Search
Close this search box.

  Navigace v článku:

Tmavý chlapec se srdcem hrdiny

Syn otrokyně se vypracoval až na šermířského mistra

Úvod

Šermířský mistr Jean Louis Michel s vycházkovou holí
Šermířský mistr Jean Louis Michel (1785–1865) s vycházkovou holí

Postava Jeana Louise Michela patří v dějinách šermu k těm nejslavnějším. Ačkoliv po sobě nezanechal žádnou teoretickou práci, ze které by jeho následovníci mohli čerpat, víme o něm z dostupných pramenů, že jeho metoda výuky šermu kordem, a především fleretem, nepostrádala originalitu a jedinečný osobní přístup. Vedle toho jsou pozoruhodné jeho slavné souboje, kdy s odvahou nejednou hleděl smrti do tváře, stejně jako jeho válečná anabáze na bojištích napoleonské éry

Psal se rok 1796, když na velkém nádvoří kasáren 32. pluku řadové pěchoty v Toulonu cvičil neúnavně s fleretem malý snědý chlapec. Jmenoval se Jean Louis Michel a ještě nevěděl, že za několik let bude znát jeho jméno snad každý Francouz. Jeden z největších šermířů a duelantů historie byl v té době jen malý, podvyživený a zmatený chlapec, klopící bázlivě zraky před pohledy hřmotných granátníků, nakrucujících si bojovně své kníry uprostřed rozložitých ochozů kasárenských baráků. To se však už brzy mělo změnit.

Útěk z rodného kraje

Dětství Jeana Louise nebylo příliš šťastné. Syn neznámého bílého cizince a černé otrokyně Adelaidy (otroci tehdy neměli v křestním listě uváděna příjmení), se narodil nejspíš v březnu roku 1785 (nebo snad až 1787) ve městě Cap Français, na severním pobřeží ostrova Saint-Domingue. Uprostřed nepokojů při povstání otroků, vedených generálem Toussaintem L’Ouverturem, proti francouzské koloniální správě byl malý Jean Louis nejspíš svědkem krutostí, které obvykle plodí násilné revoluce. Stejně jako mnoho dalších jeho krajanů využil příležitosti a raději odjel z ostrova, na kterém ho pravděpodobně nečekalo nic jiného než hlad a bída. Jak se mu podařilo uprchnout a kdo vedl jeho první kroky v novém domově ve Francii, dnes s jistotou nevíme. Obestřena záhadou zůstává i první pěstounská rodina, která se malého Jeana Louise na čas ujala, a se kterou žil krátce v Mountaubunu (město v regionu Midi-Pyrénées).

Povstání otroků na Saint-Domingue. Takzvaná Haitská revoluce probíhala v letech 1791–1804
Povstání otroků na Saint-Domingue. Takzvaná Haitská revoluce probíhala v letech 1791–1804

Vše se změnilo v roce 1796. Toho roku byl malý Jean Louis zapsán mezi děti 32. pěšího pluku. Záhy byl podroben přísné vojenské disciplíně. Učil se číst, psát i základům matematiky. Jeho spolužáci si z něj však tropili žerty a často si ho dobírali pro jeho slabou fyzickou konstrukci a barvu pleti. Ostatně v zápise evidujícím nezletilé 32. pluku doslovně stojí: Jean Louis Michel (bývalo tehdy obvyklé, že sirotci nebo děti s neznámým původem měly za příjmení běžné křestní jméno), sirotek. Vysoký 156 cm, ve tváři kulatý, černé oči, velký nos, černé vlasy a obočí, mulat, slabé fyzické konstrukce, nohy vyklenuté do oblouku vadou růstu.

V učení u mistra šermu

Traduje se, že při obhlídce pluku přistoupil plukovník (později maršál Francie) Mortier k chlapci, zařazenému do stavu plukovních dětí a prohodil k vedle stojícím důstojníkům poznámku na adresu Jeana Louise: „Tenhle moricaud (mulat) potřebuje ještě dorůst, pošlete ho k našemu mistrovi šermu, ten už si s ním poradí.“ Chlapcův další osud byl zpečetěn.

Jean Louis pod zkušeným vedením mistra šermu neustále pracoval na své kondici. Urážky vyměnil za motivaci stát se nejlepším studentem šermu. Naučil se usměrňovat svůj hněv a využívat ho pro svou koncentraci. Trénoval každý den, cvičil s kordem i fleretem dlouhé hodiny, a to i po skončení předepsaného rozvrhu. Brzy na něm byly znát pokroky. Z neduživého dítěte se vlivem pevné vůle a pravidelného cvičení měnil v silného urostlého chlapce pevných paží a hbitých nohou. Úsměšky vrstevníků se pod dopady jeho pěstí rychle změnily v uznání a respekt. Jeho píli a odhodlání nakonec ocenil i jeho šermířský mistr D’Erapes (původem Belgičan), který rozpoznal Jeanův talent a udělal z něj svého asistenta. Jean Louis tak konečně dosáhl svého. Stal se nejlepším studentem šermu ve třídě. Do konce života ctil památku na svého prvního mistra, který mu otevřel bránu do světa šermířského umění.

Mladý Jean Louis Michel a jeho šermířský mistr M. D'Erape
Mladý Jean Louis Michel a jeho šermířský mistr M. D'Erape
Rakouská kapitulace u Ulmu roku 1805 na ilustraci z roku 1906
Rakouská kapitulace u Ulmu roku 1805 na ilustraci z roku 1906

Ve víru napoleonských válek

V květnu roku 1798 se Jean Louis, jako bubeník 32. řadového pěšího pluku, přidal k Armée d’Orient (Východní armáda) na jejím tažení do Egypta. Byl to začátek dobrodružné vojenské kariéry. Sloužil zde i pod generálem Menouem, velícím vojsku po smrti generála Klébera. Štěstí stálo při něm – přežil a vrátil se. Na přelomu let 1803 a 1804 se už můžeme dočíst v záznamech 32. pěšího pluku, že byl součásti Armée des Côtes de l’Océan (Armáda pobřeží oceánu), připravující se na vylodění v Anglii. Další zápis, tentokrát z tažení proti armádám třetí koalice v roce 1805, dosvědčuje jeho odvahu. V šarvátce u obklíčeného Ulmu byl raněn bodákem do horního rtu.

V dalších letech nechyběl Jean Louis ani u dalších slavných kampaní napoleonské éry, včetně té pruské, polské, španělské či ruské. V roce 1815 byl součástí Rýnské armády (tato armáda střežila hranice s německými státy pod velením generála Rappa). Sloužil pod maršály Soultem, Jourdanem, Lefébvrem a nakonec dosáhl funkce tambour majora (velitel bubeníků pluku). Viděl vzestup a pád Napoleonovy hvězdy, na vlastní kůži zažil radosti i strázně vojenského života. Stal se svědkem velkých událostí jedné éry.

Metla soubojů

V dobách prvního císařství byl v armádě šerm velmi rozšířenou zábavou. Každý pluk měl svého Maître d’armes (šermířský mistr), který se staral o šermířskou gramotnost vojáků. Tato neoficiální funkce byla většinou spojena s hudebníky pluku. Důvod k souboji se vždycky našel a každý voják musel umět zacházet se zbraní, aby dokázal obhájit jak svou čest, tak renomé pluku. Nejčastěji docházelo ke střetům mezi vojáky během dlouhých a nudných chvil trávených v kasárnách nebo polních leženích. Zde byly horké hlavy nejvíce náchylné ke sporům a souboj byl jedním z oblíbených způsobů, jak je zchladit.

Obraz The Duel na plátně od Charlese Codmana zobrazuje typickou soubojovou atmosféru v 19. století
Obraz The Duel na plátně od Charlese Codmana zobrazuje typickou soubojovou atmosféru v 19. století

Během dlouhého táboření u pobřeží Atlantiku v roce 1804 trápila armádu metla soubojů nejvíce. Ačkoliv společné manévry byly pro vojsko velmi prospěšné a umožnily velitelům lépe koordinovat pozdější válečné akce, na morálku mužstva měly katastrofální dopad. Ležení se stávalo doslova semeništěm soubojů a Jean Louis u toho samozřejmě nemohl chybět.

Právě tehdy se odehrál souboj s nadutým křiklounem, který se nevybíravě opíral do Jean Louisovy barvy kůže. Mulat vyhrál s neuvěřitelnou grácií (více viz Souboje Jeana Louise pod lupou > Souboj u pobřeží kanálu La Manche) a hvězda jeho slávy začala stoupat.

Do legend však vstoupil Jean Louis Michel až roku 1813 díky souboji v Madridu nazvanému „jeden proti třinácti“, při němž zabil sebevědomého Florenťana Ferrariho a porazil další Italy ze spojeneckého, mezi francouzskými vojáky však neoblíbeného pluku od stejné brigády (více viz Souboje Jeana Louise pod lupou > Souboj v Madridu, 1813).

Mistrovské zkoušky v Paříži

Pověst bravurního šermíře a duelanta Jean Louise Michela se rozšířila téměř po celé armádě. Rok na to byl dekorován vysokým Řádem čestné legie (29. 7. 1814), a také dostal nabídku povýšení na důstojníka. Jean Louis však odmítl. Jeho vášeň pro šerm byla natolik velká, že nechtěl opustit své milované bubeníky ani své nástroje, se kterými uměl tak bravurně zacházet. Setrval i nadále ve funkci tambour-majora, hrdě pochodujícího se svou holí v čele bubeníků prvního batalionu pluku. Jeho fyzická přeměna z malého neduživého chlapce do podoby urostlého muže byla dokonalá, vezmeme-li v potaz fakt, že tambour-majoři byli vybírání z mužů nejurostlejších postav.

Ve svých 30 (možná 28) letech stanul Jean Louis Michel v Paříži před komisí složenou z předních akademických mistrů šermu (Cordelois otec, Daressy, La Boëssière syn), aby složil mistrovskou zkoušku. Tu zvládl na výbornou a stal se tak vůbec nejmladším mistrem šermu ve Francii. Jeho žáci si ho velmi cenili pro jeho umění a nadřízení jej obdivovali pro jeho čestné způsoby. Často býval zván jako čestný host do vyšší společnosti. Metoda jeho výuky šermu se stala nesmírně populární.

Tajemství jeho šermířské zručnosti spočívalo především v harmonii a zjednodušení všech pohybů. Brzy pochopil, že šerm je věda o pohybech těla, její tajemství a pravidla neustále studoval a zdokonaloval. Hledal nové cesty a metody, které měly vést k zjednodušení krytů a útoků. Snažil se zbavit šerm všech zbytečných parád, obratů, otoček a složitých triků. Soustředil se na obranu a z ní vycházející rychlé a smrtící protiútoky, vedené přímo po linii do odkrytu soupeře. Střeh měl být podle něj pevný a vyvážený, útok rychlý a nečitelný, obrana pravidelná s přímými kryty (rád bral i kryt horní primou). Nohy měly být pružné, připravené k rychlému útoku i ústupu v obraně. Ruka měla být lehká, ale pevná. Sevření zbraně jisté, ale ne příliš silné. Ze zbraní preferoval fleret před kordem, kord před šavlí.

Zbytečná smrt v duelech

Přestože na počátku 19. století byl ještě duel zcela běžnou věcí a smrt v souboji záležitostí zcela všední, připouštěli mnozí, že jde o věc přinejmenším zbytečnou. Jean Louis, proslulý duelant, pro kterého byla čest otázkou života a smrti, chápal zbytečnost takových obětí. Ke svému postoji k soubojům se ostatně vyjádřil zcela jasně: „Nebil jsem se nikdy pro zábavu, ale vždy jen z nutnosti. Souboj na život a na smrt je pohromou pro společnost. Šerm je umění smířit se.“ Po celý svůj další život se snažil, pokud to bylo možné, soubojům zabránit. Stal se vyhledávaným arbitrem a usmiřovatelem zbytečných sporů.

 
 
Filipp di Pier Strozzi
1785 (nebo 1787)
Narození na Haiti

Dítě neznámého bílého otce a černošské otrokyně se narodilo v Cap Français, na severním pobřeží ostrova Saint-Domingue (Haiti).

(9 či 11 let)
1796
Vstup do armády

Byl zapsán do stavu dětí 32. pěšího řadového pluku v Toulonu. První šermířské zkušenosti pod vedením šermířského mistra pluku pana D’Erapes.

(11 či 13 let)
1798–1800
Egyptské tažení

Zúčastnil Napoleonovy kampaně s armádou Armée d’Orient.

(17 či 19 let)
1804
Souboj bez prolité krve

V Boulogne-sur-Mer porazil svého soupeře pouhým fleretem.

(18 či 20 let)
1805
Zranění

Byl raněn bodákem v bojích u Ulmu.

(19 či 21 let)
1806–1815
Napoleonův voják

Zúčastnil se většiny tažení napoleonských válek, včetně třiceti bitev. V hodnosti poddůstojníka zastával funkci tambour–majora pluku.

(26 či 28 let)
1813
Jeden proti třinácti

U Madridu zvítězil v souboji proti třinácti protivníkům.

(27 či 29 let)
1814
Vojenské vyznamenání

Byl vyznamenán Řádem čestné legie.

(28 či 30 let)
1815
Oficiálně mistrem

Byl uznán akademickou komisí v Paříži jako šermířský mistr.

(29 či 31 let)
1816
Rozhodčí v duelu Lafaugèr kontra Bondy

Působil jako hlavní arbitr slavného souboje v hotelu d´Orsay mezi hrabětem Bondym a mistrem Lafaugèrem.

(41 či 43 let)
1828
Proslulá šermírna

Po odchodu z armády si založil slavnou šermírnu v Montpelliér.

(78 či 80 let)
1865
Smrt

Zemřel v Montpelliér.

       
       
       
       
    

Individuální přístup a šermírna v Montpellier

Na těchto základech prosazoval svou vlastní metodu výuky šermu, při které stanovil pravidla nezbytná pro její osvojení. Žák se měl na šermírně rozvíjet postupně a učitel pečlivě volil prostředky, jak kompenzovat individuální chyby a hledat vhodná řešení v souladu s jeho přednostmi. Výuka měla být zaměřena na individuální rozvoj jedince v šermíře s vlastní mentalitou. Proto měla být skupinová forma výuky, ve které se vždy vše řídí tempem nejpomalejšího žáka, nahrazena formou individuálního přístupu. Mistr se měl vždy starat především o inteligenci svého žáka a ujistit se, že v jeho případě nejde o jednoduchý stroj, který provádí jen naučené pohyby, ale že si je dobře vědom toho, co dělá.

Plánek šermírny Jeana Louise Michela v Montpellier podle Petit essai historique: un maître d’armes sous la Restauration, Arsène Vigeanta z roku 1883
Plánek šermírny Jeana Louise Michela v Montpellier podle Petit essai historique: un maître d’armes sous la Restauration, Arsène Vigeanta z roku 1883

Po skončení napoleonských válek, v období restaurace Bourbonů, se výuka šermu v armádě stala volitelnou (až do roku 1824 nebyla povinná). Tato situace umožnila mnoha veteránům od armády otevřít vlastní šermířskou školu. Jean Louis nebyl výjimkou. Jeho první La salle d’armes (šermírna) v Montpellier, díky shovívavosti velitele, který mu umožnil vykonávat vedle vojenských povinností i tuto civilní funkci, se díky jeho skvělé reputaci ihned zaplnila nadšenými studenty. Sídlo šermírny bylo v nynější ulici De la Loge, v prvním patře hotelu Des Gouverneurs s výhledem na fontánu Tří grácií. Škola se těšila té nejlepší pověsti a studovat v ní, znamenalo i jistou prestiž, jak ve vojenské, tak civilní společnosti v Montpellier. Brzy se o ní mluvilo se zájmem po celé Francii.

Mezi nejznámější duely, které Jean Louis posuzoval z pozice arbitra, patřil jistě souboj mezi hrabětem Bondym a šermířským mistrem z Lyonu Lafaugèrem, který se uskutečnil v roce 1816 v pařížském hotelu d´Orsay. Stal se událostí sezóny a dodnes je považován ze jeden z největších soubojů v historii. Tomuto střetnutí se věnuji podrobně v článku Mistr nad mistry v šermu fleretem.

Odchod od armády a založení nové šermírny

Pravděpodobně během španělské kampaně (1809–1814) se Jean Louis setkal se svou životní láskou, krásnou Španělkou Joséfou Montès, narozenou ve Villarino de los Aires (provincie Salamanca). Můžeme předpokládat, že tato, jemu zcela oddaná, žena odešla do Francie spolu s ním při ústupu francouzských vojsk z Pyrenejského poloostrova.

V letech 1820 až 1828 opustil s lítostí v srdci Jean Louis město Montpellier a společně s družkou následoval svůj pluk do Metz a později do Arrasu. Tato změna působiště byla vynucena poněkud nepružným systémem povinného střídání pluků v posádkách. Jedinou útěchou bylo, že se zase po nějakém čase do svého oblíbeného města budou moci vrátit. Zavedenou šermírnu v Montpellier svěřil Jean Louis prozatím do rukou schopného asistenta, pevně rozhodnut, že se po skončení své vojenské kariéry ve městě natrvalo usadí.

Jeho další působení v Metz bylo stejně úspěšné. Místní rodáci dokonce později, v roce 1850, nechali na jeho počest vyrobit pamětní ceduli s rytinami zbraní a vlajek, rámující jeho jméno napsané zlatým písmem.

Koncem roku 1828 nastala pro Jeana Louise těžká chvíle loučení s jeho drahým plukem. Po více jak třiceti letech ve službě, ověnčen nesmrtelnou slávou i žárem více jak třiceti bitev, opustil své druhy, vojáky, kteří se pro něj stali rodinou. Vrátil se zpět do Montpellier, aby zde opět vedl školu šermu k radosti své i druhých.

Za nové sídlo své La salle d’armes zvolil prostornou budovu na ulici Faubourg de Lattes č. 11 (dnes rue de Verdun), která byla jednoduše a prakticky zařízená s jedním patrem a přízemím s kůlnou a velkou zahradou. Obývací pokoje v patře byly dostatečně velké pro ubytování stálých asistentů (Prévôte des armes). Přízemí domu bylo vyhrazeno pro šermírnu, která byla pěkně prosvětlená s výhledem do zahrady a umožňovala pojmout až sedm šermířských párů. Brzy se sál zaplnil zvukem pravidelně dopadajících čepelí fleretů a kordů, jen občas prý bylo slyšet nějaké tiše pronesené slovo, to když mistr nebyl spokojen s prací svých svěřenců.

Tambour-major francouzské řadové pěchoty
Tambour-major francouzské řadové pěchoty
Mistr Jean Louis Michel na sklonku své kariéry
Mistr Jean Louis Michel na sklonku své kariéry

Tichá smrt titána

Jean Louis Michel zemřel tiše a klidně 17. listopadu roku 1865 v Montpellier ve věku 80 let. Jeho poslední dny poznamenalo trvalé poškození zraku (vlivem neúspěšné operace dvojitého šedého zákalu), ale i ztráta jeho milované ženy Joséfy (1791–1865). Přesto prý až do posledních dní dával hodiny. Jeho ruka, vytrénovaná sedmi desítkami let, dokázala vést zbraň s jistotou mistra i téměř poslepu. Cesta mladého chlapce z Haiti se naplnila.

Génius Jeana Louise Michela spočíval v jedinečnosti jeho přístupu, ve kterém nechal působit kouzlo své osobnosti na své žáky, aniž by měnil jejich přirozenost. Přesto po sobě nezanechal žádné technické poznámky ani pojednání, Dodnes je považován mnohými odborníky za největšího šermíře 19. století. Právem.

Jaroslav Vaculík, současný šermířský mistr a lektor školy šermu Bravos
Jaroslav Vaculík, současný šermířský mistr a lektor školy šermu Bravos
Škola šermu fleretem Bravos

Technikami šermu kordem a fleretem podle francouzských mistrů 17. až 19. století se od roku 2005 zabývá i brněnská škola šermu Bravos. Ve své stylové šermírně, v brněnské prvorepublikové vile Stiassni, pořádá veřejné šermířské kurzy, workshopy a semináře. Brány školy jsou otevřeny všem, kteří chtějí podlehnout kráse tajů šermířského umění.

Více informací o Salle d´Armes školy Bravos a jejich video prezentaci (showreel) najdete v odkazech níže:

Souboje Jeana Louise a šerm s kordem pod lupou

Detaily o nejslavnějších duelech Jeana Louise Michela a také o používání kordu v soubojovém šermu
od 16. století se dočtete po rozkliknutí následujících odkazů

Potrestaný provokatér se šrámem na obličeji​

Bylo pozdě odpoledne, když se k četě vojáků z 32. řadového pěšího pluku, cvičících pod dozorem svého mistra šerm fleretem, přidala zevlující skupinka složená ze směsi známých křiklounů od nejrůznějších pluků. Mezi cvičícími vojáky zvláště vynikal jeden mulat, který zacházel s fleretem velmi obratně a již několikrát zasáhl svého soupeře svým aretem (ztupená plocha nasazená na hrot čepele zbraně). Byl to Jean Louis.

Náhle vystoupil z řady přihlížejících křiklounů jeden voják a rovnou si to zamířil doprostřed improvizovaného šermířského planše. Přistoupil k jednomu z pěšáků 32. pluku a neurvale mu vytrhl fleret z ruky. „Ach tak“, řekl směrem ke svým, opodál stojícím, kumpánům. „To nejsou skutečné zbraně, jenom flerety. Tak to je v pořádku, jsou to jenom hračky a ty v opravdovém boji nezmohou mnoho. Zvlášť ne v rukou negra.“ Po těch slovech pak chvástal blahosklonně vrátil vypůjčený fleret do rukou překvapeného majitele a chystal se odejít středem.

Francouzský tambour-major v bitvě
Francouzský tambour-major v bitvě

Jean Louis stál jako opařený, ale jeho sebeovládání bylo silnější. Nedal se tak snadno vyprovokovat. Otočil se znovu ke svému partnerovi a hodlal dál pokračovat ve cvičení. Drzý pokušitel ukolébán svou samolibostí a nejspíš i tím, že nenarazil na odpor, však pokračoval dál: „Pánové,“ dával k lepšímu svým kumpánům, „je přece jasné, že žádný negr nemá takové srdce, aby obstál ve skutečném boji. Skutečný meč (francouzské slovo „épée“ má společný význam pro meč i kord) nebyl vyroben pro jejich ruce.“ Hlasitý smích okolí podtrhoval provokatérova slova. V ten okamžik Jean Louis vystoupil tiše z řady a klidně došel až ke klubku křiklounů.

„Pane, zdá se, že jste zde před chvílí mluvil o mně?!“ řekl s ledovým klidem a v jeho temných očích šlo vycítit bouři.

„Doufám, že jsem mluvil dost jasně, nebo snad vám, jako jedinému, zůstal význam mých slov nejasný?“ odpověděl přidrzle zevloun.

„Vůbec ne. Snažíte se zde jen vyprovokovat souboj“, kontroval bleskově Jean Louis a jeho oči dál probodávaly drzouna.

„Řekl jsem, co jsem řekl!“ odsekl provokatér.

„Dobrá, budu se s vámi bít, ale pod jednou podmínkou“, pokračoval s ledovým klidem Jean Louis.

„Tak podmínkou, jo?“ ohrnoval drzoun nos.

„Ano. Jen jedinou!“

„Poslouchám,“ řekl drzoun a zdálo se, jakoby pod přísným pohledem mulatových očí mimoděk ucouvl.

„Můžete použít svůj kord, když chcete, já si však ponechám svůj fleret,“ řekl Jean Louis a přitom nespouštěl svého soka z očí.

„Cože?“ řekl křikloun a nevěřícně kroutil hlavou.

„Znám svou vlastní sílu, věřím v ní, ale můžeme spekulovat o té tvé. Nechci být obviněn z vraždy. Nyní tas nebo odejdi!“

Provokatér uvízl ve své vlastní pasti, všechny oči byly nyní upřeny na něj. Nemohl odmítnout, jinak by byl považován za zbabělce. Souboj tedy začal.

Bez prolité krve

Na jedné straně stál Jean Louis klidný a soustředěný s fleretem ve své pravičce. Proti němu vykročil jeho soupeř, levák s ostře nabroušeným kordem, poněkud překvapený z rychlého vývoje událostí. Jako první zaútočil křikloun a jeho údery nebyly vůbec špatné. Jean Louis ale jen klidně ustupoval a s hbitostí hada kryl všechny rány mířené na jeho tělo. Nechá svého soupeře útočit, aby se vyčerpal, pak přejde do protiútoku. To byla jeho osvědčená taktika. Další dva údery přiletěly hned vzápětí. První, vedený na střed těla, kryl Jean Louis předpisově vysokou primou, druhý, co směřoval někam do slabin, odrazil lehce oktávou. Nikdy se nevyplácelo vést složené útoky shora dolů, to už dobře věděl. Teď měl drzoun za svou chybu zaplatit.

Šermířský mistr Jean Louis Michel (1785–1865) ve starším věku
Šermířský mistr Jean Louis Michel (1785–1865) ve starším věku

Rychlá riposta (odbod) Jeana Louise znamenala zásah do hrudi soupeře, fleret se jen prohnul, být to kordem, jeho sok by se už loučil se životem. Následoval ihned druhý útok, tentokrát křížem na vnější část trupu, počítal s krytem. Bravo! Teď enveloppement (vmyk), coupé (střih), parade (kryt) a croisé (smykem do odkrytu), obrat zápěstím ze supinace do pronacetouché (zásah)! Rána dopadla, jak šlehnutí bičem, přímo do tváře křiklouna, zrudlé námahou a vztekem. Po obličeji překvapeného mluvky se ihned začal rozlévat tmavě rudý pruh, přecházející na svých okrajích do fialova. Tuhle ozdobu si, jako upomínku své drzé ješitnosti, ponese Jean Louisův sok určitě nejméně týden nebo dva.

O souboji, který skončil bez prolité krve, se mezi vojáky mluvilo ještě hodně dlouho. Jean Louis se díky němu stal známým a respektovaným šermířem. Byl to také důkaz, že fleret může být v rukou zručného šermíře stejně tak nebezpečný jako kord. Další souboje měly brzo následovat. Celkem jich za svou kariéru bude Jean Louis absolvovat třiadvacet.

Jeden proti třinácti ​

Žádný ze soubojů Jeana Louise nedosáhl takové popularity, jako jeho duel proti třinácti soupeřům před hradbami Madridu v roce 1813.

Slunce už bylo dávno za svým vrcholem, když se v nízké roklince uprostřed mírně zvlněné pláně, na dohled starobylých věží Madridu, rozezněly první údery kordových čepelí. Houstnoucí dav tisíců přihlížejících se na sebe mačkal a tísnil, každý toužil na vlastní oči spatřit souboj mužů znepřátelených na život a na smrt. Šlo přeci o čest jejich pluků.

Patnáct vybraných mužů, nejlepších šermířů z každé strany, vedených svým šermířským mistrem se bude bít, dokud bude s kým. Kdo v souboji padne, toho nahradí další v pořadí. Jsou tu Italové z Padovy, Florencie i slunného Milána, tvořící páteř mužstva 1. pluku – pravděpodobně šlo o pluk Reggimento della Linea (del Re). Proti nim stála pestrá směsice mužů z 32. řadového pěšího pluku, poskládaná z nejrůznějších koutů Francie. Tam bylo slyšet hlasité mručení Normanďanů, vedle nich zní tlumená francouzština Pikarďanů z Amiens, o kus dál se zase překřikovali muži odkudsi z Montpelier. Hlasitě povzbuzovali svého krajana, bývalého rodáka z Haiti a jejich nejlepšího šermíře, Jeana Louise Michela.

Na atletické tělo mulata, štíhlé a ohebné jako prut, byla radost pohledět. Celá jeho soustava jakoby byla odlita z jediného kusu bronzu. Paže jsou silné a ohebné, nohy pevné a pružné. Pod jasným čelem zářily dvě tmavé oči, ale v tom přísném a podmračeném pohledu jakoby něco chybělo. Lidskost. Připomínal spíš stroj. Stroj na zabíjení.

Madridský souboj z roku 1813 na dobové ilustraci z francouzských novin
Madridský souboj z roku 1813 na dobové ilustraci z francouzských novin

Spor o čest​

Už více jak týden trval tento spor. První pluk, složený převážně z Italů, ležící táborem nedaleko Madridu, nemohl totiž přijít na jméno svým francouzským sousedům z 32. pluku, náležejícím ke stejné brigádě. Vzájemné hašteření vojáků, vyplývající z jejich hrdosti na příslušnost k pluku i národnostních rozdílů, pomalu přecházelo v regulérní bitky a od těch už byl jen krůček k nevázanému násilí. Poté, co došlo v ulicích Madridu k opakovaným násilnostem mezi mužstvem obou regimentů, dospěli jejich velitelé ke shodě – je nutné okamžitě obnovit disciplínu. Dlouhodobé spory proto vyřeší jednou provždy souboj.

V každém pluku sloužil tehdy šermířský mistr, i když v dobách prvního císařství šlo o titul pouze neoficiální. Většinou to byl člověk s bohatou minulostí duelanta, rváč a často i vyzývavý křikloun. Jen výjimečně šlo o člověka klidného a vyrovnaného. Nutným předpokladem pro tuto funkci však nemusel být vždy jen charakter rváče, důležitá byla především obratnost se zbraní získaná praxí a stovkami hodin v šermírně. Takový šermířský mistr se pak u pluku těšil respektu, který byl hodný plukovníka. K dispozici měl většinou dva až tři prévôt d’armes (asistenty mistra šermu), kteří patřili rovněž k bouřlivákům pluku a při výuce i neplechách mu vždy rádi podali pomocnou ruku. Nejčastějším zaměstnáním těchto vojáků byla, vedle výcviku šermu kordem, šavlí a fleretem, služba u hudby. Šlo tedy především o řadové bubeníky a tambour-majory (velitel bubeníků pluku). To byl případ i Jeana Louise Michela.

Sebevědomý florentský protivník​

Jeho prvním soupeřem, na rozpálené zemi uprostřed kruhu udupaného stovkami nohou, byl Ital Giacomo Ferrari, mistr ze slavné šermířské akademie ve Florencii. Stejně jako Jean Louis byl obnažený od pasu nahoru. Italova postava byla vysoká a mohutná. Drobný jílec kordu se v jeho herkulovských pažích doslova ztrácel. Jeho tvář zdobil elegantní černý knír nakroucený švihácky nahoru. Rozdával do široka úsměvy, věřil si. Představoval prototyp italského rváče, posedlého bojem a utkvělou představou o nadřazenosti systému italské národní školy šermu. Jeho mínění o jeho soupeři bylo liché, navíc notně podpořené tehdy ještě běžně panujícím názorovým kýčem o méněcennosti příslušníků tmavší rasy.

Poslední vteřiny před zápasem. Napětí a nervozita? Kdepak. Na to byli oba soupeři moc zkušení. Jen se jim zbystřily smysly. Pak zazněl očekávaný pokyn arbitra: „Na střeh!“ Souboj na život na smrt začal.

Ital začal ihned rozehrávat svoji hru plnou florentských triků a záludů. Spoléhal na to, že tím svého soka unaví. Jean Louis zatím pomalu ustupoval a se stoickým klidem kryl jistou rukou všechny soupeřovy útoky. Jeho obrana byla založena na rychlých obratech pružného zápěstí, s loktem téměř nataženým, primu bral vždy vysoko tak, jak to ostatně doporučoval již o půl století dříve mistr Danet. Jeho krok byl jistý, a přestože zvolna ustupoval pod přívalem Italových ran, jeho tělo stále drželo předepsanou linii. Jistý účinek to však mělo. Ferarri začal pomalu ztrácet svou trpělivost a sebejistotu.

Paže florentského mistra vířila ze strany na stranu, ale žádnou skulinu v krytu soupeře doposud nenašel. Zdálo se, jako by ten mulat s ledovým pohledem četl předem všechny jeho myšlenky. Přesto se Ital rozhodl, že souboj rychle ukončí. Naznačil útok do kvarty a prudce se při tom předklonil trupem kupředu, hrot jeho čepele opsal kruh a v širokém oblouku mířil do odkrytu jeho soka, pak se náhle Florenťanovo tělo opět prudce stáhlo a v okamžiku mulatova odbodu (riposte) přešlo v lehké zhoupnutí do výhybu na opačnou stranu (apuntata).

Kord francouzského důstojníka okolo roku 1810
Kord francouzského důstojníka okolo roku 1810

Výdrž zraněného šermíře

Jean Louis však zareagoval rychlostí blesku. Ihned přešel do krytu vysoké sekondy, aniž by o píď uhnul ze své linie. Naopak byla to jeho ozbrojená paže, která teď jako blesk vyrazila dopředu. Rozestup byl příliš krátký na to, aby s tím mohl florentský mistr ještě něco udělat. Rána dopadla na jeho pravé rameno. Jako horký nůž máslem projela kůží, sjela po kosti a zastavila se až o kloub. Ze zasaženého místa ihned vytryskl tmavý proud krve. Zranění bylo nejspíš vážnější, než na první pohled vypadalo. Ferrari očividně zbledl. Ihned k němu na pokyn arbitra přistoupili jeho sekundanti. Další z jeho druhů se už pomalu svlékal z vesty a košile, aby ho nahradil. Florenťan se však jen usmál. „To nic není,“ řekl a přitom si přehodil kord do levé ruky. Pak naznačil posunkem hlavy sudímu, že chce v souboji pokračovat dál. Jeho druhové sklopili hlavy a vrátili se zahanbeně opět na svá místa. Začalo další dějství.

Ital, stále silně krvácející ze své rány na paži, zaujal v levém gardu nebezpečnou pozici, která mohla být velmi nepříjemná i pro tak zkušeného šermíře, jakým byl Jean Louis. Ten se rozhodl čelit této nové situaci zkrácením rozestupu a v sérii složených útoků prověřil pevnost Italovy obrany. Ferarri šermoval stejně dobře levičkou jako pravačkou, držel si odstup, ale jeho kryty pod vlivem ztráty krve očividně slábly. Teď trpce platil za své rozhodnutí pokračovat v souboji i přes zranění. Rozhodl se vsadit vše na jednu kartu.

Jean Louis však zareagoval rychlostí blesku. Ihned přešel do krytu vysoké sekondy, aniž by o píď uhnul ze své linie. Naopak byla to jeho ozbrojená paže, která teď jako blesk vyrazila dopředu. Rozestup byl příliš krátký na to, aby s tím mohl florentský mistr ještě něco udělat. Rána dopadla na jeho pravé rameno. Jako horký nůž máslem projela kůží, sjela po kosti a zastavila se až o kloub. Ze zasaženého místa ihned vytryskl tmavý proud krve. Zranění bylo nejspíš vážnější, než na první pohled vypadalo. Ferrari očividně zbledl. Ihned k němu na pokyn arbitra přistoupili jeho sekundanti. Další z jeho druhů se už pomalu svlékal z vesty a košile, aby ho nahradil. Florenťan se však jen usmál. „To nic není,“ řekl a přitom si přehodil kord do levé ruky. Pak naznačil posunkem hlavy sudímu, že chce v souboji pokračovat dál. Jeho druhové sklopili hlavy a vrátili se zahanbeně opět na svá místa. Začalo další dějství.

Ital, stále silně krvácející ze své rány na paži, zaujal v levém gardu nebezpečnou pozici, která mohla být velmi nepříjemná i pro tak zkušeného šermíře, jakým byl Jean Louis. Ten se rozhodl čelit této nové situaci zkrácením rozestupu a v sérii složených útoků prověřil pevnost Italovy obrany. Ferarri šermoval stejně dobře levičkou jako pravačkou, držel si odstup, ale jeho kryty pod vlivem ztráty krve očividně slábly. Teď trpce platil za své rozhodnutí pokračovat v souboji i přes zranění. Rozhodl se vsadit vše na jednu kartu.

Co je to za triky? Blesklo nejspíš Jean Louisovi hlavou. Jeho paže však byla rychlejší než myšlenka. S instinktem kobry rychle přitáhl ruku k tělu, to bylo poprvé, co se protivil svému přesvědčení brát kryt vždy od těla. Teď mu jeho reflex zachránil život. Kryl téměř v posledním okamžiku. Ferarriho hrot opsal kruh, setrvačností krytu byl odražen a sklouzl neškodně bokem. Teď už byl Florenťan zase příliš blízko na to, aby se mohl rychle vrátit. Čepel mulatova kordu vystřelila vpřed, nenarazila však na žádný odpor. Na to je lidská tkáň příliš slabá. Zásah prošel středem Ferarriho těla jako blesk. Ital unaveně pohlédl na svého přemožitele, po rtech mu přejel křečovitý úsměv a pak se mu definitivně zakalil zrak. Jeho pozemská pouť právě skončila.

Další mrtví a zranění

Hned nato nastal bouřlivý jásot. To vojáci 32. pluku skládali hold svému mistrovi. Nebezpečný Ital byl poražen. Mrtvé tělo zatím v truchlivém mlčení odnášeli jeho přátelé. Nemělo však být poslední. Italové kráčeli jeden za druhým na schůzku se smrtí, která měla toho dne zachmuřený pohled mulata. Během dalších třiceti minut zabil Jean Louis další dva soupeře a deset lehce či těžce zranil. Strašlivý výřad nebožtíků a těžce raněných odpočíval zakrytý plášti nedaleko krví nasáklého kolbiště. Když padl další z Italů zasažený ranou do hrudi, rozhodl se kdosi z přihlížejících sekundantů na francouzské straně souboj přerušit s tím, že Jean Louis už toho dne vykonal pro čest jejich pluku dost a že je na čase, aby si odpočinul a byl vystřídán někým čerstvým.

Armáda francouzského maršála Joachima Murata, krále neapolského, vojáci 1. řadového pluku v letech 1813–1815
Armáda francouzského maršála Joachima Murata, krále neapolského, vojáci 1. řadového pluku v letech 1813–1815

S tím souhlasili i oba plukovníci, Jean Louis o tom však nechtěl ani slyšet. Rázem ho obklopili přátelé, kteří ho přemlouvali, ať od dalšího boje už raději upustí. Při té tlačenici Jean Louis hrotem svého kordu nechtěně zranil jednoho ze svých druhů do nohy. Rána začala ihned silně krvácet a nejspíš v ten okamžik mu to došlo. Napětí a stres prožitý během posledních 40 minut se uvolnil. Mulatova paže se sklonila, zakrvácený kord, který toho dne rozdal 27 ran, vypadl ztěžka ze sevření prstů na zem. Pohled na krev druha Jeana Louise dojal. Sám nezraněný a ještě před chvílí tak necitelný ke svým soupeřům, se rázem změnil v beránka, po jeho snědé tváři stékaly v drobných pramíncích slzy. Tímto incidentem zároveň skončil i boj. Poslední dva Italové, na které už díky tomu nedošlo, si oddechli, dnes přežili svou smrt. Kolem mrtvých a raněných se shromáždili svědci souboje, vojáci z každé strany. Spor mezi pluky skončil nadobro tichou dohodou.

Odvaha může mít různé tváře, ale toho dne měla, tam na pláni před Madridem, podobu Jeana Louise.

Francouzské duelové kordy z doby druhého císařství (1852–1870)
Francouzské duelové kordy z doby druhého císařství (1852–1870)

Pokračovali v odkazu svého mistra​

Šermírnou v Montpellier prošlo za mnoho let velké množství žáků jak z řad profesionálů, tak amatérů. Mezi ty nejvděčnější patřili například François Kachler, profesor šermu z Paříže, doktor Richard Gordon a jeho přítel profesor Lallemand, který dokonce doporučoval svým pacientům hodiny šermu jako terapii pro zlepšení kondice po nemoci, nebo mladý Louis Gaventous, který se později stal hlavním učitel šermu v Mexiku. Mezi žáky Jeana Louise patřil i Emmanuel Broutin, který později emigroval do Španělska, kde pokračoval ve své kariéře šermíře ve službách královny Isabely II. a založil nesmírně populární šermírnu v Madridu.

Jedním z žáků byl i první mistr šermu pařížských gard a soukromý učitel šermu syna Napoleona III., Pierre Bonnet. Dalším žákem šermírny v Montpellier se stal i jistý praporčík A. Galard, který zanechal ve své pozůstalosti pojednání o metodice výuky šermu Jeana Louise (tato práce byla nalezena před několika lety náhodou a byla odkázána Francouzské šermířské federaci).

Nové čepele pro souboj

Během rozvoje francouzské školy šermu procházely vývojem samozřejmě také zbraně užívané touto školou. V následujících odstavcích se čtenáři pokusím nastínit jejich typy a vývoj od druhé poloviny 16. století až po konec 19. století.

V druhé polovině 16. století se tato škola poprvé výrazněji zapsala do povědomí veřejnosti díky dílu mistra Henriho Sainct-Didiera. Poprvé tak vystoupila ze stínu italské školy. V té době se v zemích západní Evropy užívaly k soubojům především rapíry. Mistr Didier pak ve svém pojednání popisuje především techniky šermu s mečem, tehdy již poněkud archaickým, ale pořád velmi oblíbeným. Následovníci tohoto mistra se však stále více orientovali na techniky šermu rapírem (kordem) a na rozdíl od svých italských konkurentů nepřikládali další význam levoručním dýkám, jako druhotné párové zbrani. Díky tomuto přímému zaměření Francouzů na jeden typ zbraně se rychle vyvíjely spolu se školou i zbraně v ní užívané. Na rozdíl od ostatních konkurenčních evropských šermířských škol se v průběhu 17. století celková délka kordů užívaných Francouzi stále zkracovala a i zpočátku složitá ochrana ruky se postupně zjednodušila, až nabyla formy dnes obecně známé jako kordík.

V polovině 17. století se začínala vedle běžného kordu užívat pro výcvik šermu také další zbraň této školy – fleret. Šlo o zbraň velmi lehkou, jejíž tvar čepele byl zpočátku čočkovitého nebo zploštěle trojúhelníkového profilu, postupem času nabyl převážně profilu čtvercového. Jílec zbraně byl poměrně dlouhý a umožňoval snazší a přesnější ovládání zbraně pomocí hry prstů (doigtée). Jednalo se o ryze cvičnou zbraň, na jejímž konci byla malá kulička (Pointe d’arrêt), která měla za úkol snížit riziko zranění soupeře během cvičného boje.

Kord důstojníka Francouzské republiky 1795
Kord důstojníka Francouzské republiky 1795

Kord: zbraň pro obranu cti

Souběžně s fleretem se však vyvíjel i šerm hlavní zbraní školy, a tou byl kord (épée), později kordík (petite épée). Šerm touto zbraní tvořil její královskou disciplínu, jehož rozvoji věnovala většina francouzských mistrů zpočátku nejvíce pozornosti. Kord a kordík, to jsou pojmy, které někomu mohou zamotat hlavu. Pod pojmem kord francouzská škola šermu rozumí zbraň určenou pro šerm, a to jak technikou bodů, tak i technikami seků, které někteří mistři stále více zavrhovali.

Kord procházel přirozeně svým vlastním vývojem, a tak není divu, že zbraň z počátku 17. století se liší od zbraně užívané o sto let později. Forma kordů se stále odlehčovala a těžší typy s čočkovitým a kosočtvercovým profilem čepele, užívané v letech 1600–1650, se postupně stále více odlehčovaly a zkracovaly, až získaly podobu spíše elegantního kostýmního doplňku s trojúhelníkovým profilem čepele, známému z let 1680–1790, což se dnes běžně nazývaných kordík.

Prvotním záměrem ve vývoji této zbraně byla stále větší snaha snížit váhu, a tím i umožnit její snazší ovladatelnost. Ve všech formách francouzských barokních kordíků však byl zachován prostor pro rikaso (ricasso), které umožňovalo vložení prstů. V pozdějším období (po roce 1780) se rikaso stále zkracovalo, až postupně zaniklo úplně. Během 19. století se šerm stále více stával předmětem sportovní dovednosti a důvod k nošení kordíku, určenému k souboji či obraně, postupem času vymizel. Proto i kordy užívané frekventanty francouzské školy nabývaly maximálně prostých a odlehčených forem, vhodnějších pro sportovní účely. Svým způsobem se vyvíjí dodnes.

Držení kordu​

V tomto popisu se zaměříme na správnou techniku držení kordu v různých stanovených polohách. Na úvod této kapitoly ve stručnosti představím stručný výčet starších typů držení zbraní v rámci obecně známých evropských škol od poloviny 17. století.

Španělé vkládali do rikasa svých dlouhých rapírů pouze jeden prst, a to ukazováček. Zbraň drželi spíše volněji s důrazem na pohyb zápěstí. Italové vkládali do rikasa prsty dva, a to jak ukazováček, tak i prostředník. Dosáhli tímto způsobem držení vyšší přesnosti v ovládání zbraně, zvláště při technikách vedených bodem.

Duelové kordy okolo roku 1820
Duelové kordy okolo roku 1820
Francouzský duelový kord s čepelí typu colichemarde okolo roku 1840
Francouzský duelový kord s čepelí typu colichemarde okolo roku 1840

Prosazovali teorii, že rapír (kord) je prodlouženou rukou. Přikládali proto význam spíše pevnějšímu držení zbraně s důrazem kontaktu hlavice zbraně se zápěstím. V pozdějším období přiblížili svou techniku úchopu zbraně francouzskému stylu. Přesto Italové stále více svírali své zkrácené rapíry a kordy v hrsti než jejich francouzské protějšky.

Francouzské pojetí držení zbraně přikládá především velkou důležitost práci zápěstí, proto bylo podle ní poněkud volnější držení zbraně nutností.

Je důležité si uvědomit, že typická váha pozdně barokních kordíků se pohybovala okolo 0,5 kg (max. 0,75 kg), přitom jeho délka byla zřídkakdy větší než 1 metr. Je tedy jasné, že s takovouto zbraní bylo možné provádět rychlejší a složitější akce než s dlouhým rapírem. Francouzští šermíři vkládali pod rikaso pouze jeden prst, a to ukazovák. Nehty při správném uchopení měly směřovat vzhůru. Hlavice zbraně tak již není celou plochou v kontaktu se zápěstím, ale bývá zcela mírně vystrčena nad ním. Tímto způsobem se jednoduše dosáhlo možnosti využívání kružných krytů, práce s odbody (riposta) i celkově snazší manipulace při vmyku (enveloppement). Této klasické poloze zbraně (čepel míří do výše očí soupeře) říkáme dále držení v pozici supination – v dlani (quarte, sixte). Přetočíme-li zbraň tak, aby dlaň a prsty směřovaly dolů (hlavice zbraně se tak dostává do těsného kontaktu se zápěstím), jde o tzv. držení v poloze pronation – ve hřbetu (tierce, seconde).

Při uplatnění jiných typů vazeb se samozřejmě uplatnily i další polohy zbraní. Nicméně vzhledem k pozici držení šlo vždy o varianty výše popsané. Stále je však řeč o držení zbraně v základním střehu a vazbě. Například při horní vazbě se zbraně křížily pod úhlem 30°, ve výši hlav obou proti sobě stojících šermířů. V tomto případě bylo nutné držení poněkud uvolnit, jakmile čepel zbraně směřovala šikmo dolů, došlo samozřejmě k uvolnění kontaktu hlavice se zápěstím. Obdobné držení se používalo i při spodní vazbě.

  • DARESSY, Henri. Archives des Maitres D´Armes de Paris. Paris, 1888.
  • VIGEANT, Arsène. Petit essai historique: un maître d’armes sous la Restauration. Paris, Imprimé par Motteroz, 1883.
  • AN HISTORICAL DUEL, Hanford Journal (Weekly), Volume III, Number 15, 25 July 1893.
  • Notice biographique sur Jean Louis et son école (publiée anonymement à Montpellier, Imprimerie Ricard Frères, 1866).

Přihlášení