Kuchařky, poběhlice a bojovnice

Co mohou dělat ženy kromě vaření a převlékání za muže?

Ačkoliv je reenactment u nás stále ještě převážně mužskou zábavou (zejména pro mladší historická období), své místo v něm mají i ženy. V tomto článku se zaměříme na jejich role v rámci tohoto koníčku. Někdy je na reenactorských akcích obtížné obhájit „dobové“ zasazení žen a stále se také setkávají s řadou předsudků či komplikací spojených s jejich plnohodnotným zapojením do některých projektů. Jaké jsou jejich nejčastěji ztvárňované role a jaké problémy se s nimi pojí?

Organizátoři reenactorských akcí často znevýhodňují ženy, ať už se jedná o neproplácení cestovních nákladů, finanční odměnu za účinkování, výdeje pivenek či jiných benefitů, kterých se jinak účinkujícím dostává, a na některých akcích zasazených do 20. století se ženy dokonce nesmí účastnit bojových ukázek. Přesto řada z nich, stejně jako jejich mužské protějšky, zcela propadla tomuto koníčku. Pro některé je však jejich cesta v rámci tohoto hobby komplikovanější, než pro muže a musí se vyrovnat s řadou předsudků. (O některých z nich se dočtete v příloze Příběhy reenactorek pod lupou) Naštěstí se tato situace v uplynulé dekádě začala zlepšovat, zejména co se mladších historických období týká.

Dámské role v ukázkách vojenských kampaní

18. století reenactoři
I dnes, stejně jako v minulosti, se většina žen v rámci reenactorských akcí věnuje především dětem. Na fotografii je Soňa Vojáčková. Rozhovor s ní naleznete v rámci přílohy příběhy reenactorek pod lupou

Situace žen je složitější, protože ne každá role, kterou mohou zastávat, zapadá do daného typu reenactorské ukázky. Například ve chvíli, kdy se ocitnou na akci, která má představovat vojenské tažení vrcholného středověku, lze poměrně těžko obhájit jejich větší zastoupení v rámci vojenské kampaně. Kromě toho mají omezený výběr sociální vrstvy, kterou představují. Těžko bychom proto v táboře hledali nějakou měšťanku či dokonce urozenou dámu, ale setkali bychom se zde tak maximálně s prostitutkami či prostými ženami, které se zde ocitly buď dobrovolně za účelem přivýdělku či proti vlastní vůli. Jistě, v historických pramenech nalezneme i výjimky, ale rozhodně se nejedná o většinový jev. O něco jednodušší začíná být situace pro vojenské ukázky v rámci husitských válek (viz Amazonky husitských válek) a zásadně se proměňuje od konce 15. století. Tehdy ženy začaly následovat své partnery – žoldnéře – v rámci vojenských kampaní, ale také se začaly více objevovat trhovkyně – markytánky (viz Markytánky nebyly jen poběhlice).

Je však třeba zmínit alternativu pro bojovnější povahy. Pokud se žena chce aktivně účastnit bojové ukázky, nemá na výběr a zpravidla, pokud se nejedná o dvacáté století, se musí převléknout za muže. To na ni klade jisté nároky, kterými se budeme zabývat v závěrečné části tohoto článku. Pro mnohé ženy je tak přijatelnější účastnit se akcí a projektů, kde naleznou i jiné uplatnění. Pro ty, co se rozhodnou ztvárňovat urozené dámy, se jedná zejména o rekonstrukce dvorských zábav jako jsou turnaje, lovecké kratochvíle, plesy a bankety či „oživování“ historických objektů. Pro střední a nižší sociální třídy se potom kromě akcí, které oživují různé historické objekty či skanzeny, nabízí i ukázky řemesel.

Odůvodnění přítomnosti většího množství žen při ukázce vojenské kampaně, je o něco složitější – zejména co se týká starších historických období. My se zaměříme na nejčastější role, které může žena ztvárňovat, a na problémy, které z toho mohou plynout.

Žena z trénu

V reenactmentu vojenských jednotek zastávají ženy nejčastěji role příslušnic trénu, tedy nebojové součásti vojska. Mezi ně patřily kromě prostitutek i manželky, partnerky, případně dcery vojáků. Mužům, které na tažení doprovázely, historicky pomáhaly v mnoha ohledech – vařily, praly, pomáhaly nosit zavazadla, pečovaly o ně v případě nemoci. Na dnešních rekonstrukcích historických vojenských tažení se jejich role obvykle zužuje na úlohy kuchařek, které připravují jídlo pro účastníky akcí, případně roznášejí při bitevních ukázkách mezi bojujícími vodu. Dlužno dodat, že první z těchto aktivit má historické opodstatnění, zatímco druhá již méně. Ženy totiž historicky uvnitř bitevní vřavy vodu neroznášely, jelikož by to pro ně bylo značně nebezpečné. Běžné bylo, aby muži nastoupili do boje s čutorou. Nevýhodou role počestné ženy z trénu může být fakt, že zatímco bojovníci si svou bitevní ukázku obvykle užívají, každá žena nemající bojové ambice nutně nemusí holdovat vyvařování pro početné mužstvo. Vojáci navíc mnohdy roli kuchařek vnímají jako samozřejmost a leckdy za servis teplého jídla ani neprojeví vděk. Řešením je výpomoc bojujících v polní kuchyni a uznání práce, kterou kuchařky pro ostatní reenactory vykonávají.

Díkuvzdání
Autorka textu v roli ženy z trénu na akci zasazené do období Francouzsko-indiánských válek v 18. století

Harapanna, neboli kurva zjevná

Ne vždy je hurva zjevná vítanou návštěvou vojenského tábora, obzvlášť pokud je velitelem zbožný katolík.

Toto takřka výlučně ženské řemeslo bylo v rámci vojsk, navzdory různým zákazům a předpisům, od pradávna nejrozšířenější. S výběrem takové role v reenactmentu se však pojí opravdu velké množství „ale…“ V první řadě si takovou roli vyberou spíš extrovertnější povahy, které nemají problém se svým sebevědomím, ale hlavně také se situacemi, do kterých se v důsledku své volby mohou a skoro zákonitě i musí dostat. Žena by totiž v takové chvíli měla počítat s tím, že se k ní muži budou chovat v souladu s její rolí. Nebudou s ní tedy jednat natolik uctivě, jako kdyby představovala počestnou ženu, a pravděpodobně se nevyhne i nějakému tomu plesknutí přes zadnici. A ruku na srdce, hrát si na poběhlici může být sice na chvíli zábavné, ale vydržet to třeba celý víkend či déle, to zvládne jen opravdu velice otrlá a psychicky odolná žena. Je totiž také pravděpodobné, že zejména v rámci večerní zábavy spojené s konzumací alkoholu se i jinak galantní přátelé mohou v rámci ztvárňování své role trochu „urvat ze řetězu“ a může tak vzniknout pro obě strany v důsledku nepříjemná situace.

Pokud se na tuto roli podíváme z druhé strany, i když si „hrajeme“ na to, jak se asi naši předci kdysi mohli chovat a co prožívali, tak ne každému dnešnímu muži může být příjemné, když se mu žena, byť s nadsázkou a v rámci role, nějakým způsobem podbízí či s ním laškuje. Může mu to být krajně nepříjemné a nemusí ani vědět, jak v takové chvíli má adekvátně reagovat. Pokud se tedy přeci jen žena rozhodnete pro ztvárnění takové role, musí počítat s tím, že to kromě zábavy a povyražení může být v důsledku traumatizující jak pro ni, tak i její okolí.

V přestrojení za muže

Ačkoliv v historických pramenech nalezneme řadu zmínek o ženách bojovnicích, musíme mít na paměti, že se vždy jedná o nějaká raritní líčení, která mají čtenáře zaujmout či pobavit. Rozhodně nešlo o běžný jev. Mezi ty nejznámější příběhy patří líčení antických autorů o maloasijských amazonkách či rytiny zobrazující zápasy gladiátorek. V pozdním středověku jde například o postavu Jany z Arku, symbol boje Francouzů proti Angličanům, nebo třeba o zmínky o bojujících husitských ženách. Všechny tyto bojovnice měly jednu věc společnou: Vědělo se, že to jsou ženy. Naproti nim stojí další skupina válečnic, které se svoje pohlaví více či méně úspěšně pokoušely skrýt a v rámci vojska tak působily přestrojeny za muže. V tomto směru je zajímavé, že se někdy v historických pramenech můžeme setkat i s tím, že jejich spolubojovníci věděli, že jde o přestrojené ženy, ale protože své úkoly plnily natolik chrabře a výtečně, byly respektovány a ve vojsku trpěny.

Jenže doba pokročila a nacházíme se v jednadvacátém století. Někdy tak bývá obtížné uvést do souladu dnešní hodnoty a názory s těmi, které lidé zaujímali v rekonstruovaném období. Řešením se tak stává co nejdůmyslnější přestrojení ženy za muže, pokud se chce účastnit bojové ukázky. Jistě, ne vždy to úplně stoprocentně jde, ale chceme si v tomto ohledu něco namlouvat? Pokud by se vojenských ukázek měli účastnit pouze jedinci odpovídající vzhledově danému dějinnému období, ve středověku by měla řada mužů problém se svým nedobovým vzrůstem – paradoxně právě ženy 21. století dosahují obvykle právě takové výšky, jakou měli muži ještě řekněme v 17. století. V rámci sedmileté války a válek napoleonských má opravdu velké množství mužů zase problémy s věkem a tělesnou konstitucí. (Mnozí možná nebudou souhlasit, ale mně osobně přijdou například v rámci sedmileté války daleko méně rušivé ženské rysy než plnovous a pořádné bříško u řadového vojáka habsburské armády.) Na místě je tak spíš řešit, jak to udělat, aby maskování za muže bylo skutečně uvěřitelné. Inspirovat se můžete v Galerii tohoto článku, která se na dané téma zaměřuje.

Třicetiletá válka - reenactment
Přestrojení ženy za muže Kláry Andresové dokazuje, že je možné, aby žena v rámci bojové ukázky nepůsobila rušivě
Husičtí bojovníci - Civitas Pragensis
Jednotka složená z členů Civitas Pragensis a jejich spojenců připravena k nástupu do boje. Najdete 2 ženy?

Paradoxně největším problémem tak bohužel i dnes mnohdy zůstává neporozumění a předsudky ostatních spolubojovníků. Pokud se žena rozhodne účastnit bojové ukázky, pravděpodobně neunikne výkřikům typu: „Hele v–e, támhle je ženská, ta dostane do kožichu!“, či pokusům o domnělé zábavné osahávání ve skrumáži. Je tak opět na ní a jejích druzích v boji, jak se danou situaci rozhodnou řešit a nezbývá než věřit, že podobně ubohých projevů bude postupem času a zráním této komunity ubývat.

Na druhou stranu, pokud se žena rozhodne převléknout za muže, nemůže počítat s tím, že bude mít nějaké zvýhodnění v podobě toho, že za ni parťáci ve zbrani budou například nosit příliš těžkou výstroj, nebo že na ni v rámci boje někdo bude brát ohledy. Pokud se žena o sebe dokáže postarat a držet krok, je to paráda a asi není jediného kloudného argumentu, proč by se v takovém případě do bojových ukázek nemohla zapojit. V posledních letech se v tomto ohledu situace hodně zlepšila a nezbývá než věřit, že tento trend i nadále vydrží.

Velké díky patří Kláře Andresové Skoupé za konzultace a pomoc při vzniku tohoto článku.

Příběhy reenactorek pod lupou

Představíme vám několik žen, které se reenactmentu dlouhodobě věnují a zastávají v jeho rámci rozličné role.

Michaela Hejnová

Původem Brno, nyní bydlí kousek za Příbramí

Věk: 36

Povolání: učitelka

Jakému období se věnuješ a jaké role v rámci reenactmentu ztvárňuješ?

Začala jsem na druhé polovině 14. století, na akcích Doby Karlovy, sem tam s přesahem do husitů a Rejčky, což vyžadovalo rozšíření šatníku. Pak mne manžel přivedl k třicetileté válce. Tu bych teď označila za své hlavní období. Líbí se mi organizované jednotky, a taky že na rozdíl od většiny středověkých akcí se něco málo platí účinkujícím, třeba i při cestě do zahraničí. Je to příjemný bonus.

Jaké ztvárňuji role? Hlavně mužské, obyčejní vojáci, sloužící a tak dále. Baví mne bojovat, rozhodně víc než vaření. Na třicítce se mi sem tam zadaří zahrát si písaře, jinak pikenýra. Děti mi do toho hodily vidle, jsou malé a někdo je musí hlídat, takže ačkoliv se s mužem v boji/hlídání střídáme, už to úplně nedovoluje zastávat třeba roli osobního služebníka a být pánovi celý den k ruce.

Ženy v reenactmentu
Michaela Hejnová v roli družiníka v druhé polovině 14. století

Co tě k tomuto koníčku přivedlo a kdy to bylo?

Od mala jsem hltala šermířská vystoupení, tehdy bez ohledu na kvalitu a ztvárnění. Měli zbraně, byli oblečení jako rytíři, hurá! Jenže v mém okolí nebyl nikdo, kdo by se tomu věnoval, nebyly FB skupiny a nedokázala jsem si najít cestu. Takže jsem začala v pubertě na larpech a teprve kolem pětadvaceti se mi zadařilo dostat se na jednu akci, tam získat pozvání na další, našla jsem si „pána“ s družinou, začala se zajímat, vzdělávat… a pak už to šlo samo. Naštěstí jsem se vždy přidružila k lidem, kteří mají snahu dělat věci kvalitně.

Věnuje se tomu i někdo z tvé rodiny?

Ano, manžel, který si přibral jako oddechovku ještě ACW (American Civil War – Americká občanská válka) a naši tři synové. Ti jsou malí, takže zatím „musí“. Doufám, že jim to vydrží a taky doufám, že si jednou začnou šít sami, protože oblékat a obouvat je každý rok na dvě období je mé osobní peklo.

Co tě na tomhle koníčku nejvíc baví?

Mám ráda drobné dobové každodennosti, které jde začlenit do roleplayingu. Naučit se písmo, básně, dodržovat křesťanské rity, dolévat pití a užívat si drobné intriky mezi šlechtickými družinami. To mi zůstalo z larpů. No a pak boj, vojenské manévry… Baví mě i šít, vyšívat… jen kdyby bylo tolik času, co dřív.

S jakým největším úskalím jsi se jako žena setkala v tomto převážně mužském koníčku?

On je to převážně mužský koníček? Asi jak na kterém období, jinak s tím tvrzením nemohu souhlasit. Osobně o žádném úskalí nevím, ale možná je to mou preferencí mužských rolí.

Klára Andresová Skoupá

Původem je z Hradce Králové a nyní bydlí v Praze

Věk: 32

Jaké je tvé povolání?

Jsem historička. Působím v Historickém ústavu Akademie věd ČR a jsem doktorandkou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde píšu disertaci o vojenských příručkách 16. a 17. století. Před nástupem do Akademie jsem několik let působila jako správkyně starého fondu Knihovny Vojenského historického ústavu Praha.

Jakému období se věnuješ a jaké role v rámci reenacmentu ztvárňuješ?

V současné době se věnuji především období třicetileté války, kde představuji mušketýra. V posledních letech navíc mušketýrům v Regimentu zemské hotovosti často velím v pozici feldvébla. Když je dobojováno, jsem žena z trénu.

Třicetiletá válka - žena z vojenského trénu
Žena z vojenského trénu, Pražský renesanční festival 2021, autor: Magdaléna Fedorková

Co tě k tomuto koníčku přivedlo a kdy to bylo?

Jako řada dalších jsem se k reenactmentu propracovala přes historický šerm. Šermovat jsem začala v patnácti letech s dvěma kamarády z Hradce. Jeden z nich s tímto koníčkem brzy přestal, ale vystudoval historii a nyní spolu pracujeme. Druhý se stal právníkem a od šermu se později přesunul k reenactmentu, takže se potkáváme na bojištích. Z té naší původní sestavy jsem pouze já vydržela u historie jako zaměstnání i koníčku. S reenactmentem samotným jsem začala po zimní bitvě v Podbořanech roku 2010 v tehdejší husitské jednotce Sousedé pražští, kde jsem nejdřív působila jako pavézník a později jako sudličník. O rok později jsem se jako mušketýr přidala k Regimentu zemské hotovosti, který rekonstruuje jednotku z doby třicetileté války.

Věnuje se tomu i někdo z tvé rodiny?

Manžel. S reenactmentem začal ale až poté, co se se mnou seznámil. O jeho strastiplné pouti na bitevní pole pojednávají YouTubové seriály Cesta na Libušín a Cesta na Bílou horu.

Co tě na tomhle koníčku nejvíc baví?

Kamarádi! Zdaleka nejvíc. Tím, že působím jako historička, nemám tak silnou potřebu plnit si v rámci svého volného času historicko-edukační ambice. Od toho mám zaměstnání. Do vzdělávacích reenactorských projektů se zapojuji, ale jsou pro mě primárně v kolonce „práce“. Výrazně preferuji tolerantní přístup k tomu, že každý máme jiné důvody k reenactmentu a každý máme tu hranci „dobovosti“, kterou do našich aktivit chceme vložit, posazenou někde jinde. V rámci koníčku mi ke štěstí docela stačí obléct se do kostýmu, potkat se s kamarády, zabojovat si a popít.

S jakými největšími úskalími jsi se, jako žena v tomto převážně mužském hobby, setkala?

S předsudkem, že jako žena nemůžu velet – bez ohledu na to, jestli bych k tomu mohla být kompetentní. Fascinující na tom bylo, že i když tento názor zastával svého času leckdo, udávané důvody byly různé. Byla jsem ochotná akceptovat, že můj soprán moc mužně opravdu nezní, což ale paradoxně nikdo nenamítal. Jiné argumenty mi však připadaly naprosto mimo mísu – např. že jsem více vidět, než když bych stála uprostřed masy vojáků (přestože ženy jako praporečnice nebo bubenice byly bez problémů už roky přijímané). Nejférovější mi zpětně přijdou ti odpůrci, kteří na rovinu řekli, že jim to prostě přijde divné. Čas (spolu s dočasnou nouzí o potenciální důstojníky a s obměnou mého kostýmu) však vedl k tomu, že problém přestal být problémem. Aby byl výsledný dojem ještě o trochu lepší, pokusím se naučit pracovat s hlasem tak, aby nezněl tolik vysoce.

Soňa Vojáčková

Jakému období se věnuješ a jaké role v rámci reenactmentu ztvárňuješ?

Začátek 14. století, dvůr Elišky Rejčky: kuchařka a vychovatelka v Zástřizlovském domě

Třicetiletá válka: táborová žena, dříve i dělostřelec

Sedmiletá válka: žena vojenského krejčího, příležitostně cukrářka (předvádění řemesla)

Napoleonika: táborová žena, námořník na La Grace

Příležitostně se pak obléknu do nějakého oděvu z vyšší společnosti, hlavně z doby 16. či začátku 17. století.

Co tě k tomuto koníčku přivedlo a kdy to bylo?

O tomto koníčku, respektive o historickém šermu, jsem uvažovala už jako dítě, kdy jsem, tehdy velice sporadicky, vídávala různé SHŠ na hradech a zámcích. Historie mě totiž bavila od jakživa. Nakonec jsem se k němu ale dostala až těsně před třicítkou, protože jsem si bláhově myslela, že je to ryze mužská záležitost a abych se vůbec k něčemu takovému dopracovala, musím tam mít partnera. No a potom už se mi i stalo, že jsem k tomu přivedla partnera já.

Věnuje se tomu i někdo z tvé rodiny?

Partneři (aktuální i ti dva před ním), a nyní tedy i děti. I když ty ještě ne zcela dobrovolně, respektive zatím z toho nemají rozum.

14. století projekt Hradecký dvůr Alžběty Richenzy
Soňa Vojáčková v roli kuchařky v Zástřizlovském domě v rámci projektu Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Co tě na tomhle koníčku nejvíc baví?

Oživování historie, zkoušení doložených i domnělých postupů, především pak naprosto běžný život běžného člověka. I když ráda si vyzkouším i jaké to je mít na sobě šlechtické odění (ale to mi opravdu stačí jen jednou za čas).

Konkrétně mě baví šít si oblečení dle dochovaných historických oděvů či střihů, z odpovídajících materiálů a pak zjišťovat, jak se chovají v praxi. Dále mě baví experimentování s dobovou stravou a její přípravou v polních či dobově odpovídajících podmínkách. Než se mi narodilo druhé dítě, docela intenzivně jsem začala experimentovat s výrobou dobových cukrovinek a perníku (16.–18. století), ale na to nyní nebude ještě pár let čas.

S jakými největšími úskalími jsi se, jako žena v tomto převážně mužském hobby, setkala?

S předsudky. Třeba s tím, že žena nemůže dělat vojenskou historii, nemůže představovat chlapa vojáka tak, aby to nikdo nepoznal. Ale hlavně s tím, že ženy tohle hobby přece nebaví, jezdí jen do počtu, hlídat si partnery. Vždyť typické ženské hobby je kávička s kamarádkami, kadeřnice a nehty. Ženu historie, zvlášť vojenská historie, prostě bavit nemůže, natož aby o ní něco věděla…