Strastiplná cesta do Svaté země
Rytířského vládce neodolatelně vábilo válečné dobrodružství
Úvod
Anglický král Richard Lví srdce patří mezi nejznámější účastníky třetí křížové výpravy. Jeho boje se Saladinem se staly jedním z klasických příběhů středověkého rytířství a křižáckých výprav. Richard se však již během cesty do Svaté země účastnil celé řady méně známých dobrodružství, která si zaslouží naši pozornost. Patří k nim třeba dobytí města Messiny na Sicílii či ovládnutí Kypru, kde briskně reagoval na nečekané přepadení svých mužů lstivým a krutým samovládcem Izákem z rodu byzantských císařů
Roku 1187 muslimský vládce Saladin rozdrtil křižácká vojska v bitvě u Hattínu a následně získal nazpět Jeruzalém. V reakci na tyto události vyzval papež Řehoř VIII. evropské panovníky k novému tažení na východ za znovudobytí Svatého města. Výpravy se zúčastnili nejmocnější panovníci křesťanské Evropy – římský císař Fridrich Barbarossa (vládl 1152–1190), francouzský král Filip II. August (vládl 1180–1223) a anglický král Richard I. (vládl 1189–1199).
Uloupené dědictví
Richard nejdříve zamířil do Francie, aby se sešel s tamním panovníkem, který se rovněž rozhodl vytáhnout do Svaté země. Dne 4. července 1190 pak oba králové společně vyrazili na křížovou výpravu. Richard vyslal své loďstvo napřed a chystal se nalodit v Marseille. Jak se později ukázalo, jeho cesta se vyznačovala mnoha kontrasty. Rozhodoval se zcela spontánně, miloval nepředvídatelné události a vyhledával dobrodružství.
Dne 21. září dorazil Richard do sicilského města Messina, kde se mu dostalo velkolepého přivítání. Lidé jásali, kostelní zvony vyzváněly a vyslanci sicilského krále Tankreda (vládl 1189–1194) doprovodili anglického panovníka do paláce. Kdyby messinští obyvatelé věděli, co je čeká, jistě by se jim radostný výkřik zadrhl v hrdle.
Již během cesty na Sicílii se k Richardovi donesly zvěsti o tom, že jeho sestra Johana – vdova po předchozím zesnulém králi Vilémovi II. Dobrém (vládl 1166–1189) – je vězněna v žaláři a oloupena o své vdovské dědictví. Zesnulý panovník měl údajně svému tchánovi Jindřichovi II. odkázat zlatou stolní soupravu, hedvábný stan, dvě galéry a spoustu dalších drahocenností. Oba vladaři však byli v té době již po smrti, a tak dědictví uchvátil Tankred.
Syn jako pokračovatel slavného otce
Tažení do Svaté země plánoval již Richardův otec Jindřich II. Plantagenet, ten však během příprav roku 1189 zemřel a úkol vybudovat armádu tak připadl jeho nástupci. Novopečený vladař Richard I. na sebe vzal kříž již dříve roku 1187 jako hrabě z Poitou, takže po nástupu na trůn se nadšeně pustil do práce. Za tři měsíce se mu podařilo nashromáždit ohromné vojsko (některé prameny uvádí až 17 000 mužů) a více jak stovku lodí. Zatímco účastníci první a druhé křížové výpravy cestovali po souši, anglický král se rozhodl plout po moři.
Messinský masakr
Richard ihned po příjezdu vznesl, jako Jindřichův dědic, nárok na toto dědictví a žádal, aby sicilský král okamžitě propustil jeho sestru na svobodu. Tankred se snažil Angličana uchlácholit všemožnými sliby, ten měl však mizernou náladu a byl velmi nepřístupný. Bez předchozího ohlášení se Richard přesunul se svým vojskem do Kalábrie, obsadil pobřežní městečko Bagnara a prohlásil ho za dočasné vdovské sídlo své sestry. Dva dny nato zabrali jeho vojáci ostrůvek poblíž pevniny, vyhnali z tamního kláštera řecké mnichy a uskladnili zde válečný materiál.
Messinské obyvatele to zarazilo. Zdejší populaci tvořili převážně ortodoxní Řekové, a proto Richardovi velmi zazlívali, že vyhnal pokojné služebníky boží. Další nelibost vyvolalo chování anglonormanských vojáků, kteří kradli a obtěžovali ženy, kudy chodili. Ostatně od této neukázněné sebranky se nedalo čekat nic lepšího. Po Messině navíc začala brzo kolovat „zaručená“ zvěst o tom, že Richard se chce nečekaným útokem zmocnit celé Sicílie a 3. října vypukla vzpoura. Uzavřely se městské brány a do pohotovosti byla uvedena domobrana. Messinští se snažili na svou stranu získat i francouzského krále Filipa, ale ten se zachoval neutrálně a nehnul ani prstem. Anglický panovník, brunátný zlostí, se pokusil proniknout do města loděmi přes přístav, ale tento pokus obránci odrazili.
Richard si dobře uvědomoval, že dobře opevněné město s posádkou po zuby ozbrojených měšťanů odolá jeho útoku. Navíc neměl chuť příliš oslabovat vojsko již na Sicílii. Hledal tedy východisko a nakonec jej našel. Když obcházel městské opevnění ve snaze najít nějakou slabinu, objevil opuštěnou výpadní branku skrytou za křovím a zbytky zdi.
Nechal si svůj objev pro sebe a vymyslel mistrovskou lest. Po setmění svolal své vojsko a přikázal napadnout město zde dvou stran. Anglické lodě se měly pokusit prorazit blokádu a vplout do přístavu, zatímco pěší jednotky dostaly za úkol ztéct městské hradby. Richard mezitím s několika druhy sekerami rozmlátil branku a vnikl do města.
Bez úhony a nepoznaní se proplížili až k městské bráně, kde si jich nikdo nevšiml, protože všichni obránci byli zaměstnaní bojem na hradbách. Podařilo se jim odsunout těžké závory a než messinští pochopili co se děje, anglické oddíly se nahrnuly do města. V čele se svým králem pak táhli z jedné čtvrti do druhé, vraždili, loupili a plenili. Richardovy lodě mezitím pronikly do přístavu a zapálily sicilskou flotilu.
Anglický panovník tak dosáhl vítězství na celé čáře. Tankred pochopil, že bude lepší se s Richardem usmířit a urychleně mu vyplatil požadovaných 40 000 uncí zlata.
Ztroskotání u Kypru
Dne 20. dubna 1191 odrazil Richard od sicilského pobřeží a vyplul vstříc Svaté zemi. Během plavby však anglickou flotilu rozehnala bouře. Většina lodí nakonec šťastně přistála u Rhodu, ale několik z nich vítr zahnal až ke kyperskému pobřeží. Tomuto bohatému a úrodnému ostrovu vládl v té době Izák Komnenos, nechvalně známý svou krutostí.
Zastávka na Kypru se pro poutníky a křižáky často proměnila v nebezpečné dobrodružství, neboť zdejší vládce se neštítil rabovat ztroskotané lodě a pobíjet jejich posádky. Zámožné cestující pak věznil a požadoval za ně vysoké výkupné.
Podobně dopadli i členové Richardovi výpravy. Ti, co přežili ztroskotání, byli nejdříve místními obyvateli přátelsky přijati, ale následně skončili ve vězení. Zajatcům se však podařilo utéct a probít se na další rozptýlené anglonormanské lodě, které mezitím dorazily ke Kypru. Na jednom z těchto plavidel se nacházela i Richardova sestra Johanna a jeho snoubenka Berengaria.
Izák se pokoušel obě urozené dámy vylákat na břeh. Měl v úmyslu je zajmout jako rukojmí, aby si mohl diktovat podmínky, protože se obával odvety. Johanna a Berengaria však zůstávaly na lodi kotvící v bezpečné vzdálenosti a čekaly na příjezd Richarda.
Tvrdá kázeň
Richardova armáda putující do Svaté země byla posbírána všelijak a třebaže měla sloužit zbožným účelům, sestávala se z valné části ze zpustlé chátry, která neměla co ztratit a naopak doufala, že leccos získá. Richard si tuto skutečnost dobře uvědomoval, a proto zavedl ve svém vojsku tvrdá opatření:
- Kdo usmrtí jiného, bude k němu připoután a svržen spolu s ním do moře. Zabije-li někdo druhého na souši, bude pohřben zaživa spolu se zavražděným
- Potvrdí-li věrohodní svědci, že někdo tasil meč na druhého, přijde útočník o ruku
- Kdo udeří pěstí, aniž prolije krev, bude potopen třikrát do moře
- Každé rouhání se Bohu bude potrestáno pokutou ve výši jedné unce stříbra
- Kdo bude přistižen při krádeži, bude ostříhán dohola, potřen dehtem, vyválen v peří a při nejbližší příležitosti vysazen na pevninu
Hladké vítězství
Bratr a ženich v jedné osobě se objevil u ostrova s celou svojí flotilou 6. května. Jakmile se dozvěděl, co se stalo, propadl stejně jako předtím v Messině bezmeznému záchvatu vzteku. Po krátké poradě vyslal k Izákovi dva rytíře s požadavkem, aby se zodpovídal se svých činů a vydal veškerý uloupený majetek. Vládce ostrova však posměšně odmítl: „Jsem z císařského rodu a nedám se k ničemu přinutit. Vyřiďte to svému pánovi a dále mu sdělte, že ani nevím, jak se jmenuje ten, kterého vy nazýváte svým králem.“ Následně shromáždil své síly poblíž města Limassol a opevnil se na pláži, čímž se snažil zabránit Anglonormanům ve vylodění. Oba rytíři se zatím vrátili ke králi podat mu zprávu, Richard je však ani nenechal domluvit a zvolal: „Do zbraně!“
Přestože se Kypřané chvatně nachystali k obraně, nedokázali odolat zuřivému útoku křižáků. Richard se vrhl v čele svých mužů na pláž, zatímco jeho lučištníci zasypávali nepřátele deštěm šípů. Během několika málo hodin Anglonormané zahnali obránce na ústup a bez obtíží obsadili opuštěné město. Popisy následujících událostí se poněkud rozcházejí. Podle svědectví anglického dvorního kronikáře Rogera z Howdenu Izák znovu seskupil své síly a rozbil tábor asi pět mil od Limassolu, připraven svést příštího dne bitvu. Richard vyslal zvědy a když zjistil polohu nepřítele, přeskupil své muže a v noci napadl spící tábor. Izákovi se podařilo uprchnout, ale nestačil se ani obléci.
Kronikář Ambrois naopak uvádí, že anglický král nechal v noci vyvést z lodí koně a navzdory ohromné převaze protivníka se v čele pouhých 50 rytířů s bojovým pokřikem „Saint George Aie!“ vrhl na nepřátelské ležení a rozehnal zaskočené Kypřany na všechny strany. Nutno říci, že Richardově povaze odpovídá daleko více druhý popis. V každém případě byl Izák poražen a křižáci se zmocnili obrovské kořisti.
Pán ostrova
V následujících dnech anglického krále navštívilo mnoho místních šlechticů a přísahali mu věrnost. Dne 11. května dorazil na Kypr také titulární jeruzalémský král Guy z Lusingnanu se svými věrnými, Richard mu přislíbil podporu a přijal od něj lenní hold. Když Izák viděl, že jej jeho věrní opouští, rozhodl se vyjednávat o míru. Odpřisáhl věrnost anglickému králi a slíbil mu doprovázet jej do Svaté země spolu s 500 ozbrojenci.
Richard měl mezitím držet všechny hrady a města na Kypru jako zástavu a obdržet odškodnění ve výši 3 500 (podle jiných pramenů 20 000) hřiven stříbra. Izákova jediná dcera a dědička měla být předána anglickému králi a provdána dle jeho přání.
Vzhledem ke krutosti mírových podmínek není divu, že Izák vůbec neměl v úmyslu je dodržet. Místo toho znovu uprchl a začal se připravovat na nový boj proti králi. Doufal, že v těžko přístupném, hustě zalesněném terénu bude moci vést s protivníkem záškodnickou válku. Dobře věděl, že Richarda tlačí čas, neboť v Akkonu čekali ostatní křižáci zoufale na anglickou pomoc a bojechtivý Norman se nechtěl dát zahanbit francouzským králem Filipem, který město se svými bojovníky obléhal již od 12. dubna. Komnenos tedy plánoval Richarda vyčerpat a přinutit jej, aby se vzdal.
Stříbrné okovy
Richardovi nezbylo, než si podmanit zbytek ostrova násilím. Část vojska předal Guyovi z Lusignanu, který měl Izáka pronásledovat a pokud možno zajmout. Ostatní se nalodili, přičemž flotila se rozdělila na dvě části, jedné velel Robert z Thornhamu a do čela druhé se postavil sám král. Křižácké loďstvo se vydalo podél pobřeží z obou stran a bez problému zabíralo pobřežní města a nepřátelská plavidla. Ve Famagustě se Richard setkal s vyslanci francouzského krále, kteří se jej snažili přimět, aby se ihned vydal do Akkonu. Král ale odvětil, že se tak nestane, dokud Kypr nebude dobyt a hned následujícího dne nařídil pochod do vnitrozemí.
Během tohoto přesunu poznali křižáci na vlastní kůži novou taktiku Komnenovce. Jeho muži útočili pouze ze zálohy, pokaždé zasypali Anglonormany deštěm šípů a poté se bleskově stáhli. Křižáci sice měli pouze nepatrné ztráty, ale dlouho se jim nedařilo dostat nepříteli na kobylku. Až u vsi Tremetousia se Izák odhodlal k otevřené bitvě. Jeho vlažně bojující žoldnéři však neměli proti těžkooděným rytířům a neomylným lučištníkům příliš mnoho šancí. Střetnutí tak bylo rozhodnuto během několika hodin, ale Komnenovi se podařilo opět uprchnout.
Jeho útočištěm se staly tři vysoko položené kyperské hrady – Buffavento, Kantara a St. Hilarion. Zatímco Richard musel ulehnout kvůli blíže nespecifikované nemoci, Guyovi se podařilo dobýt Kynérii a Didimusu a vzal do zajetí Izákovu dceru a manželku. Jakmile se to Komnenos dozvěděl, odpor pro něj ztratil smysl a vzdal se Richardovi pod podmínkou, že nebude vsazen do želez. Anglický král tuto jeho výhradu akceptoval, a aby svůj slib dodržel, nechal pro Izáka zhotovit speciální stříbrné okovy.
Dobytí ostrova vyneslo anglickému panovníkovi obrovské bohatství, protože Izák Komnenos nahromadil vydíráním a přemrštěnými daněmi velmi slušné jmění. Než Richard ostrov opustil, obsadil hrady na ostrově vlastními lidmi a správou ostrova pověřil Roberta z Turnhamu a Richarda z Camville, který však zakrátko zemřel. Kypřané si po odchodu Richarda začali uvědomovat, že jejich dávná práva a zvyky jsou ohroženy. Provolali proto vládcem jakéhosi mnicha, který byl údajně příbuzným Izáka Komnena a začali chystat vzpouru. Jenže Robert se o celé akci včas dozvěděl, takže chystanou vzpouru potlačil hned v zárodku a její vůdce nechal pověsit. Pod vlivem těchto událostí anglický král ještě téhož roku prodal ostrov templářům za 100 000 bezanů. Strategicky položený ostrov tak nadále sloužil jako opora křižáckých vojsk ve Svaté zemi.
Richardovo tažení pod lupou
Chcete-li se dozvědět více o složení Richardovy armády, případně o podivné osobnosti krutého kyperského vládce Izáka, rozklikněte si následující odkazy.
Základem jsou těžkooděnci
Nebylo by zcela správné nazývat Richardovu armádu anglickou, protože podstatná část vojáků pocházela z plantagenetovských provincií ve Francii. V Richardových řadách bojovalo mnoho šlechticů z Anglie a západních oblastí Francie a také příslušníci duchovní elity. Všichni byli popisování jako osvědčení a zkušení „věhlasní“ muži.
Západní feudálové spatřovali hlavní oporu v těžké jízdě, kterou představovali jezdci v brnění. Ochranné odění typické pro přelom 12. a 13. století tvořila kroužková košile a kroužkové nohavice. Součástí košile byla k ní připojená kapuce a rukavice. Košile sahala nad kolena nebo do poloviny stehen, rukavice byly povětšinou palcové. Nohy kryly kroužkové nohavice, z nichž se každá nasazovala zvlášť. Přes ochranné odění si pak rytíř navlékal bojovou suknici zvanou česky varkoč (slovo vzniklo zkomolením německého pojmenování Waffenrock). Zbroj doplňovala normanská nebo hrncová přilba. Výzbroj rytíře tvořilo kopí, štít a meč. Těžce oděný jezdec představoval drtivou sílu, dokud seděl v sedle.
Chudší bojovníci na doplnění
Lehká jízda se skládala především z chudší šlechty, která si nemohla dovolit zbroj jakou nosil mocný feudál. Ochranné odění tvořila kožená či vycpávaná kazajka místy zesílená kovovým pobitím. Nohy zpravidla kryly kožené kalhoty a boty nad kotníky. Zbraň lehkých jezdců představovalo zkrácené kopí, meč a dýka. Štít byl lehčí nejčastěji kulatý nebo od Maurů převzatý kožený.
Pěchotu pak většinou tvořily jednotky městských milicí nebo prostí žoldnéři. Největšího věhlasu se v té době těšili nájemní vojáci z Brabantska, Flander a oblasti Cottereaux. Jednalo se především o kopiníky a lukostřelce či střelce z kuší. Přestože šlo zpravidla o zkušené muže, bylo jejich postavení ve vojsku velmi nízké a zacházelo se s nimi podobně jako s tažnými zvířaty.
V otevřených bitvách musely obě pěchotní složky vzájemně spolupracovat, pokud chtěly přežít. V útočné formaci vystupovaly jednotky střelců dopředu, aby měly volné pole výstřelu. V případě útoku se pak střelci schovali za kopiníky, kteří zasadili násady kopí do země, zapřeli se o ně nohou, levačkou drželi štít sražený do zdi druh na druha a pravicí kopí ovládali. Druhotnou zbraň pěšáků pak tvořila pestrá směsice mečů, seker, palcátů. Obě složky chránily kožené či kovové přilby a lehká kožená zbroj.
Lstivý a krutý Izák spřízněný s císařem
Izák Komnenos se narodil patrně roku 1155 do panovnické rodiny. Byl prasynovcem byzantského císaře Manuela I. Komnena (vládl 1143–1180), který jej již v mládí jmenoval guvernérem Isaurie (území na jihu střední části Malé Asie) a města Tarsus. Izák však svého postavení zneužíval a spřádal všelijaké intriky. Dokonce zahájil válku proti arménskému království Kilíkii, v jejímž průběhu upadl do zajetí. Z něj byl propuštěn až roku 1185 díky své tetě Theodoře Komneně, která přesvědčila nového byzantského císaře Andronika Komnena (vládl 1183–1185), aby za Izáka zaplatil tučné výkupné (na něj kupodivu přispěli mimo jiné i templářští rytíři).
Jakmile se Komnenovec ocitl na svobodě najal za zbytek svého jmění žoldnéřskou armádu a odplul na Kypr. Zde se prokázal zfalšovanými císařskými listinami, v nichž stálo, že byl jmenován správcem ostrova. Jeho soldateska mu zajistila poslušnost všech potencionálních odpůrců a Izák se tak stal de facto nezávislým pánem ostrova. Vytvořil na Konstantinopoli nezávislý patriarchát a nechal se zdejším patriarchou dokonce korunovat císařem. Krátce po převzetí moci začal Komnenovec tyranizovat a vykořisťovat místní obyvatele. Ničil majetek rolníků, znásilňoval ženy a sám tvrdě trestal zločiny a krádeže majetku. Byzantský historik Niketas Choniates (1155–1215/1216) popsal Izáka jako vznětlivého a násilnického muže „vroucího hněvem jako kotel na ohni“.
Roku 1185 na byzantský trůn nastoupil císař Izák II. Angelos. Jedním z jeho prvních kroků bylo sestavení flotily o síle 70 lodí, která měla Kypr přivést zpět pod nadvládu Konstantinopole. Flotila přistála na Kypru, ale krátce po vylodění napadl byzantská vojska Margaritus z Brindisi, pirát ve službách sicilského krále Viléma II. Podařilo se mu obsadit poloprázdné galéry a zajmout byzantské velitele, které odvlekl do zajetí. Zbytek námořníků na ostrově pak bojoval o holé přežití a domů se jich vrátila pouhá hrstka.
Po zajetí Richardem byl Izák předán řádu johanitům, kteří jej uvěznili v pevnosti Margat poblíž Tripolisu, kde pobýval až do roku 1194, kdy byl propuštěn. Komnenovec poté odcestoval do ikonyjského sultanátu, kde se snažil získat podporu proti novému byzantskému císaři Alexiovi III. Angelovi (vládl 1195–1203). Jeho snahy ale přišly vniveč, neboť už kolem roku 1196 zemřel, pravděpodobně byl otráven.
Příliš lákavý sokol
Během cesty do Messiny Richard přenocoval v klášteře poblíž Mileta. Poté se vydal na další cestu pouze s jedním průvodcem a zanedlouho vjel do městečka Gioia. Z jednoho domu uslyšel typický skřek loveckého sokola, a protože byl odjakživa nadšený sokolník, vběhl do domu. Uvnitř nalezl nádherného dravce, kterého si chtěl odnést s sebou. Majitel vzácného ptáka považoval ryšavého cizince za zloděje a pokusil se jej chytit. Anglický král doprovázen pouze sluhou se obrátil na útěk a s odcizeným sokolem prchal ulicemi jihoitalského městečka pronásledován italským sokolníkem a jeho rozzuřenými sousedy.
Když jeden z pronásledovatelů tasil dlouhý nůž a začal s ním zle dotírat na Richarda, král pozvedl na svou ochranu meč. Ten se však zlomil a panovníkovi a jeho sluhovi nezbylo, než se bránit kameny. Sokol se vytrhl svému únosci a ulétl, oba rytíři se tak vyšvihli na koně a hnali se pryč. Celá událost tak nakonec dopadla pro Richarda vcelku dobře. Nicméně by bylo vskutku tragikomické, kdyby anglický král zahynul v italském zapadákově, když jej přistihli při krádeži sokola.
Ani templáři ostrov neudrželi
Řádoví rytíři vládli na Kypru stejně tvrdou rukou jako Richard a zdejší obyvatelstvo se na Velikonoce roku 1192 znovu vzbouřilo. Templáři, kterých se na ostrově nacházela pouhá hrstka, si včas všimli blížícího se útoku a stáhli se do své pevnosti v Nikósii. Vzbouřencům tak nezbylo, než začít citadelu obléhat. Jednoho rána za úsvitu však templáři vyrazili do ulic, čímž Kypřany zcela zaskočili. Následoval ohromný masakr, který vedl k ukončení celého povstání.
Templáři sice obnovili kontrolu nad ostrovem, ale cítili, že ho nedokážou nadále udržet silou, a proto požádali Richarda, aby si vzal Kypr zpět. Ten jejich nabídku neochotně přijal. Řádoví rytíři se poté stáhli do Sýrie, přičemž si na Kypru ponechali několik držav a část majetků.
Mezitím roku 1190 zemřel jeruzalémská královna Sibyla a odpor vůči jejímu muži jeruzalémskému králi Guyovi značně zesílil. Křižáci nakonec zvolili novým titulárním vládcem Jindřicha II. ze Champagne. Richard se proto rozhodl předat ostrov sesazenému Guyovi. Kypr se tak stal svébytným království po vzoru křižáckých států v Levantě.
Krischke, Helena: Richard Lví srdce – mezi legendou a skutečností. In: Historický obzor, 2007, 9/10, str. 194–210.
Nicolle, David: Třetí křížová výprava: Richard Lví srdce, Saladin a zápas o Jeruzalém. Praha 2008.
Obermeier, Siegfried: Richard Lví srdce: Král, rytíř, dobrodruh. Praha 1999
- historic-uk.com
