Navigace v článku:

Totální zkáza francouzského loďstva

Stoletá válka začala na moři

Úvod

Když roku 1337 anglický král Edward III. vznesl nárok na francouzský trůn, rozpoutal tím dlouhotrvající konflikt později známý jako stoletá válka. Prvním vážnějším střetnutím toho konfliktu se stala námořní bitva u Sluys, která otevřela Angličanům cestu přes průliv La Manche a rozhodla o tom, že stoletá válka bude probíhat na území Francie

Anglie byla v první polovině 14. století de facto ostrovním státem. Pokud chtěl Edward III. (vládl 1327–1377) pomýšlet na invazi do Francie, potřeboval silné loďstvo, které by kontrolovalo Lamanšský průliv. Kromě několika lodí vlastněných samotným králem však Anglie v té době nedisponovala téměř žádnou námořní flotilou. 

Naproti tomu francouzský panovník Filip VI. (vládl 1328–1350) byl jedním z mála evropských vladařů, který si udržoval menší počet válečných galér. Navíc měl k dispozici i loděnici Clos des Galées v Rouenu, kterou spravovali lodníci z Janova.

Zpustošené pobřeží

Francouzská flotila posílená galérami z Janova a Kastilie podnikla v roce 1338 sérii ničivých nájezdů na jih Anglie. Francouzi během těchto útoků částečně zničili a vyrabovali několik důležitých přístavních měst jako například Portsmouth, Southampton či Hastings. Přitom se jim podařilo ukořistit i několik anglických plavidel včetně dvou lodí Edwarda III. – Edward a Christopher. Nepřátelské nájezdy navíc prakticky přerušily komunikační trasy mezi Anglií a jejími kontinentálními državami. Angličtí obchodníci plující s vlnou do Flander či vínem z Gaskoňska se pravidelně stávali obětí francouzských korzárů. Královská pokladnice tak přicházela o značný zisk.

Roku 1339 pak Filip VI. spolu se svými rádci začal organizovat velkou invazi do Anglie. Jeho loďstvo však rozehnala bouře a veškeré plány padly. Od této chvíle se začala válečná štěstěna obracet k Francouzům zády. Janovští žoldnéři, kteří dosáhli řady úspěchů, se poté, co jim jejich admirál Ayton Doria odmítl vyplatit žold, vzbouřili a začali bojovat sami mezi sebou. Následně se zmocnili několika galér a zamířili zpět domů, takže francouzský vladař rázem přišel o dvě třetiny své flotily. Koncem roku pak odpluly i kastilské lodě a zbytky italských galér, takže Francouzům zůstalo jen 22 vlastních lodí. Během anglického nájezdu na Boulogne na počátku roku 1340 však 18 z nich lehlo popelem.

Anglický král Edward III.
Anglický král Edward III. na portrétu z 18. století od neznámého umělce

Budování loďstva

Po ztrátě svých elitních bojových sil Francie pozbyla sebedůvěru. Počátkem roku 1340 se uchýlila k defenzivní taktice, která spočívala v blokování přístupu k vlámskému pobřeží, kde by se nepřátelské loďstvo teoreticky mohlo vylodit. Flandry totiž patřily mezi významné anglické spojence na pevnině.  Filip VI. nechal pro tento úkol shromáždit zhruba 200 plavidel (údaje o počtu lodí se v jednotlivých pramenech rozcházejí). Náklady na jejich vybavení a pronájem posádek hradili z krutých daní obyvatelé Normandie. Nová flotila, velkolepě nazývaná „Grand Armée de la Mer“ (Velká námořní armáda), byla největším seskupením lodí, jaké bylo možné do té doby spatřit. Část loďstva sice tvořily válečné galéry dodané z Kastilie a Janova, ale jinak se jednalo hlavně o menší obchodní plavidla, takzvané kogy.

Francouzský král Filip VI. v podání francouzského malíře Josepha-Nicolase Roberta-Fleuryho (1837)
Francouzský král Filip VI. v podání francouzského malíře Josepha-Nicolase Roberta-Fleuryho (1837)

Tyto lodě byly narychlo přestavěné na provizorní válečné, přičemž každá z nich nesla zhruba 50 mužů. Francouzská flotila však postrádala jednotné a schopné velení. Admirál Hughes Quiéret a konstábl Nicolas Béhuchet neměli prakticky žádné námořní zkušenosti, a aby toho nebylo málo, vzájemně se nenáviděli. Jediným schopným velitelem byl janovský korzár Egidio Boccanegra, přezdívaný Barbanegra (Černovous), jemuž podléhaly janovské a kastilské galéry.

Edward III. mezitím nelenil a snažil se co nejrychleji shromáždit invazní loďstvo. Přestože státní pokladna zela prázdnotou a vybavení flotily představovalo nákladnou záležitost, dokázal si anglický panovník poradit. Královští úředníci zvaní custodes mariane se rozjeli do všech přístavů s rozkazy odvést a zabavit všechny lodě vhodné pro invazi. Pokud by se někdo náhodou protivil, musel počítat s krutými tresty. Nařízení se týkala i posádek jednotlivých lodí, které byly donuceny se invaze zúčastnit.

Díky tomu měl anglický panovník 20. června 1340 k dispozici úctyhodnou flotilu o síle 120–160 lodí (jednalo se zejména o kogy, více viz Bitva u Sluys pod lupou > Vesla versus plachty) a zhruba 15 000 mužů připravených k invazi. Loďstvo, jemuž osobně velel Edward III., vyplulo časně zrána 22. června do Flander a následujícího dne již mělo na dohled Sluys, největší flanderský přístav. Právě v tomto přístavu se již začátkem června začala shromažďovat Filipova Grand Armée de la Mer.

Neschopní velitelé

Edwardovy úmysly byly všeobecně známé. Plánoval vplout do ústí řeky Zwyn a vylodit se v Bruggách, aby mohl podpořit své těžce zkoušené vlámské spojence. Francouzští velitelé nebyli příliš přesvědčeni o bojeschopnosti svého loďstva a navíc měli obavy z toho, že se Angličanům podaří proklouznout a vylodit armádu. Když spatřili blížící se anglickou flotilu, rozhodli se třemi řadami lodí zcela zablokovat mělké ústí řeky u vstupu širokého asi 5 km. Boccanegra však nedoporučoval zůstávat v tak omezeném prostoru bez možnosti manévrování a s větrem vanoucím směrem do ústí řeky. Radil francouzským admirálům, aby vypluli na otevřené moře, kde mohli dokonale využít své početní převahy, a zaútočit na anglickou flotilu nebo alespoň odradit nepřítele od vylodění hrozbou útoku. Konstábl Béhuchet však považoval Boccanegru za obyčejného piráta a jeho rady nebral vážně. Nechtěl riskovat, že Angličané proklouznou a trval na tom, že lodě budou držet pozice blokující vstup do přístavu. Janovan rozzuřen arogancí francouzských velitelů, odmítl spojit své obratné galéry s ostatními loděmi. Na místo toho odplul se svými galérami na otevřené moře, a to právě ve chvíli, kdy se blížila anglická flotila.

Vzhledem k tomu, že Francouzi nemohli nijak manévrovat, nezbylo jim nic jiného, než čekat na útok nepřítele. Jejich strategie svědčila o mimořádně chabých znalostech mořeplavby a nedostatku informací o blížící se anglické flotile. Dobové kroniky dokonce uvádí, že Francouzi spojili své lodě dohromady řetězy. Toto tvrzení se ale nejspíše nezakládá na pravdě, neboť pro plachetnice stísněné na malém prostoru, navíc ovlivněném přílivem, by podobná taktika byla naprosto šílená. Grand Armée de la Mer se záhy skutečně dostala do potíží. Udržování formace během přílivu a odlivu a proti vanoucímu větru se stávalo s postupujícím dnem stále obtížnější, neboť Angličané čekali s útokem několik hodin.

Francouzské lodě začaly být unášeny na východ a přitom se vzájemně blokovaly. Grand Armée de la Mer se tak ocitla ve vážném zmatku, a to právě ve chvíli útoku Angličanů. Ti využili příznivého větru a přílivu, aby se k francouzským lodím začali přibližovat až kolem třetí odpolední hodiny, kdy jim slunce nesvítilo do očí. Když bitva vypukla, Francouzi se snažili posunout na západ, čímž chaos v jejich řadách ještě zesílil.  

Plán rozmístění lodí v bitvě u Sluys, 24. června 1340
Plán rozmístění lodí v bitvě u Sluys, 24. června 1340

Nelítostná řež

Anglická flotila útočila ve třech řadách, přičemž v čele pluly největší plavidla včetně Edwardovy vlajkové lodi Thomas. Anglický panovník uspořádal své lodě do formace, kterou pak s úspěchem používal i v pozemních bitvách – střídal lodě plné ozbrojenců s loděmi osazené lukostřelci. Některá francouzská plavidla si anglické manévrování vyložila jako ústup a vyrazila vpřed, aby nepřítele pronásledovala. Tyto lodě se záhy staly snadnou kořistí Angličanů, kteří je rychle obklíčili a obsadili, načež se vrhli na hlavní francouzské síly.

Nastal tvrdý boj, který zuřil od třetí hodiny odpolední až do desíti večer. Právě v bitvě u Sluys se poprvé ukázala smrtící efektivnost dlouhého anglického luku (viz Bitva u Sluys pod lupou > Když na moři vládnou střelci). Angličtí lukostřelci dokázali střílet daleko rychleji, než francouzští vojáci vyzbrojení kušemi. Mohli tedy neúnavně zasypávat nepřátelské posádky deštěm střel. Francouzi navíc neměli na lodích dostatek bojovníků a většina střelců s kušemi se nacházela na italských galérách, které však do boje téměř nezasáhly. Tento handicap se snažili Francouzi vyrovnat tím, že nanosili na lodě kamení a umístili muže na stožáry a lanoví, aby vrhali kameny na hlavy nepřátel. V té době už však byla většina posádek naprosto zdecimována střelbou anglických lukostřelců a nedokázala klást účinný odpor. Bitva připomínala pozemní střetnutí na moři. 

Francouzi se zmocňují Edwardovy lodi Christopher (1338). Obraz anglického malíře Lionela Willieho, počátek 20. století.
Francouzi se zmocňují Edwardovy lodi Christopher (1338). Obraz anglického malíře Lionela Willieho, počátek 20. století.

Jakmile se lodě dostaly k sobě, angličtí ozbrojenci zahákovali nepřátelská plavidla a v krvavých řežích muže proti muži začali „čistit“ jejich paluby. Jelikož francouzské posádky byly těžce oslabeny palbou anglických lukostřelců, dokázali Edwardovi muži většinu nepřátelských lodí po urputných bojích obsadit. Angličané neznali slitování a posádky zajatých lodí bez milosti pozabíjeli nebo nacházeli přes palubu. Boccanegra, který odmítl připojit své obratné galéry k francouzské flotile, sledoval celou bitvu zpovzdálí. V jednu chvíli se ho část anglických lodí pokusila pronásledovat, ale korzár jejich pokus hravě odrazil, přičemž zajal dvě nepřátelská plavidla. Následně odplul na západ s tím, že francouzští admirálové si jistě poradí i bez něj.

Není úniku

Poté, co Edwardovi muži zmasakrovali první nepřátelskou linii, začali se postupně propracovávat ke druhé. Ta však nebyla tak natěsnána a její lodě mohly lépe manévrovat. Mezitím se na západním břehu začalo shromažďovat ohromné vojsko Vlámů, které napadlo zezadu třetí linii a pobilo i mnoho francouzských námořníků, jež se chtěli spasit útěkem na břeh. Druhá linie Grand Armée de la Mer se tak rázem ocitla v obklíčení. Tváří v tvář beznadějné situaci se zbytek flotily pokusil ve večerních hodinách probít pryč. Podařilo se to pouze 17 lodím, zbylá plavidla skončila buď na dně moře, nebo v rukou Angličanů.

Bitva bez pravidel

Jestliže ve středověku došlo k námořní bitvě, neexistovala prakticky žádná pravidla. Zatímco na pevnině platil určitý kodex rytířskosti, na moři tomu tak nebylo. Pokud nepřítel pronikl na palubu, zpravidla vybil posádku do poslední muže. Francouzský kronikář Jean Froissart popisuje střet u Sluys následovně: „Byla to nepochybně krvavá a vražedná bitva. Boje na moři jsou vždy nelítostnější než boje na zemi, neboť ústup a útěk není možný.“

Filipovo loďstvo utrpělo děsivé ztráty. Přestože stejně jako u většiny středověkých bitev není možné přesně určit počet obětí, odhaduje se, že Francouzi ztratili zhruba 16 000–20 000 mužů. Krvavou řež nepřežili ani francouzští admirálové. Některé prameny uvádí, že padli v boji. Jiné naopak tvrdí, že je Angličané popravili, jakmile zjistili, že Quiéret s Béhuchetem veleli francouzským útokům na anglické pobřeží. Filip VI. navíc přišel téměř o celou svou flotilu. Angličané zajali více jak 160 lodí a dalších 24 potopili nebo spálili. Pouze janovské galéry a několik francouzských lodí dokázalo zkáze uniknout.

Naproti tomu ztráty Angličanů byly minimální. V bitvě přišli o 400–600 mužů a ztratili pouhé dvě lodě, které zajal Boccanegra. Sám Edward III. byl však v bitvě zasažen šipkou do nohy a bitvu nepřežila jedna z dvorních dam, která krále spolu s jeho manželkou Filipou Henegavskou doprovázela.

Kdo je pánem La Manche?

Díky drtivému vítězství u Sluys mohl Edward III. bez problémů vylodit svou armádu a pokračovat v obléhání Tournai. Udržení námořní moci nad Lamanšským průlivem a pobřežím Atlantiku se však postupem času ukázalo jako mnohem problematičtější. Především proto, že anglický panovník ani během následujících bojů stoleté války nezřídil stálé loďstvo a nadále upřednostňoval odvádění civilních lodí podle potřeby. Navíc Filip VI. měl k dispozici mnohem větší lidské a materiální zdroje než Edward III. a dokázal poměrně rychle obnovit válečnou flotilu. 

V následujícím měsíci začali Francouzi opět přepadat anglické obchodní lodě a ještě v témže roce podnikli další sérii ničivých nájezdů na anglické pobřeží. Angličané odpověděli v září 1340 nájezdem na Brest, kde ukořistili velké množství lodí. Pustošivé nájezdy na jih Anglie však pokračovaly i v následujících letech stoleté války. Výraznou měrou přispěly také k povstání Wata Tylera (1381), kdy angličtí poddaní mimo jiné obviňovali krále z nedostatečné odezvy a neschopnosti zarazit francouzské vpády. Až teprve Jindřich V. (vládl 1413–1422) se pokusil založit stálé loďstvo. V srpnu roku 1422 však předčasně zemřel a námořní mocností se tak Anglie stala až v dobách raného novověku.

Kdo to řekne králi?

Žádný člen francouzského dvora se neodvažoval sdělit králi hroznou zprávu o zkáze jeho flotily. Až nakonec dvorní šašek, který mohl tradičně beztrestně hovořit prakticky cokoliv, řekl Filipovi VI: „Vaše Milosti, naši rytíři prokázali v boji daleko větší odvahu než Angličané“. „Opravdu?“, podivil se francouzský panovník. „Ano,“ odpověděl dvorní šašek, „Angličané se totiž neodvažují skočit do moře v plné zbroji.“

Bitva u Sluys pod lupou

Podrobnosti o tomto konfliktu si můžete  přečíst po rozkliknutí odkazů.

Anglické loďstvo v pozdním středověku

Anglická flotila nebyla námořnictvem v pravém slova smyslu. K tomu byla mnohem méně disciplinovaná než armáda. Kolem 14. století však její technologie dosahovala značně většího stupně, než by se zdálo. Rybáři z Britských ostrovů vyplouvali na velké vzdálenosti, stejně jako skandinávští plavci, kteří dokázali doplout až na Island nebo do Grónska. Na druhé straně intelektuální schopnosti anglických námořníků byly mnohem omezenější, než tomu bylo u jejich janovských, francouzských a španělských protějšků. Pro velitele bylo téměř nemožné udržet flotilu delší dobu pohromadě. Muži, kteří za vlády Edwarda III. sloužili na moři, byli spíše vojáci než námořníci, což platilo zejména pro jejich velitele.

Většina lodí byla zrekvírována nebo „zadržena“ pro královské služby. Pocházely z celé Anglie, zvláště z jižní a východního pobřeží. Jejich posádky byly placeny z královské pokladny prostřednictví velitelů, jejich domovských přístavů. Jediná stálá námořní zbrojnice se nacházela v londýnském Toweru, kde sídlil i správce královských lodí (Clerk of the Royal Ships). Panovníkovi rovněž patřilo několik královských lodí, ať již koupených nebo ukořistěných nepříteli. Většina z nich však byla postavena na zakázku. Ani tyto lodě ale nedisponovaly stálou posádkou. Ta byla v případě potřeby násilně vybírána z řad vězňů.

Rekonstrukce středověké obchodní kogy. Nákladní lodě narychlo upravené na provizorní válečná plavidla tvořila podstatnou část obou flotil
Rekonstrukce středověké obchodní kogy. Nákladní lodě narychlo upravené na provizorní válečná plavidla tvořila podstatnou část obou flotil
Mapa středověké Francie s anglickým územím na kontinentální Evropě na počátku stoleté války
Mapa středověké Francie s anglickým územím na kontinentální Evropě na počátku stoleté války

Námořníci ze severní Itálie

Až do konce 13. století neměla Francie na pobřeží Atlantiku a v Lamanšském průlivu téměř žádnou námořní tradici a její námořní aktivity se omezovaly na Středozemní moře. Loděnice Clos des Galées založená roku 1293 v Rouenu, byla první svého druhu v severozápadní Evropě. Podobně jako u zrodu galér, stáli i u vzniku této základny Janované. Většina stavitelů a posádek jednotlivých lodí pocházela z Narbonne či Provence a jejich velitelé pak přímo z Janova. V roce 1330 se v Clos des Galées začaly stavět i lodě severského typu, zvláště normanské čluny, které se vyvinuly ze skandinávských jednostěžňových válečných veslic, vybavené bojovými nástavbami s posádkou čítající 100–200 mužů. Podobně jako v Anglii byly obchodní lodě zrekvírovány pokaždé, když nastala potřeba. Skotští korzáři byli ve francouzských přístavech vítáni jako spojenci proti společnému anglickému nepříteli a hodně lodí tvořily smíšené skotsko-francouzské posádky.

Obrana pobřeží fungovala na podobném systému jako v Anglii. Ani ty největší námořní přístavy neměly v té době opevnění, avšak jejich malé posádky se opíraly o mobilní síly operující ve třech zónách podřízených „kapitánům mořské hranice“. Jedna z nich se táhla od Flander k ústí řeky Sommy, další od Sommy k Seině a třetí od Seiny k bretaňským hranicím. Další takovou zónu pak tvořilo pobřeží mezi Bretaní a Angličany ovládaným Gaskoňskem. Předpokládalo se, že místní domobrana a majitelé panství v případě potřeby posílí kapitány mořské hranice, ale obvykle jejich pomoc přicházela příliš pozdě.

Síla anglických lučištníků

Roku 1350 zaznamenali Angličané další námořní vítězství. Podobně jako bitvu u Sluys i tento střet rozhodly dlouhé luky a schopnosti anglických námořníků. V bitvě nazývané „L´Espagnols sur Mer“ („Španělé na moři“) se Angličané střetli s Kastilci, tradičními francouzskými spojenci. Ke střetu došlo 29. srpna 1350 nedaleko pobřeží jižní Anglie. Kastilská flotila čítající zhruba 40 lodí se právě vracela z Flander do Španělska, když na ni zaútočili anglické lodě pod vedením Edwarda III. a jeho syna Edwarda známého jako Černý princ.

Kastilci útok očekávali, proto jejich lodě nesly zásoby kamenů a těžkých oštěpů, které mohli v případě potřeby vrhat na nepřítele. Kromě toho se na lodích nacházel značný počet zkušených žoldáků vyzbrojených kušemi. Další výhoda „Španělů“ spočívala v tom, že jejich lodě byly vyšší než nepřátelská plavidla. Přesto Edward III. znovu zvítězil, a to především díky tomu, že v okamžiku, kdy se flotily začaly přibližovat k sobě, dokázali jeho lučištníci vyslat více šípů, než mohli Kastilci opětovat. Dílo lukostřelců pak opět dokonali angličtí ozbrojenci, kteří za pomoci žebříků vylezli na vyvýšené nepřátelské lodě a vyčistili jejich paluby. Podle dobových záznamů se Angličané zmocnili 14–26 nepřátelských plavidel. Sami však utrpěly těžké ztráty a přišli minimálně o dvě lodě.

Angličtí ozbrojenci přelézají na francouzskou loď
Angličtí ozbrojenci přelézají na francouzskou loď
3D rekonstrukce středověké benátské galéry
3D rekonstrukce středověké benátské galéry

Postupná „evoluce“ lodí

Zatímco ve Středomoří zůstaly až do 15. století dominantním typem lodě válečné galéry, na severu se armády začaly v námořních bojích stále více spoléhat na plachetnice, takzvané kogy. Galéry byly rychlejší a méně náchylné vůči rozmarům větru než oblé obchodní či válečné kogy. Jednalo se v podstatě o dlouhé skořepy vybavené vesly a pomocným oplachtěním. Každá galéra měla také kloun sloužící k proražení nepřátelské lodi. Ten mohl někdy posloužit i jako most pro útok vojáků na nepřátelskou loď. Vzhledem k požadavku na účinné veslování bylo nutné, aby lodě měly boky nízko nad hladinou. Hlavní síla galéry spočívala v její obratnosti a manévrovacích schopnostech. V bitvě se snažila získat co nejvýhodnější polohu a napadnout nepřítele dříve, než bude schopen na útok odpovědět.

Naproti tomu severské obchodní a válečné lodě (takzvané kogy) byly vysoké klinkrové lodě s plochým dnem a hranatou zádí. Poháněla je výhradně síla větru prostřednictvím dvou nebo tří plachet. Většina kog měla kapacitu 90 tun, ale některé mohly nést až 272 nebo dokonce 362 tun. Jejich výška od kýlu k okrajnici činila téměř 4 metry. Tuto výšku ještě zdůrazňovaly rozměrné věže na přídi a zádi či lodní koš, což konstrukce galér neumožňovala. Výška představovala značnou výhodu, protože rozhodující fázi většiny námořních bojů, bylo vzájemné ostřelování z dálky. Další výhodou kogy byla stejná konstrukce jak u obchodních, tak válečných lodí. Obchodní lodě tak stačilo v případě potřeby doplnit bojovými nástavbami, které netvořily pevnou součástí lodí, a mohly být doplněny nebo demontovány dle potřeby.  

Jak se záhy ukázalo, pro galéry bylo téměř nemožné zmocnit se kogy na moři, dokud posádce kogy nedošla munice. Dobýt palubu lodi z mnohem nižší galéry by vyžadovalo značnou odvahu nemluvě o velkých ztrátách před vyloděním útočníků, protože muže na palubě kogy chránili nástavby. Přesto galéry tvořily hlavní část severských válečných flotil až do 14. století. Hlavní důvod byl ten, že je mnohem snadnější plout s lodí poháněnou vesly tam, kam je právě potřeba. Pouze několik málo typů kog mohlo křižovat proti větru pod úhlem větším než 80 stupňů. Severní galéry byly většinou klinkrové s jednou obdélníkovou plachtou a více či méně se podobaly lodím vikingů. Postupně byly stále těžší. Hodně se experimentovalo také s vybavením galér bojovými nástavbami. Cílem těchto pokusů bylo zkombinovat manévrovací schopnosti galéry s výškou kogy.

Obávaná zbraň na souši i na moři

Ještě více jak 70 let po bitvě u Sluys zůstaly anglické dlouhé luky nepřekonatelnou zbraní. Obvykle se vyráběly z tisu a měřily zhruba 1,8 metru. K jejich napnutí bylo třeba vyvinout tah zhruba 38 kilogramů (u některých i mnohem více). Každý lukostřelec měl v toulci 24 šípů, dlouhých až 91 centimetrů opatřených husím peřím. Maximální dolet šípu činil zhruba 275 metrů. Kromě toho disponoval střelec ještě 16 těžšími, ale kratšími šípy, které dokázaly prorazit brnění. Tyto šípy měřily 70 centimetrů a doletěly do vzdálenosti zhruba 150 metrů. Zkušený lukostřelec dokázal vystřelit i deset šípů za minutu, ale musel se neustále cvičit a zdokonalovat.

Poboční zbraň lukostřelce pak tvořil meč, dýka, hůl, palice nebo tesák. Někteří měli také menší kulatý štít či pavézu. Většina lukostřelců nosila drátěnou košili nebo kožený kabátec zesílený kovovým pobitím. Hlavu jim chránila přilba nebo prostý plstěný klobouk. Dostávali žold šest pencí denně.

Rekonstrukce střelby z anglického luku
Rekonstrukce střelby z anglického luku