Search
Close this search box.

  Navigace v článku:

Městská hotovost
jako nástroj i zbraň

Byly hradby a organizace jednotek správným receptem k přežití?

Úvod

Ke konci středověku byla města nejen jevištěm pro velké události, nositelem kultury a hospodářským střediskem, ale i vojenským činitelem. S každou kritickou událostí se města musela stávat aktivnější ve vlastní obraně. Jak tato obrana fungovala? Šlo pouze o pasivní prvky nebo museli aktivně přispívat i obyvatelé? Zapojovala se města do války i mimo své hradby?

Představte si, že jste řemeslníkem v Plzni a je horký červenec roku 1433. Vaše město je v plném shonu příprav na dlouhé a nejisté oblehání. Dle rozkazu vašeho hejtmana jste poslán na hradby, které musí být hájeny proti husitům – kacířům. Hlavou se vám nesou myšlenky na strach z boje, které ale částečně vytěsňují starost o zanedbanou živnost a nejistou budoucnost.

I tak by mohla vypadat jedna z mnoha válečných scén v Českém království 15. století. Válka byla součástí středověkého světa i jeho politické scény a ozbrojené konflikty byly běžné ve světovém i v lokálním měřítku. Součástí tohoto světa byla i města, jejichž význam ke konci středověku stále rostl. Tato stále se vyvíjející sociální uskupení lidově řečeno „házela vidle“ do tradičního rozdělení společnosti, což to se odráželo i ve vojenské oblasti.

I v pozdní středověké společnosti zůstával šlechtický stav hlavní vojenskou silou země, i když už zdaleka ne jedinou. V krizi pozdního středověku se jako vojenští hejtmani osvědčili členové nižší šlechty. Ti neměli kvůli devalvaci měny, která se v tomto období projevuje, často v životě na výběr jinou možnost než vojenskou kariéru.

Jenže města jako součást středověkého světa se musela bránit sama, byť se jejich osudy  s těmi šlechtickými proplétají. Tomu napovídá i jejich funkce, která kromě hospodářské měla být zároveň vojenská, i když pasivní. Ani vnitřní prostory měst nebyly pro měšťany bezpečné a přesto, že se jejich prostředí může zdát dostatečně kulturní, samotný měšťan musel být odolný člověk. (viz Městská hotovost pod Lupou > Městské právo)

Hradby města Nymburk. Jejich počátek lze datovat do druhé poloviny 13. století
Hradby města Nymburk. Jejich počátek lze datovat do druhé poloviny 13. století

Pasivní, ale efektivní

Nechť se čtenář pokusí vcítit do následující situace. Jako obchodník, tovaryš či sedlák se vydáváte na výroční jarmark a přibližujete se k městu. Venkovské prostředí, které městu často předcházelo, vám náhle narušuje hradební zeď – monumentální a zdánlivě nepřekonatelná. Pro vojenské účely města byla důležitá právě hradba, která plnila více než jeden úkol, ale právě obranný faktor bude středobodem tohoto textu. Tento zdánlivě jednoduchý a pasivní prvek představoval velkou výhodu, která mohla stejně jako některé hrady učinit i města těžce nebo téměř nedobytná. Muselo se však počítat i s aktivní obranou, bez které by nepřítel hradbu či jakýkoliv jiný pasivní prvek lehce překonal.

Nicméně hradbu nemělo každé město a v počátcích zakládání nebyla samozřejmostí ani pro tak významná sídla objekty jako jsou královská města. Ta však nechal  panovník postupně všechny opevnit, aby mu sloužila jako pevnostní body. Tomuto procesu silně dopomáhalo například ohrožení ze strany Mongolů za vlády Václava I., ale i sílící napětí mezi králem a šlechtou. Postupné opevnění všech královských měst bylo završeno na přelomu 13. a 14. století.

Grose Francis Pavisors and Moveable Tower Assaulting Castle 1812
Dobývací metoda pomocí věže

Revoluční válčení

Pokud jste však byli obyvateli poddanského města či městečka, nebyla by vám ochrana kamenem nebo dokonce cihlami zaručena. Často vám musely stačit dřevěné palisády či ochrana místního kostela, který byl častokrát jediným opevněným místem. Opevněné kostely představovaly mnohdy jedinou záchranu pro lidi z menších městeček.

Míra ochrany měšťana byla také závislá na časovém období. Do 14. století měla královská města ochranu v podobě hradební zdi a parkánů (místo před hlavní hradbou chráněno vlastní zdí), valů, ale také věží čtyřúhelného nebo válcového tvaru. Ale postupem času se fortifikace na našem území změnila a to zejména ve dvou obdobích. První bychom označili jako dobu vlády ne příliš úspěšného krále Václava IV. (vládl 1378–1419) a druhé jako husitskou revoluci (1419–1436). V prvním z nich bylo třeba opevnění, aby si města zajistila bezpečí, které jim slabší královská moc v době krize nemohla poskytnout.

Husitská revoluce pak znamenala každodenní ohrožení a zároveň vpravdě revoluční změnu ve vedení války. Ta spočívala především v organizovanosti a v aktivním použití palných zbraní. Oproti dřívějším dobám probíhaly jiným způsobem nejen bitvy v poli, ale zvyšoval se také počet palných zbraní při dobývání hradeb i v obraně. K tomu přispěla hlavně města, která si to mohla dovolit financovat, byť s vypětím sil. Výsledkem byl vývoj opevnění, díky kterému mohli obránci efektivně použít palné zbraně a přitom lépe odolat palbě útočníků. Příkladem mohou být parkánové pětiboké bašty nebo zesilování samotných zdí. Jednotlivé části opevnění však nemusely sloužit jen k obraně, ale mohly mít více účelů. (viz Městská hotovost pod lupou > Hradby a brány)

Hradba bez obránců je jako ryba na suchu

Některá města se tak mohla stát (podobně jako některé hrady) díky svému opevnění téměř nedobytnými. Proto je dobyvatelé často museli vyhladovět, získat s pomocí spojenců zevnitř nebo se mohla vzdát sama. Příkladem může být série kapitulací několika měst poté, co Jan Žižka dobyl Prachatice roku 1420 a Chomutov s Berounem roku 1421. Podobnou snahu vyvíjeli například husité při obléhání Plzně roku 1433, když jim nevyšel pokus o vyhladovění.

Samotné hradby bez obránců by však k obraně nestačily. Kdo se však měl ujmout jejich hájení? Pravidelné městské vojsko se u nás totiž objevilo právě až s husity. Dříve bylo třeba vymyslet systém, který by zajišťoval rychlé a nepříliš nákladné získání vojenské síly.

Kdo tedy bránil město v případě ohrožení? Jak jsem naznačil v úvodu článku, tento úkol připadl často jeho civilním obyvatelům, a to včetně zámožných měšťanů či lidí z vesnic přiléhajících k městu. Celkový počet obránců se samozřejmě lišil město od města, přičemž vrcholem byl například Cheb, který mohl dát dohromady v období pozdního středověku více než 1200 vojensky schopných mužů najednou. Jenže většina měst disponovala mnohem menším počtem potenciálních obránců. Stříbro mělo asi jen okolo 240 lidí na aktivní obranu a to včetně obyvatel přilehlých vesnic.

nQMI4
Vyobrazení tábority z druhé poloviny 15. století.
Pod velením hejtmanů

Aby tento typ organizace fungoval, existovaly vojenské řády. Ty určovaly detaily, které se opět lišily v jednotlivých městech. Většinou ovšem určovaly místo shromáždění městské hotovosti. Pokud tedy zazněl poplach, musel se každý určený obyvatel města dostavit pod příslušnou korouhev – nejčastěji na náměstí. Města bývala pro účely obrany rozdělena na čtyři čtvrti, které podléhaly takzvaným čtvrtním hejtmanům a ti zase vrchnímu hejtmanovi. Bylo samozřejmě třeba i nižšího velení a členění. Hejtmana volili nejčastěji konšelé a na přelomu 14. a 15. století se do této pozice dostávala hlavně nižší šlechta. Stejně tak čtvrtní hejtmany mohli zvolit představitelé města, ale také obyvatelé konkrétní čtvrti. Každá čtvrť měla přidělený úsek hradeb, který měla strážit či bránit dle potřeby. Při organizaci zde mohl fungovat vedle klasického i takzvaný cechovní princip, takže jednotlivé řemeslné cechy dodávaly muže do služby.

Bojovat, zavalovat, hasit a opravovat

Vojenská složka města (tedy určení bojeschopní muži) neměla při napadení nepřítelem za úkol pouze bojovat. Obránci museli obranu důkladně připravit, shromáždit materiál, který měl dopadat na hlavu nepřítele či rozvařovat smůlu, jež se měla lít na útočníky z velkých kotlů. Stejně tak obsazení příslušných hlídkových míst včetně těch předsunutých, dopadalo na jejich bedra. Při samotném bránění měli především mařit snahu dobyvatelů překonat zdi. Ti se o to mohli snažit třeba podkopem (ten museli obránci včas zavalit), nebo se dostávali přes hradby pomocí konstrukce či žebříků. Při tom museli obránci stát na správném místě hradeb, odstrčit žebřík, zničit konstrukci či zneškodnit příliš dotěrné útočníky. Stejně tak musela hotovost hasit požáry nebo opravovat poškození obranných prvků. Když nakonec přece jen došlo k průniku útočníků do města, obránci pochopitelně hájili důležité pozice.

Kde však brala městská hotovost potřebnou bojovou výbavu? Ze dvou možných zdrojů. Za prvé bývala k dispozici městská zbrojnice, která obsahovala potřebné vybavení. Druhá možnost byla vlastní výzbroj. Jenže to se týkalo spíše majetnějších obyvatel města či měšťanů, kteří měli právo nosit zbraň.

Samotní měšťané se někdy mohli boji vyhnout tím, že si zaplatili žoldnéře, který povinnost převzal za ně. Nicméně pokud došlo k opravdu kritické situaci, bylo třeba, aby se do boje zapojili všichni schopní obyvatelé města. Postupem času se pak městská hotovost stávala pouze jednou z možností obrany. Někdy ji nahrazovali žoldnéři zvaní „saldanarii“. Na našem území jsou poprvé zaznamenáni pro města v první polovině 14. století. Je však jasné, že najímání žoldáků bylo finančně vyčerpávající.

Obléhání města v 15. století z Velkých francouzských kronik.
Obléhání města v 15. století z Velkých francouzských kronik. I když dobová schématická malba nezachycuje právě Špilberk, lze na ní vidět většinu atributů obléhání pevností v polovině 15. století, včetně už používaného dělostřelectva
330px Mendel I 047 r
Norimberský kovář z poloviny 15. století

Služba ve válce i v míru

Být členem městské hotovosti znamenalo plnit povinnosti nejen v době války a obléhání. Pro chod města byla vojenská složka důležitá i v každodenním provozu. I v době zdánlivého klidu museli členové městské hotovosti často strážit strategická místa, třeba bránu nebo hradby. Až postupem času na tato místa najímala městská rada stráže (či jiné povolání určené k podobné službě), které podléhaly rychtáři. Stejně jako v případě válečného konfliktu i v tomto případě hledali za sebe bohatší měšťané náhradu.

Mohli si také zaplatit žoldnéře, ale podobně jim mohl posloužit i chudší soused, který stejně dostal za tuto službu zaplaceno jako profesionální voják. Náhradu za sebe někdy hledali i řemeslníci, kteří často mohli posílat na stráž své tovaryše a to ze dvou důvodů – nechuť k bojování či provoz živnosti, která by bez jejich přítomnosti stagnovala.

Řemeslníci se nemuseli v každém městě sdružovat pod svou čtvrť, ale od 14. století fungoval takzvaný cechovní princip, který mohl nahrazovat ten čtvrtní. Cechy měly často svoje vlastní vojenské vybavení, které poskytovaly svým členům, což bylo součástí komplikovaného cechovního sdružení. Samotní řemeslníci byli často velice zruční, hlavně pokud se zaměřovali na výrobu zbraní.

Nicméně schopnost boje si musel osvojit i kupec. Hlavně za slabší vlády Václava IV. hrozilo poměrně velké nebezpečí napadení obchodníků na cestách. Ti se sdružovali do takzvaných karavan, které měly i ozbrojený doprovod.

Městské svazy v husitských válkách

I přes ekonomickou sílu měst byly náklady na zbrojení silně zatěžující. Nejvýznamnějším příkladem je Pražský svaz, který tvořilo několik měst a šlechticů pod vládou Prahy. Ten byl hlavně v prvních letech války do roku 1424 jednou z hlavních sil mezi husitskými frakcemi, ale pak poněkud ustoupil do pozadí. Právě husitská města silně využívala svou vojenskou hotovost, ale i v této době jsou důležitá žoldnéřská uskupení, která využívala hlavně katolická města.

Pražané sice po porážce u Malešova (1424) od Jana Žižky silně oslabili, přesto zůstala města významnou součástí konfliktu. Pro katolickou stranu byla důležitá hlavně Plzeň ve středu plzeňského landfrýdu a bývalé říšské město Cheb, které od dob Jana Lucemburského spadalo pod vládu českého krále. Na straně husitů nabíral na významu Tábor, založený roku 1420 vyznavači kalicha jako město nové víry s novými pořádky, Hradec Králové ale opomenout nešlo ani po oslabení Prahu, jejíž organizace se komplikovala rozdělením na více samosprávných městských částí. Staré Město pražské bylo umírněnější, zatímco Nové Město pražské radikálnější.

Dalším výrazným svazem byl žatecko-lounský, který vytvářel výrazný tlak na plzeňský landfrýd. Městské svazy mohly vzdorovat i královské moci, i když bylo otázkou, na jak dlouho.

Křižáci proti husitům skrytým za vozovou hradbou zobrazení ve Vídeňském kodexu z roku 1436
Křižáci proti husitům skrytým za vozovou hradbou. Zobrazení ve Vídeňském kodexu z roku 1436

I po uzavření příměří v podobě jihlavských kompaktát 5. července roku 1436 některá města stále vzdorovala Zikmundu Lucemburskému. Ovšem nakonec došlo k několika dohodám, při nichž si panovník naklonil Tábor na svoji stranu povýšením na královské město a také tím, že zastavil město Kolín táborskému hejtmanovi Bedřichu ze Strážnice. Měšťané Hradce Králové zase vyhnali kněze Ambrože, načež přešli na královu stranu po potvrzení konšelů.

Postupně síla husitských měst upadla, takže se městské rady zaměřily se pouze na svoji obranu. Roku 1438 byl v boji mezi Jagellonci a Habsburky poražen Žatecko-lounský svaz, který následně rozpadl. Tábor se vojskům Albrechta II. Habsburského ubránil, ale nakonec je ho roku 1452 dobyl s vojskem Jiří z Poděbrad. Po skončení husitské revoluce začala města čím dál častěji využívat žoldnéřské skupiny, které nakonec nahradily městskou hotovost.

Městská hotovost pod lupou

Chcete-li se více dozvědět o vojenské činnosti a právech měšťanů i mimo samotný bojový konflikt či o vybavení městské zbrojnice,
rozklikněte si následující odkazy.

Bezpečí uvnitř hradeb​

Homines pacis „lidé míru“. I tak byli lidé města nazýváni. Mír potřebovali hlavně pro udržení statusu quo životů měšťanstva, stejně jako pro fungování dobrého obchodu a kvalitního prostředí pro provozování řemesel. Boj nebyl životním posláním ani primární činností měšťanů, přesto se stal pevnou součástí středověké společnosti.

V článku jsme popsali válečný život obyvatelů měst provázaný s obranou i s aktivním bojem. Nicméně nebezpečí hrozilo i uvnitř města. Každý měšťan i obyvatel „druhé kategorie“ mohl utrpět zranění, která jsou v právních textech uváděna jako: modré, krvavé, chromotné, mrzačící, ale i smrtelné. Ohrožení jednotlivce představovalo poměrně akutní problém, který se snažilo řešit právo.

sachsenspiegel die wahl des deutschen konigs galerie 980
Saské zrcadlo byla kodifikace saského zvykového práva.  Některá města v zemích Koruny české se jím řídila.

Soudní výkon měli ve městech na starost konšelé. Ve většině případů je jmenoval podkomoří (úředník spravující královská města) v poddanských městech vrchnost. V optimálních případech jich bylo 12 (křesťanská symbolika dvanácti učedníků), ale někde také pouze šest a ve Starém Městě Pražském se jejich počet vyšplhal na osmnáct. Pokud se stalo nějaké bezpráví měšťanovi či jinému obyvateli města, řešila to právě tato skupinu lidí. Je však důležité připomenout, že neexistovala žádná veřejná moc, která by zločin stíhala sama od sebe. Vždy bylo třeba jej nahlásit. Ještě ve 13. století aktivně fungoval ordál či boží soud. V tom samém století se však objevil nový typ šetření – inkviziční. I časem získalo negativní význam a dnes ho většinou pokládáme za nelidské, ve své době ve skutečnosti znamenalo více racionální přístup, byť zavádělo i například mučení.

Tresty byly kruté, ale pro středověkou společnost měly hned několik významů. Bylo třeba odškodnit poškozeného a případně označit viníka. Zároveň působily v symbolické rovině a měly odrazovat od páchání podobných činů. Za ublížení na zdraví mohl následovat trest setnutí části těla, za zabití šibenice. Roli však hrálo i postavení jednotlivce, které často mohlo degradovat míru trestu pouze na zaplacení odškodného a pokuty.

Měšťan vždy spadal pod právo svého města, které se v jednotlivých místech lišilo. Avšak právo nezmohlo všechno, takže se měšťan často musel bránit sám. Proto se mu hodilo umění ovládat zbraň, což mohl využít i při samotném soudním procesu, jenž se mohl řešit duelem. Ovládání zbraně se hodilo i na cesty, například na jarmark. Bezpečnost cest měla zajišťovat královská moc, ale na konci 14. a počátku 15. století tento druh ochrany ze strany mocných prakticky nefungoval.

800px Groll08
Roku 1475 byla zahájena stavba Prašné brány.

Obrana? Ano! Ale to není vše​

Hradba či brány jsou sice poměrně jednoduše představitelné stavby, ale pod těmto pojmy se může skrývat mnohem více než by člověk čekal. V článku jsem popsal jejich vojenskou funkci, ale hradba neznamenala pouze obranu. K čemu dalšímu tedy sloužila? Pokud bych použil formulaci „představovala město“, nebyl bych daleko od pravdy. Hradba budila respekt. A to nejen respekt šlechty vůči městu, která opevněné sídlo považovalo za konkurenta vojenského a často i obchodního, ale též respekt poddaných i panovníka, který města používal jako své opěrné body. Důležité bylo i ohraničení města, které vyznačovalo prostor platnosti městského práva. Hradby město uzavíraly, aby se dovnitř nedostal nikdo nechtěný. Ještě v 16. století byly zaznamenány těžké tresty za snahu překonat hradby jinou cestou než přes bránu.

Důležitou roli hrála i ekonomická kontrola skrze bránu. Tou mohli přicházet kupci, ale i jiní lidé například na trhy. Brána navíc měla i další funkce – například vybírání mýtného či oznamování časů. Kolem brány se vytvářelo několik povolání pro obyvatele města: strážní, bránní, hlásní, pověžní či trubačské a špehýřské. Na velikosti a významu záleželo, kolik z těchto povolání bude potřebných a kolik lidí je bude vykonávat. Šlo o důležité pozice, které pomáhaly při provozu, ale i orientaci v řádu města. Nejdůležitější byli zřejmě bránní, kteří vybírali mýtné, starali se o uzavření brány a kupci u nich zřizovali kolky a cejchy. Lze tedy říct, že hradby a brány oddělovaly dva úplně jiné světy.

Vyobrazení Jana Žižky v Jenském kodexu. I když plátové zbroje jsou v tomto případě spíše fantazie, zbraně mohou odpovídat realitě.

Jak vybavit vojsko?​

Častokrát představovala jediný zdroj, který mohl chudším nebo méně privilegovaným obyvatelům města poskytnout zbraně, městská zbrojnice. Kde se takové místo nacházelo? Nešlo o samostatnou budovu, což by bylo nákladné a prostorově nevýhodné řešení. Nacházela se často na radnici nebo v případě střelných zbraní například v bránách či ve věžích. Ve věži dokonce mohl sídlit cech zaměřující se na výrobu palných zbraní. Městská zbrojnice obsahovala v pokročilejším 15. století hlavně palné zbraně a střelný prach, i když zbroje a chladné zbraně se zde mohly nacházet také. Zajímavostí je, že chladné zbraně město propůjčovalo často svým obyvatelům i mimo vojenský konflikt. Zbrojnice kromě toho mohla obsahovat i řetězy, které se používaly pro obranu v případě, že se nepřítel dostal do města.

Některé cechy však městské zásoby zbraní nepotřebovaly. Měly buď svoji vlastní zbrojnici, nebo své vlastní zbraně ukládaly do zbrojnice patřící městu, případně je rozpůjčovaly mezi své členy.

Jak vybavení tedy nosili muži z městské hotovosti? Zbraní měli dispozici více druhů. Z chladných můžeme uvést tesáky, meče či kopí, ale také úderné tupé zbraně (bojové kladivo, palcát, kropáč či sudlice). Ty se začínaly v průběhu 15. a 16. století využívat čím dál častěji. Sečné a bodné zbraně dokázala totiž čím dál dokonalejší zbroj poměrně efektivně zadržet.

Totéž se ovšem nedalo říct o jmenovaných úderných zbraních, které dokázaly pláty soupeře promáčknout či prorazit. V držení městské hotovosti se nacházely i střelné zbraně. Je ovšem třeba připomenout, že luk, který by se mnoha čtenářům mohl automaticky vybavit, se u nás v pozdním středověku (tedy hlavně v husitských válkách) téměř nepoužíval. Účinnou zbraň představovala však kuše. Oproti luku měla tu výhodu, že se s ní většina bojovníků naučila zacházet poměrně rychle. O jejich přítomnosti v městské zbrojnici máme záznamy například v polovině 15. století v Lounech. V zemích Koruny české se od začátku 15. století postupně rozšířily i první primitivní pušky.

Bojovník musel mít také zbroj, která jej mohla uchránit před případným zraněním či smrtí. Její podoba se lišila podle postavení osoby, ale šlo hlavně o lehčí přilbici či železný klobouk, prošívanici, kroužkovou košili či límec, ale i kožený kabátec nebo plátovou vestu či přední pláty. Vybavení se samozřejmě lišilo podle doby i místa. Rozdíl padesáti let mezi začátkem a druhou polovinou 15. století byl znatelný.

Štít byl důležitý hlavně pro krytí kušníků a postupně se vyvíjel v pavézu. Možnosti jednotlivých měst se při pořizování zbrojí a zbraní výrazně lišily. Karel IV. nařídil v letech 1362–1363 revizi, která ukazovala, že největším držitelem byla například Plzeň či Kolín a nejméně zbraní vlastnilo město Polička.

Pro přehled a zajímavost zde uvedu soupis zbrojnice města Kolín z roku 1381: 52 kusů zbroje, 63 přileb, 63 samostřílů, 54 mečů. Postupem času se do městských zbrojnic dostala i jezdecká výstroj a zvětšoval se počet zbraní a zbrojí.

Přihlášení