Dají se biče použít v boji?
Od bolestivých trestů až k soubojům
Úvod
Může se zdát, že kombinace biče s válečnými událostmi je nemožná, ale nevěřte tomu. Bič se lehce stane smrtící zbraní. Nicméně je pravda, že jako hlavní zbraň nějakého typu vojska se bič ve válkách neuplatnil. Už proto, že potřebuje operační prostor a voják by byl nebezpečný i svým spolubojovníkům. Přesto jsme našli v různých koutech světa dost typů bičů, které se dají označit za bojové.
Každý správný bič (když pomineme biče kočárové a na koně) se skládá z těchto částí – rukojeť, tělo biče, nástavní a koncový řemínek a na konci biče je potom práskačka. Obecně se tyto nástroje dělí podle země původu, konstrukce, použitého materiálu, účelu používání, délky biče a podle „zvuku“. Doplňkovými kritérii jsou například dělení podle doby, tvaru, způsobu výroby nebo zdobení a dalších věcí, jež jsou zároveň charakteristickými rysy konkrétních typů bičů.
Co nám na bič řekne historie?
První biče vznikaly již v neolitu (mladší době kamenné) jako nezbytná pomůcka k lovu i chovu zvířat. Jak přesně tehdejší bič vypadal, se můžeme jen domnívat. Ve starověku se bič začal využívat i jako nástroj určený k trestání, a posléze i k mučení lidí. V době středověku se bič mimo zemědělství (kočáry, povozy) prosadil především v námořnictví, kde právě pomocí biče nutili dozorci galejníky k vyšším výkonům. Dále se s bičem vyslýchali zločinci. Bič využívali i kejklíři a jiní umělci k pobavení obecenstva, například k trefování růží v ústech.
U řady vojsk od pozdního středověku byli v rámci vojenské samosprávy provinilci trestáni svými spolubojovníky, což se později změnilo v rituální povinnost spolubojovníků podřízenou rozhodnutí majitele, velitele jednotky, nebo zástupce státní moci. Z 18. a 19. století je jako trest doložena takzvaná „ulička“, při níž vojáci vybaveni rákoskami, býkovci, popřípadě koženými řemeny postrojů nastoupili do řad tvořících uličku a za dozoru důstojníků a poddůstojníků museli bít trestaného vojáka, který byl nucen projít touto uličkou oděn jen do půl těla – podle výše trestu i několikrát.
Nástroj k trestání
Začali jsme zmíněnou „uličkou“, ale způsobů trestu bičováním je mnohem více. Asi nejznámějším bičem používaným k trestání hlavně u anglického námořnictva, byla devítiocasá kočka. Ta je sestrojena z devíti bavlněných lanek dlouhých asi 2,5 stopy (cca 76 cm) opatřených uzlíky. Účelem použití je rozdírání kůže a způsobení silné bolesti. Tradičních „devět ocasů“ vyplývá ze způsobu, jakým jsou provazce spleteny. Tři lanka se zapletou do tenčího provazce a následně tři tyto tenčí provazce vytvoří hlavní tlustý provazec. Devět ocasů pak vznikne rozuzlením tlustého provazce na tři tenké a jejich následným rozuzlením vždy na tři jednotlivá lanka. Existují různé variace Devítiocasé kočky s různými počty ocasů, ať už se nazývají kočka či nikoli. Stejně tak existují varianty vyrobené z kůže.
Další velmi tuhý bič určený hlavně k trestům byl u nás karabáč. První 2/3 délky se vyráběly v tuhosti jezdeckého biče, poslední třetina byla ohebnější. Celková délka biče se pohybovala okolo 90 cm. V určitých oblastech naší republiky se stejně nazývá i velikonoční pomlázka.
V Rusku byla populární knuta, tlustý kožený bič, jehož rány trhaly kůži oběti. Bití knutou sloužilo k vynucení přiznání při výslechu nebo jako těžší trest. Míra trestu se určovala počtem ran – zpravidla 15. až 25. V roce 1845 bylo užívání knuty v Rusku zrušeno trestním zákoníkem.
Dalším bičem je nagajka (nogajka). Archeologické nálezy dokládají její rané využití v dobách Skytů (jedno z etnik kočovných národů), kteří žili na Donu. Při vykopávkách předmětů ze 4. až 6. století př. n. l. na území Ruské federace je možné najít části kožených bičů. Vědci a historici trvají na tom, že existují pouze dva hlavní typy nagajek – donská a kubánská. U donského typu je délka biče delší, vzhledem k délce rukojeti, o polovinu, nebo až dvojnásobně. Rukojeť tohoto biče je připojena „kloubem“ k tělu biče. Kubánská verze má menší rukojeť, asi 15–20 cm, a tělo biče je doslova zapleteno do rukojeti a tvoří jeden celek. Průměrná délka kubánské nagajky je asi 71–89 cm. Na konci obou nagajek je takzvaná „facka“, malá kapsička na vložení částí kovu. Dodnes ji používá ruská policie.
V Africe je nejznámější sjambok. Jedná se o velice starou zbraň, kterou původně Afričané vyráběli z jednoho kusu hroší či nosorožčí kůže. Jedná se o bič, který byl v Africe používán jako užitečný nástroj při pastvě dobytka a obraně před jedovatými hady. Zároveň šlo o jezdeckou pomůcku i nástroj sebeobrany. K jeho efektivnímu ovládání není potřeba dlouhý výcvik. Plastové sjamboky údajně používala i jihoafrická policie při potlačování nepokojů.
Nástrojů, jichž se k mrskání užívalo, existuje samozřejmě mnohem víc. Každá kultura zřejmě užívala nějakou z variant bičů či holí, přičemž počet ran měl být adekvátní k závažnosti spáchaného zločinu. Je nutné podotknout, že bičování mohlo způsobit a také reálně způsobovalo, utrpení s mnohdy smrtelnými následky.
Primárně nejde o válečnou zbraň
Bič jako takový do válečné vřavy nejspíše nezasáhl. Tedy určitě ne jako jiné zbraně. Byl využíván hlavně k popohánění koní a pouze občas se dal využít třeba k obraně. Bič (v různých formách) používalo k boji čínské bojové umění souhrnně nazývané Kung-fu. Správně se slovo „kung-fu“ (gongfu) překládá jako dovednost získaná dlouhou a namáhavou prací. Je možné jej použít v souvislosti s libovolným řemeslem nebo uměním. V samotné čínštině se pro bojová (válečná) umění používá výraz wu-šu (wushu), nebo i čchüan-fa. V rámci bičů prakticky rozlišujeme 5 druhů – tvrdé, měkké, „bič jednorožce“, bojový bič a horský bič. Jsou to zbraně, které se používají na blízko, i když ty nejdelší měří přes 4 metry.
Prvním z nich je The Bian (鞭; „bič“) nebo Tie Bian (鐵鞭; „železný bič“) a Gang Bian (鋼鞭; „ocelový bič“), také známý jako čínský bič nebo tvrdý bič. Jde o typ trubkové, nebo tyčové zbraně, která je navržena tak, aby způsobila tupé poškození bičováním. Přestože má bian pevnou konstrukci, přeneslo se jeho pojmenování z bičů i na koně a řetězové biče. Proto se zbraň někdy překládá jako tvrdý bič, aby se odlišila od ostatních.
Dalším druhem je řetězový bič (Ng jie bian) také známý jako měkký bič. Poprvé byl použit na bojišti během dynastie Jìn (265–420). Skládá se z několika kovových částí, které jsou spojeny od konce ke konci kroužky a tvoří pružný řetěz. Obecně platí, že bič má rukojeť na jednom konci a kovovou šipku, která se používá k sekání nebo propíchnutí soupeře, na druhém. Ač se to může zdát divné, tak se tyto biče objevují i ve vojenských pamětech zasazených do starověké Číny jako součást výzbroje jednotlivců do bitev. Neexistuje žádný standard délky řetězového biče. Typická délka se také liší mezi severní a jižní Čínou, stejně jako počet článků biče. Tradiční biče mají buď sedm, nebo devět článků. Moderní biče mají obvykle mezi sedmi a třinácti články.
Bojový bič suruchin je zbraní, která by se dala připodobnit k našemu řemdihu, avšak s tím rozdílem, že zde není rukojeť a provaz je podstatně delší. Avšak díky těmto atributům se otevírá ohromné množství možností, jak tuto zbraň využít – ať už ke znehybnění protivníka, nebo k mocným úderům. Díky svému specifickému stylu boje si tato zbraň vydobyla své místo mezi tradičními zbraněmi pro bojové umění Okinawa Kobudo. (Protože byl v zemi vydán zákaz vlastnění zbraní, Okinawané byli nuceni používat různé nástroje a předměty jako zbraně.) Masivní ocelové jablko (někdy i obyčejný kámen), které dominuje této zbrani, je vyrobené z kvalitní nerezové oceli, která zajišťuje naprosto nulové starosti s údržbou.
Kombinace meče a biče
Dovolím si zmínit ještě takovou zajímavost. Nazývá se mečový bič, jmenuje se urumi a pochází z Indie. Urumi je meč s pružnou čepelí podobnou biči, pocházející z dnešní Keraly na indickém subkontinentu. Předpokládá se, že existoval již od období Sangam (cca od 6. století př. n. l. do 3. století n. l.). Zachází se s ním jako s ocelovým bičem, a proto vyžaduje, aby válečník ovládl jak boj s mečem, tak s bičem. Z tohoto důvodu se urumi vždy vyučuje jako poslední v indických bojových uměních jako je kalaripayattu. Slovo urumi se používá k označení zbraně v Malayalam. V Keralese také nazývá chuttuval, z malayalamských slov pro „navíjení“ nebo „předení“, (chuttu) a „meč“ (val). Rukojeť urumi je vyrobena ze železa, nebo mosazi a je totožná s rukojetí talwar (zakřiveného meče). Čepel je vyrobena z pružné ohraněné oceli o šířce tři čtvrtiny palce až jeden palec. V ideálním případě by délka čepele měla být stejná jako rozpětí – obvykle mezi 4 a 5,5 stopami. K jedné rukojeti je často připojeno více lopatek. Srílanská varianta může mít až 32 čepelí a má typicky dvě rukojeti, každá se drží v jedné ruce.
Práskací „klasika“
Konečně se dostáváme k bičům, které vypadají „klasicky“ – šaolinský bič. Ve skutečnosti se nazývá pastýřský či horský bič (muyang bian 牧羊鞭). Podle šaolinského mnicha Shi Yanrana se také nazývá duchovní bič (shen bian 神鞭), zvukový bič (sheng bian 聲鞭) a lovecký bič (lie bian 獵鞭). Yanran slyšel, že se bič dostal do učebních osnov Shaolinu v dynastii Yuan (1271–1368), kdy Kublaj-chán zakázal cvičení bojových umění. Podle legendy opat Shaolinu jménem Fuyu (福裕) našel přízeň u Yuan a bylo mu dovoleno rozvíjet a kultivovat Shaolin kung-fu během tohoto období. Bič byl tehdy integrován z metod používaných Hui (muslimskými) lidmi Gansu. Yanran opět poukazuje na to, že původ může být mytický. Tyto ručně vyráběné kožené biče mají rukojeť z masivního dřeva, zužující se splétané tělo a práskačku. Dlouhé jsou okolo 2,2 metru.
Dalším klasicky vypadajícím bičem (jen z velmi zajímavého materiálu) je qilinbian (麒麟鞭, doslova bič jednorožce – v některých zdrojích se píše jméno kylin) jedná se o kovový bič vynalezený v Číně koncem 20. století. Rukojeť o délce 15 cm je vyrobena z ocelového řetězu omotaného kůží. Řetěz je vyroben z ocelových dílků, jejichž velikost se postupně zmenšuje tak, jak se zmenšují kroužky (stejně jako u biče koženého, který se zužuje). Délka těla biče se pohybuje mezi 1,5 a 1,8 metru. Na konci je připevněn nástavec a práskačka. Celková hmotnost je mezi 1 a 2 kg. V dnešní době lze ale sehnat biče dlouhé přes 4 metry a těžké okolo 5. kilogramů. Využívá se při fyzickém cvičení
Článek vznikl ve spolupráci se spolkem
V dnešní době získává práskání bičem popularitu napříč světem jako zábavné rekreační práskání (krásně jde vypráskat například rozčílení). Biče jsou přenosné a lze je nosit diskrétně okolo pasu. V zahraničí není neobvyklé vidět lidi, kteří praktikují techniky práskání bičem ve veřejných parcích či kulturních akcích formou různých show a přednášek. Avšak historie práskání bičem je momentálně pro většinu lidí neprobádanou oblastí a my se snažíme vše dohledat a poskládat do uceleného přehledu, včetně používání bičů při našich tradicích a svátcích, stejně jako i ve světě. Je to nekonečná práce a hledání hlavně na zahraničních internetových stránkách.
Výsledek bádání naleznete na www.historiepraskanibicem.cz.
Řadu zde prezentovaných bičů můžete vidět ve Vypráskaném muzeu na cestách, které sebou vozí na akce spolek Keltoviny.
Biče v soubojích pod lupou
Chcete-li se dozvědět další zajímavosti o práskání bičem, rozklikněte si následující odkazy
Komická postava zvaná paegniarius
Představa, že gladiátoři byli nuceni v aréně bojovat na život a na smrt, je poněkud zjednodušená. Souboje probíhaly podle přísných pravidel (více o nich v článku Mezi vyvrhelem a rockovou hvězdou). Poměrně řídce se v aréně objevoval gladiátor, který nás v souvislosti s bičem zajímá asi nejvíce, protože používal tento nástroj k práskání jako hlavní zbraň. Jméno jeho gladiátorské třídy bylo paegniarius (pl. paegniarii).
O této gladiátorské postavě je toho známo jen velmi málo. Scéna zobrazená na mozaice v Nennigu v Německu je často interpretována jako prezentace tohoto gladiátora. Paegniarius na této mozaice používá jednoocasý bič, který byl obvykle vyrobený z pletené kůže. Paegniarius nenosil žádnou přilbu a používal ochranné vycpávky nohou zvané „fascia“. Byla to zřejmě parodická postava určená k pobavení veřejnosti během soubojů jiných gladiátorských tříd. Proto patrně inscenoval simulované komické souboje, přičemž byl vybavený pouze dřevěnými nebo tupými zbraněmi – například dřevěnými meči. Jejich sehrané vystoupení doprovázely kapely s hudebníky převlečenými za zvířata; na „graffiti“ ze známých římských Pompejí je zastoupena jedna z těchto parodií, v níž jsou hudebníci převlečení za medvěda hrajícího na flétnu a kuře hrající na roh.
Kde všude se odehrávají „práskací“ souboje?
Boj s bičem lze provádět jako rituál, show nebo sport, který se také nazývá Whip fighting. David Hicks, profesor antropologie, popisuje „CACI“, rituální turnaj bičů mezi indonéskými Manggarai, který se koná při různých tradičních a náboženských příležitostech. (Ačkoli, jak autor poznamenává, dopad cestovního ruchu zkreslil jeho obrázek.) Počátky CACI mohou spočívat ve starodávném výcviku válečníků.
Ve světě nalezneme i jiné příklady využití bičů při souboji:
- „LATIGO Y DAGA“ je filipínské bojové umění formulované v roce 1987, které se zaměřuje na použití flexibilních zbraní, zejména bičů.
- WHIPBOX se stal rozvíjející se událostí také v Austrálii, spolu s různými vystoupeními s biči a dalšími australskými tradičními přehlídkami a soutěžemi.
- Ve střední Asii byl starý dražební zvyk. Aby se předešlo nepřiměřeně vysokým cenám, vyřešila problém dvou prodávajících, kteří prodávají za nejvyšší cenu, bitka bičem. Drželi se levou rukou a střídavě se vzájemně bičovali, dokud se jeden nevzdal.
- Vzpomeňme ještě na povídku z Argentiny O. Batličky „Souboj“ z knihy Na vlně 57 metrů, kde proti sobě stojí dva Gaučové. A cíl souboje – „Kdo vypráská svého protivníka z kruhu, vítězí!“
