Výbava římské armády v době raného císařství, 1. až 3. století

Meče a štíty vojáků impéria

Nejen legionáři bojovali za císaře

Úvod

Armáda antické velmoci prošla dlouhým vývojem – od republikánských legionářů chráněných pouhou bronzovou destičkou na hrudi až po pozdně římskou armádu, která se stále více podobala „barbarským“ vojskům. Přesto si téměř každý jako první vybaví dokonale organizované a sehrané profesionály z období raného císařství, proto se v tomto článku zaměříme právě na její vybavení

Římští vládci disponovali výkonnou profesionální armádou, jejíž styl boje nebyl založený na jednotlivcích, ale na formacích složených z oddílů legionářů. Ti však nebyli jedinými římskými vojáky. Měli k ruce specialisty (například ženisty pro stavbu mostů a silnic) a auxilie, tedy pomocné sbory sestavované zejména podle odbornosti (lučištníci, prakovníci) verbované mimo jiné i z barbarských kmenů. Kromě toho za Řím bojovala samozřejmě i jízda, pretoriánská garda a městské kohorty.

Legionáři s typickými štíty ve dvou typech zbroje – kroužkové a plátové, ze spolku Castra Romana, kam patří i autorka tohoto článku

Legionářská výstroj: gladius, lorica a scutum

V římských legiích měli legionáři téměř shodné vybavení jako jejich důstojníci. Používali sice různé druhy zbrojí – loricu hamatu (kroužkovou zbroj), loricu squamatu (šupinovou zbroj) a nejznámější loricu segmentatu (segmentovou – plátovou zbroj), ale to byly téměř jediné rozdíly. Běžní legionáři i důstojníci měli krátký bodný meč gladius, velký obdélný štít scutum a přilbu.

Důstojníci se odlišovali chocholem na přilbě, na nohou mohli mít ještě náholenice a jako signifera se označovala zvířecí kožešina připevněná k přilbě a splývající na záda. Centurion navíc nosil ještě hůl z vinné révy, kterou používal jak k předávání rozkazů vzdálenějším legionářům, tak i k trestání provinilců.

Lorica segmentata, kterou si s římským vojákem spojí asi většina lidí, byla složená z jednotlivých železných plátů, spojených k sobě koženými pásy a nýty. Přestože je nejtypičtější, používala se jen relativně krátké období od 1. do 4. století n. l. Většinou přes ni nosili vojáci v pase ještě látkovou šerpu, vždy však vojenský opasek – balteus. Ten kromě praktické funkce představoval i odznak legionáře. U loricy hamaty se ve většině případů střídala řada nýtovaných kroužků s řadou kroužků bez nýtů a přes ramena, která byla nejvíce ohrožena, se připevňoval pláštík jako zdvojení. Lorica squamata se pak vyráběla přišíváním jednotlivých šupin na kožený základ zbroje a to od spodních řad směrem k ramenům, aby se šupiny překrývaly. Ke všem druhům zbroje mohla patřit ještě mírně nadstandardní výbava v podobě náholenic. Legionáři je většinou neměli – pokud si je pořídili, tak spíše pouze na levou nohu, která zapírala štít a byla tedy více ohrožená útokem nepřítele. Důstojníci si pak ve většině případů mohli dovolit lepší ochranu obou nohou.

Krátké zbraně na bodání

Také meče používali stejné běžní legionáři i důstojníci (s výjimkou jezdectva, kde sloužili vyšší důstojníci). Šlo o krátké gladie s délkou kolem 65 cm určené téměř výhradně k bodu, uzpůsobené tak, aby se daly snadno tasit i v uzavřených formacích. Řadoví legionáři nosili gladius na pravém boku, důstojníci od centuriona výše na levém. Levý bok u legionářů patřil dýce nazývané pugio – sekundární zbrani například po ztrátě meče v boji, případně primární zbrani pro legionáře momentálně mimo službu, třeba při osobním volnu ve městě, kde gladius samozřejmě nenosili.

Typický římský gladius, jednoduchý krátký meč, který používali téměř všichni římští vojáci
Latinské okénko

Přestože se označení gladius vžilo pro krátký legionářský meč, ve skutečnosti toto slovo v latině znamená jen jakýkoliv meč. Neurčuje tedy v žádném případě, jak daný meč má vypadat.

Hrot římského oštěpu (pila) a jeho připevnění k rukojeti, které umožnilo poškození po úspěšném vrhu. Z archivu spolku Gemina
Hrot římského oštěpu (pila) a jeho připevnění k rukojeti, které umožnilo poškození po úspěšném vrhu. Z archivu spolku Gemina

Vrhací oštěpy

Do bitvy pak šli legionáři vybaveni ještě dvěma oštěpy nazývanými pilum. Jeho dlouhá tenká čepel se připevňovala k dřevěné rukojeti dvěma hřebíky upravenými tak, že poté, co se oštěp zabodl do nepřátelského štítu, pilum již nešlo bez opravy použít a nepřítel ho tak nemohl hodit zpět na římskou armádu. Mimo to ještě vyřadilo z provozu i nepřátelský štít.

Galská přilba s „kšilty“

Hlavu chránila nejčastěji železná přilba galského typu. Měla tvarovaný „kšilt“ nad čelem i nad ušima a ještě jeden delší vzadu. „Kšilty“ zabraňovaly nepřátelským úderům sjet po přilbě na hůře chráněné části těla. Pro galskou přilbu byly typické tvarované lícnice chránící tváře.

Přilby pretoriánů a důstojníků mohly být i zdobeny bronzem, případně i zlatem. Jeden z výrazných rozlišovacích prvků důstojníků od legionářů představoval chochol na přilbě. Připevňovala se pomocí kožených řemínků a nejčastěji mosazného držáku ve tvaru připomínajícím „Y“. Optioni chochol nosili směrem mezi čelem a temenem, centurioni ho pak měli usazený na spojnici uší.

Přilba galského typu (galea) s menším předním a větším zadním „kšiltem“ z archivu spolku Gemina
Typické legionářské štíty (scuta) – velký obdélníkový tvar zakřivený do oblouku. Z archivu spolku Gemina
Typické legionářské štíty (scuta) – velký obdélníkový tvar zakřivený do oblouku. Z archivu spolku Gemina

Zakřivený štít

V levé ruce nosil legionář velký obdélníkový štít nazývaný scutum. Jeho rozměry byly zhruba 120×80 cm. Tvořily ho tři vrstvy tenkých dřevěných destiček, které se lepily do zakřivené formy, tato konstrukce se pak potahovala kůží a přední část ještě navíc plátnem a okraje štítu zesilovalo okování stejně jako střed štítu, který chránil ruku.

Hřeby na podrážkách
Vojenské sandály (caligae) měly podrážky okované hřeby zabraňujícími uklouznutí nohy v boji a na pochodu. Často hřeby tvořily i nějaký obrazec nebo z nich bylo vytvořeno číslo legie dotyčného legionáře. Aby na noze nedřely, nosily se do nich i různobarevné vlněné ponožky.
Římské vojenské sandály z archivu skupiny Gemina

Císařovi pretoriáni

Pretoriánská garda sloužila jako císařova osobní stráž poté, co se ukázalo, že stráž dvanácti liktorů je nedostatečná i pro konzuly. Zavedl ji Aemilius Scipio na konci 2. století př. n. l. (tehdy ještě pro významné vojevůdce, protože císařové vládli v Římé až o století později) v počtu 500 mužů pobírajících jedenapůl násobek běžného žoldu. Stálou podobu deseti kohort, tedy 5 000 mužů, pak dostala garda v 1. století př.n.l. za císaře Augusta Octaviána. Hlavní tábor (většinou pro tři kohorty) se rozkládal na pahorku Quirinalis, zbylé kohorty byly rozmístěny na strategických místech v okruhu Říma.

Garda představovala elitní jednotku, jejíž členové dostávali žold zhruba třiapůlnásobný než běžný legionář a také se neočekávalo jejich zapojení do válek. Představovali armádu čistě na ochranu Říma a měli i vliv na volbu císaře. Při občanských válkách měl mnohem větší šanci prosadit se kandidát, kterého podpořili pretoriáni (například Galba a Othon). Proto si také každý nový císař „kupoval“ věrnost gardy speciální odměnou nazývanou donativum, která často představovala i žold za pět let. Ke zrušení pretoriánské gardy došlo až v roce 312 za císaře Konstantina.

Pretoriánská garda na reliéfu v Louvre-Lens. Původně asi součást vítězného oblouku císaře Claudia
Pretoriánská garda na reliéfu v Louvre-Lens. Původně asi součást vítězného oblouku císaře Claudia
Kohorty městských hlídačů

S pretoriánskou gardou úzce souvisí i vznik městských kohort a kohort nočních strážců neboli vigilů. Tyto oddíly založil Augustus, aby senát schválil navýšení počtu pretoriánů. Neměly velký význam, plnily jakousi funkci policejních hlídek a požárníků. Čtyřem městským kohortám v počtu 2000 mužů velel senátor s funkcí praefectus urbi (prefekt města). Sedmi kohortám nočních strážců pak praefectus vigilum (prefekt strážců). Každá z kohort měla 1 000 mužů a strážila dvě městské čtvrti.

Ozdoby elitních strážců

Výstroj a výzbroj pretoriánů se podobala legionářské, ale byla zdobenější. Na zbroji nosili faléry s portréty císaře a jeho rodiny. Jejich přilba nesla užší ale vyšší chochol než přilby centurionů a optionů a často i různé ornamentální výjevy z barevných kovů. Při strážní službě využívali oválné scutum, které odkazovalo na štíty republikánských legionářů a mělo připomínat dlouhou tradici Říma. Pokud však mělo dojít k jejich zapojení do boje, vzali si „běžné“ obdélníkové scutum a také slavnostní přilby vyměnili za typ používaný legionáři, i když ani v bitvě jim nechyběl malý chochol jako odznak elity.

Auxilie: pomocné sbory provinciálů

Kohorty auxilliares vznikly jako reakce Říma na potřebu většího počtu vojáků, když již nestačily zdroje římských občanů a armáda musela vytvořit jednotky z provincií. Římané pak využili jejich znalost místních poměrů v dané provincii, přičemž zpočátku dostaly jako hlavní úkol právě obranu hranic v „jejich“ části říše. První jednotky vznikaly již ve 3. století před naším letopočtem (tedy dlouho před vznikem císařství). Při přesunech pak auxiliáni tvořili většinou průzkumné oddíly.

Pomocné sbory byly složeny z jízdních složek i pěchoty, přičemž jezdectvo představovalo menšinovou složku. Přestože vojáci podstupovali stejný výcvik jako legionáři, považovali je jejich současníci za podřadnou složku armády, proto dostávali pouze zhruba třetinový žold oproti legiím. Bonus pro ně představovalo římské občanství po 25 odsloužených letech pro vojáky i jejich legitimní potomky. To dostávali potvrzené na bronzových destičkách, kterých se nám dochovalo poměrně velké množství. Spolu s propouštěcí listinou často obdrželi i kousek půdy.

Příslušník pomocných sborů s plochým štítem v kroužkové zbroji ze spolku Castra Romana
Příslušník pomocných sborů s plochým štítem v kroužkové zbroji ze spolku Castra Romana
Plochý štít pomocných legií zvaný parma od spolku Castra Romana

Menší štít kvůli vzpouře

V období vzniku pomocných sborů auxiliáni používali své vlastní lehké zbroje, později je nahradila alespoň částečná uniformita římského stylu ve formě nejčastěji kroužkových zbrojí, někdy i zbrojí šupinových a lamelových. Přilby a gladie byly stejné jako u legionářů, jako štít pak sloužila především oválná nebo kulatá parma. Tento štít byl na rozdíl od legionářského prohnutého scuta plochý. Začal se používat v 1. století a ve východořímské říši přetrval až do 8. století. Byl menší a lehčí než scutum, proto ho kromě auxilií používalo i jezdectvo a vlajkonoši. Pomocným sborům byl přidělován kvůli obavám z případné vzpoury, aby proti nim měly legie výhodu. Ze zbraní pak dále používali krátké bodné kopí, reflexní luk nebo prak.

Typický řadový příslušník pomocných sborů se ve 2. století našeho letopočtu vybavením téměř nelišil od legionářů. Přes jednoduchou lněnou nebo vlněnou tuniku oblékal subarmalis (prošívanou vestu). Ta měla zásadní význam zejména pod kroužkové zbroje, kde chránila před zlomením kostí a zraněním vnitřních orgánů, před kterými by samotná zbroj neochránila. V případě probodnutí zbroje zas zabránila, aby zbraň nepřítele pronikla hlouběji do těla. Z těchto důvodů nešla opomenout ani u ostatních druhů zbrojí.

„Pomocník“ dýku nepotřebuje

Důležitý pro auxiliány byl také opasek, i když bez cingula (viz Zvonivá ozdoba opasku) typického pro legionáře. Pomáhal rozložit a lépe nést váhu kroužkové košile a udržoval meč na místě.

Na rozdíl od legionářů mohl auxilián obléknout i bracae (krátké kalhoty), jejichž nošení bylo u římských občanů považováno za zženštilé, ale „barbarské“ kmeny se často nošení kalhot nevzdávali ani v případě služby v římské armádě. Obouval pak stejně jako legionáři caligae, tedy sandály.

Hlavu měl chráněnou také galským typem přilby. Levá ruka byla určena pro štít, meč pak nosil na pravém boku. Pugio (dýka) představovala výsadu legionářů. Mimo jiné i z toho důvodu, že u pomocných sborů se nepředpokládal častý boj v sevřené linii, v boji udržovali spíše volnější formace vhodnější pro krátká kopí.

Zvonivá ozdoba opasku

Takzvané cingulum militare (kožené řemínky pobité kovovými ozdobami) přivěšené na opasku mělo kromě ochrany slabin i jiné funkce. Legionáři věřili, že svým zvonivým zvukem odhání zlé duchy. A také při pochodu celé legie mohutné chřestění zastrašovalo nepřátele.

Cingulum militare se zvonivými pásky
Cingulum militare se zvonivými pásky

Římské vojsko pod lupou

Více informací k římskému vojsku v době principátu (raného císařství) se dočtete po rozkliknutí následujících odkazů.
Jak se skládaly legie a kdo v nich sloužil?
Nástup v římském táboře třebíčského spolku Gemina, který spolupracuje s archeologickým centrem v Mušově
Nástup v římském táboře třebíčského spolku Gemina, který spolupracuje s archeologickým centrem v Mušově

Jednu legii tvořilo 10 kohort – celkem asi 5 500 legionářů. Každá kohorta měla 500 mužů rozdělených do 6 centurií (o zhruba 80 legionářích), výjimkou byla první kohorta s 800 legionáři v pouhých 5 centuriích. Nejmenší článek pak tvořilo stanové družstvo o 8 mužích. Ti spolu sdíleli stan, případně místnost v kasárnách. K legii dále náleželo 120 jezdců sloužících jako průzkumnicí a rychlí posli. V celé armádě sloužilo 150 000 mužů, kteří se zavazovali ke službě na 20 let.

Každý rok tedy bylo potřeba získat 10 000 nových odvedenců. Přesto stačily odvody dobrovolníků a nemuselo docházet k povolávání určitých skupin občanů ke splnění trvalé povinnosti vojenské služby. A to i díky udělení římského občanství provinčním auxiliánům po službě.

Každá legie měla své číselné označení, název a často i přezdívku. Když legie zanikla, až již pobitím legionářů v boji, či rozpuštěním (nejhorší možný trest), její označení již nebylo nikdy znovu použito.

Centurion v plné zbroji s chocholem ze spolku Castra Romana
Centurion v plné zbroji s chocholem ze spolku Castra Romana
Důstojníci od stráží k tribunům

Nejnižší důstojnické hodnosti byly tesserarii (důstojníci stráží) optiones a principales, což byli v podstatě pomocníci centuriona, který velel kohortě. Toho z řad legionářů vybíral legát. Centurioni první legie se označovali primi ordineres. Z nich se pak vybíral „první z prvních“ – centurion s hodností primus pilus. Toto místo mohl zastávat pouze jeden rok, pak byl propuštěn nebo povýšen.

Nad pěti centuriony v legii stálo šest tribunů. To byla hodnost nezbytná ke startu politické kariéry, zastávali ji tedy nejčastěji mladíci z jezdeckého stavu. Ve službě pomáhali legátovi při velení a poznávacím znakem byl purpurový lem tuniky. Jim nadřízeného legáta často jmenoval sám císař z řad senátorů.

Do této hierarchie nelze zcela přesně začlenit nosiče odznaků a trubače. Aquilifer (nosič orla) byl jeden v legii, signifer (praporečník) pak jeden v centurii. Signifer plnil zároveň funkci pokladníka a pod odznakem centurie měl připevněnou i pokladnu s penězi legionářů. V jejich blízkosti pak pochodovali cornicines – trubači na roh nazývaný buccina.

Legionáři v pevných řadách
Obranná formace proti šípům či oštěpům zvaná želva čili testudo na Traiánově sloupu v Římě
Obranná formace proti šípům či oštěpům zvaná želva čili testudo na Traiánově sloupu v Římě

Při střetech s nepřáteli střed linie tvořily legie, na křídlech se nacházela jízda. Jejich taktika se spoléhala na morálku a kázeň jednotky jako celku a dokonale vycvičené legionáře, bojující jako jeden muž.

Na začátku bitvy, když se nepřítel přiblížil dostatečně blízko, hodili legionáři v několika salvách svá pila (každý legionář si nesl dvě). Poté si připravili scuta a gladie a vyčkávali na srážku s protivníkovou linií.

Základní formaci představovala sevřená řada legionářů, v níž každý svým štítem chránil sebe a částečně i kolegu po své levé straně. Nejčastěji se legie stavěla do deseti otevřených nebo pěti semknutých řad. Hlavním cílem bylo zničit jádro nepřátelské formace a podlomit tak morálku protivníkovi armády.

Proti šípům nebo oštěpům se užívala formace testudo (želva). V té se legionáři těsně semkli, první řada vystrčila štíty vpřed a pak v každé řadě krajní vojáci otočili štít směrem ven ze čtverce. Ostatní legionáři ve středu řad pak štíty zvedly nad hlavu, čímž vznikla v podstatě neproniknutelná střecha.

Mimo těchto základních formací pak byly oblíbené ještě formace kruhu a čtverce, v nichž se vojáci mohli proti nepříteli bránit ze všech stran (v jejich středu se soustředili důstojníci a vlajkonoš). Další variantu představoval útočný cuneus (klín), při jehož použití se řady legionářů postupně rozšiřovaly od té nejužší v čele do podoby klínu. V tomto případě zůstávali důstojníci s vlajkonošem v zadní linii.

  • Peter Conolly: Jak se žilo v minulosti – Dějiny římského vojska, Praha 1992
  • Ross Cowan: Římští legionáři, Od Marka Aurelia po Diokleciána, Brno 2009
  • Duncan B. Campbell: Tábory římských legií, 27 př. n. l. – 378 n. l., Praha 2009