Cesta smrti z Kábulu
aneb Tvrdá lekce placená krví
Ve snaze rozšířit svůj vliv za hranice Indie zaútočila britská armáda v roce 1839 poprvé na Afghánistán, kde obsadila hlavní město Kábul a dosadila sem loutkového vládce. Zaskočil ji však afghánský odpor, vedený jak formou svaté války proti nevěřícím, tak částečně i jako tradiční boj horských kmenů s vetřelci. Tísněné britské jednotky se začaly stahovat z Kábulu, jejich ústup přes průsmyky Hindúkuše se však změnil v krvavé peklo, které téměř nikdo nepřežil. Britské impérium tak dostalo tvrdou lekci
Britsko-afghánská konfrontace se stala první z mnoha válek, které později dostaly souhrnný název viktoriánské, neboť se vedly v době dlouhého panování královny Viktorie (1837-1901).
Koncem 18. století získala Británie postupně kontrolu nad Indií, rozsáhlou a bohatou, ovšem politicky roztříštěnou zemí, s více než 100 miliony obyvatel. Britští zástupci ovládali zemi pomocí škály diplomatických a ekonomických nástrojů, v čemž hrála významnou roli také armáda. Tu tvořily evropské jednotky o síle 40 tisíc mužů spolu s 200 tisíci domorodými vojáky (takzvanými sépoji). V té době pronikaly do Střední Asie rovněž jednotky expandující Ruské říše, které car vysílal na jih ve snaze otevřít si za podpory místních vládců cestu k Indickému oceánu. Vzhledem k tomu, že britský tlak směřoval na sever, zákonitě docházelo k diplomatickým konfrontacím obou velmocí, které občas hrozily přerůst v přímý válečný konflikt. Toto vleklé soupeření, které trvalo osmdesát let, dostalo pojmenování Velká hra (viz Pod lupou > Velká hra), přičemž její součást tvořily i tři britsko-afghánské války.
Tažení začalo
Na výpravu k ovládnutí Afghánistánu stáhla britská vláda jednotky z velké části Indie. Expediční sbor tvořilo asi 15 000 vojáků, převážně sépojů, vedených britskými důstojníky. Prapory (historicky označované jako pluky) složené pouze z britských vojáků tvořily asi desetinu tohoto počtu. Výpravu doprovázel také velmi početný trén (zásobovací kolona) čítající téměř 40 000 mužů, především důstojnických sluhů a poháněčů 30 000 velbloudů, přičemž každý důstojník měl nárok na deset naložených zvířat. Vysoký počet soumarů ukazuje nejen snahu o důstojnický komfort, ale především nutnost vézt sebou veškeré vybavení nezbytné pro boj v afghánských horách, v nichž nešlo spoléhat na místní zdroje.
Britské jednotky překročily v březnu 1839 u Kvéty (tehdy součást Britské Indie, dnes Pákistán) afghánskou hranici a bez velkého odporu se koncem dubna zmocnily Kandaháru. Zde se armáda na dlouhé dva měsíce zastavila, než se z okolí podařilo sehnat dostatečné zásoby proviantu a krmiva pro další postup. Teprve koncem června nastoupilo vojsko 480 km dlouhou cestu do Kábulu.
Již od počátku tažení odmítali Afghánci přijmout vládce dosazeného cizími „bodáky. Zemí zněly výzvy ke svaté válce proti nevěřícím (džihádu), na základě kterých se mobilizovaly houfy bojovníky za svatou věc. Těm se v 19. století říkalo ghaziové, dnes se označují jako mudžahedíni.
Ovládnutí Kábulu
Vzhledem ke špatným cestám museli Britové zanechat těžká děla v Kandaháru, ačkoliv jim později velmi chyběla. Armáda postupovala rychle vpřed i přes objemný trén a v polovině července překvapivě rychle dobyla pevnost Ghazní – mohutný horský komplex s 2 000 obránci (viz Pod lupou > Dobytí Ghazní).
Poté, co zprávy o pádu údajně nedobytné pevnosti dorazily do Kábulu, uprchl vládce země, emír Dóst, do střední Asie. V zemi zůstal pouze jeho nejstarší syn Akbar Chán, který se postavil do čela protibritského odporu. Již 7. srpna dorazila britská armáda do Kábulu a na uvolněný trůn dosadila emíra Šáha Sudžu. Nový vládce vjel triumfálně do města, ale v ulicích lemovaných britskými vojáky stálo jen málo místních obyvatel a téměř nikdo mu neprovolával slávu. Bylo zřejmé, že jej Afghánci nepovažovali za svého vládce.
Velení invazní armády nicméně věřilo, že dosazením loutkového vladaře dosáhlo strategického cíle tažení, proto stáhlo ještě v roce 1839 polovinu jednotek zpět do Indie. Britští velitelé ponechaní v Kábulu s tímto rozhodnutím nesouhlasili, neboť jej vnímali jako podstatné oslabení britské akceschopnosti. Brzy pochopili, že se ocitli ve zcela jiné situaci, než v Indii, neboť Afghánistán začal připomínat podrážděné vosí hnízdo.
Neudržitelné postavení
Vzhledem k tomu, že mohutná kábulská pevnost Bala Hissar připadla Šáhu Sudžovi, rozhodli se Britové vybudovat vlastní vojenský tábor za městem. Šlo o zásadní chybu, neboť nové ležení bylo špatně hájitelné a dalo se ostřelovat z okolních výšin (viz Pod lupou > Kábul pod britskou správou).
Útoky na britský tábor se den ze dne stupňovaly a velitelé se nemohli shodnout na postupu. Koloniální tradice vyžadovala tvrdý zákrok k potlačení povstání v samotném zárodku, ale Britové vnímali svou početní slabost. Omezili se proto na obranu tábora a krátké výpady z něj, brzy však poznali nevýhody krátkého dostřelu svých mušket v porovnání s afghánskými ručnicemi. V prosinci 1841 britští velitelé pochopili, že posily z Indie přes zasněžené průsmyky do Kábulu neprojdou, a že se se svými jednotkami ocitli v pasti. Rozhodli se proto vyjednávat s hlavou vzbouřenců Akbarem Chánem. Ten zpočátku k dohodám nejevil velkou ochotu, prvního britského vyjednávače dokonce v afektu vlastnoručně zabil. Nakonec se však podařilo domluvit čestný ústup Britů z Kábulu, neboť se zdálo, že ani Akbar Chán nechce hnát situaci do krajnosti..
Děsivý začátek
První den ústupu, 6. ledna 1842, tvořilo odcházející kolonu asi 4 500 vojáků, z toho zhruba 700 Evropanů z britských praporů, zbytek domorodí sépojové a část mužů emíra Šáha Sudži. K ustupujícím jednotkám se přidalo asi 12 000 civilistů, včetně několika desítek žen britských důstojníků. Cílem byl 130 km vzdálený Džalalabád se silnou britskou posádkou. Cesta k němu vedla ovšem těžkým terénem se třemi horskými průsmyky, přičemž počáteční etapa probíhala v hlubokém sněhu.
Již první noc bez přístřeší si mrazy vyžádaly desítky obětí. Mnoho indických vojáků dezertovalo a přidalo se k povstalcům ve snaze zachránit se před zmrznutím. Skutečné utrpení pak začalo druhý den, po vstupu do prvního z průsmyků Khurd Kabulu. Na roztaženou kolonu útočili z okolních výšin nejenom fanatičtí ghaziové, ale i místní horalé. Ustupující se v hrůze snažili semknout, jenže tím poskytovali ještě lepší cíl, který afghánští ostrostřelci téměř nemohli minout.
Sedmikilometrový průchod průsmykem zaplatilo životem asi 500 vojáků a 2 500 civilistů. Cestu lemovali ranění a mrtví lidé, stejně jako těla velbloudů. Pronásledovatelé postupovali v těsném závěsu za roztaženou kolonou, dobíjeli raněné, a obírali je o vše, co mělo nějakou cenu. Jeden z britských velitelů sépojských oddílů vzpomínal: „Poté, co mne zahlédli, počali ranění a vysílení zoufalci volat mé jméno. Co jsme ale pro ně mohli udělat? Sami jsme byli v podstatě bezmocní.“ Čtvrtý den se rozpadající kolona vynořila z průsmyku a pokračovala v cestě. V té době již celé uskupení ztratilo mnoho ze své bojeschopnosti.
Kolem kolony kroužily jízdní jednotky Akbar Chána, který se tvářil jako ochránce expedičních sil, zároveň však povzbuzoval své muže k jejich ničení. Britskému velení nezbylo, než s ním znovu vyjednávat, a nakonec vyhovět požadavku odevzdat jako rukojmí všechny Evropanky spolu s vybranými důstojníky. Většina z nich válku přežila a mohla vydat svědectví o začátku děsivého pochodu. Mezi rukojmími skončil i velitel expedičních sil generál Elphinstone, který však další útrapy nepřežil.
Afghánští bojovníci – fanatici spolu s tvrdými horaly
Britové se v Afghánistánu střetli v podstatě se dvěma typy protivníků. První typ představovali tzv. ghaziové, oddaní bojovníci svaté války – džihádu. Plamen nenávisti k cizincům v nich před bojem povzbuzovali muslimští duchovní, kteří v příchozích cizincích, křesťanech i hinduistech, viděli automaticky nepřátele islámu.
Při britském ústupu doplnili řady ghaziů bojovníci z kmenů sídlících podél horských stezek, zvyklých vybírat poplatky za jejich použití, nebo přímo olupovat karavany. Ač též muslimové, jejich náboženský zápal byl menší. O to větší však byla jejich touha po kořisti. Šlo o houževnaté válečníky zvyklé na těžké podmínky Hindúkuše. Zvládali výstupy na zdánlivě nepřístupné, strmé a zledovatělé svahy, čímž překvapovali protivníka v místech, z nichž je nečekal. Většina mužů vlastnila ručnici, tzv. jezail, s dlouhou hlavní a typicky ohnutou pažbou, jejíž dostřel trojnásobně převyšoval standardní britskou mušketu. Pomalejší kadenci střelby, danou zastaralým křesadlovým zámkem, nahrazovali Afghánci přesnou muškou, proto je mnoho britských současníků považovalo za nejlepší odstřelovače na světě.
Smrt v průsmycích
Strádající kolona pokračovala v cestě, na níž se k utrpení ustupujících přidaly těžké omrzliny. Poškozená pokožka se z rukou i nohou odlupovala a sépojové zahazovali muškety, protože chladné železo neudrželi v ruce. Mnoho vojáků zcela ztratilo vůli k odporu, přitom strastiplné putování nebylo zdaleka u konce. Po zdolání horských stezek čekaly ustupující zoufalce ještě dva úzké průsmyky, které se staly soutěskami smrti.
Ve druhém průsmyku Huft Kotul zablokovali Afghánci ústupovou cestu barikádou z trnitých keřů, tu však zbytky britských jednotek dokázaly prorazit. Z druhého průsmyku tedy vyšla kolona ještě jako celek, byť velmi oslabená (v jednotkách se nacházelo pouhých 1 000 mužů schopných držet zbraň), třetí průsmyk Jugdulluk se ovšem stal ustupujícím jednotkám osudným. Přesná palba domorodých kmenů zde pobila většinu vojáků i civilistů.
Zachránilo se pouhých 60 mužů v sedlech koní, včetně vojenského lékaře Williama Brydona. Ten sice neměl na koně nárok, ale získal jej od umírajícího vojáka, kterého ošetřoval.
Jízdní oddíl vyjel z průsmyku, a na rozcestí se rozdělil na dvě části. První zahynula zcela beze svědků, druhá dojela až na vzdálenost 20 km od Džalalabádu, cíle cesty. Zde skupinu zaskočilo jízdní uskupení afghánských horalů, které v kruté šarvátce všechny Brity pobilo. Jediný doktor Brydon dokázal z boje uniknout, a to i poté, co mu Afghánci zlomili šavli a utrpěl dvě sečná zranění. Další den, 12. ledna 1842, dojel zcela vyčerpán na dohled pevnosti. Vyslaná eskorta dopravila vysíleného muže za hradby. Později se ukázalo, že se William Brydon stal jediným Evropanem, který hrozný ústup přežil. V dalších dnech dorazilo do Džalalabádu jen pár omrzlých sépojů. Britská porážka a ponížení nemohly být větší.
Afghánistán nešlo ovládnout
Zničením ustupující kolony plamen svaté války nepohasl. Afghánská nenávist se následně obrátila proti dalším britským posádkám v zemi v Kandaháru, Džalalabádu a Gházní. Bojovníci džíhádu tato města oblehli, na což jejich posádky reagovaly výpady. Z rozsahu revolty bylo však zřejmé, že bez posil z Indie povstání nejen nepotlačí, ale dokonce ani neudrží stávající pozice. Gházní nakonec padlo, ale britští velitelé v Kandaháru a Džalalabádu dohodli zdánlivě sebevražedný plán, zcela v duchu britských vojenských tradic. Do Indie se měli společně stáhnout přes Kábul, tedy „ústupem vpřed“.
Obě posádky s odlehčeným trénem opustily pevnosti, prorazily kruh obléhajících a po usilovných pochodech se 17. září 1842 spojily v Kábulu. Jako odplatu za lednový masakr sice vypálily střed města, přesto za hlavní úspěch svého výpadu považovaly osvobození rukojmích z doby ústupu. Ty držel jeden z místních vládců a za vysokou sumu je propustil. Britové si vypálením Kábulu a záchranou rukojmích částečně obnovili pošramocenou čest, nicméně bylo zřejmé, že tuto britsko-afghánskou válku koloniální říše prohrála. Je zjevné, že britské vedení hrubě podcenilo afghánský terén, klimatické podmínky, a především mentalitu bojovných obyvatel země s jejich odhodláním klást odpor vetřelcům.
Viktoriánská pomsta – dvě další války
Příliš úspěšná nebyla pro Brity ani 2. britsko-afghánská válka (1878–1880), ve které jejich jednotky sice opět došly až do Kábulu, ale poté, co se ukázala neudržitelnost dobytých pozic, musely znovu ustoupit, tentokrát již spořádaně. Až třetí válka roku 1919 skončila britským vítězstvím, když útočníci nasadili kulomety a letectvo. Britové nicméně pochopili, že zemi je nemožné trvale vojensky ovládnout, a ještě v témže roce se stáhli. Rok 1919 se tak považuje za zrod moderního Afghánistánu. Po sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979 se mnozí ve světě tázali: „Cožpak se nemohli poučit z britské zkušenosti?“
Tažení pod lupou
Další zajímavosti o politické situaci před tažením, dobytí Gházní a začátku afgánského odboje si můžete přečíst po rozkliknutí odkazů.
Hašteření velmocí ve středu Asie
V roce 1839 oddělovalo Britské impérium a Ruskou říši již jen nárazníkové území Afghánistánu. Ten tvořil z velké části vysokohorský masiv pohoří Hindúkuše, který je téměř neprůchodný. Rovinami na jeho úpatí vedly ale od nepaměti obchodní cesty, které z Afghánistánu učinily křižovatku Asie, po níž putoval již Alexandr Veliký, Čingischán nebo později Tamerlán. Indický místodržící chtěl dostat celou oblast do britské zóny vlivu dosazením poslušného panovníka, jenž by zastavil ruské pronikání do oblasti. Londýnská vláda schválila plán intervence, která měla sesadit emíra Muhammada Dósta a nahradit jej původním vládcem Šáhem Sudžou žijícím v indickém exilu. Úkol se nezdál složitý, neboť podobně postupovala britská koloniální správa na indickém subkontinentu opakovaně. Zpravidla stačilo získat vliv nad místními panovníky, kteří měli ve své moci tisíce poslušných poddaných. Prostřednictvím jednotlivých rádžů oddaných britské koruně se pak dařilo ovládat celou Indii.
Zteč nedobytné pevnosti
Roku 1839 přišel jeden z prvních britských úspěchů v 1. britsko-afghánské válce při tažení na Kábul. Afghánský velitel pevnosti Gházní ani nepředpokládal, že se zde Britové pokusí o útok, a ti také brzy poznali, že jejich lehká polní děla jsou proti pevnostním zdem bezmocná.
Britští sapéři však objevili v hradbách slabinu – mohutnou, ale nezazděnou bránu. Chránila ji sice barikáda, tu ale šlo vyhodit do povětří. Během noci položili ženisté v naprosté tichosti před barikádu vaky s celkem 150 kg střelného prachu. Vybrané jednotky zaujaly pozice za terénní vlnou proti bráně, zatímco jiné oddíly podnikaly klamné útoky na druhé straně pevnosti. Ve tři hodiny ráno rozmetal mohutný výbuch barikádu a rozrazil bránu. V tvrdém boji se v úzkých ulicích za branou nakonec prosadily koordinované salvy z britských mušket. Do rozednění se pevnost ocitla v rukách útočníků. Při jejím dobývání padlo 17 britských vojáků a 165 jich utrpělo zranění. Afghánské ztráty převýšily 500 mrtvých.
Propukající bouře si vzala svou první oběť
Po dobytí Afghánistánu vydrželi Britové ve svém novém táboře v okolí Kábulu dva roky. Snažili se zde zavést režim, který byl běžný v indických posádkách, včetně dostihů, sportovních her či koncertů vojenské hudby. Část důstojníků sem dokonce pozvala své manželky. Tato zdánlivá pohoda se však ukázala jen jako klid před bouří. Původního velitele britských sil vystřídal generál William Elphinstone, muž s dobrou pověstí, ale v té době sužovaný chronickou nemocí snižující jeho velitelské schopnosti.
Přes zdánlivě mírový život nemohlo Britům uniknout stále otevřenější nepřátelství Afghánců. Ke Kábulu se z venkovských oblastí stahovali islámští duchovní hlásající džihád, a spolu s nimi přicházely skupiny svatých bojovníků. První obětí se stal britský konzul Alexander Burnes, který sídlil přímo ve městě a odmítal se uchýlit do britského tábora. Tvrdil, že se Afghánců neobává, neboť jim nikdy neublížil. Přesto počátkem listopadu 1841 zapálil rozzuřený dav ghaziů jeho rezidenci a konzula spolu s jeho bratrem a stráží rozsekal.
