mě také dohnala karma za nechtěné porušování pravidel, protože mi nedošlo, že si vlastně účastníci v průběhu závodu nesmí pomáhat.
Vymyslela jsem geniální plán, že si zavazadla přes potok z vyvýšeného místa hodíme a nebudeme tak riskovat případné uklouznutí. Naneštěstí jsem si před tím neověřila, zda Filip v mladických letech dohodil v rámci tělocviku granátem či nikoliv. A má bagáž se vzápětí ocitla půl metru od břehu potoka ve vodě. (O tom, jaké nevšední situace donutily účastníky vzdát závod, nebo jim alespoň pěkně zavařily, se můžete dočíst v příloze Zimní závod pod Lupou> Veselé historky z „natáčení“). Celá situace se stala o to zábavnější, když jsme po několika metrech zjistili, že budeme přecházet zpět na druhý břeh. Výzkumnou fázi už jsem měla za sebou, a tak jsem se spokojila se zdoláním vodního toku po kamenech a částečně ponořeném kmeni stromu. Jelikož jsem velký příznivec černého humoru, chechtala jsem se ještě asi hodinu, protože tahle situace byla černá, jako tetička z druhého kolene.
Večerní putování
Vzhledem k tomu, že jsem měla zbytečně těžké a objemné zavazadlo, protože jsem musela nést všechno potřebné vybavení, které jsme si dřív rozdělovali v družstvu, nádavkem jsem si pořídila pořádné puchýře a Filip byl po zánětu šlach u nohou, tak jsme nepostupovali v pravdě nejrychleji. Když jsme došli ke Kolumbovu vejci, kde měl být ukryt další bod s úkolem, pokračovali jsme raději dál a nezdržovali se jeho hledáním, což se mimo jiné promítlo na našem závěrečném pořadí v závodě, ale v danou chvíli nám to bylo úplně jedno. Prošli jsme Bor u Skutče a dorazili na další obsazenou kontrolu, kde jsme házeli sekerou.
Vzhledem k tomu, že jsme byli poslední a začínalo se smrákat, organizátor se rozhodl, že pro nás vypustí další stanoviště u Toulcových Maštalí, kde byla jako disciplína zdravověda. Pokračovali jsme tak přímější trasou na nocležiště u myslivny Posekanec. Rychle nastala noc a cesta potemnělým lesem nabrala grády. Hlavně díky tomu, že ačkoliv jsem myslela, že už se letos se sněhem nesetkám, tak se v těchto místech najednou objevil a cestu pro mé boty proměnil v jedno krásné a dlouhé kluziště. Připadala jsem si jako Radovan z večerníčku, když jsem se se smíchem zvedala z opětovných pádů a říkala si, jak jsem se mohla doma válet u televize, ale že by to vlastně nebylo ono.
Na nocležiště jsme tedy dorazili jako poslední, ale spokojení, že jsme tam vůbec přes temný les našli cestu a doklouzali. U hájenky nás přivítala parta kamarádů a vesele plápolající oheň. Protože jsme uvědomělí, dodržovali jsme ta nejpřísnější hygienická nařízení a láhev s dezinfekcí okolo ohně podávali skoro v dvoumetrových rozestupech. Jelikož jsem neměla doprovod, nebylo nikoho, kdo by vysvětlil ostatním náš husitský zvyk dopřávat si chrupíka večer u ohně dříve, než se zábava rozproudí. Uvedla jsem tak asi organizátory do rozpaků a byla ubytována v přístěnku pro kozy, shledána nekompetentní spát sama venku v lese. Zdráhala jsem se, ale marně.
Zpátky na značky
Druhého dne již nebylo zdaleka tak krásně, jako v sobotu. Začal padat sníh a mráz přituhl. Když jsme prošli lesem na planinu, která se rozprostírala před rozhlednou Terezka, kde bylo první stanoviště, začal mi jednu vrstvu lnu a dvě vrstvy vlny profukovat tak silný ledový vítr, že jsem měla skoro dojem, jako bych šla jen v košili. Ledové krystalky se zařezávaly do očí tak mocně, že je ani pořádně nešlo pozvednout. Prostě nádhera. Příjemným bonusem ale bylo to, že organizátoři vybrali pro odpočinek na stanovišti dřevěnou turistickou jurtu, kde plál oheň a mohli jsme se před luštěním záludných kartografických úkolů zahřát horkým čajem s rumem. Přesto se musím přiznat, že jsem zde zažila hlubokou osobní krizi a poprvé jsem za ta léta zapřemýšlela, že ze závodu odstoupím. Po bedlivějším prostudování mapy jsem nakonec zjistila, že situace není zdaleka tak bezvýchodná, jak se mi zprvu zdála, protože do cíle zbývá osm kilometrů cesty a řekla si, že to už doplazím.
Proč se dobrovolně trápíme? Máme to rádi!
Minutemany chodím od 18. let a moje motivace se v podstatě nezměnila. Potřebuji si dokázat, že na to stále mám. Pro někoho je to možná hloupé, ale myslím, že takto závodí v civilních sportech typu Jizerská padesátka celá řada lidí. Zatímco poprvé jsem chtěla otci dokázat, že když nemá toho syna, tak holka může být ještě přísnější a když mě nechce vzít s sebou, že je to na mě údajně moc drsné, tak to půjdu s kamarádem. Dnes s desetiměsíčním dítětem si zase říkám, že jsem snad tolik nezměkla a ráda se alespoň na chvíli vrátím k tomu, jak jsem žila před ním. Jen mi přišlo už trochu zvrácené, když se mě letos před závodem ptala hromada přátel, zda to půjdu s dítětem. Doufám, že jim ve světle této reportáže dojde, nakolik mi jejich dotaz přišel nepochopitelný.
Za Prosečí ale opět začaly planiny, spustil se déšť se sněhem a začal vát mocný severák. Takže jsem opět zažívala libé pocity ledu a sněhu. Celá situace se stala o to prémiovější, když jsme se s Filipem doplahočili na stanoviště, kde měl být poznávací kvíz a zjistili, že je před námi několik družstev a jednotlivců. Takže bylo jasné, že si zde nějakou dobu počkáme. Potom, co odbavili několik družstev a vcelku solidně jsme promrzli, se organizátoři rozhodli, že nás poslední dva nejpomalejší jednotlivce pošlou rovnou a testy si doděláme v cíli, aby se závod a jeho vyhlášení nezdržovalo. Nebylo radostné vydat se znovu na cestu, i když jsme byli jen čtyři kilometry od cíle. Měli jsme na výběr jít buď po silnici, z čeho bolí nohy a ničí se podrážky, nebo po podmáčené cyklotrase, kterou jsme si vybrali.
Když jsme byli přibližně v polovině cesty nad vesnicí Česká Rybná, předešli nás chlapci od výsadkářů a střihli si to rovnou přes louku. Na okamžik jsme tedy zauvažovali, zda třeba neví něco, co my ne a nakonec se vydali za nimi. Jak jsem tušila, tak to nebyla ta úplně nejlepší volba. Po chvíli totiž louka končila a objevilo se rozorané pole. Vracet se už nemělo cenu, a tak jsem si v hlavě otloukala základní poučku: „Nelez v blátě na pole!“ a odnášela si na podrážkách několikakilogramový suvenýr. Zpátky do Kutřína už jsme se skoro doslova doplazili, ale vidina chladivého moku a něčeho teplého do žaludku nás vzchopila natolik, takže jsme zdárně došli do cíle.Sice jsme se já ani Filip neumístili na prvním až třetím místě, které se vyhlašují, ale jen to, že jsme závod vůbec došli pro nás bylo dostatečnou odměnou.
Zimní závod pod lupou
Další zajímavosti o velitelích obou stran i počáteční fázi tažení si můžete přečíst po rozkliknutí odkazů.
Co je dobré vědět před startem
Minuteman nemá stálé organizátory, ale obvykle se v jeho pořádání střídají různé spolky či jednotlivci. Přesná podoba, obtížnost trasy a pohodlnost noclehu tak velice záleží na tom, kdo je momentálně pořadatelem. Je asi jasné, jaké budou například rozdíly mezi trasou v Jeseníkách, nebo na Brdech či Skutečsku. Neměnné bývá povinné vybavení pro družstva a jednotlivce. Jedná se o sekeru, nůž, potřeby k rozdělání ohně a střelnou zbraň s určitým počtem nábojů.
Veškerá výstroj a ošacení by měly odpovídat době, ve které jdou reenactoři závod. Z moderního vybavení potom mohou mít mapu patřičné oblasti, kompas a v poslední době se trpí i mobil, aby mohli v případě nouze zavolat organizátorům. Ten by ale závodníci měli použít jen opravdu v tísni, nikoliv k přivolání Dáme jídlo, nebo plísnění organizátorů, že nemohou najít stanoviště. Starším či slabším kusům a ženám také bývá tolerován spacák či boty s moderní podrážkou. Za to už se jim ale strhává čas v rámci závodu. Kolik, záleží opět na tom, kdo závod organizuje.
Od sobotního startu do neděle je zapovězeno vkročit do civilních objektů a přijmout cizí pomoc. V závislosti na tom, kdo je organizátorem, si ale můžete na obsazených stanovištích doplnit vodu či vám nabídnou dokonce teplý čaj s grogem. Bývalo také dobrým zvykem, že byl na nocležištích k dispozici rum či víno k přípravě teplých nápojů s blahodárným rozehřívacím účinkem na organismus. Jednotlivé disciplíny, o kterých jste se dočetli v hlavním článku, bývají také obdobné, ale opět se odvíjí od toho, kdo závod organizuje a někdy se na nich odrazí, jakému období se věnuje. Závodníci jsou rozděleni na dvě základní kategorie. Starou dobu do první světové války a novou až do současnosti. V jejich rámci závodí zvlášť družstva a jednotlivci.
Pořadatelem „za odměnu“
Když jsme se před letošním ročníkem s mladší generací účastníků Minutmemana hecovali, kdo letos opět půjde a snažili se strhnout další reenactory z jiných projektů, kteří ho ještě nešli, velice mě pobavilo pohoršení někoho nad tím, že k tomu nemůže najít webovky a ani událost na FB. To je na tom právě to krásné. Minuteman vznikl ještě v době, kdy tyto technologie nebyly, nebo je tu alespoň nikdo neznal a někdy ho také pořádají lidé, u kterých je hec, že mají vůbec majl a mobil, takže jeho prezentace pro okolí obvykle spočívá v osobním lanaření dalších reenactorů přímo na akcích a předáním dalších informací zájemcům, které to zaujalo.
Protože není právě jednoduché vymyslet trasu a místo pro nocování, za kterou vás závodníci nebudou tak moc proklínat, (je zbytečné si nalhávat, že nebudou, i kdyby je po cestě táhli na vozíčku jednorožci a spali na paloučku v Roklince) není žádným tajemstvím, že se v podstatě organizátoři obětují a někdy rozhodování, kdo se toho daný rok ujme skoro vypadá, jako tahání sirek. Na náš spolek Civitas Pragensis to vychází příští rok. Pokud vás článek zaujal a chtěli byste si i vy ozkoušet vybavení, své odhodlání a potkat řadu fajn lidí, sledujte v průběhu listopadu až prosince FB, nebo web spolku Civitas Pragensis, kde naleznete potřebné informace. (Vzhledem k mladšímu věkovému průměru umíme i s těmito technologiemi. 😀 )
Ne, to se nestalo!
Na Zimním závodě máte možnost otestovat nejen své odhodlání, schopnosti a kvalitu vybavení, ale také co všechno se může stát při absolutním vyčerpání a chvilkové nepozornosti, jejíž důsledky mohou ohrozit zdárné dokončení závodu. A tak už se mi za ta léta například přihodilo, že jsem si večer dala sušit promáčené boty v patřičné vzdálenosti k ohni a ani ve snu mě nenapadlo, že si nějaký výtečník postaví konvici na vodu natolik chytře, že když dojde k bodu varu, vychrstne gejzír vody přímo do mé již skoro suché boty… a že se dotyčnému podaří napodruhé zopakovat tento cirkusový kousek i s mojí druhou botou, tentokrát přesunutou na druhou stranu ohniště.
Za ty roky se také vyskytla celá řada svižníků, kteří ani neodstartovali. Ať už se jedná o ztracené družstvo, které pohltily Brdské lesy cestou z hospody na tábořiště ještě v pátek v noci a dodnes se povídá, že se v okolí Zlatého dna čas od času vynoří členové americké druhoválečné pěchoty z lesů, nebo družstvo odboje, které dorazilo na páteční briefing ve svetrech a s kufry. Ráno se potom místo na start vydali rovnou k domovu.
Premiantem je ale jistý urostlý viking, který se i přes četná nabádání pořadatele pokusil napodobit jednoho 2D Skota a jal se překročit zamrzlou Sázavu. Jeho účast v závodě skončila po 15 minutách od startu, naštěstí pouze nohou zabořenou hluboko pod led. Zákeřné vody zapříčinily také konec závodu pro dalšího závodníka v okamžiku, kdy jelením přískokem zdolával potok a tento gymnastický prvek nevydržely jeho druhoválečné kalhoty. Jak je patrno, na Minutemanovi je nutné být vždy připraven doslova na vše.
