Navigace v článku:

Zeď v Británii proti barbarům

Jak zabránit útokům kmenů z Highlands i Lowlands

Úvod

Dodnes se táhne napříč Británií od pobřeží k pobřeží velkolepá kamenná zeď, kterou před téměř dvěma tisíci lety zbudovaly římské legie, aby zabránily nespoutaným domorodým kmenům z dnešního Skotska ve vstupu na území Římské říše. Jedinečná stavba známá jako Hadrianův val se později stala pomyslnou hranicí mezi Skotskem a Anglií

Článek vznikl ve spolupráci se stránkou

Roku 117 zemřel císař Traianus a na jeho místo nastoupil Aelius Hadrianus, který nebyl dobyvatelem jako jeho předchůdci, ale uvědomoval si nutnost zabezpečení říšských hranic, které odolávaly neustálému tlaku barbarů. Převážnou dobu své vlády strávil na cestách po provinciích a v zájmu impéria inicioval ve všech koutech říše řadu okázalých fortifikačních staveb a projektů. Ovšem jen jeden z nich byl skutečně grandiózní – Hadrianův val na severu Británie.

Legionáři budují hranici

Ojedinělý a vlastně i experimentální projekt monumentální kamenné zdi byl vytvořen z prostého důvodu – konsolidovat již získané území a hlavně zamezit reálným i potenciálním hrozbám přicházejícím z dnešního Skotska, tehdejší Kaledonie. Zároveň existovalo silné podezření, že bojovný jihokaledonský kmen Selgovů uzavřel spojenectví s mocnými Briganty, namířené proti Římu.

Situace se tedy zdála být vážná,  tak netrvalo dlouho a císař se „…, odebral … do Británie, kde zjednal v mnohých věcech nápravu, dal postavit zeď v délce 80 mil, dělící čáru mezi Římany a barbary.“

Hadrianova přítomnost v Británii je datována k letům 121–122. Ve stejné době započala stavba britského limitu – Hadrianova valu. Ten měl vzniknout na linii Tyne-Solway, za niž se Římané za posledních 30 let postupně stáhli. Císař doufal, že vybudováním pevné hájené hranice způsobí izolaci Brigantů, resp. celé provincie od severních svobodných kmenů a zároveň získá větší kontrolu nad rizikovou oblastí.

Zřejmě společně s Hadrianem přišel roku 122 do Británie nový guvernér Aulus Platorius Nepos, jenž s sebou přivedl VI. legii Victrix, která se usadila v Yorku (Eboracum), na místo oslabené a odvolané IX. legie (viz Římská hranice pod lupou > Přibarvená legenda o zkáze IX. legie). Británie tak získala svou třetí legii, zbylé dvě sídlily v Caerleonu (Isca – II. legie Augusta) a v Chesteru (Deva – XX. legie Valeria Victrix). Vojáci těchto tří legií byli nasazeni na budování nové hranice a na celý podnik dohlížel nový guvernér Nepos. Vedle legionářů se na stavbě zdi podíleli i námořníci, auxiliární jednotky a existují rovněž doklady o samostatné stavební činnosti britských kmenů; Durotrigů, Dumnoniů, Cattuvellaunů a Brigantů.

Císař Hadrianus patřil k nejvýznamnějším stavitelům římských hranic
Císař Hadrianus patřil k nejvýznamnějším stavitelům římských hranic
Délka, šířka, výška a další parametry hradby

Fakticky byl Hadrianův val celým komplexem hradeb, pevností, věží, obranných valů a příkopů, silnice a vlastně i předsunutých pevnůstek. Podle původního plánu začala být budována od západního pobřeží takzvaná široká zeď – dřevohlinitá a 6 m silná. Na ni měla od řeky Irthing po Newcastle upon Tyne (Pons Aelius) navazovat kamenná zeď o šířce 3 m. Jenže v průběhu stavby byl původní plán změněn a takzvaná úzká zeď byla nakonec vystavěna po celé délce. Výsledkem se stala monumentální fortifikace, táhnoucí se od pobřeží k pobřeží v celkové délce 118,6 km, od Bowness on Solway (Maia) po Wallsend on Tyne (Segedunum) na východě. Konečná šířka zdi byla 2,4 m a celková výška i s cimbuřím přesahovala 6 m.

Souběžně se severní stranou zdi se táhl 8–12 m široký a 3–4 m hluboký příkop s šestimetrovým náspem. Současně s přesunem jižně položených pevností začal být budován jižní systém obrany zdi, takzvané vallum. V podstatě se jednalo o soustavu dvou 6 m širokých a 2 m vysokých valů, mezi nimiž byl vyhlouben příkop s profilem ve tvaru „V“, které však není zakončené ostrou špičkou, ale plochým dnem o šíři 2,4 m, 6 m široký a 3 m hluboký. Jediným místem, kde bylo možné vallum přejít, byly cesty vedoucí k branám pevností. Posádky tak měly naprostý přehled o pohybu na hranici, což byl ostatně hlavní důvod. Římané potřebovali kontrolovat pohyb civilního obyvatelstva a zároveň minimalizovat počet průchodů přes zeď z původních zhruba osmdesáti na čtrnáct. Mezi soustavou valů a zdí pak procházela silnice, která spojovala všechny pevnosti na fortifikaci.

Mílové kastely

Pevnou součástí zdi byly mílové kastely a strážní věže. Jak název napovídá, kastely byly vzdálené od sebe jednu římskou míli, avšak ve vyšších polohách spíše nepravidelně. Lišily se se navzájem jen svou velikostí – jejich rozloha se pohybovala od 285 do 414 m2, přičemž kastely dřevohlinité bývaly větší než kamenné. Tyto stavby byly budovány ze stejného materiálu jako opevnění, tedy u kamenné zdi z kamene a u valu z drnů a dřeva.

Každý kastel měl jednu věž s bránou, která procházela limitní zdí na sever a jednu bránu vedoucí do kastelu z jihu. Vnitřní zástavba byla jednoduchá, jeden, či dva bloky vojenských ubytoven pro třicet až padesát mužů, pec a někdy též sklad zásob. Z výzkumů kastelu Poltross Burn máme nejlépe dochované schody, které vedly na ochoz kastelu i zdi a odtud byl přístup také na věž. Mezi párem kastelů byly přímo do zdi zapuštěny dvě strážní věže o výšce mezi 7 a 9 m, pravoúhlého půdorysu s jedním malým vchodem na jižní straně, přičemž některé z nich byly staršího data a do novější zdi byly včleněny.

Rekonstrukce mílového kastelu na Hadrianově valu. Tyto malé pevnosti s posádkou 30 až 50 mužů byly rozmístěny ve vzdálenosti 1 římské míle
Rekonstrukce mílového kastelu na Hadrianově valu. Tyto malé pevnosti s posádkou 30 až 50 mužů byly rozmístěny ve vzdálenosti 1 římské míle

Velké pevnosti

Největšími vojenskými objekty na valu byly pevnosti rozmístěné již dříve na linii Stanegate a později většinou vetkané do stavebního plánu, ale někdy též zrušené a přesunuté přímo na hranici. Vzájemná vzdálenost základních dvanácti pevností se pohybovala mezi šesti a devíti římskými mílemi, záleželo na významu oblasti a terénu. Následně pak byla posílena obrana na východě při ústí řeky Tyne vybudováním pevnosti v South Shields (Arbeia), zatímco na západě byly směrem do barbarika postaveny tři předsunuté pevnosti – Bewcastle (Fanum Cocidii), Netherby (Castra Exploratorum) a Birrens (Blatobulgium).

Zrekonstruovaná brána římské pevnosti Arbeia ve městě South Shields
Zrekonstruovaná brána římské pevnosti Arbeia ve městě South Shields

Účel této prodloužené ruky římské obranné linie není jistý – mohlo se jednat buď o ochranu severních Brigantů, jejichž kmenové území bylo stavbou zdi rozděleno, nebo se dá též usuzovat na zesílenou obranu proti kmenům ze severu, a to vzhledem ke koncentraci fortifikací kolem zálivu Solway, na sever i na jih od zdi, kde bylo opevněno pobřeží Cumbrie. V tomto případě byly onou hrozbou kmeny Novantů a ovšem i Selgovů, jejichž teritoria přiléhala právě k západní části zdi.

Do této kritické oblasti bylo také situováno vrchní velitelství Hadrianova valu, do Stanwix (Uxelodunum), kde byla posádkou ala milliaria Petriana, Touto pevností také procházela jedna ze dvou hlavních silnic na sever, západní, která z Carlisle přes Stanwix pokračovala do předpolí k Netherby a odtud až do Birrens. Druhou, východní cestou byla známá Dere Street, vedoucí z Yorku ke zdi, kde byla k tomuto účelu zbudována zvláštní brána nedaleko Halton Chesters (Onnum) a dál pak vedla do nepřátelského území na opuštěný Newstead.

Kdo bránil kastely a pevnosti?

Vojenské posádky na Hadrianově valu tvořily výhradně auxiliární jednotky, převážně pěší, jezdectvo bylo v podstatně nižším počtu. V šestnácti pevnostech sloužily na celé zdi samostatně jen tři jízdní posádky, totiž v South Shields, Benwellu a zřejmě i Stanwixu, tedy na východě dvě a na západě jedna vždy v blízkosti důležité cesty. Další čtyři byly pouze pěší, zbytek posádek byl kombinovaný.

Vzhledem k usazení jezdectva při hlavních cestách na sever se lze domnívat, že tyto jednotky prováděly průzkum a hlídkovaly ve vzdálenějších oblastech, kdežto z řad kombinovaných jednotek se rekrutovaly posádky kastelů a strážních věží i místní jízdní hlídky. Posádka mílového kastelu měla mezi osmi a dvaatřiceti muži, zatímco na strážních věžích sloužili obvykle dva vojáci. Kolik celkem sloužilo na hranici vojáků není jisté – odhaduje se počet mezi osmi a devíti tisíci.

Dvojice auxiliánů před římskou pevností na digitální rekonstrukci
Dvojice auxiliánů před římskou pevností na digitální rekonstrukci

Fungoval císařův plán?

Ve vztahu Římanů a barbarů se toho v hadrianovském období příliš nezměnilo. Ke stažení z jižního Skotska došlo v předchozím období v důsledku odlivu ozbrojených sil na kontinent. Za císaře Hadriana se situace sice zlepšila, ale tlak na mnoha místech impéria stále trval a stejně tak i v Británii, jak naznačuje Spartianus.

Hadrianův val, nejsevernější hranice říše, se táhl od pobřeží k pobřeží bez ohledu na terén
Hadrianův val, nejsevernější hranice říše, se táhl od pobřeží k pobřeží bez ohledu na terén

Nicméně Hadrianovou politikou nebylo dobýt, ale zabezpečit. Jeho monumentální zeď zformovala na severu ostrovní provincie nejen vojenskou, ale i civilizační hranici, oddělující dva odlišné světy. Zároveň však vytvořila předpoklady k další expanzi. Na druhou stranu nelze tvrdit, že kontakty Římanů s barbary zcela ustaly. Východně za zdí žil Římu nakloněný kmen Votadinů, který pro provincii neznamenal hrozbu, což se ostatně odráží i v tom, že na východě zdi nevzniklo zdaleka tolik fortifikací, jako na západě, kde byl potenciální útok ze severu reálnou hrozbou. Nelze vyloučit, že se Votadinové těšili podobnému privilegiu jako Hermundurové, kterým byl pro jejich oddanost povolen za účelem obchodu vstup do provincie Raetie.

Stavba impozantního fortifikačního komplexu, Hadrianova valu, byla dokončena roku 127 a následujících třináct let plnila funkci nejsevernější římské hranice, držící „necivilizované barbary“ od ostatního, římského světa. Roku 138 zemřel císař Hadrianus a prvním mužem říše se stal Titus Aurelius Antoninus, zvaný Pius. Ten posunul hranici ještě dále na sever a vybudoval nový Antoninův val (více viz přílohy Pod lupou).

Římská hranice pod lupou

Pokud se chcete více dozvědět o dalším známém římském valu v Británii, pojmenovaném podle císaře Antonina Pia, nebo zjistit, jak to bylo s mytickou zkázou IX. legie, rozklikněte si následující odkazy.

Nový vládce – nová hranice

Císař Antoninus byl pravým opakem svého předchůdce. Cestování ho příliš neoslovovalo, takže za celý svůj život neopustil Itálii. Podobně jako o století před ním Claudius nebyl vojenského založení, takže „velmi mnoho válek vedl prostřednictvím svých legátů“, jeho politika však byla paradoxně opačného charakteru než Hadrianova. Za Antonina Pia došlo k dalšímu posunutí severní britské hranice na někdejší Agricolův limes mezi zálivy Forth a Clyde. Jaký byl důvod?

I když se zřejmě nedá vyloučit, že akce byla motivována politicky (nový císař potřeboval upevnit svou pozici v Římě válečným triumfem), pravděpodobnější se jeví příčina pramenící ze situace na severu. Antoninův životopisec, Iulius Capitolinus, o císaři píše, že „přemohl Britanny díky legátu Lolliovi Urbicovi a když odrazil útoky barbarů, dal navršit z hlíny další val.“ Že Urbicus „odrazil útoky barbarů“, by mohlo svědčit o nepřátelské aktivitě kmenů sídlících severně od Hadrianova valu. Vojenský zásah byl v takovém případě adekvátní reakcí, avšak opět jen dočasným řešením. Bylo nutné odstranit příčinu, nikoliv pouze řešit následky. Římané si zřejmě uvědomili, že hranice byla zbudována na špatném místě, neboť ohniskem veškeré opozice byla oblast Highlands (Vysočiny), odkud byly podporovány kmeny z Lowlands (Nížiny). Pokud nás prameny informují o nepřátelských aktivitách, pak vždy vycházely z Kaledonie, tedy z oblasti za linií Forth-Clyde.

Unikátní zobrazení Britonů v římských službách s typickou římskou výzbrojí z 2. století
Unikátní zobrazení Britonů v římských službách s typickou římskou výzbrojí z 2. století

Menší posádky v malých kastelech

První známky nastávajících změn lze spolehlivě datovat již k roku 139, kdy nový guvernér Britannie, Quintus Lollius Urbicus inicioval přestavbu staré pevnosti v Corbridge a s postupnou obnovou starých pevností na sever od Hadrianova valu se pokračovalo i v následujícím roce. O samotném tažení proti jižním kmenům nemáme žádné zprávy, ale můžeme se domnívat, že podobně jako za časů Agricolových stačila Římanům ke znovuobsazení území až k zálivu Tay jediná sezóna, neboť stavba nového hraničního opevnění, Antoninova valu, se datuje k roku 142. Po šedesáti letech se tak kmeny z Lowlands staly opět součástí římského impéria, které nad nimi převzalo kontrolu.

Celou oblast zajistily posádky, na místech starých agricolovských pevností či v jejich blízkosti byly vybudovány pevnosti nové a spousta dalších založena. Posádky však byly menší a nejtypičtější stavbou se stal malý kastel pro čtyřicet až osmdesát mužů, což odpovídá velikosti centurie. Tento jednoduchý typ se nejčastěji objevuje v údolích řek jihozápadního Skotska, kde se na stejné linii spolu s kastely objevují na jedné straně větší pevnosti (Birrens či Crawford), sloužící jako základny posádek kastelů a na druhé straně je v pravidelných intervalech mezi těmito kastely doložena existence strážních věží.

Římský distanční kámen z Antoninova valu připomíná nejen císaře Antonina Pia, ale také XX. legii Valerii Victrix. Po stranách vítězného oblouku jsou poražení barbaři
Římský distanční kámen z Antoninova valu připomíná nejen císaře Antonina Pia, ale také XX. legii Valerii Victrix. Po stranách vítězného oblouku jsou poražení barbaři

Vzhledem k charakteru celého fortifikačního systému, který do jisté míry kopíruje hadrianovskou hranici, se lze oprávněně domnívat, že jeho funkce byla opět hraniční, v tomto případě se jednalo o dělicí čáru mezi Selgovy a Novanty. Na celém jihozápadě Lowlands známe jen minimum římských postů, situace je srovnatelná s poměry na východě, s územím Votadinů, které chránila silnice Dere Street, hlavní tepna vedoucí k severu osazená pevnostmi …

Noční přepadení římských vojáků

O tom, jakému nebezpečí byli římští legionáři vystaveni během dobývání Skotska v 1. století, vypráví dějepisec Tacitus. Během šesté sezóny pobytu na ostrově byl kaledonskými válečníky napaden tábor IX. legie, údajně nejslabší ze tří částí Agricolova vojska. Noční útok byl proveden rychle, nečekaně a do jisté míry úspěšně.

Co přesně se stalo? „Jakmile to nepřátelé zjistili, změnili náhle svůj válečný plán a v noci s celým vojskem napadli devátou legii jako nejslabší, pobili stráže a využívajíce rozespalosti a zmatku vnikli do tábora. A již se bojovalo v samém táboře, když Agricola, který byl od průzkumné hlídky zpraven o směru postupu nepřátel a byl jim stále v patách, poručil, aby nejrychlejší jezdci a pěšáci vpadli bojujícím do zad; … Dokud nepřátelé nebyli poraženi, došlo k nejzuřivějšímu boji právě v těsných branách tábora …“ S podobnými nočními přepady a útoky ze zálohy na severu se pak Římané potýkali po celou dobu své přítomnosti v Británii.

Slavná IX. legie skončila po podobných útocích natolik oslabena, že ji císař musel odvolat a rozpustit. Okolo této události pak vznikla legenda přibarvující magické schopnosti kaledonských válečníků, aby zkáza „neporazitelných“ římských vojáků získala mystický rozměr.

Devátá legie na pochodu těžkým terénem ve Skotsku na snímku z filmu Orel deváté legie (The Eagle). Dle legendy měla legie kolem roku 117 beze stopy zmizet, zřejmě právě kvůli nečekanému přepadu Kaledonců
Devátá legie na pochodu těžkým terénem ve Skotsku na snímku z filmu Orel deváté legie (The Eagle). Dle legendy měla legie kolem roku 117 beze stopy zmizet, zřejmě právě kvůli nečekanému přepadu Kaledonců